Nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2001 ve věci návrhů na zrušení některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

VIII. VIII.

Při úvahách, zda napadená ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. jsou ústavně konformní, vycházel Ústavní soud především z následujících myšlenek obecnější povahy.

1. A. Účelem zákona č. 148/1998 Sb. je vymezení skutečností, které je nutno v zájmu České republiky utajovat, způsob jejich ochrany, působnost a pravomoc orgánů státu při výkonu státní správy v oblasti ochrany utajovaných skutečností, povinností orgánů státu, práva a povinnosti fyzických a právnických osob a odpovědnost za porušení zákonem stanovených povinností (§ 1). To znamená, že i při posuzování jednotlivých ustanovení a právních institutů v tomto zákoně obsažených je nutno respektovat jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu tohoto zákona jako celku, nikoliv jen izolovaně.
2. B. V některých svých dřívějších rozhodnutích Ústavní soud opakovaně judikoval, že jednotlivá základní práva je - v obecné rovině - zapotřebí hodnotit podle principu vyváženosti, jelikož v konkrétním případě by absolutizací jednoho základního práva mohlo zároveň dojít k současnému porušení základního práva jiného (typicky např. vztah mezi právem na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu). Princip vzájemné vyváženosti některých základních práv a svobod je odrazem nutné vyváženosti jednotlivých individuálních a kolektivních zájmů, mezi kterými existuje (či může existovat) potencionální či otevřené napětí a jehož projevem může být akcentování ochrany jednoho či druhého základního práva. V daném případě Ústavní soud rovněž shledal, že existuje vztah jisté tense mezi zájmem jednotlivce na straně jedné (např. mezi jeho právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právem na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny) a zájmem státu na straně druhé. Tento zájem České republiky je definován v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. jako „zachování ústavnosti, svrchovanosti, územní celistvosti, zajištění obrany státu, veřejné bezpečnosti, ochrana důležitých ekonomických a politických zájmů, práv a svobod fyzických a právnických osob a ochrana života nebo zdraví fyzických osob“.
3. C. Ústavní soud zastává názor, že při střetu uvedených dvou hodnot nelze přirozeně abstrahovat od bezpečnostních zájmů státu, které je třeba respektovat. Je totiž zřejmé, že výše definovaný státní zájem představuje zájem existenční, který legitimizuje určité omezení privátní sféry jedince; ostatně ve svém důsledku je to stát, jenž postavení jedince chrání. Jestliže Ústavní soud judikoval, že ústava moderního demokratického právního státu představuje společenskou smlouvu, založenou na minimálním hodnotovém a institucionálním konsensu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 407), lze pod tímto pojmem mimo jiné chápat jak zájem státu, tak i jím chráněných osob na jeho vlastní bezpečné existenci; k ochraně tohoto zájmu musí stát disponovat příslušnými nástroji. Jedním z nich je i oblast ochrany utajovaných skutečností.
4. D. Z uvedené myšlenky, že je třeba respektovat bezpečnostní zájmy státu, nelze ovšem dovozovat, že se stát vůči svým občanům může chovat svévolně a že může přistupovat k omezování základních práv nad nezbytně nutnou míru. I zde totiž platí obecné principy zakotvené v Listině, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3), že při porušování ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4). To znamená, že při omezení základních práv a svobod musí stát respektovat jak formální podmínky omezení (tzn. „zákonem“), tak také podmínky materiální (tzn. podstatu a smysl základních práv).
5. E. Koncepce zákona č. 148/1998 Sb. je založena na principu, že s utajovanými skutečnostmi se může seznamovat pouze fyzická osoba, která je nezbytně nutně potřebuje k výkonu své činnosti a bylo jí vydáno osvědčení nebo bezpečnostní oprávnění (pokud tento zákon nestanoví jinak) a je určenou osobu. Splnění těchto podmínek je předpokladem pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi (§ 17). To znamená, že přístup k utajovaným skutečnostem stát umožňuje pouze velmi omezenému okruhu osob, a to vždy podle funkčního kritéria, to znamená pouze tehdy, jestliže to příslušná osoba potřebuje k výkonu své činnosti. S ohledem na důležitost utajovaných skutečností je proto přirozené, že zákon na tyto osoby klade určité požadavky, které musí splňovat. Jinak řečeno, omezením přístupu k utajovaným skutečnostem pouze na osoby, které splňují zákonem stanovené podmínky, se stát snaží (a musí snažit) o ochranu svých výše definovaných zájmů. Tento cíl pokládá Ústavní soud za plně legitimní.
6. F. Lze tedy zajisté dovozovat, že samotné stanovení přiměřených zákonných požadavků na osoby, které mají k utajovaným skutečnostem přístup, nelze považovat za protiústavní. Jak totiž např. judikoval - v poněkud jiné souvislosti - i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“), zaměstnanci státu jsou držiteli části suverenity státu, který má „legitimní zájem vyžadovat od těchto zaměstnanců zvláštní pouto důvěry a loajality“. Proto také podle názoru Soudu jsou z pole působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyloučeny spory zaměstnanců státu, „jejichž zaměstnání je charakteristické specifickými činnostmi veřejné správy v míře, v jaké tato správa jedná jako držitelka veřejné moci pověřené ochranou obecných zájmů státu nebo jiných veřejných společenství. Zjevný příklad takových činností představují ozbrojené síly a policie“ (srov. Pellegrin proti Francii, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2000, str. 7 a násl.).
7. G. Soud však rovněž opakovaně judikoval, že vnitrostátní právo musí poskytovat určitou ochranu proti svévolným zásahům státních orgánů, přičemž nebezpečí svévolnosti vyvstává obzvlášť jasně tam, kde je nějaká pravomoc výkonné moci vykonávána tajně. „Zákon by směřoval proti výsadnímu postavení práva, kdyby posuzovací pravomoc poskytnutá výkonné moci neznala mezí. Proto musí zákon definovat rozsah a podmínky výkonu takové pravomoci dostatečně jasně, s ohledem na sledovaný legitimní cíl, aby jednotlivci poskytl adekvátní ochranu proti svévoli“ (viz rozsudek Malone proti Spojenému království, citováno podle rozsudku Rotaru proti Rumunsku, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 5/2000, str. 211; Amann proti Švýcarsku, tamtéž, č. 3/2000, str. 128).
8. H. Při výkladu čl. 26 Listiny, jehož porušení se navrhovatelé především dovolávají, je nutno mít na zřeteli, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se práv zakotvených v čl. 26 domáhat „pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí“. Zákonodárce má proto relativně širokou dispozici pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku. Nicméně i v tomto případě je vázán ústavními maximami, z nichž hlavní v tomto smyslu představuje čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“. Jinak řečeno, ani zmíněná relativní volnost zákonodárce vyplývající z čl. 41 odst. 1 nemůže vést k tomu, aby formou zákona porušil podstatu a smysl čl. 26 Listiny zaručujícího v odstavci 1 každému právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Zmíněnými obecnějšími úvahami byl Ústavní soud veden také při hodnocení ústavnosti napadených ustanovení zákona č. 148/1998 Sb.

IX. IX.

K návrhu Mgr. J. T. na zrušení části ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. ve slově „zejména“ Ústavní soud uvádí následující:

1. 1. Text ustanovení § 23 odst. 2, ve znění platném v době vydání napadených rozhodnutí, zní:

   „Za bezpečnostní riziko se považuje zejména

   1. a) činnost proti zájmům České republiky a proti zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala,
   2. b) činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, případně podpora takové činnosti,
   3. c) styk s osobou, která po 1. lednu 1990 vyvíjela nebo vyvíjí činnost proti zájmům České republiky, případně se pohybuje v prostředí osob, které takovou činnost vyvíjejí,
   4. d) chování a způsob života, který může mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti,
   5. e) skutečnost, která může vést k vydíratelnosti,
   6. f) pravomocné odsouzení neuvedené ve výpisu z evidence Rejstříku trestů,
   7. g) probíhající trestní stíhání, nebo
   8. h) užívání jiné identity.“

   Text ustanovení § 23 odst. 2, ve znění zákona č. 363/2000 Sb., zní:

   „Za bezpečnostní riziko se považuje zejména

   1. a) činnost proti zájmům České republiky a proti zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala,
   2. b) činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, případně podpora takové činnosti,
   3. c) styk s osobou, která po 1. lednu 1990 vyvíjela nebo vyvíjí činnost proti zájmům České republiky, případně se pohybuje v prostředí osob, které takovou činnost vyvíjejí,
   4. d) chování a způsob života, který může mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti,
   5. e) skutečnost, která může vést k vydíratelnosti, nebo
   6. f) užívání jiné identity.“

1. 2. Z uvedeného je zřejmé, že citovaná novela zákona o ochraně utajovaných skutečností napadené slovo „zejména“ v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. nijak nezměnila a že k zásadní změně nedošlo ani z hlediska obsahu tohoto ustanovení, ani z hlediska jeho kontextu. Podstatou citovaného ustanovení je totiž výčet jednotlivých bezpečnostních rizik. Význam slova „zejména“ v návětí tohoto ustanovení zjevně znamená, že výčet jednotlivých bezpečnostních rizik není taxativní, nýbrž demonstrativní. Stěžovatel Mgr. J. T. proto namítá, že s ohledem na toto slovo zákon výslovně předpokládá existenci dalších podmínek, které nejsou v zákoně výslovně zakotveny.
2. 3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních principů, který musí zákonodárství v demokratickém právním státu podle čl. 1 Ústavy splňovat, je princip předvídatelnosti zákona. Jinak řečeno, pouze zákon, jehož důsledky jsou jasně předvídatelné, splňuje podmínky kladené na fungování materiálně chápaného demokratického právního státu. V souzeném případě však tomu tak není.

   Ústavní soud si je vědom toho, že s ohledem na danou situaci měl zákonodárce nelehký úkol zobecnit možné formy činností, které jsou bezpečnostně rizikové tak, aby na jedné straně nebyly příliš kazuistické, leč aby na druhé straně nebyly příliš obecné a neurčité (srov. citované vyjádření Poslanecké sněmovny a do určité míry i vyjádření BIS). Zákonné vymezení bezpečnostních rizik proto nesporně musí být natolik obecné, aby umožňovalo náležité uvážení příslušného státního orgánu a především případné podřazení konkrétního případu pod určité bezpečnostní riziko. Oproti tomu však nelze opomenout ani skutečnost, že smyslem bezpečnostní prověrky je právě zjišťování, zda se u prověřované osoby některé z bezpečnostních rizik skutečně nevyskytuje. Je proto zřejmé, že vymezení bezpečnostních rizik bezprostředně souvisí i se zaměřením bezpečnostní prověrky a především s jejím rozsahem, přičemž její samotné provedení představuje zásah do osobnostních práv podle čl. 10 Listiny. Není proto možné akceptovat takovou zákonnou úpravu, která umožňuje prověrku existence jakéhokoliv, i domnělého, a nikoliv reálného bezpečnostního rizika, které není v zákoně uvedeno.

   Ústavní soud respektuje skutečnost, že vymezení bezpečnostních rizik musí být značně obecné, neboť je zřejmé, že význam jednotlivých konkrétních bezpečnostních rizik se časem může měnit a že je dokonce myslitelné, že některá bezpečnostní rizika se objeví zcela nově a naopak některá svým významem ustoupí do pozadí. Zákonodárce tuto určitou dynamiku zmíněných procesů musí brát v úvahu a obecnost vymezení bezpečnostních rizik je proto plně namístě a v souladu se zmíněným zájmem státu. Zároveň však tento zájem státu nemůže sahat tak daleko, že by legitimizoval vytvoření prostoru pro bezpečnostní rizika, jež by konstituovala nikoliv zákonodárná moc, nýbrž toliko příslušné státní orgány spadající svojí povahou do moci exekutivní. Jinak řečeno, ústavně přípustné je pouze zákonné obecné vymezení bezpečnostních rizik, v jehož širším rámci bude ponechán dostatečný prostor pro uvážení příslušných orgánů, nikoliv však zákonné poskytnutí prostoru pro vytváření bezpečnostních rizik zcela nových, které zákonodárce nesankcionoval. Nepředvídatelností důsledků citovaného zákona ve sledovaném smyslu se otevírají možnosti pro potencionální svévoli příslušných orgánů, což je v demokratickém právním státu nepřípustné.

   Jestliže tedy NBÚ ve svém vyjádření k návrhu tvrdí, že posuzování míry bezpečnostních rizik musí odpovídat různorodosti rizik u jednotlivých osob v závislosti na jejich funkci, či jestliže BIS ve svém vyjádření uvádí, že případný taxativní výčet bezpečnostních rizik „by nutně musel být téměř bez konce“ (neboť praxe by prý neustále objevovala další bezpečnostní rizika), lze podle názoru Ústavního soudu dovozovat, že náležitou individualizaci hodnocení bezpečnostních rizik může přijatelně zajistit již jejich obecné zákonné vymezení, nikoliv však pouze jejich demonstrativní výčet, který odporuje principu předvídatelnosti a určitosti zákona.

   Ústavní soud proto usuzuje, že část ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. ve slovu „zejména“ je v rozporu s ustanovením čl. 1 Ústavy.

1. 4. Ústavní soud však především poukazuje na to, že napadené ustanovení je ve slovu „zejména“ - z obdobných důvodů, jak je uvedeno výše - v rozporu s čl. 26 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení totiž zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Smysl tohoto ustanovení tedy spočívá zejména v tom, že umožňuje zákonodárci výkon určitých povolání nebo činností omezit, popř. podmínit, a to formou zákona. Přitom je však zřejmé, že zákonné podmínění či omezení výkonu určitých povolání nebo činností musí být stanoveno jednoznačně a předvídatelně a že nemůže poskytovat prostor pro případnou svévoli ze strany státního orgánu, který by mohl stanovit další, zákonem výslovně neuvedené podmínky či omezení. Nutnost vymezení transparentních a předvídatelných podmínek pro výkon určitých povolání již v zákoně je dána především tím, že citovaný článek Listiny jednoznačně zmocňuje toliko zákonodárce - nikoliv jiné státní orgány - ke stanovení bližších podmínek a omezení určitých povolání nebo činností. V daném případě však zákonodárce demonstrativním výčtem bezpečnostních rizik otevřel prostor pro stanovení omezení dalších, a delegoval tak de facto právo určení dalších podmínek moci exekutivní, což je zjevně v rozporu s podstatou citovaného článku. Ústavní soud proto shledal, že napadeným ustanovením stanovený demonstrativní výčet bezpečnostních rizik - a to za situace, kdy existence bezpečnostního rizika ve svých důsledcích může znamenat nemožnost výkonu určitého povolání nebo funkce - vytvořil prostor pro (možné) svévolné, a nikoliv předem jasně stanovené omezení výkonu určitých povolání a činností, což odporuje podstatě a smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny.

   Pro úplnost Ústavní soud upozorňuje i na čl. 1 odst. 2 Evropské sociální charty, podle něhož se smluvní strany zavazují účinně chránit právo pracovníka vydělávat si na své živobytí ve svobodně zvoleném zaměstnání, na čl. 15 odst. 1 Charty základních práv Evropské unie („Každý má právo zaměstnat se a vykonávat povolání, které si svobodně vybral nebo přijal.“) a na její čl. 52 odst. 1 („Každé omezení využívání práv a svobod deklarovaných v této Chartě musí vycházet jen ze zákona, který respektuje jádro těchto svobod a práv. Při respektování zásady proporcionality mohou být zmíněná omezení provedena jen tehdy, jsou-li nezbytná a odpovídají-li opravdu obecnému zájmu Unie nebo vyplývají-li z nutnosti ochrany práv a svobod jiných osob.“). Z citovaných ustanovení je zřejmé, že garance svobodné volby zaměstnání je nejen součástí vnitrostátního katalogu lidských práv, nýbrž že je silně reflektována i na úrovni mezinárodního práva.

X. X.

K návrhu JUDr. V. R. na zrušení třetí věty ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb. Ústavní soud uvádí následující:

1. 1. Text celého ustanovení § 36 odst. 3 zní:

   „V případě, že Úřad bezpečnostní prověrkou ověří, že navrhovaná osoba nesplňuje některou z podmínek uvedených v § 18 odst. 2, osvědčení nevydá a tento výsledek navrhované osobě oznámí. Nesplňuje-li navrhovaná osoba podmínky pro vydání osvědčení pro požadovaný stupeň utajení, vydá Úřad osvědčení pro takový stupeň utajení, pro který navrhovaná osoba splňuje podmínky. Důvody nevydání osvědčení Úřad v oznámení neuvádí.“

1. 2. Napadené ustanovení upravuje případy, kdy Úřad na základě provedené bezpečnostní prověrky dospěje k závěru, že prověřovaná osoba nesplňuje některou z podmínek uvedených v § 18 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., z toho důvodu navrhované osobě nevydá osvědčení a tento výsledek jí oznámí. Stěžovatel napadá třetí větu citovaného ustanovení, podle níž důvody nevydání osvědčení Úřad v oznámení neuvádí.

   Podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. podmínky pro vydání osvědčení navrhované osobě pro stupně utajení „Důvěrné“, „Tajné“ nebo „Přísně tajné“ splňuje osoba, která splňuje kumulativní podmínky podle odstavce 1; tzn. je státním občanem České republiky, je způsobilá k právním úkonům, dosáhla požadovaného věku a je bezúhonná (splnění podmínek podle citovaného odstavce 1 postačují pro stupeň utajení „Vyhrazené“); pro vydání osvědčení pro stupně utajení podle odstavce 2 citovaného ustanovení (tj. stupeň „Důvěrné“, „Tajné“, „Přísně tajné“) je dále nutno, aby byla osoba osobnostně způsobilá a bezpečnostně spolehlivá. Je tedy zřejmé, že v případě nesplnění některé z uvedených podmínek podle nynější úpravy nemůže být navrhované osobě vydáno osvědčení, přičemž v oznámení o nevydání osvědčení jí nejsou důvody tohoto rozhodnutí sděleny.

1. 3. Jak již vyplývá z předcházejících úvah, Ústavní soud v souzené věci plně respektuje nutnost zachování vyváženosti mezi ochranou základních práv a svobod občanů na straně jedné a mezi zájmy České republiky (vymezenými zákonem č. 148/1998 Sb.) na straně druhé. Ústavní soud si je rovněž plně vědom toho, že řádné a podrobné odůvodnění oznámení o nevydání osvědčení by v některých případech mohlo státní zájmy, popřípadě zájmy třetích osob vážným způsobem ohrozit. Nicméně ani v tomto - značně specifickém - případě nelze na ochranu základních práv jednotlivce rezignovat. Nynější dikce napadeného ustanovení totiž ve svých důsledcích vede i k tomu, že důvody nevydání osvědčení nejsou navrhované osobě sdělovány v žádném případě, a to ani tehdy, jestliže by tím zjevně nebyly poškozeny ani důležité zájmy státu, ani zájmy třetích osob. Důvodem nevydání osvědčení podle citovaného zákonného ustanovení může totiž být např. skutečnost, že navrhovaná osoba není státním občanem České republiky, není způsobilá k právním úkonům, nedosáhla požadovaného věku nebo není bezúhonná, což zjevně nejsou informace, jež by bylo opodstatněné (před navrhovanou osobou) zatajovat. Ostatně podle názoru Ústavního soudu není vždy namístě navrhované osobě nesdělovat ani důvody, proč nebyla shledána osobou osobnostně nezpůsobilou nebo bezpečnostně nespolehlivou, jelikož ne vždy - z povahy věci dokonce spíše výjimečně - sdělení těchto důvodů může vést ke skutečnému ohrožení zmíněných zájmů (srov. např. osobnostní způsobilost podle ustanovení § 22, spočívající v psychologickém vyšetření navrhované osoby, a v některých případech i bezpečnostní spolehlivost podle ustanovení § 23 zákona č. 148/1998 Sb.). Nelze totiž přehlédnout ani skutečnost, že v důsledku nynější zákonné úpravy je navrhované osobě prakticky znemožněno odstranit důvody, pro které jí nebylo vydáno osvědčení, a to i v těch případech, kdy by je odstranit mohla a kdy by jejich oznámení ani zájmy státu, ani zájmy třetích osob neohrozilo. Přitom je zřejmé, že důsledky nevydání osvědčení se v osobnostní sféře navrhované osoby projeví velmi citelně, a to jak z hlediska právního (např. odvolání z funkce, výpovědní důvod atp.), tak i faktického (např. negativní reakce spolupracovníků a osob blízkých).

   Jak již totiž uvedl Ústavní soud výše, jedním ze základních principů materiálního právního státu musí být respektování zásady předvídatelnosti zákona a vyloučení prostoru pro případnou svévoli ze strany exekutivní moci. Podle čl. 26 odst. 2 Listiny sice zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, avšak je zřejmé, že rovněž tyto podmínky a omezení musí být transparentní a předvídatelné a že každý, o jehož právech je rozhodováno, by měl mít možnost se proti zásahům do svých práv náležitě bránit. Pokud však podle napadeného ustanovení zákona exekutivní správní orgán (tzn. Úřad) nikdy neuvádí důvody nevydání osvědčení, a navrhovaná osoba tedy vůbec nemusí vědět či dokonce ani tušit, zda a proč byla např. shledána osobou osobnostně nezpůsobilou nebo osobou bezpečnostně nezpůsobilou, a to navíc za situace, kdy zákonná formulace bezpečnostních rizik i nadále (tzn. i po zrušení části ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. Ústavním soudem) zůstává značně obecná, musel Ústavní soud dospět k závěru, že napadené ustanovení je se zmíněnými principy materiálního právního státu a tedy i s čl. 1 Ústavy a s čl. 26 odst. 2 Listiny v rozporu. Ze všech těchto důvodů tedy nelze připustit - což stanoví dnešní zákon - absolutní a bezvýjimečný zákaz uvádění důvodů v oznámení o nevydání osvědčení. Na druhé straně je přirozeně třeba reflektovat legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných skutečností a neuvádět (do oznámení o nevydání osvědčení) zejména takové důvody, jejichž zveřejnění by takový zájem ohrožovalo, popř. by se dotýkalo oprávněných zájmů třetích osob. Je na zákonodárci, aby - se zřetelem na tyto úvahy - v nové zákonné úpravě našel vhodnou cestu, která by ústavně konformním způsobem soukromý zájem (žadatele) i zájem veřejný reflektovala a sladila.