Nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2001 ve věci návrhů na zrušení některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Dnem 30. 6. 2002 se v zákoně č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje ustanovení § 23 odst. 2 ve slově „zejména“, ustanovení třetí věty § 36 odst. 3 a ustanovení § 73 odst. 2.

Návrh na zrušení věty první ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.

Odůvodnění

I. I.

Rozhodnutím z 24. 11. 1999 č. j. 780/1999-BIS-1 ředitel Bezpečnostní informační služby (dále jen „BIS“) přezkoumal rozhodnutí náměstka - bezpečnostního ředitele BIS ze 4. 11. 1999 č. j. 242-13/1999-BIS-37, jímž stěžovateli Mgr. J. T. nebylo podle § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, vydáno osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi, a shledal, že napadené rozhodnutí bylo důvodné a v souladu se zákonem. Proto stížnost proti němu zamítl.

II. II.

Stěžovatel Mgr. J. T. v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Tato rozhodnutí byla vydána v důsledku v záhlaví citovaných ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., a proto se stěžovatel domáhá jejich zrušení, neboť prý slovo „zejména“ uvedené v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. je v rozporu s čl. 26 odst. 2 Listiny a ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. je v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a s čl. 36 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel uvádí, že v důsledku napadených rozhodnutí ztratil možnost vykonávat dále své povolání, které si svobodně zvolil. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. se totiž s utajovanými skutečnostmi může seznamovat fyzická osoba při splnění uvedených podmínek, z nichž jednu představuje vydání osvědčení. Splnění těchto podmínek je tedy předpokladem pro výkon takového povolání, kde je nezbytné se seznamovat s utajovanými skutečnostmi. Mezi podmínkami pro vydání osvědčení [§ 18 písm. f) zákona č. 148/1998 Sb.] je i to, že se jedná o osobu bezpečnostně spolehlivou, přičemž za bezpečnostně spolehlivou není považována osoba, u níž bylo zjištěno bezpečnostní riziko (§ 23 zákona č. 148/1998 Sb.). Odstavec 2 tohoto ustanovení stanoví demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, který „umožňuje, aby byl Úřadem nebo zpravodajskou službou naprosto neomezeně rozšiřován v podstatě o jakékoliv další činnosti či skutečnosti“. Přitom stěžovatel považuje za problematickou již formulaci některých bezpečnostních rizik i pojmu „zájem České republiky“ pro účely zákona č. 148/1998 Sb. (§ 2 odst. 1). Rozhodování o vydání či nevydání osvědčení je tak současně rozhodováním o přístupu k výkonu povolání a ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. je v rozporu s čl. 26 odst. 2 Listiny, podle něhož zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Napadené ustanovení totiž výslovně předpokládá existenci dalších podmínek, které nejsou v zákoně výslovně zakotveny.

Ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. vylučuje rozhodnutí podle tohoto zákona (s výjimkou rozhodnutí o pokutách) ze soudního přezkumu. V tom spatřuje stěžovatel rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť podle tohoto ustanovení z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod, přičemž právo na svobodu povolání mezi základní práva nesporně patří. Proto je prý napadené ustanovení rovněž v rozporu s čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel Mgr. J. T. navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí, dále zrušit slovo „zejména“ v ustanovení § 23 odst. 2 a zrušit ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb.

III. III.

Oznámením z 5. 9. 2000 č. j. 896/2000-NBÚ/PFO-1 ředitel Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“) stěžovateli JUDr. V. R. sdělil, že v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb. byla k jeho osobě provedena bezpečnostní prověrka III. stupně, kterou bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení podle § 18 zákona č. 148/1998 Sb. V závěru tohoto oznámení byl stěžovatel poučen o tom, že „proti tomuto rozhodnutí je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona možná stížnost, kterou je nutno podat do 15 dnů ode dne doručení tohoto oznámení“.

Rozhodnutím z 19. 10. 2000 č. j. 896/2000-NBÚ/PFO-1 ředitel NBÚ přezkoumal výše citované oznámení a zamítl stížnost stěžovatele směřující proti němu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že bezpečnostní prověrka byla zahájena dne 22. 6. 1999 a 5. 9. 2000 bylo stěžovateli odesláno oznámení o nesplnění podmínek pro vydání osvědčení. Protože prý průběh a vyhodnocení bezpečnostní prověrky odpovídají zjištěnému stavu, podanou stížnost zamítl.

IV. IV.

Stěžovatel JUDr. V. R. v ústavní stížnosti především upozorňuje na skutečnost, že obě napadená rozhodnutí jsou podepsána ředitelem NBÚ, což považuje za absurdní, neboť oznámení mu sdělovala stejná osoba jako ta, která rozhodovala o jeho stížnosti jako odvolací orgán. Stěžovatel prý pracuje ve státní správě již od roku 1982 a před vydáním zákona č. 148/1998 Sb. byl po řadu let osobou určenou ke styku se státním tajemstvím. Není si vědom toho, že by se v jeho životě vyskytovala jakákoliv bezpečnostní rizika ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 148/1998 Sb. Stěžovatel pracoval ve funkci ředitele odboru mezinárodně-finančních vztahů Ministerstva financí a z této funkce byl s účinností ke dni 25. 11. 2000 odvolán právě vzhledem k nevydání bezpečnostního osvědčení. Stěžovatel uvádí, že kromě toho, že nemůže vykonávat své dřívější zaměstnání, je poškozován i po lidské stránce, byť nezná důvod, pro který mu předmětné osvědčení nebylo vydáno.

Stěžovatel se domnívá, že ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., podle něhož NBÚ nemá povinnost uvádět důvody nevydání osvědčení, je v rozporu s čl. 36 Listiny. Stěžovateli je tím totiž odnímáno právo na jakoukoliv právní ochranu, jelikož neví, proč bylo o jeho právech rozhodnuto negativně. Rozpor s čl. 36 Listiny spatřuje stěžovatel i v ustanovení § 73 zákona č. 148/1998 Sb., podle něhož se na rozhodování podle tohoto zákona nevztahuje správní řád a není možný přezkum soudem. Nevydáním osvědčení bylo údajně porušeno jeho právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a za této situace nelze vyloučit ani aplikaci čl. 36 odst. 2 Listiny. Daný postup je prý v rozporu i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Stěžovatel totiž zastává názor, že pokud je bezpečnostní prověrka podmínkou výkonu některého povolání, pak je dán právní nárok toho, komu je odepřeno takovéto povolání vykonávat výlučně z důvodu nesplnění podmínky bezpečnostního osvědčení, aby se seznámil s důvody jeho nevydání. Zároveň musí mít možnost soudního přezkumu, zda tyto důvody jsou dány, či nikoliv a zda příslušný státní orgán v jeho věci rozhodoval objektivně a spravedlivě.

Proto stěžovatel JUDr. V. R. navrhuje, aby byla uvedená rozhodnutí a napadená ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. zrušena.