Nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 61 odst. 1 a § 143 odst. 1 trestního řádu

Odůvodnění

I. Vymezení předmětu řízení I.

1. 1. Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jimiž tento soud zamítl stížnost stěžovatelů jakožto poškozených v trestním řízení proti usnesení o povinnosti obviněného k náhradě nákladů poškozených potřebných k uplatnění jejich nároků v adhezním řízení, a to z důvodu opožděnosti, a současně zamítl jejich žádost o navrácení lhůty pro podání osobou neoprávněnou. Skutkové okolnosti spočívaly v tom, že Okresní soud v Kladně, před nímž probíhalo předmětné trestní řízení, uložil obviněnému náhradu nákladů poškozených pouze zčásti, a tito chtěli proti příslušnému usnesení brojit stížností. Zmocněnec stěžovatelů však ze zdravotních důvodů zmeškal třídenní lhůtu k jejímu podání, přičemž hned následující den po marném uplynutí lhůty zaslal soudu jménem stěžovatelů předmětnou stížnost spolu s lékařskou zprávou a žádostí o navrácení lhůty dle ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu. Této žádosti krajský soud nevyhověl s odůvodněním, že ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu přiznává právo žádat o navrácení lhůty toliko obviněnému, a tedy i odpovídajícím procesním postupem stížnost stěžovatelů zamítl pro opožděnost.
2. 2. Stěžovatelé dle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., spojili se svou ústavní stížností návrh na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 věty první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „trestní řád“) a ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu v rozsahu slova „tří“ (dále též jen „napadená ustanovení“). První senát Ústavního soudu rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2016 č. j. I. ÚS 2084/16-16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení napadených ustanovení dle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.

II. Rekapitulace návrhu II.

1. 3. Stěžovatelé svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí odůvodňují tím, že ačkoliv si jsou vědomi skutečnosti, že tzv. adhezní řízení se řídí toliko trestním řádem a ustanovení civilněprocesních předpisů není možno v něm uplatnit ani analogicky, neměla by se ze zřetele ztrácet skutečnost, že poškozený a škůdce jsou v občanskoprávním smyslu rovnými stranami závazkového vztahu ex delicto a že z hlediska hmotného práva se nárok poškozených i v trestním řízení řídí občanským zákoníkem, přičemž rovnost před zákonem je elementárním lidským právem a základním principem demokratického a právního státu, vyjádřeným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stěžovatelé mají za to, že trestní řád přiznává právo podat žádost o navrácení lhůty dle ustanovení § 61 toliko obviněnému proto, že proti němu stojí státní zástupce, který je zastupitelným představitelem instituce, nicméně není tím reflektována skutečnost, že v rámci adhezního řízení proti sobě stojí poškozený a škůdce, kteří spolu vedou soukromoprávní spor, v němž by měli mít rovnoprávné postavení.
2. 4. Stěžovatelé rovněž argumentují tím, že právo na přiznání náhrady nákladů trestního řízení mohou jakožto poškození uplatnit výlučně postupem podle ustanovení § 154 trestního řádu, tedy se jej nemohou domoci v žádném jiném řízení, např. v řízení ve věcech občanskoprávních.
3. 5. Stěžovatelé dále brojili proti ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu v rozsahu slova „tří“, stanovujícímu třídenní lhůtu k podání stížnosti. Stěžovatelé tento svůj návrh zdůvodňují tím, že je četnou praxí orgánů činných v trestním řízení, že usnesení, proti nimž je stížnost přípustná, jsou rozesílána v pátek, a tedy lhůta se fakticky zkracuje na pouhý jeden pracovní den, neboť tato usnesení jsou zpravidla doručována do datových schránek advokátů, a tedy doručena již přihlášením se do nich za zcela nesouvisejícím účelem. Taková usnesení tak jsou skutečně většinou doručována již v pátek.
4. 6. Stěžovatelé mají za to, že třídenní lhůta není racionálně odůvodněna a je disproporcionální k závažnosti případů, na něž může dopadat. Jde přitom o lhůtu, která platí nejen pro poškozené, ale i pro obviněné, u nichž zejména předmětnými usneseními bude významně zasahováno do jejich práv, kdy jako příklad stěžovatelé uvádějí usnesení o vzetí do vazby. Tuto lhůtu rovněž stěžovatelé považují za neproporcionální ve vztahu k běžné délce trestního řízení, které se zpravidla vede měsíce až roky.
5. 7. Stěžovatelé tedy dospěli k závěru, že umožněním žádat o navrácení lhůty dle ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu jen obviněnému jakožto jedné straně občanskoprávního sporu v adhezním řízení a příliš krátkou (třídenní) lhůtou k podání stížnosti dle ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu je porušeno jejich právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 1 Listiny. Jelikož jediným důvodem porušení těchto základních práv je protiústavnost napadených ustanovení, navrhli stěžovatelé jejich zrušení.