Nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2007 ve věci návrhu na zrušení části druhé zákona č. 443/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů

I. B) Vyjádření účastníků řízení I. B) Vyjádření účastníků řízení

1. 15. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
2. 16. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem ve svém vyjádření ze dne 7. 11. 2006 uvedla, že uvedený návrh zákona č. 443/2006 Sb., kterým se též mění zákon č. 319/2001 Sb., byl předložen skupinou poslanců. Návrh Poslanecká sněmovna projednávala ve 4. volebním období nejprve jako sněmovní tisk č. 965. Po jeho neschválení ve 3. čtení dne 21. prosince 2005 byl předmětný návrh zákona navržen do sněmovního tisku č. 1222 na plénu Poslanecké sněmovny dne 19. dubna 2006 ve 2. čtení. Poslanecká sněmovna hlasovala o sněmovním tisku č. 1222 jako o celku ve 3. čtení dne 23. května 2006 a poměrem hlasů 156 pro návrh (ze 176 přítomných poslanců) návrh zákona schválila. Dne 21. června 2006 vyjádřil Senát vůli návrhem zákona se nezabývat. Předseda Poslanecké sněmovny podepsal návrh zákona dne 21. srpna 2006 a prezident republiky nechal marně uplynout patnáctidenní lhůtu, kterou mu Ústava poskytuje, aniž zákon vrátil Poslanecké sněmovně anebo jej podepsal. Dne 8. září 2006 byl návrh zákona podepsán předsedou vlády a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.
3. 17. Podle názoru předkladatelů uvedeného v důvodové zprávě zajišťuje návrh zákona částečné zrovnoprávnění těch klientů bank v konkursu, kterým byly v minulosti pohledávky za bankami sanovány pouze na úrovni zákona, zatímco v jiných případech nad tento rámec, a zmírňuje tak zásadní nerovnost, která vznikla v důsledku nesystémových kroků při kompenzaci náhrad v minulosti. Požadavek na rovné zacházení s klienty všech bank nacházejících se v konkursu, stejně jako požadavek na rovné dostatečné odškodnění takovýchto klientů, je nutné považovat za zcela legitimní. Zákonem č. 319/2001 Sb. byl zaveden dvojí systém odškodnění, diskriminující část klientů bankovního sektoru. Takovýto stav je z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti práva a demokratické zásady rovnosti občanů České republiky zcela nežádoucí. Princip ochrany vkladů klientů bank formou příspěvků bankovních subjektů do Fondu pojištění vkladů je dle předkladatelů založen na solidární odpovědnosti všech subjektů bankovního trhu. Předkladatelé proto sledovali návrhem zákona dodatečné zhojení původní tvrdosti a nefunkčnosti systému odškodnění provedeného ve vztahu pouze k některým klientům bank nacházejících se nyní v konkursu, namísto ve vztahu ke všem klientům bank nacházejících se nyní v konkursu, a stejně tak odškodnění subjektů, které se na řešení tehdejší krizové situace, namísto Fondu, podílely. Podle předkladatelů je tedy nezbytné, aby byl i nadále zachováván a dodržován princip solidární odpovědnosti všech subjektů bankovního trhu v České republice a s tím související a logicky navazující odškodnění zúčastněných nebankovních subjektů, participujících namísto Fondu na řešení celé situace. Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že zákonodárný sbor byl při projednávání a schvalování návrhu zákona v přesvědčení, že přijatý návrh je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadených ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
4. 18. Senát Parlamentu České republiky zastoupený předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou ve vyjádření ze dne 7. 11. 2006 nejprve popsal proceduru posouzení zákona č. 443/2006 Sb. Senátem. Zákon č. 443/2006 Sb. byl Senátu Poslaneckou sněmovnou postoupen jako návrh zákona dne 25. května 2006 a organizační výbor Senátu jej jako senátní tisk č. 362 (5. funkční období) určil k projednání výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Tento výbor na svém zasedání dne 15. června 2006 senátní tisk č. 362 projednal, avšak k návrhu zákona nepřijal žádné usnesení. Plénum Senátu projednávalo návrh zákona obsažený v senátním tisku č. 362 na své 12. schůzi dne 21. června 2006. Po zpravodajské zprávě, ve které bylo pouze odkázáno na záznam z jednání výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, konstatující, že výbor nedospěl k většinovému stanovisku, bylo navrženo, aby Senát vyjádřil vůli se návrhem zákona nezabývat. Před hlasováním o tomto návrhu vystoupila předsedkyně klubu otevřené demokracie, senátorka S. Paukrtová, která vyzvala plénum Senátu, aby návrh zákona pro nesouhlasný postoj vlády České republiky, Ministerstva financí zvlášť a České národní banky k němu byl postoupen do obecné rozpravy. Dále vystoupil místopředseda Senátu, senátor P. Pithart, který též požádal o postoupení návrhu zákona do obecné rozpravy z důvodu, že jde „o normu svým způsobem retroaktivní, nespravedlivou a znerovnoprávňující bankovní domy“. Nicméně při hlasování o návrhu usnesení Senátu „návrhem zákona se nezabývat“ bylo z přítomných 69 senátorů 39 senátorů pro, 18 proti.
5. 19. K návrhu skupiny senátorů Senát dále uvedl, že nelze nepoukázat na skutečnost, že petit uvedený v návrhu na zrušení přechodných ustanovení je do jisté míry nepřesný a neúplný. Zákon č. 319/2001 Sb., není zákonem „o bankách“, jak je v návrhu uvedeno, nýbrž jeho název zní: „zákon, kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů“; nic na této skutečnosti nemění ani chybný nadpis části druhé zákona č. 443/2006 Sb. (formálně vzato zákon pod názvem „č. 319/2001, o bankách“ neexistuje), neboť z úvodní věty čl. II zákona č. 443/2006 Sb. je nepochybné, jaký zákon je novelizován. Je zřejmé, že novelizační ustanovení čl. II zákona č. 443/2006 Sb. byla inkorporována do čl. II zákona č. 319/2001 Sb., avšak následující čl. III zůstává nadále pouze součástí zákona č. 443/2006 Sb., a nedochází u něho k inkorporaci do jiného zákona; novelizace zákona č. 319/2001 Sb. je omezena jen na čl. II zákona č. 443/2006 Sb. Je nutno zdůraznit, že čl. III zákona č. 319/2001 Sb. obsahuje i po dalších novelizacích nadále jen ustanovení o jeho účinnosti, v žádném případě však ustanovení čl. III zákona č. 443/2006 Sb. jako samostatné ustanovení posledně jmenovaného zákona není inkorporováno do zákona č. 319/2001 Sb. Na tomto názoru Senát setrval i ve svém písemném vyjádření ze dne 19. 1. 2007 reagující na podání ze dne 9. 1. 2007, jímž navrhovatelé upřesnili petit svého návrhu.
6. 20. Senát dále konstatoval, že je možné připustit, že zákonodárcem přijatá povinnost odškodnit klienty některých bank v rozsahu uvedeném v části druhé zákona č. 443/2006 Sb. do určité míry zasahuje do soukromého vlastnictví a porušuje legitimní očekávání dotčených subjektů (rozuměj bank, resp. Fondu pojištění vkladů), neboť na základě těchto ustanovení budou soukromé prostředky placené bankami a vybrané od klientů těchto bank vyplaceny nad rámec jejich dřívějších povinností, tím spíše, že v mnoha případech se tak zasáhne do již proběhlého či probíhajícího soudního řízení, aniž by nové skutečnosti mohly být kvůli běhu lhůt zohledněny. Větší rozsah plnění z Fondu by mohl s velkou pravděpodobností znamenat v případě krachu dalších bank zvýšené nároky na ostatní banky ohledně výše plnění do Fondu, nicméně nelze pominout, že k odškodnění nad rámec obecné úpravy v zákoně o bankách došlo, i když v menším rozsahu (a to jak z hlediska subjektů, tak předmětu), již na základě bodu 5 čl. II zákona č. 16/1998 Sb. V případě náhrad úspor zdaleka nejde o ojedinělý způsob odškodnění nad rámec obecné právní úpravy: např. na úseku pojištění vkladů u družstevních záložen bylo oproti platnému právnímu stavu v době krachu družstevních záložen odškodnění zvýšeno na základě bodu 1 čl. II zákona č. 212/2002 Sb. a stát dokonce vydal na pokrytí potřeb Zajišťovacího fondu družstevních záložen na základě zákona č. 215/2002 Sb., o státním dluhopisovém programu k získání finančních prostředků na poskytnutí návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu ke krytí výplaty náhrad ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen, dluhopisy, neboť v Zajišťovacím fondu nebylo dostatek prostředků na výplatu náhrad stanovených zákonem.
7. 21. Nad rámec argumentů navrhovatelů, že napadená ustanovení trpí závažnými právními vadami, které by mohly ztížit či dokonce „znemožnit jakoukoliv interpretaci“ či umožnit různé výklady, Senát uvedl, že není vůbec zřejmé, v jakém vztahu či poměru je nová úprava uvedená v čl. II zákona č. 319/2001 Sb., ve znění bodu 1 a 2 čl. II zákona č. 443/2006 Sb., a úprava uvedená v čl. III zákona č. 443/2006 Sb. Vznikl totiž stav, podle kterého jsou stanoveny dva ve své podstatě nezávislé postupy týkající se klientů týchž bank, které se částečně překrývají, přičemž v obou těchto úpravách je stanoveno, že „vkladatelům bank ani jiným osobám v souvislosti s výplatou dodatečné náhrady dle tohoto přechodného ustanovení zákona nenáleží jiné nároky než ty, které vyplývají z tohoto přechodného ustanovení zákona“; nadto ohledně klientů Kreditní banky Plzeň, a. s., Plzeňské banky, a. s., a Union banky, a. s., (všechny v konkursu) jde o postupy platné a účinné od téhož dne, tj. od 18. září 2006.
8. 22. Pokud se týče námitky navrhovatelů k proceduře, konkrétně k porušení zákazu svévole při legislativní proceduře, Senát konstatoval, že pozměňovací návrhy podané ve druhém čtení (a schválené ve třetím čtení), kterými byly do projednávaného zákona včleněny zcela nesouvisející novely zákona, byly zejména v posledním volebním období Poslanecké sněmovny zcela běžným jevem. Jde o jev, který nepřispívá k přehlednosti právního řádu a k právní jistotě adresátů těchto změn, nicméně z hlediska formálního je zřejmé, že poslanec při podávání pozměňovacích návrhu není ve smyslu Ústavy ničím omezen.
9. 23. Senát dále uvedl, že při posuzování návrhu je třeba vzít v úvahu další velmi závažné aspekty spočívající zejména v charakteru napadených ustanovení, neboť na jejich základě nepochybně nejenže vznikla nová legitimní očekávání (k odškodnění klientů jiných zkrachovalých bank nad rámec obecné úpravy již v minulosti došlo), ale v mnoha případech vznikla po účinnosti zákona dokonce i nová práva. Je na Ústavním soudu, aby posoudil, zda námitky navrhovatelů vůči napadeným ustanovením jsou tak závažné, že je namístě tato ustanovení zrušit, a tím připustit pozbytí již nabytých práv, což se jeví značně problematickým zejména u drobných vkladatelů zkrachovalých bank, kteří nejsou postupníky.

I. C) Vyjádření amici curiae I. C) Vyjádření amici curiae

1. 24. Ústavní soud si dne 2. 11. 2006 vyžádal stanoviska České národní banky a České bankovní asociace týkající se otázky ekonomických důsledků zahájení dodatečných náhrad za vklady z Fondu pojištění vkladů na základě přijaté změny zákona o bankách, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska dopadů na platební schopnost a fungování Fondu, a dále vyjádření k problematice souladu přijaté úpravy dodatečných náhrad s právem ES, kde je oblast pojištění vkladů upravena směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 94/19/ES.
2. 25. Česká národní banka, zastoupena guvernérem Ing. Zdeňkem Tůmou, ve svém stanovisku ze dne 20. 11. 2006 k problematice ekonomických důsledků uvedla, že finanční rezervy Fondu pojištění vkladů k 30. 9. 2006 představují cca 6,3 mld. Kč. Dodatečné náhrady vkladů budou představovat cca 3,84 mld. Kč (částka bude upřesněna až po předání podkladů k výplatě náhrad od všech bank). Rezervy Fondu se tak sníží na cca 2,46 mld. Kč. Realizace výplaty dodatečných náhrad nebude mít okamžitý přímý dopad na odvod příspěvků bank do Fondu, nicméně v případě nové pojistné události by velmi reálně mohlo dojít k situaci, že by Fond neměl dostatek finančních prostředků právě díky nyní uzákoněné výplatě dodatečných náhrad. Důsledkem toho by bylo zdvojnásobení odvodové sazby bank dle ustanovení § 41k zákona o bankách. Vyplacení nadstandardních náhrad samozřejmě výrazně oddaluje moment naplnění Fondu na úroveň umožňující uzákonit pokles odvodové sazby, popř. úplně zastavit odvádění příspěvků. K tomu je třeba zmínit, že současná výše odvodové sazby představuje pro tuzemské banky značnou konkurenční nevýhodu. Sazba je relativně vysoká zejména z důvodu opakovaných novelizací zákona o bankách uzákoňujících dodatečné nadstandardní odškodňování.
3. 26. Novelizace zákona o bankách, které vedou k nadstandardnímu odškodňování, dle stanoviska České národní banky výrazně zhoršují pozici Fondu jako potenciálního dlužníka. V ustanovení § 41i zákona o bankách je přitom zakotveno: „V případě, že prostředky Fondu nepostačují k vyplacení zákonem stanovených náhrad, obstará si Fond potřebné peněžní prostředky na trhu. Fond je povinen dbát, aby podmínky, za kterých jsou peněžní prostředky Fondu poskytnuty, byly pro něj co nejvýhodnější.“. Je zřejmé, že případní věřitelé nebudou ochotni půjčovat za nízké úrokové sazby dlužníkovi, jehož budoucí finanční situace je nepředvídatelná v důsledku reálného nebezpečí poslaneckých aktivit vedoucích k opakovanému vyčerpávání jeho zdrojů. Jako potenciální dlužník se tak Fond stává pro investory nečitelným, a nemusí být proto trhem jako dlužník akceptován, popř. bude akceptován pouze v pozici rizikového dlužníka, tedy za úrokové sazby výrazně vyšší, než jakých by mohl na trhu docílit za normálních okolností. V této souvislosti je třeba zmínit, že po integraci dohledu nad finančním trhem se vztahuje systém pojištění pohledávek z vkladů, zakotvený v zákoně o bankách, i na spořitelní a úvěrní družstva. Je proto jen otázkou času, kdy v Poslanecké sněmovně zazní požadavky na čtyřmilionové odškodnění pro členy dříve zkrachovalých spořitelních a úvěrních družstev.
4. 27. K otázce souladu přijaté úpravy dodatečných náhrad s právem ES (směrnicí č. 94/19/ES) Česká národní banka ve svém stanovisku uvedla, že nesoulad spatřuje zejména v těchto skutečnostech:
   1. a) Rozpor s článkem 11 výše uvedené směrnice, který stanoví:

      „Aniž tím jsou dotčena jiná práva, která mohou mít podle vnitrostátních právních předpisů, mají systémy provádějící platby z pojišťění právo vstoupit do práv vkladatelů v likvidačním řízení až do výše svých plateb.“. V důsledku retroaktivního působení zákona budou z hlediska Fondu zmeškány veškeré lhůty pro přihlášení pohledávek v konkursním řízení. Tím dochází k jednoznačnému porušení článku 11 s negativními dopady do hospodaření Fondu.

   1. b) Rozpor s duchem směrnice vyjádřeným v preambuli směrnice:

      „... vzhledem k tomu, že by na jedné straně minimální úroveň pojištění předepsaná touto směrnicí neměla ponechat bez ochrany příliš velkou část vkladů v zájmu ochrany spotřebitele i v zájmu stability finanční soustavy; že by na druhé straně nebylo vhodné stanovit ve Společenství takovou úroveň ochrany, která by v určitých případech mohla ve svém důsledku podpořit neobezřetné řízení úvěrových institucí; že se zdá být rozumným stanovit harmonizovanou minimální úroveň pojištění ve výši 20 000 EUR; že může být třeba omezených přechodných opatření, jež by umožnila stávajícím systémům přizpůsobit se této částce.“. Napadená část zákona č. 443/2006 Sb. je podle názoru ČNB v rozporu se smyslem směrnice, jelikož jejím deklarovaným cílem není jen ochrana drobných vkladatelů a posilování stability bankovní soustavy, ale i boj proti tzv. morálnímu hazardu a neobezřetnému chování bank.

   1. c) Rozpor s článkem 9, který v odst. 1 stanoví:

      „Členské státy zajistí, aby úvěrové instituce poskytly současným i případným vkladatelům informace potřebné k určení systému pojištění vkladů, jehož jsou instituce a její pobočky členy uvnitř Společenství, nebo alternativního uspořádání stanoveného v čl. 3 odst. 1 druhém pododstavci nebo v čl. 3 odst. 4. Vkladatelé musí být informováni o ustanoveních systému pojištění vkladů nebo případného alternativního uspořádání, včetně výše a rozsahu krytí poskytovaného systémem pojištění vkladů.“. Z uvedeného znění vyplývá, že všichni vkladatelé musí obdržet informace před uložením vkladů a musí jim být předem zcela zřejmé, jaké jsou podmínky pojištění. V důsledku série retroaktivních novelizací zákona o bankách vkladatelé v České republice dlouhodobě nedostávají pravdivé informace o fungování systému pojištění vkladů a jejich případná investiční rozhodnutí mohou být vlivem informací, které se následně ukáží jako nepravdivé, deformována.

   1. d) Nad rámec dotazu ČNB upozornila i na možný rozpor napadených ustanovení s ustanovením článku 87 Smlouvy o založení Evropského společenství, který stanoví:

      „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak.“. V případě napadených ustanovení jde podle názoru ČNB o podporu poskytovanou České pojišťovně státem, byť z prostředků Fondu. Takto vyplácená náhrada přitom nemá z ekonomického hlediska žádné opodstatnění, jelikož dříve poskytnuté plnění této pojišťovny vkladatelům bylo v souladu s jejím tehdejším podnikatelským záměrem (eliminace reputačního rizika), vyplývalo z jejího postavení ve finanční skupině a bylo dobrovolné.

1. 28. Stanovisko České bankovní asociace Ústavní soud obdržel dne 21. 11. 2006. V něm Česká bankovní asociace zastoupená výkonným ředitelem Ing. Petrem Špačkem uvedla, že podporuje názor skupiny senátorů formulovaný v jejich podání, neboť se shodně domnívá, že ustanovení napadeného zákona jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a dále v rozporu s pravidly pro pojištění vkladů nastavenými v právu ES. Současně zákon retroaktivním založením nedovolené veřejné podpory představuje závažné porušení Smlouvy o založení ES. Dále ve svém stanovisku podrobně popsala vývoj pojištění pohledávek z vkladů a nadstandardního odškodňování od roku 1994 podnes. Ve svém vyjádření také upozornila na relevantní komunitární právo a jeho obsah.
2. 29. Dne 12. 2. 2007 Ústavní soud obdržel nevyžádané vyjádření Občanského sdružení klientů Union banky (dále též „UB“). V tomto vyjádření je uvedeno, že v případě zrušení zákona č. 443/2006 Sb. dojde „ke zcela bezprecedentnímu porušení základních ústavních práv členů Občanského sdružení klientů UB, kteří se tak cítí být návrhem přímo dotčeni.“. Dále vyjádření popisuje vznik soukromých bank v České republice v období vytváření soukromého bankovního sektoru, tedy období transformace bankovnictví. Uvádí, že prakticky nefungoval kvalitní bankovní dohled a neexistovaly kvalitní záruky k vytvoření a zachování rovných soutěžních podmínek pro banky vlastněné státem na straně jedné a pro nově vznikající soukromé banky na straně druhé. Již z tohoto důvodu byla pozice soukromých bank, jakož i orientace vkladatelů na trhu bankovních služeb velmi obtížná. Tato situace spolu s opakovanými krizemi v hospodářství vedla k tomu, že se soukromé banky dostávaly do hospodářských potíží, v důsledku nichž přišla řada vkladatelů následně o své úspory. Šlo o špatnou bankovní a peněžní politiku státu, jakož i nedostatečně důslednou regulační politiku státu v bankovnictví a zřejmě z těchto důvodů bylo následně rozhodnuto o poskytnutí náhrady vkladatelům za znehodnocené vklady ze strany státu až do výše 4 mil. Kč na vkladatele. Nejprve poskytovala náhrady ČNB a Ministerstvo financí, později byly poskytnuty náhrady klientům zkrachovalých bank na základě zákonných úprav. S ohledem na uvedené lze považovat za důvodné i očekávání vkladatelů Kreditní banky Plzeň, Plzeňské banky a Union banky, že jim jejich vklady budou hrazeny za stejných podmínek a ve stejné výši jako dříve odškodněným vkladatelům. Napadený zákon tedy odstraňuje faktickou diskriminaci vkladatelů Kreditní banky Plzeň, Plzeňské banky a Union banky ve srovnání s vkladateli např. Pragobanky, Universal banky, Moravia banky a dalších, a je tedy v souladu s požadavkem rovnosti v právech, který plyne z Listiny základních práv a svobod. Občanské sdružení klientů UB ve svém vyjádření zcela odmítlo argumentaci senátorů požadujících zrušení napadeného zákona, což dále odůvodnilo. Závěrem navrhlo, aby byl návrh skupiny senátorů zamítnut.
3. 30. Dne 13. 2. 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání klientky Union banky, a. s., nazvané jako vyjádření k návrhu na zrušení části zákona č. 319/2001 Sb., ve znění zákona č. 443/2006 Sb. I. L. zmocnila k podání vyjádření advokáta JUDr. P. D., LL.M., Ph.D., což bylo osvědčeno předložením plné moci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. Pl. ÚS 52/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 152, vyhlášen pod č. 568/2004 Sb.) je okruh účastníků řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů dán zákonem a jejich výčet rozšiřovat rozhodnutím Ústavního soudu nelze. Účelem řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů je ochrana v ústavním pořádku obsažených principů a veřejných statků, z čehož plyne, že v tomto řízení může Ústavní soud akceptovat vyjádření „přátel soudu“, tj. takových osob, které nesledují pouze svůj soukromý zájem, nýbrž jsou schopny již ze své podstaty zohledňovat veřejný zájem v podobě zmíněných principů a veřejných statků. Zatímco v případě Občanského sdružení klientů UB jako zájmového sdružení bylo možno naznačenou kvalitu dohledat, nelze totéž říci o soukromé osobě, která se cítí být návrhem senátorů bezprostředně dotčena, a ve vztahu k Ústavnímu soudu je v postavení osoby uplatňující toliko svůj soukromý zájem. Tomuto účelu však řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů neslouží, a proto Ústavní soud podání I. L. nemohl akceptovat jako vyjádření tzv. „přítele soudu“.

I. D) Důkazní materiály získané Ústavním soudem z veřejných zdrojů I. D) Důkazní materiály získané Ústavním soudem z veřejných zdrojů

1. 31. Ustavní soud si jako podklad pro své rozhodnutí opatřil také stenozáznamy z jednání Poslanecké sněmovny, Senátu a jejich výborů, dále jejich usnesení a sněmovní tisky volně dostupné v digitální knihovně na webových stránkách Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky na www.psp.cz a www.senat.cz., a také zápisy z 11., 12. a 13. schůze Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury dostupné na www.senat.cz.

I. E) Ústní jednání před Ústavním soudem I. E) Ústní jednání před Ústavním soudem

1. 32. Při ústním jednání před Ústavním soudem, které se konalo dne 15. 2. 2007, účastníci řízení ve svých závěrečných vyjádřeních pouze zopakovali a shrnuli svá stanoviska, jež byla obsahem jejich písemných podání doručených Ústavnímu soudu.