Vyhláška o systému epidemiologické bdělosti pro vybrané infekce

Klinická definice onemocnění

1. 1. Klinický obraz odpovídající pertusi, tj. kašel trvající minimálně 2 týdny s jedním z následujících příznaků: záchvaty kašle, kokrhavý kašel nebo zvracení po záchvatu kašle bez jiných zjevných příčin nebo apnoická pauza u kojenců.
2. 2. Typická forma pertuse:

   Onemocnění obvykle trvá 6 až 8 týdnů a má 3 stadia: katarální (1 až 2 týdny), paroxysmální (2 až 6 týdnů) a rekonvalescentní (1 až 3 týdny). Počáteční projevy (rýma, slzení, mírný suchý dráždivý kašel, subfebrilie) odpovídají příznakům běžného nachlazení. Během katarálního stadia se suchý dráždivý kašel zhoršuje a přechází v záchvatovitý kašel – stadium paroxysmální. Počet a závažnost záchvatů v průběhu tohoto stadia stoupá. Záchvat se vyznačuje sérií krátkých exspirií ukončených charakteristickým zajíkavým táhlým inspiriem. Záchvaty kašle bývají provázeny dávením i zvracením a objevují se jak v průběhu dne tak i v noci. Rekonvalescentní stadium je charakterizováno snížením počtu záchvatů a zmírněním kašle. Nejzávažnější průběh onemocnění bývá u dětí mladších 1 roku.

1. 3. U dětí ve věku do 15 let a dospělých se pertuse obvykle vyskytuje v lehčí formě. Probíhá jako suchý dráždivý kašel trvající 2 a více týdnů. Může být provázen dávením i zvracením, ale bez typických záchvatů.
2. 4. Období nakažlivosti začíná na konci inkubační doby, která trvá 7 - 21 dnů. Nejvyšší je v časném období katarálního stadia, pak se postupně snižuje. Končí obvykle tři týdny po začátku paroxysmálního stadia či pět dnů po léčbě antibiotiky.
3. 5. Parapertuse na rozdíl od pertuse má nižší manifestnost. Typický průběh parapertuse připomíná pertusi s krátkým katarálním stadiem i kratším stadiem paroxysmálním. Parapertuse se vyskytuje převážně u dětí po druhém roce života; výskyt u kojenců je velmi vzácný.

Laboratorní diagnostika

1. 1. Průkaz specifické protilátkové odpovědi proti dávivému kašli u osob, které nebyly v nedávné době (v průběhu předchozích 8 týdnů) očkovány.
2. 2. Detekce nukleové kyseliny Bordetella pertussis.
3. 3. Izolace Bordetella pertussis (nebo B. parapertussis) z klinického vzorku.
4. 4. Standardním laboratorním testem pro diagnózu dávivého kašle je kultivační průkaz Bordetella pertussis nebo B. parapertusis.
5. 5. K sérologickému vyšetření se odebírají 2 vzorky krve v 3 týdenním intervalu. První vzorek se odebírá co nejdříve v akutním stadiu. Předpokladem sérologické diagnózy je současné vyšetření prvního a druhého vzorku séra. Potvrzením probíhajícího onemocnění je prokázaný signifikantní (minimálně 4-násobný) vzestup hladin protilátek (proti pertusi nebo parapertusi) anebo sérokonverze z negativity do pozitivity.
6. 6. Jakákoli hladina protilátek v jediném vzorku není průkazem akutně probíhajícího onemocnění.

Epidemiologická kriteria

Epidemiologická souvislost – mezilidský přenos onemocnění, při kterém jeden z případů je laboratorně potvrzený.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Případ, který splňuje definici klinického případu.
2. B. Pravděpodobný: Případ, který splňuje definici klinického případu a má epidemiologickou souvislost.
3. C. Potvrzený: Případ, který splňuje definici klinického případu a je laboratorně potvrzený.

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje onemocnění dávivým kašlem, hlásí onemocnění dávivým kašlem a úmrtí na toto onemocnění.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt dávivého kašle

Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění dávivým kašlem, zajistí kultivační vyšetření výtěru z nazofaryngu a laryngu a provede odběr krve na sérologické vyšetření (nejméně za tři týdny provede další odběr) a zajistí transport biologického materiálu neprodleně do vyšetřující laboratoře. Lékař i vyšetřující laboratoř hlásí výsledky podle čl. 4. Vyšetřující laboratoř zašle každý izolovaný kmen B. pertussis k sérotypizaci do Národní referenční laboratoře pro diftérii a pertusi.

Protiepidemická opatření v ohnisku onemocnění dávivým kašlem

1. 1. Hlášení onemocnění dávivým kašlem podle čl. 5.
2. 2. Zajištění odběru biologického materiálu od pacienta a kontaktů s kultivačně pozitivním nemocným, zajištění transportu biologického materiálu do příslušné laboratoře.
3. 3. Postup při izolaci upravuje jiný právní předpis²).
4. 4. Dítě po prodělaném laboratorně prokázaném onemocnění způsobeném B. pertussis nebo B. parapertussis je možné přijmout do kolektivního zařízení až po negativním kultivačním vyšetření, provedeném za týden po léčbě v odstupu 4 až 5 dnů.
5. 5. Do kolektivního zařízení, kde se vyskytlo onemocnění dávivým kašlem, se nepřijímají neočkované či nesprávně očkované děti po dobu maximální inkubační doby (21 dnů), nevnímavé fyzické osoby k nákaze dávivým kašlem očkované řádně a v termínech mohou do zařízení docházet.

Klinická definice onemocnění

1. 1. Klinický obraz odpovídající spalničkám, tj. febrilní stav s generalizovaným exantémem trvajícím déle než 3 dny, kterému předchází katarální příznaky, teploty >38°C a jeden nebo více z následujících příznaků: kašel, rýma, Koplikovy skvrny, konjunktivitida.
2. 2. Období nakažlivosti začíná od prvního dne před začátkem prodromálních příznaků a končí do čtyř dnů po vzniku exantému.

Laboratorní diagnostika

1. Alespoň jedno z následujících kriterií:
   1. 1. Detekce IgM protilátek proti spalničkám u osob, které nebyly v minulých šesti týdnech očkovány.
   2. 2. Průkaz specifické protilátkové odpovědi proti spalničkám u osob, které nebyly v minulých třech týdnech očkovány.
   3. 3. Detekce viru spalniček (nevakcinační kmen) v klinickém vzorku.
   4. 4. Spalničková specifická IgM sérologie je standardní test volby. V případech, kdy je vzorek z ranné akutní fáze (tj. do 3 dnů po začátku vyrážky) IgM neprůkazný nebo negativní na spalničky, zarděnky a parvovirus B19, ačkoliv má pacient klinické příznaky spalniček, je indikován odběr druhého vzorku krve (za 10 až 20 dní po prvním odběru). Spalničková IgM sérologie může být nespolehlivá pro možnost falešných spalničkových IgM pozitivit v sérech s pozitivitami IgM na zarděnky, parvovirus B19, EBV, HHV6 a u sporadických spalničkových případů. Proto je nutno tyto případy ověřit výrazným vzrůstem hladin celkových spalničkových nebo spalničkových IgG protilátek. Ke správné interpretaci výsledků sérologických vyšetření je třeba brát v úvahu klinické, laboratorní a epidemiologické údaje.
   5. 5. Detekce nukleové kyseliny viru spalniček v klinickém vzorku.
   6. 6. Detekce antigenu viru spalniček (DFA) pomocí specifických spalničkových monoklonálních protilátek.

Epidemiologická kriteria

Epidemiologická souvislost – mezilidský přenos onemocnění, při kterém jeden z případů je laboratorně potvrzený.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Případ který splňuje klinickou definici onemocnění.
2. B. Pravděpodobný: Případ který splňuje klinickou definici onemocnění a je v epidemiologické souvislosti s potvrzeným případem.
3. C. Potvrzený: Případ potvrzený výsledkem laboratorního vyšetření.

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje onemocnění spalničkami, hlásí onemocnění a úmrtí na toto onemocnění. Vzhledem ke globálně probíhající eradikaci spalniček je třeba identifikovat importovaná onemocnění a jejich epidemiologickou souvislost.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt spalniček

Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění spalničkami, provede odběry biologického materiálu k laboratornímu průkazu etiologie a zajistí jejich transport do vyšetřující laboratoře. Vyšetřující laboratoř vzorky vyšetří i s ohledem na jinou možnou etiologii exantematických onemocnění a u laboratorně potvrzeného případu zajistí zaslání alikvotu séra do Národní referenční laboratoře pro zarděnky, spalničky, parotitidu a parvovirus B19 ke konfirmaci. Případ se uzavře až po vyšetření touto laboratoří.

Protiepidemická opatření v ohnisku onemocnění spalničkami

1. 1. Hlášení onemocnění spalničkami podle čl. 5.
2. 2. Zajištění odběru biologického materiálu od pacienta a kontaktů k ověření diagnózy, zajištění transportu biologického materiálu do příslušné laboratoře.
3. 3. Izolace pacienta po dobu 7 dnů po objevení se exantému. Izolace se provádí podle klinické závažnosti a epidemiologických rizik. Postup při izolaci upravuje jiný právní předpis²).
4. 4. Aktivní vyhledávání zdroje nákazy a kontaktů, zaměřené na pobyt případu během doby jeho eventuální expozice (7 až 18 dní před začátkem exantému) a na kontakty, které měl v období nakažlivosti.
5. 5. Epidemiologické šetření v ohnisku nákazy, zpravidla do 48 hodin po nahlášení případu, včetně identifikace všech dosud vnímavých fyzických osob.
6. 6. Podání normálního lidského imunoglobulinu (NLIG) dětem do 15 měsíců věku (neočkovaným), které byly v kontaktu s možným, pravděpodobným nebo potvrzeným případem spalniček, a to dle souhrnu údajů o přípravku.
7. 7. Očkování vnímavých fyzických osob k nákaze spalničkami (dětí, kterým nebyly podány alespoň dvě dávky očkovací látky), u kterých ještě neuplynuly 3 dny od posledního styku s nemocným. Expozice spalničkám není kontraindikací očkování.
8. 8. U vnímavých fyzických osob k nákaze spalničkami, které byly v přímém kontaktu, a u kterých uplynuly více než 3 dny od posledního styku s nemocným; lékařský dohled trvá po dobu maximální inkubační doby (21 dní).
9. 9. Děti, které byly v kontaktu se spalničkami se přijímají do kolektivu nejdříve po uplynutí 21 dní.

Klinická definice onemocnění

1. 1. Klinický obraz infekce viry chřipky probíhá ve formě chřipce podobného onemocnění a/nebo akutní respirační infekce.

   Chřipce podobné onemocnění (ILI) je charakterizováno následujícími klinickými příznaky:

   1. - náhlý nástup nemoci

      a současně

   1. - nejméně jedním z celkových symptomů, mezi které patří horečka nebo zimnice, nevolnost, bolest hlavy, bolest svalů

      a současně

   1. - nejméně jedním z následujících respiračních symptomů, mezi které patří kašel, pálení v krku, dechová nedostatečnost.

   Akutní respirační infekce (ARI) je charakterizována následujícími klinickými příznaky:

   1. - náhlý nástup nemoci

      a současně

   1. - nejméně jedním z následujících respiračních symptomů, mezi které patří kašel, pálení v krku, dechová nedostatečnost, rýma

      a současně

   1. - názorem klinika, že nemoc je způsobená infekcí.

1. 2. Období nakažlivosti v prvním až pátém dnu onemocnění u dospělých, u imunosuprimovaných pacientů a dětí až do desátého dne.

Laboratorní diagnostika

1. 1. Detekce chřipkového antigenu či nukleové kyseliny ve vyšetřovaném klinickém materiálu metodami EIA, imunofluorescence, PCR nebo jinými adekvátními metodami. Vyšetřovaným klinickým materiálem se rozumí zejména výtěr z nazofaryngu, výtěr z nosu, výtěr z faryngu, nazofaryngeální aspirát, endotracheální a brochoalveolární laváž.
2. 2. Izolace viru chřipky z odebraného klinického materiálu kultivací v citlivém buněčném substrátu (buněčné kultury, kuřecí embrya); izolované viry se neprodleně zasílají k typizaci do Národní referenční laboratoře pro chřipku zřízenou Ministerstvem zdravotnictví.
3. 3. Sérologický průkaz specifické protilátkové odpovědi proti chřipce typu A nebo typu B spočívající v minimálně čtyřnásobném vzestupu titru protilátek v séru odebraném v akutním a rekonvalescentním stádiu onemocnění, a to v intervalu nejméně 10 dní. Doporučené metody: komplement-fixační reakce, test inhibice hemaglutinace, ELISA.
4. 4. Průkaz viru chřipky v pitevním materiálu, kterým je trachea, bifurkace bronchů nebo okrajová zóna pneumonického ložiska.

Epidemiologická kriteria

Epidemiologická souvislost – mezilidský přenos onemocnění, při kterém jeden z případů je laboratorně potvrzený. V případě chřipkové epidemie není nezbytně nutný laboratorní průkaz pro potvrzení epidemiologické souvislosti.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění (ILI nebo ARI).
2. B. Pravděpodobný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění (ILI nebo ARI), a je v epidemiologické souvislosti.
3. C. Potvrzený: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění (ILI nebo ARI), potvrzený výsledkem laboratorního vyšetření.

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje onemocnění chřipkou, komplikace a úmrtí na toto onemocnění, provede hlášení podle jiného právního předpisu²).

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt chřipky a akutních respiračních infekcí

1. 1. Protiepidemická oddělení OOVZ provádí epidemiologické šetření u všech netypických výskytů chřipkových onemocnění (např. z hlediska počtu postižených, v časové či místní souvislosti, s nezvyklým průběhem). Provádí epidemiologické šetření u všech hlášených úmrtí na chřipku a v přímé souvislosti s chřipkou a zjišťují, zda nemocná či zemřelá osoba byla očkována proti chřipce před aktuální chřipkovou sezónou.
2. 2. Diagnostikující lékař, popř. OOVZ, zajišťuje a provádí včasný odběr biologického materiálu k ověření diagnózy a jeho transport do příslušné laboratoře, která provede základní vyšetření (přímá detekce antigenu a izolační pokus). Další vyšetření provádí Národní referenční laboratoř pro chřipku.

Protiepidemická opatření v ohnisku chřipky

1. 1. Hlášení onemocnění dle čl. 5.
2. 2. Odběr biologického materiálu k ověření diagnózy a jeho transport do příslušné laboratoře k vyšetření zajišťuje a provádí diagnostikující lékař, popř. OOVZ.
3. 3. V případě objevení se nové varianty chřipkového viru se postupuje podle Pandemického plánu České republiky pro případ pandemie chřipky vyvolané novou variantou chřipkového viru.

Klinická definice onemocnění

1. 1. Klinický obraz odpovídající meningokokovému onemocnění, tj. meningitida a/nebo meningokoková bakteriémie, která může rychle progredovat za vzniku fulminantní purpury, septického šoku a smrti. Další projevy jsou možné.
2. 2. Invazivní meningokokové onemocnění zahrnuje následující klinické projevy:
   1. 2.1. meningokokovou meningitidu,
   2. 2.2. Waterhouseův-Friderichsenův syndrom,
   3. 2.3. akutní meningokokovou bakteriémii,
   4. 2.4. chronickou meningokokovou bakteriémie,
   5. 2.5. meningokokovou bakteriémii,
   6. 2.6 meningokokové onemocnění srdce,
   7. 2.7. jiné závažné meningokokové infekce, např. pneumonii, septickou artritidu, nebo
   8. 2.8. závažnou meningokokovou infekci nespecifikovanou.

1. 3. Období nakažlivosti - během celé doby přítomnosti meningokoků v sekretech nosu a úst.

   Obvykle mizí do 24 hodin po nasazení antibiotické léčby.

Laboratorní diagnostika

1. 1. Izolace Neisseria meningitidis z primárně sterilního místa (například krev nebo mozkomíšní mok, nebo méně často, z kloubní, pleurální nebo perikardiální tekutiny).
2. 2. Detekce nukleové kyseliny N. meningitidis z primárně sterilního místa.
3. 3. Detekce antigenu N. meningitidis z primárně sterilního místa.
4. 4. Mikroskopický průkaz gramnegativních diplokoků z primárně sterilního místa.
5. 5. Vzhledem ke skutečnosti, že výše uvedené klinické syndromy mohou být způsobeny řadou jiných etiologických agens, je laboratorní potvrzení etiologie N. meningitidis nezbytné. Zdůrazňuje se nutnost určování agens až do úrovně určení sérologické skupiny N. meningitidis. Provedení odběru na kultivační vyšetření před nasazením antibiotické terapie je povinné.
6. 6. Kmeny N. meningitidis izolované z klinického materiálu, který je za normálních podmínek sterilní, nebo z tělních tekutin, získané z klinických projevů (čl. 1), jsou zasílány do Národní referenční laboratoře pro meningokokové nákazy zřízené Ministerstvem zdravotnictví k dalšímu určování. Národní referenční laboratoř pro antibiotika zajišťuje sledování antibiotické rezistence.

Epidemiologická kriteria

Epidemiologická souvislost – mezilidský přenos onemocnění, při kterém jeden z případů je laboratorně potvrzený.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění.
2. B. Pravděpodobný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění a epidemiologické kriterium.
3. C Potvrzený: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění a nejméně jedno z laboratorních kriterií

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje invazivní meningokokové onemocnění, hlásí onemocnění a úmrtí na toto onemocnění. Asymptomatické nosičství nebo běžná respirační onemocnění s průkazem N. meningitidis se nehlásí.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt IMO

Lékař, který vyslovil podezření na invazivní meningokokové onemocnění, provede odběr biologického materiálu k laboratornímu průkazu etiologie a zajistí jeho transport do vyšetřující laboratoře.

Protiepidemická opatření v ohnisku invazivního meningokokového onemocnění

1. 1. Hlášení onemocnění invazivním meningokokovým onemocněním dle čl. 5.
2. 2. Zajištění odběru biologického materiálu k ověření diagnózy, jeho transport do příslušné laboratoře.
3. 3. Okamžitá hospitalizace a izolace nemocného. Postup při izolaci upravuje jiný právní předpis²).
4. 4. Protiepidemická opatření se provádějí při výskytu či na základě podezření u všech invazivních meningokokových onemocnění, u neinvazivních se žádná protiepidemická opatření neprovádějí.
5. 5. Při sporadickém výskytu invazivního meningokokového onemocnění se u osob v kontaktu s nemocným zajišťuje lékařský dohled po dobu jednoho týdne od posledního styku s nemocným, poučení o nutnosti kontaktovat lékaře při vzniku příznaků onemocnění včetně zvýšené teploty, doporučení omezení fyzické námahy.
6. 6. U rizikových osob (osoby v úzkém kontaktu s nemocným, osoby do jednoho roku věku, dospívající, osoby nad 65 let věku, osoby se známou imunodeficiencí či jiným oslabením a osoby s předchozím respiračním onemocněním) se ihned zahajuje protektivní chemoterapie.
7. 7. Při výskytu invazivního meningokokového onemocnění způsobeného séroskupinou, proti níž je dostupná vakcína, je osobám v kontaktu tato vakcína nabídnuta po uplynutí jednoho týdne od posledního kontaktu s nemocným.

Klinická definice onemocnění

Klinický obraz odpovídající invazivnímu onemocnění, tj. meningitida, epiglotitida, sepse, bakteriémie, pneumonie, artritida, osteomyelitida. Období nakažlivosti může být dlouhé, hlavně u bezpříznakových nosičů. Po zahájení terapie účinnými antibiotiky končí během 24 až 48 hodin.

Laboratorní diagnostika

1. 1. Kultivační průkaz H. influenzae z klinického materiálu, který je za normálních podmínek sterilní (cerebrospinální mok, krev), nebo z tělních tekutin u klinických projevů (čl. 1).
2. 2. Kultivační průkaz H. influenzae z klinického materiálu vyšetřovaného při pneumonii: validní vzorek sputa nebo vzorek získaný z bronchoalveolární laváže (BAL) a hemokultivace.
3. 3. Bezkultivační průkaz antigenů a/nebo nukleové kyseliny H. influenzae z klinického materiálu, který je za normálních podmínek sterilní (cerebrospinální mok, krev), případně v kombinaci s přímým mikroskopickým průkazem.

   Vzhledem ke skutečnosti, že výše uvedené klinické syndromy mohou být způsobeny řadou jiných etiologických agens, je laboratorní potvrzení etiologie H. influenzae nezbytné. Zdůrazňuje se nutnost určování agens až do úrovně species Haemophilus influenzae a typů. Typizaci provádí Národní referenční laboratoř pro hemofilové nákazy zřízená Ministerstvem zdravotnictví. Národní referenční laboratoř pro antibiotika zjišťuje rezistenci vůči antibiotikům. Rovněž se zdůrazňuje nutnost provedení odběru biologického materiálu na kultivační vyšetření před nasazením ATB terapie.

Epidemiologická kritéria

Nejsou definována.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Případ s klinickou epiglotitidou bez jakéhokoliv laboratorního průkazu nebo s průkazem pouze z nesterilního místa.
2. B. Pravděpodobný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění a ve výše uvedeném klinickém materiálu byl prokázán antigen H. influenzae.
3. C. Potvrzený: Případ potvrzený pozitivním výsledkem kultivačního vyšetření a/nebo detekcí nukleové kyseliny H. influenzae z výše uvedeného klinického materiálu.

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje invazivní onemocnění vyvolané H. influenzae hlásí případ onemocnění a úmrtí na toto onemocnění.

Epidemiologické šetření při podezření na invazivní onemocnění způsobené H. influenzae

Lékař, který vyslovil podezření na invazivní onemocnění způsobené H. influenzae provede odběr biologického materiálu na laboratorní průkaz etiologie a zajistí jeho transport do vyšetřující laboratoře.

Protiepidemická opatření v ohnisku invazivního onemocnění H. influenzae

1. 1. Hlášení onemocnění invazivním onemocněním způsobeným Haemophilus influenzae b a non-b podle čl. 5.
2. 2. Zajištění odběru biologického materiálu a jeho odeslání do příslušné laboratoře na laboratorní vyšetření.
3. 3. Izolace nemocného. Postup při izolaci upravuje jiný právní předpis²).
4. 4. Lékařský dohled po dobu 4 dnů od posledního kontaktu s nemocným u dětí mladších 6 let a poučení jejich zákonných zástupců o nutnosti kontaktovat lékaře při vzniku příznaků onemocnění včetně zvýšené teploty.

Klinická definice onemocnění

1. 1. Klinický obraz infekce viry lidského imunodeficitu (HIV) probíhá řadu let.
   1. 1.1. Onemocnění vyvolané virem lidského imunodeficitu (AIDS).
      Zahrnuje všechny osoby infikované virem lidského imunodeficitu (HIV), které mají některou z klinických známek vyjmenovaných v definici případů Evropské surveillance AIDS.
   2. 1.2. Infekce vyvolané virem lidského imunodeficitu (HIV).

      Diagnóza je založena na laboratorních kritériích infekce HIV.

1. 2. Období nakažlivosti trvá po celou dobu HIV pozitivity.

Laboratorní diagnostika

1. 1. Dospělí, adolescenti a děti ve věku 18 měsíců a starší
   1. • Reaktivní výsledek screeningového testu (současná detekce HIV-1/2 protilátek a HIV-1 p24 antigenu) konfirmovaný v Národní referenční laboratoři pro AIDS zřízené Ministerstvem zdravotnictví.
   2. • Konfirmační vyšetření (současná detekce HIV-1/2 protilátek a HIV-1 p24 antigenu, Western blot a jiné blotingové testy, průkaz HIV-1 p24 antigenu, včetně neutralizačního testu).
   3. • Detekce HIV nukleové kyseliny (RNA nebo DNA).
   4. • Izolace HIV.

1. 2. Děti mladší 18 měsíců
   1. • Detekce HIV nukleové kyseliny (RNA nebo DNA).
   2. • Detekce HIV-1 p24 antigenu včetně neutralizačního testu.
   3. • Izolace HIV.

Epidemiologická kritéria

Nejsou definována.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Nelze použít.
2. B. Pravděpodobný: Nelze použít.
3. C. Potvrzený: HIV infekce: jakákoliv osoba splňující laboratorní kritéria pro HIV infekci

   AIDS: jakákoliv osoba splňující klinická kritéria pro AIDS a laboratorní kritéria pro HIV infekci

1. Shromažďování údajů a jejich hlášení
   1. • Národní referenční laboratoř pro AIDS v případě potvrzení HIV pozitivity hlásí neprodleně výsledek testu:
      1. 1. laboratoři, která prováděla vyhledávací vyšetření
      2. 2. ošetřujícímu lékaři, který vyšetření ordinoval
      3. 3. lékaři příslušného AIDS centra
      4. 4. klientovi, který se nechal v Národní referenční laboratoři pro AIDS vyšetřit na vlastní žádost.
      5. 5. místně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví
   1. • Lékař AIDS centra odesílá do Národní referenční laboratoře pro AIDS
      1. 1. při prvním kontaktu s HIV pozitivní osobou vyplněný formulář: Hlášení nového případu HIV pozitivity (současně oznamuje také určenému epidemiologovi příslušného KHS)
      2. 2. při změně klinického stavu a v případě úmrtí vyplněný formulář:
         1. Hlášení klinického případu AIDS
         2. Hlášení o úmrtí na HIV/AIDS.
   1. • Laboratoře provádějící screeningové vyšetření HIV zasílají na příslušném formuláři do Národní referenční laboratoře pro AIDS měsíční hlášení o počtu provedených vyšetření včetně údajů o vyšetřované populaci a použitých testech.
   2. • Národní referenční laboratoř pro AIDS údaje analyzuje a předává jako měsíční hlášení o výskytu HIV/AIDS ve formě tabulek a grafů Ministerstvu zdravotnictví, Ústavu zdravotnických informací a statistiky a dvakrát ročně na webových stránkách Státního zdravotního ústavu. Národní referenční laboratoř pro AIDS údaje o výskytu HIV/AIDS v ČR hlásí do Evropského monitorovacího centra.

Epidemiologické šetření při podezření na HIV/AIDS

Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění HIV/AIDS provede odběr krve na vyšetření přítomnosti protilátek. Epidemiologické šetření provádí místně příslušné územní pracoviště OOVZ.

Protiepidemická opatření

1. 1. Hlášení onemocnění vyvolaných virem lidského imunodeficitu (HIV/AIDS) podle čl. 5.
2. 2. Protiepidemická opatření spočívají v uplatňování specifických preventivních aktivit v dané populaci.

Klinická definice onemocnění

1. Klinická kritéria TBC splňuje každá osoba s oběma kritérii 1, 2 nebo s kritériem 3:
   1. 1. rozhodnutí lékaře, že klinické příznaky nebo symptomy a/nebo radiologické nálezy odpovídají tuberkulóze a
   2. 2. rozhodnutí lékaře léčit pacienta kompletní antituberkulotickou léčbou, nebo
   3. 3. postmortální nález patologických změn, které by za života pacienta vedly k zahájení antituberkulotické léčby.

Laboratorní diagnostika

Laboratorní diagnostika zahrnuje kultivační průkaz mikroorganismů komplexu Mycobacterium tuberculosis (s výjimkou Mycobacterium bovis BCG) z jakéhokoliv klinického vzorku.

Závažnost nálezu zvyšuje mikroskopický průkaz acidorezistentních tyček z jakéhokoliv klinického vzorku, zejména ze spontánního nebo indukovaného sputa.

V rámci laboratorní diagnostiky lze využít i rychlé diagnostické testy průkazu tuberkulózních bacilů typu Bactec – MGIT a MB/ BacT, testy detekce mykobakteriální DNA/RNA a testy průkazu interferonu gama (IGRA testy), stejně jako histologické vyšetření.

U bakteriologicky ověřených případů se provádí vyšetřování citlivosti na antituberkulotika.

1. 1. Laboratorní kritéria pro potvrzený případ.
   1. Splnění nejméně jednoho z následujících dvou kritérií:
      1. 1.1. Izolace (kultivace) komplexu Mycobacterium tuberculosis (s výjimkou Mycobacterium bovis-BCG) z klinického vzorku materiálu.
      2. 1.2. Detekce nukleových kyselin komplexu M. tuberculosis v klinickém vzorku materiálu a nález acidorezistentních tyček (ART) při přímé mikroskopii vzorku.

1. 2. Laboratorní kritéria pro pravděpodobný případ.
   1. Splnění nejméně jednoho z následujících třech kritérií:
      1. 2.1. Nález acidorezistentních tyček (ART) při přímé mikroskopii vzorku.
      2. 2.2. Detekce nukleových kyselin komplexu M. tuberculosis v klinickém vzorku materiálu.
      3. 2.3. Nález granulomů (granulomatózních změn) při histologickém vyšetření.

Epidemiologická kritéria

Nejsou definována.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění.
2. B. Pravděpodobný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění a laboratorní kritéria pro pravděpodobný případ.
3. C. Potvrzený: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění a laboratorní kritéria pro potvrzený případ.
   1. 1. Klasifikace podle infekčnosti.
      1. 1.1 Případ s infekční formou TBC onemocnění:
         1. 1.1.1 osoba s TBC dýchacího ústrojí, vylučující ve sputu bacily komplexu M. tuberculosis, prokázané kultivačně a zejména kultivačně a mikroskopicky, nebo
         2. 1.1.2 osoba s TBC mimo dýchací ústrojí, u které jsou bacily v sekretech nebo v obsahu píštěle nebo abscesu nebo v jiném materiálu.
      1. 1.2 Případ s důvodným podezřením na onemocnění infekční formou TBC:
         1. 1.2.1 osoba s nálezem svědčícím pro aktivní TBC onemocnění (rtg nález, histologie apod.) dýchacího ústrojí, u které je mikroskopické vyšetření sputa negativní a výsledky kultivace nejsou dosud uzavřeny, nebo
         2. 1.2.2 osoba s nálezem svědčícím pro aktivní TBC onemocnění (rtg nález, histologie apod.) dýchacího ústrojí, u které je z jednoho materiálu (včetně sputa) mikroskopické vyšetření pozitivní a výsledky kultivace ještě nejsou dosud uzavřeny, nebo
         3. 1.2.3 osoba s nálezem svědčícím pro aktivní TBC onemocnění a materiál pro bakteriologické vyšetření nebyl získán.
      1. 1.3 Případ s neprokázanou infekčností:
         1. 1.3.1 osoba s nálezem svědčícím pro aktivní TBC onemocnění (rtg nález, histologie apod.) s uzavřeným mykobakteriologickým vyšetřením s negativním výsledkem.
   1. 2. Klasifikace podle lokalizace onemocnění.
      1. 2.1 Plicní tuberkulóza:

         Tuberkulóza plicního parenchymu nebo tracheo-bronchiální větve nebo hrtanu.

      1. 2.2 Mimoplicní tuberkulóza:

         Tuberkulóza jakékoliv lokalizace jiné než uvedené v bodě 2.1, včetně tuberkulózy pleury a nitrohrudních mízních uzlin bez postižení plicního parenchymu.

      1. 2.3 Diseminovaná tuberkulóza je klasifikována jako plicní tuberkulóza, je-li postižen plicní parenchym nebo tracheo-bronchiální větev nebo hrtan, v ostatních případech je klasifikována jako mimoplicní tuberkulóza.
      2. 2.4 Tuberkulóza dýchacího ústrojí:

         Plicní tuberkulóza nebo tuberkulóza pleury nebo tuberkulóza nitrohrudních mízních uzlin.

   1. 3. Klasifikace podle předchozí antituberkulotické léčby.
      1. 3.1 Dosud neléčen(a):

         Osoba, která nebyla nikdy v minulosti léčena pro aktivní tuberkulózu antituberkulotiky, nebo která užívala léky proti tuberkulóze méně než jeden měsíc.

      1. 3.2 Dříve léčen(a):

         Osoba, u níž byla v minulosti diagnostikována aktivní tuberkulóza, a která užívala léky proti tuberkulóze (mimo preventivní léčbu) minimálně jeden měsíc.

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která zahajuje léčbu, hlásí onemocnění tuberkulózou. V ostatních případech, kdy léčba není zahájena, hlásí onemocnění tuberkulózou lékař, který onemocnění diagnostikuje.Úmrtí na tuberkulózu hlásí ošetřující lékař nebo dispenzarizující lékař nebo lékař, který dosud nehlášené onemocnění diagnostikuje.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt tuberkulózy

1. 1. Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění infekční formou tuberkulózy provede anamnestické, klinické a rentgenologické vyšetření a zajistí převoz do lůžkového zařízení, které pacienta izoluje.
2. 2. Ošetřující lékař dále zajistí odběr biologického materiálu na mikroskopické a kultivační vyšetření, zajistí jeho transport neprodleně do laboratoře a dále případně zajistí provedení tuberkulínového testu a případně testu IGRA.
3. 3. Ošetřující lékař v lůžkovém zařízení, dispenzarizující lékař zodpovědný za vyšetření kontaktů, orgán ochrany veřejného zdraví, případně jiný orgán podílející se na vyšetření kontaktů, shromažďují údaje potřebné pro vyšetření kontaktů.

Protiepidemická opatření v ohnisku nákazy

1. 1. Hlášení onemocnění tuberkulózou podle čl. 5.
2. 2. Anamnestické, klinické, rentgenologické vyšetření kontaktů.
3. 3. Provedení dalších testů u kontaktů a podání chemoprofylaxe podle platných doporučení.
4. 4. Při epidemiologicky závažném výskytu se na šetření a stanovení opatření podílí orgán ochrany veřejného zdraví.

Klinická definice legionelózy

1. 1. Legionářská nemoc - akutní onemocnění dolních cest dýchacích s příznaky pneumonie diagnostikované klinicky, rentgenologicky, laboratorně.
2. 2. Pontiacká horečka - akutní legionelová infekce bez postižení dolních cest dýchacích.

Laboratorní diagnostika

Provádí se přímým průkazem rozpustného antigenu v moči, průkazem protilátek proti Legionella pneumophila séroskupiny (sg.) 1 v séru, průkazem celého mikroba ve sputu či jiných vzorcích.

Epidemiologická kritéria

Alespoň jedno z následujících kritérií:

1. - Environmentální expozice
2. - Expozice stejnému společnému zdroji jako potvrzený případ.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Nelze použít
2. B. Pravděpodobný: Splňuje výše uvedenou definici onemocnění při klinickém vyšetření nebo rentgenologický průkaz pneumonie a jeden nebo více z následujících laboratorních nálezů:
   1. 1. čtyřnásobný nebo vyšší vzestup protilátek proti L. pneumophila jiných sérologických skupin než sg. 1 nebo jiných druhů potvrzený nepřímou fluorescencí nebo mikroaglutinací;
   2. 2. vysoký titr protilátek proti L. pneumophila sg. 1 nebo dalších sérologických skupin nebo druhů;
   3. 3. průkaz specifického antigenu v respiračním sekretu nebo detekce mikroorganizmu přímou fluorescencí (DFA) v sekretu nebo plicní tkáni při použití vylisovaných monoklonálních reagencí;
   4. 4. průkaz mikroorganizmu v biologickém materiálu pomocí polymerázové reakce (PCR) – provádí pouze akreditovaná laboratoř.
   5. 5. případ splňující výše uvedenou definici onemocnění a jedno z epidemiologických kriterií.

1. C. Potvrzený: Splňuje výše uvedenou definici onemocnění při klinickém vyšetření nebo rentgenologický průkaz pneumonie a jeden nebo více z následujících laboratorních nálezů:
   1. 1. izolace legionel z bronchoalveolární laváže, sputa, pleurální tekutiny, plicní tkáně, krve nebo jiného biologického materiálu;
   2. 2. čtyřnásobný nebo vyšší vzestup specifických titrů protilátek proti Legionella pneumophila sg. 1 potvrzený nepřímou fluorescencí, mikroaglutinací nebo ELISA testem;
   3. 3. průkaz specifického antigenu v moči ověřenou soupravou v Národní referenční laboratoři pro legionely zřízené Ministerstvem zdravotnictví.

      Další klasifikace legionelóz pro účely národní surveillance:

      1. a) Nozokomiální - pacient se nakazil ve zdravotnickém zařízení.
      2. b) Cestovní legionelóza - pacient se nakazil při pobytu v hotelu či jiném zařízení hromadného ubytování.
      3. c) Profesionální legionelóza.
      4. d) Jiné legionelózy - legionelózy, které nelze zařadit do bodu a), b) nebo c).

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje onemocnění legionelózou, hlásí onemocnění a úmrtí na toto onemocnění.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt legionelózy

Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění legionelózou, provede odběry biologického materiálu k laboratornímu průkazu etiologie a zajistí jejich transport do vyšetřující laboratoře (bronchoalveolární laváž, sputum nebo pleurální výpotek, moč, krev, případně další tělní tekutiny), v případě úmrtí část ze zasaženého ložiska plicní tkáně.

Protiepidemická opatření v ohnisku onemocnění legionelózou

1. 1. Hlášení onemocnění legionelózou podle čl. 5.
2. 2. Zajištění odběru biologického materiálu k ověření diagnózy, jeho transport do příslušné laboratoře.
3. 3. Orgán ochrany veřejného zdraví provede v objektu v souvislosti s výskytem legionelózy odběry teplé a studené vody z vodovodního systému včetně stěrů z vytypovaných míst, vzorky vody z technických zařízení a dalších zařízení za účelem identifikace legionel v uvedených systémech a identifikace kritických míst.

Klinická definice onemocnění

1. 1. Klinický obraz odpovídající poliomyelitidě, tj. akutní nástup chabé parézy jedné či více končetin se sníženými nebo chybějícími šlachovými reflexy v postižené končetině bez zjevné příčiny a bez ztráty senzorických nebo kognitivních funkcí.
2. 2. Akutní forma poliomyelitidy je charakterizována jako:
   1. 2.1. akutní paralytická poliomyelitida, spojená s vakcinací (s očkovací látkou);
   2. 2.2. akutní paralytická poliomyelitida, divoký virus importovaný;
   3. 2.3. akutní paralytická poliomyelitida, divoký virus tuzemský;
   4. 2.4. akutní paralytická poliomyelitida;
   5. 2.5. akutní neparalytická poliomyelitida;
   6. 2.6. akutní dětská obrna u osob mladších 15 let.

1. 3. Inkubační doba do vzniku paralýz je pět až dvanáct dní. Období nakažlivosti trvá od posledních dní inkubační doby. Vylučování viru nosohltanovým sekretem trvá asi jeden týden a stolicí až 6 týdnů. Virus vylučují také osoby s asymptomatickou nákazou (tj. 80 % ze všech nakažených). Paralytická forma vzniká jen u 1 % nakažených.

Laboratorní diagnostika

Alespoň jedno z následujících tří kriterií:

1. 1. Izolace polioviru z klinického vzorku a jeho intratypová diferenciace – divoký poliovirus (WPV)
2. 2. Virus odvozený z vakcinálního kmene (VDPV) – nejméně 85% shoda s vakcinálním virem v nukleotidové sekvenci VP1
3. 3. Sabin-like poliovirus: intratypická diferenciace provedená WHO akreditovanou laboratoří (pro VDPV >1% až 15% VP1 sekvenční rozdíl ve srovnání s vakcinálním virem stejného typu)

Epidemiologická kriteria

Alespoň jedno za následujících epidemiologických souvislostí:

1. - přenos z člověk na člověka
2. - cestování v oblasti endemického výskytu poliomyelitidy nebo oblasti s předpokládanou či potvrzenou cirkulací polioviru.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Případ, který splňuje definici klinického případu
2. B. Pravděpodobný: Případ, který splňuje definici klinického případu s epidemiologickou souvislostí s potvrzeným případem
3. C. Potvrzený: Případ, který splňuje definici klinického případu a je laboratorně potvrzený

   Další údaje pro účely národní surveillance:

   1. - Zavlečený případ – zdroj nákazy mimo ČR, paralytické onemocnění se projeví do 30 dnů po příjezdu ze zahraničí, zejména z oblastí s endemickým výskytem paralytické poliomyelitidy.
   2. - Kontakt se zavlečeným případem – zdrojem nákazy je nemocný se zavlečeným případem paralytické poliomyelitidy. Paralytické onemocnění se u kontaktu projeví do 30 dnů po začátku paralytické poliomyelitidy zavlečeného případu.
   3. - Případ v souvislosti s očkováním živou vakcínou proti poliomyelitidě (VAPP)
      1. a) recipient – onemocní-li paralytickou poliomyelitidou osoba očkovaná v době od 4 do 30 dnů po podání vakcíny
      2. b) kontakt – onemocní-li paralytickou poliomyelitidou osoba, která v posledních 30 dnech sama očkovaná nebyla, ale byla v kontaktu s osobou očkovanou, která dostala živou vakcínu v posledních 60 dnech.
      3. Případ nezavlečený a bez souvislosti s očkováním („domácí“ nebo „tuzemský“).

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje onemocnění poliomyelitidou hlásí onemocnění a úmrtí na toto onemocnění.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt poliomyelitidy

Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění poliomyelitidou, provede odběr stolice a zajistí zaslání odběru do Národní referenční laboratoře pro enteroviry. Vyšetřující laboratoř zašle izolovaný kmen polioviru do regionální referenční laboratoře pro enteroviry ve Světové zdravotnické organizaci pro Evropu. V rámci surveillance poliomyelitidy se hlásí a prošetřují také případy akutních chabých paréz.

Protiepidemická opatření v ohnisku poliomyelitidy

1. 1. Hlášení onemocnění.
2. 2. Zajištění odběru biologického materiálu (stolice) k ověření diagnózy a jeho zaslání do Národní referenční laboratoře pro enteroviry.
3. 3. Postup při izolaci upravuje jiný právní předpis²).
4. 4. Zajištění očkování osob proti poliomyelitidě, které byly v úzkém kontaktu s nemocným bez ohledu na to, zda byly v minulosti očkovány. V případě, že se jedná o vysoce podezřelý případ poliomyelitidy nebo o vysoce podezřelý případ akutní chabé parézy, provede se očkování proti poliomyelitidě jen u osob neočkovaných nebo u osob, jimž byly podány méně než 3 dávky poliovakcíny.
5. 5. Šetření v ohnisku nákazy.
6. 6. Zvýšený zdravotnický dozor v ohnisku nákazy.

Klinická definice onemocnění

1. 1. Klinický obraz odpovídající tetanu, tj. akutní nástup hypertonie a/nebo bolestivé svalové kontrakce (zpravidla u čelistních a šíjových svalů) a/nebo generalizované svalové spazmy bez zjevných zdravotních příčin.

   Klinickou definici tetanu splňuje osoba s nejméně dvěma z následujících tří kritérií:

   1. - bolestivé svalové spasmy žvýkacích a šíjových svalů vedoucích k obličejovému spasmu (trismus a „rhisus sardonicus“),
   2. - bolestivé spasmy svalstva trupu,
   3. - generalizované spasmy (často opisthotonus).

1. 2. Z hlediska klinického je každý případ tetanu klasifikován jako:
   1. 2.1. lokalizovaný tetanus, charakterizovaný zvýšeným svalovým tonusem pouze určitých svalových skupin v oblasti vstupní brány infekce nebo jen izolovaný trismem;
   2. 2.2. generalizovaný tetanus lehký, charakterizovaný povšechnou svalovou hypertonií, ale nepřítomností generalizovaných křečí;
   3. 2.3. generalizovaný tetanus středně těžký, charakterizovaný přítomností generalizovaných křečí ve frekvenci méně než 1krát za hodinu, bez dysfagie a cyanózy;
   4. 2.4. generalizovaný tetanus těžký, charakterizovaný přítomností generalizovaných křečí ve frekvenci více než 1krát za hodinu s dysfagií a cyanózou.
      1. Klinickou klasifikaci podle bodů 2.1. až 2.4. lze provést nejdříve sedmý den po začátku příznaků.

1. 3. Období nakažlivosti: onemocnění není přenosné z člověka na člověka.

Laboratorní diagnostika

Bakteriologické vyšetření na izolaci původce onemocnění z odběru předpokládané brány vstupu infekce, pokud je zjištěna, a to kultivačně nebo pokusem na zvířeti, negativní výsledek laboratorního vyšetření neznamená zpochybnění klinické diagnózy. Průkaz tetanického toxinu v séru.

Epidemiologická kritéria

Nejsou definována.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Nelze použít.
2. B. Pravděpodobný: Klinicky odpovídající případ.
3. C. Potvrzený: Případ odpovídající klinickým a laboratorním kriteriím.

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje onemocnění tetanem, hlásí toto onemocnění a úmrtí na toto onemocnění.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt tetanu

Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění tetanem, zajistí odběr materiálu na bakteriologické vyšetření s cílem pokusit se prokázat Clostridium tetani v ráně (pokud je zjištěno poranění, které bylo pravděpodobnou vstupní branou infekce) a to buď kultivací nebo pokusem na zvířeti. Dále zajistí odběr krve na sérologické vyšetření. Zajistí neprodleně transport biologického materiálu do příslušné vyšetřující laboratoře.

Protiepidemická opatření při výskytu tetanu

1. 1. Hlášení onemocnění tetanem podle čl. 5.
2. 2. Zajištění odběru biologického materiálu od pacienta k ověření diagnózy, jeho transport do příslušné laboratoře.
3. 3. Postup při izolaci upravuje jiný právní předpis²).

Klinická definice onemocnění

1. 1. Zarděnky

   Klinický obraz odpovídající zarděnkám, tj. akutní nástup generalizované makulopapulární vyrážky (rash) a nejméně jeden z následujících příznaků: artralgie, artritida, cervikální, subokcipitální a postaurikulární lymfadenopatie. Může se též vyskytnout konjunktivitida.

1. 2. Kongenitální zarděnkový syndrom (KZS)

   Riziko poškození plodu závisí na imunitě matky a na stupni těhotenství v době její infekce. Při onemocnění matky (i inaparentním) v prvním měsíci gravidity bývá zjevně poškozeno více než 50 % novorozenců, při onemocnění ve druhém měsíci 25 %, ve třetím měsíci 10 % a ve čtvrtém měsíci méně než 5 % novorozenců. Infekce virem zarděnek může vést k intrauterinní smrti plodu, ke spontánnímu potratu a kongenitální malformaci velkých systémů a nebo k porodu zdánlivě zdravého plodu, u kterého se vrozená nákaza manifestuje v pozdějším životě poruchou zraku, sluchu či psychomotorickou retardací aj. Klasickým projevem KZS je Greggův syndrom, tj. sdružený výskyt vrozených vad srdce (otevřená tepenná dučej, stenóza plicnice či aorty, defekty srdečního septa), oka (katarakta, mikroftalmus, glaukom, retinopatie) a hluchoty či nedoslýchavosti (i jednostranné). Vyskytují se i mikrocefalie a anomálie zubů, hepatosplenomegalie, meningoencefalitida, trombopenická purpura, myokarditida, hepatitida, osteoporotické změny metafýz dlouhých kostí. Postižené děti mívají nižší porodní hmotnost, špatně prospívají.

   Pro kongenitální zarděnkový syndrom u dětí mladších 1 roku života je třeba splnit nejméně dvě z následujících klinických kritérií uvedených v odstavci A nebo jedno kritérium z odstavce A a jedno z odstavce B:

   1. A. katarakta, kongenitální glaukom, kongenitální srdeční vada, poruchy sluchu, pigmentová retinopatie
   2. B. purpura, splenomegalie, mikrocefalie, mentální retardace, meningoencefalitida, osteoporotické změny metafýz dlouhých kostí, žloutenky začínající v průběhu 24 hodin po narození.

1. 3. Období nakažlivosti:
   1. 3.1. u zarděnek asi 1 týden před objevením se exantému a minimálně 4 dny po jeho začátku;
   2. 3.2. u KZS – děti mohou vylučovat virus ve faryngeálním sekretu a moči měsíce po narození, výjimečně v průběhu celého 1. roku života, v případě katarakty až do tří let života.

Laboratorní diagnostika

1. 1. Detekce IgM protilátek proti viru zarděnek u osob, které nebyly v nedávné době (6 týdnů) očkovány. Specifické IgM protilátky nemusí být detekovatelné 4 až 5 dní po nástupu vyrážky a potom je třeba vyšetření opakovat později. Protilátky bývají prokazatelné po dobu 6 týdnů po prvním dnu objevení se vyrážky.
2. 2. Průkaz specifické protilátkové odpovědi proti zarděnkám u osob, které nebyly v nedávné době (6 týdnů) očkovány;
   1. 2.1. sérokonverze nebo minimálně čtyřnásobné zvýšení hladin IgG protilátek proti zarděnkám u primoinfekce (pokud nebyla provedena imunizace v průběhu předcházejících 6 týdnů);
   2. 2.2. výrazný vzrůst hladin preexistujících IgG protilátek u reinfekcí;
   3. 2.3. perzistence specifických IgG u novorozence s projevy KZS ve vyšší hladině a po delší dobu, než je obvyklé při pasivním přenosu mateřských protilátek (cca 6 měsíců).

1. 3. Izolace viru zarděnek u osob, které nebyly v nedávné době očkovány, 1 týden před a maximálně 10 dní po objevení se vyrážky. U KZS lze provádět odběry po celý první rok života, u katarakty až do tří let života. Materiálem pro přímý průkaz viru zarděnek jsou nejlépe výtěry z krku, jinak vzorky krve, moči a cerebrospinální tekutiny, výtěry z nosu. Vzorky musí být odebrány co nejdříve.
2. 4. Detekce nukleové kyseliny viru zarděnek v klinickém vzorku.

Epidemiologická kriteria

Epidemiologická souvislost – mezilidský přenos onemocnění, při kterém jeden z případů je laboratorně potvrzený.

U kongenitálního zarděnkového syndromu spočívá epidemiologická souvislost ve vertikálním mezilidském přenosu onemocnění z matky na plod.

Zarděnková infekce je laboratorně prokázána u matky v průběhu těhotenství.

Klasifikace případu onemocnění

1. Zarděnky
   1. A. Možný: Případ, který splňuje definici klinického případu
   2. B. Pravděpodobný: Klinicky odpovídající případ, který má epidemiologickou souvislost a/nebo splňuje laboratorní kritéria
   3. C. Potvrzený: Klinicky odpovídající případ, který je laboratorně potvrzený

1. Kongenitální zarděnkový syndrom (KZS)
   1. A. Možný: Dítě mladší jednoho roku, u něhož má diagnostikující lékař podezření na KZS. Diagnostikující lékař vysloví podezření na KZS, pokud má matka dítěte v anamnéze suspektní zarděnky v průběhu těhotenství, a to dokonce i tehdy, pokud dítě nevykazuje žádné známky KZS.
   2. B. Pravděpodobný: Dítě mladší jednoho roku (i mrtvě narozený plod) bez laboratorního vyšetření nebo s negativním laboratorním vyšetřením nejméně s jedním z následujících dvou kritérií:
      1. - epidemiologická souvislost a nejméně jedno z klinických kritérií KZS uvedených v článku 1, odstavec 2A,
      2. - splněna klinická kritéria pro KZS,
   1. C. Potvrzený: Mrtvě narozený plod s pozitivním laboratorním nálezem nebo dítě mladší jednoho roku splňující laboratorní kritéria a nejméně jedno z následujících:
      1. - epidemiologická souvislost,
      2. - nejméně jedno z klinických kritérií KZS uvedených v článku 1, odstavec 2A
   2. Poznámka: Dítě s pozitivním laboratorním nálezem bez onemocnění zarděnkami u matky v průběhu těhotenství a bez klinických kritérií KZS uvedených v článku 1, odstavec 2A bude hlášeno jako případ onemocnění zarděnkami.

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje onemocnění zarděnkami nebo KZS, hlásí onemocnění a úmrtí na toto onemocnění.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt zarděnek a KZS

Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění zarděnkami nebo KZS provede odběry biologického materiálu a zajistí jejich transport do vyšetřující laboratoře.

Protiepidemická opatření v ohnisku onemocnění zarděnkami a KZS

1. 1. Hlášení onemocnění zarděnkami a KZS podle čl. 5.
2. 2. Zajištění odběrů a transportu biologického materiálu nemocného nebo vrozeným zarděnkovým syndromem či vrozenou zarděnkovou infekcí postiženého dítěte k ověření klinické diagnózy v příslušné virologické laboratoři.
3. 3. Izolace nemocného většinou v domácí izolaci.
4. 4. První klinické vyšetření nemocného dítěte z kolektivního zařízení, druhé po uplynutí 3 týdnů.
5. 5. Po dobu 3 týdnů od vyřazení nemocného dítěte se provádí u fyzických osob, které byly v kontaktu s nemocným, lékařský dohled.
6. 6. Po dobu lékařského dohledu se do zařízení přijímají všechny děti s výjimkou dětí oslabených.
7. 7. Děti z rodin, kde se vyskytlo onemocnění zarděnkami, mohou do zařízení docházet.
8. 8. Dítě po přestálém onemocnění zarděnkami je možno přijmout do zařízení po souhlasu ošetřujícího lékaře.
9. 9. V případě KZS zajištění poučení o ochraně fertilních a těhotných žen vnímavých k nákaze zarděnkami v kontaktu s nemocným.

Klinická definice onemocnění

1. 1. Klinický obraz, odpovídající příušnicím, například horečka s akutním nástupem jednostranného nebo oboustranného, na dotyk citlivého, ohraničeného otoku příušních nebo jiných slinných žláz, trvající déle než 2 dny, bez jiných zjevných příčin. Výjimečně může být onemocnění komplikováno orchitidou, meningitidou, pankreatitidou a oophoritidou, velmi vzácně encefalitidou.
2. 2. Období nakažlivosti: ze slin 7 dní před a 9 dní po začátku onemocnění. Inaparentně nemocní mohou být rovněž zdrojem infekce.

Laboratorní diagnostika

1. 1. Detekce IgM protilátek proti viru příušnic (pokud nebyla imunizace v průběhu předcházejících 6 týdnů).
2. 2. Sérokonverze nebo signifikantní vzestup hladin parotitických IgG protilátek mezi akutním odběrem (vzorek nutno odebrat co nejdříve po prvních příznacích akutní fáze onemocnění) a rekonvalescentním odběrem (odběr s odstupem minimálně 14 dní po prvním odběru) lze prokazovat standardními sérologickými testy (pokud nebyla provedena imunizace v průběhu předcházejících 6 týdnů).
3. 3. Přímý průkaz viru příušnic – izolací ze slin, krve, moči a cerebrospinálního moku, odebraných co nejdříve v akutní fázi onemocnění (pokud nebyla provedena imunizace v průběhu posledních 6 týdnů).
4. 4. Detekce nukleové kyseliny viru příušnic.

Epidemiologická kriteria

Epidemiologická souvislost – mezilidský přenos onemocnění, při kterém jeden z případů je laboratorně potvrzený.

Klasifikace případu onemocnění

1. A. Možný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění.
2. B. Pravděpodobný: Případ, který splňuje klinickou definici onemocnění a je v epidemiologické souvislosti s potvrzeným případem.
3. C. Potvrzený: Případ potvrzený výsledkem laboratorního vyšetření nebo případ potvrzený detekováním divokého kmene viru příušnic v případě nedávného očkování.

Shromažďování údajů a jejich hlášení

Osoba poskytující péči, která diagnostikuje onemocnění příušnicemi, hlásí onemocnění a úmrtí na toto onemocnění.

Epidemiologické šetření při podezření na výskyt příušnic

Lékař, který vyslovil podezření na onemocnění příušnicemi provede odběry biologického materiálu k laboratornímu průkazu etiologie a zajistí jejich transport do vyšetřující laboratoře.

Protiepidemická opatření v ohnisku onemocnění příušnicemi

1. 1. Hlášení onemocnění příušnicemi podle čl. 5.
2. 2. Zajištění odběrů a transportu biologického materiálu nemocného k ověření klinické diagnózy v příslušné virologické laboratoři
3. 3. Izolace pacienta u nekomplikovaných případů doma po dobu 9 dní od začátku onemocnění, hospitalizace dle klinické závažnosti a epidemiologických rizik.
4. 4. První klinické vyšetření nemocného dítěte po jeho vyřazení z kolektivního zařízení, druhé po uplynutí 3 týdnů.
5. 5. Po dobu 3 týdnů od vyřazení nemocného dítěte z kolektivního zařízení se provádí u fyzických osob, které byly v kontaktu s nemocným, lékařský dohled.
6. 6. Po dobu lékařského dohledu se do zařízení přijímají všechny děti s výjimkou oslabených dětí.
7. 7. Děti nevnímavé k nákaze příušnicemi mohou do kolektivního zařízení docházet.
8. 8. Děti nevnímavé k nákaze příušnic z rodin, kde se vyskytlo onemocnění příušnicemi, mohou do zařízení docházet.
9. 9. Dítě vnímavé k nákaze příušnic může do zařízení docházet do 8. dne po prvním styku s nemocným, nejde-li o styk trvalý (při trvalém styku se zastavuje docházka ihned) a od 21. dne po posledním styku s nemocným. Při trvalém styku s nákazou se za poslední den styku považuje 9. den po otoku příušních žláz.
10. 10. Dítě po přestálém onemocnění příušnicemi je možno přijmout do zařízení po souhlasu ošetřujícího lékaře.