Nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010 ve věci návrhu na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. Rekapitulace návrhu I.

1. 1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2008 č. j. 3 Cmo 52/2008-52 pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Řízení o ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2100/08. S návrhem na zrušení uvedeného usnesení se domáhala rovněž zrušení § 76g a § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. 2. Žalobou ze dne 3. ledna 2008 se společnosti Studio Moderna, s. r. o., a Studio Moderna SA domáhaly vůči navrhovatelce a společnostem BESTSELLER, s. r. o., a Nodus Technologies, spol. s r. o., uložení povinnosti zdržet se užívání blíže specifikovaných označení či provozu blíže specifikovaných internetových stránek. S žalobou byl spojen rovněž návrh na vydání předběžného opatření, kterým se žalobkyně domáhaly stanovení většiny povinností, jež jsou obsaženy v petitu žalobního návrhu. Ve vztahu k navrhovatelce byl návrh na uložení povinností předběžným opatřením totožný s vlastním žalobním petitem. Usnesením ze dne 10. ledna 2008 zamítl Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno pouze právnímu zástupci žalobkyň. Dne 30. ledna 2008 podaly žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo následně doplněno podáními ze dne 21. března 2008 a 1. dubna 2008. Napadeným rozhodnutím rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření ve vztahu ke všem žalovaným společnostem. Dne 30. června 2008 bylo uvedené rozhodnutí doručeno žalované (TV PRODUCTS CZ, s. r. o., tj. navrhovatelka v řízení před Ústavním soudem).
3. 3. Podstatou argumentace navrhovatelky je ve stručnosti tvrzení, že v důsledku jejího vyloučení z druhého stupně posouzení věci (odvolacího řízení) ve věci návrhu na vydání předběžného opatření v případě, kdy soud prvního stupně návrh zamítl, se žalobci dostává nenáležité ochrany, neboť může ve svém návrhu tvrdit cokoli o porušení svých práv žalovaným v prvním i druhém stupni, a žalovanému přitom není poskytnuta žádná ochrana, resp. možnost obrany proti těmto tvrzením a rozhodnutím, a to ani poté, kdy sám soud pochybuje o oprávněnosti nároků žalobce. Opětovným vyjádřením navrhovatele předběžného opatření dochází podle navrhovatelky de facto k prolomení zásady prvoinstančního rozhodování rozhodovat o návrhu na nařízení předběžného opatření bez slyšení účastníků řízení podle § 75c odst. 3 občanského soudního řádu, čehož důsledkem je i úplné „vynechání“ žalované z řízení. Navrhovatelce tak nebyla poskytnuta možnost oponovat rozhodnutí orgánu prvního stupně, na svou obranu uvést další tvrzení a vysvětlení a reagovat na jednotlivá tvrzení soudu v případě, kdy dojde k zamítnutí návrhu soudem prvního stupně. Pokud by naopak soud prvního stupně žalobci vyhověl, měla by navrhovatelka v odvolacím řízení stejná práva jako žalobce. Dále navrhovatelka uvádí, že v odvolacím řízení není důvod prosazovat snahu o maximální ochranu navrhovatele (na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně) v případě, že poskytnutí této ochrany již bylo žalobci odepřeno zamítavým usnesením. Takovýto závěr nelze založit ani na hypotetické úvaze o tom, že žalovaný by mohl blíže neurčeným způsobem mařit předběžné opatření, když v prvním stupni nařízeno nebylo a žalobce soudu mohl veškeré rozhodující skutečnosti sdělit již předtím. Navrhovatelka v této souvislosti polemizuje s právními závěry Ústavního soudu obsaženými v usnesení ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 2959/07, v němž Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv v důsledku nedoručování rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření žalovanému. Z uvedených důvodů tedy navrhovatelka tvrdí, že jejím vyloučením z odvolacího řízení došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy (uvedené ustanovení je v ústavní stížnosti nesprávně označeno jako čl. 69 odst. 1 Ústavy). Rovněž v něm spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení, k čemuž dodává, že tuto zásadu je potřebné posoudit z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení. Občanský soudní řád totiž neumožňuje žalovanému podání řádného opravného prostředku proti nařízení předběžného opatření v odvolacím řízení, zatímco navrhovateli je právo apelace rozhodnutí přiznáno v celém rozsahu.
4. 4. S ústavní stížností byl spojen rovněž návrh na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci navrhovatelka tvrdí, že ustanovení § 76g občanského soudního řádu, podle něhož se žalovaný nedozví o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na předběžné opatření a o možnosti podání odvolání ze strany žalobce, má za následek popření zásady rovnosti účastníků řízení v neprospěch žalovaného. Pokud je navrhovateli přiznáno právo apelace proti rozhodnutí a vyjádření svého názoru k němu, o němž odvolací soud jedná a rozhoduje, pak by stejné právo mělo být přiznáno v odvolacím řízení i osobě, které se má předběžným opatřením uložit povinnost. Dále tvrdí, že v důsledku § 220 odst. 3 občanského soudního řádu je soud nucen postupovat takovým způsobem, že žalovanému znemožní realizaci jeho práva domáhat se revize rozhodnutí, kterým je mu uložena povinnost. Na rozdíl od navrhovatele je mu tak upřeno právo využít všechny řádné a mimořádné prostředky. Aplikace obou ustanovení přitom může mít za přímý následek neodčinitelný zásah do práva účastníka řízení na rovnocenné zacházení a práva na spravedlivý proces. Pokud totiž dojde k nařízení předběžného opatření, žalovaný sice bude mít možnost později se k věci vyjádřit, jeho tvrzení však budou posuzována v kontextu řízení a rozhodování ve věci samé, replikována žalobcem a samotný fakt existence nařízení povinnosti neovlivní a nezvrátí.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem a rekapitulace vyjádření účastníků řízení II.

1. 5. Usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. II. ÚS 2100/08-49 dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, pročež návrh navrhovatelky na zrušení napadených ustanovení postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
2. 6. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadených ustanovení. K vyjádření vyzval i Ministerstvo spravedlnosti, a to s ohledem na jeho působnost ve vztahu k soudům.
3. 7. Senát ve svém vyjádření podepsaném jeho předsedou Přemyslem Sobotkou shrnul legislativní proces v Senátu ve vztahu k návrhu zákona novelizujícího občanský soudní řád, kterým bylo znění tohoto zákona doplněno o § 76f (později přeznačen zákonem č. 135/2006 Sb. na § 76g) a § 220 odst. 3 a který byl po svém schválení publikován jako zákon č. 59/2005 Sb.
4. 8. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření podepsaném její místopředsedkyní Miroslavou Němcovou shrnula legislativní proces ve vztahu k zákonu č. 59/2005 Sb., jakož i k zákonu č. 135/2006 Sb. V této souvislosti uvedla, že obě novely zákona byly schváleny potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny. Zároveň vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a právním řádem.
5. 9. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uznalo, že v případě nařízení předběžného opatření odvolacím soudem k odvolání navrhovatele bude toto rozhodnutí pravomocné, aniž by se proti němu mohl odvolat ten, komu je jím ukládána povinnost. Předseda senátu je však i přesto povinen podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu zrušit předběžné opatření, pokud pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Účastník, jemuž je předběžným nařízením něco uloženo, je oprávněn kdykoli podat návrh na zrušení předběžného opatření s tím, že důvody pro které bylo nařízeno, pominuly, resp. nikdy neexistovaly.
6. 10. Ve vztahu k tvrzenému rozporu napadených ustanovení s čl. 37 odst. 3 Listiny ministerstvo uvedlo, že řízení o nařízení předběžného opatření je de facto zajišťovacím institutem svého druhu, a nikoli kontradiktorním řízením, přičemž možnost trvání předběžného opatření je vázána na podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, v němž bude závazně rozhodnuto o právech a povinnostech účastníků řízení. Všechny zásady vyjádřené v ústavních zákonech je třeba v konkrétním řízení vždy posuzovat jako celek, a nikoli je hodnotit jednotlivě. V daném případě je podle Ministerstva spravedlnosti třeba dojít k závěru, že nad zásadou rovnosti zbraní, která se plně uplatní v řízení ve věci samé, převažuje zásada vyjádřená v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemá-li být toto ustanovení pouhou proklamací práva jednotlivců, musí být v praxi naplnitelný i jeho smysl, a tím je zcela bezpochyby umožnění jednotlivcům reálně se svých práv v soudním řízení domoci. Pokud by však neexistoval účinný prostředek pro zatímní řešení poměrů mezi účastníky do doby vydání závazného rozhodnutí, mohlo by docházet k tomu, že soud sice žalobci jeho práva přizná, ale fakticky je již dobrovolně ani výkonem rozhodnutí nebude možné realizovat. Závěrem vyslovilo Ministerstvo spravedlnosti přesvědčení, že napadená ustanovení jsou v souladu s ústavním pořádkem.
7. 11. Od ústního jednání Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil, neboť dospěl k závěru, že od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas.

III. Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu III.

1. 12. Navrhovatelka se návrhem domáhá zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v platném znění.
2. 13. Ustanovení § 76g občanského soudního řádu zní: „Byl-li návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo bylo-li řízení o návrhu zastaveno, doručuje se usnesení jen navrhovateli. Stejnopis usnesení je třeba odeslat navrhovateli, popřípadě jeho zástupci ve lhůtě 3 dnů ode dne vyhlášení nebo vydání usnesení.“.
3. 14. Ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu zní: „Nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle § 219a odst. 1, odvolací soud je změní.“.

IV. Ústavní konformita legislativního procesu IV.

1. 15. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., zjišťuje Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, zda napadený zákon nebo jiný právní předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Při tomto posouzení přitom vyšel z vyjádření účastníků řízení, jakož i z veřejně dostupných informačních zdrojů na www.psp.cz a www.senat.cz.
2. 16. Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil, že návrh zákona (sněmovní tisk 643, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002–2006), který byl posléze vyhlášen pod č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jímž bylo do občanského soudního řádu vtěleno napadené ustanovení § 76g (do změny provedené zákonem č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, původně označené jako § 76f) a ustanovení § 220 odst. 3, byl Poslaneckou sněmovnou schválen dne 26. listopadu 2004 usnesením č. 1399 (hlasování č. 169). Ze 189 přítomných poslanců hlasovalo pro návrh 183, proti 3. Senát projednal návrh zákona (senátní tisk 467, Senát, 4. funkční období, 2002–2004) dne 5. ledna 2005, přičemž vyjádřil usnesením č. 31 (hlasování č. 13) vůli nezabývat se návrhem zákona. Ze 64 přítomných senátorů hlasovalo pro přijetí tohoto usnesení 41 senátorů, proti 5. Dne 13. ledna 2005 byl zákon doručen prezidentovi republiky, který jej 20. ledna 2005 podepsal.
3. 17. Návrh zákona (sněmovní tisk 828, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002–2006), který byl vyhlášen pod č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, byl Poslaneckou sněmovnou schválen poté, co byl Senátem (senátní tisk 197, Senát, 5. funkční období, 2004–2006) na základě usnesení č. 312 ze dne 26. ledna 2006 (hlasování č. 28) vrácen s pozměňovacím návrhy. Dne 14. března 2006 Poslanecká sněmovna setrvala usnesením č. 2267 (hlasování č. 142) na znění návrhu, který byl postoupen Senátu. Z přítomných 176 poslanců hlasovalo pro 139, proti 15. Zákon byl doručen prezidentovi republiky dne 22. března 2006 a podepsán dne 31. března 2006.
4. 18. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka nenamítala vadu legislativního procesu ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce, a s ohledem na principy procesní ekonomie Ústavní soud dál nezkoumal ústavní konformitu legislativního procesu a uspokojil se s uvedeným formálním ověřením jeho průběhu na základě výše uvedených podkladů.