Nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ve věci návrhu na zrušení § 264 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

Odůvodnění

I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu I.

1. 1. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 24. června 2014, se Obvodní soud pro Prahu 8, za nějž jedná předseda senátu JUDr. Petr Novák, (dále též „navrhovatel“) s poukazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), resp. § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal zrušení ustanovení § 264 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a to pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.
2. 2. Předmětný návrh byl podán v souvislosti s rozhodováním navrhovatele o obžalobě státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 11. února 2009 na obviněného Jaroslava Hlaváčka pro trestný čin lichvy dle § 253 odst. 1 alinea 2, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, vedené u něho pod sp. zn. 1 T 23/2009. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že jednáním, blíže popsaným v obžalobě, zahrnujícím 46 jednotlivých dílčích útoků, způsobil ve prospěch společnosti ACM Money Česká republika, a. s., poškozeným škodu v celkové výši nejméně 29 284 456 Kč.
3. 3. Dne 31. května 2010 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 na obviněného Jaroslava Hlaváčka v podstatě totožnou obžalobu pro trestný čin lichvy dle § 253 odst. 1 alinea 2, odst. 2 trestního zákona, která obsahovala popis 12 dílčích útoků, jimiž měl obviněný Hlaváček ve prospěch v předchozím odstavci uvedené společnosti způsobit poškozeným škodu v celkové výši nejméně 6 064 716 Kč. Tuto obžalobu Obvodní soud pro Prahu 8 přijal pod sp. zn. 5 T 35/2010.
4. 4. K tomu navrhovatel ve svém podání podotkl, že z hlediska právní kvalifikace bylo jednání obžalovaného Hlaváčka v obou obžalobách chápáno jako jeden trestný čin lichvy dle § 253 odst. 1 alinea 2, odst. 2 trestního zákona, který byl spáchán 58 dílčími útoky (46 dílčími útoky z obžaloby 1T 23/2009 a 12 dílčími útoky z obžaloby 5 T 35/2010), tedy jako tzv. pokračující trestný čin.
5. 5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 5 T 35/2010 ze dne 12. října 2011 byl obžalovaný Hlaváček zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a všichni poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 69/2012 ze dne 7. března 2012 bylo odvolání státní zástupkyně a jednoho z poškozených zamítnuto, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 5 T 35/2010 ze dne 12. října 2011 tak nabyl právní moci. Ve věci nebyl podán žádný mimořádný opravný prostředek.
6. 6. V řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 23/2009 navrhovatel rozhodl rozsudkem ze dne 22. března 2012, jímž obžalovaného Hlaváčka rovněž zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání státní zástupkyně a jeden z poškozených, načež usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 335/2012 ze dne 27. září 2012 byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena navrhovateli k novému rozhodnutí.
7. 7. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 23/2009 ze dne 21. března 2013 byl posléze obžalovaný Hlaváček uznán vinným 46 dílčími útoky pokračujícího trestného činu lichvy dle § 253 odst. 1 alinea 2, odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění rozsudku navrhovatel uvedl, že mu nezbylo než uznat obžalovaného vinným, jak výše uvedeno, neboť je dle § 264 odst. 1 trestního řádu vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho usnesení sp. zn. 61 To 335/2012 ze dne 27. září 2012, podle něhož obžalovaný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy dle § 253 odst. 1, 2 trestního zákona. Současně navrhovatel připomněl existenci rozhodnutí přijatých v trestní věci vedené pod sp. zn. 5 T 35/2010, v níž byl obžalovaný za jednání, které je považováno za pokračování v tomto řízení projednávaného trestného činu lichvy, pravomocně zproštěn obžaloby. Jmenovitě odůvodněním rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 69/2012 ze dne 7. března 2012 se navrhovatel podle svých slov inspiroval při vydání svého předchozího, odvolacím soudem zrušeného, rozsudku ze dne 22. března 2012, domnívaje se tehdy, že v totožné věci musí být rozhodnuto stejně, neboť opačný postup je v rozporu s ústavní zásadou práva na spravedlivý proces.
8. 8. Shora zmíněný rozsudek navrhovatele sp. zn. 1 T 23/2009 ze dne 21. března 2013 byl nicméně na podkladě odvolání státní zástupkyně, obžalovaného Hlaváčka a několika poškozených zrušen usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 211/2013 ze dne 24. září 2013 a věc byla vrácena navrhovateli k novému projednání. Odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dosud neúplná, nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu i s použitou právní kvalifikací. Odvolací soud dále mimo jiné podrobil kritice nedůvodnou změnu skutkové věty ze strany nalézacího soudu, jakož i odůvodnění napadeného rozsudku, které podle jeho názoru nesplňuje požadavky zakotvené v ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu, v důsledku čehož je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné.
9. 9. Navrhovatele, jak uvedl ve svém podání adresovaném Ústavnímu soudu, právní argumentace Městského soudu v Praze obsažená v jeho usneseních sp. zn. 61 To 335/2012 ze dne 27. září 2012 a sp. zn. 61 To 211/2013 ze dne 24. září 2013 nepřesvědčila o správnosti právního názoru, že 46 dílčích útoků z 58 dílčích útoků jednoho trestného činu lichvy, kterého se měl dopustit obžalovaný Hlaváček, je trestným činem. Naopak ve věci za přiléhavou shledává argumentaci použitou Městským soudem v Praze v usnesení sp. zn. 6 To 69/2012 ze dne 7. března 2012. V citovaném rozhodnutí vyjádřený právní názor, že 12 dílčích útoků trestného činu lichvy, kterého se měl dopustit obžalovaný Hlaváček, není trestným činem, pokládá navrhovatel za správný.
10. 10. Z tohoto důvodu navrhovatel usnesením sp. zn. 1 T 23/2003 ze dne 20. března 2014 přerušil podle § 224 odst. 5 trestního řádu trestní stíhání obžalovaného Hlaváčka a věc předložil Ústavnímu soudu, neboť má za to, že ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu o vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu je v rozporu s čl. 82 odst. 1 Ústavy, který zakotvuje nezávislost soudce při výkonu jeho funkce. Navrhovatel založil svou kritiku na tom, že „má-li být soudce nezávislý, musí se rozhodovat nezávisle a neměl by být vázán právními názory, se kterými odůvodněně nesouhlasí, neboť má být vázán jen zákonem“.
11. 11. Navrhovatel poukázal na praxi odvolacích soudů, které pojem „právní názor“ zakotvený v ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu velice často chápou a aplikují příliš široce, nejen jako otázky hmotného a procesního práva, nýbrž zahrnují pod něj i otázky ohledně provádění důkazů a jejich hodnocení, přičemž nařizují soudům prvního stupně, jak mají jednotlivé důkazy hodnotit a k jakým závěrům mají na jejich podkladě dospět, a to aniž by odvolací soudy předmětné důkazy samy provedly. Popsaným postupem odvolací soudy jednak nahrazují rozhodovací pravomoc soudů prvního stupně, jejichž činnost se stává zcela nadbytečnou, a současně ohrožují jejich nezávislost, neboť „pouze nezávislý soud, který důkazy provedl, má mít právo důkazy hodnotit a z toho vyvozovat závěry a jeho nestrannost nesmí být ohrožována nucením uznat vinným nebo zprostit obžaloby obžalované, když hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení“.
12. 12. Navrhovatel dále vyslovil názor, že ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu v průběhu doby ztratilo své opodstatnění. Citované ustanovení je nedílnou součástí trestního řádu od počátku jeho účinnosti (tj. od 1. ledna 1962) a do dnešních dnů nebylo nikdy novelizováno, přestože se společenské, politické a právní poměry v mezidobí radikálně změnily. V době totality soudní moc nevykonávaly nezávislé soudy, ale plně se uplatňovala vedoucí úloha KSČ vyjádřená v čl. 4 Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960. Za dané situace bylo tedy žádoucí, aby odvolací soudy v trestních věcech měly prostřednictvím ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu takovou moc nad celým trestním řízením, přičemž je obecně známo, že v té době na vyšší místa, a to nejen v justici, byli dosazováni loajální členové KSČ.
13. 13. Navrhovatel upozornil též na změny, k nimž došlo v soudní soustavě, kdy v minulosti o opravných prostředcích proti rozhodnutím krajského soudu jako soudu prvního stupně rozhodoval přímo Nejvyšší soud. V současnosti tuto úlohu plní vrchní soudy. Dle náhledu navrhovatele postrádá logiku, aby poměrně velký počet odvolacích soudů, které nemohou sjednocovat rozhodování soudů v trestním řízení, kterážto činnost je vyhrazena Nejvyššímu soudu, vydával závazné právní názory.
14. 14. Předložený návrh, jak navrhovatel sdělil, není namířen proti ustanovení § 265s odst. 1 trestního řádu a § 270 odst. 4 trestního řádu, neboť závazné právní názory podle těchto ustanovení přijímá Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování a který zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů [viz § 14 zákona č. 6/2002 Sb., soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 151/2002 Sb.]. Krajské soudy, Městský soud v Praze ani vrchní soudy jako soudy odvolací však tuto funkci nevykonávají.
15. 15. Rovněž není tento návrh v rozporu s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), tj. právo obžalovaného podat odvolání proti rozsudku, kterým byl soudem prvního stupně uznán vinným trestným činem, nemá být podle Obvodního soudu pro Prahu 8 tímto návrhem dotčeno.
16. 16. Navrhovatel závěrem vyjádřil přesvědčení, že vyhovění podanému návrhu by mělo za následek podstatnou změnu ve výkonu trestní soudní moci, těžiště trestního řízení by se opravdu přesunulo do hlavního líčení před soud prvního stupně, kde se provádí důkazy, došlo by k decentralizaci trestní soudní moci a i k jejímu zrychlení, neboť průtahy v trestním řízení jsou mnohdy způsobeny právě přetahováním soudů prvního stupně s odvolacími soudy, kdy jsou některé trestní věci opakovaně odvolacími soudy rušeny a přikazovány soudům prvního stupně k novému rozhodnutí, a to právě podle ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu. Navíc by došlo ke „zvěrohodnění trestní soudní moci“, neboť ve sdělovacích prostředcích referované trestní věci jsou často mezitímně rozhodovány různými soudními stupni odlišně, což spoluobčané bez právního vzdělání a justiční praxe nechápou.

II. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení II.

1. 17. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“) ve svém vyjádření konstatovala, že napadené ustanovení nebylo od přijetí trestního řádu v roce 1961 ani jednou novelizováno. Zákon č. 141/1961 Sb. byl projednáván Národním shromážděním Československé socialistické republiky v 3. volebním období (12. června 1960 až 12. června 1964) jako sněmovní tisk č. 66. Návrh zákona byl dne 29. listopadu 1961 jednomyslně schválen ve znění písemné zprávy ústavně právního výboru. Důvodová zpráva k návrhu zákona byla ve srovnání s dnešním stavem výrazně stručnější. Zvláštní část důvodové zprávy neobsahovala odůvodnění k jednotlivým paragrafům, ale vztahovala se k jednotlivým hlavám. Výslovné odůvodnění ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu tak důvodová zpráva neobsahuje. Poslanecká sněmovna v závěru pak uvedla, že ponechává na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem Obvodního soudu pro Prahu 8 posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
2. 18. Senát Parlamentu České republiky (dále jen „Senát“) jako účastník řízení uvedl, že návrhem napadené ustanovení § 264 odst. 1 je součástí trestního řádu ode dne přijetí tohoto zákona Národním shromážděním Československé socialistické republiky, tj. od 29. listopadu 1961. Dané ustanovení obstálo v pozdějších rozsáhlých revizích trestního práva procesního a nebylo nikdy zákonem změněno (novelizováno). Vyjádření k věci, které by vycházelo z přímého projednávání a přijetí předmětného ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu nebo jeho pozdějších změn, nemohl Senát Ústavnímu soudu podle svých slov poskytnout, neboť daný legislativní počin se uskutečnil před jeho ustavením, k němuž došlo až na konci roku 1996. K dispozici není bohužel (snad s výjimkou diskuse o další existenci vrchních soudů) ani adekvátní prezentace aktuálních názorů v nějaké věcně příbuzné rozpravě Senátu týkající se oblasti pravomoci a působnosti soudů v hierarchii soudní soustavy. Shodně jako shora označený účastník, Poslanecká sněmovna, ponechal proto Senát rozhodnutí ve věci na úvaze Ústavního soudu.
3. 19. Vláda České republiky (dále jen „vláda“) vstoupila do řízení před Ústavním soudem jako vedlejší účastník a předložila své vyjádření. V jeho úvodu poznamenala, že předložený návrh postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci, respektive zcela pomíjí základní postuláty právní nauky, jakož i závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu.
4. 20. Návrhem napadené oprávnění odvolacího soudu vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění (§ 264 odst. 1 trestního řádu) vláda označila za jeden ze zásadních principů trestního řízení. Tuto zásadu považuje právní nauka, jakož i Ústavní soud [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. března 2002 (N 35/25 SbNU 273)] za záruku realizace práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a naopak nerespektování právního názoru odvolacího soudu za porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, což ve svém důsledku vede k porušení ústavního pořádku [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. listopadu 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 505/02 ze dne 16. dubna 2003 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 211/03 ze dne 17. prosince 2003 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud se vyslovil též k mezím oprávnění soudu vyššího stupně, přičemž konstatoval, že z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu a odvolací soud není oprávněn nařizovat změnu v hodnocení důkazů. Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů [viz zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. dubna 2008 (N 79/49 SbNU 153), bod 14 a tam uvedenou judikaturu, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. listopadu 2008 (N 197/51 SbNU 393) nebo také nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. března 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
5. 21. Vláda na podkladě výše uvedeného stručného přehledu relevantních rozhodnutí Ústavního soudu uvedla, že nemá pochybnost o ústavnosti zásady vyjádřené v § 264 odst. 1 trestního řádu s tím, že její uplatňování musí dostát ústavním mezím. Ustanovení samotné je tedy nikoliv porušením práva na spravedlivý proces, ale jeho vyjádřením. Případné porušení procesních práv účastníků řízení například právě nedodržením ústavních mezí uplatňování zásady podle § 264 odst. 1 trestního řádu v konkrétním soudním řízení není důvodem pro zrušení tohoto ustanovení. Vláda proto navrhla, aby Ústavní soud návrh vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný, případně jej zamítl.