Nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ve věci návrhu na zrušení § 264 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

III. Replika navrhovatele III.

1. 22. Navrhovatel ve své replice k vyjádření vlády souhlasil, že oprávnění odvolacího soudu přezkoumat rozhodnutí soudu nalézacího je součástí práva na spravedlivý proces. Ke zrušení daného oprávnění jeho návrh podle něj nesměřuje, nýbrž má zamezit situacím, kdy odvolací soud po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí nutí nalézacímu soudu, jenž předtím zhodnotil důkazy podle svého nejlepšího přesvědčení, vlastní hodnocení důkazů a z něj vycházející právní názory, kterýžto postup právu na spravedlivý proces naopak odporuje.
2. 23. Navrhovatel dovozoval, že těžiště rozhodování o vině a trestu má být v hlavním líčení, nikoliv ve veřejném či neveřejném zasedání konaném za účelem projednání odvolání. Argumentoval tím, že je to právě hlavní líčení, v jehož průběhu se plně uplatní základní zásady trestního řízení, jmenovitě zásady veřejnosti, ústnosti, bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů, které představují výchozí atributy spravedlivého procesu. U hlavního líčení je přirozené, že je přítomna veřejnost, že nalézací soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a ústně provedených důkazů, tedy důkazů, se kterými se bezprostředně seznámil, v důsledku čehož má nejlepší podmínky pro jejich hodnocení. Naproti tomu odvolací soudy rozhodují často v neveřejném zasedání (§ 263 trestního řádu), tj. mimo kontrolu společnosti nad výkonem soudnictví formou tzv. kabinetní justice, a hodnotí důkazy, aniž by se s nimi ústně a bezprostředně seznámily, což nelze označit za spravedlivý proces.
3. 24. Případné zrušení ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu by podle navrhovatele vyústilo k posílení apelačního prvku u odvolání. Přestože po novele trestního řádu z roku 2001 (zákon č. 265/2001 Sb.) je opravné řízení vybudováno na kombinaci principu apelačního a kasačního, s důrazem na princip apelační, je rozhodovací praxe odvolacích soudů jiná. Upřednostňuje stále více kasační před apelačním principem, což znamená, že zjistí-li odvolací soudy nesprávnost napadeného rozhodnutí, věc zruší a odkáží ji k novému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že doplnění dokazování, které si vymínily, je rozsáhlé a v odvolacím řízení obtížně proveditelné. Pouze v ojedinělých případech odvolací soudy doplňují dokazování, ač tak mohou činit častěji (viz § 259 odst. 1 trestního řádu). Případné zrušení napadeného ustanovení by tedy odvolací soudy přimělo „více přemýšlet, jak o věci rozhodnout“. Navrhovatel současně naznačil možný postup odvolacího soudu i pro případ, že by pochybení nalézacího soudu odůvodňovalo nové rozhodnutí ve věci, zejména by se jednalo o situace, kdy nalézací soud nesprávně zprostil obžalovaného obžaloby, ač ho měl uznat vinným. Opačná situace nepřichází v úvahu, neboť i odvolací soud může obžalovaného viny zprostit. Podle navrhovatele by pak odvolací soud měl v odůvodnění svého rozhodnutí nikoliv imperativním, ale vysvětlujícím způsobem zdůvodnit, proč je rozhodnutí nalézacího soudu vadné, a nastínit jiné v úvahu přicházející možnosti hodnocení důkazů. Pokud by i poté nalézací soud setrval na svém hodnocení důkazů, buď by odvolací soud přesvědčil o správnosti svého názoru, nebo by odvolací soud přikročil k tomu, že podle § 262 trestního řádu nařídí, aby věc byla projednána v novém složení senátu, jenž by po novém dokazování provedl vlastní hodnocení důkazů.

IV. Upuštění od ústního jednání IV.

1. 25. Ústavní soud seznal, že ústní jednání by nemohlo přinést významný posun v objasnění věci, než jaké plyne z písemných úkonů účastníků řízení. S ohledem na ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., není třeba se dotazovat účastníků řízení na jejich postoj k této otázce, proto bylo možno ve věci rozhodnout bez konání ústního jednání.

V. Dikce napadeného ustanovení V.

1. 26. Ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu zní:

   § 264

   Odkaz § 264

   Řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku

   (1) Soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.

VI. Aktivní legitimace navrhovatele VI.

1. 27. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může soud u Ústavního soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Podmínkou meritorního projednání takového návrhu je naplnění dikce čl. 95 odst. 2 Ústavy v tom smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu. Ústavní soud shledal tuto podmínku naplněnou, neboť aplikace napadeného ustanovení navrhovatelem je v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 23/2009 po zrušení jím vydaného rozsudku odvolacím soudem a vrácení věci k novému projednání nevyhnutelná, přičemž na posouzení ústavnosti tohoto ustanovení závisí další postup navrhovatele v daném trestním řízení.

VII. Ústavní konformita legislativního procesu přijetí napadeného ustanovení VII.

1. 28. Ústavní soud má v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů povinnost zjišťovat, zda napadený zákon, resp. jeho část, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Jak vyplývá již z vyjádření účastníků řízení, ustanovení § 264 odst. 1 bylo součástí původního znění trestního řádu z roku 1961 a nikdy nebylo dotčeno žádnou novelizací. Hodnocení legislativního procesu by tedy znamenalo posuzovat soulad s již neplatnými ústavními předpisy platnými v době přijetí zákona. Vycházeje z § 66 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., podle kterého je nepřípustný návrh, jestliže ústavní zákon, s nímž je podle návrhu přezkoumávaný předpis v rozporu, pozbyl před doručením návrhu Ústavního soudu platnosti, tak Ústavní soud uvádí, že v případě právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy dne 1. ledna 1993 je oprávněn přezkoumávat pouze jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoliv však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/99 ze dne 27. října 1999 (N 150/16 SbNU 115; 290/1999 Sb.)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud splnění shora uvedených požadavků nehodnotil.

VIII. Meritorní přezkum návrhu VIII.

1. 29. Předně je třeba připomenout, že obdobnými až téměř totožnými návrhy se již Ústavní soud zabýval. Svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. ledna 2005 (N 5/36 SbNU 35; 93/2005 Sb.) zamítl návrh Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na zrušení ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. s. ř.“). Okresní soud podal tento návrh z podnětu žalobce. Ten na základě konkrétní situace v projednávaném sporném řízení tvrdil, že „v případě, že by soud prvního stupně postupoval dle uvedeného (podle § 226 odst. 1 o. s. ř. závazného) právního názoru, byl by porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť by nešlo o rozhodnutí spravedlivé.“ Ve výše citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení „není v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu čl. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy.“ Při přijetí právě citovaného závěru se Ústavní soud neztotožnil „... s názorem navrhovatele, že by mělo být zrušeno ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., které je ustanovením zcela odpovídajícím kasačnímu principu, kterým se řídí odvolací řízení upravené v o. s. ř. Pokud by mělo být zrušeno, pak by toto samo odvolací řízení ztrácelo smysl. Jedná se o ustanovení, které je po celou dobu existence o. s. ř. aplikováno bez jakýchkoli problémů. V této souvislosti je třeba upozornit, že kasační princip je obecným principem civilního procesu, který je využíván i v mnohých ostatních státech Evropy. Jde o institut tradiční, zhruba v dnešní podobě se s ním lze setkat již na konci 19. století a u nás byl uplatňován zhruba v dnešních intencích i celé století dvacáté. K výčtu argumentů ve prospěch zachování stávající dikce § 226 odst. 1 o. s. ř. lze doplnit, že i popisovaný institut je tradičním, praxí prověřeným a dosud ústavně nezpochybnitelným stavebním kamenem civilního procesu. Ze shora vylíčeného vyplývá, že vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího je provedením ústavního principu práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jeho integrální součástí, nikoli překážkou.“
2. 30. Tematicky ještě bližší je usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/2000 ze dne 20. 2. 2001 (U 7/21 SbNU 493). Tímto usnesením Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost návrh Krajského soudu v Plzni na zrušení ustanovení § 270 odst. 4 věty druhé trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, které je vymezeno slovy „, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil“. Podle navrhujícího senátu Krajského soudu v Plzni je napadené ustanovení „... v rozporu s ústavním principem nezávislosti soudcovské moci a v daném případě zřejmě i se zásadou presumpce neviny, neboť aplikace tohoto ustanovení v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 24. 5. 2000 neumožňuje jiné rozhodnutí než potvrzení viny, tedy potvrzení odsuzujícího rozsudku, snad s případnými drobnějšími doplněními.“ Ústavní soud dovodil, že „... napadené ustanovení je zcela ve shodě s účelem trestního řádu. Procesní pravidla tak, jak jsou - alespoň ve své podstatě - shodně vtělena do všech současných procesních řádů, jsou historicky vzato výsledkem mnoha zkušeností a ve svých postulátech představují jednotnou a v podstatě i pevnou formu řízení, která do nemalé míry, vždy však výrazně, předurčuje zákonnost konečného rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu, které je vymezeno slovy ,a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil', v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.“
3. 31. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance po kasaci prvoinstančního rozhodnutí v trestních věcech je pravidelně uznáván též v procesních úpravách zahraničních demokratických zemí. Jako příklad je možno uvést ustanovení § 358 odst. 1 německého trestního řádu (dStPO) nebo ustanovení § 293 odst. 2 rakouského trestního řádu (öStPO). Také judikatura zahraničních ústavních soudů aprobovala tento princip jako ústavně souladný [viz např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (BVerf-GE 12, 67, 71)].
4. 32. Na svých závěrech učiněných ve shora citovaných rozhodnutích Ústavní soud nemá důvod něco měnit. Použitou argumentaci lze plně vztáhnout i na tento návrh. Stejně jako v předchozích dvou případech tak i v tomto vedl k podání návrhu nesouhlas obecného soudu s rozhodnutím soudu dovolacího (odvolacího). Byl to nesouhlas se závazným právním názorem těchto soudů a s jejich pokyny pro další postup v řízení. Rovněž z návrhu navrhovatele - Obvodního soudu pro Prahu 8 je zřejmá nespokojenost navrhovatele s rozhodnutím odvolacího soudu, kterému se odmítá podrobit. Kritizuje toto konkrétní rozhodnutí a obecně i praxi odvolacích soudů. Rozpor napadeného ustanovení s ústavním pořádkem pak dovozuje z toho, že má sám rozhodnout podle právního názoru, se kterým nesouhlasí nebo který již zasahuje do jeho výlučného práva na hodnocení důkazů.
5. 33. S ohledem na výše uvedené je vhodné připomenout úlohu Ústavního soudu. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Mezi jeho pravomoci náleží i rozhodovat o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předloží soud věc Ústavnímu soudu, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.
6. 34. Skutečnost, že nalézací soud zásadně (a někdy třeba i důvodně) nesouhlasí s postupem a se závěry odvolacího soudu, nezakládá protiústavnost napadeného ustanovení. To již bylo dostatečně vysvětleno v předchozí shora citované judikatuře Ústavního soudu. Nelze vyloučit, že odvolací soud překročí své pravomoci a nevhodně zasáhne do pravomoci soudu nalézacího. Takový postup je však nutno napravit cestou mimořádných opravných prostředků. V úvahu připadá i ústavní stížnost. Tyto nástroje jsou však plně v rukou účastníků řízení. Ústavní soud již v minulosti nastínil meze pokynů odvolacího soudu. Zde lze odkázat na velmi přiléhavé vyjádření vlády v bodě 20 tohoto rozhodnutí a zejména na tam citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06 (viz výše). Není úkolem Ústavního soudu řešit spory mezi jednotlivými stupni soudů.
7. 35. Prakticky totožnou problematiku již Ústavní soud řešil a navrhovatel nepředložil v ústavní rovině žádnou novou argumentaci. Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení bylo v rozporu s ústavním zákonem. Proto v souladu s ustanovením § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh zamítl.