Ústavní soud rozhodl dne 4. července 1997 o návrhu trestního senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, takto:
Dnem 1. července 1998 se zrušují ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících.
Odůvodnění
I. Dne 24. ledna 1997 došel Ústavnímu soudu návrh trestního senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících (dále jen "zákon č. 283/1991 Sb."). Návrh byl podán poté, co Nejvyšší soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a § 224 odst. 5 per analogiam zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále i "tr. ř."), přerušil trestní stíhání, konkrétně řízení o stížnosti obviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. 3 Ntv 30/96, o prodloužení vazby obviněného do 31. ledna 1997, když vrchní soud shledal u obviněného existenci vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), b), c) tr. ř. Nejvyšším soudem takto přerušené trestní řízení je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 56/96.
Původní návrh senátu Nejvyššího soudu se dovolával, z hlediska požadavku aktivní legitimace ve smyslu § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), analogie ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. Pokud by byl Ústavním soudem zkoumán pouze takto podaný návrh, a to v rámci postupu podle § 42 odst. 1 a § 43 zákona č. 182/1993 Sb., musel by Ústavní soud dospět k následujícím i obecně platným závěrům.
Ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. vymezuje zákonné podmínky přerušení trestního stíhání pro případy, že by dalším procesním postupem nebo rozhodováním o vině a trestu před obecným soudem došlo k porušení ústavně zaručených práv, pokud by se tento soud přidržel zákona, o němž má za to, že je neústavní. Nejsou-li tyto podmínky splněny, jsou-li tedy dány jen skutečnosti těm v § 224 odst. 5 tr. ř. podobné (analogické), tzn. kdy obecný soud v řízení narazí na domněle neústavní zákon, který by bylo proto třeba zrušit, ale který zároveň nepodmiňuje, resp. není rozhodný pro jeho procesní postup v dané trestní věci nebo ani nepodmiňuje jeho rozhodnutí o vině a trestu v takovéto věci, nelze předmětné trestní stíhání zdržovat tím, že se přeruší, a to analogicky podle § 224 odst. 5 tr. ř., aby bylo možné napravit obecným soudem předpokládanou neústavnost. K tomu slouží, jak známo, jiné právní nástroje. Byť by se na první pohled zdálo, že zmíněná analogie sleduje správný cíl, tj. nápravu předpokládané neústavnosti, a že již z tohoto důvodu je bez dalšího přípustná, není tomu tak, neboť ve svých důsledcích by přerušení trestního stíhání podle § 224 odst. 5 tr. ř. per analogiam znamenalo průtahy v řízení, které by nebyly odůvodněny přímou potřebou zabránit neústavnímu rozhodnutí obecného soudu.
Riziko odmítnutí původního návrhu z důvodu nepřípustné analogie § 224 odst. 5 tr. ř. a v důsledku toho z důvodu § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. však navrhovatel vyloučil doplněním původního návrhu. Z tohoto doplnění, jak uvedeno níže, nepochybně plyne, že ke zrušení navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. podmiňovalo procesní postup Nejvyššího soudu jakožto soudu stížnostního, takže požadavek ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. byl splněn a aktivní legitimace navrhovatele již nepředstavovala nedostatek původního návrhu.
Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu uvedl, že dne 15. 11. 1996 předložil Vrchní soud v Olomouci Nejvyššímu soudu stížnost obviněného J. M., t. č. ve vazbě, proti usnesení jmenovaného vrchního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. Ntv 30/96. Napadeným usnesením byla prodloužena vazba obviněného do 31. 1. 1997, neboť vrchní soud shledal v případě obviněného existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř.
Obviněný ve své stížnosti poukázal především na fakt, že k jeho zadržení nedošlo až dne 24. 10. 1994, jak se uvádí v usnesení vrchního soudu, ale ve skutečnosti již 23. 10. 1994. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 56/96, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl podle protokolu o zadržení zadržen ve smyslu § 76 tr. ř. jako osoba podezřelá dne 24. 10. 1994 v 17,30 hod., a to po předchozím souhlasu příslušného státního zástupce. V té návaznosti rozhodl soudce Městského soudu v Brně o vzetí obviněného do vazby usnesením ze dne 25. 10. 1994, sp. zn. 7 Nt 1907/94. Vazba obviněného se za daného stavu věci počítá od 24. 10. 1994 17,30 hod. Ze zmíněného protokolu o zadržení podezřelého rovněž vyplývá, že tomuto zadržení předcházelo zajištění J. M. podle § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 283/1991 Sb., k němuž došlo dne 23. 10. 1994 v 17,30 hod.
Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. nesledují svojí povahou pořádkový účel zajištění, ale ve svém důsledku sledují shodný účel, který má na mysli ustanovení § 76 tr. ř., tedy zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu [§ 14 odst. 1 písm. e)], nebo zadržení osoby, která byla přistižena při trestném činu [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Podle názoru navrhovatele je nutno posuzovat omezení osobní svobody v případě použití § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. v rovině trestněprocesní, nikoli v rovině pořádkové.
Z ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zřejmé, že s tímto ustanovením Listiny je v souladu pouze ustanovení § 76 tr. ř., nikoli však již ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Ta nemají už povahu zajištění ve smyslu pořádkových opatření, ale ve své podstatě sledují stejný účel jako ustanovení § 76 tr. ř.
Jak zdůrazňuje navrhovatel, další setrvání na dualismu této právní úpravy může vést a v praxi vede k dvojímu přístupu při zadržení. Jedním z nich je postup podle § 76 tr. ř., jenž je v souladu s Listinou, druhým pak postup podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., který však ve svém důsledku při odděleném počítání lhůt podle zákona č. 283/1991 Sb. a lhůt uvedených v § 76 tr. ř. vede k jejich sčítání, a tím k porušení lhůty 24 hodin stanovené pro zadržení v čl. 8 odst. 3 Listiny.
Obsahová totožnost obou citovaných ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. a trestního řádu ve svém důsledku umožňuje v případech, kde jsou dány podmínky pro zadržení podezřelého podle § 76 tr. ř., tohoto ustanovení nepoužít a zvolit místo toho zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Zajištění podle naposledy citovaného ustanovení nemá vliv na počítání lhůt rozhodných pro posouzení včasnosti podaného návrhu na vzetí osoby zadržené do vazby podle § 76 odst. 4, § 77 odst. 1 tr. ř., či včasnosti podaného návrhu na prodloužení lhůty trvání vazby podle § 71 odst. 6 tr. ř.
Současná úprava zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. vzbuzuje podle mínění navrhovatele pochybnosti, neboť umožňuje obcházení ustanovení § 76 tr. ř., čímž dochází k porušení ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny. Úprava provedená ustanovením § 76 tr. ř. je dostatečná. Pro takovýto závěr svědčí i nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 246/96, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že dojde-li k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24 hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu.
Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Navrhovatel svůj původní návrh doplnil ve smyslu § 63 zákona č. 182/1993 Sb., jakož i § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění, svým podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne 11. března 1997. V něm uvedl následující skutečnosti.
Zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr.ř. je, že návrh na toto rozhodnutí byl příslušným předsedou senátu (vrchním státním zástupcem) vrchnímu soudu doručen nejpozději patnáct dnů před skončením příslušné lhůty trvání vazby. Pokud návrh není tímto způsobem (resp. v této lhůtě) předložen, musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce podle § 71 odst. 6 tr. ř. propustit obviněného na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání vazby omezeno.
V předmětné věci předseda senátu Krajského soudu v Brně doručil Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na prodloužení vazby obviněného dne 9. 10. 1996. Při úzkém gramatickém výkladu ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř., z něhož vychází i rozhodnutí publikované pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních, lze do zmíněné patnáctidenní lhůty započítat zadržení J. M. jako podezřelého podle § 76 tr. ř., k němuž došlo dne 24. 10. 1994, nikoli však již jeho zajištění podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo o den dříve. V takovém případě by dvouletá lhůta trvání jeho vazby končila 24. 10. 1996 a návrh předsedy senátu Krajského soudu v Brně na její prodloužení by tedy byl podle § 71 odst. 6 tr. ř. podán včas. Nejvyšší soud, jakožto soud stížnostní, by proto musel z hledisek uvedených v § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat důvodnost prodloužení vazby obviněného.
Takový postup by však byl v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.
Naproti tomu, kdyby se do lhůty pro zadržení, a tedy i do lhůty trvání vazby, započítávala též doba, po kterou byl obviněný zajištěn podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., byl by tento návrh na prodloužení vazby podán opožděně. Obviněný by proto musel být podle již citovaného § 71 odst. 6 tr. ř. propuštěn na svobodu, aniž by byla zkoumána důvodnost jeho vazby, resp. podmínek § 71 odst. 3 tr. ř. pro její prodloužení.
Ústavní (článku 8 odst. 3 Listiny vyhovující) je podle názoru navrhovatele druhý z naznačených postupů, který je však zároveň v rozporu s ustanovením § 71 odst. 8 tr. ř., podle kterého se do vazby započítává jen zadržení, a contrario tedy nikoli zajištění. Neústavní ovšem není toto zákonné ustanovení, které do ryze procesního institutu vazby správně započítává jiný (předchozí) procesní institut zadržení, ale novela zákona č. 283/1991 Sb., provedená zákonem č. 26/1993 Sb., posunující v § 14 odst. 1 písm. d), e) pořádkový institut zajištění do trestněprocesní roviny.
Nejvyšší soud, jakožto vrcholný článek soustavy obecných soudů, je podle čl. 95 Ústavy, oproti Ústavnímu soudu, zákonem vázán. Dojde-li k závěru, že zákon, jehož ustanovení má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, nemůže přímo aplikovat tento ústavní zákon, ale předloží věc Ústavnímu soudu. Z uvedených důvodů se proto trestní věc J. M. předkládá Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., neboť jeho důsledné respektování a aplikace, tzn. v kontextu § 71 odst. 8 tr. ř., by jinak vedly k neústavnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V písemném vyjádření k návrhu senátu Nejvyššího soudu, podaném dne 2. 4. 1997 předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., bylo konstatováno, že zadržení podle § 76 tr. ř. a zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. jsou dva právní instituty, které se shodují pouze částečně. Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržet pouze vyšetřovatel v naléhavých případech, i když jí dosud nebylo sděleno obvinění, a to tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. K zadržení je přitom třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.
Ve vyjádření se dále uvádí, že zajištění osoby, která byla přistižena při spáchání trestného činu nebo na základě kriminalisticky doložených informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu, může podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. provést pouze policista.
Poslanecká sněmovna respektuje názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 28. 11. 1996,sp. zn. IV.ÚS 246/96, podle kterého v případě, že dojde k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle tr. ř. Pokud orgány činné v trestním řízení tímto způsobem nepostupují, je možné takovou praxi považovat za protiústavní. Z této skutečnosti, ani z částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle tr. ř., však není možné odvozovat protiústavnost ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.
Zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, byl schválen potřebnou většinou poslanců České národní rady dne 21. prosince 1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.
Za tohoto stavu věci, jak konstatuje účastník řízení, nutno vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podanou žádostí senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Základní podmínkou řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je zjištění, zda byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem, jak to ukládá Ústavnímu soudu § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisnou zprávu ze schůze České národní rady, na které byla novela zákona č. 283/1991 Sb., tj. zákon č. 26/1993 Sb., projednávána a přijata. Z celkového počtu poslanců České národní rady, jenž činil ve smyslu čl. 103 odst.1 ústavního zákona Národního shromáždění č. 143/1968 Sb., o československé federaci, 200 poslanců, se projednání předmětné novely dne 21. 12. 1992 zúčastnilo 106 poslanců. Pro přijetí návrhu novely se vyslovilo 96 poslanců, proti bylo 10 poslanců. Návrh byl tedy v souladu s ustanovením § 24 zákona č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, ve znění platném k 31.12.1992, přijat.
II. V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Z tohoto hlediska se Ústavní soud zaměřil v prvé řadě na genezi a podstatu návrhem napadených ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Návrhem napadená ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. zní:
§ 14 Zajištění
(1) Policista je oprávněn zajistit osobu, která
a) svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo život nebo zdraví jiných osob nebo majetek;
b) se pokusila o útěk při předvedení podle § 12 odst. 8 a § 13 odst. 5;
c) na policejním útvaru slovně uráží jinou osobu nebo policistu anebo úmyslně znečišťuje či poškozuje zařízení nebo policejní majetek;
d) byla přistižena při spáchání trestného činu;
e) na základě kriminalisticky doložitelných informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu.
(2) Pominou-li důvody zajištění, je policista povinen osobu ihned propustit.
(3) Zajištění může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení osobní svobody.
Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci shromáždil, třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy k zákonu č. 26/1993 Sb. Ta v souvislosti s § 14 odst. 1 písm. d), e) pouze konstatuje, že návrh novely tímto ustanovením jen doslovně přebírá úpravu, doposud obsaženou v § 16 odst. 1 písm. c) a f) zákona Federálního shromáždění č. 333/1991 Sb., o Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie (dále jen "zákon č. 333/1991 Sb."). Ani na základě těsnopisné zprávy o projednání vládního návrhu zákona č. 26/1993 Sb. Ústavní soud nedospěl k žádným dalším zjištěním, jež by blíže osvětlovala jinak velmi skoupé odůvodnění bodu 7 návrhu, týkajícího se § 14 odst. 1 písm. d), e).
Pokud jde o důvodovou zprávu k zákonu č. 333/1991 Sb., jehož vládní návrh byl projednáván jako sněmovní tisk pod č. 701 v VI. volebním období FS ČSFR, ta rovněž neobsahuje žádné údaje, které by osvětlily důvody přijetí a pozdějšího převzetí inkriminovaných ustanovení. Je tomu tak proto, že dikce § 16 odst. 1 vládního návrhu tohoto zákona ona písmena c) a f) vůbec neobsahovala. Pod písmenem c) se uvádělo: "...osobu, která byla přistižena při spáchání přestupku, je-li důvodná obava, že osoba bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci". Písmeno f) dikce tohoto ustanovení ve znění vládního návrhu zcela postrádá. Nicméně, vzdor navrhovanému znění citovaného ustanovení, třeba přece jenom z předmětné důvodové zprávy vycházet. Ta totiž k § 16 obecně konstatuje: "Osobu může policista zajistit při splnění zákonem taxativně stanovených podmínek. Tento institut je třeba odlišovat od institutu zadržení a zatčení podle trestního řádu...".
Rozdíl mezi původně vládou navrhovaným zněním § 16 odst. 1 zákona č. 333/1991 Sb. a dikcí, která byla nakonec přijata a z níž vycházela i návrhem napadená novela, tj. zákon č. 26/1993 Sb., by měl vysvětlovat těsnopisný záznam o projednání návrhu zákona č. 333/1991 Sb., resp. návrh výborů branných a bezpečnostních na usnesení Sněmovny lidu a Sněmovny národů ke sněmovnímu tisku č. 701, do něhož byly pojaty i výsledky projednání vládního návrhu tohoto zákona ústavněprávními výbory obou sněmoven. Ze společného návrhu výborů, z jeho bodu 20., se podává, že za písmeno b) třeba vložit písmeno c), které zní: "c) byla přistižena při spáchání trestného činu." Společný zpravodaj výborů Sněmovny lidu ve svém vystoupení k tisku č. 701 citovaný bod 20. návrhu usnesení nezmiňoval a zahrnul jej mezi ostatní, které komentoval jako prosté doplnění či zpřesnění původního paragrafovaného znění vládního návrhu zákona. Navrhovaná podoba znění textu písmene c) se zřejmě postupně formovala v rozpravě poslanců, když jeden z nich původně doporučoval v § 16 odst. 1 písm. c) vládního návrhu vložit za slovo "přestupku" slova "nebo trestného činu". Pozměňovací návrh rozšíření pravomoci policisty blíže nezdůvodnil. Pokud jde o písmeno f), které mělo být rovněž doplněno zcela nad rámec původního vládního návrhu, o něm se společný návrh jmenovaných výborů nezmiňuje. Nicméně z těsnopisné zprávy o projednání tohoto návrhu zákona ve Federálním shromáždění se zjišťuje, že v průběhu rozpravy poslanců zazněl doplňující návrh k § 16 odst. 1, a sice následujícího znění: "...navrhuji doplnit bod e) - na základě doložitelných informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu." Bližší zdůvodnění citované doplnění rovněž postrádá. Tentýž pozměňovací návrh byl posléze na doporučení navrhovatele a zpravodajů zpřesněn, jak plyne z celkového projednání a přijetí i ostatních pozměňovacích návrhů, a to doplněním slova "kriminalisticky", aby doložitelnost byla jasná a neskýtala možnosti zneužití. Projednaný zákon byl poté jako celek ve znění vládního návrhu, jakož i společného návrhu výborů a ve znění schválených pozměňovacích návrhů schválen.
Ke zjištění skutkového stavu věci, jmenovitě pokud jde o samu podstatu a okolnosti praktické aplikace návrhem napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb., Ústavní soud vyžádal "Zprávu o společném jednání komise zřízené policejním prezidentem a poradního orgánu složeného ze zástupců správ Policie ČR" (dále jen "Zpráva"), které bylo věnováno též problematice zajištění osob podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a podle § 76 tr. ř. Kromě zmíněné Zprávy připojil dožádaný státní orgán též svůj výklad pojmu "kriminalisticky doložitelné informace".
Ve vlastní Zprávě je především konstatováno, že nález Ústavního soudu č. 23/1997 Sb., z 28. 11. 1996 (sp. zn. IV. ÚS 246/96) učinil průlom do ustálené praxe Policie ČR, státních zástupců a soudů v rozhodování o zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a o zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř. Do 24hodinové lhůty omezení osobní svobody (zadržení) podle § 76 odst. 1 tr. ř. se nezapočítávala 24hodinová lhůta, která často tomuto institutu předcházela, a to zajištění osoby podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., i když důvod a účel jsou totožné. Nyní se započítává.
Podle citovaného nálezu v případě zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle § 75, § 76 tr. ř., neboť opačný přístup ke vztahu zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle § 75, § 76 tr. ř., jak je zatím běžný v řízení před obecnými soudy, je podle názoru Ústavního soudu v rozporu s článkem 8 odst. 3 Listiny.
V té návaznosti vydaný pokyn obecné povahy (dále jen "POP") č. 1/1997 nejvyššího státního zástupce přikazuje státním zástupcům a policejním orgánům, že do 24hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu se započítává i lhůta, po kterou byla osoba zajištěna podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Citovaná Zpráva na tomto místě říká, že uvedený pokyn je v rozporu s platným právem, k čemuž předestírá následující argumenty.
Nelze pochybovat o tom, že osobní svoboda je zaručena (čl. 8 odst. 1 Listiny). Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny pak deklaruje, že nikdo nemůže být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Existují dva zákony, které jsou součástí právního řádu České republiky, stejné právní síly, avšak mající rozdílný účel, tj. umožňující omezit osobní svobodu.
Prvním je trestní řád, jehož účelem je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni.
Druhým je zákon č. 283/1991 Sb., jehož účelem je upravit práva a povinnosti Policie ČR při plnění úkolů, které stanoví tento zákon.
Lze tedy konstatovat, uvádí Zpráva, že čl. 8 odst. 2 Listiny je obecným zmocněním pro moc zákonodárnou k přijetí právní normy omezující osobní svobodu. Stejné zmocnění je pak zakotveno v čl. 7 odst. 1 Listiny, a to ještě v obecnějším významu, než je tomu v čl. 8 odst. 2. Pokud jde o čl. 8 odst. 3 Listiny, je zde zmocnění pro moc zákonodárnou k zákonné úpravě omezení osobní svobody osoby nacházející se v určitém postavení, tj. osoby podezřelé nebo toho, kdo je obviněn ze spáchání trestného činu. To je případ právě trestního řádu, konkrétně ustanovení § 75 a § 76. V této souvislosti je nutno klást důraz na použitý institut zadržení. Je to institut, zdůrazňuje Zpráva, který zná pouze trestní řád. Omezit na svobodě jiného, ve zde stanovených případech, mohou jen zde konkrétně uvedené subjekty. V případě § 75 a § 76 odst. 1 tr. ř. je to vyšetřovatel. Odstavec 2 naposledy citovaného ustanovení dává možnost omezit osobní svobodu osoby komukoliv, když taková osoba byla přistižena při trestné činnosti nebo bezprostředně poté, je-li to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Použitý výraz "kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jít i o policistu. Z tohoto pohledu jsou důvody k omezení osobní svobody skutečně totožné jak v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., tak v ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb. Totožnost důvodů však nelze spatřovat v ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. Naposledy zmíněné zákonné ustanovení postihuje ty případy, kdy na základě kriminalisticky doložených informací vyvstalo určité podezření, že určitá osoba spáchala určitý trestný čin. Taková osoba je policií požádána ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 283/1991 Sb. o vysvětlení. Současně vyvstane nutnost ověřit určité údaje uváděné podezřelou osobou nebo ověřit další skutečnosti (kriminalistickými metodami), respektive dovést věc do takového stadia, kdy je možno takovou osobu předat vyšetřovateli ke sdělení obvinění. K takovým úkonům slouží institut zajištění. Omezení osobní svobody na základě tohoto institutu je zákonné.
Zpráva dále připouští, že § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb. je nadbytečný. Z důvodů, které jsou uvedeny shora, lze v takových případech použít ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. Pokud však jde o § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., má toto ustanovení své opodstatnění a není v rozporu s Ústavou, jejíž součástí je i Listina.
Zpráva též zaujímá stanovisko k nálezu Ústavního soudu č. 23/1997 Sb. Chápe jej jakožto rozhodnutí v konkrétní věci, v důsledku čehož nejde o nález obecně závazný.
K argumentaci obsažené v nálezu Zpráva poznamenává, že čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, jež jsou základem, z něhož nález vychází, se promítají do § 75 a § 76 tr. ř. V jiném zákoně, tj. v zákoně č. 283/1991 Sb. je také ustanovení, které se odvozuje od Listiny a které dává zákonnou možnost omezení osobní svobody. Toto ustanovení je v souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny, jak uvádí důvodová zpráva k § 14 zákona č. 283/1991 Sb. Podle stanoviska Zprávy senát Ústavního soudu pravděpodobně nevzal tyto skutečnosti při zdůvodnění svého nálezu v úvahu. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 283/1991 Sb. je účinné a je třeba i nadále podle tohoto ustanovení postupovat.
O tom, že se doba lhůty zajištění nezapočítává, hovoří zcela konkrétně dva akty, jež zmiňuje Zpráva.
V prvé řadě sama důvodová zpráva k zákonu č. 283/1991 Sb. k § 14 říká: "Osobu může policista zajistit jen v taxativně stanovených případech. Tento institut nelze zaměňovat s institutem zadržení a zatčení podle trestního řádu a z tohoto důvodu nelze slučovat lhůty, pokud dojde k zadržení nebo zatčení osoby v průběhu lhůty pro zajištění. Tento výklad koresponduje s čl. 7 odst. 1 Listiny...".
Dále se k tomuto problému cituje Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních, 1995, 3, s. 114, judikát č. 10/1995:"Pokud byla osobní svoboda podezřelého omezena jeho zajištěním podle § 14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění dalších předpisů, nelze dobu tohoto zajištění započítávat do doby zadržení obviněného podle příslušných ustanovení trestního řádu. Lhůta 24 hodin, ve které je podle § 77 odst. 1 tr. ř. státní zástupce povinen zadrženou osobu odevzdat soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až okamžikem zadržení obviněného podle § 76 odst. 1 tr. ř.".
V závěru Zprávy k této problematice se doporučuje Ministerstvu spravedlnosti, aby vzhledem k výše uvedenému přehodnotilo POP č. 1/97, který v současné formě zcela zjevně nerespektuje otázku neslučitelnosti lhůt vyplývajících z institutu zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. a institutu zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o pojem "kriminalisticky doložitelné informace", použitý v § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., podle výkladu Policejního prezidia MV sem patří zejména: použití operativně pátracích prostředků a operativní techniky ve smyslu § 34 odst. 1 a § 35 zákona č. 283/1991 Sb. a jejich průběžné vyhodnocování, ztotožnění osob, ohledání místa činu (včetně zpracování komplexní dokumentace), ohledání místa nálezu mrtvoly, její prohlídka a pitva, ohledání (předmětů, dokumentů, jakož i míst, která nejsou místem trestného činu), provedení a vyhodnocení balistické, toxikologické expertízy, lustrace v policejních evidencích, rekognice (osob a věcí), prověrka alibi, součinnost s policejními sbory cizích států apod.
Dne 4. 6. 1997 došlo Ústavnímu soudu, z iniciativy samotného odesílatele, stanovisko Ministerstva vnitra k návrhu senátu Nejvyššího soudu v předmětné věci. Toto stanovisko považuje Ústavní soud za další z listinných důkazů, neboť se nejedná ani o stanovisko ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jak bylo označeno, ani o vyjádření ve smyslu § 69 citovaného zákona, protože Ministerstvo vnitra ve věci není účastníkem, ani vedlejším účastníkem (§ 28 cit. zákona).
Ústy I. náměstka ministra vnitra se ve zmíněném materiálu konstatuje nesouhlas s názorem senátu Nejvyššího soudu. V prvé řadě je zdůrazněno, že zajištění osoby podezřelé z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu anebo osoby přistižené při spáchání trestného činu může provést policista zcela samostatně, v intencích § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Naproti tomu zadržení podezřelého z trestného činu může ve smyslu § 76 odst. 1 tr. ř. provést pouze vyšetřovatel. Oba právní instituty se tedy shodují pouze částečně. Případné zrušení napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. by, kromě jiného, vedlo v praxi k závěru, že policista by osobu podezřelou ze spáchání trestného činu mohl pouze zadržet, a to jen na pokyn vyšetřovatele a jen v případech, kdy jsou dány důvody vazby. To by pak ve svých důsledcích vedlo ke značnému ztížení vyšetřování. Podle názoru Ministerstva vnitra částečně shodná úprava omezení osobní svobody v trestním řádu a v zákoně č. 283/1991 Sb. sice umožňuje sčítání 24hodinových lhůt daných v obou zákonech, což může odporovat čl. 8 odst. 3 Listiny, ale samo o sobě to neodůvodňuje závěr o neústavnosti napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. V případě, že by Ústavní soud vyhověl návrhu a § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. zrušil, bude nezbytné, říká materiál Ministerstva vnitra, stanovit patřičnou lhůtu účinnosti příslušného nálezu tak, aby bylo možno připravit příslušnou právní úpravu, která umožní policejním orgánům zadržet osobu podezřelou i v jiných případech, než které upravuje § 76 odst. 1 tr. ř. Za přiměřenou se považuje lhůta jednoho roku. Konečně se dává Ústavnímu soudu v úvahu, aby v souvislosti s projednáváním dané věci zvážil obecnou dostatečnost lhůty stanovené v čl. 8 odst. 3 Listiny.
III. Podle názoru Ústavního soudu třeba hledat odpověď na základní otázku, od níž se odvíjí další řešení případu. Touto otázkou je dosah čl. 8 odst. 3 Listiny ve srovnání se záběrem a reálnou podstatou § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., resp. problém návaznosti běžné zákonné úpravy na úpravu ústavněprávní, představovanou citovaným článkem Listiny. Jinými slovy řečeno, jedná se o to, zda běžný zákon, předpokládaný Listinou, nevybočuje z hlediska právně odvětvového předmětu své regulace mimo rámec naznačený ústavněprávním předpisem. V té souvislosti třeba dodat, že Listina je koncipována jako bezprostředně platný pramen práva, kdy práv v Listině obsažených se lze domáhat přímo na základě znění jejích ustanovení. Výjimku z této zásady představuje pouze ustanovení čl. 41 odst. 1, které omezuje bezprostřední aplikaci Listiny v otázkách některých sociálních práv tak, že podmiňuje dovolání se těchto práv prováděcí zákonnou úpravou. Z uvedeného a contrario plyne, že základní právo obsažené v čl. 8 odst. 3 Listiny pod právní režim čl. 41 odst. 1 Listiny nespadá. Lze se ho tedy dovolávat přímo na základě znění čl. 8 odst. 3 Listiny, přičemž případné zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohou tím spíše překročit hranice, které stanoví Listina, v daném případě čl. 8 odst. 3.
Ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu.
Listinou použité termíny "obviněný", "podezřelý z trestného činu" a "zadržení" nepochybně naznačují, že podrobnější právní úprava omezení osobní svobody osob v naznačeném procesním postavení spadá právně odvětvově do trestního práva procesního. Dokladem toho jsou ustanovení § 75 a § 76 tr. ř., kdy prvé z nich pojednává o zadržení obviněného vyšetřovatelem, druhé o zadržení osoby, jíž dosud nebylo sděleno obvinění (§ 160 odst. 1 tr. ř.), tj. podezřelého rovněž vyšetřovatelem, nebo kýmkoliv za podmínek zvláště stanovených v § 76 odst. 2 tr. ř. Má-li být respektován časový limit zadržení, uvedený výslovně v čl. 8 odst. 3 Listiny, musí jej jako výlučný stanovit pouze a jen trestněprocesní právní předpis, tedy trestní řád. Jen tak může být garantováno nepřekračování stanovené časové hranice. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. však vytvořilo formálně právně (nominálně) další "prostor" pro omezení osobní svobody, nikoliv sice obviněného, nýbrž osoby podezřelé, resp. přistižené při spáchání trestného činu či podezřelé na základě kriminalisticky doložitelných informací z přípravy, pokusu či spáchání trestného činu. V tomto bodě tak citované ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.vybočilo z ústavněprávního rámce, který by mělo jakožto navazující zákonná úprava respektovat a jejž vymezuje čl. 8 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 (per argumentum a contrario) Listiny. Zákon č. 283/1991 Sb. není totiž pramenem trestního práva procesního jako trestní řád, nýbrž formou práva správního, resp. "policejního". Jako takovému nepřísluší uvedenému zákonu reglementovat materii jinou než právě správně - policejní. Stane-li se tak, a dokladem toho jsou napadená ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.283/1991 Sb., jde o právní úpravu ústavně nekonformní, byť z legislativně-technického hlediska přípustnou, protože citované ustanovení je nepřímou novelou trestního řádu. Skutečnost, že § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. odporuje čl. 8 odst. 3 Listiny, je dokumentována též tím, že postup při omezení osobní svobody podle naposledy citovaného ustanovení předpokládá, neodpadnou-li důvody zadržení, že zadržená osoba bude odevzdána soudu. Naproti tomu z § 14 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb. (per argumentum a contrario) takováto relace směrem k soudní pravomoci neplyne, přestože zajištění podle napadeného zákonného ustanovení je svou podstatou zadržením ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny. V té souvislosti třeba počítat s námitkou, podle níž je ke zrušení navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. ustanovením, které, aniž by bylo zrušeno pro jeho neústavnost, lze interpretovat a aplikovat i ústavně konformním způsobem. Ústavní soud ve svém nálezu,sp. zn. Pl. ÚS 48/95v té návaznosti vyslovil: "V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem."
Ústavní soud má za to, že citovaný judikát je nepochybný, pokud sama podstata napadeného zákonného ustanovení není v rozporu s Ústavou (jako tomu bylo právě v předmětné věci) a je-li ve hře pouze a jen výklad takového ustanovení, jakož i navazující jeho aplikace. Ilustrováno též na trestněprocesních ustanoveních, lze uvést příklad § 75 a § 76 tr. ř., jež jsou samy o sobě v souladu s Ústavou. Tato ustanovení je možné aplikovat ústavně i neústavně. V tomto druhém případě tak, že nejprve užije vyšetřovatel § 76 odst. 1 a poté § 75. Takováto interpretace a aplikace by zajisté neodůvodnila zrušení např. § 76 tr. ř.
Napadá-li však návrh zákonné ustanovení, které svým obsahem, svou podstatou vybočuje z ústavněprávního rámce, jak bylo dovozeno shora ohledně § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., a které může být vykládáno a aplikováno obojím způsobem (ústavně konformně i nekonformně),potom nezbývá než ono ustanovení zrušit. Jedině tak lze v praxi vyloučit i jeho neústavní užití. Spoléhat, že jej příslušné orgány vyloží a aplikují pouze v rámci Ústavy, když se nabízí interpretace a aplikace účelová, jež je ve svém důsledku neústavní, znamená rezignovat na funkci Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).