Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 ve věci ústavní stížnosti N. p. ú. proti usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1833/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 5. 2003 sp. zn. 22 Co 646/2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 12. 6. 2002 sp. zn. 6 C 192/2000, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uzavřít se žalobkyní (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnicí) dohodu o vydání nemovitostí.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2003 č. j. 28 Cdo 1833/2003-303, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2003 č. j. 22 Co 646/2002-275 a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 6. 2002 č. j. 6 C 192/2000-181 se zrušují.
Odůvodnění
I.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000, který byl vyžádán, z přiloženého spisu téhož soudu sp. zn. 6 C 63/95, z obsahu ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Vedlejší účastnice K. C. M. je dcerou a dědičkou dr. J. C. M., který zemřel dne 30. 1. 1990.
Dr. J. C. M. byl ke dni 16. 2. 1942 vlastníkem zámku Opočno a dalších nemovitostí identifikovaných ve výroku rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou napadeného ústavní stížností. Tyto nemovitosti (spolu s dalšími majetkovými hodnotami, které však nejsou předmětem nynějšího řízení), byly v době nacistické okupace zabaveny konfiskačním nařízením („Einziehungsverfügung“) německé Tajné státní policie (dále jen „Gestapo“), Velitelství Praha č. j. 572/41-VI ze dne 16. 2. 1942. Tímto konfiskačním nařízením byl konfiskován majetek šesti v něm jmenovaných příslušníků rodu C. M., mezi nimiž je uváděn též dr. J. C. M. V odůvodnění tohoto konfiskačního nařízení se uvádí, že všichni jmenovaní jsou „osoby nepřátelské Říši“ („reichsfeindlich“) (č. l. 15 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95).
Po skončení německé okupace v květnu 1945 se dr. J. C. M. ujal opět faktické správy zámku Opočno a dalších nemovitostí souvisejících s velkostatkem. Podle příkazu Ministerstva vnitra ze dne 17. 9. 1945 (č. l. 62 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000) byl však jmenovaný zatčen a zajištěn v internačním táboře Hagibor v Praze, z něhož byl 21. 12. 1945 propuštěn. Důvodem internace mělo být dle zdůvodnění Ministerstva vnitra zjištění, že jmenovaný požádal o přiznání německého státního občanství tím, že vyplnil v říjnu 1940 „Dotazník ke stanovení německé národní příslušnosti“ (dále označovaný jako „Fragebogen“), obsahující jeho prohlášení „Ujišťuji, že se znám k německému lidu“. Skutečnost, že takový dotazník opravdu vyplnil, uvedl sám dr. J. C. M. ve vlastnoručně podepsaném dopise, který odeslal dne 1. 8. 1945 Ministerstvu vnitra (č. l. 56-60 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000).
Zemský národní výbor v Praze rozhodl výměrem ze dne 5. 12. 1945 č. j. 613/4-45-III-Pk (č. l. 12-14 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95), že dr. J. C. M. „… je osobou německé národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 1 dekretu pres. rep. ze dne 12. VI. 1945 č. 12 Sb. a spadá zároveň pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) téhož dekretu.“. Jinými slovy řečeno, tímto výměrem bylo deklarováno, že jmenovaný je jednak „osobou německé národnosti“, jednak podle znění § 3 odst. 1 písm. a) uvedeného dekretu patří mezi „osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty“, a proto je třeba jej považovat za „zrádce a nepřátele Československé republiky“.
Proti výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945 č. j. 613/4-45-III-Pk podal dr. J. C. M., zastoupený advokátem JUDr. J. Č., dne 24. 12. 1945 odvolání k Ministerstvu zemědělství (příslušnost tohoto ministerstva byla odvozována od toho, že zvažovaná konfiskace se měla týkat zejména zemědělského majetku). Odvolání bylo odmítnuto jako nepřípustné výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 30. 1. 1946 č. j. 11017/46-IX/l (č. l. 145 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95) s odůvodněním, že opravný prostředek proti uvedenému výměru zemského národního výboru není přípustný.
Proti tomuto odmítavému rozhodnutí Ministerstva zemědělství byla podána dr. J. C. M. stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Průběh tohoto řízení (vedeného patrně pod č. j. 82/46/1) před Nejvyšším správním soudem není ve spisech Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95 a sp. zn. 6 C 192/2000 nijak dokumentován, účastníci sporu ani obecné soudy žádný důkaz v tomto směru neprováděli. Zmínka o tomto řízení před Nejvyšším správním soudem se nachází pouze v písemném vyjádření Ministerstva zemědělství, adresovaném Nejvyššímu správnímu soudu v Praze, ze dne 18. 5. 1946 č. j. 44.533/46-IX/A-22 (č. l. 97v spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o vyřízení této stížnosti se v citovaných spisech Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou nenachází. Poté se věcí znovu zabývalo Ministerstvo zemědělství, které dalším výměrem ze dne 3. 6. 1947 č. j. 21.009/47-IX/A-22 zrušilo svůj předchozí výměr o odmítnutí odvolání ze dne 30. 1. 1946 č. j. 11017/46-IX/l s tím, že odvolací řízení před Ministerstvem zemědělství bude pokračovat (viz č. l. 146 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95).
O odvolání dr. J. C. M. proti výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945 č. j. 613/4-45-III-Pk poté znovu rozhodovalo Ministerstvo zemědělství výměrem ze dne 16. 12. 1948 č. j. 114637/48-IX/A-23 tímto výrokem: „1. Výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945, č. j. 613/4-45-III-Pk, se zrušuje. 2. Odvolání Dr. J. C. M. ze dne 24. 12. 1945 se odmítá.“ (viz č. l. 18-20 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95). Výrok o zrušení výměru zemského národního výboru je Ministerstvem zemědělství zdůvodněn tím, že „Zemský národní výbor rozhodoval o majetku osoby, která v rozhodný den tento majetek v knihovním vlastnictví neměla“, neboť „knihovním vlastníkem velkostatku Opočno byla dne 23. 6. 1945 Říše německá, které bylo vlastnictví knihovně vtěleno na základě vyvlastňovacího nálezu německé policie ze dne 16. 2. 1942, č. B N 572/41-IV/3“ (poznámka Ústavního soudu: Datum 23. 6. 1945 je patrně zmíněno proto, že k tomuto dni nabyl účinnosti dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa). Druhý výrok o odmítnutí odvolání byl zdůvodněn tím, že „meritorní posouzení odvolacích námitek, resp. otázky, zda odvolatel jest či není osobou spadající pod vpředu uvedená ustanovení dekretu č. 12/45 Sb. … stalo se … bezpředmětným a nebylo proto třeba se tím zabývati, protože otázka by byla akutní k řešení jen v tom případě, kdyby stěžovatel vlastníkem tohoto zemědělského majetku byl“.
II.
Okresní národní výbor v Novém Městě nad Metují rozhodl vyhláškou z prosince 1945, že majetek dr. J. C. M. podléhá konfiskaci podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Tato konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Novém Městě nad Metují není ve spisech Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95 a sp. zn. 6 C 192/2000 založena, avšak na její existenci se dá usuzovat z písemného vyjádření Ministerstva zemědělství ze dne 18. 5. 1946 č. j. 44.533/46-IX/A-22 adresovaného Nejvyššímu správnímu soudu v Praze (č. l. 98 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000). V tomto vyjádření Ministerstvo zemědělství uvádí, že konfiskační vyhláška ONV v Novém Městě nad Metují byla vydána dne 19. 12. 1945; v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97 (nepublikováno) se uvádí, že “konfiskační vyhláška č. j. ORK-818/45 byla vydána ONV v Novém Městě nad Metují dne 17. 12. 1945“, není však zcela zřejmé, zda jde o tutéž vyhlášku, vztahující se k témuž majetku (tj. k zámku Opočno).
Tento konfiskovaný majetek přešel do tzv. národní správy, vykonávané Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství, zřízeným podle § 6 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Stalo se tak rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3, jímž byl zámecký objekt Opočno a další nemovitosti, spor o něž je předmětem této ústavní stížnosti, prohlášen za státní kulturní majetek a byl odevzdán na základě § 2 a § 3 zákona č. 137/1946 Sb., o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku, do správy a užívání Národní kulturní komise (č. l. 60 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95). Později byly tyto nemovitosti podle usnesení Lidového soudu v Dobrušce ze dne 10. 11. 1959 Č. d. 20/59 zapsány do vložky číslo 1207 pozemkové knihy katastrálního území Opočno a bylo vloženo právo vlastnické pro Československý stát – školskou správu (č. l. 56 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95). Movitý majetek nacházející se na státním zámku Opočno byl opatřením Státní památkové péče v Praze 1 ze dne 26. 8. 1960 č. j. 1360/60 převeden do správy Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje v Pardubicích (č. l. 10 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95). Z výpisu z katastru nemovitostí katastrálního území Opočno je zřejmé, že k datu 6. 6. 2002 je na listu vlastnictví 82 zapsáno vlastnické právo České republiky k nemovitostem, spor o něž je předmětem této ústavní stížnosti (č. l. 168-170 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000), přičemž příslušnost hospodařit s tímto majetkem má S. p. ú. v P. Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 1. 1. 2003 sp. zn. 11.617/2002 přešla příslušnost hospodařit s majetkem České republiky ze S. p. ú. v P. na státní příspěvkovou organizaci N. p. ú., tedy na stěžovatele (č. l. 228 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000).
III.
Vedlejší účastnice K. C. M. jako dcera a dědička zemřelého dr. J. C. M. uplatnila restituční nárok na vydání týchž věcí, které jsou předmětem nynější ústavní stížnosti, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Pozemkový úřad Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou svým rozhodnutím ze dne 3. 6. 1996 č. j. PÚ 2530/96-318 7HA (1315/00/11) rozhodl tak, že navrhovatelka není vlastnicí nárokovaného majetku. Toto rozhodnutí potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodoval o opravném prostředku navrhovatelky rozsudkem ze dne 4. 1. 1999 sp. zn. 30 Ca 238/96.
Proti těmto rozhodnutím podala navrhovatelka ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2000 sp. zn. I. ÚS 180/99 (nepublikováno) odmítnuta z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
IV.
Vedlejší účastnice K. C. M. se pokládá za oprávněnou osobu také ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), tj. proto, že je osobou, „která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona“. Vedlejší účastnice dne 9. 11. 1994 vyzvala P. ú. v P. (tj. právního předchůdce stěžovatele) k vydání věcí, které jsou předmětem této ústavní stížnosti. Protože věci nebyly vydány, podala dne 22. 3. 1995 na P. ú. v P. (v občanském soudním řízení „žalovaného“) žalobu, v níž se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí (v občanském soudním řízení „žalobkyní“) dohodu o vydání věci; tato žaloba byla projednávána u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 63/95.
Žalobkyně zdůvodnila svůj nárok mj. tím, že nárokovaný majetek – velkostatek Opočno, byl zkonfiskován Gestapem dne 16. 2. 1942 s odůvodněním, že otec žalobkyně projevoval „Říši nepřátelské postoje“. Z toho vyvozuje, že majetek byl otci zabaven jako příslušníku národa československého, považovaného Německou říší za méněcennou rasu, došlo tedy dle názoru žalobkyně k odejmutí majetku z důvodu rasové perzekuce. Žalobkyně dále dovozovala, že její otec měl po skončení okupace podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nárok na navrácení majetku zkonfiskovaného Gestapem. K navrácení majetku nedošlo prý proto, že tento majetek byl výměrem zemského národního výboru ze dne 5. 12. 1945 znovu neoprávněně zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. K nápravě prý nedošlo ani poté, co uvedený „konfiskační výměr“ zemského národního výboru ze dne 5. 12. 1945 byl dne 16. 12. 1948 zrušen Ministerstvem zemědělství, protože ke zrušení „konfiskačního výměru“ zemského národního výboru došlo až za změněných politických poměrů, kdy již její otec neměl možnost nárok uplatnit. V žalobě se dále uvádí, že otec žalobkyně nikdy nepozbyl československého občanství, protože se nikdy nehlásil k německé národnosti ani nežádal o udělení německého občanství.
O podané restituční žalobě probíhalo občanskoprávní řízení před obecnými soudy v letech 1995 až 2003.
Podaná žaloba byla nejprve zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 9. 1995 č. j. 6 C 63/95-127 s odůvodněním, že řada pozemků, které jsou předmětem řízení, je svým charakterem zemědělskou a lesní půdou, příp. vodními plochami, a proto se na restituci tohoto majetku zákon č. 87/1991 Sb. vůbec nemůže vztahovat, což vyplývá z § 1 odst. 4 tohoto zákona. Okresní soud dále vyjádřil názor, že po konfiskaci majetku Gestapem tento majetek přešel do vlastnictví Německé říše a jako takový byl konfiskován československým státem poválečnými dekrety prezidenta republiky. Protože dr. J. C. M. vůbec nikdy neuplatnil nárok na vrácení tohoto majetku postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., nebyla ani naplněna podmínka stanovená v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž že nárok na vydání věci nebyl uspokojen po 25. únoru 1948 z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody [§ 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona]. Dále soud shledal, že není splněna podmínka uvedená v § 3 odst. 2 tohoto zákona, tj., že by ke konfiskaci Gestapem došlo z důvodu rasové perzekuce.
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 17. 10. 1997 č. j. 23 Co 177/96-171 tak, že napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu sodu k novému rozhodnutí. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby náležitě objasnil povahu a způsob využití staveb a pozemků a podle toho posoudil, zda na uplatněný restituční nárok se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 87/1991 Sb., což umožní posoudit, zda projednání a rozhodování věci přísluší do pravomoci soudu nebo příslušného pozemkového úřadu.
V té době souběžně probíhalo u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 238/96 řízení o opravném prostředku, který podala K. C. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 6. 1996 č. j. PÚ 2530/96-318 7HA (1315/00/11), kterým byl zamítnut její restituční nárok uplatněný podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na vydání nemovitostí (mezi nimiž byl zahrnut také zámek Opočno). Proto Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl svým usnesením ze dne 7. 7. 1998, že řízení vedené u něj pod sp. zn. 6 C 63/95 (v němž byl nárok na vydání zámku uplatňován podle zákona č. 87/1991 Sb.), se přerušuje podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (č. l. 208 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95).
Žalovaný P. ú. v P. navrhl okresnímu soudu dne 16. 2. 1999, aby řízení vedené pod sp. zn. 6 C 63/95 bylo zastaveno pro překážku věci již pravomocně rozhodnuté, neboť mezitím již Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 4. 1. 1999 sp. zn. 30 Ca 238/96 potvrdil předchozí rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 6. 1996, č. j. PÚ 2530/96-318 7HA (1315/00/11) o tom, že navrhovatelka K. C. M. není vlastnicí nárokovaného majetku. Námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté, vznesenou žalovaným, okresní soud neuznal za oprávněnou s odůvodněním, že nárok uplatněný v pravomocně skončeném řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 238/96 byl opřen o zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zatímco nárok uplatněný nyní v řízení před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 63/95 se řídí zákonem č. 87/1991 Sb.
Poté Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou doplnil dokazování a dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nebyly využívány k zemědělskému nebo lesnímu hospodaření a že na jejich restituci se nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ústavní soud, aniž by chtěl v této otázce zaujímat konečné stanovisko, pokládá obiter dictum za vhodné poznamenat, že závěr o tom, že zámek neměl souvislost se zemědělským hospodařením, není obecným soudem v rozsudku ze dne 16. 3. 1999 (č. l. 231 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95) přesvědčivě zdůvodněn. Potřeba důkladné argumentace této skutečnosti byla zvlášť potřebná proto, že v souběžně probíhajícím restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. restituentka naopak tvrdila, že jde o zemědělský majetek a jako o takovém o něm rozhodoval též Pozemkový úřad Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou (č. j. PÚ 2530/96-318 7HA - 1315/00/11) a Krajský soud v Hradci Králové (sp. zn. 30 Ca 238/96). Protože o povaze věci existovaly pochybnosti, měl obecný soud postupovat podle § 17 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., vyžádat si rozhodnutí ústředního orgánu státní správy a z takového rozhodnutí měl podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet. Sdělení Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství ze dne 27. 5. 1957 (č. l. 179 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95), z něhož soud vycházel, nelze za takové rozhodnutí ve smyslu § 17 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. pokládat.
Okresní soud zamítl žalobu rozsudkem ze dne 16. 3. 1999 č. j. 6 C 63/95-229 s odůvodněním, že nejsou splněny všechny podmínky, které zákon č. 87/1991 Sb. pro vydání majetku stanoví. Soud dovodil, že není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle § 6 tohoto zákona, protože stát nakládal s předmětným majetkem již před začátkem rozhodného období uvedeného v § 1 odst. 1 tohoto zákona. Dále soud shledal, že není splněna podmínka uvedená v § 3 odst. 2 zákona, tj., že ke konfiskaci Gestapem došlo z důvodu rasové perzekuce. Konečně soud uvedl, že nebyla naplněna ani podmínka, že nárok na vydání věci nebyl uspokojen po 25. únoru 1948 z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody [§ 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona], protože otec žalobkyně nárok na vydání majetku po válce vůbec neuplatnil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 23. 3. 2000 č. j. 26 Co 358/99-253 napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud, na rozdíl od prvoinstančního soudu, vyslovil názor, že žalobkyně splňuje podmínku přechodu věci na stát v rozhodném období, protože ke zrušení „konfiskačního výměru“ zemského národního výboru ze dne 5. 12. 1945 došlo až rozhodnutím Ministerstva zemědělství dne 16. 12. 1948. Odvolací soud zdůraznil, že povinnost vydat věc se podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vztahuje i na případy, kdy stát převzal věc v rozhodném období bez právního důvodu. Konečně odvolací soud pokládal za splněnou i podmínku uvedenou v § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, tj. že odnětí majetku státem v rozhodném období bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Krajský soud dovodil, že otec žalobkyně sice o majetek po válce nežádal, avšak bránil se proti poválečné konfiskaci a prokazoval, že pro ni nebyly dány podmínky, protože je osobou české národnosti. Fakt, že otec žalobkyně neuplatnil postupem podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. (jde o zákon o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících) nárok na vrácení majetku, který mu byl zkonfiskován Gestapem ve prospěch Německé říše, nelze podle názoru odvolacího soudu vykládat k tíži otce žalobkyně, protože prý by se beztak jednalo „o zcela formální podání“ vzhledem k tomu, že byl po válce označen za osobu německé národnosti, a proto prý byl vyloučen z možností domáhat se vydání svého majetku; protože ke zrušení „konfiskačního výměru“ z roku 1945 došlo až 16. 12. 1948, bylo prý již pro změnu politické atmosféry zbytečné nárok na vrácení majetku uplatňovat.
Ačkoliv v těchto naznačených úvahách odvolací soud přisvědčil argumentům žalobkyně, přesto nevyhověl jejímu odvolání a potvrdil prvoinstanční rozsudek, což zdůvodnil tím, že nebyla naplněna další podmínka stanovená v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž ke konfiskaci majetku Gestapem v roce 1942 došlo „z důvodu rasové perzekuce“. Zároveň odvolací soud připustil ohledně této posledně zmíněné otázky dovolání.
Žalobkyně skutečně takové dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2000 č. j. 26 Co 358/99-253 podala. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2000 č. j. 28 Cdo 1733/2000-275 tak, že zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 3. 1999 č. j. 6 C 63/95-229. Dovolací soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že konfiskační nařízení Gestapa ze dne 16. 2. 1942 bylo proti otci žalobkyně vydáno jako proti příslušníku národa českého, považovaného nacistickými orgány za příslušníka rasy méněcenné; dovodil, že rasová diskriminace tzv. Třetí říše byla postavena na ideji nadřazenosti nordické rasy a postihovala mnohem větší skupinu lidí, než jen těch, kteří byli persekvováni rasovými norimberskými zákony; je prý proto neúnosné, aby pojem „rasová perzekuce“ byl vykládán restriktivně. Podle názoru Nejvyššího soudu byla tudíž splněna podmínka stanovená v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Poté o věci opětovně rozhodoval Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, který rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, č. j. 6 C 192/2000-181 vyhověl žalobě a uložil žalovanému (právnímu předchůdci stěžovatele) uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí uvedených ve výroku rozsudku; zároveň bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení. Okresní soud dovozuje, že žalobkyně jako restituentka splňuje všechny předpoklady pro vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., protože:
1. je dcerou dr. J. C. M., 2. je občankou České republiky, 3. otec žalobkyně měl na věc nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., případně podle zákona č. 128/1946 Sb., přičemž k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, tj. ke konfiskaci majetku Gestapem, došlo z důvodu rasové perzekuce, 4. nárok otce žalobkyně na vrácení věci podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., případně podle zákona č. 128/1946 Sb., nebyl uspokojen po 28. 2. 1948 z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, přičemž politická perzekuce dr. J. C. M. byla důsledkem jeho příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě, 5. nárokovaný majetek převzal stát bez právního důvodu v rozhodném období, tj. v období mezi 25. únorem 1948 až 1. lednem 1990.
Proti posledně uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podal žalovaný odvolání. Krajský soud v Hradci Králové odvolání nevyhověl, rozsudkem ze dne 13. 5. 2003 č. j. 22 Co 646/2002-275 potvrdil prvoinstanční rozsudek a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. V důvodech svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s odůvodněním prvoinstančního rozsudku.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2003 č. j. 28 Cdo 1833/2003-303 jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) a § 234a odst. 1 věty prvé o. s. ř.
Nejvyšší soud argumentuje tím, že dovolací důvod uplatněný žalovaným, totiž že otec žalobkyně usiloval o německé občanství a že tato skutečnost měla znamenat zánik československého občanství, je zpochybňováním skutkového závěru soudů, nemá charakter posouzení otázky zásadního významu a není tudíž způsobilým dovolacím důvodem. Námitku odvolatele, že odvolací soud nerespektoval pravidlo, podle kterého osvědčení o národní spolehlivosti muselo být vystaveno před vydáním správního aktu o konfiskaci majetku, a tím se odvolací soud dostal do rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 187/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 12, nález č. 112], neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Stejně tak neuznal dovolací soud za důvodnou námitku stěžovatele, že k majetkové křivdě ve vztahu k dr. J. C. M. došlo před rozhodným obdobím. Dovolací soud ve shodě se soudy prvního a druhého stupně uzavírá, že k přechodu věci na stát prý došlo v rozhodném období, protože stát převzal věc bez právního důvodu až po 16. 12. 1948, tedy poté, kdy výměrem Ministerstva zemědělství byl zrušen „konfiskační výměr“ Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945. K převzetí věci státem bez právního důvodu došlo podle názoru Nejvyššího soudu proto, že „… po zrušení předchozího konfiskačního výměru měl být předmětný majetek po 16. 12. 1948 původnímu vlastníku dr. J. C. M. vrácen“ (str. 7 citovaného usnesení Nejvyššího soudu), což se však nestalo.
V.
Nynější ústavní stížnost směřuje proti třem posledně jmenovaným rozhodnutím obecných soudů, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2003 č. j. 28 Cdo 1833/2003-303, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2003 č. j. 22 Co 646/2002-275 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 6. 2002 č. j. 6 C 192/2000-181.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2004, splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Stěžovatel navrhuje zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, protože se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně pak právo na soudní ochranu, zakotvené v ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), a právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:
– obecné soudy v restitučním řízení nesprávně hodnotily provedené důkazy, když nepokládaly za prokázané, že dr. J. C. M. usiloval v roce 1940 o přiznání německého státního občanství; stěžovatel se domnívá, že z jím předložených důkazů, zejména z vlastnoručně podepsaného životopisu dr. J. C. M., odeslaného dne 5. 8. 1945 Ministerstvu vnitra, je tato skutečnost dostatečně prokázána; – obecné soudy neumožnily stěžovateli předložit nový důkaz týkající se občanství dr. J. C. M., když odmítly stěžovatelův návrh, aby ve smyslu § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušily občanské soudní řízení a vyčkaly rozhodnutí správních orgánů o přezkumu existence občanství jmenovaného; – nesprávným zhodnocením důkazů dospěly obecné soudy k nepodloženému závěru o tom, že ke konfiskaci majetku dr. J. C. M. v roce 1942 došlo z důvodu rasové perzekuce; – nesprávný je dle stěžovatelova názoru též závěr obecných soudů o tom, že údajná majetková křivda byla způsobena akty učiněnými v rozhodném období, tj. v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, kterýžto závěr vyvodily obecné soudy ze skutečnosti, že výnosem Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948 byl zrušen předchozí „konfiskační výměr“ Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945; stěžovatel se domnívá, že k přechodu vlastnictví na stát došlo dnem 30. 10. 1945, kdy nabyl účinnosti dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, tedy již před rozhodným obdobím. – V dodatečném podání ze dne 8. 7. 2004 na podporu své argumentace poukázal stěžovatel na judikáty Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 180/99 a sp. zn. II. ÚS 18/97 (nepublikovaná usnesení). V dalším podání ze dne 10. 9. 2004 zpochybňuje stěžovatel restituční nárok vedlejší účastnice K. C. M. poukazem na spornost jejího českého občanství, což dokládá přiloženými listinami (kopiemi z matriky narozených Německého stavovského úřadu v Praze, kopií nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě č. 13/41 a kopií dopisu H. R. ze dne 15. 4. 1942).
Stěžovatel usuzuje, že tyto vytýkané vady zatížily předchozí soudní řízení a napadená rozhodnutí obecných soudů natolik, že došlo zároveň k porušení jeho výše uvedených ústavně zaručených práv a svobod.
VI.
Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřily obecné soudy jako účastníci řízení a též vedlejší účastnice řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve vyjádření ze dne 11. 5. 2004 vyslovuje názor, že svým postupem a rozhodnutím nijak nezkrátil stěžovatele na žádném z ústavních práv a co do zdůvodnění odkazuje na svůj rozsudek ze dne 12. 6. 2002.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření ze dne 3. 5. 2004 zcela odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozsudku a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud zpochybňuje přípustnost ústavní stížnosti poukazem na to, že stěžovatel v ní pouze opakuje argumentaci předestřenou již v řízení před obecnými soudy. Připomíná, že vzhledem k povaze uplatněného dovolacího důvodu bylo vyloučeno, aby dovolací soud přezkoumával správnost a úplnost skutkových zjištění. Námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti nepokládá Nejvyšší soud za důvodné a v ostatním odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 2004 vyjadřuje nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že jejímu otci dr. J. C. M. zaniklo československé občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, proto, že v roce 1940 vyplnil přihlášku k získání německé státní příslušnosti; o skutečnosti, že k zániku občanství nedošlo, prý svědčí potvrzení vydané dne 1. 12. 2003 odborem matrik Úřadu městské části Praha 1 o tom, že její otec byl ke dni svého úmrtí občanem České republiky. Ve svém dalším vyjádření ze dne 2. 11. 2004 vedlejší účastnice zpochybňuje, zda byla stěžovatelem dodržena lhůta 60 dnů stanovená v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako opožděná odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.
Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že stěžovatelovo tvrzení, že její otec v roce 1940 vyplnil přihlášku k získání německé státní příslušnosti, nebylo nikdy prokázáno, naopak prý bylo zjištěno, že oba její rodiče se v době německé okupace hlásili k české národnosti; proto bylo podle jejího názoru správné, že obecné soudy v napadených rozhodnutích posoudily konfiskaci majetku jejího otce, provedenou německými úřady v roce 1942, jako akt rasové perzekuce. Uvádí, že rovněž její matka A. M. C. M. byla občankou Republiky Československé, o čemž svědčí doklad vystavený Okresním úřadem ve Frýdlantu dne 29. 7. 1937, který vedlejší účastnice v kopii přiložila. Ke kopii z matriky narozených Německého stavovského úřadu v Praze, z níž stěžovatel dovozuje, že vedlejší účastnice byla německé státní příslušnosti, předložila vedlejší účastnice zásilkou ze dne 5. 11. 2004 vyjádření odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 4. 11. 2004, v němž se uvádí, že tento úřad nemůže poskytnout přesné informace o tom, zda do matrik Německého stavovského úřadu byli zapisováni pouze němečtí občané. Vedlejší účastnice navrhuje, aby ústavní stížnost byla buď jako opožděná odmítnuta nebo jako nedůvodná zamítnuta.
Těžiště argumentace vedlejší účastnice spočívá v tvrzení, že uvedené nemovitosti nepřešly na československý stát konfiskací podle dekretů prezidenta republiky, neboť nebyly splněny podmínky pro takovou konfiskaci a konfiskační řízení řádně neproběhlo, tedy, že její otec dr. J. C. M. nepřestal být před 25. únorem 1948 jejich vlastníkem. Československý stát prý převzal tento majetek bez právního důvodu až v rozhodném období, tj. poté, co Ministerstvo zemědělství výměrem ze dne 16. 12. 1948 č. j. 114637/48-IX/A-23 zrušilo „konfiskační výměr“ Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945 č. j. 613/4-45-III-Pk.
Všichni účastníci i vedlejší účastnice souhlasili s upuštěním od ústního jednání; protože Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
VII.
Ústavní soud se především zabýval námitkou vedlejší účastnice, že ústavní stížnost byla podle jejího mínění podána opožděně; tato námitka nebyla shledána oprávněnou.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z dodejky založené na č. l. 306 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000 se zjišťuje, že stěžovatel převzal usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2003 č. j. 28 Cdo 1833/2003-303 dne 22. 12. 2003. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 18. 2. 2004, tedy v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů.
Nic tedy nebránilo tomu, aby Ústavní soud podanou stížnost přijal a projednal její důvodnost po skutkové a právní stránce.
VIII.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností po stránce skutkové a právní, a shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud pokládá za vhodné konstatovat, že posuzovaná věc je mimořádně složitá, o čemž svědčí mj. to, že byla opakovaně projednávána v několika správních a občanskoprávních řízeních, v nichž různé státní orgány a opravné instance docházely k rozdílným závěrům. Tím spíše je proto třeba požadovat, aby zjišťování skutkového stavu věci i právní kvalifikaci byla věnována velmi důkladná pozornost. Tomuto požadavku obecné soudy nedostály.
Ačkoliv zajisté není primárním úkolem Ústavního soudu, aby posuzoval souladnost postupu a rozhodnutí obecných soudů v rovině tzv. obyčejného práva, přesto nemohl přehlédnout, že v posuzovaném případě došlo k řadě pochybení, která ve svých důsledcích vedla k porušení ústavních práv stěžovatele.