Nález
pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 3. května 2006sp. zn. Pl. ÚS 66/04ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 21 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, (nález byl vyhlášen pod č. 434/2006 Sb.).
Návrh na zrušení § 21 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, se zamítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. listopadu 2004 doručen návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen „navrhovatelé“) na zrušení v záhlaví označených ustanovení trestního řádu (dále též „tr. řád“) a trestního zákona (dále též „tr. zákon“) ku dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
2. V úvodní části navrhovatelé shrnuli důvody a okolnosti přijetí shora označené právní úpravy. Ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona bylo přijato novelou tohoto zákona č. 537/2004 Sb. a ustanovení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 trestního řádu byla přijata jeho novelou č. 539/2004 Sb. Podle navrhovatelů jsou tato ustanovení (dále též „napadená ustanovení“) v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 14 odst. 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Uvedenými novelami byl do českého právního řádu implementován tzv. „evropský zatýkací rozkaz“, v souladu s Rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále též „Rámcové rozhodnutí“).
3. Navrhovatelé upozornili na skutečnost, že původně vláda České republiky, současně s návrhy shora uvedených novel, navrhla též novelizaci čl. 14 Listiny vložením odstavce pátého, který měl znít: „Občan může být předán členskému státu Evropské unie k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze závazků České republiky jako členského státu Evropské unie, které nelze omezit ani vyloučit.“. Návrh novely Listiny byl Poslaneckou sněmovnou zamítnut dne 2. dubna 2004. Poté byly uvedené novely tr. zákona a tr. řádu přijaty Poslaneckou sněmovnou i proti vetu prezidenta republiky, který argumentoval jejich protiústavností.
4. Podle napadených ustanovení je možné předat občana České republiky do zahraničí (tj. do členského státu Evropské unie) za účelem jeho trestního stíhání, což vyplývá z taxativně vymezených důvodů bránících předání vyžádané osoby, uvedených v § 411 odst. 6 písm. a) až e) trestního řádu. Mezi těmito důvody není uvedeno, že by důvodem pro zamítnutí předání osoby byla skutečnost, že jde o českého občana. Skutečnost, že českého občana lze vydat do jiného členského státu EU, vyplývá, kromě § 21 odst. 2 tr. zákona a § 403 odst. 2 tr. řádu, též z ustanovení § 411 odst. 6 písm. e) a § 411 odst. 7 tr. řádu, byť nepřímo. Tato ustanovení představují určitou výjimku z povinnosti vydat občana do jiného členského státu EU. Zároveň však z těchto ustanovení za použití argumentu a contrario vyplývá, že soud vždy vyhoví žádosti o předání vyžádaného českého občana v případě, kdy má být předán do jiného členského státu za účelem trestního stíhání.
5. Označená ustanovení jsou proto v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, podle něhož občan nesmí být nucen k opuštění své vlasti. Zákaz uvedený v tomto článku Listiny je jasný a bezpodmínečný. Právo občana nebýt nucen k opuštění své vlasti je základním právem, které je, ve smyslu čl. 1 Listiny, nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Občan jím tedy ani nemůže nijak disponovat. Listina neumožňuje, aby toto základní právo omezil zákon. S tím byla zajedno i důvodová zpráva k navrhované novele Listiny, zamítnuté Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dne 2. 4. 2004, jak shora uvedeno. Navrhovatelé poukázali na fakt, že vláda České republiky, jako předkladatel novely trestního zákona a trestního řádu, změnila svou argumentaci poté, co byl její návrh na novelizaci Listiny zamítnut. Teprve od dubna 2004 začala vláda argumentovat s tím, že novela Listiny není zapotřebí, neboť předkládané novely obou trestních kodexů s ní nejsou nijak v rozporu.
6. Podle navrhovatelů nucení občana k opuštění své vlasti, ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny, je z kontextu obdobné povahy, jakou je vyhoštění cizince ve smyslu odstavce 5 téhož článku. V obou případech se tak děje proti vůli dotčené osoby. Důsledkem tohoto zásahu státu je navíc zabránění vstupu občana na území českého státu, což je další právo, které Listina občanům výslovně přiznává (čl. 14 odst. 4 věta první Listiny). Podle navrhovatelů je nutno použít též „argumentum a minori ad maius“. Pokud Listina zakazuje nutit občana k opuštění vlasti, čímž lze rozumět minimálně nepřímé nucení (nepřímý nátlak), tím spíše zakazuje jeho předání, které je nucením přímými prostředky, tj. prostřednictvím nuceného omezení svobody v předávací vazbě a následným předáním orgánům členského státu EU.
7. Navrhovatelé polemizují s výkladem Listiny, kterým odůvodnil ústavní konformnost napadených ustanovení tehdejší ministr spravedlnosti K. Čermák při svém vystoupení v Poslanecké sněmovně. Podle něj bylo smyslem čl. 14 odst. 4 Listiny zabránit orgánům státní moci vyvíjet na jednotlivce nátlak k opuštění republiky, jak tomu bylo v případě tzv. akce „Asanace“. Podle navrhovatelů je třeba hledat objektivní smysl čl. 14 odst. 4 Listiny, který je nezávislý na historických motivech přijetí této úpravy. Je nesprávné vycházet z historických motivů zákonodárce, ale naopak je nutno vycházet „z textu zákona, který jediný může být oporou pro objektivní závěry o smyslu a účelu právní normy, a to i v měnícím se společenském kontextu.“.
8. Z ústavněprávního hlediska napadenou úpravou dochází k narušení státoobčanského vztahu mezi státem a občanem. V této souvislosti navrhovatelé odkázali na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 207/1994 Sb., podle něhož má občan právo na ochranu ze strany státu. S tím jsou napadená ustanovení v rozporu a případná modifikace tohoto principu by byla možná jen v rovině ústavní, nikoliv pouze zákonné.
9. Zákaz vydávání vlastních občanů do ciziny je podle navrhovatelů obecným principem, který je uznáván ve státech Evropské unie, což doložili citací relevantních ústavních ustanovení řady členských států EU. Ilustrativní je zejména řešení slovenské, kde novela ústavy č. 90/2001 Z. z. změnila původní ustanovení čl. 24 odst. 3 Ústavy Slovenské republiky tak, že z jeho textu („Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, není ho možné vyhostit ani vydat jinému státu.“) byla vypuštěna slova „ani vydat jinému státu“. K ústavní změně došlo též v Německu nebo ve Francii. Z komparativního hlediska tedy vyplývá, že není možno prolomit princip ochrany státních občanů a předávat je k trestnímu řízení do státu EU bez příslušné ústavní změny.
10. Podle navrhovatelů je napadená úprava (zejm. § 412 odst. 2 tr. řádu) také v rozporu s čl. 39 Listiny, podle kterého: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu přebírá doslovně úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, podle kterého se pro tam vyjmenované trestné činy pro předání osoby k trestnímu řízení do zahraničí nevyžaduje oboustranná trestnost. Navrhovatelé vytýkají takto koncipované úpravě, že (kromě názvu) nijak tyto trestné činy nedefinuje. Bude proto možné, aby český státní občan byl předán k trestnímu stíhání do zahraničí, aniž by šlo o předání pro čin, který by byl trestný podle českého práva. Jako zvláště závažný problém to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat „na dálku“, např. prostřednictvím výpočetní techniky. Zde může jít o širokou škálu jednání, která budou spadat pod výčet § 412 odst. 2 písm. k) tr. řádu („počítačová trestná činnost“). V takovém případě se vyžaduje znalost všech trestních předpisů zemí EU. Jako problém, byť menší, to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat jen na území daného státu, byť i zde to může být problémem u vývojových stadií trestného činu. Některá jednání uvedená v § 412 odst. 2 tr. řádu nemají obdobu v českém právním řádu, např. žhářství uvedené pod písmenem cc) zmíněného ustanovení. U obchodu s odcizenými vozidly podle § 412 odst. 2 písm. aa) tr. řádu údajně může v některých státech EU přicházet v úvahu zavinění ve formě nedbalosti a úplnou vědomost o nich by si mohli občané zjistit jen detailním studiem cizích trestních předpisů. Není jistě možno po občanech požadovat, aby byli znalci práva všech zemí EU, neboť by to bylo v rozporu se zásadou „ultra posse nemo tenetur“. Zákonodárce bude povinen tento problém řešit na úrovni zákona, např. publikací seznamu trestních norem v jednotlivých dvaceti pěti státech EU.
11. Navrhovatelé zdůraznili, že v otázce slučitelnosti napadených ustanovení s ústavním pořádkem České republiky nelze argumentovat tím, že v důsledku principu přednosti evropského práva před právem domácím došlo k nepřímé modifikaci ústavního pořádku, konkrétně čl. 14 odst. 4 Listiny. Takto by bylo možné argumentovat pouze tehdy, pokud by Rámcové rozhodnutí bylo přímo aplikovatelným komunitárním aktem, což není. Význam čl. 14 odst. 4 Listiny nelze modifikovat ani principem eurokonformního výkladu, neboť i povinnost státu interpretovat domácí právo souladně s právem evropským není neomezená a nejde tak daleko, že by členský stát a jeho soudy byly nuceny vykládat vnitrostátní předpisy včetně ústavy v rozporu s jejím zněním. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny zakazuje nucení k opuštění vlasti bezvýjimečně, takže jeho eurokonformní výklad v tom smyslu, že nucené opuštění vlasti se za určitých okolností připouští, by byl evidentně výkladem jdoucím proti textu uvedeného článku.
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení
12. K výzvě Ústavního soudu podali jako účastníci řízení vyjádření podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky.
13. Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl § 21 odst. 2 do trestního zákona doplněn zákonem č. 537/2004 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna ve 4. volebním období, jako sněmovní tisk č. 514. Návrh zákona byl schválen ve 3. čtení dne 30. června 2004 a po schválení Senátem byl prezidentem republiky, dne 23. srpna 2004, vrácen Poslanecké sněmovně k novému projednání.
14. Ustanovení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 byla do trestního řádu doplněna zákonem č. 539/2004 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna rovněž ve 4. volebním období, jako sněmovní tisk č. 533. Návrh zákona byl schválen ve 3. čtení dne 30. června 2004 a po schválení Senátem byl vrácen prezidentem republiky, dne 23. srpna 2004, Poslanecké sněmovně k novému projednání. Proti vetu prezidenta Poslanecká sněmovna setrvala potřebným počtem hlasů na přijatých zákonech dne 24. září 2004. Následně byly oba zákony podepsány předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu a předsedou vlády a řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů.
15. K meritu věci Poslanecká sněmovna uvedla, že zrušením napadených ustanovení by se nic nezměnilo na tom, že lze podle evropského zatýkacího rozkazu předat českého občana jinému členskému státu Evropské unie, a občané České republiky by naopak přišli o výhodnější postavení ve srovnání s osobami, které nejsou občany České republiky. Vláda sice předložila Poslanecké sněmovně, společně s uvedenými novelami obou trestních kodexů, též návrh novely Listiny, ale Poslanecká sněmovna zdůraznila, že Parlament České republiky je suverénním představitelem ústavodárné a zákonodárné moci. Nebyl tedy vázán právním názorem předkladatele novely Listiny (v tomto případě vlády České republiky) a byl oprávněn k věci zaujmout vlastní názor.
16. V souvislosti s podaným návrhem Poslanecká sněmovna rozlišuje dva typy předání občanů České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu. Jednak se jedná o předání k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy, což je podmíněno souhlasem občana České republiky, podle § 411 odst. 6 písm. e) tr. řádu. Nelze tedy hovořit o rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, protože nesouhlas občana bude důvodem pro vydání soudního rozhodnutí o zamítnutí předání. Dále se jedná o předání občana České republiky jinému členskému státu EU k trestnímu stíhání, které podmíněno souhlasem občana není. Při projednávání v Poslanecké sněmovně zazněly na podporu závěru, že toto vydání není v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, argumenty, které lze rozdělit do tří skupin.
17. Prvním byly argumenty historické. Při přijímání Listiny zákonodárce reagoval na praxi z doby před rokem 1989, kdy vládnoucí režim nutil řadu občanů opustit republiku, ačkoli tak učinit nechtěli. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny je nutno chápat jako dobovou reakci na akci „Asanace“ z doby československého normalizačního režimu. Z historického výkladu vyplývá, že v době přijímání Listiny neměl ústavodárce na mysli zákaz vydávání občanů do ciziny k trestnímu stíhání, ale zákaz vyhošťování vlastních občanů. Z toho je podle většinového názoru Sněmovny patrné, že slova užitá v čl. 14 odst. 4 větě druhé „nucen k opuštění vlasti“ je třeba chápat jako nevratný proces, nikoliv jako dočasné předání osoby třetímu státu k trestnímu stíhání, po jehož skončení nebudou občanu České republiky kladeny při jeho návratu do vlasti žádné překážky. Historickou metodu výkladu použil též Ústavní soud např. v nálezusp. zn. Pl. ÚS 5/95(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), při výkladu čl. 12 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“), kde mj. uvedl, že: „ čl. 12 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství, reaguje zejména na instituci odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se ústavněprávní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit“.
18. Druhou skupinou byly argumenty srovnávací. České právní úpravě je nejbližší právní úprava slovenská. V Ústavě Slovenské republiky byl vyjádřen explicitní zákaz vydávání vlastních občanů v čl. 23 odst. 4, podle kterého: „Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, není možné ho vyhostit ani vydat jinému státu.“. Po novele Ústavy zákonem č. 90/2001 Z. z., která vypustila závěrečná slova „ani vydat jinému státu“, označený článek slovenské ústavy zní: „Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, a není ho možné vyhostit.“. Slovenská úprava tedy důsledně odlišuje pojmy „nutit, aby opustil vlast“ od „vydání jinému státu“.
19. Argumentem posledním je fakt, že jedním z ústavních požadavků, kladených na Českou republiku, je též dodržování závazků, které vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Z článku 2 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii totiž vyplývá, že ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů, přijatých orgány společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení, stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu. Nepřijetím úpravy provádějící evropský zatýkací rozkaz by byl článek 1 odst. 2 Ústavy porušen.
20. Poslanecká sněmovna podotkla, že ani v případě, že by se ukázal správným názor navrhovatelů, že čl. 14 odst. 4 Listiny zakazuje předání občanů České republiky jinému členskému státu EU, nebylo by možné učinit závěr o protiústavnosti napadených ustanovení. V takovém případě by bylo třeba řešit kolizi základních práv podle čl. 14 odst. 4 Listiny a ústavně chráněné hodnoty podle čl. 1 odst. 2 Ústavy jejich vzájemným poměřováním, jak to vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 15/96ze dne 9. října 1996, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 99; vyhlášen pod č. 280/1996 Sb.). Poslanecká sněmovna rovněž uvedla, že ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu je totožné s taxativním výčtem uvedeným v čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, který nedává členským státům možnost odchylné právní úpravy. Tato implementace nemění nic na trestní odpovědnosti českých občanů za činy, které páchají na území členských států EU. Na občany České republiky dopadala a dopadá působnost trestních zákonů platných na území jiných států Evropské unie, pokud se na území těchto států dopustí trestné činnosti (zásada teritoriality).
21. Z vyjádření Senátu Parlamentu České republiky vyplývá, že rozprava v Senátu při projednávání obou novel vyústila v závěr, že obsah čl. 14 odst. 4 Listiny nebrání implementaci evropského zatýkacího rozkazu. V čl. 14 odst. 4 Listiny je vyjádřen zákaz exkomunikace, zbavení vlasti, vyhnání apod., což je zřejmá „reminiscenční vazba k období totalitní moci“, takže nebyl použit termín „vyhoštění“, ale „nucené opuštění vlasti“. Předání k trestnímu řízení v členském státě EU je kategorií podstatně odlišnou, neboť nenarušuje státoobčanský svazek. Trestní stíhání v EU nemusí nutně probíhat vazebně a lze si představit i dobrovolné dostavování se obviněného k jednotlivým procesním úkonům dojížděním. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny neznamená zákaz vydávání občana do členského státu EU za účelem trestního stíhání.
22. Tradiční pojetí vydávání k trestnímu stíhání není „jadrně ústavní kategorií“, ale vychází spíše ze zásad působnosti trestního práva. Pokud stát stojí na zásadě personality, obvykle svého občana nevydává, stát s přednostním používáním zásady teritoriality osoby vydává.
23. Senát upozornil i na historický kontext zákazu vydávání občanů na úrovni zákonné. Císařský zákaz vydávání poddaných z roku 1772 a jeho zakotvení do trestního kodexu z roku 1852 odpovídal dobovému vrcholu upevňování absolutistické moci, s jejím územním a personálním vyjádřením. V Evropské unii naopak hranice ztrácejí na významu. Občané České republiky jsou též občany EU, využívající mj. svobody pohybu v rámci Unie. Tato práva a svobody jsou vyváženy též přijetím určité odpovědnosti při vytváření jednotného evropského právního prostoru. Všechny členské státy EU musí splňovat evropské standardy právního státu, včetně uplatňování zásad spravedlivého procesu. Ustanovení čl. 7 Smlouvy o EU navíc dává možnost pozastavit práva členského státu v situaci, kdy bude zjištěno závažné porušování zásad právního státu tímto státem.
24. Kritici návrhů obou novel vycházeli při rozpravě v Senátu z toho, že účelový výklad čl. 14 odst. 4 Listiny bude špatným příkladem pro budoucnost. Není totiž třeba vykládat jasné a srozumitelné pravidlo Listiny, ale je třeba jít cestou úpravy předmětného ustanovení Listiny tak, aby byla umožněna implementace unijního práva bez rozporu s ústavním pořádkem. Restriktivní výklad ustanovení o základních lidských právech a svobodách je nepřípustný.
25. Pokud jde o navrhovateli tvrzené prolomení zásady oboustranné trestnosti, kritika některých senátorů poukazovala na to, že zatím v evropském prostoru došlo jen k minimální harmonizaci trestních norem. Naopak zastánci obou novel poukazovali na to, že v zásadě se bude jednat o postih pachatelů trestných činů za jednání spáchaná na území daného zahraničního státu. Navíc jsou všechna jednání, která prolamují oboustrannou trestnost, ve skutečnosti též trestná podle českého práva, přičemž jsou jen jinak pojmenována.
26. V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno i vyjádření ministra spravedlnosti. Podle tohoto vyjádření skutečnost, že předchozí ministr spravedlnosti (K. Čermák) předložil, současně s návrhy novel trestního zákona a trestního řádu, také návrh novely čl. 14 odst. 4 Listiny, nepramenila z toho, že by novelizace tohoto ustanovení Listiny byla nezbytná. Učinil tak jen s ohledem na neúspěšný pokus o ratifikaci Statutu Mezinárodního trestního soudu, který ukázal nejednotnost názorů odborné i laické veřejnosti na výklad ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny. Ministerstvo tehdy předložilo návrh novely Listiny pro případ, že by v Parlamentu převážil názor, že taková novela je potřebná.
27. Vedle jazykového a systematického výkladu, kterým argumentují navrhovatelé, je nutné zkoumat toto ustanovení Listiny v celé šíři a vzít v úvahu zejména okolnosti jeho vzniku a další souvislosti. Navrhovateli proklamovaný zákaz vydávání občanů do zahraničí neobsahovala žádná z ústav platných v československé nebo v české minulosti. Naopak, ústavy z roku 1920 a 1948 chránily právo zcela odlišné, totiž právo vystěhovat se z území čs. státu. Ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny je nutno chápat jako záruku před násilným vystěhováváním politicky nepohodlných osob.
28. Ministr odkázal na čl. 23 odst. 4 Ústavy Slovenské republiky v podobném smyslu jako Poslanecká sněmovna. Česká Ústava nikdy neobsahovala zákaz vydávání občanů do ciziny (zákaz extradice) a neobsahuje takový zákaz ani dnes. Obdobně neobstojí ani argumenty komparativní, které předkládají navrhovatelé. Podobně jako česká Ústava neobsahuje zákaz extradice ani ústava maďarská, španělská a švédská. Závisí tak na ústavní tradici konkrétního státu, zda je otázka extradice otázkou ústavní či nikoliv.
29. Dále poukázal na poslední judikaturu Soudního dvora ES (dále též „ESD“) ve věci C-105/03 Maria Pupino ze dne 16. 6. 2005, zejména na tam stanovenou povinnost interpretovat domácí právo souladně s rámcovým rozhodnutím, vydávaným v rámci unijních závazků tzv. III. pilíře. Judikatuře ESD v oblasti III. pilíře nutno přikládat stejné účinky jako v pilíři prvním, z důvodů prohlášení, které Česká republika učinila při přistupování k EU (prohlášení č. 26 České republiky k čl. 35 Smlouvy o EU, Závěrečný akt ke Smlouvě o přistoupení České republiky a dalších zemí k EU, vyhlášeno pod č. 44/2004 Sb. m. s.). Žádné základní právo občana podle Listiny nemůže být dotčeno předáním do členské země EU, neboť v těchto zemích je zrušen trest smrti, je zaručeno právo na obhajobu a k ochraně lidských práv váže tyto země též čl. 6 Smlouvy o EU.
30. Ustanovení čl. 39 Listiny se týká podmínek trestní odpovědnosti a upravuje zásadu „nullum crimen sine lege“, která je svou podstatou zásadou trestního práva hmotného. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu se této zásady nijak nedotýká, protože nestanoví nové podmínky trestní odpovědnosti, ale upravuje podmínky uplatnění procesního institutu předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu. Trestní řízení je v takovém případě vedeno v cizině a úkolem státního zástupce a soudu v řízení o předání není posuzovat otázku, zda se konkrétní osoba dopustila trestného činu, ale pouze posoudit, zda jsou dány podmínky pro předání této osoby do jiného členského státu EU. Zda je skutek popsaný v evropském zatýkacím rozkazu trestným činem, je vždy stanoveno zákonem vyžadujícího členského státu. Transpozicí čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu nedochází k úplnému zrušení přezkumu oboustranné trestnosti jednání, pro něž se žádá o předání, ale pouze k jeho omezení. Trestnost skutku podle českého práva nebude posuzována, pouze pokud budou kumulativně splněny dvě podmínky, tj. že se jedná o trestný čin, za který je možné v členském státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně 3 roky, a že tento trestný čin spočívá v jednání uvedeném v § 412 odst. 2 tr. řádu.
31. Všechna v § 412 odst. 2 tr. řádu vymezená jednání jsou trestná ve všech zemích Evropské unie a jsou trestná též v České republice. Pokud seznam trestných jednání v § 412 odst. 2 tr. řádu obsahuje pojmy, které náš tr. zákon nezná, neznamená to, že jde o jednání, která nejsou v České republice trestná. Například „žhářství“ odpovídá skutkovým podstatám trestných činů vymezených v § 179 nebo 180 trestního zákona (obecné ohrožení) a v případě počítačové kriminality může jít např. o tr. čin podvodu (§ 250 tr. zákona) nebo poškozování cizích práv (§ 209 tr. zákona).
32. V každém případě, pokud justiční orgán vyžadujícího členského státu uvede v evropském zatýkacím rozkazu, že skutek považuje za jedno z jednání podle čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, neznamená to, že naše justiční orgány bez dalšího rozhodnou o předání vyžádané osoby. Naopak, pokud by již státní zástupce měl v rámci předběžného řízení důvodné pochybnosti o subsumpci skutku pod některé z trestných jednání uvedených v čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, měl by si od justičního orgánu vyžadujícího členského státu vyžádat dodatečné informace k odstranění takovýchto pochybností.
33. Navíc odstranění přezkumu oboustranné trestnosti jednání není v oblasti justiční spolupráce ve věcech trestních ničím novým. Česká republika je od r. 1992 smluvní stranou Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), která nepožaduje pro poskytnutí právní pomoci dožadujícímu státu splnění podmínky oboustranné trestnosti jednání (výklad čl. 5 uvedené úmluvy a contrario).
34. K čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí ministr uvedl, že důvody v tomto článku uvedené jsou fakultativní, a je proto na vůli členského státu, zda je do svého právního řádu transponuje či nikoliv. V podstatě se jedná o důvody odmítnutí, totožné s fakultativními důvody odmítnutí vydání osoby podle čl. 7 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.), takže se nejedná o zcela nový institut. Důvod odmítnutí evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 4 odst. 7 písm. a) Rámcového rozhodnutí se uplatní jen tehdy, pokud české orgány činné v trestním řízení již zahájily trestní stíhání pro trestný čin spáchaný na českém území, který je totožný s trestným činem, pro který byl vystaven evropský zatýkací rozkaz, eventuálně byla-li za takový trestný čin daná osoba pravomocně odsouzena a trest byl vykonán, je vykonáván nebo ho již nelze vykonat, nebo předání brání jiná překážka ne bis in idem [§ 411 odst. 6 písm. c) a d) tr. řádu]. Ne vždy je podle ministra vhodné tohoto institutu využít. Např. se může jednat o distanční trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zákona. Důvod odmítnutí evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 4 odst. 7 písm. b) Rámcového rozhodnutí nebyl do českého právního řádu transponován.
35. K vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu podali navrhovatelé obsáhlou repliku, ve které zopakovali podstatu svých argumentů uvedených v návrhu. Pokud Poslanecká sněmovna připustila ve svém vyjádření možnost použití principu proporcionality při řešení kolize mezi čl. 14 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 2 Ústavy, navrhovatelé konstatují, že princip proporcionality má význam pouze tehdy, vedou-li dvě pravidla, resp. nutnost respektovat dvě hodnoty k neslučitelným důsledkům. V tomto případě o takovou kolizi nejde, protože přihlášením se k mezinárodněprávním závazkům Česká republika zajisté nechtěla zeslabit standard ochrany přiznaný vnitrostátním právem svým občanům. V této souvislosti poukázali na čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“), podle kterého žádný mezinárodněprávní závazek nemůže vést k oslabení dosaženého stupně vnitrostátní ochrany práv a svobod jednotlivců. Navíc v čl. 1 odst. 2 Ústavy jde o závazek státu, a nikoli jednotlivců.
36. Návrh na zrušení § 412 odst. 2 tr. řádu podali navrhovatelé jednak proto, že opouští princip oboustranné trestnosti, jednak proto, že neobsahuje výčet skutkových podstat trestných činů, ale jen jejich názvy. Poukázali na základní principy trestního práva s tím, že tyto požadavky představují takové základní principy demokratického právního řádu, na kterých je nutno trvat, takže je naplněna podmínka čl. 9 odst. 2 Ústavy.
37. Pokud jde o vyjádření Senátu, navrhovatelé poukázali na skutečnost, že podstatou celého problému je formulace v čl. 14 odst. 4 Listiny, tj. „nucen k opuštění vlasti“. Předáním občana do jiného státu EU se naruší důvěra občana v jeho stát spočívající v tom, že ho ochrání před státy jinými, což je mj. i důsledek státní suverenity, která trvá i v EU. V tomto směru poukázali navrhovatelé na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu Německa ze dne 18. 7. 2005, podle kterého „vydání vlastního občana do jiného státu narušuje zvláštní vztah občana k právnímu systému, na jehož utváření se podílí“. Navrhovatelé nesdílí závěr Senátu, že státy EU dodržují stejný standard ochrany lidských práv, a poukázali na výsledky rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, kdy jen za rok 2005 bylo vydáno 18 rozsudků proti Rakousku, 12 proti Belgii, 10 proti Finsku, 50 proti Francii, 100 proti Řecku, 67 proti Itálii, 17 proti Maďarsku, 44 proti Polsku a 15 proti Velké Británii.
38. Ve druhé části své repliky pak navrhovatelé poukázali na problémy spojené s implementací Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, která se dotýká dvou ústavněprávních problémů. Prvním je jeho rozpor s čl. 14 odst. 4 Listiny a druhým je porušení základních principů demokratického právního státu. Implementace evropského zatýkacího rozkazu nerespektuje bezvýjimečný ústavněprávní zákaz předávání, vydávání či jiného nucení vlastních občanů k opuštění státu. Rovněž nerespektuje základní právní principy vlastní všem členským státům EU, kterými jsou předvídatelnost práva, princip legality a princip formální publicity práva. K porušení těchto zásad došlo především tím, že byl opuštěn princip oboustranné trestnosti, který by snad, jako jediný, mohl legitimizovat potenciální možnost vydávat do jiného státu EU osoby, které se dopustily jednání trestného v tomto státě.
39. Pokud jde o problematiku evropského práva, navrhovatelé poukázali na závěry nálezusp. zn. Pl. ÚS 50/04, kde Ústavní soud vyslovil, že přednost evropského práva není absolutní a členské státy si mohou rezervovat výhradu zejména v otázkách, kdy je v sázce ohrožení principů demokratického právního státu či oblast ochrany základních práv a svobod.
III.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatelů
40. Návrh, který je předmětem posuzování Ústavního soudu, byl podán skupinou čtyřiceti sedmi poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupinou dvaceti jednoho senátora, tedy v souladu s podmínkami obsaženými v § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Na straně navrhovatelů jsou tedy splněny podmínky aktivní legitimace.
IV.
Ústavní konformita legislativního procesu
41. Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je v řízení o kontrole norem povinen nejprve posoudit, zda napadený zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Podle údajů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, veřejně přístupných na jejích internetových stránkách (http://www.psp.cz), byl jak návrh zákona novelizujícího trestní zákon, tak návrh zákona novelizujícího trestní řád, předložen Poslanecké sněmovně vládou České republiky dne 12. listopadu 2003. Oba návrhy byly schváleny dne 30. června 2004 usneseními Poslanecké sněmovny č. 1224 a č. 1225. Z přítomných 183 poslanců se vyslovilo pro návrh novely trestního zákona 92 poslanců a 83 poslanců bylo proti. Pro návrh novely trestního řádu se vyslovilo 93 z přítomných 185 poslanců a 85 poslanců bylo proti.
42. Návrh novely trestního zákona byl poté schválen, dne 29. července 2004, hlasy 35 z přítomných šedesáti dvou senátorů (usnesení č. 339), návrh novely trestního řádu byl týž den schválen stejným počtem hlasů (usnesení č. 400). Prezident republiky oba zákony, dne 23. srpna 2004, vrátil zpět Poslanecké sněmovně, která hlasy 101 poslance a 105 poslanců, u novely trestního zákona, setrvala na vrácených zákonech. Oba zákony byly řádně vyhlášeny pod č. 537/2004 Sb. a č. 539/2004 Sb. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že oba zákony byly přijaty a vydány předepsaným způsobem.
V.
Dikce napadených ustanovení trestního zákona a trestního řádu
43. Ke zrušení navržené ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., v platném znění) zní: „Občan České republiky může být předán jinému členskému státu Evropské unie pouze na základě evropského zatýkacího rozkazu.“.
44. Ke zrušení navržená ustanovení trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb., v platném znění) zní takto:
Ustanovení § 403 odst. 2: „Česká republika může předat vlastního občana jinému členskému státu Evropské unie pouze za podmínky vzájemnosti.“.
Ustanovení § 411 odst. 6 písm. e) (upravující jednu ze situací, kdy soud zamítne předání vyžádané osoby): „tato osoba je státním občanem České republiky nebo má v České republice trvalý pobyt, její předání se vyžaduje k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy a osoba před příslušným soudem do protokolu prohlásí, že se odmítá podrobit výkonu tohoto trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě; toto prohlášení nelze vzít zpět.“.
Ustanovení § 411 odst. 7: „Je-li předáván státní občan České republiky nebo osoba, která má trvalý pobyt v České republice, do vyžadujícího státu k trestnímu stíhání, soud podmíní předání tím, že tato osoba bude vrácena k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy do České republiky, pokud jí bude uložen takový druh trestu nebo ochranného opatření a tato osoba po vynesení rozsudku ve vyžadujícím státě nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě. Takto soud postupuje pouze v případě, že vyžadující stát poskytl záruku, že osobu předá do České republiky k výkonu trestu nebo ochranného opatření. Není-li vyžadujícím státem záruka poskytnuta, soud předání vyžádané osoby zamítne.“.
45. Ustanovení § 412 odst. 2 (který obsahově souvisí s odstavcem 1 téhož ustanovení, vypočítává jednání, u nichž český soud nezjišťuje jejich trestnost podle práva České republiky):
„Jednáním podle odstavce 1 se rozumí
a) účast na zločinném spolčení,
b) terorismus,
c) obchod s lidmi,
d) pohlavní zneužívání dětí a dětská pornografie,
e) nedovolený obchod s drogami a psychotropními látkami,
f) nedovolený obchod se zbraněmi, střelivem a výbušninami,
g) korupce,
h) podvody včetně podvodů postihujících zájmy Evropských společenství ve smyslu Úmluvy ze dne 26. července 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství,
i) legalizace výnosů z trestné činnosti,
j) padělání měny,
k) počítačová trestná činnost,
l) trestná činnost proti životnímu prostředí, včetně nedovoleného obchodu s ohroženými živočišnými a rostlinnými druhy a jejich plemeny a odrůdami,
m) napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a při nedovoleném pobytu,
n) vražda, těžká újma na zdraví,
o) nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi,
p) únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí,
q) rasismus a xenofobie,
r) organizovaná nebo ozbrojená loupež,
s) nedovolený obchod s kulturními statky, včetně starožitností a uměleckých děl,
t) podvodná jednání,
u) vydírání a vymáhání peněz za ochranu,
v) padělání a pirátství výrobků,
w) padělání veřejných listin a obchod s veřejnými listinami,
x) padělání platebních prostředků,
z) nedovolený obchod s jadernými nebo radioaktivními materiály,
y) nedovolený obchod s hormony a jinými růstovými stimulátory,
aa) obchod s odcizenými vozidly,
bb) znásilnění,
cc) žhářství,
dd) trestné činy, jejichž stíhání a trestání je v pravomoci Mezinárodního trestního soudu,
ee) únos letadla nebo plavidla,
ff) sabotáž.“.
VI.
Klasická extradice a předávání osob mezi členskými sáty EU na základě evropského zatýkacího rozkazu