j) východiska založená v nálezusp. zn. II. ÚS 405/02a použitelná i v dané věci zahrnují názor, že Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není součástí ústavního pořádku a není ani smlouvou podle čl. 10 Ústavy „ve znění před euronovelou“; nelze pak přijmout jako ústavně konformní aplikaci jejích ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Ústavou nebo Listinou coby součástmi ústavního pořádku.
XV.
29. Z pohledu těchto zásad Ústavní soud hodnotil závěry Nejvyššího správního soudu, k nimž dospěl v rozhodnutí následném, jež je napadeno ústavní stížností.
30. Posuzováno z pozic výlučně podústavního práva není důvod Nejvyššímu správnímu soudu oponovat; ostatně již v nálezusp. zn. II. ÚS 405/02dal Ústavní soud najevo, že postup (zde podle § 61 zákona č. 155/1995 Sb.) upřednostňující mezinárodní smlouvu byl prima facie zákonný. Chápání podmínek vzniku nároku na starobní důchod z českého systému pojištění, který Nejvyšší správní soud podal, lze mít za konformní se zákonem, a to je možné vztáhnout – odhlédaje od ústavněprávního kontextu – i k úsudku, že občanství není z pohledu zákona č. 155/1995 Sb. okolností relevantní, jakož i k interpretaci (odlišného) režimu úpravy dob pojištění při zániku společného státu České a Slovenské Federativní Republiky ku dni 31. 12. 1992, zakotveného ve Smlouvě, jímž se oproti zásadě „být činným“ na území státu [srov. § 13 zákona č. 155/1995 Sb., čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.] prosadilo kritérium sídla zaměstnavatele (čl. 20 odst. 1 Smlouvy) bez ohledu na to, na území kterého ze smluvních států byly doby pojištění skutečně dosaženy. Srozumitelné je i ozřejmení volby této „fikce“, resp. jejích pragmatických příčin. Se zřetelem k zásadě, že mezinárodní smlouva nemůže být občanu na újmu práv nabytých podle vnitrostátního zákonodárství, Nejvyšší správní soud i připustil, že priorita Smlouvy, již jinak činí zásadní, může být dotčena v případech, kdy doba pojištění coby podle Smlouvy „slovenská“ by podle zákona č. 155/1995 Sb. byla dobou českou (protože „odpracovanou“ na území České republiky). V takových případech Nejvyšší správní soud též uznává, že ačkoli odpovídající nárok nemá přímou oporu v zákoně č. 155/1995 Sb., přichází v úvahu, aby soud uložil nositeli pojištění vypočíst výši důchodu podle českých právních předpisů a „dorovnat do této výše důchod pobíraný od druhé smluvní strany“.
31. Ke kontroverzi mezi Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem dochází až v situaci, kdy Nejvyšší správní soud setrvává na tom, že posledně uvedená situace je právě tou hranicí, za kterou při aplikaci Smlouvy již jít nelze. Coby klíčového (jakožto „formálního završení dosavadní praxe“) se dovolává názoru, který vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 11. 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39, podle něhož „při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení či podle vnitrostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR“. Je tomu tak podle Nejvyššího správního soudu proto, že „nelze, vzhledem k souběžné eliminaci Smlouvy a tím i jejího čl. 11 odst. 3 přihlížet k dobám pojištění získaným na území druhého smluvního státu“; kromě případů předjímaných tímto článkem Smlouvy nemohou být „duplicitně“ započteny doby pojištění „v obou systémech“.
32. Jak je podrobně vyloženo v předchozí (narativní) části, uvedené pak Nejvyšší správní soud promítá do poměrů stěžovatelky a dospívá k závěru, že získala veškerou dobu pojištění „výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, kdy i sídlo zaměstnavatele bylo tamtéž“, a proto je tato doba dobou „výhradně získanou ve slovenském systému důchodového zabezpečení“, nikoliv v systému českém. Pro její zápočet tudíž „v českém systému“ nejsou dány důvody ani podle čl. 20 Smlouvy ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb., pročež stěžovatelce z českého důchodového pojištění nárok na starobní důchod („ať by byl poskytován jakoukoli formou“) nevznikl.
33. Tyto závěry, shodné s těmi, jež vyslovil již v předchozím (senátním) rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60, Nejvyšší správní soud doplnil (jak mu „uložil Ústavní soud“ v kasačním nálezu) o posouzení námitek stěžovatelky „z hlediska ústavněprávního“. Dovodil, že relevantní názor vtělený do rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98 (že aplikace mezinárodní smlouvy nemůže být občanu na újmu v právech nabytých podle vnitrostátního práva) je v její věci neužitelný, jelikož stěžovatelka podle českých předpisů „žádnou dobu pojištění nezískala“ a „český“ nárok z důchodového pojištění jí nevznikl. V dalším pak podrobil, jak bylo již dříve zaznamenáno, obšírnému hodnocení, zda výkladem pozitivního práva neporušil princip rovnosti podle čl. 1 Listiny a zákaz diskriminace podle jejího čl. 3 odst. 1, a to především ve vztahu ku čl. 20 Smlouvy. Aplikuje standardní výkladová kritéria uvedených ústavněprávních principů, dospěl k závěru, že v „testu ústavnosti“ tento článek Smlouvy obstojí, byť užívá hlediska hodnocení dob pojištění odlišná od zásad, jež jinak ovládají zákon č. 155/1995 Sb., resp. příslušnou oblast pozitivního práva. Té je též vlastní, že občanství pojištěnce je nerozhodné, a ani zde nelze podle jeho názoru dovodit kolizi s uvedenými ústavněprávními principy.
34. Rovněž právní názory vtělené do nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003sp. zn. II. ÚS 405/2002nejsou podle Nejvyššího správního soudu způsobilé těmito závěry otřást, neboť shledal relevantní okolnosti pro „odlišení“ od „případu stěžovatelky“. Ty spočívají v tom, že zatímco zde je „sporný samotný vznik nároku na dávku podle českých právních předpisů při eliminaci smlouvy“, tam sporný nebyl a tehdejšímu stěžovateli byl českým nositelem pojištění dokonce (dílčí) starobní důchod (před dosažením důchodového věku) přiznán (byť jen za „české“ doby pojištění po zániku společného státu). Vzhledem k tomu, že slovenské právo neumožňovalo přiznat předčasně starobní důchod, nebyla tak „v žádném systému zhodnocena veškerá doba zabezpečení získaná za trvání federace“. Jestliže Ústavní soud zde dovodil, že je v takovém případě nutné započíst „veškerou dobu“ pojištění, dal tím podle názoru Nejvyššího správního soudu najevo, že „rozdělení státu nemůže být pojištěnci na újmu ve výši jeho důchodových nároků v tom směru, že mu nebude v systému důchodového zabezpečení žádného z nástupnických států bývalé federace zhodnocena doba zabezpečení (pojištění) získaná do 31. 12. 1992“. V „tomto kontextu“, domnívá se Nejvyšší správní soud, je pak nutno chápat i právní názor (Ústavního soudu), že dobu zaměstnání „na Slovensku“ nelze považovat za dobu zaměstnání v cizině. Stěžovatelčin případ je však jiný, neboť takovou nezhodnocenou dobu zabezpečení (pojištění) žádnou nemá, jelikož jí starobní důchod byl přiznán slovenským nositelem pojištění i za doby „federální“.
35. Konečně Nejvyšší správní soud, resp. rozšířený senát, přisvědčuje právnímu názoru senátu, jenž mu věc postoupil, dovodil, že i závěry o možnostech posuzovat důchodové nároky také mimo Smlouvu, vyjádřené v rozsudku ze dne 16. 11. 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39, „vzaly za své“ dnem 1. 6. 2002, tj. dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. (tzv. euronovely), který přiznal mezinárodním smlouvám (včetně Smlouvy zde rozhodné) „vyšší právní sílu než zákonu“, nejpozději pak vstupem České republiky do Evropské unie (1. 5. 2004), a to se zřetelem k Nařízení Rady 1408/71. Od uvedených okamžiků je podle názoru Nejvyššího správního soudu aplikace Smlouvy „jediným přípustným řešením“.
XVI.
36. Vyložené úvahy a závěry Nejvyššího správního soudu akceptovat nelze.
37. Ústavní soud dal sice v předchozím kasačním rozhodnutí najevo, že se může uplatnit i jiný, než jím zastávaný právní názor, avšak jen za určitých předpokladů, nebudou-li dotčeny principy právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo [nálezsp. zn. IV. ÚS 200/96ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387), nálezsp. zn. III. ÚS 470/97ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203) a další]. Jejich splnění v podobě existence „dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty“ ve smyslu doložené kvality větší konformity „s právním řádem jako významovým celkem“ však Nejvyšší správní soud – jak bude vysvětleno v dalším – nedoložil, resp. pominul meze jejich uplatnění vázaností právními názory v kasačním nálezu – v téže věci – vyloženými.
38. Třebaže nedostatek respektu k nosným důvodům nálezusp. zn. II. ÚS 405/02mu Ústavní soud již dříve (v předchozím kasačním nálezu) vytkl (včetně podobného nakládání s nimi v rozsudku ze dne 6. 11. 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39) a naznačil neudržitelnost jím použité metody „odlišení“, Nejvyšší správní soud skutečné ratio decidendi tohoto nálezu dovodit, resp. akceptovat znovu odmítl. Těžiště tohoto nálezu totiž nespočívalo v tom, že tamní stěžovatel byl již účasten českého systému důchodového pojištění (dobami „odpracovanými“ na území České republiky po zániku společného státu), ani v tom, že slovenské právo neznalo institut „předčasného“ starobního důchodu, pročež by „v žádném systému nebyla zhodnocena … doba získaná za trvání federace“, jak míní Nejvyšší správní soud, nýbrž – přitakáním tomu, aby byly započteny doby získané ve společném státě – ve formulaci závěru, že občanu České republiky, který splnil podmínku dosažení minimálního počtu let podle zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu, nelze ve vztahu k ústavním principům rovnosti občanů České republiky a právního státu (založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana) splnění této podmínky upírat. Jistě není namístě předpokládat, že Ústavní soud pominul rozhodné skutkové okolnosti tehdejší věci, nicméně stojí za zaznamenání, že žadatelem, českým občanem, byly požadované doby zaměstnání (do 31. 12. 1992) získány nikoli na území České, nýbrž Slovenské republiky (u zaměstnavatele se sídlem tamtéž).
39. Již z toho je zřejmé, že je neudržitelné, setrvává-li v dané věci Nejvyšší správní soud opětovně (s Ústavním soudem již zpochybněným odkazem na rozsudek č. j. 2 Ads 15/2003-39) na podmínce, aby nárok na dávku vznikl stěžovatelce „jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR“; to totiž – z pohledu vyložené argumentace nálezusp. zn. II. ÚS 405/02– nebylo nikterak významné. Tím méně to mohl Ústavní soud pokládat za relevantní ve věci posuzované v kasačním nálezusp. zn. III. ÚS 252/04, jestliže zde, v oponentuře k Nejvyššímu správnímu soudu, vycházel již z konkrétních skutkových poměrů stěžovatelky.
40. Nejvyšší správní soud nadále ignoruje Ústavním soudem vyjádřený názor, že není ústavně konformní nahlížet na dobu zaměstnávání občana České republiky ve Slovenské republice (po dobu existence společného státu) jako na dobu „zaměstnání v cizině“; právě tak totiž Nejvyšší správní soud uvažuje, pokládá-li doby odpracované stěžovatelkou za nezpůsobilé reflexe v českém systému důchodového pojištění.
41. Proti Ústavním soudem (v obou nálezech dovozeným) závěrům ústavněprávní povahy klade Nejvyšší správní soud nadále ty, jež vycházejí z pozitivního práva, a operuje, coby s rozhodujícím, s tím, že okolnost stěžovatelčina výkonu zaměstnání ve Slovenské republice a pro slovenského zaměstnavatele způsobuje, že v českém systému pojištění její doby zaměstnání nemohou být započteny jako doby pojištění ani podle čl. 20 Smlouvy, ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb. Tento argument Nejvyšší správní soud uplatnil již v předchozím rozsudku (ze dne 19. 2. 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60), a jestliže jej Ústavní soud zrušil, mohlo být zřejmé, že ku konečnému výsledku řízení nepostačí (jakož i to, že nepostačí jej toliko zopakovat, byť i obšírněji). Co do „ústavněprávního“ názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98, uvádí-li k němu Nejvyšší správní soud, že je nepoužitelný, protože stěžovatelka podle českých právních předpisů „žádnou“ dobu pojištění nezískala, je přiléhavé připomenout, že pro stěžovatele ve věcisp. zn. II. ÚS 405/02– ve vztahu k dobám, o něž zde šlo (tj. do 31. 12. 1992) – platilo totéž, a v následném řízení tehdy příslušný Vrchní soud v Olomouci „přiznal stěžovateli předčasný starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré doby pojištění“ (tedy i doby „slovenské“), aniž by Nejvyšší správní soud proti tomu protestoval.
42. Nejvyšší správní soud chronicky přehlíží vlastní (státoprávní) důvod Ústavním soudem dříve dovozených ústavněprávních výkladových principů, jenž spočívá ve specifické skutečnosti spočívající v rozdělení původně společného státu (s jednotným systémem důchodového pojištění) a jeho důsledcích.
43. Jaké konsekvence pro posouzení dané věci vyplývají z tzv. euronovely a přistoupení České republiky k Evropské unii, resp. že odtud nevyplývají důsledky žádné, vysvětlil již Ústavní soud v kasačním nálezusp. zn. III. ÚS 252/04. Je s podivem, že Nejvyšší správní soud – dokonce v téže věci – proti právním závěrům tohoto nálezu staví vlastní (a to opačnou) výkladovou verzi. K tomu Ústavní soud – se zřetelem k tomu, co bylo řečeno pod bodem XIII – již ničeho nedodává, leda tolik, že aplikační přednost (nikoli „vyšší právní síla“) mezinárodní smlouvy (zde Smlouvy) byla uplatňována i před 1. 6. 2002 (cestou interpretační zásady lex specialis derogat legi generali) a že stejně tak platí Ústavním soudem dosud deklarovaný princip, že i mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy, ve znění účinném od tohoto data, jest vykládat a aplikovat způsobem ústavně konformním.
44. Ze shora vyloženého shrnutí zásad, na nichž stojí předchozí kasační rozhodnutí Ústavního soudu, a jejich konfrontace s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je tudíž zjevné, že Nejvyšší správní soud sice „subjektivně“ Ústavnímu soudu vyšel vstříc tím, že původně vyslovené závěry (v předchozím rozsudku ze dne 19. 2. 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60) doplnil o ústavněprávní argumentaci, jejíž nedostatek byl rovněž vytýkán, fakticky však s právními názory, jež měly být pochopeny jako závazné, povýtce polemizoval, resp. nosné důvody svého (nového) rozhodnutí znovu založil na okolnostech situovaných mimo ten ústavní rámec, který za rozhodný dříve Ústavní soud vytýčil.
45. Tím ústavněprávním důsledkem, jejž pokládal Ústavní soud za stěžejní stejně jako ve věcisp. zn. II. ÚS 405/02a který měl být Nejvyšším správním soudem pochopen, je z principu rovnosti občanů České republiky vyplývající závěr, že občanu České republiky, pakliže „splnil podmínku minimálního počtu let pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu“, nemůže být ani aplikací Smlouvy „splnění této podmínky upíráno“.
46. Pokud proti němu Nejvyšší správní soud argumentuje, pak buď v kolizi s vlastní vázaností nepřípustně, anebo nesprávně, protože zcela mimoběžně.
47. To platí zjevně i o té části odůvodnění jeho rozhodnutí, v níž se „vypořádává“ s důvody postoupení věci rozšířenému senátu; tím se současně dokládá, že skutečný důvod tohoto procesního postupu zde neexistoval (viz bod XII výše). Ostatně sám Nejvyšší správní soud uvádí, že tak činí, jen „aby učinil zadost své povinnosti komplexního rozboru dané problematiky“, o který však v posuzované věci nešlo.
48. Významná je pak okolnost, že stěžovatelka je občankou České republiky, a Ústavní soud dal v kasačním nálezu zřetelně najevo, že je nerozhodné, kdy se jí stala, resp. jaké možné spekulace lze spojovat s jejími motivy tohoto statusu dosáhnout.
49. Z uvedeného plyne, a pro Nejvyšší správní soud mělo vyplynout již po vydání kasačního nálezusp. zn. III. ÚS 252/04, že stěžovatelkou uplatněný (zvláštní) důchodový nárok je nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného „dorovnání“ ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění) od výše starobního důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence společného státu (aniž by bylo jakkoli přihlíženo k dobám následným, již „slovenským“), a to za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní důchod byly splněny (resp. od okamžiku, kdy byly splněny, což platí jmenovitě o dosažení požadovaného věku).
XVII.
50. Jestliže Nejvyšší správní soud k tomuto závěru ani napodruhé nedospěl, nezbývá, než i nyní konstatovat, že jeho (ústavní stížností napadený) rozsudek trpí týmž ústavněprávním deficitem jako jeho rozsudek dřívější, Ústavním soudem zrušený, tj. (věcně) v podobě porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny, jakož i („procesní“) porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a to z týchž důvodů, jež byly vyloženy v kasačním nálezu ze dne 25. 1. 2005sp. zn. III. ÚS 252/04, na které již postačí jen odkázat.
51. Porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy se zde klade naléhavěji (a samostatně) z důvodů vybočení Nejvyššího správního soudu z vázanosti založené tím nálezem Ústavního soudu, jenž byl vydán v téže věci, jak bylo – s odkazem na nálezsp. zn. III. ÚS 425/97– již konstatováno v bodu XIII tohoto odůvodnění.
52. Ústavní soud proto i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. Ads 2/2003-112 zrušil (§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka k odůvodnění nálezu
Odlišné stanovisko směřuje toliko do odůvodnění nálezu, s výrokem souhlasím, hlasoval jsem pro zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Moje verze odůvodnění by končila sub XII. odst. 22, resp. neobsahovala by odstavce 23 až 51. Akcentuji hledisko svévolné dispozice s obsazením soudu v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jediný důvod pro zrušení napadeného rozsudku.
Je namístě přesvědčovat toho, kdo již vícekrát v této věci nebude rozhodovat, tj. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, o tom, že by se býval, byl-li by býval příslušný, měl držet Ústavním soudem vysloveného závazného právního názoru?
Při použití zmizíku na odstavce 23 až 51 by se věc dostala znovu před třetí senát Nejvyššího správního soudu bez dle mého názoru nepřípadných stesků nad tím, jak postupoval nesprávně ten, kdo ve věci vůbec neměl jednat.
Není snad v tuto chvíli na rozvrhem práce určeném senátu, aby si s věcí naložil v rovině ústavnosti a zákonnosti samostatně bez oněch shora uvedených kondicionálů?
Řečeno obrazně, odkázán na Rhodos, neměl by mít III. senát Nejvyššího správního soudu žádné překážky v tom, aby mohl bez cizorodého vlivu saltare.
2.Odlišné stanovisko soudce Františka Duchoně k odůvodnění nálezu
S výrokem nálezu souhlasím. Souhlasím rovněž s tou částí jeho odůvodnění, která se zabývá hodnocením rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z hlediska nerespektování článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Ty pasáže odůvodnění, které se znovu vrací k meritu věci pokládám za nadbytečné. Jedná se o věc, kterou již Ústavní soud jednou rozhodoval a v níž vyslovil svůj závazný právní názor, takže návrat k jejímu meritu se mi jeví být v rozporu s principem překážky věci rozhodnuté. Podstatou věci je totiž skutečnost, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s článkem 89 odst.2 Ústavy České republiky a nerespektoval závazné právní závěry vyslovené v nálezu ze dne 25. 1. 2005sp. zn. III. ÚS 252/04.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové k odůvodnění nálezu
S většinovým odůvodněním nálezu se ztotožňuji v rozsahu odůvodnění po část XIII.
Neztotožňuji se však s obsahem následujících částí většinového odůvodnění nálezu, v nichž se většina pouští do polemiky s odůvodněním zrušovaného rozhodnutí. S vazbou na nálezsp. zn. III. ÚS 425/97mám za to, že od názorů Ústavního soudu se lze při opětovném rozhodování v téže věci odchýlit pouze tehdy, pokud by se v novém řízení změnila skutková zjištění. V projednávané věci tomu ale nic nenasvědčuje, a proto argumentaci vztahující se k materiální stránce problému nepovažuji za případnou.
4. Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké k odůvodnění nálezu
Odlišné stanovisko je zaujímáno nikoli k výroku, ale pouze k odůvodnění nálezu, které mělo být dle mého názoru ukončeno předposledním odstavcem části XIII.
Ústavní soud shledal v části XII rozhodování Nejvyššího správního soudu v předmětné věci v rozšířeném senátu, a to v kontextu práva na zákonného soudce, za postup nesouladný s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Již samotný tento závěr je naplněním důvodu pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí a nevytváří prostor pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu považuji část odůvodnění dokládající, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nebyly respektovány principy vázanosti nálezem Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ve vztahu k orgánu, který ve věci rozhodoval (rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu) za nadbytečnou a ve vztahu k „zákonnému soudci“, který doposud ve věci nerozhodl, za předčasnou.
5. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma
I.
S většinovým názorem pléna, podle kterého bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušeno jednak z důvodu, že bylo svévolně aplikováno ustanovení § 17 odst. 1 soudního řádu správního, a tím došlo k „svévolné dispozici s obsazením soudu“ (srov. bod č. 22 nálezu), jednak z důvodu, že nebyl respektován princip vázanosti nálezem Ústavního soudu zakotvený v čl. 89 odst. 2 Ústavy, nesouhlasím.
1. Otázkou totiž je, zda a na kolik lze podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v řízení před Ústavním soudem posuzovat postup Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“), jenž po rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 252/04ze dne 25. 1. 2005), kterým byl zrušen jeho rozsudek sp. zn. 3 Ads 2/2003, užil procesního postupu podle soudního řádu správního a jednacího řádu NSS, a věc rozhodl ve svém „velkém senátu“. Obsazení soudu, kdy místo tříčlenného senátu rozhoduje sedmičlenný, z důvodu procesních úprav správního soudnictví, by neměl být vnímán jako újma na právech účastníka, tím spíše jako svévolná dispozice s obsazením soudu. Pro závěr, že šlo o postup účelový, jehož jediným důvodem bylo, aby věc byla v řízení o případné stížnosti posuzována plénem Ústavního soudu, nejsou podklady. Z usnesení senátu NSS, kterým byla věc velkému senátu postoupena, nic takového dovodit nelze, neboť jeho argumentace, i když se může jevit sporná, je možná, a tudíž nelze říci, že je čistě účelová.
2. Jinou otázkou je, zda a jak aplikovat na posuzovanou věc princip vázanosti názorem vysloveným v nálezusp. zn. III. ÚS 252/04, kterým byla věc téže stěžovatelky již jednou řešena. Tento nález odkázal na nálezsp. zn. Pl. ÚS 31/94a především na nálezsp. zn. II. ÚS 405/02. III. senát Ústavního soudu uvedl, že NSS, pokud „nereflektoval“ výklad vyložený v nálezusp. zn. II. ÚS 405/02, porušil tím maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy. Vedle toho však III. senát vyložil, za jakých okolností podle jeho názoru může dojít k divergenci v postupu nezávislého soudu a jaké nároky mají splňovat myšlenkové operace, jež povedou ke změně výkladu, a sice transparentnost odůvodnění, akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které „přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované“. III. senát pak v tomto nálezu ve vztahu k posuzovanému rozsudku NSS vytkl, že v něm chybí „jakákoliv ústavněprávní argumentace, natož přesvědčivě přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezusp. zn. II. ÚS 405/02“. NSS si podle mého názoru právem vyložil tyto pasáže nálezusp. zn. III. ÚS 252/04tak, že Ústavní soud připouští, že NSS doplní ústavněprávní argumentaci způsobem přinejmenším konkurujícím argumentaci užité v nálezusp. zn. II. ÚS 405/02. Nelze totiž odhlédnout od toho, že nálezsp. zn. III. ÚS 252/04nepřinesl k argumentaci nálezusp. zn. II. ÚS 405/02ničeho podstatně rozšiřujícího, ačkoliv prvý zmíněný nález pochází z 3. 6. 2003, zatímco posléze zmíněný z 15. 1. 2005. Skutkově přitom šlo o velmi rozdílné kauzy (ať v okolnostech státního občanství, tak v okolnostech pobytu na území České republiky, tak konečně v okamžiku vstupu České republiky do EU). V tomto kontextu nelze přehlédnout, že správní soudnictví bylo od 1. 1. 2003 završeno Nejvyšším správním soudem, přičemž nálezsp. zn. II. ÚS 405/02směřoval vůči rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež jako jediné bylo tímto nálezem zrušeno, a Nejvyšší správní soud již v této kauze nerozhodoval. Jestliže tehdy Ústavní soud v uvedeném nálezu argumentoval k důvodům vyloženým Vrchním soudem v Olomouci a jeden z rozhodujících důvodů zrušovacího nálezu byl, že zaměstnání v době existence ČSSR či ČSFR nebylo „zaměstnáním v cizině“, jak uvedl tento vrchní soud a odůvodnil tím své rozhodnutí, pak je si nutno položit další otázku, a to, zda a nakolik je korektní tvrdit, že nová soudní instance měla být vázána nálezem zrušujícím rozhodnutí jiného soudu, jenž argumentoval v rozhodujících otázkách odchylně od NSS.
3. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sám vyložil, za jakých podmínek se lze odchýlit od dříve vysloveného právního názoru. Jsou-li pro takový postup důvody a shledá-li je senát, musí postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Je-li však věc v plénu, tento postup přirozeně nepřichází do úvahy, a podle mého názoru plénu nic nebrání v tom, aby k takovému přezkumu přistoupilo. Vše záleží, slovy uvedeného nálezu na tom, zda nedošlo „k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivými argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury“. Já jsem přesvědčen, že v tomto případě o takovou situaci jde, a to z důvodů, které dále vyložím.
4. Pokud však (srov. bod č. 21 nálezu) plénum Ústavního soudu většinou hlasů shledalo, že „není udržitelné, domníval-li se NSS, že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu“, pak je po mém soudu zcela nelogické, aby v části XV nálezu Ústavní soud vyvozoval jakékoliv ústavněprávní závěry, a učinil-li tak, jde o závěry, jež nemají důsledky předpokládané § 23 zákona o Ústavním soudu, jak sám uvedl, a jde tedy o názory vyřčené obiter dictum, které nález vůbec neměl obsahovat, neboť pro další výkladovou praxi obecných soudů zde vyvstane pochybnost o povaze těchto závěrů.
5. V dosavadní rozhodovací praxi vycházel Ústavní soud při posuzování obdobné problematiky (důchodů přiznaných slovenským nositelem pojištění občanům České republiky) ze závěru, že „z principu rovnosti občanů České republiky plyne, že občanu České republiky, pakliže splnil podmínku minimálního počtu let pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu, nemůže být aplikací Smlouvy splnění této podmínky upíráno“. S tímto závěrem nemohu souhlasit.
II.
6. Ústavní soud se již vícekrát zabýval stížnostmi osob, které se dožadovaly „dorovnávání“ důchodů z důchodového pojištění, které jim poskytoval slovenský nositel pojištění podle slovenských předpisů, na úroveň důchodu, který by „jinak“ náležel podle právních předpisů České republiky. Skutkové okolnosti projednávaných věcí nebyly zcela totožné. To, co bylo všem těmto kauzám společné, bylo, že se jednalo o stěžovatele, kteří v době podání stížnosti (či žádostí vůči orgánům exekutivy) disponovali občanstvím České republiky a zdržovali se na území České republiky. Zvláštností projednávaných věcí je, že jde o důsledky zániku ČSFR v oblasti zabezpečení ve stáří, přičemž i tento nález setrvává na pozici ústavně konformního výkladu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení publikované pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“), a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Nález se však nikterak nevyrovnal se zásadní otázkou, jaká je právní povaha onoho „dorovnání“ slovenského důchodu na úroveň důchodu podle českých předpisů? Přitom jde o primární potřebu, bez níž nelze ústavně konformní výklad vystavět. Je jasné, že existují jen dvě možnosti, buď jde o institut, jehož existenci lze dovodit z ústavně konformního výkladu Smlouvy (která má přednost před zákonem), anebo Smlouvu nelze vůbec aplikovat (patrně pro její nesoulad s Ústavou, což ovšem Ústavní soud není oprávněn posoudit), a pak nezbývá než ústavně konformním výkladem zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, dovodit nárok na „český“ důchod jako celek (zákon nezná žádnou „dorovnávací dávku“). Slabina přístupu užitého v nálezu, ale i předchozích nálezech spočívá v tom, že se dostatečně nevypořádaly s možností Ústavního soudu posuzovat soulad Smlouvy s Ústavou. Závěr o tom, že doba získaná do konce roku 1992 kdekoliv na bývalém území ČSFR, je dobou, kterou je v případě občana České republiky povinna hodnotit vždy Česká republika, je v přímém rozporu s čl. 20 Smlouvy, který doby „federální“ rozdělil mezi dva nástupnické státy v zásadě podle kritéria sídla zaměstnavatele. Jde tedy v rozhodnutí Ústavního soudu o jednoznačný pokyn pro obecné soudy a exekutivu nepoužít Smlouvu. To může Ústavní soud učinit, jen pokud shledá ustanovení v rozporu s předpisy ústavního pořádku. Nutno si však položit základní otázku, zda Ústavní soud v případě této Smlouvy takovou pravomoc vůbec má. Nelze totiž současně tvrdit, že Smlouva je jako součást právního řádu České republiky ústavně konformní a jí zvolené kritérium nemá žádné ústavní vady (a to Ústavní soud v nálezu nikterak nezpochybňuje a ani již zpochybnit nemůže), a zároveň tvrdit, že někoho poškozuje. V tom je stěžejní a základní logický rozpor odůvodnění tohoto nálezu a všech nálezů předchozích.
7. Nález se dále blíže nevypořádává s okolnostmi zániku ČSFR z hlediska sukcese závazků veřejnoprávní povahy. Ústavní soud v nálezusp. zn. II. ÚS 214/98(ve kterém skutkově šlo o nevyplacené služební příjmy zběhlého tajného agenta bývalé ČSSR, jež mu měly být ukládány v tuzemsku za dobu do jeho zběhnutí) nezpochybnil postavení České republiky jako státu, jenž není pokračovatelem ČSFR a nepřebral všechny „majetkové závazky“ ČSFR, nýbrž jen ty, které jí ukládá převzít československý ústavní zákon, smlouva se Slovenskou republikou nebo mezinárodní právo [nálezsp. zn. II. ÚS 214/98ze dne 30. 1. 2001 (N 21/21 SbNU 183)]. V tomto nálezu bylo přesvědčivě zdůvodněno, proč v případě veřejnoprávních závazků to může být v zásadě jen smlouva, která uloží určitý závazek převzít, poněvadž mezinárodní právo České republice převzít „závazek“ neukládalo, nečinil tak ani ústavní zákon československý, a učinila tak pouze a výlučně Smlouva, jež byla pojata i do závěrečného majetkového vyrovnání mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (č. 63/2000 Sb. m. s.) – pozn. red.: Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o společném postupu při dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a o jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 63/2000 Sb. m. s.).
Rozhodnutí Ústavního soudu, které rozsah závazků převzatých Českou republikou na základě Smlouvy z ústavních důvodů zpochybní, pak znamená, že Ústavní soud přezkoumává ústavnost Smlouvy ve vztahu k čl. 4 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky („Majetková a jiná práva a závazky ČSFR přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem FS nebo smlouvou mezi ČR a SR“). Pokud na jedné straně v nálezusp. zn. II. ÚS 214/98Ústavní soud shledal ústavně konformním, že Česká republika nepřevzala veškeré závazky v oblasti veřejných subjektivních práv, a převzala jen závazky vůči osobám, které ke dni zániku státu měly trvalý pobyt na území České republiky, a zamítl, že by v případě osob, „jež nebyly efektivně spjaty v době zániku ČSFR s územím nástupnického státu“, došlo k porušení principů ústavního pořádku (a zde šlo o existující práva a nároky ze služebních vztahů příslušníka federálního policejního sboru), pak nelze v situaci, kdy taková práva existovala jen „implicitně“ (doby pojištění nelze považovat za nějaká nabytá práva, nárok na důchod vznikne splněním časově poslední podmínky ze dvou, totiž doby pojištění a dosažení věku), a která je de iure ještě „horší“ než nároky plynoucí ze služebního poměru k ČSFR, shledávat důvody pro diametrálně odlišný přístup Ústavního soudu k typově obdobné materii. Stěžovatelka v této posuzované věci pohledem zmíněného nálezusp. zn. II. ÚS 214/98v době zániku ČSFR nebyla absolutně, natož efektivně spjata s územím České republiky (narodila se na území Slovenské republiky, až do roku 1996 žila na Slovensku, tam rovněž pracovala a byla občankou Slovenské republiky, to vše vztaženo i ke dni zániku společného státu). Doposud přijaté nálezy Ústavního soudu se nijak blíže nevypořádaly s temporálními účinky nabytí občanství České republiky ve vztahu k systému důchodového pojištění .
8. Východiska nálezůsp. zn. II. ÚS 405/02asp. zn. III. ÚS 252/04, která shrnuje nálezsp. zn. Pl. ÚS 4/06v kapitole XIV. a kterými se plénum z formálních důvodů, v důsledku jejich závaznosti vyplývající z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy s ohledem na předchozí plenární nálezy, cítí být vázáno, podle mého názoru nemohou obstát. Proto bylo namístě, aby plénum změnilo převažující senátní judikaturu Ústavního soudu.
9. Na tyto případy totiž nelze aplikovat běžnou zásadu smluvní praxe, že smlouva se nemůže dotknout výhodnějších práv zaručených vnitrostátním zákonodárstvím; čl. 20 Smlouvy nepředstavuje běžné koordinační pravidlo určení rozhodného práva, kterým se bude spravovat právní poměr vzešlý z pracovní činnosti na území určitého státu, nýbrž je zvláštním určovatelem pro příslušnost České republiky a Slovenské republiky k převzetí „závazků“ z minulosti společného státu, a to pro doby zabezpečení do zániku společného státu (u většiny bilaterálních smluv v sociálním zabezpečení a v právu ES se právní vztah v důchodovém pojištění řídí právem státu podle místa výkonu práce).
10. Kontinuita právního řádu po zániku ČSFR neřeší otázku nároku na dávky zabezpečení ve stáří. Předpisy o důchodovém zabezpečení (pojištění) v převážné většině hodnocených dob vázaly doby zaměstnání (přes účast na nemocenském pojištění) na území ČSFR, po 31. 12. 1992 na území České republiky. Z kontinuity právního řádu tedy nebylo možné dovozovat jakoukoli relevanci zaměstnání na území Slovenska a vznik nároku na důchod pro osoby, jež pracovaly před zánikem ČSFR na území Slovenska podle „vnitrostátních předpisů“.
11. Výrazy o „zaměstnání v cizině“, pokud šlo o zaměstnání na Slovensku v době společného státu, jistě neobstojí, ale nejsou pro věc rozhodující. Šlo o nevhodné formulace Vrchního soudu v Olomouci, jehož rozhodnutí ve věcisp. zn. II. ÚS 405/02bylo přezkoumáváno. Pokud v bodě 41 plénum Ústavního soudu má za to, že NSS „neprotestoval“ nikterak ve věcisp. zn. II. ÚS 405/02, pak se musí jednat o omyl v prostoru a čase, neboť Vrchní soud v Olomouci v případu, jejž Ústavní soud posuzoval podsp. zn. II. ÚS 405/02, předčasný starobní důchod nepřiznal, naopak potvrdil veškerá rozhodnutí, jež takovou žádost zamítala, jeho rozhodnutí zrušil Ústavní soud a Nejvyšší správní soud, vzniknuvší 1. 1. 2003, neměl a nemohl mít v této věci žádné procesní postavení, tím méně mohl jakkoli protestovat či neprotestovat.