25. Ustanovení čl. 3 odst. 1 věty třetí vyhlášky se jeví být v kolizi s ustanovením § 28 odst. 3 písm. b) lázeňského zákona, které stanoví, že činnosti, které se v lázeňském místě omezují nebo zakazují, stanoví lázeňský statut. Statut některá taková omezení k zajištění klidu v lázeňském místě stanoví v oddílu VII. (poznámka pod čarou č. 5) a činí tak v zájmu ochrany léčebného režimu a zachování, popřípadě vytvoření příznivého lázeňského prostředí. Ústavní soud při uvážení cíle a předmětu regulace vyhlášky a lázeňského statutu dospěl k závěru, že omezení stanovená ve vyhlášce jsou prioritně v zájmu obyvatel žijících v blízkosti zábavních podniků a diskoték. Lze je tedy podřadit pod regulaci místních záležitostí veřejného pořádku, byť nepochybně zároveň přínosných i pro režim lázeňského místa. Ústavní soud ve svých dosavadních nálezech dosud rušil ustanovení související s ochranou proti hluku, a to s odkazem na zákon o ochraně veřejného zdraví [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/99 ze dne 19. 10. 1999 (N 143/16 SbNU 69; 239/1999 Sb.), nález ve věci vyhlášky města Chomutova sp. zn. Pl. ÚS 41/04 ze dne 5. 12. 2006 (N 217/43 SbNU 411; 20/2007 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 42/05 ze dne 8. 3. 2007 ve věci vyhlášky města Kladna (viz výše) či sp. zn. Pl. ÚS 44/06 ze dne 3. 4. 2007 ve věci vyhlášky obce Těrlicko (N 58/45 SbNU 3; 189/2007 Sb.), dostupné na http://nalus.usoud.cz)], který v § 32 upravuje odpovědnost za překročení hygienických limitů hluku z provozoven služeb a hluku z veřejné produkce hudby. Zákon považuje takový hluk za škodlivý pro veřejné zdraví, kterým rozumí zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin (§ 2 odst. 1 zákona). Hygienický limit hluku stanoví prováděcí předpis (nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací). Pro účely některých postupů orgánů státní správy v ochraně veřejného zdraví (§ 78 a násl. zákona o ochraně veřejného zdraví) se však za hluk ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví nepovažuje např. hluk způsobený osobou, která je mu vystavena, hluk v domácnostech, sousedský hluk, hluk z rekreačních aktivit či hluk na pracovištích a další formy hluku (§ 80 téhož zákona); citované nařízení vlády hluk z domácností nepostihuje [§ 2 odst. 1 písm. a)]. Podle smyslu a účelu úpravy napadeného ustanovení vyhlášky lze mít za to, že město Mariánské Lázně neusilovalo o ochranu před hlukem v nadlimitních hodnotách, jak jej chápe zákonná úprava, ale hodlalo omezit hlučnost různých, i neprovozních, aktivit v zájmu nerušeného a pokojného užívání míst sousedících se zábavními podniky a diskotékami. Tyto, byť lidskému zdraví neškodlivé, formy hluku vznikající při činnostech, které jsou státní správou nepostižitelné, vyhláška považuje za porušení veřejného pořádku. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu ve věci vyhlášky obce Kořenov sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ze dne 22. 4. 2008 (N 72/49 SbNU 67; 286/2008 Sb.) v odstavci 26, ve kterém poukázal na to, že regulace činností narušujících veřejný pořádek hlukem musí být poměřována povahou této činnosti a místem, kde je provozována, a zdůraznil i proporcionalitu její regulace směrem k zamýšlenému cíli. Ústavní soud konstatuje posun v právním hodnocení problematiky regulace hluku obecně závaznými vyhláškami a z důvodů vyložených výše uzavírá, že město Mariánské Lázně sledovalo napadeným ustanovením legitimní cíl v rámci věcně vymezené oblasti [§ 10 písm. b) zákona o obcích], v níž může bez zákonného zmocnění ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti. Napadenou úpravu neshledal neproporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli ("nerušit občany žijící v sousedství a blízkém okolí") či nerozumnou, a proto návrhu na její zrušení nevyhověl.
26. V ustanovení čl. 3 odst. 2 vyhlášky, které rovněž stanoví omezení související s hlukem, je na rozdíl od předchozího ustanovení zvýrazněn rys lázeňského místa, kde je kladen důraz na klid nejen občanů, ale i návštěvníků města. Při uvážení cíle a předmětu regulace vyhlášky a lázeňského statutu v oddílu VI. (poznámka pod čarou č. 6) a VII. Ústavní soud konstatoval shodu v zákazu průjezdu hlučných dopravních prostředků a zákazu používání zvukových znamení ve vnitřním lázeňském území; ve smyslu výkladového pravidla uvedeného v odstavci 22 však tento postup považoval za odůvodněný potřebou systematické úpravy. Omezení a zákazy jdoucí nad rámec Statutu pak posoudil jako regulaci místních záležitostí veřejného pořádku ve smyslu § 10 písm. a) zákona o obcích, konstatoval však, že město Mariánské Lázně uplatnilo tuto úpravu jak na vnitřní, tak i vnější lázeňské území, což je podle Statutu území celého lázeňského místa. Jde tedy o plošnou úpravu.
27. Ústavní soud v nálezu ve věci vyhlášky obce Kořenov uvedl, že zákon nevylučuje možnost plošných zákazů, avšak v souladu s principem proporcionality obecně platí, že obec by neměla zákazy (s výjimkou nabízení sexuálních služeb) formulovat plošně, ale vždy jen v nejméně omezujícím rozsahu. To znamená, že by měla regulaci určitého chování vztahovat zásadně na určitá, ve vyhlášce vymezená místa, případně doby, s přihlédnutím k povaze chování a jeho způsobilosti (významnou měrou) narušit veřejný pořádek v obci. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl jako příklad regulaci činností narušujících veřejný pořádek hlukem a uvedl rovněž, že určitou roli hraje i povaha hlučné činnosti. Například regulace hlasitých projevů se může dostat do kolize s ústavní garancí svobody projevu. V takovém případě musí být regulace ve vztahu přísné proporcionality ke sledovanému cíli, přípustnému podle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, pokud by Ústavní soud do budoucna připustil plošně formulované zákazy, aniž by obec byla povinna potřebu takové plošné regulace zdůvodňovat, hrozila by územní partikularizace veřejného práva podle územních obvodů jednotlivých obcí. K plošným zákazům, které je třeba učinit bez ohledu na místní zvláštnosti, slouží primárně zákon. Existenci místních specifik a potřeb na ně reagovat určitým regulačním způsobem naznačuje právě omezení zákazu pouze na určitá místa v obci či na určité doby, nejlépe v kombinaci obojího. Plošné zákazy naopak naznačují svévoli, nerespektování principu proporcionality a osobování si pravomoci přijímat obecné regulace, které by, v souladu s principem jednotného právního řádu, měly platit zásadně stejně pro celé území unitárního státu (srov. odst. 26 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/06).
28. Po posouzení napadeného ustanovení z hledisek shora vyložených Ústavní soud návrhu na zrušení napadeného ustanovení vyhověl, neboť uplatněním plošného zákazu zde uvedených činností došlo k uplatnění samosprávy cestou opomíjení relevantních úvah (krok 3. testu). Ústavní soud navíc konstatoval, že napadené ustanovení obsahuje zejména ve větě první řadu pojmů, které lze označit za vágní, a tím vylučující zákonné meze uvážení obce při jejich aplikaci a interpretaci. Takový nedostatek obecně závazného předpisu vždy vede k jeho zrušení z důvodu narušení principu právní jistoty jeho adresátů.
29. Zákaz umísťování velkoplošných reklamních, propagačních a informačních zařízení o celkové ploše nad 1 m2 v ustanovení čl. 3 odst. 3 věty první vyhlášky Ústavní soud neshledal v kolizi se stavebním zákonem [pozn. red.: zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], který vyžaduje ohlášení takových zařízení větších než 0,6 m2 [§ 103 odst. 1 písm. c) bod 8 a § 104 odst. 2 písm. j)]. Na rozdíl od dřívějšího stavebního zákona č. 50/1976 Sb. (§ 71 odst. 6) nyní účinný stavební zákon již neobsahuje limitující zmocnění pro obce, aby v samostatné působnosti stanovily své požadavky pro umísťování zařízení ve svém územním obvodu z hlediska místních podmínek. Výše uvedený zákaz umísťování takových velkoplošných zařízení lze podřadit pod ustanovení § 10 písm. c) zákona o obcích, neboť jak Ústavní soud naznačil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (vyhláška města Jirkova k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích), obec může stanovit jisté povinnosti i z důvodu zlepšení estetického vzhledu obce, aniž by jí byl vytýkán pokus normovat oblasti, které by i byly upraveny speciálními zákony. Ústavní soud proto považoval napadené ustanovení za realizaci legitimního cíle v rámci věcně vymezené oblasti, v níž město Mariánské Lázně může ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti, a dodává, že obstojí-li zákaz "umísťování", je v takovémto zákazu zahrnut i zákaz umístění, byť i povolených, zařízení.
30. Ustanovení čl. 3 odst. 4 věty druhé vyhlášky konstatující oprávnění městského úřadu omezit svým rozhodnutím zahájení stavební či jiné činnosti s ohledem na letní lázeňský klid a pořádek lze v kontextu věty první považovat za ustanovení deklaratorní povahy. Městský úřad koná při výkonu státní správy tak, jak stanoví zákon, a je zřejmé, že obecně závazná vyhláška nemá sílu zavázat úřad k tomu, aby konal jinak. Ústavní soud proto návrhu na zrušení tohoto ustanovení nevyhověl.
K článku 4
31. Zákaz volného pohybu psů ve vnitřním lázeňském území a odklízení jejich exkrementů (čl. 4 odst. 1 věta první a čtvrtá vyhlášky) je opatřením legitimním, neboť obec je na základě ustanovení § 24 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání a v režimu § 10 písm. a) zákona o obcích oprávněna regulovat pohyb chovaných psů na veřejných prostranstvích, zakázat jejich volný pohyb na těchto prostranstvích, a to i pokud jde o způsob jejich pohybu (na vodítku, eventuálně s náhubkem); obec je rovněž oprávněna ukládat povinnosti v souvislosti s odklízením psích exkrementů na veřejném prostranství podle § 10 písm. c) zákona o obcích (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ve věci vyhlášky obce Kořenov). Zákonná úprava v ustanovení § 24 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání neupravuje zmocnění obce k regulaci pohybu chovaných jiných zvířat než psů a Ústavní soud si stejně jako ve shora citovaném nálezu položil otázku, k čemu zákonné zmocnění pro obce slouží a co na jeho základě může obec vůbec regulovat, nemá-li výklad zákona vést ke zjevně absurdnímu výsledku (srov. odst. 34 nálezu ve věci vyhlášky obce Kořenov). K takovému závěru by bylo možné dospět, pokud by na jeho základě bylo dovozeno, že obec může regulovat pouze volný pohyb psů, a nikoliv jiných zvířat, aniž by důvody omezení regulace na jeden druh zvířete byly opodstatněné. Ústavní soud proto považuje regulaci pohybu jiných zvířat obcí (v projednávaném případě koček), založenou na oprávnění obce stanovovat povinnosti podle § 10 písm. a) a c) zákona o obcích, za legitimní. Za tohoto výkladu napadené ustanovení vyhlášky obstojí z hlediska kroku 2. testu a nejeví se být ani opatřením nerozumným. Ústavní soud proto návrhu na jeho zrušení nevyhověl.
32. Zákaz rušení veřejného pořádku a nočního klidu psy a kočkami v ustanovení čl. 4 odst. 1 části věty druhé ve slovech "a nesmí rušit veřejný pořádek nebo noční klid, který je vymezen od 2200 hod. do 600 hod." Ústavní soud chápal jako stanovení povinnosti osobě odpovědné za zvíře. Povinnost stanovená ve vyhlášce je totožná s povinnostmi, které při jejich porušení představují skutkovou podstatu přestupku podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, není možné, aby jednání, které je definováno přestupkovým zákonem jako přestupek proti veřejnému pořádku, mohla obec zařazením do obecní vyhlášky stíhat jako přestupek proti pořádku v územní samosprávě podle § 46 odst. 2 zákona o přestupcích. Skutková podstata přestupku podle § 46 odst. 2 má subsidiární povahu ke skutkové podstatě přestupku podle § 47 odst. 1 zákona o přestupcích. Napadeným ustanovením město Mariánské Lázně vykročilo z mezí své pravomoci a napadené ustanovení neobstálo z hlediska 2. kroku testu. Ústavní soud proto návrhu na jeho zrušení vyhověl. Do výroku zahrnul i vymezení doby nočního klidu, přestože je neshledal nezákonným, neboť jeho ponechání by činilo výrokem nedotčené ustanovení věty druhé nesrozumitelným.
33. V ustanovení čl. 4 odst. 1 věty třetí je zákaz přivádět zvířata na lázeňskou kolonádu zákazem legitimním, opřeným o ustanovení § 10 písm. a), příp. c) zákona o obcích. K zákazu přivádět zvířata na dětská hřiště, pískoviště a koupaliště v zájmu čistoty těchto zařízení Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi judikoval, že stanovením požadavků na čistotu těchto zařízení obec zasáhla do úpravy v zákoně o ochraně veřejného zdraví, neboť podle ustanovení § 6 a § 13 odst. 2 jsou provozovatelé těchto zařízení povinni upravit v provozním řádu podmínky jejich provozu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/05 ve věci obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, nález ve věci vyhlášky obce Chuchelna o zásadách chovu domácího, drobného, hospodářského zvířectva, chovu nebezpečných a exotických druhů zvířat na území obce sp. zn. Pl. ÚS 62/04 ze dne 17. 5. 2005 (N 108/37 SbNU 409; 280/2005 Sb.) a další], nebo je rušil s odůvodněním, že zákazy byly vztaženy na některá příkladmo uváděná místa (hřiště, koupaliště, pískoviště ...), která nemusí mít nutně povahu veřejného prostranství, protože jejich zpřístupnění záleží na vůli vlastníka nebo provozovatele [srov. např. nález ve věci vyhlášky města Cheb k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku sp. zn. Pl. ÚS 50/03 ze dne 21. 9. 2004 (N 133/34 SbNU 343; 567/2004 Sb.)]. Ústavní soud však při úvaze o předmětu a cíli zákonné úpravy stanovící požadavky na dodržení hygienických limitů čistoty písku pro hry dětí a jakost vody v umělých či přírodních nádržích dospěl k závěru, že vyhláška sleduje (či může sledovat) byť i obdobný, přesto však i jiný cíl regulace, a to v rámci limitů ustanovení § 10 písm. a), příp. c) zákona o obcích. V souladu s právním závěrem vyloženým v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/06 (ve věci vyhlášky obce Kořenov) obec může takový zákaz uplatnit všude tam, kde zakázaná činnost může narušit veřejný pořádek v obci. Ústavní soud proto návrhu na zrušení ustanovení v rozsahu výše označeném nevyhověl.
34. Shora uvedený závěr však nelze vztáhnout na zákaz vodění zvířat na hřbitovy, neboť § 19 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ukládající provozovateli veřejného pohřebiště povinnost řídit se řádem pohřebiště, ve kterém lze upravit povinnosti návštěvníků v souvislosti s pořádkem na veřejném pohřebišti a zachováním důstojnosti tohoto místa, je ustanovením speciálním ve vztahu k § 10 písm. a) zákona o obcích, a tuto problematiku je nutno upravit v řádu veřejného pohřebiště, nikoliv právním předpisem obce (srov. shora citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 35/06). Ústavní soud proto napadené ustanovení v rozsahu slov "a hřbitovy" zrušil, neboť neobstálo z hlediska 2. kroku testu.
35. Ustanovení čl. 4 odst. 2 vyhlášky zakazuje chov domácích zvířat a v tomto směru převzalo dikci Statutu (poznámka pod čarou č. 7). Jak Ústavní soud vyložil již výše (srov. odst. 21 a násl.), městu Mariánské Lázně nelze upřít pravomoc činit opatření k zajištění veřejného pořádku a životního prostředí ve vymezeném lázeňském území, neboť jinak by obci, která je zároveň lázeňským místem, nezbýval k úpravě místních záležitostí žádný prostor. Ústavní soud doposud rušil regulaci chovu a držení hospodářských zvířat obecně závaznými vyhláškami obcí zpravidla s odůvodněním, že pravidla chovu zvířat upravuje zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), který v ustanovení § 46 neobsahuje pro obec žádné zmocnění, ve kterém by mohla tuto oblast regulovat. Poukazoval na to, že podle písmene a) citovaného ustanovení může obec pouze schválit místa, na nichž lze konat svody zvířat a trhy určené k prodeji živočišných produktů, a povolit jejich konání, podle písm. b) obec plní úkoly na úseku státní veterinární správy vydáním nařízení obce o mimořádných veterinárních opatřeních, to ovšem pouze na návrh krajské veterinární správy [srov. nález ve věci vyhlášky obce Kravaře o chovu a držení zvířat na území města sp. zn. Pl. ÚS 4/98 ze dne 19. 5. 1999 (N 78/14 SbNU 147; 126/1999 Sb.), nález ve věci vyhlášky obce Nezvěstice o chovu a držení zvířat na území obce sp. zn. Pl. ÚS 17/02 ze dne 20. 10. 2004 (N 150/35 SbNU 95; 583/2004 Sb.), nález ve věci vyhlášky města Staňkov o některých povinnostech chovatelů zvířat sp. zn. Pl. ÚS 3/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 114/41 SbNU 417; 445/2006 Sb.), nález ve věci vyhlášky obce Chuchelna o zásadách chovu domácího, drobného, hospodářského zvířectva, chovu nebezpečných a exotických druhů zvířat na území obce sp. zn. Pl. ÚS 62/04 ze dne 17. 5. 2005 (N 108/37 SbNU 409; 280/2005 Sb.)].
36. Jak Ústavní soud později uvedl (srov. zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/06 či Pl. ÚS 35/06), pro posouzení konkurence úpravy v rámci místní samosprávy a v rámci zvláštního zákona je podstatná otázka účelu, ke kterému ta která úprava slouží. Předmětem úpravy veterinárního zákona je stanovení požadavků veterinární péče na chov a zdraví zvířat a na živočišné produkty (§ 1); veterinární péče zahrnuje především péči o zdraví zvířat, ochranu zdraví lidí před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka, péči o zdravotní nezávadnost živočišných produktů a krmiv a ochranu zdraví lidí před jeho poškozením nebo ohrožením živočišnými produkty, ochranu území České republiky před zavlečením nákaz zvířat a ochranu životního prostředí před nepříznivými vlivy souvisejícími s chovem zvířat, výrobou a zpracováním živočišných produktů (§ 2). Cílem a účelem zákonné regulace je ochrana chovu a zdraví zvířat, jakož i ochrana zdraví lidí v souvislosti s chovem zvířat a požíváním živočišných produktů, zatímco obecní úpravu zakazující chov domácích zvířat ve vnitřním lázeňském území lze chápat jako regulaci místních podmínek v limitech daných jí § 10 písm. a) a c) zákona o obcích. Zákaz chovu domácích zvířat vyhláškou musí být samozřejmě poměřován povahou tohoto zákazu, jeho rozsahem a místem, kde je uplatňován. Poměřením úpravy v napadené vyhlášce Ústavní soud konstatoval, že se její účel a cíl se zákonnou úpravou nekryjí. Ústavní soud konstatuje posun v právním hodnocení problematiky regulace chovu domácích zvířat obecně závaznými vyhláškami a z důvodů vyložených výše uzavírá, že město Mariánské Lázně sledovalo napadeným ustanovením legitimní cíl v rámci věcně vymezené oblasti [§ 10 písm. b) zákona o obcích], v níž může bez zákonného zmocnění ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti. Napadenou úpravu neshledal v daném případě neproporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli (zákaz chovu domácích zvířat ve vnitřním lázeňském území) či nerozumnou, a proto návrhu na její zrušení nevyhověl.
K článku 5
37. Vymezení veřejných prostranství v čl. 5 odst. 1 vyhlášky obstojí, neboť odkazuje na jinou obecně závaznou vyhlášku, která vyznačuje veřejná prostranství šrafováním v mapové příloze (jde o vyhlášku ze dne 9. 12. 2003 č. 5/2003, kterou se mění obecně závazná vyhláška města Mariánské Lázně č. 1/1998 o místních poplatcích ve znění pozdějších právních předpisů, dostupná na www.marianskelazne.cz).
38. Zákazy formulované v čl. 5 odst. 2 pod písm. a), b) a v písm. h) vyhlášky kolidují s úpravou v zákoně o přestupcích, § 47 odst. 1 písm. d) (znečišťování veřejného prostranství), aplikovatelné je též ustanovení § 47 odst. 1 písm. g) téhož zákona, zakazující poškození nebo neoprávněné zabrání veřejného prostranství, veřejně přístupného objektu nebo veřejně prospěšného zařízení, resp. písm. h), zakazující neoprávněné založení skládky nebo odkládání odpadků nebo odpadů mimo vyhrazená místa. Podle povahy znečištění veřejného prostranství není vyloučena ani aplikace § 47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, podle kterého se přestupku dopustí ten, kdo neudržuje čistotu a pořádek na svém nebo jím užívaném pozemku tak, že naruší vzhled obce. Napadená ustanovení neobstojí z hlediska 2. kroku testu, a Ústavní soud je proto zrušil pro rozpor s § 35 zákona o obcích.
39. Zákaz formulovaný v čl. 5 odst. 2 písm. c) vyhlášky - vyklepávání a kartáčovaní šatstva a jiných předmětů z balkonů a oken směřujících na hlavní příjezdovou ulici lze podřadit pod oprávnění obce ukládat povinnosti podle § 10 písm. c) zákona o obcích, tj. ukládat povinnosti k zajištění udržování čistoty ulic. Zákaz lze rovněž považovat za specifickou reakci na místní podmínky Statutem neupravené, a proto Ústavní soud návrhu na jeho zrušení nevyhověl.
40. Zákaz poškozovat trávníky a květinové záhony, stejně jako omezení užívání veřejných sadů a parků jen na parkové cesty v ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. d) vyhlášky lze považovat za povinnost směřující k ochraně veřejné zeleně, tedy za legitimní výkon samosprávy podle § 10 písm. c) zákona o obcích, neboť jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 ve věci vyhlášky města Jirkova k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích, ochrana zeleně může zahrnovat i zlepšování estetického vzhledu města. Ústavní soud proto návrhu na zrušení tohoto ustanovení nevyhověl.
41. Důvod pro zrušení ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. e) vyhlášky nebyl shledán; jde o normu jen deklaratorního charakteru. Případná povinnost ostatních subjektů než pověřené organizace zdržet se výlepu a přibíjení plakátů zde není výslovně formulovaná a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby předmětné ustanovení interpretoval rozšiřujícím způsobem. Navrhovatel v tomto směru ostatně neučinil jakoukoliv zmínku, a proto Ústavní soud návrhu nevyhověl.
42. Ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. f) vyhlášky nezasahuje do oblasti upravené zákony. Přestože parková cesta může mít s ohledem na místní podmínky charakter místní či účelové komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích (poznámka pod čarou č. 8), který neobsahuje žádné zmocnění k tomu, aby obec jeho problematiku dále upravila, lze toto pravidlo chápat jako výkon samostatné působnosti obce v oblasti ochrany veřejné zeleně. Ústavní soud proto nevyhověl návrhu na zrušení napadeného ustanovení, neboť má za to, že město jím realizovalo svoji působnost ve smyslu ustanovení § 10 písm. c) zákona o obcích.
43. Spalování odpadů [čl. 5 odst. 2 písm. g) vyhlášky] je regulováno zákonem o odpadech. Podle ustanovení § 3 citovaného zákona je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu (poznámka pod čarou č. 9). Zákon o odpadech se vztahuje na nakládání se všemi odpady (s výjimkou v § 2 odst. 1 zákona vyjmenovaných - k projednávanému případu se nevztahující) a umožňuje je spalovat, jsou-li splněny podmínky stanovené právními předpisy o ochraně ovzduší. Jak judikoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/02 ze dne 10. 12. 2002 (N 152/28 SbNU 367, 376; 556/2002 Sb.), materie zpracovaná v zákoně o odpadech je natolik kogentní a komplexní, že obec není oprávněna postupovat v otázkách spadajících pod režim tohoto zákona jinak než v něm výslovně stanoveným způsobem, tj. může pouze v samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území, včetně systému nakládání se stavebním odpadem (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech). Napadené ustanovení tedy neobstojí z hlediska 2. kroku testu, a proto je Ústavní soud ve slově "odpad" zrušil.
44. Zákaz spalování předmětů, které pro nedostatek bližší specifikace nelze bez dalšího vztáhnout pod odpady (avšak nelze je ani vyloučit), bylo třeba poměřovat zákonem na ochranu ovzduší, který v § 3 odst. 5 větě první stanoví, že v otevřených ohništích ... lze spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché rostlinné materiály a plynná paliva určená výrobcem, přičemž uvedená paliva nebo materiály nesmějí být kontaminovány chemickými látkami. Po konfrontaci předmětného zákazu s textem zákona na ochranu ovzduší Ústavní soud konstatoval, že napadené ustanovení vyhlášky obstojí. Jak uvedl v nálezu Pl. ÚS 6/08 ze dne 5. 8. 2008 (N 135/50 SbNU 193; 406/2008 Sb; srov. odst. 13 ve věci vyhlášky města Budyně nad Ohří o stanovení podmínek pro spalování tuhých paliv v obci, dostupný na http://nalus.usoud.cz), ochranu ovzduší v obci lze podřadit pod správu záležitostí místního nebo regionálního dopadu a její úprava je v zájmu obce a jejích občanů, ke které je obec zmocněna ustanovením § 10 písm. c) zákona o obcích. Přestože tedy zákon na ochranu ovzduší umožňuje jisté materiály (uvedené v § 3 odst. 5) na otevřených ohništích spalovat, obec může jejich spalování zakázat (a tím fakticky rozšířit zákonný zákaz), neboť je k normativní úpravě tohoto zákazu oprávněna na základě § 10 písm. c) zákona o obcích. Z ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. g) vyhlášky obstojí i zákaz spalování shrabaného listí, neboť obec může na základě zmocnění v § 50 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně ovzduší obecně závaznou vyhláškou stanovit podmínky spalování suchých rostlinných materiálů; spadané listí lze pod suchý rostlinný materiál podřadit. Podle § 3 odst. 5 téhož zákona tak obec může učinit pod podmínkou zajištění jiného způsobu jejich odstranění, což je podmínka, kterou město Mariánské Lázně splnilo přijetím obecně závazné vyhlášky č. 3/2000 [ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/06 ze dne 14. 11. 2006 (N 210/43 SbNU 339; 19/2007 Sb.)], kterou stanovilo systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu a systém nakládání se stavebním odpadem, zahrnující i odpad ze zeleně. Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. g) s výjimkou uvedenou v odstavci 43 zamítl.
45. Povinnosti při nakládání s autovraky stanoví § 37 a násl. zákona o odpadech, podle jehož odstavce 1 každý, kdo se zbavuje autovraku, je povinen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků. Zbaví-li se fyzická osoba autovraku v rozporu se zákonem o odpadech, dopustí se přestupku podle ustanovení § 69 odst. 1 citovaného zákona. Nakládání s trvale nepojízdnými vozidly (resp. vraky) na silnicích a místních komunikacích řeší ustanovení § 19 odst. 2 písm. g) zákona o pozemních komunikacích, sankce za znečištění místní komunikace je upraveno v § 28 téhož zákona. Nakládání s autovraky je tak upraveno na zákonné úrovni a obec při formulaci povinností v ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. ch) vyhlášky překročila meze své působnosti. Ústavní soud proto napadené ustanovení, které neobstálo ve 2. kroku testu, zrušil.
46. Návrhu na zákaz stanování a táboření mimo vyhrazené prostory [ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. i) vyhlášky] Ústavní soud nevyhověl. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ve věci vyhlášky obce Kořenov konstatoval, že teze, podle níž obec může určité činnosti zakázat jen na veřejných prostranstvích ve vlastnictví obce, nikoliv na veřejných prostranstvích ve vlastnictví třetích osob, byla překonána, a nadále ji označil za nepřijatelnou. Poukázal na to, že tato teze by mohla vést ke kolizi s ústavní garancí rovnosti vlastnického práva a jeho ochrany, neboť praktickým (a nezamýšleným důsledkem) by byla vyšší míra ochrany vlastnického práva obce na rozdíl od ochrany, kterou právní řád poskytuje jiným vlastníkům. Pokud tedy chce obec chránit čistotu veřejných prostranství v režimu § 10 písm. c) zákona o obcích např. zákazem neoprávněného (ve smyslu nedostatku svolení vlastníka pozemku) stanování a táboření, činí tak zásadně bez ohledu na vlastnictví konkrétního pozemku.
47. Článek 5 odst. 2 písm. j) vyhlášky stanovuje povinnost využívat kontejnerů na tříděný odpad tam, kde jsou rozmístěny. Povinnost fyzických osob odkládat komunální odpad na místech k tomu určených a ode dne, kdy tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou, komunální odpad odděleně shromažďovat, třídit a předávat k využití a odstraňování podle obcí stanoveného systému, je formulována v ustanovení § 17 odst. 4 zákona o odpadech. Ústavnímu soudu je známo, že město Mariánské Lázně přijalo obecně závaznou vyhlášku č. 3/2000, kterou stanovilo systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu a systém nakládání se stavebním odpadem, a ve které stanovilo místa pro odkládání odpadu, zavázalo fyzické osoby povinnostmi souvisejícími s tříděním a ukládáním odpadů a určilo sankce, podle kterých se postupuje při porušení stanovených povinností. Za existence pravidel jednak upravených na zákonné úrovni a jednak v obecně závazné vyhlášce města č. 3/2000 se stává poměrně nejasným důvod platnosti ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. j) napadené vyhlášky, byť bylo přijato dříve než obecní úprava nakládání s odpady. Ústavní soud však neshledal, že by intenzita dané nejasnosti byla natolik vysoká, že by zakládala derogační důvod, neboť napadené ustanovení neobsahuje žádnou novou, v rozporu s dosavadní obecně závaznou právní úpravou, povinnost. Je jistě žádoucí, aby povinnosti, které obec ukládá v samostatné působnosti dotčeným subjektům, byly upraveny přehledně a obecní normotvorba nebyla zaplevelena duplicitní úpravou či nutností odkazů, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby při zjištění takové skutečnosti obecně závazné vyhlášky obcí jakkoliv "napravoval". Ústavní soud proto návrhu nevyhověl.
K článku 6
48. Ustanovení čl. 6 odst. 3 vyhlášky koliduje s přestupkovým zákonem, neboť znečištění veřejných prostranství lze postihnout podle zákona o přestupcích, znečištění pozemních komunikací a neodstranění tohoto znečištění jako přestupek podle § 42a odst. 1 písm. g) a j) či § 42b odst. 1 písm. g) a j) zákona o pozemních komunikacích. Ústavní soud proto návrhu vyhověl, neboť napadená ustanovení neobstála ve 2. kroku testu.
49. Zákaz v ustanovení čl. 6 odst. 4 ve slovech "najíždění na chodníky motorovými vozidly, ať z důvodu skládání a nakládání nebo parkování" koliduje s výkonem státní správy, neboť obecná úprava provozu na pozemních komunikacích je řešena v zákoně o provozu na pozemních komunikacích [§ 124 odst. 4 písm. b) a odst. 6] a zákazy nájezdu na chodníky lze řešit zákazovou značkou. Ústavní soud proto návrhu vyhověl, neboť napadené ustanovení neobstálo ve 2. kroku testu. Ostatní pravidla stanovená ve zbývající části tohoto ustanovení lze chápat jako výkon samostatné působnosti obce ve smyslu § 10 písm. c) zákona o obcích.
K článku 7
50. Povinnosti související se zvláštním užíváním veřejného prostranství (čl. 7 odst. 2 vyhlášky) může obec v samostatné působnosti stanovit pouze v limitech daných ustanovením § 10 zákona o obcích. Podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, může zavést a stanovit poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, pod kterým zákon rozumí "provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl" (§ 4 odst. 1). Město Mariánské Lázně přijalo vyhlášku č. 1/1998 o místních poplatcích, kterou poplatek za užívání veřejného prostranství zavedlo. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. a) vyhlášky postrádá dostatečnou konkretizaci nutnou pro určitost právního příkazu či zákazu. Stanoví-li čl. 7 v odst. 1 vyhlášky, že užívat veřejné prostranství nad obvyklou míru nebo k jinému než určenému účelu je možné jen na základě povolení příslušného odboru městského úřadu, pak každý, komu bylo povoleno toto zvláštní užívání, je může užívat v rozsahu tohoto povolení; stanovení dalších, blíže neurčitých omezení ("co nejméně") je v rozporu s požadavkem právní jistoty. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 58 odst. 3 zákona o obcích může obec zde označeným subjektům uložit pokutu za porušení povinnosti stanovené právním předpisem obce, je neurčitost pojmu v označeném ustanovení vyhlášky nežádoucí natolik, že je dán derogační důvod. Stejný závěr lze přijmout k ustanovení téhož článku písm. g). Tato ustanovení neobstála z hlediska 2. kroku testu, a proto je Ústavní soud zrušil.
51. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. b) vyhlášky Ústavní soud chápal v kontextu celého článku, tj. jako shrnutí všech povinností souvisejících se zvláštním užíváním veřejného prostranství. Řízení o poplatcích a správa poplatku je zákonem stanovena obecnímu úřadu (§ 14 odst. 2 a § 15 zákona o místních poplatcích) a nezaplacení poplatku řeší obecní úřad v přenesené působnosti; ustanovení tedy neobstojí z hlediska 2. kroku testu. Stejně tak neobstojí ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. h) vyhlášky týkající se povinnosti dodržovat stavební podmínky, neboť jsou-li tyto stanoveny, je kontrola jejich dodržování výkonem státní správy podle stavebního zákona. Na ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. j) vyhlášky dopadá stavební zákon v § 103 odst. 1 písm. c) v bodech 8 a 9, který pro některé informační, reklamní a propagační zařízení stavební povolení ani ohlášení nevyžaduje. Napadená ustanovení Ústavní soud nechápal jako pouhou transpozici zákonných ustanovení, jež nezakládá bez dalšího důvod pro derogaci, neboť ve vztahu k deklarovaným povinnostem neshledal potřebu systematické úpravy. Ústavnímu soudu je známo, že město Mariánské Lázně přijalo vyhlášku č. 1/1998 o místních poplatcích, ve které upravilo i pravidla pro místní poplatek za užívání veřejného prostranství. Napadená ustanovení vyhlášky tak neobstojí z hlediska 2. kroku testu, a Ústavní soud je proto zrušil.
52. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. c) a d) vyhlášky ukládají uživatelům povinnost zabránit poškození veřejného prostranství a znečišťování okolí. Proti takové formulaci nelze z ústavněprávního pohledu nic namítat, neboť obsahuje zákaz tzv. ohrožovacích deliktů, vlastních zákonu o přestupcích i trestnímu právu, tj. deliktů, u nichž žádný materiální následek nemusí nastat, stačí pouze možnost vzniku škodlivého následku. Vyhláška umožňuje postihovat i zanedbání osoby, jíž bylo povoleno zvláštní užívání veřejného prostranství, zabránit poškozování a znečišťování ze strany třetích osob (např. oplocením apod.). Ústavní soud proto návrhu na zrušení těchto ustanovení nevyhověl.
53. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. e) ve slovech "uzávěrům plynu, vody apod." vyhlášky koliduje s povinností stanovenou v § 5 odst. 1 písm. b) a v § 17 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, pro fyzické i právnické osoby. Účel vyhlášky a zákona se v daném případě překrývají, a to aniž by tento překryv byl opodstatněn jiným cílem zákonné a vyhláškové úpravy. Toto ustanovení vyhlášky neobstálo ve 2. kroku testu, a proto je Ústavní soud zrušil.
54. Pravidla pro prodej zboží formou stánkového nebo pultového prodeje jsou podle ustanovení § 18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), svěřena tržnímu řádu, který může obec vydat formou nařízení, tedy v přenesené působnosti. Ustanovení čl. 7 písm. i) vyhlášky tak neobstojí z hlediska 2. kroku testu a Ústavní soud návrhu na jeho zrušení vyhověl.
55. Pravidla stanovená v čl. 7 odst. 2 písm. f) a ch) vyhlášky lze opřít o ustanovení § 10 písm. c) zákona o obcích. Ústavní soud proto návrhu na jejich zrušení nevyhověl.
K článku 8
56. Ustanovení čl. 8 vyhlášky ukládá povinnosti servisní službě, která v podobě, v jaké byla v době přijetí vyhlášky, již neexistuje (viz odst. 7 nálezu); povinnosti zde stanovené se tak na subjekty, které fakticky předmětnou služby v současnosti vykonávají, nevztahují. Obsoletnost ustanovení vyhlášky však není derogačním důvodem, a proto Ústavní soud návrh navrhovatele zamítl.
K článku 9
57. Povinnosti stanovené v čl. 9 písm. a) a c) ve spojení s písm. e) a f) a odst. 2 vyhlášky vykračují ze samostatné působnosti obce. Tato ustanovení neobstála tak ve 2. kroku testu a Ústavní soud je zrušil. Dozor nad technickou nezávadností objektu přísluší orgánům státní správy ve smyslu stavebního zákona, schůdnost chodníků upravuje § 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, odpovědnost vlastníků domů je řešena občanskoprávními normami (zde ve směru k rampouchům), či je možno postupovat podle zákona o přestupcích, je-li chodník veřejným prostranstvím. Obec může v tomto směru vydat nařízení na základě § 24 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/06 nebo Pl. ÚS 31/06, dostupná na http://nalus.usoud.cz).