35. Za zmínku stojí též názory prezentované v rozpravě v Parlamentu při přijímání zákona č. 198/1993 Sb. Kupříkladu poslanec Jiří Karas uvedl: "Občané, s nimiž pravidelně hovořím, žádají jediné - jasné a jednoznačné ne bolševické minulosti a odchod těchto lidí z vedoucích funkcí. Odchod bývalých komunistů z vedoucích funkcí není aktem msty ani novým terorem. Jednoduše nelze desítky let demokracii potlačovat a potom po změně politické situace zase tutéž demokracii budovat. Kdyby lidem, o nichž je řeč, nešlo především o jejich postavení a peníze, dávno by už ze svých funkcí sami odešli. Veřejné mínění je toho názoru, že času už měli více než dost. Odchod bývalých komunistů z vedoucích funkcí, a to zdůrazňuji, nepožaduji proto, že věřili zhoubné ideologii, která se stala neštěstím a tragédií pro tisíce rodin, ani proto, že se angažovali při jejím šíření, dokonce ani proto ne, že byli členy jediné vládnoucí komunistické strany. Budujeme-li skutečnou demokracii, jistě nechceme nikoho postihovat za jeho přesvědčení. Jejich odchod je nutný proto, že se dopouštěli prokazatelně, vědomě, čili naprosto neshodně s etikou slušných lidí chyb a jejich další setrvávání ve funkci by znamenalo nejen pokračování, jakousi metamorfózu minulého režimu, ale bylo by zároveň výsměchem všem těm, kteří komunismus nepodporovali a naopak byli socialistickou justicí a komunistickými úřady perzekuováni." (srov. www.psp.cz).
36. Zároveň je namístě zdůraznit, že předmětný údaj se týká členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989, takže se nedotýká těch, kteří se od své minulosti dokázali odpoutat, opustili KSČ ještě před listopadem 1989 a začali případně aktivně vystupovat proti komunistickému režimu, za což byli různou měrou perzekuováni od ztráty zaměstnání spojené s nuceným přechodem do dělnické profese apod. (srov. odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/07 ze dne 13. 3. 2008 (N 56/48 SbNU 791; 160/2008 Sb.). Čili není zde dána kolize s požadavkem "respektovat právo osobního vývoje každé osobnosti ... zejména po r. 1968, vyloučený či vyškrtnutý z KSČ se stal až do konce svého života (pokud se nedožil roku 1989) občanem nižší kategorie. Jako takový byl permanentně postihován nejen on sám, ale i jeho rodina, např. jeho děti, vyloučením možnosti studovat." (srov. odlišné stanovisko soudce Františka Duchoně k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/07).
37. Z uvedeného plyne, že členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 též může souviset se způsobem soudcovského rozhodování ve více směrech.
38. Totiž, již v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 bylo deklarováno, že "Naše nová Ústava není založena na hodnotové neutralitě ... ale včleňuje do svého textu regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti ... neváže pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se ,starým právem' hodnotovou diskontinuitu se ,starým režimem'.". Ústavně konformní řešení toho kterého případu vyžadovalo, a stále vyžaduje, aby byl vzat v úvahu právě charakter minulého nedemokratického totalitního režimu a nového demokratického právního státu. Po listopadu 1989 došlo v Československu k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož pohledem bylo - a stále je - třeba vykládat nové i staré právní normy, pokud dosud existují [to se mj. odrazilo i ve vydání zákona č. 198/1993 Sb.; srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1560/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 43/48 SbNU 507) a mnoho dalších nálezů]. ÚS opakovaně ve své judikatuře konstatuje, že účel a smysl právní úpravy není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, a že přítomny jsou v něm vždy také i principy uznávané demokratickými právními státy [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 82/97 ze dne 28. 8. 1997 (N 102/8 SbNU 409): "postupy obvyklé v dobách, kdy jen samotné dovolání se základních lidských práv a svobod mohlo být samo o sobě důvodem perzekuce, nemohou být dogmaticky a naprosto necitlivě ke změněným společenským poměrům uplatňovány i nadále.", nebo nález sp. zn. I. ÚS 792/06 ze dne 2. 10. 2007 (N 152/47 SbNU 3)].
39. A právě hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může - ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců-členů KSČ. Zde není myšlena eventuální podjatost soudců-členů KSČ [o které je hovořeno sub III. 1. b) tohoto nálezu], ale soudcův výklad zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí, tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu základních práv a svobod. [Ostatně i v mediální sféře je poukazováno na to, že členství v KSČ u soudců může značit sníženou citlivost k lidským právům, které komunistický režim flagrantním způsobem porušoval (srov. např. Zdeněk Jemelík: "JUSTICE: Soudci už na Listopad zapomněli", 19. 2. 2010, http://neviditelnypes.lidovky.cz/justice-soudci-uz-na-listopad-zapomneli-fd0 /p_spolecnost.asp?c=A100218_112215_p_spolecnost_wag)].
40. Obdobné - tedy možnost ideové kontinuity a eventualita její determinace soudcovského rozhodování - platí i ve vztahu k členství soudců v současné politické straně.
41. Nemusí jít přitom o determinaci rozhodování pouze hodnotovým systémem soudce jako člena KSČ, nýbrž i o metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii a celkově pro její koncepci práva vůbec.
42. K této otázce se vyslovila i odborná literatura (srov. Kühn, Z.: Jusnaturalismus vs. Juspozitivismus? Prvních deset let Ústavního soudu a proměna soudcovské ideologie aplikace práva, in sborník textů Dělba moci v České republice, str. 92 a násl.; Kühn, Z.: Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace, Analýza příčin postkomunistické právní krize, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2005, 201 str.; Holländer, P.: Ústavně právní argumentace, ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Linde Praha, a. s., Praha). Literatura poukazuje na prolnutí komunistické ideologie s legislativním optimismem; právo bylo identifikováno jen se zákonem, navíc velmi primitivně pojatým (tedy zákonem zbaveným relevantních hodnot, principů a svého účelu). Uvádí, že analýza relevantních hodnot byla nahrazena opakováním několika marxistických frází, vývoj socialistické společnosti byl "vědecky" plánován, což justifikovalo nadměrný důraz na zákonnou úpravu a současně všeobecné podcenění soudcovské kreativní činnosti. Koncepci komunistického práva tak označuje jako založenou na extrémním formalismu a legalismu, spojenou s jednoduchým kognivistickým modelem interpretace práva, a na jednoduché koncepci pramenů práva, což je ostatně intelektuálně podstatně jednodušší než komplexní sofistikované koncepce pojetí práva na přelomu 20. a 21. století. Současně odborná literatura poukazuje na to, že změna takové právní mentality je dlouhodobější a složitější proces.
43. V obdobném smyslu též judikatura Ústavního soudu opakovaně poukazovala na negativní aspekty koncepce (mj.) komunistického práva: "... dějiny 20. století, spjaté s existencí totalitních států. Mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace. Učinilo zejména z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci." [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Judikatura Ústavního soudu nezřídka byla a dosud je konfrontována s přístupem obecných soudů k právu typickým právě pro koncepci práva předlistopadového; tedy s pojetím práva formalistickým, čistě pozitivněprávním, vycházejícím toliko z jazykového výkladu, aniž by - mnohdy - obecné soudy vzaly v úvahu účel a smysl vykládaných právních předpisů a povinnost chránit základní práva a svobody; to platí dokonce i u těch předpisů, kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem [srov. např. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 40/21 SbNU 353), I. ÚS 792/06 (viz výše) a mnoho dalších].
44. V odborné literatuře bylo kriticky upozorňováno na to, že kupříkladu dosažení účelu rehabilitací bylo brzděno některými obecnými soudy a jimi zastávaným výkladem, který jakoby vycházel z premisy, že na předlistopadovém souzení není třeba nic příliš měnit (srov. Baňouch, H.: Vyrovnávání se s minulostí a efektivnost práva, dostupné např. na http://www.civicbelarus.eu/novinky/roundtable_on_the_strategies_for_eliminating_political_repressions_in_belarus, a tam uváděnou kazuistiku). Bylo poukazováno na kritický postoj některých obecných soudů k ÚS, odmítajících řídit se judikaturou ÚS a jejím prostřednictvím vtahovat do aplikace podústavního práva pohled ochrany základních práv a svobod; to je to známé "Durchstrahlung", o kterém hovoří judikatura i literatura německá (srov. též Holländer, P.: "Ústavně právní argumentace, ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu", Linde Praha, a. s., Praha, str. 73 a násl., a tam uvedenou kasuistiku). Bývalý soudce Ústavního soudu Slovinské republiky pak poukazuje na odpor proti autoritě nových ústavních soudů: "na odpor se staví zbytek soudního odvětví, a to obecné soudy. Nejvyšší soudy přinejmenším tří z těchto států výslovně prohlásily, že se necítí vázány interpretacemi příslušných ústavních soudů. Za nedozrálými problémy prestiže apod. však číhá skutečná otázka týkající se středoevropského vnímání funkce práva ve společnosti, a to specifičtěji nedostatečného pochopení vztahu mezi právem a demokracií." (srov. Župančič, B.: Od souboje ke smlouvě, aneb co vlastně ustavuje ústava, Právník, 6/1998, str. 487). Siniša Rodin ("Diskurz a autorita v Evropské a postkomunistické právní kultuře", Právník, 8/2006, str. 873-892, z anglické verze přeložil Zdeněk Kühn) vysvětluje nechuť soudů aplikovat přímo ústavu postkomunistickou nehybností a přetrváváním koncepce jednoty mocí - veškerá moc je soustředěna v národním shromáždění, které je nástrojem diktatury proletariátu a jeho avantgardy - komunistické strany. Dále lze poukázat například na publikaci Lubomíra Müllera ("Bitvy beze zbraní 1990-2000 Co užitečného přinesly soudní procesy s odpírači vojenské služby", Ostrov, Praha, 2000, 96 str.), která líčí úsilí o prosazení nálezů Ústavního soudu a jeho autority do rozhodovací praxe obecných soudů, a to včetně Nejvyššího soudu (případy odpíračů vojenské služby, táhnoucí se mnohdy ještě z komunistické éry).
45. Z uvedeného plyne možná souvislost mezi kritizovaným způsobem rozhodování soudců obecných soudů a (i) jejich členství v KSČ. Otázku takové případné korelace by mohl pomoci zodpovědět právě předmětný údaj (ve spojení s analýzami jednotlivých případů).
46. ÚS - za současného stavu - není s to tuto otázku kvalifikovaně zodpovědět a ostatně to ani nemůže být jeho úkolem. Je to spíše úkolem občanské společnosti, neboť jde o součást širší otázky vypořádání se s minulostí. V této souvislosti lze odkázat na odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/07, dle něhož vypořádávat se s minulostí může jen sama občanská společnost, která o minulosti (a její jednotliví členové o svém působení v minulosti) vede otevřený dialog. Na poskytnutí předmětného údaje je tak i z tohoto důvodu veřejný zájem, takže již proto jej lze pod čl. 17 a 10 Úmluvy subsumovat.
47. Ostatně již nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 vyslovil právní názor, že personální úřady soudů by měly na požádání sdělit příslušné údaje tak, aby média mohla informovaně diskutovat a analyzovat profesní zkušenosti soudců v návaznosti na způsob jejich rozhodování, a že otázkou veřejného zájmu je kvalita soudního rozhodování v souvislosti s personálním složením justice.
48. Koneckonců, v mediální sféře, tudíž v komponentu občanské společnosti, se výslovně poukazuje na zajímavost zjištění, zda se členství soudců v KSČ promítá do jejich dnešních rozhodnutí (srov. např. Vojtěch Blažek: "Kteří soudci byli v KSČ? To je tajné, rozhodl soud", 15. 12. 2008, http://hn.ihned.cz/c4-10084240-31684570-500000_d-kteri-soudci-byli-v-ksc-to-je-tajne-rozhodl-soud; ČTK: "Má veřejnost právo vědět, který soudce byl v KSČ? Rozhodne ÚS", 22. 2. 2010, http://domaci.ihned.cz/c1-40687850-ma-verejnost-pravo-vedet-ktery-soudce-byl-v-ksc-rozhodne-ustavni-soud; Zídek, P.: "Kam nemůže historik, vpadne Pode Bal", Lidové noviny, 24. 3. 2010).
49. Dokonce u samotných představitelů justice lze nalézt vyjádření volající po sebereflexi soudců a poukazující na to, že zajímavým námětem k úvaze by bylo, nakolik jsou rozhodnutí obecných soudů pod vlivem reliktů minulosti (srov. soudce Nejvyššího soudu Ludvíka Davida v Právních rozhledech č. 22/2005, str. 853).
50. ÚS si uvědomuje, že cituje - byť nikoli jako zásadní - i publicistickou literaturu z pera neprávníků. Tu však nelze přehlédnout, že ÚS nežije ve vzduchoprázdnu, a proto právem reflektuje i názory laické veřejnosti na zásadní nedořešené otázky veřejného života naší republiky.
III. 1. d)
51. ÚS podotýká, že názor, že nelze předmětný údaj podřadit výlučně pod soukromou sféru, podporují i obecnější teze vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533): "... na věc samotnou tedy nelze nahlížet čistě soukromoprávně jako na naprosto klasický spor na ochranu osobnosti ... a zcela přitom odhlížet od shora naznačených úvah týkajících se stěžejních otázek ústavněprávního vývoje našeho státu (vykazujícího výraznou diskontinuitu s minulým komunistickým režimem) i samotné společnosti po listopadových událostech roku 1989. V tomto kontextu je ostatně spor - v zásadě správně - veřejností a sdělovacími prostředky i vnímán.".
52. V nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. 12. 2004 (N 187/35 SbNU 455) ÚS konstatoval obdobně: "... nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ... Ústavní soud je i nadále přesvědčen, že závěry obsažené v tomto nálezu v principu prozařují do všech právních sporů týkajících se vyrovnávání s komunistickou minulostí, tedy i do této konkrétní souzené věci, byť ta sama - leč jen izolovaně vzato - má povahu toliko procesní.".
III. 2.
Poměřování v kolizi stojícího základního práva na informace a základního práva na ochranu soukromí
53. Shora byl vyargumentován názor, že předmětný údaj se týká veřejné sféry, neboť může být otázkou veřejného zájmu. Proto spadá pod ochranu čl. 17 odst. 1, 2, 3 a 5 Listiny a čl. 10 odst. 1 Úmluvy (základní právo na informace) [a důsledně vzato i pod ochranu čl. 15 odst. 1 věty první Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy (ve smyslu ochrany svobody myšlení)].
54. Z toho plyne, že NSS napadeným rozsudkem zasáhl do základního práva stěžovatele na informace, neboť stěžovateli předmětný údaj jako informaci neposkytl.
55. Nikoli však každé omezení základního práva jednotlivce na informace je protiústavní. Výslovně to předvídá čl. 17 odst. 4 Listiny: "Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.". Obdobně hovoří čl. 10 odst. 2 Úmluvy: "Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.".
56. Čili, zásah do základních práv plynoucích z čl. 17 Listiny a z čl. 10 odst. 1 Úmluvy by porušil Listinu a Úmluvu tehdy, jestliže nebude splňovat požadavky stanovené v čl. 17 odst. 4 Listiny a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Musí být tudíž zjištěno, zda by se jednalo o zásah "stanovený zákonem", zda by sledoval jeden nebo více "legitimních cílů" zakotvených v těchto ustanovení a zda by byl v konkrétním případě "nezbytný v demokratické společnosti", aby těchto cílů dosáhl.
57. S ohledem na existenci taxativního výčtu v § 9 zákona o ochraně osobních údajů (arg. a contrario) a v § 8a InfZ lze dovozovat, že by zásah mohl být nazírán jako zásah "stanovený zákonem" ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
58. Též podmínku legitimního cíle hypotetická norma naplňuje. Dotčený zásah může být nazírán jako sloužící k ochraně hodnot citovaných v čl. 17 odst. 4 Listiny a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Konkrétně - jak bylo uvedeno již sub III. 1. tohoto nálezu - slouží k ochraně práva na ochranu soukromí subjektu údajů (v předmětné věci soudce). Zde platí především čl. 10 odst. 3 a čl. 7 odst. 1 Listiny.
59. Nastala tedy kolize základních práv. NSS však dospěl k opačnému závěru, tedy - v podstatě - že předmětný údaj je výlučně součástí soukromí soudce, a že proto zde kolize základních práv neexistuje. Tím však NSS v ústavněprávní rovině pochybil.
60. ÚS tak musel dále vyřešit vyvstalou kolizi základních práv. Tedy uvážit, zda zásah do základního práva na informace splňuje podmínku nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti.
III. 2. a)
61. ÚS zastává názor, že musí být jednoznačně rozlišeno mezi žádostí o informaci, způsobilou přispět k diskusi v demokratické společnosti týkající se veřejného zájmu, a informováním o detailech soukromého života jednotlivce, který nadto kupř. nevykonává veřejnou funkci. Veřejnost má právo být informována, což je základní právo v demokratické společnosti, které se může za určitých okolností dotýkat i soukromého života osob veřejně činných.
62. Z hlediska předmětného údaje se právě o toto jedná. Jak bylo totiž shora vyargumentováno, subjektem údajů byla osoba veřejně činná (soudce), požadovaná informace spadá do sféry diskuse o více důležitých veřejných zájmech a nedotýká se výlučně detailů soukromého života subjektu údajů. Dále lze dodat následující.
III. 2. b)
63. Poskytnutí předmětného údaje může umožnit člověku seberealizaci a rozvoj v podobě svobodného vnitřního utvoření si názoru na nezávislost a nestrannost rozhodujícího soudce jak v minulosti, tak v budoucnosti [srov. bod III. 1. B) tohoto nálezu]. V tomto smyslu tak předmětný údaj umožňuje rozvíjet též myšlení člověka (takže má přesah i do svobody myšlení). Předmětný údaj však umožní člověku již utvořený názor případně veřejně projevit, a tím vyvolat diskusi na toto téma, což může působit jako veřejná kontrola. To tedy umožní občanské společnosti informovaně analyzovat a případně vést diskuzi o nezávislosti a nestrannosti soudců v návaznosti na jejich rozhodování, což naplňuje v demokratickém právním státě žádoucí roli "hlídacího psa" nezávislého a nestranného soudcovského rozhodování. Svoboda myšlení, názoru má vnitřní i vnější aspekt, obdobně jako kupříkladu svoboda náboženského vyznání (která zahrnuje jak svobodu niterní víry v určité náboženství, tak svobodu projevovat tuto víru veřejně).
64. Pokud jde o (niterní či veřejné) posuzování nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího soudce v minulosti, je zřejmé, že - v zásadě - stěží bude moci vést k znovuotevření konkrétního případu před soudem. V tomto smyslu je třeba reflektovat i princip právní jistoty, do něhož je zasahováno hypotetickou kasací pravomocných rozhodnutí. Lhůty k podání opravných prostředků již zřejmě dávno uplynuly. Pokud jde o institut obnovy řízení, relevantní je, že účastník řízení v minulosti mohl - obdobně jako nyní stěžovatel - požádat o sdělení údaje o členství rozhodujícího soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989, a to za účelem případného vznesení námitky podjatosti (se zřetelem na konkrétní okolnosti svého případu), takže o skutečnou novotu (která účastníkovi předchozího řízení nemohla být objektivně známa) půjde stěží.
65. Nicméně skutečnost, že předmětný údaj v minulosti nebude moci v zásadě de iure nic změnit, neznamená jeho bezvýznamnost. Má význam pro futuro, v rovině prevence. Zkoumání nezávislosti a nestrannosti soudce zpětně (tj. v již ukončených případech) totiž často umožní včas rozpoznat případnou podjatost soudce v budoucnu, tedy v typově obdobných případech jako v minulosti. ÚS zde poukazuje na širší smysl předmětného údaje, jehož výrazem je myšlenka amerického filozofa George Santayany, že "ti, kdo si nejsou vědomi věcí minulých, jsou odsouzeni prožít je znovu.".
66. Z hlediska (interního či veřejného) posuzování nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího soudce v budoucnosti je význam předmětného údaje z povahy věci ještě "silnější" (oproti rozhodování v době minulé).
67. Předmětný údaj totiž může sloužit jako prostředek ochrany jednotlivce (v postavení účastníka řízení) co do jeho základního práva na nezávislého a nestranného soudce, neboť mu umožňuje - podle okolností věci - vznést námitku podjatosti. Účastník řízení však musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen.
68. Lze si sice představit protiargumentaci, že ke vznesení námitky podjatosti není nezbytné mít údaj o členství soudců v KSČ ke dni 17. 11. 1989 plošně (a priori, tj. dopředu, o což v podstatě jde v případě stěžovatele), neboť stačí, aby účastník požádal o tuto informaci ve vztahu ke konkrétním soudcům až v konkrétním řízení (takto možná usuzoval NSS v napadeném rozsudku, jestliže poukazoval na: "namítané konkrétní případy se jmenovitými projevy, příp. prolnutí politických postojů do profesní činnosti veřejně činných osob."). Tuto protiargumentaci však ÚS považuje za nepřípadnou, a to z více důvodů.
69. Především, tato protiargumentace nereflektuje fakt, že pokud účastník řízení nepožádá o poskytnutí informace o členství rozhodujícího soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 a posléze nevznese in eventum námitku jeho podjatosti, občanská společnost již nebude mít prostor k utvoření si názoru na dodržení objektivního ústavního práva (na nezávislého a nestranného soudce), a tak jej kontrolovat, neboť údajem o členství rozhodujícího soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 nebude disponovat.
70. Řečeno poněkud jinak, rozhodování podjatého soudce je porušením ústavního principu nezávislosti a nestrannosti soudce. Jde tak o ochranu ústavnosti. Ústavnost má však dvojí smysl. Jednak slouží k ochraně ústavněprávní sféry jedince (tzn. subjektivní funkce), jednak k ochraně ústavního práva jako objektivní kategorie, objektivního hodnotového řádu (a contrario právo subjektivní; tzn. objektivní funkce). Ostatně i dle ustálené judikatury ÚS platí, že ústavní stížnost má nejen subjektivní, ale i objektivní funkci; projevem toho je i to, že ÚS není odůvodněním ústavní stížnosti vázán. Jinými slovy, uvedená protiargumentace sice umožňuje ochranu subjektivního ústavního práva, negarantuje však již kontrolu objektivního ústavního práva občanskou společností, které se objektivní ústavní právo dotýká.
71. Citovaná protiargumentace též neadekvátně vnímá skutečnost, že poskytnutí předmětného údaje by mohlo působit jako prevence. Rozhodujícímu soudci by muselo být zřejmé, že občanská společnost disponuje údajem o jeho členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989. Eventuální pozornost občanské společnosti by tak byla způsobilá činit preventivně tlak na soudce, aby se ve věcech, v nichž se mohou jevit jako nikoli nestranní a nezávislí, sami vyloučili, neboť reálně "hrozí", že budou kontrole veřejnosti podrobeni.
72. Konečně, uvedená protiargumentace nutí účastníka řízení prakticky v každém řízení (majícím vztah k např. členství v KSČ) podávat preventivně žádost o poskytnutí informace o členství rozhodujícího soudce, aby pak případně vznesl námitku podjatosti. To je však způsobilé generovat zbytečné průtahy v každém řízení (pak se dostává do kolize s ústavním právem na rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny).
73. Mimo to, účastníkovi řízení není a priori s jistotou garantováno, že se bude vyčkávat se soudním řízením do okamžiku vyhovění jeho žádosti o poskytnutí informace. Jeho žádosti by navíc nemuselo být ihned vyhověno; pak by musel vznášet opravné prostředky dle InfZ a případně správní žalobu, kasační stížnost a ústavní stížnost, přičemž nelze vyloučit, že v mezidobí by již v jeho věci bylo meritorně rozhodnuto.
74. Citovaná protiargumentace též zatěžuje břemenem aktivity jednotlivce (poznámka: prakticky v každém relevantním soudním řízení lze vznést žádost o poskytnutí informace), ačkoli to není nezbytné, neboť jednotlivec by mohl znát požadované údaje již z jejich předchozího plošného poskytnutí, kupříkladu ve formě předmětného údaje požadovaného stěžovatelem.
75. Shrnuto, informace o členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 představuje jeden z pomocných prostředků občanské společnosti, aby se - v návaznosti na soudcovské rozhodování jednotlivých případů v minulosti a v budoucnosti - ujistila, že konkrétní soudci svou funkci vykonávali a vykonávají v souladu s ústavním cílem svého poslání.
III. 2. c)
76. Poskytnutí předmětného údaje může umožnit člověku seberealizaci a rozvoj v podobě svobodného vnitřního utvoření si názoru na to, jak soudcovo členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může souviset se způsobem soudcovského rozhodování, a to jak ve smyslu hodnotového zaměření soudce, tak i metodologií výkladu práva [srov. bod III. 1. c) tohoto nálezu]. Mimo to, tento údaj umožní již utvořený názor případně veřejně projevit, a tím vyvolat na toto téma diskusi.
77. Prostřednictvím předmětného údaje (ve spojení s případovou analýzou) pak bude otevřen prostor k diskusi kupříkladu k otázce, zda po pádu komunistického režimu nebylo vhodnější - za účelem snížení pravděpodobnosti determinace soudcovského rozhodování hodnotovým systémem totalitního režimu a metodologií výkladu a aplikace práva typickou pro komunistický režim - stanovit určité omezení výkonu soudcovské funkce se zřetelem na vztah soudce ke komunistickému režimu, např. právě vzhledem k členství v KSČ (ÚS v tomto směru nic netvrdí ani nenaznačuje, vyřešit tuto otázku nemůže být jeho úkolem). Zde se tudíž promítá veřejný zájem v podobě profesních předpokladů k výkonu funkce soudce obecně.
78. Nehledě na to, závěry plynoucí z této diskuse by mohly být brány v úvahu při v blízké budoucnosti realizovaném přidělování soudců k soudům vyššího stupně (zejména k vrcholným soudním institucím).
79. Nadto, diskuse na toto téma by mohla vést i dotyčné (zatím pouze hypotetické) soudce k větší sebereflexi, způsobilé přispět k proměně jejich rozhodování, jestliže by uvedená determinace byla stále přítomna (pokud by tedy bylo ještě co měnit).
80. Jestliže by taková determinace v soudcovském rozhodování byla již pouhou minulostí, mohla by být jistě relevantní otázka, po jak dlouhé době fungování demokratického právního státu se ji podařilo vymýtit, s čímž by mohlo souviset i hledání příčin vymizení této determinace; to by mohlo mít rovněž význam pro futuro (tj. ve smyslu urychlení procesu zbavení soudcovského rozhodování přetrvávajícího vlivu mentality totalitního režimu, tedy v hypotetickém případě při znovu nastolení totalitního státu a jeho následném zániku).
81. Konečně, diskuse na uvedené téma implikuje z logiky věci zkoumání hodnotového systému totalitního režimu a jeho metodologie výkladu a aplikace práva. Smyslem takového zkoumání, poznávání a hodnocení je na konkrétních případech soudcovského rozhodování (v konfrontaci se soudcovským rozhodováním nezatíženým totalitním režimem) demonstrovat negativní stránky totalitního režimu, a tudíž přispět k jeho co nejširšímu odmítnutí. Smyslem je též umožnit případně v budoucnu včas rozpoznat znaky totalitního režimu a v rámci ochrany demokracie bránit jeho recidivě v té či oné konkretizované podobě.
III. 2. d)
82. K tomu se dodává, že v poskytnutí údaje o členství soudců v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může být obsažen též veřejný zájem na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice, což ostatně označil za veřejný zájem již nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05.
83. V tomto směru lze odkázat též na § 60 odst. 1 zákona o soudech a soudcích; ten uvádí mezi předpoklady pro funkci soudce a přísedícího záruky takových morálních vlastností, že soudce bude svou funkci řádně zastávat. Dle § 80 odst. 1 zákona o soudech a soudcích platí, že soudce je při výkonu funkce a v občanském životě povinen zdržet se všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce a ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Toto ustanovení je sice myšleno pro soudce pro futuro a nevztahuje se zpětně (ke dni 17. 11. 1989), nicméně relevantní je fakt, že deklaruje souvislost mezi výkonem funkce soudce a jeho osobním i veřejným životem. Důvodová zpráva k zákonu č. 6/2002 Sb. uvádí, že specifika výkonu soudcovské funkce vyžadují, aby na chování a jednání soudce byly kladeny vysoké požadavky, a to jak při samotném výkonu funkce, tak i v osobním a veřejném životě. Dále lze poukázat např. na Etické zásady chování soudce (Soudcovská unie ČR, 28. 10. 2000) nebo Zásady chování soudce (Soudcovská unie ČR, 26. 11. 2005).
84. Přitom úvahy uvedené v bodu 26 tohoto nálezu platí obdobně i ohledně celkové kompetentnosti soudce k výkonu funkce (tedy včetně jejího mravního aspektu). Tedy, při posuzování nejen nezávislosti a nestrannosti, ale i morální kvalifikace soudce nelze odhlédnout od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání morální kompetentnosti u třetích osob, neboť i tento aspekt je důležitý k zaručení důvěry v soudní rozhodování. I když třeba ve skutečnosti není dán reálný důvod k pochybnostem o morální způsobilosti soudce k výkonu funkce, nelze přehlížet případné kolektivní přesvědčení, že takový důvod existuje. Jedná se o obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen vykonávána, ale musí být i vidět, že vykonávána je ["justice must not only be done, it must also be seen to be done." - srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/06 ze dne 5. 3. 2009 (N 46/52 SbNU 457), I. ÚS 722/05 (viz výše)]. Je zřejmé, že sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem (v podobě členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989) může být skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejné funkce, kterou jednotlivec zastává; to platí tím spíše o tak významné funkci, jakou je právě funkce soudcovská. Relevantní je zde tedy veřejný zájem nejen na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice, ale i na tom, zda se tak jeví. Smyslem je též umožnit občanské společnosti diskutovat na téma vypořádání se s minulostí (srov. bod 46 tohoto nálezu). Cílem naopak pochopitelně není revanš vůči soudci-členovi KSČ ke dni 17. 11. 1989.
85. NSS (spolu se správními orgány a s městským soudem) však aproboval nemožnost vymoci si de iure informaci, zda ten který soudce byl členem KSČ ke dni 17. 11. 1989. Takový cenzurní přístup však umožňuje snížení autority soudní moci, protože vytváří prostor pro paušální odsudek soudní moci s tím, že "jistě" i v tom kterém konkrétním případě rozhodoval soudce-člen KSČ ke dni 17. 11. 1989, neboť to není dostupnými fakty vyloučeno; příkladem takového paušálního odsudku je např. příspěvek Payne, J: JUSTICE: Důvěry zbavená soudní moc a co s tím?, 23. 11. 2009, http://payne.bigbloger.lidovky.cz/c/111241/Duvery-zbavena-soudni-moc-a-co-s-tim.html. Čili, autoritu soudní moci může neutajení předmětného údaje posílit, a to již proto, že může napomoci k eliminaci odsudků výsledků činnosti soudní moci a priori. Cenzura informací v tomto směru je způsobilá snížit autoritu soudní moci více než případné kontroverzní názory vyskytnuvší se v eventuálním diskurzu vyvolaném zveřejněním předmětného údaje. Takový účelový selektivní postup naopak autoritu soudní moci snižuje.
86. Demokratické veřejnosti se nutně musí jevit jako absurdní trvat de facto na utajování členství kohokoli - tím spíše soudců - ve straně, jež byla vedoucí silou ve struktuře režimu označeném samotným zákonodárcem za zločinný a nelegitimní, navíc s odkazem na to, že se prý jedná o "citlivé údaje". Paradoxně by tak tento údaj, který tehdy ve veřejné sféře sloužil jako jeden ze základních předpokladů profesní kariéry a který si ambiciózní jedinci uváděli na předních místech svých životopisů, byl nyní vlastně oficiálně nezjistitelný, a to v zásadě opět pouze v zájmu těchto jednotlivců a pokrytecky chápaného "dobrého jména justice". V tom by však mj. bylo možné - vyhraněně řečeno - shledávat i jistou formu výsměchu těm, kteří si tehdy z důvodů hodných úcty pomocí členství v KSČ žádnou kariéru nebudovali nebo proti režimu dokonce aktivně vystupovali.
87. Je třeba zdůraznit, že úctu k justici nelze získat utajováním oprávněně požadovaných údajů a zveřejňováním jen informací, které jsou pochvalné a - snad i v obavě před možnou skandalizací některých osob, jež by mohla být zjednodušeně vztažena k soudní moci jako celku - rezignovat na zpochybnitelné hodnoty demokratického právního státu, jako jsou transparentní veřejná moc, svoboda projevu a právo na informace. V zásadě se jedná o odstraňování bariér, které jsou neodůvodněně kladeny navzdory úsilí o pravdivé poznání a poučení se z minulosti, která, řečeno slovy spisovatele Exupéryho, je vždy zrozením dneška.
88. Totalitní státy nutí člověka nejen mluvit, ale i myslet jistým způsobem, a propaganda předkládá demagogicky jen informace, které se právě hodí. Naproti tomu otevřená, pluralitní společnost podle klasické definice K. Poppera umožňuje především neomezené formování názorů na řešení různých problémů a zároveň jejich kritiku, ze které vyplývá i možnost změny. Condicio sine qua non je přitom nijak nemanipulovaná možnost přístupu k objektivním a pravdivým informacím, které mohou mít vliv na činnost státu, jejž je nutno chápat pouze jako služebníka společnosti a jednotlivce ve jménu snahy o spravedlnost.
89. Zde lze citovat nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 23/05, dle kterého "Cenzura informací a svobodné výměny názorů na práci soudů či výběr osob, které smějí takové informace prezentovat, snižuje důstojnost justice víc než případné kontroverzní názory, které v diskusi zazní.".
90. Stejně tak tato informační cenzura může u veřejnosti způsobit dojem, že ze strany soudní moci "je co tajit" (ve smyslu negativním), jinak by byl údaj poskytnut.
91. Navíc nelze vyloučit utvoření názoru občanské společnosti (po sdělení předmětného údaje a proběhlé případové analýze) o (vůbec či již) nekorelaci předmětného údaje se způsobem soudcovského rozhodování, což též může přispět k posílení autority soudní moci. Shrnuto, předmětný údaj umožňuje intenzivněji naplnit veřejný zájem na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice, což se promítá i do autority soudní moci.
92. Lze tedy shrnout, že jakkoli jsou právo na informace a svoboda projevu limitovány též principem ochrany autority soudní moci (srov. explicitně též např. čl. 10 odst. 2 Úmluvy; k tomu srov. též Klíma, K. a kolektiv: Komentář k Ústavě a Listině, 2. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň, 2009, str. 1103-1104), zatajování předmětného údaje je naopak způsobilé autoritu soudní moci snížit více - jak již bylo uvedeno - než případné kontroverzní názory, které se mohou vyskytnout (hypoteticky pramenící ze zveřejnění předmětného údaje).