Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 ve věci ústavní stížnosti T. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010 č. j. 3 As 10/2009-77, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově kasační stížnosti ve věci týkající se odmítnutí stěžovatelovy žádosti o poskytnutí informace, kteří soudci Vrchního soudu v Olomouci byli ke dni 17. listopadu 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa.
VýrokRozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010 č. j. 3 As 10/2009-77 se zrušuje.
Odůvodnění
I.
Rekapitulace věci a rekapitulace ústavní stížnosti
1. Stěžovatel navrhl ústavní stížností zrušení shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jako "NSS") pro porušení svého základního práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny.
2. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009 č. j. 6 Ca 236/2007-52, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 9. 2007 č. j. OSV 261/2007-ODV. Ministerstvo spravedlnosti zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2007 č. j. Spr Si 1/2007. Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci odmítl žádost stěžovatele o poskytnutí informace - seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa (dále též jako "předmětný údaj").
3. NSS uvedl, že se ztotožňuje jak se závěry, tak i s argumentací rozhodnutí Městského soudu v Praze. V ní se praví, že podle § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (dále též "InfZ") platí, že "Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu."; takovým předpisem je i zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o ochraně osobních údajů"), který ve svém ustanovení § 4 písm. b) vymezuje tzv. citlivé údaje, jimiž jsou "osobní údaje vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení ...". Podle ustanovení § 9 písm. a) tohoto zákona je citlivé údaje možné zpracovávat, jen jestliže subjekt údajů dal ke zpracování výslovný souhlas. Požadované informace jsou přitom citlivým údajem, neboť k citlivým údajům patří i údaje o "politických postojích", mezi které patří dle NSS i členství v KSČ. Proto i NSS dospěl k závěru o nemožnosti předmětný údaj poskytnout.
4. NSS podotkl, že politické strany jsou chápány jako korporace práva soukromého; že ani ze zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nelze dovodit, že by v případě kandidátství či členství v KSČ do 17. 11. 1989 bylo bez dalšího zákonem omezeno právo na nedotknutelnost soukromí; údaje o politické příslušnosti jednotlivých soudců rovněž nepatří mezi předpoklady pro funkci soudce ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (a jejich shromažďování tak není předmětem činnosti ani příslušných soudů ani Ministerstva spravedlnosti); otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů; ten zakotvuje princip, podle něhož prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. NSS konečně konstatoval, že jenom tam, kde se jedná o namítané konkrétní případy se jmenovitými projevy, případně o prolnutí politických postojů do profesní činnosti veřejně činných osob, by předmětný údaj přestával být součástí soukromí fyzické osoby, a stával se součástí sféry veřejné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že i když samotné členství v politické straně bylo původně citlivým údajem, novelou zákona o ochraně osobních údajů bylo z výčtu citlivých údajů vyřazeno. Navíc členství v tak specifické organizaci, jakou byla KSČ, k datu 17. 11. 1989, spíše než o politických postojích člena strany vypovídá o jeho mravních kvalitách a o osobním oportunismu. Dále stěžovatel na podporu svého názoru poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41). Vyslovuje též přesvědčení, že se legitimita soudní moci odvíjí především od kvality soudců, tedy od "personálního substrátu" justice, a veřejná dostupnost všech relevantních informací o minulosti soudců, jak profesní, tak občanské, je ve vztahu k této legitimitě "condicio sine qua non". Politický režim, který by odmítl zveřejňovat informace o totalitní minulosti svých soudců, by byl zcela nedůvěryhodný, a takový stát by nebyl demokratickým právním státem v materiálním smyslu. Osobám ve veřejné funkci přísluší snížená míra ochrany osobnostních práv. Z testu proporcionality musí příslušná práva soudců vyjít jako inherentně slabší než právo veřejnosti dozvědět se, jak se soudce zachoval tváří v tvář nedemokratickému režimu.
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
6. NSS ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že samotné členství v politické straně, jež původně bylo citlivým osobním údajem ve smyslu § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, bylo novelou provedenou zákonem č. 177/2001 Sb. z výčtu citlivých údajů vyřazeno. Předmětná novelizace vycházela z právního rámce daného směrnicí Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES, která rovněž nepracuje s pojmem "členství v politické straně". Údaje o "politických postojích" jsou v kontextu dané směrnice označeny jako "zvláštní kategorie údajů", které odhalují "politické názory". V tomto kontextu je Nejvyšší správní soud rovněž toho názoru, že pojem "politický názor" je pojmem nadřazeným pojmu "členství v politické straně". A minori ad maius, jsou-li jako citlivý osobní údaj chráněny údaje o "pouhých" (neinstitucionalizovaných) politických názorech (postojích), pak tím spíše musí být chráněn údaj o členství v politických stranách a hnutích. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 177/2001 Sb. mělo být účelem vypuštění tohoto označení citlivých údajů pouze zjednodušení zpracovávání osobních údajů pro spolky a politické strany. Údaj o členství osoby v politických stranách jako samostatný údaj nebyl vypuštěn ze zákona o ochraně osobních údajů proto, že by nebyl svou povahou citlivý. Shromažďování údajů o politické příslušnosti jednotlivých soudců není předmětem činnosti ani příslušných soudů ani Ministerstva spravedlnosti, a proto požadované informace nelze (ani - či již - z tohoto důvodu) poskytnout.
7. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze konstatovalo, že se se závěry obou soudů plně ztotožnilo.
8. Stěžovatel, Ministerstvo spravedlnosti a NSS vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
III.
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace podústavního práva
9. Ve své judikatuře Ústavní soud (dále též jako "ÚS") opakovaně poukazuje na to, že dle článku 83 Ústavy České republiky je ÚS soudním orgánem ochrany ústavnosti. ÚS není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. ÚS proto není zásadně povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti a aby podával výklad podústavního práva. Může zasáhnout pouze v případě, že výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže je porušeno některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
10. ÚS se proto jal přezkoumat ústavní souladnost interpretace a aplikace relevantního podústavního práva provedenou NSS. Tedy zkoumal, zda neposkytnutím předmětného údaje nebyly základní práva či svobody stěžovatele porušeny.
11. Již na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné konstatovat, že poměrně značný rozsah odůvodnění tohoto nálezu je dán mimořádnou důležitostí zkoumané problematiky pro budování demokratického právního státu, ke kterému neodmyslitelně patří i upřímná snaha o vyrovnání se s totalitní minulostí a související potřeba podpory otevřené veřejné diskuse, jakož i tomu odpovídající nutnost pojednat věc ústavněprávně pokud možno komplexně, tedy včetně obsáhlejších úvah a citací právněfilozofického, historického a komparativního charakteru.
III. 1.
Ústavní aspekt předmětného údaje
12. Otázkou potřebnou zodpovědět jako první bylo, zda předmětný údaj dosahuje roviny ústavnosti.
13. Předmětný údaj je (rovněž) údajem soukromého charakteru subjektu údaje (je údajem o osobě). Z toho plyne ústavní aspekt předmětného údaje ve smyslu základního práva subjektu údajů na ochranu soukromí. Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny totiž stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí může být omezena jen v případech stanovených zákonem; čl. 10 odst. 3 Listiny uvádí, že "Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údaje o své osobě.".
14. Nicméně další otázkou je, zda předmětný údaj nemá ještě další ústavněprávní dosah. Konkrétně, zda je součástí výlučně soukromí subjektu údajů nebo zda náleží též do veřejné sféry, tedy zda je na něm (a tak i na jeho poskytnutí) veřejný zájem. NSS dospěl k závěru, že jde výhradně o soukromí subjektu údajů. Tato otázka je relevantní proto, že jestliže by byl předmětný údaj součástí též veřejné sféry, dopadalo by na něj i další základní právo; jde o základní právo na informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy, jehož nositelem by ovšem nebyl subjekt údajů, ale stěžovatel (a "každý"). Dle čl. 17 odst. 1 Listiny: "Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny."; dle čl. 17 odst. 2 Listiny: "Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.; dle čl. 17 odst. 3 Listiny: "Cenzura je nepřípustná."; dle čl. 17 odst. 5 Listiny: "Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon."; dle čl. 10 odst. 1 Úmluvy: "Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice ...". Toto základní právo a jemu odpovídající povinnost orgánu veřejné moci je klíčovým prvkem vztahu mezi státem a jednotlivcem; jeho smyslem je participace občanské společnosti na věcech veřejných, tzn. že informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat. Předmětný údaj by měl důsledně vzato ústavněprávní přesah i do základní svobody myšlení (dle čl. 15 odst. 1 věty první Listiny "Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena."; dále srov. čl. 9 odst. 1 Úmluvy zakotvující právo každého na svobodu myšlení). Odepřením poskytnutí předmětného údaje (coby součásti veřejné sféry) by byla omezena základní svoboda jednotlivce utvořit si názor (jako výslednici myšlení) na otázku veřejného zájmu (srov. text níže). Jinými slovy, svobodné utváření názoru implikuje informovanost jednotlivce; pokud jednotlivec v důsledku cenzury nedisponuje relevantními údaji k určité otázce, nemůže si z povahy věci na tuto otázku vlastní názor vytvořit.
15. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 2/10 ze dne 30. 3. 2010 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.) či I. ÚS 1885/09 ze dne 5. 5. 2010 (N 103/57 SbNU 335) dovodil, že právo jednotlivce na informace a tomu odpovídající povinnost státu informace poskytovat jsou podřaditelné i pod čl. 10 Úmluvy [zde Ústavní soud poukázal i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti stížnosti Sdružení Jihočeské Matky v. Česká republika ze dne 10. 7. 2006, stížnost č. 19101/03 (srov. např. Soudní rozhledy, 10/2006, str. 398 a násl.); rozsudek Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku ze dne 14. 4. 2009, stížnost č. 37374/05, zejména bod 35 (dostupný např. in Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 3/2009); rozsudek Kenedi proti Maďarsku ze dne 26. 5. 2009, stížnost 31475/05, bod 43 (dostupný např. in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2009)]; podstatné ale je, že Úmluva samozřejmě nezakazuje smluvním státům přijmout širší katalog lidských práv a svobod a jejich ochrany.
16. V případě, že by byl předmětný údaj výhradně součástí soukromí subjektu údajů, pak by napadená interpretace a aplikace podústavního práva z ústavněprávního hlediska obstála. Pokud by však předmětný údaj náležel též do sféry veřejné, nastala by kolize základních práv, kterou by pak bylo nutné dále řešit. ÚS tedy zkoumal otázku, zda předmětný údaj spadá (též) do sféry veřejné.
III. 1. a)
17. Odpověď lze nalézt již v jeho dosavadní judikatuře, konkrétně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (který přitom NSS v napadeném rozsudku citoval). Uvedený nález vyslovil obecný právní názor (tj. bez ohledu na konkrétnosti toho kterého případu, včetně tehdy projednávaného), že profesionální sféra (a informace o ní, včetně údaje o profesní minulosti) osob působících ve veřejném životě - tj. i soudců - náleží do sféry veřejné.
18. Tu ÚS dodává, že (v zásadě) na všem, co může souviset s fungováním moci ve státě (tedy i moci soudní), mohou mít jednotlivci i veřejnost legitimní zájem; jde o jejich informování a o svobodné utváření názorů (niterní aspekt jednotlivce, jeho seberealizace a rozvoj) a eventuálně o následné veřejné posuzování, tedy o veřejnou diskusi (vnější aspekt), což může působit jako veřejná kontrola činnosti státu. Fungování státní moci se jak jednotlivců, tak i celé veřejnosti přirozeně dotýká. Tedy, smyslem věci je umožnění participace občanské společnosti na věcech veřejných. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605) ÚS podpořil co největší bohatství diskuse o věcech veřejných. To je součástí principu demokracie (svobodná diskuse patří k jádrům pojmu demokratické společnosti; kupříkladu již Tomáš Garrigue Masaryk uváděl, že demokracie je diskuse); jejím důsledkem je právě mj. požadavek, aby prvotní, "předstátní" jednotlivec měl k dispozici informace o fungování státní moci k utvoření si svobodného názoru a mohl případně iniciovat či participovat na veřejné diskusi a tím i státní moc kontroloval. Stát není účelem sám o sobě; jeho účelem je nastolení a garance práva, aby mohli jednotlivci spolu žít v sociálním míru. V ústavním státě tak suverénní lid legitimně chrání sám sebe i proti eventuálnímu nekvalifikovanému výkonu státní moci či proti jejímu zneužití (což nelze z povahy věci a priori vyloučit); to se týká i moci soudní. Ostatně, samo základní právo na informace je v Listině systematicky umístěno pod oddíl "politická práva", tedy pod stejný oddíl, v němž je mj. zakotveno právo občanů podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců nebo právo občanů za rovných podmínek na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.
19. Koneckonců, též judikatura Evropského soudu pro lidská práva ustáleně označuje otázky spjaté s fungováním soudní moci za otázky obecného zájmu [(srov. např. rozsudek senátu 4. sekce ve věci Hrico proti Slovensku ze dne 20. 7. 2004, č. stížnosti 49418/99, dostupný např. in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/2004, str. 291 a násl.), které z toho titulu mohou být předmětem veřejného informování a posuzování (včetně kritiky)].
20. Vstup občanské společnosti do této části osobnosti soudce je tudíž opodstatněn skutečností, že v případě soudů jde o mocenské orgány; to je spojeno s faktem, že profesionální sféra (profesní minulost) soudce může souviset s realizací moci ve státě (s rozhodováním soudce). Ostatně již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 (dostupném též na http://nalus.usoud.cz) označil ÚS konstatování, že profesní minulost souvisí se současným rozhodováním soudce - pod zorným úhlem bohaté zahraniční literatury - až za triviální.
21. Přitom profesionální sféra včetně minulosti soudce se netýká jen úzce formálního výčtu dosud zastávaných profesních funkcí. Z výše citované premisy - dle níž (v zásadě) vše, co souvisí s fungováním justice, může být předmětem legitimního veřejného zájmu - plyne, že profesní (a tím i veřejnou) sféru naplňují (zásadně) veškeré aspekty osobnosti soudce objektivně způsobilé mít souvislost s výkonem jeho funkce.
22. Takovou korelující skutečností je i členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989, a to z mnoha důvodů.
III. 1. b)
23. Členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, a to případ od případu (tj. jestliže meritorní rozhodnutí může např. s členstvím v KSČ skutečně či jen opticky souviset).
24. Ostatně, i sám ÚS již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 vyslovil, že informace o profesní minulosti soudce jsou "relevantní pro posuzování nestrannosti a nezávislosti jednotlivých soudců v návaznosti na rozhodování jednotlivých kauz.", z čehož mj. dovodil, že údaje o profesní minulosti soudce náleží do sféry veřejné.
25. Na uvedeném nemění nic ani dvě usnesení Ústavního soudu citovaná v napadeném rozsudku NSS na podporu jeho názoru, dle kterých "prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem." (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09, III. ÚS 2336/08, ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Naopak, názor vyslovený v citovaných usneseních ÚS podporuje shora uvedené úvahy, neboť (nepřímo) zvažuje možnost podjatosti soudce z důvodu členství v KSČ v konkrétním případě. [V této souvislosti ÚS dodává, že citovaná dvě usnesení ÚS nevyslovila nutnost obecně respektovat soukromí soudců - členů KSČ (jak tvrdí NSS), neboť o právu na soukromí soudce coby člena KSČ vůbec nepojednávala; řešila otázku podjatosti soudce z hlediska eventuálního členství v KSČ. Tím méně pak platí, že by snad citovaná usnesení vyslovila nutnost obecně respektovat soukromí soudců - členů KSČ.]
26. ÚS v této souvislosti uvádí [s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)] následující. Neexistence nezávislosti či nestrannosti soudce může být dovozována jak v obecné (typové) rovině, tak v rovině konkrétní (vztah konkrétního soudce ke konkrétní věci či osobě). Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze odhlédnout ani od jevové stránky věci; za validní kritérium je považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý k zaručení důvěry v soudní rozhodování. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti soudce, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod dán je (k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04, jenž cituje i "rozhodnutí ESLP ze dne 23. 6. 1981, Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii, č. 6878/75"). I ve vztahu k justici totiž platí obecný sociologický poznatek, tzv. Thomasův teorém (srov. např. in Kolektiv, Velký sociologický slovník, I., Praha, Karolinum, 1996, str. 171), dle něhož platí, že je-li určitá situace - zde neexistence nezávislosti či nestrannosti - lidmi definována jako reálná, pak je reálná i ve svých důsledcích; chybí obecná důvěra, že rozhodnutí je spravedlivým rozhodnutím nezávislého a nestranného tribunálu. Přitom důvěra v právo patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu [srov. mezi jinými např. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)].
27. Lze si v konkrétnostech představit mnoho případů, ve kterých by informace o soudcově členství v KSČ mohla vyvolat (na první pohled) objektivní obavu z podjatosti soudce. Kupříkladu, pokud by soudce-člen KSČ ke dni 17. 11. 1989 rozhodoval o povinnosti státního orgánu zveřejnit údaje o členství jiného soudce v KSČ, mohly by být naplněny důvody (samotným NSS citovaného) usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 2336/08, že případný závěr o podjatosti soudců musí být opřen "o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení". Rozhodující soudce by si totiž jistě byl s to představit, že jestliže by rozhodl o poskytnutí předmětných údajů, mohl by být i on sám takto prezentován veřejnosti. Mohlo by se tak jednat o rozhodnutí sui generis ve vlastní věci v budoucnu (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua). Ostatně právě v případě předchozího rozhodování městského soudu o správní žalobě stěžovatele (které vyústilo ve vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008 č. j. 10 Ca 247/2007-49) se prohlásili za podjaté dva soudci senátu v reakci na námitku stěžovatele, že by se měli vyloučit ti, kteří byli členové KSČ. Předsedkyně senátu oznámila předsedovi soudu, že je objektivně dán zákonný důvod pro její vyloučení z projednávání a rozhodování dané věci, neboť uvedená právní věc se týká práva na informaci o členství stávajících soudců v KSČ před rokem 1989. Již samotná skutečnost, že vykonávala funkci prokurátorky, by mohla vyvolat pochybnost o nestranném rozhodování ve věci pro obecně deklarovanou provázanost prokuratury s KSČ, případně i pro poměr k osobám, jichž by se stěžovatelem požadovaná informace mohla dotýkat. Předseda městského soudu považoval důvody, pro které se oba soudci cítili podjatí, za dostatečné, a proto určil senát tak, aby věc projednávali a rozhodli soudci, u nichž by s ohledem na jejich věk nepřicházela v úvahu pochybnost o jejich podjatosti. NSS však ve svém rozsudku ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 4 As 2/2009 shledal, že tento postup nebyl v souladu s § 8 odst. 3 s. ř. s., protože jmenovaní soudci nebyli určeni podle rozvrhu práce; proto NSS rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008 č. j. 10 Ca 247/2007-49 zrušil.
III. 1. c)
28. Členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může též souviset se způsobem soudcovského rozhodování i v následujícím smyslu.
29. Jak již konstatoval ve své judikatuře kupříkladu Evropský soud pro lidská práva, členství v komunistické straně vyjadřovalo v mnohých společenských sférách ztotožnění se (sounáležitost) s režimem, individuální angažovanost pro režim, tedy v podstatě aktivní prosazování komunistického režimu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999, č. stížnosti 25390/94, dostupný např. in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/1999, str. 121 a násl.). Vstup do komunistické strany - obzvláště např. u právníků - býval (mnohdy) zárukou přímého provádění její politické vůle.
30. Zdaleka ne však ve všech případech šlo o aktivní prosazování komunistického režimu ze strany členů KSČ. Přesto v případě členství v KSČ nelze přehlédnout - jak uvedl případně ÚS ve svém historicky prvním nálezu [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)] - že tito jednotlivci nadále zůstávali členy organizace, jejíž vedení a politická praxe se stále zřetelněji rozcházely nejen se základními hodnotami lidskosti a demokratického právního státu, ale i s vlastními programy a zákony. Tedy, členy organizace s vedoucí rolí "v takovém režimu, v němž jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami, strany nejsou stranami, demokracie není demokracií a právo není právem - přinejmenším ve smyslu právního státu, protože aplikace práva byla politicky schizofrenní, rozštěpená všude tam, kde vstupoval do hry politický zájem vládnoucích." (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93; k tomu dále srov. např. četnou judikaturu poukazující na notorickou skutečnost, že komunistický režim soustavně porušoval flagrantně práva jak "běžná", tak i základní lidská práva a svobody (i vlastní právní předpisy), a dodržoval je v podstatě jen tehdy, jestliže se to jeho mocenským záměrům hodilo - srov. např. usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 1211/07, I. ÚS 746/02, I. ÚS 508/99, I. ÚS 82/99, I. ÚS 320/08 aj. (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tato presumpce přitom platí tím spíše - z povahy jejich oboru - ve vztahu k právníkům. Přitom v prvé řadě by měli stát právníci na stráži při ochraně demokracie; to již proto, že právě oni by měli být jako jedni z nejkvalifikovanějších schopni odhalit zneužívání formálně utvořeného práva k zakrytí skutečné protiprávnosti a porušování základních práv a svobod aj. (ostatně v tom m. j. tkví smysl výuky právních dějin na právnických fakultách). V takových případech lze proto hovořit o pasivním prosazování komunistického režimu (ať již pramenilo z jakéhokoli motivu). Již samotné členství jednotlivce v komunistické straně ji v jistém smyslu legitimizovalo, nepřímo podporovalo. To platilo i proto, že dle veřejně dostupných zdrojů činil kupříkladu k 1. lednu 1989 počet členů a kandidátů strany patrně 1 701 085 (srov. např. http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/kvcr/kvcr_22.htm).
31. Zde lze přiměřeně poukázat na myšlenky Karla Jasperse (Otázka viny, Příspěvek k německé otázce, Academia, Praha, 2006), který rok po 2. světové válce píše "Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako člověkem. Tato solidarita je porušena, přihlížím-li, jak dochází k bezpráví a zločinu ... Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen ... Dopouštět se nesčetných malých činů nedbalosti, pohodlného přizpůsobení, laciného ospravedlňování bezpráví, nepozorované podpory bezpráví, podílet se na vzniku veřejné atmosféry, která šíří nejasnost, a jako taková teprve umožňuje zlo, to vše má následky, které zčásti také podmiňují politickou vinu na poměrech a dění. Do morální oblasti patří i nejasné ponětí o významu moci v lidském soužití. Zastřít tento základní stav věcí je právě tak vinou jako falešně zabsolutnit moc jakožto jediného určujícího činitele událostí. Je osudem každého člověka, aby byl zapředen do mocenských poměrů, jejichž prostřednictvím žije. Toto je nevyhnutelná vina všech, vina člověčenství. Této vině čelíme tím, že se zasazujeme o moc, která uskutečňuje právo, lidská práva. Zanedbat spolupráci na strukturování mocenských poměrů, na boji o moc ve smyslu služby právu, je základní politickou vinou, která je zároveň vinou morální. Politická vina se stává morální vinou tam, kde je mocí zničen smysl moci - tj. nastolení práva, étos a čistota vlastního národa. Neboť tam, kde moc sama sebe neomezuje, je násilí a teror, který končí zničením života a duše ... O morální vinu však jde u všech, kteří popřávají místo svědomí a lítosti. Morální vinu mají ti, kdo jsou schopni pykat, ti, kdo věděli, nebo mohli vědět, co činí, a přece šli cestami, které chápou při sebeprojasňování jako provinilé bloudění - ať už si pohodlně zastírali, co se dělo, nebo se dali omámit a svést, či ať se dali koupit osobními výhodami, nebo poslouchali ze strachu. Zpřítomněme si některé z těchto možností: a) Život v masce - nevyhnutelný pro toho, kdo chtěl zůstat na živu - s sebou nesl morální vinu. Lživé prohlašování loajality vůči hrozícím instancím ... a mnoho jiného, co vzbuzovalo zdání, že jsme s nimi ... Jen zapomnětlivec se v této věci může klamat, protože chce klamat. Kamufláž patří k základním rysům našeho života. Tíží naše morální svědomí. b) Rozryvnější je v okamžiku poznání vina způsobená falešným svědomím. Mnoho mladých lidí procitá s hrozným vědomím: mé svědomí mě klamalo - nač se mohu ještě spolehnout? Věřil jsem, že žiji v duchu idealismu, že se obětuji pro nejušlechtilejší cíl a že chci to nejlepší. Každý, kdo takto procitá, se bude zkoumat, kde byla vina - vina způsobená nejasností nebo tím, že nechtěl vidět, nebo tím, že se vědomě uzavřel do izolované sféry slušnosti vlastního života ... c) ... polovičatost a příležitostné vnitřní připodobnění a přizpůsobení bylo morální vinou bez jakéhokoli rysu tragičnosti, která je vlastní předchozím druhům viny. Tato argumentace: je na tom přece i něco dobrého - tato ochota k domněle spravedlivému uznání - byla u nás rozšířena. Jen radikální buď - anebo mohlo být pravdivé. Poznávám-li, že princip je zlý, pak je všechno špatné a zdánlivě dobré důsledky nejsou samy tím, čím se zdají být. d) Mnoho lidí se oddávalo pohodlnému sebeklamu: Však jednou změníme tento zlý stát, strana opět zmizí, potrvá nanejvýš do smrti Vůdce. Nyní musíme být s nimi, abychom zevnitř obrátili věc k dobrému ... S docenty: "Jsme ve straně vnitřní opozicí. Odvažujeme se nepředpojaté diskuse. Dosahujeme duchovních realizací. Proměníme zase pomalu to všechno v starou německou duchovnost." - Klamete se. Ponechávají vám svobodu dvorních bláznů s tou podmínkou, že budete vždy poslušni. Mlčíte a ustupujete. Váš boj je zdáním, které je pro vedení žádoucí. Pomáháte německému duchu jen do hrobu ... e) Je rozdíl mezi aktivními a pasivními. Lidé politicky činní a uskutečňujícími politiku strany, vedoucí a propagandisté, jsou vinni. Jestliže se nestali zločinci, mají přece vzhledem ke své aktivitě pozitivně určitelnou vinu. Avšak každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný ... pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu. V bezmocném podrobení zůstávalo vždy volné pole pro aktivitu, která sice nebyla bez nebezpečí, ale při obezřetnosti mohla být účinná. Jednotlivec bude muset uznat, že promeškal-li úzkostlivě tuto příležitost, je morálně vinen. Slepota vůči neštěstí druhých, tato chybějící fantazie srdce, a vnitřní nedotčenost viděným zlem, toť morální vina. f) Morální vina, spočívající v tom, že jsme se vnějškově přizpůsobili, souputnictví, je v té či oné míře společná nám mnohým. Kvůli životním možnostem, aby neztratili své strany a konali jiné činy nominální příslušnosti. Nikdo pro to nenajde naprostou omluvu, zvláště připomeneme-li si, že bylo mnoho Němců, kteří k takovému přizpůsobení nepřikročili a vzali na sebe skutečně všechny nevýhody ...".
32. Je namístě připomenout i slova emeritního soudce Ústavního soudu V. Čermáka, který mj. uvádí: "Všechno právo ve světě bylo vybojováno na těch, kteří se mu vzpírali ... Právo není pouhým pojmem, ale živou silou, nepřetržitou prací celého národa. Všechny vymoženosti, jež historie práva může zaznamenat - zrušení otroctví a nevolnictví, dosažení nejrůznějších svobod - byly vydobyty bojem trvajícím i celá staletí ... Odpor proti bezpráví je povinnost nejen k sobě samému, neboť je splněním příkazu mravního sebezachování - ale je současně povinností i vůči celku. Hájí-li jednotlivec své právo, hájí tím současně platnost práva vůbec. Odpovědnost nemají pouze ti, kteří zákon přestupují, ale i ti, kteří neměli odvahu jej uhájit." (Vladimír Čermák: Otázka demokracie. Díl 4, Hodnoty, normy a instituce. 1. vydání 1998, str. 218, 219).
33. Rovněž lze v této souvislosti citovat nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), který - zjevně ovlivněn shora citovanými úvahami Karla Jasperse - mj. konstatoval: "Pro vymezení kategorie odpovědnosti je určující vědomí, že jednotlivec sám je odpověden za své životní postoje, za svá sociální a hodnotová rozhodnutí a že nikdo nemůže za něj tuto odpovědnost převzít, ani sama společnost či dějiny. K osudu každého člověka náleží, že je zapředen do mocenských poměrů, a z této jeho pozice vyplývá jeho odpovědnost zasazovat se o moc, která uskutečňuje lidská práva. Důvodem zakládajícím sociální, politickou, mravní, v některých případech i právní, odpovědnost je tedy právě i zanedbávání spolupráce při strukturování mocenských poměrů, nečinnost v boji o moc ve smyslu služby právu. Proto také v demokracii je politický systém založen na institucionálně konkretizované představě o společné odpovědnosti všech lidí za osud celé lidské společnosti, proto aspekt odpovědnosti zde prolíná ve větší či menší míře všemi sférami, osobním životem jednotlivce, právem i politikou. Imanentním rysem řádu povinnosti a odpovědnosti v demokracii je nejen jeho obecný charakter, ale také jeho vnitřní jištění, vyplývající z interního vztahu subjektu k sociálnímu jednání a jeho následkům. Jen za normy, k jejichž vytvoření jednotlivec přispívá spontaneitou svého myšlení a jednání, se může cítit v pravém smyslu odpověden ... Ani život v politické temnotě nelegitimuje totiž k naprosté sociální rezignaci a apatii: jestliže nějaká společnost je ovládána tyranem, bývá to nejčastěji proto, že nemá odvahu ani schopnost se spravovat sama. Lidský svět může být zachován jen tehdy, jestliže v něm každý ponese svůj díl odpovědnosti, díl, který za něj nikdo nemůže převzít ... dochází k jednomu z historicky významných střetů mezi demokracií a totalitarismem, ke střetu, v němž každý spoluodpovídá za to, jakou pozici zaujme a jakou sociální a politickou roli převezme, totiž roli obránce demokracie či aktéra její destrukce. Jak případně poznamenal již Emerson, ,člověk by sice slunečním žárem pravdy byl zcela oslněn, ba oslepen, nicméně nemůže se vyhýbat jejímu světlu natolik, aby již raději vůbec neviděl'...".
34. Ve vztahu k oběma skupinám členů i kandidátů komunistické strany se ostatně považoval za nezbytné vyslovit - v rámci úsilí vyrovnat se s komunistickým režimem (srov. preambuli a důvodovou zprávu) - i samotný Parlament v zákonu č. 198/1993 Sb. Ten deklaroval spoluodpovědnost členů Komunistické strany Československa "za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody.". Dále tento zákon vytyčil spoluodpovědnost těch, "kteří komunistický režim aktivně prosazovali" (srov. § 1 odst. 1 a 2), v tomto případě za zločiny režimem spáchané. ÚS v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (ve vztahu k zákonu č. 198/1993 Sb.) rozlišil tento dvojí typ odpovědnosti dle stupně morální spoluodpovědnosti. K tomuto zákonu se opakovaně vyslovil ÚS i ve své další judikatuře [například v nálezu sp. zn. II. ÚS 515/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 79/30 SbNU 233) konstatoval: "Preambule téhož zákona činí odpovědné za způsob vlády v letech 1948-1989, a tedy i za výše specifikovanou perzekuci, KSČ, její vedení i její členy. Tuto myšlenku dále rozvádí i § 2 odst. 2 téhož zákona. Z toho důvodu lze nahlížet na členství jednotlivce v KSČ v letech, kdy měl být ,politicky' pronásledován komunistickým režimem, jako na vyvratitelnou skutkovou domněnku, že takto politicky pronásledován nebyl, neboť patřil naopak ke skupině, jež za politické pronásledování sama nese odpovědnost. Břemeno důkazní nese daný jednotlivec (stěžovatel)."]. K tomu ÚS poukazuje na obdobný slovenský zákon č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, především na jeho preambuli.