279. Ustanovení § 17 zakládá sedmnáctileté tzv. přechodné období, po které stát vyplácí dotčeným církvím a náboženským společnostem příspěvek na podporu jejich činnosti. Výše příspěvku je odvozena z částky vyplacené jednotlivé oprávněné církvi v roce 2011, přičemž v prvních třech letech přechodného období je vyplácena částka v plné výši referenční částky a v každém dalším roce se částka snižuje o částku odpovídající 5 % částky vyplacené v prvním roce přechodného období. Příspěvek na podporu je konstruován degresivně, bez valorizace, není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění a vyplácí se do 31. ledna daného roku.
280. Podle důvodové zprávy „[z] jednání o podobě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi vyplynula potřeba církví a náboženských společností připravit se na dobu, kdy poprvé po více než 60 letech závislosti na státu budou své aktivity financovat samostatně. Aby přechod církví a náboženských společností ze systému státního příspěvku na systém samofinancování byl co možná nejplynulejší, byla učiněna dohoda o zavedení tzv. přechodného období, kdy stát bude církvím a náboženským společnostem po určitou dobu vyplácet příspěvek na platy duchovních a na provoz, jako je tomu v současné době. Výše tohoto příspěvku však bude fixována (tzn. nebude se valorizovat ani zvyšovat v případě zvýšení počtu duchovních) a od určitého roku dále se naopak bude postupně snižovat, až její vyplácení skončí docela. Institut přechodného období vytváří časový prostor, ve kterém by si církve a náboženské společnosti měly vytvořit dostatečnou hospodářskou základnu, která jim umožní samostatné financování“ (s. 40). Jinými slovy řečeno, účelem přechodného období je „umožnit dotčeným církvím a náboženským společnostem přizpůsobit se – po více než 60 letech trvající majetkové závislosti na státu – nové ekonomické situaci, kdy stát již nadále přímo nefinancuje jejich duchovní ani jim nepřispívá na úhradu dalších nákladů.“ (s. 62). Uvedený účel je pak komplementárním k účelu ustanovení § 15 odst. 1, 2, jimiž zákonodárce sledoval zmírnění dopadů naturální restituce v souvislosti s ukončením financování podle zákona č. 218/1949 Sb., a to v rozsahu poměrné částky finanční náhrady, která neodpovídá hodnotě restitučního nároku (viz výše).
281. Vůči přechodnému období vznáší námitky především vedlejší účastník 1). Namítá rozpor s čl. 2 odst. 1 Listiny, a to v rozsahu náboženské a konfesní neutrality státu. Zpochybňuje okruh dotčených církví a náboženských společností s ohledem na existenci církví, které o přiznání práva na hospodářské zabezpečení do 31. 12. 2012 nepožádaly, případně které vzniknou v budoucnu, zpochybňuje dále délku přechodného období, namítá nemožnost příspěvek na podporu odejmout v případě, kdy dotčená církev či náboženská společnost přestane plnit závazky a počne porušovat zákony.
282. Pokud se jedná o tvrzený rozpor s čl. 2 odst. 1 Listiny, odkazuje Ústavní soud na rozbor provedený dále. Pokud se jedná o otázku, zda samotný institut přechodného období je ústavně konformním, tedy zda tzv. hospodářské zabezpečení podle zákona č. 218/1949 Sb., pokud je ukončováno, musí být ukončeno okamžitě, bez přechodného období, konstatuje Ústavní soud, že k tomuto bodu vedlejší účastník 1) nepředkládá žádnou argumentaci. Ústavní soud, pokud v minulosti ani nenaznačil protiústavnost samotných zvláštních práv podle zákona č. 3/2002 Sb. ve znění tehdy účinném (sp. zn. Pl. ÚS 6/02, část VII), neshledává ani protiústavnost jejich (materiálně nahlíženo) postupného ukončení (konkrétně: zvláštního práva být financován, a to formou degresivního plnění v přechodném období).
283. Je nepochybné, že příspěvek na podporu navazuje právě na právní stav účinný do 31. 12. 2012, a to na základě § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a zákona č. 218/1949 Sb. Ve vztahu k zákonu č. 218/1949 Sb. byl nucen zákonodárce reagovat na, z hlediska dosavadního právního a politického vývoje, určitý anachronismus (z komparativního hlediska však nikoliv anomálii) způsobený změnou právních a politických poměrů v Československu po roce 1989. Zákon č. 428/2012 Sb. tedy není založen na zcela volné úvaze zákonodárce, kterým by byl nastavován libovolný vztah státu a církví, nýbrž jeho předmětem je úprava právních institutů a vztahů již existujících, založených v rozhodném období.
284. K otázce okruhu dotčených církví a náboženských společností a jejich rovnosti platí již vyslovené – tedy existence přiznaného zvláštního práva dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. na straně dotčených církví je objektivním kritériem, které umožňuje jejich odlišení o jiných církví a náboženských společností. Návrh na přiznání zvláštního práva je za zákonem stanovených podmínek v dispozici konkrétní církve, přičemž nevyužití uvedeného práva nemůže založit protiústavní nerovnost. V tomto ohledu tedy nelze hovořit o diskriminaci, resp. „privilegiu“ dotčených církví, jak uvádí vedlejší účastník 1). Vedlejší účastník 1) při poukazu na situaci v budoucnu registrovaných církví rovněž mlčí o tom, že zákon č. 428/2012 Sb. v rozsahu derogace zákona č. 218/1949 Sb. a zavedení přechodného období ukončuje toliko přímé financování církví a náboženských společností státem, ale neruší další tzv. zvláštní práva církví a náboženských společností, která znamenají rovněž přímou a nepřímou podporu církví a náboženských společností, ani neruší prvky nepřímé podpory státu, např. v oblasti daňového zvýhodnění. O uvedená zvláštní práva se pochopitelně nové církve mohou nadále ucházet, a to i s důsledky finanční podpory od státu např. v typickém případě podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb., ve znění zákona č. 428/2012 Sb. (zřizování církevních škol). V tomto napadená právní úprava (ukončení přímého financování státem) nevytváří pro církve nově vzniklé v budoucnu nepřátelské či odrazující prostředí, dokonce ani právní a ekonomické prostředí indiferentní, nýbrž toliko prostředí lišící se mírou státní podpory oproti právnímu stavu účinnému do 31. 12. 2012.
285. Jedná-li se o otázku délky přechodného období (17 let), hodnotí tento parametr Ústavní soud v souvislosti s degresivním a nevalorizovaným mechanismem přiznání výše konkrétních částek, kdy reálný význam dočasně vyplácené částky v degresivní výši z hlediska vytčeného lze ještě označit za ukončení přímého financování, a nikoliv za jeho pokračování či dokonce posilování, jak namítá vedlejší účastník 1), který nepřípadně volí slova o zavedení konceptu „státních církvích“. Přezkum posouzení vhodnosti určité délky trvání přechodného období s ohledem na minimalizaci negativních dopadů na fungování dotčených církví ani přezkum ekonomických možností státu neleží na Ústavním soudu. Z hlediska financování církví a náboženských společností, které vzniknou v budoucnu a splní podmínky stanovené zákonodárcem, nemůže Ústavní soud a priori vyloučit možnost přijetí nové právní úpravy v budoucnu, která může představovat určitý model nové formy podpory registrovaným církvím a náboženským společnostem. Takováto právní úprava ve vztahu k církvím a náboženským společnostem dotčených zákonem č. 428/2012 Sb. pak např. zohlední i průběh přechodného období.
286. Oproti finanční náhradě podle čl. 15 odst. 1, 2, resp. její vyrovnávací poměrné části, tedy příspěvek na podporu není konstruován přímo v úzké vazbě na restituční část vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi. Tento odlišný charakter příspěvku, jímž je již přímo navazováno na institut hospodářského zabezpečení podle zákona č. 218/1949 Sb., tak představuje prostor pro politickou úvahu zákonodárce i v budoucnu. Podstata tohoto příspěvku tak jednak umožňuje v tomto rozsahu eventuální odůvodněný zásah do nabytých práv dotčených církví např. z již uvedeného důvodu přijetí nové komplexní právní úpravy podpory registrovaných církví a náboženských společností do budoucna, případně též z důvodů, které naznačuje vedlejší účastník 1), jak jsou obsaženy v § 21 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (důvody odejmutí zvláštního práva), o případech zrušení dotčené církve podle § 22 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemluvě (typicky činnost v rozporu s právním řádem). Na druhou stranu je nutno k námitce vedlejšího účastníka 1) dodat, že pouze politicky hodnocená „společenská relevance“, resp. absence této „relevance“ (odst. 32) je kritériem pro zásah do práv založených § 17 zákona o vyrovnání s církvemi zjevně nedostatečným. To platí i v případě, že by se úvaha zákonodárce měla, jak je naznačováno, opírat o „přihlášení se obyvatel České republiky k údaji o náboženském vyznání, resp. k příslušnosti k církvi a náboženské společnosti podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů z let 1991, 2001 a 2011.“. Je notoricky známo, že uvedená rubrika náboženského vyznání při sčítání lidu, domů a bytů není povinnou, což se projevuje nízkým počtem odpovědí a celkově omezenou vypovídací hodnotou. Zároveň uvedená rubrika nebyla nijak (ani v teoretických úvahách) dána do souvislosti s modelem financování církví a náboženských společností, tedy nebyla respondentům naznačena jakákoliv váha údaje o náboženské afiliaci, která by měla následně mít vliv na výkon veřejné moci. Z uvedeného statistického údaje tudíž nelze vycházet stejným způsobem jako z exaktní evidence členství v dané církvi, jak je koncipována pro účely např. církevní daně ve Spolkové republice Německo, nebo jako z veřejného hlasování sui generis o postavení církví a náboženských společností.
287. K tvrzení vedlejšího účastníka 1), že finanční náhrada a příspěvek na podporu vytvářejí z „církví ekonomicky velmi silné subjekty, které pak mohou prosazovat jisté náboženské vyznání mnohem snadněji, než by tomu bylo bez této podpory“, lze po ústavněprávní stránce dodat, že pokud se jedná o „snadné prosazování náboženství“, má vedlejší účastník 1) na mysli patrně základní právo zaručené čl. 16 odst. 1 Listiny, dle něhož má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Na toto základní právo se však vztahuje limitační klauzule v odstavci 4, dle níž výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. S ohledem na uvedené existující ústavní meze není zřejmé, v čem má spočívat ohrožení ústavnosti v případě postupného ukončení přímého státního financování, když k „prosazování náboženství“ jako negativního jevu mimo rámec ústavnosti mohly dotčené církve (teoreticky) využít již dosavadní tzv. hospodářské zabezpečení po dobu přibližně dvaceti let.
288. Pokud snad vedlejší účastník 1) brojí proti podpoře činnosti církví v mezích čl. 16 odst. 1 Listiny (kdy činnost církví sama o sobě není protiústavní), je nutno zdůraznit, že zákon č. 428/2012 Sb. navazuje na dosavadní právní úpravu a praxi a jedině v tomto kontextu jej lze hodnotit. Přímé financování (některých) registrovaných církví státem především není ustanovením § 17 nově zakládáno, jak své námitky formuluje vedlejší účastník 1), nýbrž ukončováno. Dále pokud uvádějí (jako ústavní hrozbu), že dotčené církve „mohou pro svou činnost využívat i externích služeb (mediálních agentur, reklamy apod.)“, je třeba uvést, že využívat služeb „mediálních agentur“ církvím zákonodárství umožňovalo i do 31. 12. 2012 (jakkoli není zřejmé, zda se jedná o obavy z mediálních aktivit v oblasti právě církevních restitucí či o informování o širších aktivitách církví). Přesto vedlejší účastník 1) nekonkretizuje žádný případ, kdy by se tak v minulosti stalo a k jakému protiústavnímu následku to vedlo. Zároveň vedlejší účastník 1) nevzal v potaz ustanovení § 48 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 132/2010 Sb., který provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání zakazuje zařazovat do vysílání náboženskou reklamu. Nadto je možno dodat, že obecně (nahlíženo historií moderního státu) veřejná podpora církví a náboženských společností státem neplyne ze snahy státu „prosazovat určité náboženství“, nýbrž je založena na ocenění vnějšího, kulturního, sociálního a obecně prospěšného, nikoliv tedy nutně kultového, působení církví ve společnosti.
289. Konečně, pokud vedlejší účastník 1) namítá, že kumulovaná finanční částka (vyrovnávací složka) dle § 15 odst. 1, 2 a příspěvek na podporu dle § 17 vytvoří z dotčených církví „ekonomicky velmi silné subjekty“, lze jen poukázat na orientační výpočet předložený Ekumenickou radou církví, Federací židovských obcí a Českou biskupskou konferencí (amicus curiae brief), dle něhož výsledný kumulovaný celkový příjem od státu oproti roku 2011 (bez Církve římskokatolické, pro niž je charakteristický restituční charakter finanční náhrady) stoupne v průměru o necelých 10 % (u dvou církví klesne), tedy se v zásadě nejedná se o nějaký podstatný nárůst oproti současným příjmům, když zároveň se jedná o přechodné období, které má dotčeným církvím a náboženským společnostem umožnit přípravu na ukončení přímého státního financování. Pokud amici curiae v tomto ohledu zároveň uvádějí, že „[p]ro zúčastněné církve a náboženské společnosti je model majetkového vyrovnání na hranici jejich přežití“ (s. 11), konstatuje toliko Ústavní soud, že ani v opačném směru zcela zjevně nelze právní úpravu považovat za nepřiměřenou či nepřiměřeně tvrdou.
290. Po zvážení uvedených aspektů příspěvku – dočasnost, degrese a odvození od dříve přiznaného zvláštního práva na financování státem – Ústavní soud neshledal, že by napadená úprava byla protiústavní, v tomto smyslu založená na iracionální či svévolné úvaze zákonodárce. Napadená právní úprava nezpůsobuje neodůvodněnou nerovnost, neboť existence dříve přiznaného zvláštního práva na financování státem podle zákona č. 3/2002 Sb. je objektivní skutečností, na níž lze založit přechodný příspěvek na podporu dotčeným církvím a náboženským společnostem.
XIV. Přechodná ustanovení
291. Pokud ve vztahu k § 18 odst. 1 navrhovatelé namítají protiústavnost spočívající v „ohrož[ení] vlastnické[ho] práv[a] jiných osob, které nabyly majetek od státu v dobré víře, když takovýmto osobám stát ochranu neposkytuje“, postrádá tato námitka jakoukoliv právní logiku.
292. Ustanovení umožňuje, stručně řečeno, aby oprávněná osoba podala žalobu na určení vlastnického práva státu ve vztahu k původnímu majetku, který přešel nebo byl převeden do vlastnictví jiných osob v rozporu s tzv. blokačními paragrafy. Tato námitka vybízí Ústavní soud zopakovat následující: „Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí ,zákonů o tomto majetku‘ při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků.“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38).
293. Navrhovatelé tedy zjevně přehlížejí, že rozpor se zákonem v uvedených případech způsobuje absolutní neplatnost převodu. Pro tuto skutečnost je existence § 18 odst. 1 bezvýznamná, neboť eventuální derogace uvedeného ustanovení na tomto faktu nic nezmění. Význam uvedeného ustanovení lze spatřovat především v založení aktivní legitimace oprávněné osoby, když primárně je neplatným převodem dotčeno vlastnické právo státu a toliko sekundárně restituční nárok oprávněné osoby. Zároveň není zřejmé, v čem má spočívat odepření ochrany třetím osobám, když každý případ má být předmětem soudního řízení, přičemž soudy budou nepochybně rozhodovat na základě individuálních okolností daného případu. Tedy poskytnou ochranu všem právům, která jsou ve hře. Existence různých blokačních ustanovení (nejen ve vztahu k církevnímu majetku) je ostatně pravidelnou součástí restitučních zákonů (§ 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., aj.), proto lze navrhovatele odkázat na související judikaturu.
294. Totéž lze vztáhnout na související ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a námitky vedlejšího účastníka 2), který tvrdí, že toto blokační ustanovení bylo v minulosti „běžně porušováno“, pročež oprávněné osoby podle § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. obdržely pouze „směšnou náhradu“. K otázce povahy finanční náhrady jako druhého subsidiárního nároku se Ústavní soud již vyjádřil. Rovněž ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na něž vedlejším účastníkem 2) citované ustanovení § 14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odkazuje, s náhradou v podobě (náhradní) nemovitosti počítá. Dále je nutno uvést, že zmíněný § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dopadá na specifickou situaci oprávněných osob, které nebyly do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, přičemž s touto kategorií zákonodárce v roce 1991 nepočítal, neboť do problematiky zasáhl až Ústavní soud nálezemsp. zn. Pl. ÚS 8/95ze dne 13. 12. 1995 (N 83/4 SbNU 279; 29/1996 Sb.), jímž byla podmínka trvalého pobytu na straně oprávněných osob zrušena, což nutně vyvolalo napětí mezi majetkovými zájmy těchto osob a realitou předchozích majetkových přesunů. Tato námitka vedlejšího účastníka 2) je tedy zcela nepřípadná, stejně jako poukaz na „směšnou náhradu“ oprávněným osobám, neboť tato výhrada ze strany vedlejšího účastníka 2) nyní přichází poměrně opožděně.
295. Vedlejší účastník 1) dále napadá (odst. 24) ustanovení § 18 odst. 8, dle něhož „není dotčeno právo oprávněných osob na soudní a jinou právní ochranu proti komukoli, kdo drží původní majetek registrovaných církví a náboženských společností.“ Ve vztahu k tomuto ustanovení však nenamítá protiústavnost a nepřipojuje ani nepřímo ústavně relevantní argumentaci. Navíc napadené ustanovení nezakládá další nároky „nad rámec“ zákona, jak tvrdí vedlejší účastník 1), neboť nároky založené zákonem č. 428/2012 Sb. (v rozsahu naturální restituce) jsou nároky restitučními a směřují vůči aktuálnímu vlastníkovi, nikoliv toliko držiteli. Jejich charakteristickým znakem podle judikatury Ústavního soudu je, že neexistují mimo restituční zákon. Tento závěr je založen na tezi, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Z uvedeného plyne, že nejsou-li restituční nároky založeny právě restitučním zákonem, není možno jim ani poskytovat soudní ochranu. Dané ustanovení žádný restituční nárok nezakládá a vedlejší účastníci to ani netvrdí.
296. Pokud se jedná o nároky jiné, které nekonkurují hlavě II zákona č. 428/2012 Sb., lze poukázat na případy tzv. duplicitního zápisu vlastnického práva, což je situace, kterou již řešil Ústavní soud v nálezusp. zn. III. ÚS 3207/10ze dne 31. 8. 2011 (N 146/62 SbNU 263). V něm byla konstatována existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu v případě duplicitního vlastnictví i v případě, kdy se jedná o historický majetek církví a náboženských společností, na nějž jinak dopadá stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05. S ohledem na exkluzivitu vlastnictví teprve určením vlastnického práva v uvedeném případě je najisto postaveno, kdo je vlastníkem sporné věci, nedochází tedy k obcházení restitučního zákona. Není každopádně úkolem Ústavního soudu modelovat další situace, kdy může nastat nevlastnická držba původního majetku (zejm. v případě nesouladu obsahu katastru s právním stavem) ve smyslu § 18 odst. 8, to je úkolem obecných soudů v konkrétní věci, nicméně ve vztahu k tomuto ustanovení nebyla zjištěna protiústavnost.
297. Za relevantní nepovažuje Ústavní soud požadavek navrhovatelů na zrušení § 18 odst. 9 („Práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Církev římskokatolická.“) a námitku, že toto ustanovení „ruší přímo reformu Josefa II. a překračuje hranici února 1948“. Navrhovatelé opomněli uvést, které ustanovení ústavního pořádku chrání jakékoliv „reformy Josefa II“. Ústavní pořádek zákonodárci neukládá jakkoliv upravit či neupravit postavení Náboženské matice (odhlédneme-li navíc od toho, že josefínské reformy byly zásadně překonány již právními a politickými změnami v roce 1848, ve vztahu k postavení katolické církve v Rakousku konkordátem z roku 1855, později zákonem č. 50/1874 ř. z. atp.). Je možno nyní odhlédnout od skutečnosti, že za dobu posledních dvou set let státní správy se hlavní – ekonomický – význam Náboženské matice pro financování římskokatolické církve pouze snižoval až do jejího současného marginálního postavení, přičemž povadnutí zájmu státu na její správě není nijak překvapivé. Stran právního postavení Náboženské matice a jejího účelu, který je (od roku 1782) zaměřen ve prospěch výhradně římskokatolické církve, je možno odkázat především na nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 189/02a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 5 A 35/2002-73. Napadené ustanovení § 18 odst. 9 navíc není ustanovením restitučním (srov. však zařazení Náboženské matice mezi oprávněné osoby dle § 3), zejména jím není založen titul pro převod (přechod) vlastnického práva ze státu na oprávněnou osobu, tedy ani není zřejmé, v jakém ohledu by bylo možno konstatovat „prolomení“ rozhodného restitučního data 25. února 1948. Napadené ustanovení zároveň zjevně není retroaktivní.
298. K úvahám navrhovatelů stran Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze (odst. 47), lze poukázat na ustanovení § 18 odst. 10, dle něhož se zákon č. 428/2012 Sb. na tuto a další uvedené nemovitosti v areálu Pražského hradu nevztahuje, v čehož důsledku oprávněné osobě, stručně řečeno, nemůže být restituční nárok zákonem č. 428/2012 Sb. k těmto nemovitostem založen (srov. odlišnou konstrukci výluk z vydání věci v § 8). Eventuální zrušení napadeného ustanovení by naopak jmenované nemovitosti do věcné působnosti zákona č. 428/2012 Sb. zařadilo, což se jeví jako rozporné se smyslem návrhů navrhovatelů a vedlejších účastníků. Lze tedy uzavřít, že vztahy ke jmenovaným nemovitostem nejsou vůbec předmětem majetkového vyrovnání a jejich konkrétní právní úprava do budoucna nadále zůstává v dispozici zákonodárce.
299. Nad rámec uvedeného lze dodat, že k dopadům vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, na otázku přechodu vlastnického práva se v nedávné době vyjádřil nálezsp. zn. IV. ÚS 822/11ze dne 22. 4. 2013 (N 61/69 SbNU 165). V této souvislosti je možno podotknout, že se jedná o nález jednoho ze senátů Ústavního soudu, kterým nebylo věcně rozhodováno o otázce přechodu vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným v § 18 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb. z církevních subjektů na stát. Zejména tímto nálezem nejsou zpochybněny výsledky již ukončeného sporu o určení vlastnického práva (tj. podle obecných předpisů), který vyvolali dřívější vlastníci a který byl ve fázi řízení před Ústavním soudem ukončen usneseními o zastavení řízení na základě zpětvzetí ústavní stížnosti [usnesenísp. zn. I. ÚS 1240/09ze dne 13. 7. 2010; usnesenísp. zn. I. ÚS 1240/09ze dne 26. 11. 2010 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Bez ohledu na řadu odlišných stanovisek je nutno připomenout nosné závěry odůvodnění plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dle něhož „[v]lastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“
XV. Zrušovací a změnová ustanovení
300. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu [nálezsp. zn. Pl. ÚS 5/96ze dne 8. 10. 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.), usnesenísp. zn. Pl. ÚS 25/2000ze dne 15. 8. 2000 (U 27/19 SbNU 271), nálezsp. zn. Pl. ÚS 21/01ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 33/01ze dne 12. 3. 2002 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.) a další], a jako taková je posuzována i její ústavnost. V rozsahu § 19 až 25 je návrh na zrušení zákona č. 428/2012 Sb. zjevně neopodstatněným a Ústavní soud jej odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
301. Nad rámec uvedeného, ve vztahu k § 22, kterým byl novelizován zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je možno dále odkázat na zákon č. 80/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
XVI. Účinnost
302. K ustanovení § 26 zákona o vyrovnání s církvemi nepředkládají navrhovatelé ani vedlejší účastníci ústavněprávní námitky, přičemž Ústavní soud zde neshledal derogační důvody.
XVII. K otázce náboženské neutrality státu ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny
XVII/a
303. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny, jehož se navrhovatelé a vedlejší účastníci opakovaně dovolávají, platí, že „[s]tát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“
304. Jádrem citovaného ustanovení je vyjádření sekulárního základu státu, který svou legitimitu neodvozuje z náboženského zdůvodnění (vůle vyšší moci), nýbrž z demokratických a právních principů, jež jsou zároveň považovány za neodstranitelné (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Jedná se o inherentní vlastnost moderního státu, která však ještě nevypovídá o konkrétním modelu vztahu státu a církví či religiozitě obyvatelstva. V evropských podmínkách lze počátek uvedeného procesu oddělení státu od náboženství, resp. církví, připsat na vrub zkušenosti náboženských válek a nastupující náboženské pluralitě ve společnosti (v českém překladu např. Böckenförde, E. W. Vznik státu jako proces sekularizace. Praha: Občanský institut, 2005, 19 s.).
305. Sekulární charakter státu však neznamená ztotožnění se s ideologií sekularismu, chápaného jako aktivní zaměření veřejné moci na vyloučení náboženství z veřejného života. V aktuálním evropském diskursu lze poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Lautsi a další proti Itálii [GC] ze dne 11. 3. 2011, stížnost č. 30814/06, v němž je od sekulárního základu státu (secular nature) odlišen sekularismus jakožto filozofický názor, který jinak spadá pod čl. 9 Úmluvy.
306. Klíčový nálezsp. zn. Pl. ÚS 6/02uvedl, že „[p]odle čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na demokratických hodnotách a ,nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.‘. Je tedy zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Z citovaného článku dále vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání. Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny.“ Z citovaného nálezu dále plyne (vzhledem k přezkumu ústavnosti zákona o církvích), že náboženská neutralita státu podle čl. 2 odst. 1 Listiny neobsahuje příkaz indiference (netečnosti) veřejné moci vůči náboženství, kdy by Ústava neumožňovala jakýkoliv ohled veřejné moci na náboženství, zvláště právní úpravu vztahů souvisejících s náboženstvím (výkon svobody vyznání, právní postavení církví a náboženských společností apod.). Zároveň čl. 2 odst. 1 Listiny neobsahuje příkaz striktní odluky církví od státu, tedy přerušení jakýchkoliv vazeb mezi státem a církvemi (mur de séparation), ve smyslu jednostranného negativního vymezení se státu. Oddělením státu od „konkrétních náboženských vyznání“ je pak rozuměno neztotožnění se státu s vybranou náboženskou doktrínou po stránce obsahové, po institucionální stránce pak nemožnost splynutí státu a náboženské organizace. Výkon veřejné moci (aspekt donucení) vedené konkrétním náboženským vyznáním by nutně působil směrem nepříznivým vůči ostatním náboženským vyznáním, a zejména by nebyl založen na demokratických hodnotách, volné soutěži politických sil apod. Jak již bylo uvedeno, z nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02dále ani neplyne, že by koncept tzv. zvláštních práv podle zákona č. 3/2002 Sb., z nichž jedno zaručovalo právo církve „být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností“ [§ 7 odst. 1 písm. c) ve znění účinném do 31. 12. 2012] byl protiústavním, zejm. ne rozporným s čl. 2 odst. 1 Listiny.
307. V tomto ohledu hovoří nález o zásadě pluralismu a náboženské tolerance, kdy stát nezaujímá postoje k obsahu jednotlivých náboženských vyznání (po stránce pravdivosti, užitečnosti apod.), nýbrž zaujímá roli, tam kde je to nezbytné, nestranného moderátora s cílem upravit právní a faktické prostředí pro výkon základního práva. Lze v tomto ohledu připomenout shodný názor Evropského soudu pro lidská práva: „The Court has frequently emphasised the State’s role as the neutral and impartial organiser of the exercise of various religions, faiths and beliefs, and stated that this role is conducive to public order, religious harmony and tolerance in a democratic society. It also considers that the State’s duty of neutrality and impartiality is incompatible with any power on the State’s part to assess the legitimacy of religious beliefs or the ways in which those beliefs are expressed [see Manoussakis and Others v. Greece, judgment of 26 September 1996, Reports 1996-IV, p. 1365, § 47; Hasan and Chaush v. Bulgaria [GC], no. 30985/96, § 78, ECHR 2000 XI; Refah Partisi (the Welfare Party) and Others v. Turkey [GC], nos. 41340/98, 41342/98, 41343/98 and 41344/98, § 91, ECHR 2003-II]“ – „Soud opakovaně zdůrazňoval úlohu státu jako neutrálního a nestranného správce různých náboženství, vyznání a přesvědčení a konstatoval, že jeho úloha spočívá v udržení veřejného pořádku, náboženské harmonie a tolerance v demokratické společnosti. Dále podotýká, že povinnost státu zajišťovat neutralitu a nestrannost je neslučitelná s jakoukoli pravomocí státu posuzovat legitimitu náboženských přesvědčení nebo způsobů jejich projevování [viz např. Manoussakis a další proti Řecku, rozsudek z 26. 9. 1996, Reports 1996-IV, str. 1365, § 47; Hasan a Chaush proti Bulharsku, rozsudek velkého senátu, stížnost č. 30985/96, § 78, ECHR 2000 XI; Refah Partisi (Strana prosperity) a další proti Turecku, rozsudek velkého senátu, stížnosti č. 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98, § 91, ECHR 2003-II]“ – rozsudek Leyla Şahin proti Turecku [GC] ze dne 10. listopadu 2005, stížnost č. 44774/98, § 107.
308. V judikatuře Ústavního soudu na uvedené navázal nálezsp. zn. Pl. ÚS 9/07, který uvedl: „Ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny garantuje náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání (zásada konfesně neutrálního státu). Zásada náboženského pluralismu a tolerance je vyjádřena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Ústřední princip konfesně neutrálního státu je realizován kooperačním modelem vztahu státu a církví a jejich vzájemnou nezávislostí. Pro následující úvahy [stran absence zákona, který by vypořádal historický majetek církví] je podstatné, zda a do jaké míry představuje ekonomická soběstačnost materiální předpoklad nezávislého výkonu práv zaručených především čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní pořádek České republiky totiž neobsahuje pouze imperativ nezávislosti státu na církvích a náboženských společnostech (jako součást ideologické a náboženské neutrality státu), nýbrž i požadavek nezávislosti církví a náboženských společností na státu při naplňování jejich cílů.“
309. Z uvedeného dále plyne, že existence a působení církví a náboženských společností není ústavním pořádkem chápána jako hrozba pro sekulární základ státu, pokud zároveň tentýž ústavní pořádek přiznává rozsáhlou náboženskou svobodu a církevní autonomii, a to ani v rozsahu dosavadní kooperace (koordinace) mezi státem a církvemi v určitých tradičních oblastech společenského života.
310. Konečně je nutno zdůraznit, že koncept náboženské a ideologické neutrality nezavazuje stát odmítnout své hodnotové a historické kořeny, na něž měla náboženská zkušenost významný vliv. Filozofické, kulturní a sociální dědictví, nesené více než tisíc let zejména křesťanstvím a křesťanskými církvemi a projevující se ve společnosti i nadále, je ovšem věcí faktu, nikoliv náboženského přesvědčení.
XVII/b Test náboženské a světonázorové neutrality
311. Posouzení eventuálního rozporu zákona s čl. 2 odst. 1 Listiny se projevuje v třech souvisejících komponentech. Protože se jedná o objektivní ústavní záruky, nikoliv o porušení subjektivních základních práv, jedná se o test odlišný od testu proporcionality:
i. Zákaz sebeidentifikace státu (pozitivní či negativní) s určitou světonázorovou a náboženskou doktrínou, která by vedla k opuštění demokratické legitimity veřejné moci.
ii. Zákaz takového výkonu veřejné moci zasahujícího negativně či pozitivně do náboženských či světonázorových otázek (konfesní neutralita), který by vedl k excesivnímu propojení státu se kterýmkoliv náboženským či světonázorovým směrem či se kteroukoliv církví a náboženskou společností.
iii. Zákaz takového výkonu veřejné moci, který by zakládal neodůvodněnou nerovnost založenou výhradně na kritériu náboženství nebo světonázoru.
312. Ad i. V prvním kroku Ústavní soud zkoumá, nakolik došlo k odstranění prvků demokratického a právního státu z právního řádu (či praxe veřejné moci) a k jejich nahrazení náboženským či jiným světonázorovým zdůvodněním. Za protiústavní lze považovat takové ztotožnění státu s určitým náboženstvím či světonázorem, které směřuje k legitimizaci výkonu veřejné moci výhradně na základě náboženského argumentu. V takovém případě lze hovořit o ztrátě sekulárního charakteru státu a pojmovém vyloučení plurality a tolerance ostatních náboženských a světonázorových směrů veřejnou mocí. V tomto ohledu dotčení uvedené záruky Ústavní soud neshledal a ani navrhovatelé a vedlejší účastníci ničeho nenamítají.
313. Ad ii. Předmětem druhého kroku je posouzení, zda se ze strany státu (veřejné moci) nejedná o postup, který by se dal považovat za zaujímání zásadních postojů k obsahu a praxi náboženských a světonázorových doktrín (konfesní neutralita). V tomto ohledu je lhostejno, zda se jedná o angažovanost státu pozitivní (preference) či negativní (restrikce). Ústavní zákaz se vztahuje na excesivní propojení státu se kterýmkoliv náboženským či světonázorovým směrem, které by vyústilo ve státní indoktrinaci či jiné donucení jednotlivce v otázkách náboženství a světonázoru (rovina lidskoprávní), a na excesivní propojení státu se kteroukoliv církví a náboženskou společností směrem k vytvoření vzájemné (organizační, personální a materiální) závislosti státu a církví nebo přímo k vytvoření státní církve (rovina institucionální). Stát dále akceptuje a toleruje existenci různých světonázorových a náboženských směrů a skupin jejich vyznavačů a zastánců, pro něž vytváří svobodné prostředí pro výkon základního práva (zásada náboženské plurality a tolerance). Za takové excesivní propojení se nepovažuje stanovení mezí základního práva ve smyslu čl. 16 odst. 4 Listiny.