Nález
pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ze dne 7. ledna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 27/12 ve věci ústavní stížnosti Tomia Okamury, zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 2, Španělská 6, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. listopadu 2012 č. j. MV-123865-12/VS-2012, kterým byla odmítnuta stěžovatelova kandidátní listina pro volbu prezidenta republiky, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2012 č. j. Vol 11/2012-36, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání rozhodnutí o povinnosti registrovat jeho kandidátní listinu, spojené s návrhem na zrušení čl. 56 odst. 5 ve slovech "nejméně 50 000" Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 71/2012 Sb., dále § 25 a 26 a § 65 odst. 1 ve slovech "do 2 pracovních dnů od doručení rozhodnutí" zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), a vyhlášky č. 294/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o volbě prezidenta republiky, návrhem na vydání rozhodnutí o odložení vykonatelnosti rozhodnutí předsedy Senátu Parlamentu České republiky ze dne 1. 10. 2012 o vyhlášení volby prezidenta republiky, uveřejněného pod č. 322/2012 Sb., a návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu, za účasti Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení.
I. Ústavní stížnost se zamítá.II. Návrhy spojené s ústavní stížností se odmítají.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. prosince 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 18, čl. 21 odst. 1 a 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a ústavního principu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhl zrušení čl. 56 odst. 5 Ústavy, ve znění ústavního zákona č. 71/2012 Sb., ve slovech "nejméně 50 000", dále § 25 a 26 a § 65 odst. 1 ve slovech "do 2 pracovních dnů od doručení rozhodnutí" zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), a vyhlášky č. 294/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o volbě prezidenta republiky.
2. Dne 6. listopadu 2012 byla navrhujícím občanem a zároveň zmocněncem Stanislavem Brunclíkem podána kandidátní listina stěžovatele pro volbu prezidenta republiky ve dnech 11. a 12. ledna 2013, k níž byla připojena petice s 8 612 podpisovými archy obsahujícími 63 530 záznamů. V řízení o registraci zjišťovalo Ministerstvo vnitra (dále též "ministerstvo") postupem podle § 25 odst. 4 až 6 zákona o volbě prezidenta republiky počet občanů oprávněných volit prezidenta republiky, jež podepsali přiloženou petici. Z uvedeného celkového počtu uznalo za validní, tedy za umožňující identifikovat požadované údaje o podepsaných osobách a jejich vlastnoruční podpis, záznamy v případě 61 966 podepsaných občanů. Při ověřování správnosti údajů na vzorku 8 500 podepsaných občanů ministerstvo nezapočítalo 1 574 z nich, neboť jejich údaje nebylo možné ověřit. Protože tím ale zjistilo chybovost u 19,353 % podepsaných občanů, provedlo kontrolu na dalším vzorku, při které z 8 500 podepsaných občanů neověřilo 1 951. Zjištěná chybovost ve druhém kontrolním vzorku tak činila 22,953 %. Podle § 25 odst. 6 zákona o volbě prezidenta republiky proto ministerstvo následně z celkového počtu 61 966 podepsaných občanů odečetlo počet procentuálně odpovídající součtu chybovosti v obou vzorcích (42,306 %), čímž dospělo k číslu 35 751, jež je nižší než zákonem požadovaných 50 000 podpisů. Z tohoto důvodu svým rozhodnutím ze dne 23. listopadu 2012 č. j. MV-123865-12/VS-2012 tuto kandidátní listinu podle § 26 odst. 2 písm. d) zákona o volbě prezidenta republiky odmítlo.
3. Stěžovatel se s důvody odmítnutí své kandidátní listiny neztotožnil a podle § 65 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky ve spojení s § 89 odst. 2 soudního řádu správního se domáhal vydání rozhodnutí o povinnosti Ministerstva vnitra registrovat jeho kandidátní listinu. Nejvyšší správní soud jeho návrh usnesením ze dne 13. prosince 2012 č. j. Vol 11/2012-36 jako nedůvodný zamítl. Namátkovou kontrolu správnosti podpisů podle § 25 odst. 5 a 6 zákona o volbě prezidenta republiky považoval za souladnou s ústavním požadavkem 50 000 podpisů na petici a akceptoval ji jako jedno z možných řešení, které neodráží skutečný počet podpisů méně, než kdyby bylo vyžadováno ověřování správnosti údajů nebo dokonce autenticity u každého jednotlivého podpisu. Může jít navíc o řešení, jež je ve srovnání s posledně uvedenými variantami přesvědčivější, neboť při nezměněném časovém limitu pro kontrolu petice, jehož změna by s ohledem na Ústavou stanovené lhůty ani nebyla možná, by zvyšující se počet kontrolovaných údajů zákonitě vedl k vyšší chybovosti petice. Zároveň se jím nevytváří další překážky pro vstup do politické soutěže nad rámec požadavku zmíněného přímo Ústavou. Toto řešení totiž není s to určit všechny duplicity (opakované podpisy stejného občana) v rámci celé petice, ale jen v rámci kontrolovaného vzorku maximálně 17 000 podpisů, v důsledku čehož bude takto určená průměrná chybovost jednotlivé kandidáty pravidelně zvýhodňovat, nikoliv znevýhodňovat ve srovnání se skutečným stavem. Nejvyšší správní soud poukázal i na to, že namátková kontrola správnosti údajů je obvyklá v řadě zemí Evropské unie a ve Spojených státech amerických.
4. Z odůvodnění napadeného usnesení dále vyplývá, že Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o protiústavnosti lhůty 2 pracovních dnů od doručení rozhodnutí, ve které se podle § 65 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky mohl domáhat ochrany u soudu. Tato lhůta, která je s ohledem na zákonnou fikci doručení třetím dnem od vyvěšení na úřední desce Ministerstva vnitra (§ 26 odst. 3 zákona o volbě prezidenta republiky) fakticky pětidenní, je pravidlem u všech volebních zákonů. Stejně jako v případě krátké lhůty pro rozhodnutí soudu je přitom jejím smyslem nevyvolávat po neúměrně dlouhou dobu pochybnosti o zákonnosti průběhu voleb, stejně jako co nejdříve vymezit konečný okruh kandidátů. V této souvislosti poukázal na právní závěry vyslovené v kontextu voleb do Senátu v nálezu ze dne 29. října 1996 sp. zn. III. ÚS 275/96 (N 110/6 SbNU 293). Dvouměsíční lhůta k podání žaloby k soudu podle § 72 soudního řádu správního, jejíž aplikace se dovolával stěžovatel, by se přitom s tímto účelem zcela míjela.
5. Ve vztahu k metodice zpracování náhodných vzorků uplatnil stěžovatel pouze jedinou konkrétní námitku, jež směřovala proti tomu, že algoritmus pseudonáhodného výběru kontrolních vzorků vedl k testování po celých arších, nikoliv po jednotlivých podpisech. Nejvyšší správní soud sice připustil, že v obecné rovině se tento postup může projevit v míře chybovosti ve prospěch i neprospěch kandidáta, tuto skutečnost však nelze přeceňovat. Podstatné je, zda je v této souvislosti zachována ona náhodnost, která má vyloučit manipulaci s výsledky kontroly např. zařazením na první pohled podezřelých údajů ke kontrole, nebo naopak jejich vyloučením z kontroly. Tato náhodnost ovšem nebyla konkrétními námitkami zpochybněna. Ministerstvo vnitra, jak je patrné i z jeho napadeného rozhodnutí, použilo konkrétní algoritmus pro pseudonáhodný výběr vzorků a věrohodně popsalo postup označení jednotlivých petičních archů způsobem znemožňujícím manipulaci s těmito archy. Z § 25 odst. 5 a 6 zákona o volbě prezidenta republiky přitom podle Nejvyššího správního soudu bez dalšího neplyne, že by takovýto algoritmus nemohl být použit k výběru celých archů. Tento postup umožňuje akceptovat i fakt, že ve stěžovatelově případě se kontrola týkala až 27,42 %, tedy více než čtvrtiny všech podpisů, a že jednotlivé kontrolované archy neobsahují excesivní počet podpisů. Předložených 8 612 podpisových archů, obsahujících 63 530 záznamů, představuje v průměru něco málo více než sedm podpisů na jeden arch. Ostatní námitky stěžovatele týkající se matematického postupu ministerstva ve své obecnosti nijak nezpochybnily jeho transparentní a podrobně zdokumentovaný postup. Z tohoto důvodu nebyl dán ani důvod ustanovit za účelem jejich vypořádání znalce.
6. Nejvyšší správní soud shledal v postupu Ministerstva vnitra porušení § 25 odst. 6 zákona o volbě prezidenta republiky, protože sečetlo chybovost z obou kontrolovaných vzorků petice podporující prezidentskou kandidaturu stěžovatele a o takto zjištěnou míru chybovosti snížilo počet podpisů pod předmětnou peticí. Správně mělo naopak upřednostnit výklad lépe odpovídající smyslu uvedeného ustanovení a chybovost obou vzorků zprůměrovat. Počet 61 966 podpisů měl být proto snížen o 21,153 % na 48 859 podpisů, nicméně ani tento počet by neodpovídal ústavnímu požadavku 50 000 podpisů, které jsou nutné k podpoře jeho prezidentské kandidatury. Pokud jde o námitku odlišné chybovosti prvního a druhého vzorku (rozdíl 3,6 %), stěžovatel se pouze obecně odvolával na statisticky překvapivou situaci či nevěrohodnost pro statisticky vzdělanou veřejnost, aniž by námitky dokázal konkretizovat. V této souvislosti Nejvyšší správní soud opětovně zdůraznil, že neměl pochybnosti o korektnosti označení jednotlivých archů ani o jejich výběru ke kontrole na základě určitého algoritmu. Za důvod vyšší chybovosti označil opakovaný výskyt údajů stejných petentů, který se více projeví právě při kontrole druhého vzorku.
7. Skutečnost, že se zákonodárce rozhodl ověřit projev vůle petentů nepřímo, pouze kontrolou identifikačních údajů, které o sobě uvedli, považuje Nejvyšší správní soud za vstřícný krok usnadňující kandidaturu z řad občanů. Adresa trvalého pobytu, jejíž uvedení u jednotlivých petentů požaduje zákon, představuje údaj standardně vyžadovaný při komunikaci s orgány státu, jenž umožňuje identifikaci občana a jehož správnost může být ze strany Ministerstva vnitra relativně snadno ověřena. Zároveň jde o údaj, který je méně citlivým než nezaměnitelné rodné číslo, přičemž v tomto smyslu lze předpokládat i vyšší ochotu ze strany petentů podepsat petici, pokud bude vyžadován právě tento údaj. Výklad zvolený ministerstvem, na jehož základě byli petenti vyřazováni z důvodu chyby v adrese, soud neshledal rozporným s čl. 21 odst. 1 a 4 a čl. 22 Listiny.
8. Za důvodnou nakonec nebyla shledána ani poslední skupina námitek stěžovatele, podle nichž zákon o volbě prezidenta republiky a prováděcí vyhláška k němu ukládají nesplnitelnou povinnost, protože kandidát na prezidenta nemůže nijak ověřit pravost údajů uváděných v petici ani zabránit uvádění nepravdivých údajů. Nejvyšší správní soud připomněl usnesení ze dne 15. října 1996 sp. zn. I. ÚS 271/96 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ze kterého lze dovodit přičitatelnost vad a nedostatků v petici kandidátovi na veřejnou funkci. Podle jeho názoru je na každém kandidátovi, zda bude na základě jejich dobrovolné spolupráce ověřovat identitu petentů, třeba i za cenu obtížnějšího získávání podpisů, nebo zda na takové ověřování se všemi riziky z tohoto vyplývajícími rezignuje. V případě stěžovatele byla navíc chybovost petice řádově větší než chybovost údajů petic většiny ostatních kandidátů. K názoru stěžovatele, který hodnotil množství potřebných podpisů jako excesivní, Nejvyšší správní soud uvedl, že není oprávněn přezkoumávat ústavodárcem stanovený požadavek 50 000 podpisů vyjádřený v čl. 56 odst. 5 Ústavy. Zavedení přímé volby prezidenta republiky a stanovení minimálního počtu podporovatelů občanských kandidátů na prezidenta republiky podle jeho názoru nemohlo zasáhnout do materiálního jádra Ústavy ve smyslu jejího čl. 9 odst. 2. Tento důsledek by nakonec nemohlo mít ani v případě, kdyby ústavodárce občanské kandidáty vůbec nepřipustil.
II. Argumentace stěžovatele
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým byla odmítnuta kandidátní listina stěžovatele pro volbu prezidenta republiky ve dnech 11. a 12. ledna 2013, a následně přijatému usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o povinnosti registrovat jeho kandidátní listinu.
10. Stěžovatel v první části své argumentace namítá krátkost lhůty dvou dnů, kterou měl k tomu, aby se ve smyslu § 65 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky domáhal ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu. Zákon pro tento případ stanoví lhůtu, která svou délkou údajně nemá v českém právním řádu obdoby, přičemž tak činí právě ve vztahu k procesnímu prostředku, který není ničím jiným než žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a který by za předpokladu, že by se na něj vztahovala obecná úprava podle § 72 soudního řádu správního, bylo možné podat až ve lhůtě dvou měsíců. Zjevně nepřiměřený rozdíl mezi délkou uvedených lhůt fakticky zamezuje nebo dokonce popírá právo stěžovatele na přístup k soudu, jakož i jeho možnost přezkumu rozhodnutí orgánu státní správy soudem. Zároveň znemožňuje naplnění ústavně zaručených práv přímé volby prezidenta. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na obecné právní závěry obsažené v bodu 18 nálezu ze dne 20. června 2012 sp. zn. IV. ÚS 1167/11 (N 123/65 SbNU 597), v němž se Ústavní soud zabýval otázkou práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Na těchto závěrech by nemohlo nic změnit ani to, pokud by uvedená lhůta byla fakticky o tři dny delší, jak dle stěžovatele na základě argumentace, která zcela popírá smysl ustanovení o doručování a o procesních úkonech, dovodil Nejvyšší správní soud. V tomto směru dokládá krátkost lhůty i absurdní konstatování uvedeného soudu, že stěžovatel zpochybnil metodiku zpracování náhodných vzorků pouze obecně, ačkoliv je zřejmé, že ani pět dnů nebylo postačujících pro matematickou analýzu způsobu zpracování těchto vzorků. Upozorňuje ale i na odlišné stanovisko soudců Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, Radana Malíka a Jana Passera k napadenému usnesení, v němž si tito soudci sami stěžují na časovou tíseň v důsledku čtrnáctidenní lhůty, kterou měli k prostudování a vynesení svého rozhodnutí. Stěžovatel nakonec nesouhlasí s tím, že mu Nejvyšší správní soud vytkl podání návrhu den před uplynutím předmětné lhůty, ačkoliv tato skutečnost v žádném případě nemůže jít k jeho tíži. Ze všech těchto důvodů vyslovuje závěr, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu. Nesoulad s tímto právem je zároveň důvodem, pro který se domáhá zrušení § 65 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky ve slovech "do 2 pracovních dnů od doručení rozhodnutí".
12. Vedle této lhůty namítá stěžovatel i krátkost lhůty pro sběr podpisů. Má za to, že podpisy získané před nabytím účinnosti zákona o volbě prezidenta republiky jsou neplatné. Lhůta pro získání těchto podpisů proto tvořila pouhých 37 dnů představujících období od 1. října 2012, tedy dne účinnosti tohoto zákona, do 6. listopadu 2012, kdy měly být kandidátní listiny odevzdány.
13. V další části své ústavní stížnosti se stěžovatel zabýval požadavkem, aby návrh kandidáta na prezidenta republiky, který předloží kterýkoliv občan České republiky, podpořila petice podepsaná nejméně 50 000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky. Jeho zakotvení v čl. 56 odst. 5 Ústavy, ve znění ústavního zákona č. 71/2012 Sb., považuje za změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu, která je podle čl. 9 odst. 2 Ústavy nepřípustná. Stěžovatel vyslovuje v obecné rovině pochybnosti ohledně samotného oprávnění poslanců a senátorů navrhovat kandidáta na prezidenta republiky v přímé volbě. Jejich oprávnění má totiž povahu určitého "předvýběru" kandidátů a dochází jím ke kombinování přímé a nepřímé účasti občanů na správě věcí veřejných, což neodpovídá čl. 21 odst. 1 Listiny, který předpokládá, že se uplatní buď jedna, nebo druhá z těchto forem (tzv. exklusivní disjunkce). Polemizuje i se závěrem obsaženým v odlišném stanovisku k napadenému usnesení, podle něhož "volení zástupci legitimizují navrženého kandidáta nejen svým vlastním hlasem, ale v symbolické rovině i hlasem svých voličů." Ve vztahu k požadavku 50 000 podpisů dále namítá, že nepřiměřeným způsobem omezuje aktivní a pasivní volební právo občanů. Nejde jen o to, že jde o počet, který je ve srovnání s okolními zeměmi (Slovensko, Rakousko) výrazně vysoký. V rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny jím dochází i k nerovnosti mezi kandidáty navrhnutými občany a kandidáty navrhnutými poslanci nebo senátory, u nichž je mnohem jednodušší jak sběr podpisů, včetně finanční zátěže související s jeho organizací, tak i zkontrolování jejich pravosti. Tuto nerovnost dokládá i odůvodnění napadeného usnesení, které rozlišuje mezi privilegovanými a neprivilegovanými kandidáty. Stanovením předmětné podmínky tak mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny, jakož i porušení čl. 9 odst. 2 Ústavy, což je důvodem, pro který se stěžovatel domáhá i zrušení čl. 56 odst. 5 Ústavy, ve znění ústavního zákona č. 71/2012 Sb., ve slovech "nejméně 50 000".
14. Možnosti stěžovatele ucházet se o úřad prezidenta republiky se podle jeho názoru (alespoň nepřímo) dotýká i absence povinností směřujících k ochraně osobních údajů uváděných na podpisových arších (datum narození, bydliště). Tento stav působí porušení jeho práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny, neboť s ohledem na možnost zneužití uvedla řada osob své údaje raději nesprávně. Stěžovatel spatřuje problém i v povaze petice, která je nezbytnou podmínkou kandidatury nezávislého "občanského" kandidáta. Na rozdíl od petičního práva ve smyslu čl. 18 odst. 1 Listiny se v případě petice podle čl. 56 odst. 5 Ústavy jedná spíše o "antipetici", u níž je samostatný a iniciativní projev petenta nahrazen nutností kandidáta žádat svoje eventuální podporovatele o vyjádření jejich vůle. K iniciování takovéto petice tak nejenže nedochází "zdola", nýbrž se uskutečňuje v časově značně omezeném prostoru, což je rovněž změna oproti peticím podle zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, (dále též jen "petiční zákon"). Stěžovatel zároveň upozorňuje na skutečnost, že zákon o volbě prezidenta republiky začal být účinný až 1. října 2012, a tedy až k tomuto datu začalo být účinné i jeho ustanovení § 25 odst. 3, podle něhož petent uvádí své trvalé bydliště, a nikoliv pouze bydliště, jak je tomu podle petičního zákona. Z těchto důvodů namítá rovněž porušení petičního práva podle čl. 18 odst. 1 Listiny, které je touto právní úpravou obcházeno.
15. Pokud jde o samotný zákon o volbě prezidenta republiky, stěžovatel je přesvědčen o rozporu jeho ustanovení § 25 a 26 s čl. 56 Ústavy, ve znění ústavního zákona č. 71/2012 Sb., a čl. 21 odst. 4 a čl. 22 Listiny. Ve své argumentaci se vrací k pochybení ministerstva, které při zjišťování celkového počtu občanů podepsaných na petici podle § 25 odst. 5 a 6 zákona o volbě prezidenta republiky sečetlo chybovost jednotlivých kontrolních vzorků podpisů z petičních archů, ačkoliv je mělo zprůměrovat. Tím ztratily orgány státní moci elementární důvěru stěžovatele v jejich schopnost vypořádat se se zadaným úkolem, na což bezvýsledně upozorňoval již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel dále zpochybňuje metodu výběru kontrolních vzorků, neboť náhodný výběr jednotlivých podpisů byl prováděn po celých náhodně vybraných arších. Důsledkem této metody bylo, že získané vzorky mají nedefinované rozdělení chybovosti a z nich vyplývající statistická data nejsou zpracovatelná. Jedná se o zcela nevhodnou a matematicky nesprávnou metodiku zpracování, která navíc umožňuje, aby správní orgán do tohoto vzorku zahrnul nějaké extra podvržené archy, a tím ovlivnil výsledek kontroly. Zdůrazňuje, že bylo povinností ministerstva, aby náhodný výběr zpracovalo "matematicky konformním" způsobem. Při správně zadaných údajích a skutečně náhodném vzorku by byl druhý kontrolní vzorek zbytečný, neboť jeho chybovost by musela být stejná. Ministerstvo však takovýto způsob zpracování zjevně nezajistilo, o čemž nakonec svědčí i odlišná chybovost ve druhém kontrolním vzorku, která byla oproti prvnímu kontrolnímu vzorku výrazně vyšší nejen u stěžovatele (+3,6 %), nýbrž též u dalších kandidátů, konkrétně u Jany Bobošíkové (+3,835 %), Vladimíra Dlouhého (+2,118 %), Jana Fischera (+1,506 %) a Miloše Zemana (+0,6 %). Právě v důsledku této chybovosti, kterou podle stěžovatele nelze věrohodně vysvětlit, přitom došlo k zásadnímu zkreslení zjištěného celkového počtu platných hlasů.
16. V souvislosti s uvedenými nedostatky poukazuje stěžovatel i na to, že § 25 odst. 5 a 6 zákona o volbě prezidenta republiky připouští různé výklady, které mohou vést k odlišnému hodnocení toho, zda stěžovatel splnil podmínku dostatečné podpory petentů. Jde především o hranici 3 %, od níž se odvíjí postup při zjišťování celkového počtu podepsaných občanů. Zákon výslovně nestanoví, zda se odvíjí od velikosti vzorku, nebo zahrnuje počet podpisů na celé petici. V prvním případě může zjištění jediné chyby vést k odečtení nebo neodečtení tisíců podpisů, neboť zatímco v případě zjištění 254 nebo méně chyb v kontrolním vzorku dojde pouze k odečtení jejich počtu od celkového počtu podpisů (resp. k odečtení počtu zjištěných chybných údajů v obou kontrolních vzorcích), v případě zjištění 255 nebo více chyb (ve druhém kontrolním vzorku) bude z tohoto celkového počtu odečten počet podpisů odpovídající procentnímu zjištění průměrné chybovosti v obou vzorcích. Již samotnou tuto skutečnost označuje stěžovatel za neakceptovatelnou z ústavního hlediska. Druhou možností výkladu je, že zákonodárce měl na mysli 3 % ze všech podpisů na celé petici, což by při 60 000 podpisech znamenalo 1 800 chyb (místo 255 chyb ze vzorku 8 500 podpisů). V případě tohoto výkladu, jenž lze s ohledem na nejasnost formulace upřednostnit jako výklad ve prospěch kandidátů, by stěžovatel u druhého kontrolního vzorku již měl dostatečný počet hlasů a jeho registraci by nic nestálo v cestě.
17. Nesprávnost matematických metod, které byly uplatněny při nakládání s petičními archy a způsobu jejich počítání, stěžovatel dokládá i poukazem na matematické rozbory, jež jsou součástí článků předkládaných jako přílohy ústavní stížnosti. V obecné rovině dále uvádí, že považuje za naprosto nepřípustné, aby bylo o jeho ústavních právech rozhodováno na základě nějakého "dopočítávání" způsobem, o kterém nelze bezpečně říci, zda Ministerstvo vnitra postupovalo vůči stěžovateli korektně, zda nemanipulovalo s předloženými archy tak, jak to naznačují některé výpočty, a jakým způsobem a co bylo vlastně kontrolováno. Problémy spojené s tzv. "ověřováním údajů" proběhly způsobem, který je daleko za hranicí důstojnosti, jejíž dodržování musí být u tak zásadní věci, jako je volba prezidenta, požadováno. Stěžovatel proto konstatuje, že uvedenými postupy při ověřování petice předložené k podpoře jeho kandidatury bylo porušeno jeho právo na přístup k voleným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Tím byla zároveň znemožněna soutěž politických sil v demokratické společnosti podle čl. 22 Listiny.
18. Stěžovatel nemohl nijak ovlivnit fakt, že některé osoby na jeho petičních arších se nepodařilo ztotožnit, což vedlo k jejich chybovosti. Přesto jde tato skutečnost k jeho tíži a je mu přičítána zodpovědnost za činnost třetích osob - petentů, která navíc jde zcela jednoznačně proti jeho vlastním zájmům. Zákonná úprava jej přitom nikterak nechrání před tím, aby na něm byly páchány podvody nebo aby se sám stal obětí nekalých praktik a nekalé soutěže ze strany těch politických sil, které si nepřejí, aby zastával funkci, na kterou kandiduje. O tom, že v jeho případě k takovémuto jednání pravděpodobně došlo, svědčí i to, že má nepoměrně vysoký počet podpisových archů, kde jsou všechny údaje špatné. Motiv takovéhoto jednání přitom spatřuje v tom, že se ještě před oznámením své kandidatury umísťoval v průzkumech veřejného mínění před stranickými kandidáty. Stěžovatel upozorňuje i na to, že § 25 a 26 zákona o volbě prezidenta republiky umožňují formálně splnit zákonem stanovené náležitosti petice, aniž by bylo možné zjistit nebo dokonce postihnout ty kandidáty, kteří by se zachovali nečestně a kteří by využili veřejně přístupných databází obyvatel, kde jsou též údaje požadované pro úplnost petice (např. výpis z katastru nemovitostí či obchodního rejstříku). Stačí, aby k těmto údajům přidali nepravé podpisy, jejichž autentičnost nemá ani Ministerstvo vnitra, ani Nejvyšší správní soud možnost ověřit. Státním orgánům totiž přísluší ověřovat toliko pravost totožnosti údajných podporovatelů, nikoliv však i jejich projev vůle. Nedostatek při ověřování spatřuje stěžovatel i v tom, že Ministerstvo vnitra nezkoumá, zda v mezidobí, tedy po podpisu petice, nedošlo u jednotlivých podporovatelů k přestěhování nebo změně trvalého bydliště, případně ke změně příjmení. Podle Nejvyššího správního soudu mělo být až 90 % chyb v adrese. Do tohoto čísla se mohly promítnout i nedostatky v registrech obyvatel.
19. Jakákoliv namátkovost či nahodilost je v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti jakéhokoliv rozhodnutí státní moci. Při současném znění čl. 56 Ústavy a prováděcího zákona o volbě prezidenta republiky je podle stěžovatele zřejmé, že stát zcela selhal při tvorbě právního rámce volby prezidenta, neboť na jednu stranu připustil faktickou privatizaci státní moci, když dal právo sbírat podpisy za nekontrolovatelných podmínek přímo jednotlivým kandidátům, na druhou stranu však nastolil jejich právem chráněnou nerovnost a umožnil, aby byly proti nim cíleně zneužívány petice. V důsledku všech těchto pochybení jsou na jakéhokoliv kandidáta kladeny mnohem větší nároky, neboť fakticky potřebuje podstatně více podpisů od svých podporovatelů, než je Ústavou stanovený počet 50 000. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud na základě zákonné normy není možno jednoznačně určit, zda došlo k naplnění ústavní podmínky 50 000 podporovatelů, pak tento rozpor signalizuje porušení práva stěžovatele na přístup k voleným funkcím a nesmí jít k jeho tíži.
20. Závěrem své argumentace stěžovatel zpochybňuje nepodjatost Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho soudce Vojtěcha Šimíčka, který měl ve sdělovacích prostředcích uvést, že petiční archy stěžovatele byly neplatné, neboť byly psány jednou rukou. Je třeba dodat, že stěžovatel v této souvislosti konkrétně odkazuje na část rozhovoru publikovaného dne 14. prosince 2012 na portálu Novinky.cz, přístupného na http://www.novinky.cz/domaci/287765-u-okamury-byly-smyslene-a-sepsane-jednou-rukou-cele-archy-popsal-soudce-nss.html, v němž tento soudce doslovně uvedl: "Zejména u pana Okamury byla chybovost taková, že celé archy byly smyšlené, sepsané jednou rukou.". Toto vyjádření je podle stěžovatele nepravdivé, neboť žádný zákon nezakazuje, aby údaje v petičních arších byly psány stejnou rukou, jako patří petentovi, a nic nesvědčí o tom, že by právě petiční archy, které vyplňovali dobrovolníci sbírající podpisy na základě údajů diktovaných petenty, byly falešné. Stěžovatel se tím v očích čtenářů dostal do postavení podvodníka.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., zaslal předmětnou stížnost k vyjádření účastníkům řízení, tedy Ministerstvu vnitra a Nejvyššímu správnímu soudu.
III.A Vyjádření Ministerstva vnitra
22. Ministerstvo vnitra, zastoupené ředitelem odboru Václavem Henychem, nejprve zrekapitulovalo řízení o registraci kandidátní listiny stěžovatele. Poté se vyslovilo k problematice platnosti a účinnosti zákona o volbě prezidenta republiky. Ustanovení § 75 tohoto zákona mělo podle ministerstva za cíl zajistit řádnou přípravu na volbu prezidenta republiky jak pro volební orgány, tak pro jednotlivé kandidáty. S ohledem na právní úpravu (ustanovení § 35 zákona o volbě prezidenta republiky) ministerstvo nezpochybňovalo sběr podpisů podporujících kandidaturu jednotlivých kandidátů navrhovaných občany v době po platnosti právní úpravy, avšak před její účinností. V rámci kontroly bylo proto toliko ověřováno, zda osoba nezemřela dříve, než nabyl platnosti předmětný ústavní zákon. Ministerstvo dále uvedlo, že vzor petice uveřejnilo s dostatečným předstihem a stejně tak poskytlo pokyny pro zpracování podpisového archu. Pokyny obsahovaly požadavek na čitelnost vyplňovaných údajů, vysvětlení, co je třeba rozumět adresou místa trvalého pobytu voliče a doporučený způsob uvádění data narození. Zároveň upozorňovalo na to, že své údaje musí volič stvrdit vlastnoručním podpisem.
23. K námitce stěžovatele ohledně krátkosti lhůty pro domáhání se ochrany proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny u příslušného soudu odkázalo ministerstvo na ustanovení § 65 zákona o volbě prezidenta republiky a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 330/02 ze dne 31. 5. 2002 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Upozornilo též na obdobnou úpravu ve volebních zákonech. K problematice provázanosti ústavního zákona č. 71/2012 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, a ochrany osobních údajů ministerstvo odkázalo na další volební zákony, které stanoví analogické náležitosti přihlášek k registraci nezávislých kandidátů, přičemž zákon o volbě prezidenta republiky s ohledem na snahu více respektovat obavu voličů z poskytnutí osobních údajů nahradil požadavek na uvádění rodného čísla jako dostatečným údajem datem narození. Pokud jde o provázanost předmětného zákona a práva petičního, Ministerstvo vnitra poukázalo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 1996 sp. zn. Ovs 35/96/Ha, z něhož také vyšlo.
24. Ministerstvo vnitra dále uvedlo, že součástí smlouvy se společností Hewlett-Packard, s. r. o., byl metodický pokyn ke kontrole petic. Na jeho základě probíhal postupný pseudonáhodný výběr kontrolního vzorku podle algoritmu lineárního kongruentního generátoru LCG. Proto nelze ministerstvu vytýkat, že by postupovalo v rozporu se znalostmi lege artis matematických a statistických věd a že by nepřizvalo odborníky z dané oblasti. Metoda výběru kontrolního vzorku zcela vylučuje, aby Ministerstvo vnitra záměrně do kontrolního vzorku zařadilo podvržené archy. Výběr přitom probíhal podle čísel, která byla petičním archům přidělena v procesu jejich elektronického zpracování. Ta se liší od čísel, kterými archy označili kandidáti či jejich zmocněnci. Během procesu vytváření obrazů archů skenováním, jejich validace a zařazování do databáze byl obrazu archu přiřazen jednoznačný kód v úplné rostoucí posloupnosti pro každého kandidáta. Pro výběr archů pomocí lineárního kongruentního generátoru pak musel být použit kód obrazů archů. Podle generované posloupnosti byly vybírány archy s kódem o jedničku vyšším, než je generovaná hodnota. Použití elektronických obrazů archů přineslo do generování posloupnosti archů pro výběr vzorku ještě další korekci, a to díky faktu, že již nebyly dále zpracovány obrazy nevalidních petičních archů. Generátor náhodné posloupnosti pak musel vycházet nikoliv z počtu převzatých archů, ale z počtu obrazů reprezentujících validní archy. Stěžovatel ve své stížnosti neuvedl ani jeden konkrétní argument, kterým by zpochybnil způsob výběru kontrolních vzorků. Pokud je Ministerstvu vnitra vytýkáno, že kontrolní vzorky zpracovalo matematicky vadným způsobem, tak toto upozornilo, že ani použití prostého průměru mezi oběma kontrolními vzorky by nevedlo ke správnému výsledku reflektujícímu chybovost v celé petici. Vedle kontroly osob vůči registrům obyvatel byly kontrolovány i duplicity, které zprůměrovat nelze. I podle přepočtu užitého Nejvyšším správním soudem stěžovateli chybělo 1 141 podpisů k požadovaným 50 000. Ministerstvo dále nepovažovalo za relevantní ani stěžovatelův argument zpochybňující kontrolu petic v návaznosti na statisticky nepravděpodobné zjištění větší chybovosti ve druhém kontrolním vzorku, neboť u dvou kandidátů byla chybovost ve druhém chybovém vzorku naopak nižší. K námitce stěžovatele, že může nastat situace, kdy jeden chybný záznam rozhoduje, zda dojde či nedojde k nezapočítání takového počtu občanů podepsaných na petici, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích, Ministerstvo vnitra uvedlo, že chybovost u stěžovatele značně přesáhla hraniční počet. Navíc v českém právním řádu existuje velké množství předpisů, které vážou nároky či povinnosti na dosažení určité hranice. Ministerstvo vnitra odmítlo též argument, podle něhož se 3% chybovost nevztahuje ke kontrolnímu vzorku, ale k celkovému počtu podpisů na petici. K námitce, že ministerstvo nezapočítávalo záznamy z důvodu chybné adresy, ministerstvo odkázalo na znění ustanovení § 25 odst. 5 zákona o volbě prezidenta republiky. Postupovalo-li by ministerstvo jinak, porušilo by znění zákona i zásadu legality. Ministerstvo na tomto místě odkázalo na judikaturu Ústavního soudu. Při ověřování správnosti údajů na petici se snažilo ztotožnit s údaji v evidenci obyvatel maximum podepsaných občanů podporujících kandidaturu určitého kandidáta. Pokud jde o příjmení nebo adresu trvalého pobytu, byl akceptován i takový záznam, kdy údaje uvedené na archu odpovídaly údajům z historie zkoumané osoby v evidenci obyvatel, maximálně však do roku 2011. Co se týče nespolehlivosti centrálního registru obyvatelstva, ministerstvo poznamenává, že ověřování osoby na základě záznamu vybraného v kontrolním vzorku bylo realizováno ztotožněním údajů oproti informačnímu systému evidence obyvatel a základnímu registru obyvatel. Byť chyby v registrech není možno vyloučit, stěží lze najít jiný spolehlivější registr umožňující kontrolu petic.
III.B Vyjádření Nejvyššího správního soudu
25. Nejvyšší správní soud, zastoupený předsedou senátu Vojtěchem Šimíčkem, ve svém vyjádření konstatoval, že značná část použité stížnostní argumentace nemá žádnou logiku s ohledem na uplatněný procesní prostředek. Návrh na zrušení aplikovaného právního předpisu je možné jakožto akcesorický návrh k ústavní stížnosti uplatnit jen vůči takovým ustanovením právních předpisů, jejichž aplikace se negativně projevuje v právní sféře stěžovatele. Pokud např. stěžovatel argumentoval tím (bod III), že se ustanovení § 75 zákona o volbě prezidenta republiky vztahuje pouze na úkony státní správy, a nikoliv na sběr podpisů petentů, domáhá se výkladu a aplikace daného zákonného ustanovení v neprospěch kandidátů, kteří pro svoji kandidaturu uplatňovali i podpisy sebrané před nabytím účinnosti citovaného zákona. Obdobně to platí pro argumentaci "faktickým nedemokratickým cenzem" či diskriminací (s. 12) a stejně tak argumentace kritizující absenci kontroly pravosti projevu vůle podporujícího občana není něčím, co by mohlo stěžovateli v tomto typu řízení jakkoliv prospět. Pokud stěžovatel setrvale tvrdil, že počet jím předložených podpisů překročil požadovaný minimální počet 50 000, nemá jeho tvrzení (s. 5), že mu bylo znemožněno sehnat podporu 50 000 podpisů, faktickou oporu.