Nález
pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj), Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ze dne 27. ledna 2015sp. zn. Pl. ÚS 16/14ve věci návrhu nezletilého P. R., zastoupeného zákonnou zástupkyní B. Z., právně zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Brno, Burešova 6, na zrušení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 375/2011 Sb., a § 34 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, vlády České republiky a veřejné ochránkyně práv jako vedlejších účastníků řízení (nález byl vyhlášen pod č. 99/2015 Sb.).
I. Návrh na zrušení ustanovení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve slovech "předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci" se zamítá.
II. Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění
I. Rekapitulace ústavní stížnosti navrhovatele a průběh řízení před Ústavním soudem
1. Navrhovatel se ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 25. 6. 2013, doplněné podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2013, domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013 č. j. 8 As 20/2012-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011 č. j. 29 A 69/2010-36. Řízení o ústavní stížnosti je vedeno podsp. zn. I. ÚS 1987/13[pozn. red.: řízení bylo posléze ukončeno usnesenímsp. zn. I. ÚS 1987/13ze dne 25. 3. 2015 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. S návrhem na zrušení uvedených rozsudků se navrhovatel domáhá rovněž zrušení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 375/2011 Sb., (dále též jen "zákon o ochraně veřejného zdraví") a § 34 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a to zejména z následujících důvodů.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 3. 2013 č. j. 8 As 20/2012-42 rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011 č. j. 29 A 69/2010-36, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 20. 5. 2010 č. j. KUJI 38442/2010, sp. zn. OSMS 283/2010 Odv, kterým krajský úřad zamítl odvolání navrhovatele proti rozhodnutí ředitele Mateřské školy Náměšť nad Oslavou Třebíčská ze dne 22. 4. 2010 a rozhodnutí ředitele Mateřské školy Náměšť nad Oslavou Husova ze dne 30. 4. 2010 a obě rozhodnutí, na základě kterých nebyl navrhovatel přijat do mateřské školy pro nesplnění podmínek § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví z důvodu, že se nepodrobil stanovenému pravidelnému očkování, krajský úřad potvrdil.
3. Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho práva na předškolní vzdělání jako součásti práva na vzdělání dle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), neboť jeho vyloučení z předškolního vzdělání bylo neproporcionální. Úplný zákaz přístupu zdravých nekompletně očkovaných dětí do mateřských škol je podle navrhovatele nepřiměřený a neobstojí ani v testu racionality. Jelikož je daná podmínka očkování pro přístup k předškolnímu vzdělávání neproporcionální, je neproporcionální i zásah do práva na osobní integritu. U ochrany veřejného zdraví před šířením infekčních onemocnění v mateřských školách je podle navrhovatele třeba zkoumat, zda existují mírnější opatření než úplné vyloučení ze vzdělání, které lze označit za sankci vůči těm, kteří se nechtějí podrobit nařízenému rozsahu očkování.
4. Navíc v případě odepření práva na vzdělání navrhovatele nebyla podle něj splněna podmínka zakotvená v čl. 4 Listiny, podle které meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem, neboť rozsah očkovací povinnosti, která je podmínkou pro přijetí do mateřské školy, je stanoven pouhou vyhláškou. V této souvislosti navrhovatel odkazuje na nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 35/95ze dne 10. 7. 1996 (N 64/5 SbNU 487; 206/1996 Sb.). Navrhovatel uvádí, že rozsah očkování pro přístup ke vzdělání je určen bez jakýchkoli zákonných mezí pouhou vyhláškou. Aby úprava respektovala ústavní požadavky, muselo by být zákonem vymezeno minimálně, proti kterým nemocem má být dítě očkováno, aby mu byl umožněn přístup ke vzdělání. V této souvislosti navrhovatel odkazuje také na nálezy Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 36/11ze dne 20. 6. 2013 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 23/02ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 45/2000ze dne 14. 2. 2001 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.).
5. Podmínka očkování pro přístup k předškolnímu vzdělání zasahuje podle navrhovatele rovněž do práva dítěte na svobodný a informovaný souhlas chráněný Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, publikovanou pod č. 96/2001 Sb. m. s., (dále jen "Úmluva"). Jeho rodiče jsou totiž nuceni dítě podrobit zákroku na základě nepřímé sankce, neboť vyloučení z předškolního vzdělání zasáhne nejen dítě, ale celou rodinu - zejména pracovní možnosti matky dítěte, což vylučuje "svobodnost" takového souhlasu. Podle navrhovatele podmínka očkování proti devíti nemocem pro přístup k předškolnímu vzdělávání v České republice není v souladu s požadavkem nezbytnosti v demokratické společnosti, což je jedna z podmínek, za kterých lze podle čl. 26 Úmluvy omezit základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez souhlasu svého nebo zákonných zástupců.
6. Rodiče navrhovatele se rozhodli syna očkovat v pozdějším věku pouze proti některým nemocem, které považovali za závažné a u kterých považovali přínos očkování za převažující nad riziky podle jejich přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte a přesvědčení ve smyslu svobody myšlení a svědomí podle čl. 15 Listiny a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Navrhovatel poukazuje na to, že stát výrazně selhává v politice očkování, která je netransparentní, přičemž za případná poškození zdraví dítěte po očkování nepřevzal stát žádnou odpovědnost. Za této situace je nedobrovolné očkování (bez svobodného souhlasu rodičů) jako podmínka pro předškolní vzdělávání v rozporu s "právem na zdraví" navrhovatele.
7. V souvislosti s tím, že navrhovateli nebylo umožněno navštěvovat mateřskou školu, a účastnit se tak předškolního vzdělávání, musela rodina rovněž čelit sociálnímu vyloučení nejen dítěte, ale i jeho matky, která byla nucena být dalších několik let s dítětem doma, což je zákonitě spojeno s celkovým snížením příjmu rodiny a její životní úrovně, v čemž navrhovatel shledává porušení práva na respektování soukromého života a rodinného života a diskriminaci na základě přesvědčení rodiny.
8. Navrhovatel dále namítá, že s ohledem na to, že se Nejvyšší správní soud ani Krajský soud v Brně vůbec nevypořádaly s jeho argumentací a podloženými tvrzeními ohledně přiměřenosti odepření předškolního vzdělávání nekompletně očkovaným dětem, došlo k porušení práva na spravedlivý proces v podobě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti) a porušení práva na odůvodnění rozhodnutí.
9. Správní soudy se podle navrhovatele rovněž nevypořádaly se skutečností, že u očkování proti tzv. dětským nemocem (spalničky, zarděnky, příušnice) není ve vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů, stanovena žádná lhůta, proto nelze splnění očkování k předškolnímu vzdělávání z právního hlediska vyžadovat. Nikde v platných právních předpisech není stanoveno, že se dítě tomuto očkování má podrobit ještě před vstupem do mateřské školy. Opomenutím vypořádat se s tímto faktem došlo rovněž k porušení práva na spravedlivý proces a práva na odůvodnění rozhodnutí.
10. S ohledem na shora uvedené navrhovatel ve své ústavní stížnosti Ústavnímu soudu navrhuje, aby vydal nález, kterým rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013 č. j. 8 As 20/2012-42 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011 č. j. 29 A 69/2010-36 zrušuje, a rovněž navrhuje ve smyslu § 64 odst. 1 písm. e), resp. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby přijal nález, kterým zruší ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 34 odst. 5 školského zákona.
11. Usnesením ze dne 18. 6. 2014 č. j.I. ÚS 1987/13-1dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 34 odst. 5 školského zákona ve spojení s § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, pročež návrh navrhovatele na zrušení napadených ustanovení postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
II. Vyjádření účastníků řízení
12. Ústavní soud za účelem posouzení věci vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadeného ustanovení.
13. Senát Parlamentu České republiky (dále jen "Senát") jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že přestože byl školský zákon od svého přijetí v září 2004 již mnohokrát novelizován, nedoznala dikce napadeného ustanovení § 34 odst. 5 ani jediné změny a nebyla za dobu bezmála deseti let předmětem žádné významnější kritiky na plénu či v orgánech Senátu při projednávání návrhu školského zákona ani jeho několika desítek novel. Na tomto místě je možno poznamenat, že povinnost dodržovat při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání podmínky stanovené právními předpisy (tj. nikoliv pouze zákonem o ochraně veřejného zdraví) platí obecně a nepochybně by se uplatnila i v případě neexistence ustanovení.
14. K samotnému návrhu školského zákona Senát uvádí, že mu byl doručen dne 21. 7. 2004 a v senátní evidenci 4. funkčního období mu bylo přiřazeno číslo tisku 403. Zákonnou osnovu projednal výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, který doporučil Senátu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy uvedenými v příloze usnesení výboru č. 227 ze dne 4. 8. 2004. Žádný z těchto pozměňovacích návrhů se netýkal oblasti předškolního vzdělávání, tj. části druhé předlohy. Dne 5. 8. 2004 se Senát na 17. schůzi 4. funkčního období přidržel doporučení svého výboru a vrátil návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy (usnesení č. 517). V rozhodném hlasování (č. 101) se z přítomných 55 senátorů vyslovilo pro 49, proti byl jeden. Lze tak podle Senátu uzavřít, že co do procedury projednávání školského zákona "horní" komorou postupoval Senát v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
15. Senát ve svém vyjádření dále uvádí, že také napadené ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví je součástí daného zákona od jeho počátku, pouze s tím rozdílem, že s účinností od 1. 4. 2012 došlo [v souvislosti s přijetím zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)] k nahrazení pojmu "jesle" pojmem "zařízení poskytující péči o dítě do 3 let věku v denním režimu". Návrh zákona o ochraně veřejného zdraví byl Senátu postoupen dne 7. 6. 2000 a bylo mu přiděleno číslo tisku 276 ve 2. funkčním období. Následně byl návrh projednán výborem pro zdravotnictví a sociální politiku, výborem pro evropskou integraci a výborem petičním, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu. Výsledkem jednání všech výborů bylo doporučení plénu Senátu, aby návrh zákona vrátilo Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Žádný z těchto pozměňovacích návrhů se však netýkal napadeného ustanovení § 50.
16. Plénum Senátu se předlohou zabývalo dne 30. 6. 2000 na své 20. schůzi ve 2. funkčním období. Návrh zákona byl vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, když pro přijetí příslušného usnesení č. 420 se v hlasování č. 117 vyslovilo 39 ze 46 přítomných senátorů, nikdo nebyl proti. Senát závěrem konstatoval, že i při proceduře projednávání zákona o ochraně veřejného zdraví postupoval v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
17. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém vyjádření k návrhu toliko zrekapitulovala legislativní proces, o kterém konstatovala, že s návrhy napadených zákonů vyslovily ústavně předepsaným postupem souhlas obě komory Parlamentu, zákony byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Konkrétně Poslanecká sněmovna uvedla, že návrh zákona o ochraně veřejného zdraví byl předložen vládou Poslanecké sněmovně dne 10. 2. 2000 (rozeslán poslancům jako sněmovní tisk 538/0). Návrh zákona Poslanecká sněmovna projednala v prvém čtení dne 23. 2. 2000 a k projednání jej přikázala výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Výbor pro sociální politiku a zdravotnictví projednal návrh zákona dne 3. 5. 2000 a doporučil Poslanecké sněmovně schválit jej ve znění výborem navržených pozměňovacích návrhů. Poslanecká sněmovna projednala návrh ve druhém čtení dne 18. 5. 2000 a ve třetím čtení dne 25. 5. 2000 na své 25. schůzi vyslovila souhlas s návrhem zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů, z nichž žádný se netýkal napadeného ustanovení. V hlasování č. 258 se z přítomných 165 poslanců vyslovilo 164 poslanců pro návrh zákona a nikdo nebyl proti. Návrh zákona byl postoupen Senátu dne 7. 6. 2000. Senát návrh vrátil Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které se rovněž ustanovení § 50 netýkaly. Návrh zákona vrácený Senátem projednala Poslanecká sněmovna dne 14. 7. 2000 na své 26. schůzi a přijala jej ve znění schváleném Senátem. V hlasování č. 699 hlasovalo z přítomných 155 poslanců pro 128 poslanců, 13 poslanců hlasovalo proti. Po přijetí zákona a po podpisu zákona příslušnými ústavními činiteli byl zákon vyhlášen dne 11. 8. 2000 ve Sbírce zákonů pod č. 258/2000 Sb.
18. Návrh školského zákona předložila vláda České republiky Poslanecké sněmovně dne 11. 3. 2004, kde byl projednáván pod číslem sněmovního tisku 602/0. V prvém čtení dne 1. 4. 2004 na 30. schůzi byl návrh přikázán k projednání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu návrh zákona projednal dne 3. 6. 2004 na 31. schůzi a doporučil jej Poslanecké sněmovně schválit ve znění výborem navržených pozměňovacích návrhů. Druhé čtení návrhu zákona proběhlo dne 22. 6. 2004 na 33. schůzi Poslanecké sněmovny. Souhrn podaných pozměňovacích návrhů byl zpracován jako sněmovní tisk 602/2, žádný z pozměňovacích návrhů se netýkal napadeného ustanovení. Ve třetím čtení byl návrh zákona projednán dne 30. 6. 2004 na 33. schůzi Poslanecké sněmovny, kde byl schválen v hlasování č. 418. Z přítomných 182 poslanců hlasovalo pro návrh zákona 92 poslanců a proti bylo 82 poslanců. Poslanecká sněmovna postoupila návrh zákona dne 21. 7. 2004 Senátu, který jej projednal 5. 8. 2004 na 17. schůzi a vrátil jej Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Pozměňovací návrhy se netýkaly napadeného ustanovení. Návrh zákona vrácený Senátem projednala Poslanecká sněmovna dne 24. 9. 2004 na své 35. schůzi a přijala jej ve znění pozměňovacích návrhů Senátu. V hlasování č. 98 hlasovalo pro zákon ze 191 přítomných poslanců 96 poslanců, 91 poslanců hlasovalo proti. Zákon byl doručen prezidentu republiky dne 8. 10. 2004, který jej dne 22. 10. 2004 podepsal. Schválený zákon byl doručen k podpisu premiérovi dne 3. 11. 2004. Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů v částce 190 pod č. 561/2004 Sb.
III. Postoj vlády a veřejné ochránkyně práv k návrhu
19. V souladu s ustanovením § 69 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu upozornil přípisy ze dne 3. 7. 2014 Ústavní soud vládu a veřejnou ochránkyni práv na probíhající řízení, přičemž připomenul, v jaké lhůtě mohou do řízení vstoupit jako vedlejší účastníci a případně se též k návrhu vyjádřit.
20. Vláda přípisem ze dne 30. 7. 2014 oznámila, že vstoupí jako vedlejší účastník do řízení. Na úvod svého vyjádření k dané věci uvedla, že se neztotožňuje se závěrem vyplývajícím z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014 č. j.I. ÚS 1987/13-1o potřebě opětovně se zabývat návrhem na zrušení § 34 odst. 5 školského zákona a § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Vláda v této souvislosti připomíná, že Ústavní soud se problematice ústavnosti zákonné povinnosti podrobit se stanovenému druhu očkování a s tím spojenému posouzení tvrzených porušení práva na vzdělání, zásahů do práv garantovaných Úmluvou či tvrzené protiústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, opakovaně věnoval. Ústavní soud se taktéž zabýval obecnou otázkou míry autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dětem. Vláda ve svém vyjádření k předmětnému návrhu uvedla, že nepovažuje za nutné opakovat závěry vyplývající z předchozí relevantní judikatury a zaměřuje se zejména na věcné zdůvodnění legitimity a racionality napadených ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví a školského zákona, resp. legitimity cíle, který právní úprava povinného očkování proti infekčním nemocem sleduje - tedy ochranu veřejného zdraví, tj. zdraví populace, včetně jejích specifických skupin, mezi něž bezesporu patří i děti předškolního věku.
21. Zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví povinnost osoby podrobit se pravidelnému očkování s tím, že podle ustanovení § 108 odst. 4 tohoto zákona při úpravě pravidelných očkování vychází Ministerstvo zdravotnictví z doporučení Světové zdravotnické organizace. Zájem všech vyspělých zemí je v souladu s doporučeními Světové zdravotnické organizace udržovat vysokou proočkovanost proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivním onemocněním vyvolaným Haemofilem influenzae b, dětské přenosné obrně a virové hepatitidě B a dále proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám na hladině kolem 90 % populace. Jen při dostatečné proočkovanosti je totiž možné navodit tzv. kolektivní imunitu, tedy formu imunity, ke které dochází, když je významné množství osob v populaci či skupině (např. mateřské škole) očkováno proti konkrétním infekčním onemocněním. Při navození kolektivní imunity daný patogen v populaci necirkuluje a v důsledku toho není pak chráněn jen očkovaný jedinec, ale i ti jedinci, kteří očkováni nejsou z důvodu trvalé kontraindikace (cca 5 % populace), nebo ti, u nichž se nevytvořila dostatečná imunita po očkování. Pokud tedy není očkován jedinec - např. osoba, u níž byla zjištěna trvalá kontraindikace k očkování, pak nedojde k ohrožení kolektivní imunity, avšak tato osoba je prostřednictvím kolektivní imunity chráněna. Dojde-li ovšem k poklesu celkové proočkovanosti populace pod ochrannou hladinu, pak kolektivní imunita ohrožena je. Cirkulace původce v populaci se může zvýšit a může dojít k vzestupu počtu nových případů onemocnění. Zachování kolektivní imunity je tedy podstatné pro zamezení šíření infekčních onemocnění v populaci.
22. Kolektivní imunita tedy sice nemůže ovlivnit patogenitu původce, ale může snížit jeho cirkulaci v populaci, případně vést až k eliminaci původce v populaci a pomocí nepřímého efektu vést k poklesu výskytu onemocnění také u neočkované populace (např. osoby s poruchou imunity, s trvalou kontraindikací pro očkování). Nepřímý efekt je pak měřitelný poklesem incidence onemocnění u neočkovaných osob. Existence kolektivní imunity je závislá na dvou faktorech: na míře proočkovanosti a účinnosti očkování, resp. účinnosti očkovací látky. K jejímu navození však vždy dochází teprve při dosažení určité (tzv. dostatečné) míry proočkovanosti. Dojde-li naopak v populaci k poklesu proočkovanosti pod její dostatečnou míru, pak je zachování kolektivní imunity ohroženo, resp. lze ztratit kolektivní imunitu pro dané onemocnění. Cirkulace patogenů v populaci se v takovém případě může zvýšit a dochází ke vzestupu nových případů onemocnění - to potvrzuje např. zvýšený výskyt spalniček ve Velké Británii při ztrátě kolektivní imunity v důsledku klesající proočkovanosti, či např. epidemie černého kašle (cca 225 000 onemocnění) v důsledku odmítání očkování proti této nemoci ze strany určitých náboženských skupin ve Velké Británii v letech 1976 až 1982. Míra proočkovanosti se může u jednotlivých onemocnění měnit a ne vždy je pevně stanovena. Nicméně u všech interhumánně přenosných onemocnění lze hovořit o kolektivní imunitě, pouze k jejímu dosažení je nutná rozdílná míra proočkovanosti.
23. Pokud jde o účinnost očkování, vzhledem k vysoké účinnosti v současnosti používaných vakcín pro plošné očkování, je možno konstatovat, že klíčovou pro dosažení kolektivní imunity a snížení cirkulace původců infekčních nemocí v populaci je míra proočkovanosti. Nevytvoření kolektivní imunity při 100% proočkovanosti populace by bylo možné jedině u velice málo účinné očkovací látky. Takto nízkou účinnost neprokazuje žádná ze schválených a registrovaných vakcín pro plošné očkování. Pokles koncentrací sérových protilátek v čase (nejrychlejší pokles je v průběhu 1 roku po očkování s následnou relativně pomalu klesající koncentrací - stadium "plateau") ještě neznamená ztrátu imunity. Ke ztrátě imunity dochází až při poklesu pod mezní ochrannou hladinu. U některého očkování ani při poklesu protilátek nedochází ke ztrátě imunity v důsledku existence paměťových buněk (např. v případě očkování proti virové hepatitidě B). U nemocí, kde přetrvává riziko onemocnění celé dětství nebo až do dospělosti, se provádí přeočkování, které reaguje na pokles koncentrací protilátek. Zachování kolektivní imunity je tedy podstatné pro zamezení šíření onemocnění v populaci a jednoznačně převažuje nad individuálními základními právy jednotlivce.
24. Model právním předpisem stanovené povinnosti osoby podrobit se očkování se přitom u očkování proti dávivému (černému) kašli, záškrtu a tetanu uplatňuje ve 12 zemích (včetně Itálie a Francie) z 28 zemí sdružených v Evropské unii a u dětské obrny ve 13 těchto zemích (navíc Belgie) z uvedených 28. Je v zájmu všech zemí světa, aby proočkovanost proti základním infekčním onemocněním byla udržována na vysoké úrovni. Kromě toho je zavedeno v některých zemích i omezení přístupu neočkovaných dětí do kolektivních zařízení, např. ve Spojených státech amerických, kde do státních předškolních zařízení nesmějí docházet neočkované děti. Díky pravidelnému očkování, jeho kontrole a vysoké proočkovanosti a dobré kvalitě očkovacích látek se v České republice podařilo eliminovat dětskou přenosnou obrnu, eliminovat záškrt a výrazně omezit výskyt celé řady infekcí, proti kterým se očkuje, což je dokládáno grafy k analýze trendů očkování, kterou sestavil Státní zdravotní ústav jako zdravotnické zařízení určené k plnění úkolů v oblasti působnosti Ministerstva zdravotnictví, a které vláda ke svému vyjádření připojila. Vláda ve svém vyjádření dále ilustruje na vybraných infekčních onemocněních souvislost mezi prováděným očkováním a trvalým poklesem či vymizením onemocnění.
25. Smyslem úpravy obsažené v navrhovatelem napadeném ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví je podle vlády chránit zdraví skupiny fyzických osob požívajících zvláštní právní ochranu - dětí. Konkrétně pak dětí navštěvujících zařízení poskytující péči o dítě do 3 let věku v denním režimu nebo předškolní zařízení - tedy nejenom dětí využívajících veřejnou službu spočívající v umožnění předškolního vzdělávání formou navštěvování mateřské školy zřízené dle školského zákona.
26. K námitce navrhovatele, že rozhodnutí o jeho nepřijetí do mateřské školy je sankcí, vláda odkazuje na důvodovou zprávu k předmětnému zákonu, jakož i na výše uvedené odborné argumenty a připomíná, že jedinou sankcí, kterou právní řád umožňuje v případě navrhovatele, resp. jeho zákonných zástupců, uložit, je pokuta za spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
27. V souvislosti s výše uvedeným pak vláda poukazuje i na nepravdivost tvrzení navrhovatele, že stát nezkoumá, zda jsou očkovány i ostatní děti v mateřské škole. Splnění povinnosti podle § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví je stejně jako plnění ostatních povinností stanovených tímto zákonem, předmětem státního zdravotního dozoru podle kontrolních plánů krajských hygienických stanic.
28. K námitce navrhovatele, že rozsah očkovací povinnosti, která je podmínkou pro přijetí do mateřské školy, je stanoven "pouhou vyhláškou" vláda připomíná, že Ústavní soud se uvedenou námitkou již v minulosti zabýval, přičemž se ztotožnil se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 2012 č. j. 8 As 6/2011-120 dospěl k závěru, že: "rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb. odpovídají ústavněprávním požadavkům ..." [srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 2873/12ze dne 13. 12. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebo nálezsp. zn. III. ÚS 449/06ze dne 3. 2. 2011 (N 10/60 SbNU 97)].
29. K výše uvedenému pak vláda toliko dodává, že očkovací kalendář, vtělený do výše uvedené vyhlášky, vychází z doporučení Světové zdravotnické organizace a jeho cílem je optimalizovat schémata a odstupy mezi jednotlivými očkováními. Vláda však zdůrazňuje, že očkovací kalendář není neměnným dogmatem, což vyplývá i z postupných změn vyhlášky o očkování proti infekčním nemocem. Změny přitom vycházejí z doporučení Světové zdravotnické organizace opírající se o výsledky epidemiologické bdělosti (surveillance), posouzení vlivu věku očkovaných osob a počtu dávek na aktuální schopnost tvorby ochranných protilátek při zohlednění toho, že různé typy vakcín vyžadují různá schémata, některé očkovací látky lze aplikovat současně, mezi jinými je nutný odstup. I z tohoto důvodu se jeví jako potřebné zachovat možnost pružně reagovat na změny, což právní předpis vydaný ve formě vyhlášky umožňuje.
30. K námitkám navrhovatele, že vyhláška v některých případech stanoví i očkovací látku, kterou má být stanovené pravidelné očkování provedeno, pak vláda připomíná, že sám navrhovatel ve svém návrhu uvádí, že nebyl očkován proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím a dále nebyl očkován proti virové hepatitidě B. Z toho, že navrhovatel nebyl očkován proti virové hepatitidě B, je zřejmé, že nepodstoupil pravidelné očkování hexavalentní očkovací látkou, jak předpokládá § 4 vyhlášky č. 537/2006 Sb., nýbrž jeho pravidelné očkování proběhlo ve smyslu § 47 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně veřejného zdraví. Toto ustanovení připouští, aby k pravidelnému očkování byla použita jiná registrovaná očkovací látka, než pro kterou stanovilo Ministerstvo zdravotnictví antigenní složení postupem podle § 80 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Tedy tento postup zákon předpokládá a postup navrhovatele, resp. jeho zákonných zástupců, by s ním nebyl v rozporu, pokud by se navrhovatel podrobil v individuálním očkovacím plánu i očkování proti virové hepatitidě B, jak stanoví § 4 vyhlášky č. 537/2006 Sb.
31. V souvislosti s výše uvedeným vláda též konstatuje, že navrhovatelem namítanou absenci povinnosti pro pracovníky mateřských škol dokládat svůj očkovací status považuje za nadbytečnou, neboť tito pracovníci buď infekce, které jsou očkováním preventabilní, již prodělali a jsou proti nim imunní, nebo byli proti nim očkováni. Vyjadřovat se k neprávním závěrům navrhovatele na adresu Ministerstva zdravotnictví a Národní imunizační komise pak považuje vláda za nedůvodné, neboť, jak je výše uvedeno, očkování (nejen) dětí se řídí odbornými vědeckými poznatky.
32. Vláda má za to, že navrhovatel, resp. jeho zákonní zástupci, zcela neproporčně nadřazují zájmy svého vlastního dítěte nad zájem ostatních dětí a domáhají se poskytnutí veřejné služby (přijetí do mateřské školy), aniž by byli ochotni se legitimním podmínkám poskytnutí takové služby podrobit. Stát však v tomto případě nemůže připustit, aby zájem jednotlivce převážil nad zájmy ostatních dětí. Na všechny děti přijímané do mateřské školy se uplatňují stejné požadavky stanovené v § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví a z tohoto důvodu by byl zcela absurdní požadavek navrhovatele, aby ředitelé při přijímání dětí do mateřské školy individuálně posuzovali, jaké druhy očkování budou či nebudou pro přijetí vyžadovat. Vedle toho je pak nutné zdůraznit, že si rodiče mohou zvolit jinou alternativní cestu a pečovat o dítě jinými způsoby než za využití služeb mateřské školy zřízené podle školského zákona.
33. Na závěr svého vyjádření vláda vyjadřuje přesvědčení, že navrhovatelem napadená právní úprava je ústavně konformní a že případné zrušení navrhovatelem napadených ustanovení právních předpisů by vedlo k zásadnímu negativnímu průlomu v legislativě ochrany veřejného zdraví, a to v době, kdy díky aktivitám odpůrců očkování klesá nejen v České republice, ale i ve světě proočkovanost a narůstá výskyt dříve účinně očkováním kontrolovaných infekčních onemocnění, jako je černý kašel či spalničky. Pokud bude prolomena kolektivní imunita, děti, které ze zákonem předvídaných důvodů očkovány nebyly, nebo se u nich nevytvořila dostatečná imunita po očkování, chráněny nebudou, což se může postupně negativně projevit nejen v šíření infekčních onemocnění v populaci, ale i nákladech na léčbu osob, které bylo možné ochránit prevencí. Vláda též připomíná, že při posuzování problematiky povinného očkování a jejích právních konsekvencí je třeba zohlednit i subjektivní práva a svobody druhých - a to vše při neopomenutí faktu, že existuje skupina osob, která se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci, jakož i faktu, že ani očkování nezajišťuje 100% odolnost vůči nákaze, a tudíž nelze vycházet z toho, že pro očkované děti nepředstavují děti neočkované žádné riziko. S ohledem na výše uvedené má vláda za to, že Ústavní soud by měl návrh vedený podsp. zn. Pl. ÚS 16/14odmítnout, nebo zcela zamítnout.
34. Veřejná ochránkyně práv přípisem ze dne 11. 7. 2014 oznámila Ústavnímu soudu, že využije svého práva na vstup do řízení. Ve svém vyjádření ze dne 19. 8. 2014 uvedla, že smyslem mateřských škol není jen hlídání dětí a péče o ně, nýbrž i jejich vzdělávání. Že jde o součást práva na vzdělání, nikoli (jen) o sociální službu, vyplývá přímo i ze skutečnosti, že o vzdělávání v mateřských školách hovoří školský zákon, tedy zákon, jenž ve smyslu čl. 41 (odst. 1) Listiny právo na vzdělání provádí. Zásahem orgánu veřejné moci, resp. rozhodnutím, jež je formálním předmětem ústavní stížnosti a které se opírá o napadená ustanovení zákona, je proto dotčeno základní právo stěžovatele na vzdělání dle čl. 33 odst. 1 Listiny, v kombinaci se základním právem nebýt diskriminován ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny bez rozdílu jiného postavení, zde konkrétně spočívajícího ve zdravotním stavu. Za takových okolností ústavní pořádek nepředpokládá vymezení vymahatelnosti práva (omezení práva) zákonem a případný zásah do tohoto práva musí být podroben přísnému posuzování přiměřenosti.
35. Podle školského zákona je vzdělávání založeno mimo jiné na zásadě rovného přístupu bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení.
36. Z přístupu ke vzdělání a jeho poskytování by tak nemělo být vyloučeno ani dítě, které pro svůj zdravotní stav nemůže být podrobeno pravidelnému očkování. Na takovou situaci svým způsobem pamatuje právě § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Dítě, které nemůže podstoupit očkování pro trvalou kontraindikaci, by tak do vzdělávacího zařízení mělo přicházet s jistotou, že nebude ohrožen jeho zdravotní stav. Napadená ustanovení tedy dítěti s trvalou kontraindikací prakticky zajišťují rovný přístup ke vzdělání (v opačném případě by mohlo být z přístupu ke vzdělání vyloučeno). Nezdá se však, že by právní úprava zajišťovala ochranu těchto dětí také tím, že by povinnost očkování ukládala rovněž personálu vzdělávacích zařízení.
37. Ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví však současně brání v přístupu ke vzdělání a jeho poskytování dětem s dočasnou kontraindikací, neboť bezvýjimečně nepřipouští jejich přijetí k předškolnímu vzdělávání. Ustanovení ve výsledku zasahuje do celého spektra základních práv dítěte. Krom práv zmíněných stěžovatelem navozuje také nerovné postavení dětí s trvalou kontraindikací a dětí, jimž dočasná kontraindikace (souhrn takových kontraindikací) rovněž znemožnila "včas" podstoupit povinné očkování. Ustanovení § 50 ve spojení s § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví proto neobstojí v tzv. testu proporcionality, a to zejména v testu potřebnosti. Považuje-li stát splnění povinnosti podrobit se očkování skutečně za natolik důležité v zájmu ochrany veřejného zdraví, měl by její splnění vynucovat k tomu určenými prostředky, tedy primárně (v krajním případě - po bezvýsledném jednání) uložením sankce za přestupek.
38. Namísto skutečného vynucování stanovené povinnosti (se zmíněnými výjimkami) však stát prakticky zneužívá opticky legitimního cíle, protože se ho fakticky snaží dosáhnout prostřednictvím jiné "sankce" stíhající rodiče, totiž nepřijetím (částečně) neočkovaného dítěte do předškolního zařízení. Dítě si tak bere jako rukojmí, neboť ve výsledku trestá dítě tím, že mu odepře přístup ke vzdělání, a to bez posouzení skutečného rizika ohrožení ostatních dětí v konkrétním předškolním zařízení a hlavně bezvýjimečně - bez ohledu na ostatní důvody bránící dítěti absolvovat očkování před nástupem do předškolního zařízení (včetně kombinace dočasných kontraindikací). V této souvislosti lze poukázat na nerovné postavení dětí s trvalou kontraindikací a dětí, jimž dočasná kontraindikace (souhrn takových kontraindikací) rovněž znemožnila "včas" podstoupit povinné očkování. Příkladem veřejná ochránkyně práv uvádí případy autistických dětí, u nichž se po očkování proti příušnicím, spalničkám a zarděnkám objevily závažné komplikace. V praxi tak mohou existovat rozličné kontraindikace, které materiálně odpovídají trvalým kontraindikacím, ale nejsou takto označeny, proto nepředstavují výjimku z povinného očkování.
39. Tvrzený cíl v podobě ochrany ostatních dětí v konkrétním předškolním zařízení neobstojí pro případ, že jsou všechny ostatní děti očkovány (tehdy je neočkované dítě v zásadě nemůže ohrozit, ani kdyby se snad samo nakazilo). K tvrzenému cíli nemůže vést ani očkování proti onemocněním, jejichž přenos mezi dětmi v předškolních zařízeních v České republice nepřipadá v úvahu (např. tetanus, žloutenka typu B, obrna). Myšlenku, že jde ve skutečnosti o jiný trest (komplikaci) pro rodiče, podporuje také to, že striktní podmínky vyžadované pro účely přijetí k předškolnímu vzdělávání pominou, jakmile se na dítě vztahuje povinná školní docházka.
40. Prostředek k dosažení deklarovaného cíle považuje veřejná ochránkyně práv za zjevně přehnaný (nepřiměřený a nepotřebný) i proto, že očkování představuje prostředek ryze preventivní ochrany prakticky vylučující již samotný vznik (reálného) ohrožení ostatních (neočkovaných) dětí v předškolním zařízení. Přehnanost prostředku (úplné vyloučení plně neočkovaných dětí) vynikne ve srovnání s preventivními opatřeními přijímanými okolními státy. Ty dočasně omezují přístup nemocných a neočkovaných dětí do vzdělávacích zařízení až v okamžiku výskytu onemocnění, a to po obvyklou inkubační dobu onemocnění. Splnění prvního cíle (ochrany veřejného zdraví vysokou proočkovaností) pak tyto státy dosahují podporou dobrovolného plošného očkování v podobě úhrady očkování ze systému zdravotního pojištění.