Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16 ve věci ústavní stížnosti S. H., zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 3 T 13/2009-1124 ze dne 2. 6. 2015, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 68/2015 ze dne 17. 9. 2015, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 356/2016-25 ze dne 30. 3. 2016, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 356/2016-25 ze dne 30. 3. 2016 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Toto rozhodnutí se proto ruší.III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka byla jako uprchlá v nepřítomnosti pravomocně odsouzena za trestný čin obchodování s lidmi k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Poté, co byla zatčena ve Španělsku a předána do České republiky, požádala, aby byl odsuzující rozsudek zrušen a hlavní líčení opakováno v souladu s § 306a odst. 2 trestního řádu. V opakovaném řízení byla stěžovatelka opět odsouzena za trestný čin obchodování s lidmi a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let.
2. Stěžovatelka namítá, že neměla být souzena jako uprchlá; že nemohla vyslechnout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š.; že obecné soudy se opomněly vypořádat s jejím důkazním návrhem; že skutek, kterého se měla dopustit, byl nesprávně kvalifikován a že v její věci došlo k nedůvodným průtahům, které nebyly zohledněny při ukládání trestu. Podle stěžovatelky tím obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a její právo vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a postupovaly v rozporu se zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele podle čl. 40 odst. 6 Listiny.
3. Ústavní soud zjistil z trestního spisu a z napadených rozhodnutí následující skutečnosti.
A. Přípravné řízení
4. V prosinci 2007 bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovatelce a jejímu tehdejšímu manželovi pro trestný čin obchodování s lidmi. Toho se stěžovatelka a její manžel měli dopustit tím, že v listopadu 2004 převzali od dvou slovenských občanů M. B. a zaplatili za ni částku 500 eur. Ačkoliv věděli, že M. B. ještě nebylo 18 let, přiměli ji k provozování prostituce v podniku v Dubí u Teplic. Později ji převezli do podniku ve městě Halle v Německu, kde ji znovu přiměli provozovat prostituci. Z toho podniku M. B. asi po šesti týdnech utekla. Peníze, které získávala prostitucí, měla předávat stěžovatelce, která je užívala spolu se svým manželem. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelka převzala v lednu 2008 (trestní spis, č. l. 3-5). Stěžovatelka si pro toto řízení zvolila obhájce se sídlem v Teplicích (č. l. 7-8). U výslechu v březnu 2008 stěžovatelka i její manžel využili svého práva nevypovídat (č. l. 40 a 43).
5. Na konci roku 2008 podle orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka spolu se svým manželem uprchla do zahraničí s cílem vyhýbat se tím trestnímu stíhání. Záznam o tom, že budou oba stíháni jako uprchlí, byl ovšem učiněn až v červenci 2009 (viz bod 11 níže). Mezitím proběhl mimo jiné i výslech tří níže uvedených svědkyň.
6. Dne 30. prosince 2008 byla vyslechnuta M. B. dožádaným orgánem na Slovensku v Nitře (č. l. 253-267). O tomto výslechu byl obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích (bod 4 výše) informován faxem od slovenského orgánu dne 22. prosince (č. l. 349) a znovu 29. prosince 2008 telefonicky a faxem (č. l. 346-348).
7. Dne 22. května 2009 byla vyslechnuta A. Ch. v Náměšti nad Oslavou (č. l. 105-108). O tomto výslechu byl obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích (bod 4 výše) informován dne 15. května telefonicky (úřední záznam je datován 11. června) a 19. května 2009 písemně (č. l. 31 a 32).
8. Dne 1. června 2009 byla vyslechnuta M. Š. dožádaným orgánem na Slovensku v Nitře (č. l. 377-384). O tomto výslechu byl obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích (bod 4 výše) vyrozuměn v tento den necelé dvě hodiny předem. Z vyrozumění vyplývá, že svědkyně byla zadržena po vyhlášeném pátrání, a proto považoval slovenský policejní orgán za nezbytné provést výslech ihned (č. l. 373-374).
9. Žádného z těchto tří výslechů se nezúčastnila stěžovatelka ani její zvolený obhájce.
10. Dne 1. července 2009 zvolený obhájce stěžovatelky oznámil, že ukončuje její obhajobu. Podle oznámení stěžovatelka nereagovala na opakované výzvy obhájce, nekomunikuje s ním a nesložila ani přiměřenou zálohu na odměnu obhájce (č. l. 33). Dne 7. července 2009 byla stěžovatelce ustanovena obhájkyně ex offo (č. l. 36).
11. Dne 30. července 2009 učinila státní zástupkyně do spisu záznam podle § 303 odst. 2 trestního řádu, že proti stěžovatelce a jejímu manželovi bude vedeno trestní stíhání jako proti uprchlým, neboť se podle ní oba vyhýbali trestnímu stíhání pobytem v cizině. Šetřením policie a z informací od příbuzných stěžovatelky bylo podle státní zástupkyně zjištěno, že stěžovatelka se svým manželem prodala nejprve dům a poté i byt a koncem roku 2008 odcestovala "před Policií ČR do ciziny, pravděpodobně do Anglie" (č. l. 722, srov. shodně záznamy o provedených šetřeních na č. l. 717-721). Poslední informace o pobytu stěžovatelky v České republice byla ze dne 29. října 2008 (č. l. 719). S odkazem na tato zjištění státní zástupkyně rovněž v obžalobě navrhla, aby bylo proti stěžovatelce a jejímu manželovi konáno řízení proti uprchlému (č. l. 732-735).
B. První řízení před soudem
12. Po podání obžaloby Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v květnu 2010 rozhodl, že proti stěžovatelce a jejímu manželovi bude vedeno řízení proti uprchlému. Krajský soud kromě výše uvedených zjištění (viz předchozí bod) uvedl, že předvolání se stěžovatelce a jejímu manželovi nepodařilo doručit ani prostřednictvím policie na žádném ze známých míst jejich pobytu; bylo vyvěšeno na úřední desce a internetovém portálu. Ani prostřednictvím dotazů na Českou správu sociálního zabezpečení, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a úřad práce se nepodařilo místo jejich pobytu zjistit. Soud se rovněž pokusil spojit s dcerou stěžovatelky, ani ta se již nezdržovala v místě svého bydliště. Konečně se podle soudu stěžovatelka ani její manžel nespojili se svými obhájci. Podle soudu se tak od konce roku 2008 svým pobytem v zahraničí vyhýbají trestnímu stíhání (č. l. 774). Na stěžovatelku a jejího manžela krajský soud současně vydal příkaz k zatčení (č. l. 775-776) a evropský zatýkací rozkaz (č. l. 777-782).
13. Krajský soud poté znovu vyslechl A. Ch. (č. l. 796-798), tohoto výslechu se zúčastnila stěžovatelčina obhájkyně ex offo (bod 10 výše). M. B. byla krajským soudem předvolána, ale nedostavila se, její výpověď z přípravného řízení byla proto čtena (č. l. 812). Přečtena byla i výpověď M. Š. (č. l. 796).
14. Rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 8. 2010 byla stěžovatelka pravomocně uznána vinnou trestným činem obchodování s lidmi ve spolupachatelství, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Na stěžovatelku i jejího manžela byl jako na odsouzené znovu vydán evropský zatýkací rozkaz (č. l. 865-870).
C. Opakované řízení před soudem
15. V roce 2013 byl ve Španělsku zatčen manžel stěžovatelky a předán do České republiky. Poté, co byl na jeho žádost zrušen rozsudek vydaný v řízení proti uprchlému, byl stěžovatel v opakovaném řízení odsouzen za trestný čin obchodování s lidmi k trestu odnětí svobody v trvání šesti let (č. l. 967, 985).
(i) Opakované hlavní líčení
16. V prosinci 2014 byla stěžovatelka zatčena ve Španělsku a poté předána do České republiky. Krajský soud dne 27. 1. 2015 zrušil svůj odsuzující rozsudek na základě žádosti stěžovatelky podle § 306a odst. 2 trestního řádu a provedl znovu hlavní líčení podle § 306a odst. 1 trestního řádu (č. l. 1037).
17. Před krajským soudem stěžovatelka vypověděla, že se svým zvoleným obhájcem (bod 4 výše) byla v kontaktu a zaplatila mu 30 000 až 35 000 Kč před svým odjezdem, dvakrát si s ním volala. Poukázala na to, že se v zahraničí neskrývala a měla v pořádku doklady (č. l. 1079).
18. Krajský soud se pokusil předvolat svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. (č. l. 1041), žádnou z nich ovšem nakonec nevyslechl. Krajský soud přečetl dřívější výpověď A. Ch. (č. l. 1082) poté, co její strýc soudu sdělil, že ji už dva roky neviděl, nezná místo jejího pobytu a že byla v zahraničí (č. l. 1056). Krajský soud prostřednictvím dožádaného orgánu na Slovensku v Nitře zjistil bydliště M. B. i M. Š. a obě svědkyně předvolal k výslechu (č. l. 1101, 1104, 1105, 1111, 1129). K hlavnímu líčení se žádná z obou svědkyň nedostavila. Krajský soud proto přečetl jejich dřívější výpovědi (č. l. 1118).
19. Krajský soud poté stěžovatelku napadeným rozsudkem uznal vinnou trestným činem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se podle napadeného rozsudku stěžovatelka dopustila tím, že "společně s již odsouzeným J. H. počátkem měsíce listopadu 2004 v blíže nezjištěném bytě v Teplicích převzala od občanů Slovenské republiky G. D. a M. K. nezletilou M. B. se záměrem, aby provozovala prostituci, a jmenovaným za ni zaplatila částku 500 eur, následně poškozené vzali občanský průkaz, a přestože věděli, že jí není 18 let, pod záminkou, že za ni zaplatili a musí si tuto částku odpracovat, jí nařídili provozování prostituce v podniku Lyon v Dubí, kam ji denně vozili osobním vozidlem, v průběhu večera setrvávali v klubu a v ranních hodinách ji odváželi do svého domu v X., kdy byla donucena setrvávat v přítomnosti některého ze členů domácnosti, a na počátku prosince 2004 ji dovezli do Spolkové republiky Německo a opět jí nařídili provozovat prostituci v podniku Scotch Club v Halle a peníze, které tímto způsobem získávala, přebírala S. H. a společně s J. H. je užívali pro svoji potřebu až do konce měsíce ledna 2005, kdy M. B. z tohoto klubu utekla". Za to byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let.
20. Podle krajského soudu byla výpověď M. B. "[s]těžejním důkazem", tato svědkyně ve své výpovědi popsala všechny skutečnosti uvedené v širším skutkovém zjištění. Její výpověď je podle krajského soudu podporována dalšími důkazy. V této souvislosti soud jako podpůrný důkaz uvádí výpovědi M. Š. a A. Ch. Jako podpůrné důkazy krajský soud uvádí i výpovědi svědků K. a D., z nichž plyne, že M. B. byla dopravena ze Slovenska do České republiky a v Teplicích předána "dalším osobám". Z výpovědi svědka S. krajský soud zjistil, že M. B. pracovala v podniku Lyon jako prostitutka, svědek ji tam často viděl sedět u stolu ve společnosti stěžovatelky a jejího manžela. Kromě toho krajský soud jako důkaz proti stěžovatelce použil i německý rozsudek ve věci provozovatele podniku Scotch Club, který podle krajského soudu potvrzuje, že tento klub fungoval tak, jak to popsaly svědkyně B. a Ch. Z listinných důkazů soud ověřil, že stěžovatelka měla s manželem skutečně dům u jezera, a z registrů skutečnost, že měli osobní automobil Škoda Fabia červené barvy, jak vypověděla svědkyně B. Krajský soud kromě toho uvedl, že celková délka řízení byla způsobena stěžovatelkou, která uprchla.
(ii) Odvolací řízení
21. Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku odvolala. V odvolacím řízení navrhla, aby byl proveden výslech svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. prostřednictvím videokonference. Dále navrhla, aby soud jako důkaz přečetl spis z Německa, neboť podle stěžovatelky tento spis prokazuje nevěrohodnost M. B. (č. l. 1133 a 1150).
22. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky jako nedůvodné.
23. Podle vrchního soudu je podstatné, že svědkyně byly vyslechnuty v přípravném řízení a obhajoba měla možnost se tohoto výslechu zúčastnit. Návrh na výslech M. B. prostřednictvím videokonference byl podle vrchního soudu právem odmítnut. Výslech prostřednictvím videokonference je totiž "časově i organizačně mimořádně náročný a přichází v úvahu zejména v případech, kdy výpověď [takto vyslechnutého svědka má být] klíčovým nebo zvlášť závažným důkazem". Výpověď svědkyně M. B. ovšem nebyla "jediným usvědčujícím důkazem", protože stěžovatelka "je usvědčována též výpovědí svědkyň M. Š., A. Ch. a částečně též výpověďmi svědků M. K. a D. S.". Kromě toho je "za usvědčující důkazy" podle vrchního soudu třeba považovat i odsuzující rozsudek ve věci manžela stěžovatelky a německý rozsudek ve věci majitele podniku Scotch Club. Vrchní soud rovněž uvedl, že průtah v řízení jde na úkor stěžovatelce, která uprchla.
(iii) Dovolací řízení
24. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, v němž namítla mimo jiné to, že bylo porušeno její právo vyslýchat svědky, že soudy se opomněly vypořádat s důkazním návrhem na čtení spisu z Německa, že skutek byl nesprávně kvalifikován a že soudy nezohlednily celkovou délku řízení při ukládání trestu (č. l. 1188-1190).
25. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky.
26. Nejvyšší soud uvedl, že podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy musí být předtím, než je obviněný odsouzen, všechny důkazy proti němu provedeny v jeho přítomnosti při veřejném ústním jednání, aby byl respektován požadavek kontradiktorního řízení. Obviněnému tak musí být dána adekvátní možnost napadat svědecké výpovědi a klást svědkům otázky buď ve chvíli, kdy vypovídají, nebo později. Z tohoto principu podle Nejvyššího soudu plynou dva požadavky, a to "že pro nepřítomnost svědka musí být řádný důvod a že tam, kde je prohlášení o cizích výpovědích jediným nebo rozhodujícím důkazem proti [obviněnému], jeho přijetí jako důkazu ještě neznamená automaticky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ... Jestliže se odsouzení opírá pouze nebo v rozhodující míře o výpověď nepřítomného svědka, soud podrobí řízení pečlivému přezkoumání. To pak dovoluje, aby se odsouzení opíralo o takový důkaz, jen je-li skutečně spolehlivý s ohledem na závažnost případu". Podle Nejvyššího soudu tak "[o]tázkou v každé příslušné věci je, zda existují dostatečné vyvažující faktory, včetně opatření, jež dovolují řádné vyhodnocení spolehlivosti těchto důkazů ... Podstatné tedy je, aby přečtení protokolu o dřívějších výpovědích svědků a jejich využití k důkazu samo o sobě nebylo v rozporu s právem na spravedlivý proces. Obviněný musí mít možnost účastnit se provádění takového důkazu, a reagovat tak na výslech svědků, tj. vyjádřit se k němu, případně zpochybnit jeho věrohodnost či důkazní sílu a navrhnout provedení jiných důkazů. Pokud však obviněný (případně jeho obhájce) takového práva nevyužije, nelze tuto jeho nečinnost vykládat jako pochybení rozhodujícího soudu".
27. Nejvyšší soud konstatoval, že poškozená M. B. i svědkyně Ch. a Š. byly v přípravném řízení či u hlavního líčení vyslechnuty a obhajoba měla možnost se těchto výslechů účastnit a klást svědkyním otázky, avšak tohoto práva podle Nejvyššího soudu nevyužila. Nejvyšší soud uvedl, že svědkyni B. "soud ... předvolal k hlavnímu líčení, avšak [tato svědkyně] (občanka SR žijící na Slovensku) již při svém výslechu u orgánů činných v trestním řízení na Slovensku prohlásila, že se do ČR k hlavnímu líčení nehodlá jako svědkyně dostavit. Její výpověď z přípravného řízení byla tedy u hlavního líčení přečtena v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Obhájce obviněné měl však možnost zúčastnit se výslechu jmenované svědkyně na Slovensku, ale tohoto práva nevyužil, což nelze vykládat jako pochybení rozhodujícího soudu. Svědkyně Š. byla opakovaně předvolána k hlavnímu líčení, k soudu se však bez omluvy nedostavila. Soud proto také přečetl její výpověď dle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu ... z předchozího řízení ve věci s odůvodněním, že s ohledem na časový odstup a její současný život (provozuje prostituci) by opakovaný výslech pomocí dožádaného soudu SR nepřinesl žádná nová zjištění. Její původní výpověď ... byla provedena v souladu se zákonem a obhájkyně obviněné byla o jeho konání vyrozuměna. V předešlém řízení (u hlavního líčení) byla pak vyslechnuta i svědkyně A. Ch.".
28. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou nesprávné kvalifikace skutku. Podle stěžovatelky byl předmětný skutek nesprávně kvalifikován jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku namísto trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Podle Nejvyššího soudu je podle současné i předchozí právní úpravy trestný čin obchodování s lidmi ve vztahu k trestnému činu kuplířství trestným činem speciálním, a to zejména proto, že postihuje druhově závažnější a společensky nebezpečnější formy páchání obdobné trestné činnosti. Za situace, kdy je předmětem útoku osoba mladší 18 let, je sexuální vykořisťování postihováno v každém případě, avšak u trestného činu obchodování s lidmi chrání svobodu rozhodování nezletilých již základní skutková podstata, která vymezuje podstatně širší způsoby spáchání činu (přiměje, zjedná, najme, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá), a zákonodárce zde ani nevyžaduje, aby jednání vedlo bezprostředně k prostituci, neboť jde o sexuální vykořisťování v širším slova smyslu. Přimění k prostituci je znakem kvalifikované skutkové podstaty. Podle zjištěného skutkového stavu stěžovatelka společně se svým manželem si de facto za 500 eur M. B. koupila, od počátku znala skutečný věk této dívky, protože jí zabavila občanský průkaz, takže jednoznačně věděla, že jde o osobu nezletilou. Důvodem "nákupu" byl záměr přimět nezletilou k provozování prostituce, z níž hodlala těžit. M. B. v podstatě zbavila osobní svobody, neboť ji zadržovala v místě svého trvalého bydliště, kde byla nezletilá po celou dobu hlídána, zůstala bez jakýchkoli finančních prostředků, neměla doklad totožnosti. Obdobně byla hlídána po celou dobu pobytu ve veřejném domě, aby ani tak nenastala možnost, že by nezletilá utekla. Stěžovatelka přiměla nezletilou poškozenou k provozování prostituce na území České republiky, poté i v Německu, kam ji za tímto účelem spolu se svým manželem dopravili. Podstatné je také zjištění, že přitom veškeré výdělky z prostituce musela poškozená odevzdávat obviněné, která je používala pro svou potřebu. Protože stěžovatelka nezletilou osobu ukryla, dopravila, přiměla a vydala k provozování prostituce, nelze tento skutek kvalifikovat jako trestný čin kuplířství.
29. Podle Nejvyššího soudu nebyl v této věci důvod k mimořádnému snížení trestu podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelka se totiž dopustila velmi závažné trestné činnosti se zištným motivem, neboť kořistila z prostituce nezletilé. Takto získané prostředky byly přitom jediným zdrojem jejích příjmů, ze kterých dokonce financovala hypotéku na své bydlení. K délce celého řízení přispěla podle Nejvyššího soudu stěžovatelka tím, že uprchla.
II. Argumentace stran
30. Stěžovatelka namítá, že neměla být stíhána jako uprchlá. Ve Španělsku totiž pobývala legálně a bylo možné ji kdykoliv dohledat. Stěžovatelka uvádí, že o svém pobytu v zahraničí řekla svému obhájci a předpokládala, že ji v případě nutnosti vyrozumí.
31. Dále stěžovatelka namítá, že nikdy nemohla osobně vyslechnout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š.
32. Výpověď M. B. byla podle stěžovatelky stěžejním důkazem. Pouze z této výpovědi bylo možné dovodit jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu, pouze na základě této výpovědi bylo možné učinit závěr, zda stěžovatelka někdy působila na svobodnou vůli M. B., zda toto vůbec nebylo činěno, zda to činila jiná osoba a zda stěžovatelka znala skutečný věk poškozené. Výpovědi této svědkyně se stěžovatelka nemohla, a to ani v zastoupení svého obhájce, nikdy reálně účastnit. M. B. totiž byla vyslechnuta dne 30. prosince 2008 v 10:00 hodin na Slovensku v Nitře. Obhájce stěžovatelky se o tomto dozvěděl dle faxové zprávy obsažené ve spisu na čl. 348 dne 29. prosince 2008 po 13. hodině. Sídlo obhájce bylo v Teplicích, výslechy se konaly v Nitře, tedy na místě vzdáleném více jak 500 km. Výslech se konal v zimním období, a tudíž bylo nemožné, aby obhájce stihl na místo konání výslechu dojet (cesta při ideálních podmínkách trvá 5 hodin, v zimě a v běžných podmínkách lze cestu odhadnout na cca 10 až 12 hodin s tím, že obhájce se rovněž na úkon musí připravit a musí být při jeho konání v bdělém stavu, což s ohledem na čas konání úkonu nebylo možné, obhájce by si nemohl mezi cestou a výslechem téměř odpočinout). Přesto, že bylo v opakovaném řízení před soudem možné provést výslech M. B. prostřednictvím videokonferenčního zařízení, neboť bylo známo, kde svědkyně pobývá, soudy provedení tohoto důkazu nedůvodně odmítly.
33. K obdobnému pochybení podle stěžovatelky došlo u svědkyň Ch. a Š.
34. Odkaz obecných soudů na to, že svědkyně byly vyslechnuty za přítomnosti ustanoveného obhájce v době, kdy proti stěžovatelce bylo vedeno trestní řízení jako proti uprchlé, je pak podle stěžovatelky zcela v rozporu se zásadami trestního řízení. Již z faktu, že v té době bylo proti stěžovatelce vedeno řízení jako proti uprchlé, je zřejmé, že nikdy nemohla svědkyním klást otázky ani prostřednictvím obhájce.
35. Obecné soudy se podle stěžovatelky opomněly vypořádat s návrhem, aby byl jako důkaz čten spis vyžádaný z Německa. Tento spis přitom obsahuje tvrzení, která jsou v rozporu se závěry obecných soudů v tomto řízení a která svědčí o velmi nízké důvěryhodnosti M. B. Podle stěžovatelky nebylo v napadených rozhodnutí zdůvodněno, proč nebylo dokazování tímto směrem doplněno.
36. Podle stěžovatelky měl být její skutek posouzen nejvýše jako kuplířství dle § 204 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném v době spáchání skutku. Kvalifikace skutku jako obchodování s lidmi podle nyní účinného trestního zákoníku je dle stěžovatelky pro ni méně příznivá, a navíc ani nelze jednotlivé znaky této skutkové podstaty dovodit ze skutku, za nějž byla odsouzena.
37. Obecné soudy tvrdí, že stěžovatelka zadržovala, přiměla a poté dopravila dítě, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku. Zadržování poškozené, tak jak je předpokládáno u trestného činu proti svobodě jednotlivce, ze skutkové věty napadeného rozhodnutí krajského soudu dovodit nelze. Ze skutkové věty nelze dovodit, že stěžovatelka osobně jakýmkoli způsobem měla působit na svobodu v rozhodování poškozené (nehledě na to, že z dokazování vyplynulo, že poškozená měla svobodu pohybu, mohla telefonovat a opakovaně uvedla i to, že doklady měla u sebe). Ve vztahu k dopravení dítěte za účelem provozování prostituce lze opět namítnout, že zde v popisu skutku chybí útok proti zákonem chráněnému zájmu, tedy svobodné vůli jednotlivce, když z popisu skutku nevyplývá, že by poškozená s tímto postupem nesouhlasila a toto bylo učiněno proti její vůli.
38. Nakonec stěžovatelka namítá, že v její věci došlo k nedůvodným průtahům, které nebyly zohledněny při ukládání trestu. Za skutek, který se měl odehrát v roce 2004 a 2005, byla stěžovatelka obviněna až v roce 2007, i když orgány činné v trestním řízení měly poznatky o údajném spáchání činu již v roce 2005. Za tento skutek byla odsouzena až v roce 2015. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatelka byla po celou dobu stíhána jako uprchlá a skrývala se ve Španělsku. Stěžovatelka ovšem zdůrazňuje, že ve Španělsku pobývala legálně, bylo možné ji tam dohledat a o jejím pobytu věděl i její obhájce. Stěžovatelka navíc i z těchto důvodů souhlasila se svým vydáním do České republiky.
39. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelky jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení, hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními. Na tomto základě předkládá stěžovatelka vlastní skutkové závěry a výklad práva a odvíjí od toho možnost odlišného právního posouzení ve věci samé. Odlišný právní názor stěžovatelky na výklad pozitivního práva však nemůže sám o sobě být dostatečný pro závěr o porušení základních práv. Problematika naznačená v ústavní stížnosti se týká otázek spojených s výkladem procesního předpisu, které však nemají ústavní přesah. Podle Nejvyššího soudu nebyla jeho napadeným rozhodnutím porušena základní práva stěžovatelky a přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru tak není přípustný. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
40. Vrchní soud odkázal na napadená rozhodnutí. Co se týče délky řízení, poukázal vrchní soud na to, že mu věc byla předložena v červenci 2015 a rozhodnuta byla v září 2015.
41. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost pokládá za zjevně nedůvodnou, přičemž odkázal na napadená rozhodnutí. Dále krajský soud konstatoval, že údaje o délce řízení uváděné stěžovatelkou jsou neúplné. Obžaloba byla podána v září 2009 a již v srpnu 2010 byl vyhlášen rozsudek. Po zatčení stěžovatelky a jejím předání do České republiky bylo nové hlavní líčení nařízeno neprodleně a ve věci bylo rozhodnuto bez průtahů. Jakékoliv průtahy v řízení tak zavinila sama stěžovatelka svým jednáním.
42. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na své vyjádření k dovolání, neboť argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je podle něj prakticky shodná s dovolacími důvody. Ve vyjádření k dovolání se nejprve v podstatě odkazuje na úvahy obecných soudů ohledně právní kvalifikace skutku. Dále v něm Nejvyšší státní zastupitelství uvádí, že přečtení protokolu o dřívějších výpovědích svědků a jejich použití jako důkazu není v rozporu s právem na spravedlivý proces, měl-li obviněný možnost účastnit se provádění takového důkazu, vyjádřit se k němu a případně zpochybnit jeho věrohodnost nebo důkazní sílu a navrhnout k tomu jiné důkazy. Nejvyšší státní zastupitelství poukazuje na to, že obhájce stěžovatelky měl možnost zúčastnit se výslechu M. B., a pokud tuto možnost nevyužil, nelze to vykládat jako pochybení soudu. Výpověď této svědkyně navíc není jediným a už vůbec ne osamoceným důkazem o vině stěžovatelky. Nejvyšší státní zastupitelství připouští, že pokud by nebyl respektován požadavek na možnost obhajoby zúčastnit se výslechu svědkyň v přípravném řízení, mohla by výpověď těchto svědkyň být v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a protokol o takové výpovědi by nebylo možné použít jako důkaz o vině obviněné. Závěrem vyjádření se uvádí, že zde nebyly splněny předpoklady pro mimořádné snížení trestu a že průtahy v řízení byly zapříčiněny stěžovatelkou, která se vyhýbala trestnímu stíhání a uprchla do ciziny.
43. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat tato vyjádření stěžovatelce k replice. Stěžovatelka se již k otázkám, které Ústavní soud pokládá za relevantní, vyjádřila ve své ústavní stížnosti a vyjádření ostatních účastníků a vedlejšího účastníka řízení nepřinesla v tomto ohledu žádný nový argument.
44. Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem nevyužilo možnosti se vyjádřit.
III. Hodnocení Ústavního soudu
45. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je možné věcně projednat, neboť splňuje požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
46. Ústavní soud se bude nejprve zabývat otázkou, zda nebylo porušeno právo stěžovatelky zúčastnit se jednání před soudem, a následně se vypořádá s otázkou, zda nebylo porušeno její právo vyslýchat svědky proti sobě.
A. Právo zúčastnit se jednání před soudem
47. Stěžovatelka namítá, že se svým pobytem v zahraničí nevyhýbala trestnímu řízení, a že tudíž vůbec neměla být souzena jako uprchlá.
48. Ústavní soud připomíná, že v trestních věcech je důležitou součástí práva na spravedlivý proces i právo obviněného zúčastnit se soudního jednání.
49. Právo obviněného zúčastnit se jednání před soudem je chráněno čl. 6 Úmluvy, ačkoliv v něm není výslovně zakotveno. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") totiž vyplývá ze smyslu a účelu čl. 6 Úmluvy jako celku. Navíc má obviněný podle čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) Úmluvy právo "obhajovat se osobně", "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky" a "mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví". Lze si jen stěží představit, jak by obviněný tato svá práva mohl vykonávat, pokud by nebyl soudnímu jednání přítomen (rozsudek velkého senátu ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006 č. 18114/02, § 59; srov. shodně rozsudek ve věci Colozza proti Itálii ze dne 12. 2. 1985 č. 9024/80, § 85, a obdobně rozsudek ve věci Poitrimol proti Francii ze dne 23. 11. 1993 č. 14032/88, § 35).
50. Listina garantuje právo zúčastnit se jednání před soudem výslovně a každému, tedy nejen obviněnému v trestním řízení. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny totiž platí, že "[k]aždý má právo, ... aby jeho věc byla projednána ... v jeho přítomnosti ...".
51. Právo obviněného zúčastnit se jednání před soudem ovšem nemá absolutní charakter.
52. Význam osobní účasti obviněného se totiž liší podle fáze a typu soudního řízení. Podle ESLP má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně. V řízení o opravných prostředcích už ovšem osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam (Hermi, § 60). V úvahu je vždy třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného u soudu vyloženy a chráněny, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (Hermi, § 62). Z těchto principů vychází ve své judikatuře i Ústavní soud [nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), body 19-23; srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311); nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27)].
53. Navíc ani trestní řízení konaná v nepřítomnosti obviněného nejsou sama o osobě v rozporu s čl. 6 Úmluvy ani s čl. 38 odst. 2 Listiny.
54. Podle ESLP musí mít obviněný, který byl odsouzen v nepřítomnosti, následně možnost dosáhnout nového projednání a posouzení věci z hlediska skutkového i právního. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy se jednoznačně prokáže, že obviněný se svého práva zúčastnit se jednání před soudem vzdal nebo že měl v úmyslu před trestním procesem uprchnout (rozsudek velkého senátu ve věci Sejdovic proti Itálii ze dne 1. 3. 2006 č. 56581/00, § 82; rozsudek velkého senátu ve věci Idalov proti Rusku ze dne 22. 5. 2012 č. 5826/03, § 170 a 174; rozsudek ve věci Sanader proti Chorvatsku ze dne 12. 2. 2015 č. 66408/12, § 68).
55. Po obviněném, který byl odsouzen v nepřítomnosti, však nelze požadovat, aby prokázal, že se nevyhýbal spravedlnosti nebo že jeho nepřítomnost v soudním řízení byla způsobena vyšší mocí (Colozza, § 30). Na druhou stranu je úkolem soudů zhodnotit, zda obviněný předložil dostatečné důvody pro svou nepřítomnost či zda jeho nepřítomnost dostatečně zdůvodňují zjištění učiněná ze spisu (Sejdovic, § 88; Hermi, § 75).
56. Podle českého práva lze v nepřítomnosti odsoudit toho, "kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá" (§ 302 trestního řádu), a to v tzv. trestním řízení proti uprchlému podle § 302-306a trestního řádu.
57. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387) Ústavní soud zdůraznil, že ustanovení o řízení proti uprchlému musí být aplikována "tak, jak to stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a [tato ustanovení] nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena ... Důvody pro [vedení řízení proti uprchlému] mohou v průběhu trestního stíhání pominout a potom je třeba pokračovat v řízení podle obecných zásad. Povinností soudu je tedy zkoumat v průběhu celého trestního řízení, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému stále trvají" (srov. shodně § 306a odst. 1 větu první trestního řádu).
58. Obviněný, který byl jako uprchlý pravomocně odsouzen, se podle českého práva může vždy domoci nového projednání věci. Podle § 306a odst. 2 trestního řádu totiž platí, že "[s]končilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v [§ 306a] odstavci 1 [trestního řádu] se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen. Přiměřeně soud postupuje, vyžaduje-li to mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána".
59. Žádost o zrušení odsuzujícího rozsudku a nové projednání věci podle § 306a odst. 2 trestního řádu "má funkci opravného prostředku sui generis, i když to zákon výslovně neuvádí" [nález sp. zn. I. ÚS 669/03 ze dne 31. 3. 2004 (N 47/32 SbNU 441)]. Toto ustanovení jde "poněkud nad rámec požadavků Úmluvy, [protože] podmínkou nového řízení je pouze žádost v nepřítomnosti odsouzeného, bez ohledu na to, zda by mu bylo možné prokázat, že byl řádně předvolán a řízení se vyhýbal" [nález sp. zn. I. ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007 (N 170/47 SbNU 229), bod 28]. Podle judikatury ESLP totiž obviněnému, který uprchl před trestním řízením, právo na nové projednání věci z čl. 6 Úmluvy neplyne (bod 54 výše).
60. V souladu s těmito principy Ústavní soud posoudil i projednávaný případ.
61. Stěžovatelka převzala usnesení o zahájení trestního stíhání, zvolila si obhájce a dostavila se k výslechu, u něhož využila svého práva nevypovídat. Zvolený obhájce stěžovatelky v červenci 2009 ukončil její obhajobu a uvedl, že stěžovatelka s ním nekomunikuje a nesložila ani přiměřenou zálohu na jeho odměnu. Poté policie při svém šetření a z informací od příbuzných stěžovatelky zjistila, že stěžovatelka prodala dům a byt a odcestovala už na konci roku 2008 "před Policií ČR do ciziny, pravděpodobně do Anglie". Stěžovatelku se nepodařilo dohledat ani na základě údajů z informačních systémů veřejné správy a zdravotní pojišťovny, podle soudu nekomunikovala se svým obhájcem ex offo. V květnu 2010 na ni byl krajským soudem vydán příkaz k zatčení a evropský zatýkací rozkaz. V srpnu 2010 byla odsouzena v nepřítomnosti jako uprchlá. V prosinci 2014 byla zatčena ve Španělsku.
62. Uvedená zjištění podle Ústavního soudu dostatečně prokazují závěr, že stěžovatelka uprchla před trestním stíháním. Stěžovatelka věděla, že je proti ní vedeno trestní stíhání, a rozhodla se opustit Českou republiku a nekomunikovat s orgány činnými v trestním řízení ani se svým obhájcem. Krajský soud vyvinul dostatečnou snahu stěžovatelku v zahraničí vypátrat, neboť na ni vydal v květnu 2010 evropský zatýkací rozkaz. Na základě evropského zatýkacího rozkazu byla v roce 2014 stěžovatelka zatčena ve Španělsku a posléze předána do České republiky.
63. Stěžovatelka namítá, že v zahraničí pobývala legálně a o tomto pobytu řekla svému zvolenému obhájci, přičemž předpokládala, že ten ji v případě nutnosti vyrozumí. Avšak skutečnost, že stěžovatelka pobývala v zahraničí legálně, nic nemění na tom, že do zahraničí odcestovala se záměrem vyhnout se trestnímu řízení. Tvrzení stěžovatelky, že předpokládala, že její zvolený obhájce ji "v případě nutnosti vyrozumí", není věrohodné. Podle sdělení tohoto obhájce s ním totiž stěžovatelka nekomunikovala. Kdyby si stěžovatelka skutečně přála, aby ji její obhájce informoval o trestním řízení, musela by s ním být ve spojení. V takovém případě by ovšem reagovala na skutečnost, že tento obhájce ukončil její obhajobu. Přesto ani poté stěžovatelka nekontaktovala soud nebo svého obhájce ex offo. Stěžovatelka tedy neměla záměr být informována o trestním řízení, naopak před ním uprchla do zahraničí.