Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 ve věci ústavní stížnosti 1. Z. K., 2. R. T. a 3. J. N., všech zastoupených Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem Seifertova 455/17, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016 sp. zn. 48 T 4/2006, jímž byl odmítnut návrh na povolení obnovy trestního řízení, a proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze při vyřizování podnětu stěžovatelek č. j. KZV 212/2003-321 a postupu Vrchního státního zastupitelství při vyřizování podnětů stěžovatelek sp. zn. 1 VZT 249/2016 a 1 VZN 2689/2016, jakož i proti nečinnosti Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2006, za účasti Městského soudu v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016 sp. zn. 48 T 4/2006 bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016 sp. zn. 48 T 4/2006 se ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají toho, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a současně aby vyslovil, že jeho vydáním a postupem Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") a Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") v tomto řízení, spočívajícím v neprovedení účinného šetření dané věci, došlo k porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny. Zároveň se stěžovatelky dožadovaly toho, aby Ústavní soud zakázal orgánům veřejné žaloby pokračovat v porušování uvedených práv.
2. Ústavní stížnost směřuje proti postupu a rozhodování v záhlaví uvedených orgánů veřejné moci v trestním řízení vedeném ve věci úmrtí L. N. (dále též jen "poškozený"), který byl manželem stěžovatelky N. a otcem stěžovatelek K. a T. Poškozený byl ode dne 1. 5. 2000 pohřešován, a navzdory dlouhému pátrání se jej nepodařilo nalézt. V roce 2006 byli obžalováni J. Š. a Jan Mikulášek (dále též "obžalovaní") ze spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, (dále jen "trestní zákon"), jehož se měli dopustit tak, že "v době od 20.45 hodin dne 1. 5. 2000 do nezjištěné doby společně v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch na nezjištěném místě pravděpodobně v bytě Jana Mikuláška nezjištěnou střelnou zbraní zastřelili L. N., čímž získali jeho finanční hotovost ve výši nejméně 5 mil. Kč, o kterou se rozdělili". Obžalovaní byli rozsudkem městského soudu ze dne 27. 4. 2006 pod č. j. 48 T 4/2006-2160 zproštěni obžaloby. K odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 8 To 76/2006 tak, že oba obžalované zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, když dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který bylo stíhání vedeno. Obecné soudy dospěly k závěru, že se nepodařilo prokázat, kdo, kdy, kde a především proč a jakým způsobem, a dokonce zda vůbec poškozeného usmrtil, zda se tak stalo úmyslně nebo náhodou, po dohodě více osob či z iniciativy jediné osoby, a čeho by takové osoby dosáhly. Tento závěr se opíral o skutečnost, že nebylo nalezeno tělo poškozeného, a o významné rozpory mezi výpověďmi důležitých svědků, kterým se obžalovaný Š. měl svěřit, že on nebo oba obžalovaní poškozeného zastřelili. Obžalovaný Š. byl následně uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 4 trestního zákona, jehož se dopustil tak, že pod slibem výhodné obchodní investice vylákal na poškozeném L. N. nejméně 6 000 000 Kč, které od něho převzal dne 1. 5. 2000 (tedy v den zmizení poškozeného), k obchodu však nedošlo a peníze odsouzený poškozenému nevrátil a ponechal si je pro vlastní potřebu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku.
3. Ostatky poškozeného byly nalezeny dne 14. 1. 2014 v katastru obce Zvíkovské Podhradí, na dně Orlické přehrady, zabalené do plachty, omotané řetězy a zatížené betonovým podstavcem dopravní značky; na lebce byl nalezen průstřel v týlní části. Ke ztotožnění těla s osobou poškozeného došlo v červenci 2015 na základě srovnání genetického materiálu. Provedenou soudní pitvou bylo zjištěno, že příčinou jeho smrti bylo patrně střelné poranění lebky, vzniklé s největší pravděpodobností za života poškozeného, a to průnikem střely střední ráže z krátké ruční palné zbraně.
4. Dne 26. 1. 2016 podal státní zástupce městského státního zastupitelství (dále jen "městský státní zástupce") návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 48 T 4/2006 s tím, že jedním z důvodů pro vydání zprošťujících rozsudků byla i skutečnost, že se v předchozím řízení nepodařilo prokázat, zda byl poškozený usmrcen.
5. Městský soud tento návrh napadeným usnesením v neveřejném zasedání zamítl. Poukázal přitom na skutečnost, že důvodem pro zproštění obžaloby nebyla pouze absence těla poškozeného, nýbrž i skutečnost, že nebyl získán žádný přímý důkaz ani neexistoval řetězec případných nepřímých důkazů, z něhož by bylo možno dovodit, kdo vůbec, z jakého důvodu, zda úmyslně nebo náhodou smrt poškozeného způsobil. Z nyní opatřených důkazů lze dle městského soudu dovozovat, že vraždu spáchal jediný pachatel, a to jediným výstřelem do lebky poškozeného. Místo vraždy a ostatní neznámé okolnosti nebyly novými důkazy objasněny. Již z toho dle soudu vyplývá, že návrh městského státního zástupce na povolení obnovy řízení "by byl zřejmě neúspěšný". Nadto soud zdůraznil, že i pokud by byla povolena obnova řízení a pokud by řetězec nepřímých důkazů dovoloval dospět k závěru, že buď jeden obžalovaný, anebo oba po vzájemné dohodě zavraždili poškozeného, pak pro překážku rei iudicatae by v žádném případě jejich trestný čin, a to opět pro nedostatek jakýchkoliv dalších důkazů, nemohl být kvalifikován podle původní obžaloby, tedy dle ustanovení § 219 odst. 2 písm. h) trestního zákona, nýbrž dle ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona. V takové situaci by nebylo podle ustanovení § 279 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, možné obnovu řízení povolit, neboť dne 30. 8. 2012 uplynula polovina promlčecí doby trestného činu. Pokud by přicházela v úvahu obnova řízení podle původní kvalifikace, uplynula by promlčecí lhůta dne 30. 8. 2016. Jelikož by v takovém případě bylo nutné konat o návrhu městského státního zástupce veřejné zasedání, které by vyžadovalo nejprve zjistit aktuální pobyt obou obžalovaných, dát jim lhůtu ke zvolení obhájce, případně jim obhájce ustanovit, poskytnout oběma obhájcům dostatečnou lhůtu k nastudování dosavadního spisového materiálu včetně návrhu městského státního zástupce, a i kdyby poté městský soud stanovil datum veřejného zasedání na nejbližší možný termín, pak lze s jistotou předvídat, že obžalovaní by proti eventuálnímu kladnému rozhodnutí soudu o návrhu na povolení obnovy řízení vzápětí podali opravný prostředek, o němž by poté rozhodoval vrchní soud. S vysokou pravděpodobností lze konstatovat, že i pokud by obžalovaní záměrně neznemožnili konání veřejného zasedání v daném termínu, přesto by veškeré tyto úkony zřejmě nebyly skončeny ke dni 30. 8. 2016, a tudíž by i v takovém případě bylo povolení obnovy znemožněno. Nad rámec všeho uvedeného pak městský soud konstatoval, že i přes nález ostatků poškozeného nelze pro odstup času předpokládat, že by snad po povolení obnovy řízení v dalším trestním řízení bylo možné obstarat takové důkazy, z nichž by soud mohl s požadovanou jistotou uzavřít, že obžalovaní poškozeného zavraždili.
6. Proti uvedenému usnesení městského soudu nepodal městský státní zástupce stížnost. Stěžovatelky se s kopií uvedeného usnesení seznámily až dne 30. 3. 2016. Následně se obrátily na vrchní státní zastupitelství s podnětem na výkon dohledu podle ustanovení § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a ke dni podání ústavní stížnosti neobdržely žádnou odpověď.
II. Argumentace stěžovatelek
7. Dle stěžovatelek je výše popsaný postup orgánů činných v trestním řízení v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu [mimo jiné nálezem ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), týkajícím se povinnosti státních orgánů vést účinné vyšetřování trestné činnosti]. V dané věci nebyly respektovány ani závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dle nichž je právo na účinné vyšetřování úmrtí součástí práva na život, a to i v případech usmrcení z nedbalosti. V dané věci došlo dle stěžovatelek k úkladné, řemeslně provedené vraždě, spáchané z cynických zištných pohnutek mimořádně bezcitnými pachateli. Stěžovatelky byly po zmizení poškozeného zcela ekonomicky zničeny a následkům budou čelit do konce života. Z těchto závažných důvodů jsou tak přesvědčeny, že uvedené závěry se na projednávanou věc plně vztahují.
8. Postupy orgánů činných v trestním řízení, a to jak v původním, tak zejména v řízení o povolení obnovy řízení, postrádají rysy řádného vyšetřování, vymezené uvedenou judikaturou. Pojem "vyšetřování" přitom nelze dle stěžovatelek toliko úzce vztáhnout na přípravnou fázi trestního řízení podle ustanovení § 160 a násl. trestního řádu, nýbrž i na řízení o mimořádných opravných prostředcích. V řízení o povolení obnovy řízení nebyla navíc respektována procesní práva stěžovatelek vyplývající z ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), (dále též jen "zákon o obětech"), dle nichž mají být oběti informovány o důležitých procesních aspektech trestního řízení.
9. Stěžovatelky poukázaly na svůj kategorický nesouhlas se způsobem, jakým soudy odůvodnily shora uvedené zprošťující rozsudky z roku 2006. Soudy tehdy dle stěžovatelek zcela pominuly jednak obsah výpovědí mnoha svědků, jimž se měl jeden z obžalovaných ke spáchání zločinu přiznat, a dále řadu navzájem se doplňujících indicií, např. prokazatelné předání peněz obžalovanému nebo přítomnost povýstřelových zplodin v bytě jednoho z obžalovaných. K aplikaci zásady in dubio pro reo nedošlo tedy v souladu s ostatními zásadami hodnocení důkazů v trestním řízení. Zásadním důkazním problémem byla absence těla poškozeného. Jeho nalezením došlo dle stěžovatelek k zásadní změně důkazní situace, a to v neprospěch obžalovaných, neboť tím padá pro soudy podstatná neznalost osudu poškozeného. Nalezené ostatky dle stěžovatelek potvrzují pravdivost klíčové výpovědi svědkyně Š. (bývalé manželky obžalovaného), jíž soudy neuvěřily s ohledem na možný motiv zlovolného poškození bývalého manžela, navzdory tomu, že znalec z oboru psychologie tento motiv u svědkyně vyloučil. Soudní pitva nyní prokázala, že svědkyně vypovídala pravdivě o způsobu usmrcení ranou do týlu, a to druhem zbraně, který měl po určitou dobu v držení obžalovaný. Už z této změny důkazní situace je dle stěžovatelek patrné splnění podmínek pro povolení obnovy řízení podle ustanovení § 278 trestního řádu. Tyto důkazy by měly být doplněny dalším znaleckým zkoumáním a novým výslechem obou obžalovaných, popř. dalších osob. Žádné z těchto důkazů však nebyly provedeny a městské státní zastupitelství po dlouhé měsíce neiniciovalo žádný úkon.
10. Součástí práva na účinné vyšetřování podle čl. 2 Úmluvy je přitom i právo pozůstalých na objasnění skutkových okolností, za nichž došlo k úmrtí blízké osoby. Dle stěžovatelek lze toto právo přitom obvykle naplnit v mimotrestních řízeních jen s velkými obtížemi. Český právní řád nedává poškozeným procesní prostředky k zajištění vyšetřování skutkových aspektů podobné trestné činnosti. Mimořádně bezbranní jsou pak poškození ve fázi obnovy řízení, neboť v ní může procesně aktivně vystupovat pouze státní zástupce. Pro stěžovatelky je již z morálních a psychologických důvodů důležité objasnit okolnosti smrti poškozeného, na němž po zmizení dokonce ulpělo podezření, že vypůjčené peníze zpronevěřil a ukrývá se v zahraničí. Na stěžovatelky ekonomicky tvrdě dopadly následné exekuce, které necitlivě a v souladu s tehdejší praxí mimo jiné znehodnotily zboží z rodinné prodejny. Stěžovatelky utrpěly psychická traumata, jejichž důsledky si ponesou do konce života, pročež považují objasnění okolností smrti poškozeného za nezbytnost pro svůj další život, zvláště v případě, kdy jsou následovány nepochopitelnými pochybeními státních orgánů, zejména liknavostí městského státního zastupitelství.
11. V samotném řízení o povolení obnovy řízení došlo dle stěžovatelek k pochybení již tím, že městský soud rozhodoval v neveřejném zasedání, o jehož konání nebyly jako poškozené vůbec zpraveny. O výsledku řízení pak nebyly žádným z orgánů činných v trestním řízení informovány, což musely kompenzovat svou vlastní složitou aktivitou. Takový postup považují stěžovatelky za krajně necitlivý a rozporný se základními zásadami trestního řízení a zásadami ochrany poškozených. Uvedené suspendování práv na účinné vyšetřování, a možnosti vyjádřit se k procesním úkonům, představuje dle stěžovatelek porušení práva na soudní ochranu. Velkým šokem pak pro stěžovatelky bylo zejména odůvodnění napadeného usnesení, podle nějž nemá již smysl zabývat se novou důkazní situací. Za zcela nesmyslné považují stěžovatelky úvahy městského soudu o uplynutí promlčecí doby v případě tzv. prosté vraždy, neboť takovou kvalifikaci skutkového děje žádná skutková verze nepřipouštěla, neboť u obou obžalovaných připadá v úvahu toliko možnost tzv. vraždy loupežné nebo vraždy zakrývací. Stěžovatelky odmítají rovněž i úvahy soudu v otázce překážky věci rozsouzené vzhledem k odsouzení jednoho z obžalovaných za související zpronevěru. Akceptovat pak stěžovatelky odmítají zejména argument, že návrhu na povolení obnovy řízení nebude s největší pravděpodobností možné účinně vyhovět, vzhledem k tomu, že všechny procesní úkony nelze stihnout ke dni 30. 8. 2016, po němž již nebude možné obnovu povolit. Městský soud se navíc vůbec nezabýval tím, zda plynutí promlčecí doby nemohlo být zastaveno nebo přerušeno. Dle stěžovatelek však nelze několik měsíců před jejím uplynutím rezignovat na postihování starší trestné činnosti bez jejího důkladného objasnění v souladu se zásadou materiální pravdy a oficiality. Dovršení tohoto pochybení pak spatřují stěžovatelky v tom, že městský státní zástupce nepodal proti napadenému usnesení stížnost a tím bezvýsledně uplynul další čas. Protože stěžovatelky nebyly o probíhajícím řízení a postupu v něm vůbec informovány, ztratily jakoukoliv možnost se k jeho průběhu vyjádřit, přestože jeho výsledkem je zasaženo do jejich práv. Bez odpovědi zůstaly i podněty stěžovatelek vrchnímu státními zastupitelství. Ve výsledku byla tímto liknavým postupem stěžovatelkám odňata i možnost domáhat se náhrady škody a nemajetkové újmy na pachatelích zločinu, jehož důsledky je po dlouhé roky psychicky a ekonomicky sužují. Tím dle stěžovatelek došlo k porušení čl. 11 Listiny.
12. Závěrem ústavní stížnosti poukazují stěžovatelky na to, že jejich případ svým významem přesahuje jejich osobní zájmy, neboť spadá do skupiny tzv. podnikatelských vražd z přelomu století, na jejichž objasňování má česká veřejnost zájem jako celek, neboť jsou spojeny s atmosférou mimořádně bezskrupulózního podnikání té doby. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelky navrhly, aby jednak Ústavní soud zrušil napadené usnesení městského soudu, a dále konstatoval, že postupem městského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství v dané trestní věci došlo k porušení výše uvedených práv, a zároveň zakázal zmíněným orgánům pokračovat v tomto porušování. Zároveň Ústavní soud požádaly o přednostní projednání podané ústavní stížnosti.
III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelek
13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. Městské státní zastupitelství uvedlo, že práva poškozených byla v původním řízení plně zachována a v řízení o povolení obnovy není poškozená osoba procesní stranou a její procesní práva nejsou v zákoně upravena. Státní zástupce nemá povinnost poškozeného jakkoliv vyrozumívat nebo mu poskytovat stejnopisy návrhů či rozhodnutí. Stěžovatelce K. byly v dané věci na její žádost poskytnuty jak listinné důkazy, tak možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu, a městský státní zástupce jí vysvětlil další možný postup ve věci. Po vydání usnesení městského soudu jí bylo toto usnesení na její žádost zasláno. Právní názor dozorového státního zástupce, kterým se ztotožnil s usnesením městského soudu, jímž došlo k zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, byl posléze v rámci vnitřního dohledu a v rámci přezkumu prováděného vrchním státním zastupitelstvím shledán nesprávným. Podmínky pro povolení obnovy řízení však nebyly shledány.
14. Dle vyjádření městského soudu z tvrzení samotných stěžovatelek vyplývá, že osobu, která zavraždila poškozeného, nebude ze současného souboru důkazů možné určit. Pokud stěžovatelky uvádějí, že nelze vyloučit spontánní doznání pachatelů k vraždě, pak je třeba připomenout výsledky dosavadního dokazování, kdy ani jeden ze jmenovaných v pozici obžalovaného nepřipouštěl nic, co by ostatními důkazy nebylo prokázáno. Především však městský soud zdůrazňuje, že doposud nebyl zrušen rozsudek městského soudu ze dne 13. 9. 2007 ve věci sp. zn. 47 T 8/2007, kterým došlo k odsouzení obžalovaného Š. pro trestný čin zpronevěry peněz poškozeného, přičemž tento rozsudek brání odsouzení obžalovaných pro tzv. loupežnou vraždu. Lze tedy uvažovat pouze o odsouzení za tzv. vraždu prostou a v takovém případě již lhůta k povolení obnovy řízení uplynula v roce 2012. Zrušení rozsudku sp. zn. 47 T 8/2007 nelze do dne 30. 8. 2016, kdy uplyne lhůta k povolení obnovy řízení pro loupežnou vraždu, předpokládat, neboť v tomto směru nebyla vyvinuta žádná procesní aktivita. Městský soud tak zopakoval, že vyhovět podanému návrhu nebylo z důvodu promlčení možné. I kdyby však tato překážka neexistovala, nebylo by možné, z důvodů rozvedených v původních zprošťujících rozsudcích, v obnoveném řízení určit, kdo poškozeného usmrtil.
15. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že v dané trestní věci pouze vyřizovalo podněty stěžovatelek, které podle jejich obsahu vyhodnotilo jako podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, pročež je postoupilo Ministerstvu spravedlnosti. K hodnocení postupu městského státního zastupitelství se nevyjádřilo, stejně jako k tomu, zda dále řešení takto pojatého podnětu dále sledovalo.
16. Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelkám zaslána na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatelky uvedly, že vyjádření účastníků potvrzují důvodnost podané ústavní stížnosti. Vyjádření městského státního zástupce o neexistenci procesních práv poškozených v řízení o povolení obnovy řízení považují stěžovatelky za cynické. K podstatě problému, spočívajícího v nečinnosti a průtazích, kvůli nimž nebude zřejmě možné postavit pachatele před soud, se pak městské státní zastupitelství vůbec nevyjádřilo. Dále stěžovatelky opakují svou argumentaci stran nesprávnosti závěrů městského soudu v otázce překážky věci rozhodnuté. Rovněž se znovu vrací kriticky k postupu vrchního státního zastupitelství, které po dlouhé době dvou a půl měsíců pouze stěžovatelky informovalo o postoupení jejich podnětů Ministerstvu spravedlnosti. Stěžovatelky očekávaly, že vzhledem ke lhůtám bude dohledové státní zastupitelství jednat rychleji a účinněji. Na návrzích podané ústavní stížnosti tak stěžovatelky setrvaly.
IV. Procesní předpoklady projednání návrhu
17. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění předpokladů řízení. Poškozené osoby nejsou dle zákona výslovně stranou řízení o povolení obnovy trestního řízení. Obecně však platí, že toto řízení, s ohledem na namítané porušení čl. 6 odst. 1 a dalších ustanovení Listiny (viz sub 1), se úzce dotýká jejich právního postavení, jako strany trestního řízení (§ 12 odst. 6 trestního řádu), které by mělo být obnoveno. I v této části řízení musí orgány činné v trestním řízení, z důvodů níže rozvedených, respektovat práva poškozených vyplývajících z Listiny, popř. z mezinárodních závazků České republiky. Z tohoto důvodu, a za současného splnění dalších níže uvedených podmínek, považuje tedy Ústavní soud poškozené osoby za osoby v této konkrétní projednávané věci za oprávněné napadnout ústavnost rozhodnutí či postupu státních orgánů v řízení o povolení obnovy trestního řízení, když tvrdí, že jím bylo nebo mohlo být zasaženo do jejich uvedených základních práv podle Listiny a Úmluvy.
18. Stěžovatelky se dovolávají ochrany před porušováním jim zaručených základních práv a svobod (blíže sub 1 a 10), ke kterému mělo dojít nečinností a průtahy v řízení v soustavě orgánů veřejné žaloby. Napadené usnesení městského soudu jim nebylo jako poškozeným pozůstalým a obětem trestného činu doručeno. Jeho text obdržely na vlastní žádost e-mailem dne 30. 3. 2016 od městského státního zastupitelství. Ústavní stížnost podaly k poštovní přepravě dne 26. 5. 2016. Projednávanou ústavní stížnost považuje Ústavní soud za včas podanou, neboť tak stěžovatelky učinily před uplynutím dvouměsíční lhůty od obdržení textu napadeného usnesení městského soudu (den vydání rozhodnutí je s ohledem na okolnosti případu irelevantní, nehledě na skutečnosti, že zásah trvá stále).
19. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky, v postavení osob poškozených, nemají k dispozici žádný procesní opravný prostředek, kterým by mohly usnesení městského soudu napadnout. Ústavní soud trvale zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není proto ani další instancí v jejich rozhodování, v tomto případě v řízení o obnově trestního řízení. To však by ani v situaci, že by již uplynula lhůta, ve které § 279 písm. b) trestního řádu připouští projednání návrhu na obnovu řízení, či umožňuje rozhodnout o obnově, na možnost projednání návrhu z hlediska včasného podání a možnosti o věci rozhodnout z hlediska ústavních kautel nemělo vliv; na rozdíl od přezkumu ústavnosti právních předpisů zákon o Ústavním soudu meritorní rozhodnutí o takové ústavní stížnosti nevylučuje. Ústavní soud nicméně s přihlédnutím k žádosti stěžovatelek postupoval tak, aby taková situace nenastala. Současně považuje za nutné zdůraznit, že právě s ohledem na své postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti žádný ze zde (sub V a VI) učiněných závěrů proto nelze chápat jako vlastní hodnocení Ústavního soudu v otázce viny některého z obou obžalovaných v předchozím řízení před městským soudem ve věci pod sp. zn. 48 T 4/2006, nýbrž pouze jako vyměření ústavního rámce, ve kterém se měly napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, pohybovat.
20. V části ústavní stížnosti brojící proti postupu státních zastupitelství je ústavní stížnost rovněž přípustná, neboť v průběhu řízení stěžovatelky řádně vyčerpaly opravné prostředky uvnitř soustavy státního zastupitelství jakožto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)]. Na tom nic nemění způsob, jakým vrchní státní zastupitelství s podnětem naložilo (sub 15). Ústavní soud nemůže nařizovat orgánům veřejné žaloby, jakým způsobem mají vést trestní řízení např. v otázce podávání opravných prostředků; může jen případně zakázat, aby pokračovaly v porušování ústavně zaručených základních práv a svobod oprávněného stěžovatele [srov. § 314h odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. To je však možné jen tam (tak jako v jiných řízeních), kde se tento postup neprojevil v podobě pravomocného rozhodnutí příslušného soudu, jako v projednávané věci. Proto návrh v části, požadující, aby Ústavní soud zakázal městskému státnímu zastupitelství pokračovat v nečinnosti v řízení před městským soudem a nařídil mu podání nového návrhu nebo opravného prostředku, musel Ústavní soud odmítnout pro nepříslušnost.
V. Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud zvážil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v části, kde městský soud výkladem § 279 písm. b) trestního řádu porušil jejich právo na účinné vyšetřování završené veřejným projednáním věci v řízení před nezávislým a nestranným soudem, a to ve lhůtě stanovené zákonem, dále jejich právo na účast v takovém řízení v postavení poškozených, a konečně rozhodnutím založeném na prakticky neověřitelných úvahách a domněnkách městského soudu o možném výsledku řízení (sub 35 až 44). V té části ústavní stížnosti, která požadovala provedení tohoto řízení i po dni 30. 8. 2016, Ústavní soud návrh odmítl, neboť dospěl k závěru (sub 45 až 49), že zde sice v důsledku vadného výkladu ustanovení § 279 písm. b) trestního řádu došlo k zásahu do výše uvedených práv stěžovatelek, nikoli však samotným závěrem o ukončení lhůty podle citovaného ustanovení dnem 30. 8. 2016. Vycházel přitom především z následujících obecných úvah.
22. Ústavní pořádek České republiky je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana jako podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). Jako jeho podstatná náležitost vytváří demokratický řád lidských práv a základních svobod (čl. 23 Listiny) hodnotovou základnu právního řádu. To na rozdíl od dob minulých znamená, že základní práva a svobody již nejsou "monologem zákonodárce", ale nejsou ani jen ústavně zaručeným veřejným subjektivním právem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jsou současně objektivní hodnotou (nadřazeným objektivním právem), ze které musí vycházet veškeré jednání všech větví veřejné moci (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 Listiny), tvorby a aplikace práva v souladu s tímto lidskoprávním řádem nejen v oblasti práva soukromého (tradiční "prozařování" - nyní výslovně § 2 odst. 1 občanského zákoníku), nýbrž i práva trestního (§ 2 odst. 4 trestního řádu jako základní zásada trestního řízení). Zákonodárce se proto při konkretizaci lidskoprávních ustanovení může pohybovat jen v rámci tohoto řádu (lidskoprávního systému). Stejně tak již nemůže vycházet pouze z dvoustranného tradičního pojetí základních práv jako vztahu mezi veřejnou mocí (zde orgány činnými v trestním řízení) a obviněným, nýbrž musí přihlížet k celému systému základních práv, který v rámci naplnění své ochranné funkce (zejména v případě čl. 6 odst. 1 Listiny - viz níže) zahrnuje i ústavní a podústavní pozice dalších subjektů, jako jsou poškození a oběti trestných činů, jako je tomu v projednávané věci, či např. vedlejší účastníci v řízení věcech občanskoprávních [viz zejména nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269), popř. usnesení ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2490/12 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Jak již konstatoval tento soud na počátku své činnosti, je vždy nezbytné údajně porušené ustanovení o ochraně základních lidských práv a svobod (ať už je chráněno Listinou či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy) porovnávat s jinými ústavními normami chránícími zájem druhé strany či třetích osob, zvažovat, zda vůbec došlo k omezení základního práva a svobody, a pokud ano, zda k němu došlo v takovém rozsahu, který ústavní předpisy připouštějí [viz nález ze dne 19. 1. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 15/93 (N 3/1 SbNU 23; 34/1994 Sb.)]. To je zásadní otázka z hlediska určení doby, kdy ještě bude stát uplatňovat svou kompetenci iuris puniendi, a tím současně rezignovat na výkon své ochranné a represivní funkce či povinnosti. Proto nelze pro každý případ definovat podobu zásahu obecně, nýbrž jen s ohledem na situaci a pozici všech, kterých se týká, tak jak tomu je v případě ustanovení § 279 písm. b) trestního řádu.
23. Pod tímto zorným úhlem je třeba přistupovat i k ustanovení čl. 6 odst. 1 Listiny, které zaručuje každému ochranu jeho života. Je to důsledkem tzv. ochranné funkce základních práv a svobod, jako projevu povahy moderního státu, který na sebe převzal plnění funkce zajišťování veřejného pořádku a ochrany základních hodnot společnosti, jak to odpovídá povaze civilizované společnosti a je v Listině vyjádřen jako řád lidských práv a základních svobod (čl. 23). Státní moc se proto v moderním státě vyznačuje řadou nových vlastností ve srovnání s předchozími typy mocenských forem vlády starověku a středověku. K těmto vlastnostem je třeba řadit především její svrchovanost, koncentraci, kompetenční kompetenci, nepřetržitost, juridizaci, judicializaci, internacionalizaci, sekularizaci, a v neposlední řadě mocenský monopol (veřejná moc) a zákaz svémoci ze strany osob soukromého práva s výjimkou zákonem přesně definovaných případů [srov. již ustanovení § 73 až 81 pruské kodifikace z roku 1794 v Allgemeinem Landrecht für die Preußischen Staaten, v našich podmínkách v té době např. § 36 (zákaz tzv. eigenmächtiger Gewalt - svévole, braní práva do vlastních rukou) v západohaličské verzi pozdějšího Obecného zákoníku občanského. V jeho konečné podobě z roku 1811 to bylo ustanovení § 19, které je jedním z historických zdrojů dnešního čl. 36 Listiny a § 12 nového občanského zákoníku)].
24. Proto mezi nezbytné prvky této konstrukce moderního státu, nyní již založeného na hodnotovém východisku systému lidských práv a základních svobod, patří na úseku trestního práva rovněž funkce ochrany, represe, prevence, hodnocení, kompenzace či regulace chování, a to rovněž v podobě právem upraveného postihu osob, které svým protiprávním jednáním porušily právo na život jiného člověka. Stát se proto formulací ústavních ustanovení o právu na život, osobní svobodu, ochranu majetku atd. nezavazuje, že pouze on sám je svou činností nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné oblasti bude zasahovat jen v mezích Ústavy a zákona (zejména čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 Listiny, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy), nýbrž právě s ohledem na mocenský monopol a zákaz svémoci bude poskytovat ochranu (tzv. pozitivní status jednotlivce) těmto právům, svobodám a hodnotám i v případě, že jsou narušeny jednáním někoho jiného, než je nositel veřejné moci (čl. 4, 83, 90 Ústavy, čl. 36 až 40 Listiny), avšak i tak, že se takovým porušením bude snažit v rámci jednotlivých právních odvětví, zejména správního práva či trestního práva, předcházet.
25. Z hlediska východisek pro projednávaný případ to podle Ústavního soudu znamená, že se tím do tradičního vztahu stát - pachatel dostává rovněž osoba poškozeného či oběti trestného činu nejen jako pasivní přihlížející, nýbrž s odpovídajícím procesním postavením (viz dále sub 31 až 35). Proto musí Ústavní soud (stejně jako zákonodárce - srov. § 2 odst. 4 trestního řádu) při svém rozhodování respektovat odlišné dopady (utváření nebo konkretizace základního práva, zásah do jím chráněné oblasti) tohoto vícestranného a vícerozměrného působení ustanovení Listiny v oblasti trestání a trestního řízení. Musí vycházet z toho, že zde vzájemně působí jednak plnění funkcí státu trestním zákonodárcem a orgány činnými v trestním řízení, stejně jako proti sobě stojící nároky plynoucí z odlišných ústavních lidskoprávních pozic obviněného, obžalovaného, poškozeného, oběti trestného činu či zúčastněné osoby. Proto musí mít na zřeteli, že se zde mohou v rámci uplatnění principu proporcionality střetávat kautely nadměrného zásahu do základních práv a svobod, či naopak jim nedostatečně poskytované ochrany, jako v projednávané věci.
26. Tento pozitivní závazek konečně vyplývá mimo jiné z čl. 1 a 13 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Je třeba připomenout, že povinnost chránit právo na život prostřednictvím trestního práva byla výslovně zdůrazněna v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 3. 2000 ve věci Kaya proti Turecku, stížnost č. 22535/93, přičemž pro oblast čl. 8 Úmluvy požadoval trestněprávní ochranu již v rozsudku ze dne 26. 3. 1985 ve věci X a Y proti Nizozemí, stížnost č. 8970/80. Konečně to plyne z ustanovení většiny mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2, čl. 10 Ústavy), které s ohledem na roli státu směřují právě k tomu, aby se státy k ochraně takových práv, popř. účinnému vyšetření jejich porušování a nápravě jejich porušení zavázaly (srov. např. čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 až 4, 39 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, čl. 12 až 14 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání). Mocenský monopol, a s ním spojené ius puniendi státu, se proto v Ústavě a Listině projevují v podobě závazků státu, z nichž pro jednotlivce v rámci právního řádu vyplývají práva, kterých se mohou v různých formách dovolávat vůči orgánům činným v trestním řízení. To se týká nejen povinnosti státu chránit tyto hodnoty formou právní úpravy (objektivní právo), nýbrž i poskytnutím prostředků k jejich ochraně dotčeným osobám (subjektivní právo), v případě usmrcení pak i nejbližším pozůstalým v postavení poškozených (§ 43 a n. trestního řádu), popř. obětí trestného činu, zejména podle zákona o obětech, tedy tam, kde se zásah do práva na život poškozeného promítá současně jako zásah do základních práv pozůstalých.
27. Proto jakkoli ústavní pořádek České republiky na rozdíl od některých jiných ústav pojem "poškozeného" a pojem "oběti trestného činu" výslovně neuvádí, z povahy veřejné moci takový závazek ochrany vyplývá i pro tyto subjekty, stejně jako z mezinárodních závazků České republiky (již čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ve spojení s čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, popř. z dalších mezinárodních lidskoprávních úmluv - sub 26). To platí podle Ústavního soudu tím spíše, že trestní zákonodárství České republiky, opět na rozdíl od jiných států, nezná institut soukromé (čl. 80 Ústavy a contrario), subsidiární či akcesorické žaloby těchto subjektů pro případ, že je veřejná moc k takové ochraně povinovaná zklame, či je nečinná. To se týká i obnovy řízení, s ohledem na výlučné oprávnění státního zastupitelství podávat návrh na povolení obnovy v neprospěch obviněného (§ 280 odst. 2 trestního řádu) v situaci, kdy jsou pro to dány podmínky. Tento stav však nelze vykládat jako otevírání prostoru pro poškozené tam, kde to zákon neumožňuje, nýbrž jako přísné měřítko hodnocení monopolu veřejné žaloby (čl. 80 Ústavy) a jeho efektivního naplňování, jak to vyžaduje zákonná úprava obnovy řízení podle devatenácté hlavy trestního řádu, a to s přihlédnutím k nové obecné zásadě trestního řízení o povinnosti umožnit poškozeným plné uplatnění jejich práv v každém období trestního řízení [§ 2 odst. 15 trestního řádu, viz též nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515)], tedy i v řízení o obnově řízení v neprospěch obviněného (viz sub 43).