Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Leopoldov, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Pavlem Jiříčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Jana Uhra 171/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 sp. zn. 6 Tdo 193/2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014 sp. zn. 2 To 19/2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. 61 T 7/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jmenovitě práva na spravedlivý proces, obhajobu a osobní svobodu a práva nebýt odsouzen za jednání, které není trestným činem, podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c), d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu a návrhem na odklad vykonatelnosti rubrikovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) až 6) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) - e) výroku předmětného rozsudku] a pokračujícím přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f) a 5) výroku předmětného rozsudku]. Za tyto trestné činy stěžovatele odsoudil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu stanovil též trest propadnutí specifikovaných věcí. Soud současně rozhodl o vině a trestu dalších spoluobviněných. Krajský soud dále ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o solidární povinnosti stěžovatele a dalších obviněných k náhradě v rozsudku určené škody vůči konkretizovaným poškozeným. Část z poškozených soud podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvoláním, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a poškozená, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 2 To 19/2014-5896 podle ustanovení § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení proti specifikovaným obviněným rubrikovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání příslušného státního zástupce, stěžovatele a poškozené, napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně stěžovatele (bod I.) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl (bod II.) tak, že jej uznal vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body 1) - 6)], přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b)], přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) - e)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f), 5)].
4. Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil stěžovatele podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí specifikovaných věcí.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl o povinnosti stěžovatele a dalších obviněných k náhradě škody vůči konkretizovaným poškozeným. Podle § 228
odst. 1 tr. řádu zavázal stěžovatele k náhradě škody dalším poškozeným. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal část poškozených se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Odvolací soud pak deklaroval, že ohledně dalšího obviněného zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. řádu odvolání tohoto obviněného a příslušného státního zástupce podané v neprospěch téhož obviněného zamítl.
7. Následné dovolání stěžovatele a dalšího obviněného Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněná odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v části A. ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily povinnost náležitě se vypořádat s jeho argumenty. Stěžovatel rekapituluje související judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a vytýká, že i když byly skutkové závěry odvozené z jednotlivých důkazů (po jejich dezinterpretaci a opomenutí částí svědčících o opaku vyvozených závěrů) zjevně svévolné, soudy popisují výlučně to, že vina obviněných byla prokázána, či že je zjevné, že "to museli být" obvinění. K výroku rozsudků, tedy resp. k jejich skutkové větě, tato sporná zjištění relevantní příčinný vztah postrádají - nelze z nich bez důvodných pochybností rekonstruovat skutkový děj, zejména to, kdo přesně a jakým způsobem se na tom kterém skutku měl podílet. V předmětné trestní věci byl nejdřív vytvořen skutkový děj a poté se soudy omezily již jen na konstatování, že je prokázán, přičemž až k prohlášení, že nebylo zjištěno, že "to mohl být někdo jiný" (str. 141 rozsudku nalézacího soudu), resp. že "se to nejeví jako nelogické" (dovolací soud). Skutková zjištění [zejména nepřipouštějící úvahy o více než jednom pachateli, akceptující alternativy, resp. o nezjištěném jednání obviněných při skutku č. 3] nenalezla odraz ve skutkové větě, resp. zůstala beze změny i přes úplnou absenci opory v provedeném dokazování, a ani závěry z nich soudy vyvozené nejsou s vytvořeným skutkovým dějem v souladu. Je nezbytné zdůraznit, že pro stěžovatele rozhodný skutkový děj - tedy zcela přesné příkazy vždy spoluobviněným V. H. a T. Ď. z konkrétní pohnutky - byl postaven jen na domněnkách, přičemž odvolací soud uvedl jakýsi předpoklad viny stěžovatele (srov. tezi, že "nelze tak vůbec předpokládat jakoukoliv činnost skupiny bez pokynů a rozkazů"). Zcela přesná účast stěžovatele na skutcích představovala prostou hypotézu již od přípravného řízení a v řízení před soudem prokázána nebyla; nalézací soud nespecifikoval jediný důkaz s příčinným vztahem, souvislostí s dokazovanou skutečností, přičemž odvolací soud svévolně dospěl pouze k nepoužitelnému předpokladu, ze kterého rovněž nelze skutkový děj rekonstruovat. Uvedené skutečnosti tak akcentují protiprávnost postupu soudů spočívající v nevypořádání se s odvolacími a dovolacími námitkami stěžovatele. Vzhledem k identické situaci řešené Ústavním soudem nálezem ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a v judikatuře ESLP je možné uzavřít, že došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu ze strany odvolacího soudu, ve kterém pokračoval také dovolací soud, jelikož na trestní řízení je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Stěžovatel má za to, že výčet všech takto opomenutých námitek, neúspěšně uplatněných v odvolání a následně (z důvodů jejich ignorace) v dovolání, by byl vzhledem k rozsahu těchto podání přepjatým formalizmem, a proto na ně v dalším odkazuje. Ze způsobu, jakým se soudy zabývaly odvoláním, resp. mimořádným opravným prostředkem stěžovatele, je zjevné, že alibisticky přenesly své povinnosti na Ústavní soud.
9. Stěžovatel se v částech B. a C. ústavní stížnosti vymezuje proti úplnému opomenutí v odvolání navržených důkazů, vadám tzv. opomenutých důkazů vytýkaných nalézacímu soudu a svévolnému vypořádání se Nejvyššího soudu s těmito námitkami, jakož i proti odmítnutí navržených důkazů odvolacím soudem bez věcně adekvátního odůvodnění a svévolnému vypořádání se Nejvyššího soudu s touto polemikou. Uvádí, že všechny odmítnuté či opomenuté důkazy byly ve svém souhrnu způsobilé potvrdit jeho obhajobu a přitom se téměř v žádném případě nedostávaly do zásadní kolize s jinými důkazy. Předmětná trestní věc je totiž charakteristická tím, že závěry soudů jsou vybudovány výlučně na úvahách vyplývajících z faktu, že obvinění mohli mít motiv útoků, resp. z údajných pachových stop, které byly jako jediný důkaz hodnoceny coby důkazy přímé. Provedením navržených důkazů mohly být některé zásadní skutečnosti objasněny bez důvodných pochybností (jde zejména o opomenuté přímé důkazy) a na provedených důkazech by se tím v podstatě nic neměnilo, byly by pouze doplněny o chybějící části "mozaiky", ale s důsledkem nevyhnutelné změny v jejich dalším hodnocení, což jejich odmítnutí nepřipouští. Byť odvolací soud považuje vinu obviněných za prokázanou a další důkazy za nadbytečné, lze uzavřít, že jde pouze o formální fráze bez kontinuity s provedenými důkazy a zcela opomenutými odvolacími námitkami obviněného. Důkazní situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil požadavek, že v takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. S těmito námitkami stěžovatele se Nejvyšší soud vyrovnal dvěma odstavci na str. 45-46 usnesení, když poukázal na listinu vyhodnocení záznamu kamerového systému Městské policie Zlín, ze kterého se "podává, že v nočních hodinách dne 21. 7. 2012 byl na území města Zlína zaznamenán pohyb vozidla (...), které pravidelně jmenovaní obvinění užívali". Nejvyšší soud dále uvedl, že "byť listina nebyla důkazem, sloužila jako podklad pro úvahu, zda dokazování doplnit dalšími důkazy" a "v kontextu skutečností rozvedených v napadených rozhodnutích pak přispěla k závěru, že dokazování nebylo zapotřebí doplňovat důkazy jinými nad rámec důkazů již provedených". Řečeným nicméně Nejvyšší soud nevyvrátil jedinou námitku stěžovatele a odvolací soud o většině návrhů na doplnění dokazování vůbec nerozhodl, část byla odmítnuta zcela nepřijatelným poukazem na obsah spisu či prostými spekulacemi a při části těchto návrhů je patrno, že odvolací soud si jednoduše vymýšlel. Ve světle ignorovaných námitek stěžovatele proti svévolným skutkovým zjištěním tak odmítnutí navrhovaných důkazů neobstojí. Stěžovatel prokázal vypovídací potenciál jednotlivých důkazů a nepřijatelnost argumentace odvolacího soudu, kterou byly tyto důkazy odmítnuty, s čímž se dovolací soud nevypořádal, a sám tak pokračoval v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je zcela absurdní odmítat důkazy způsobilé vyvrátit, resp. zpochybnit stávající skutková zjištění soudů výlučně poukazem na takto napadená skutková zjištění; jedná se o projev nepřípustné libovůle v postupu soudů.
10. V částech D. a E. ústavní stížnosti stěžovatel vytýká ústavněprávní vadu postupu odvolacího soudu spočívající v opomenutí rozporů mezi důkazy považovanými za usvědčující a nesprávné posouzení skutků jako pokusu trestného činu vydírání a rozpor právní věty rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, jakož i úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se ani nepokusil naplnit objektivní stránku trestného činu vydírání, a ani nezačal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě tohoto trestného činu, a tak nelze uvažovat o tom, že takto nejednal pouze kvůli nějaké objektivní překážce - skutková věta takové okolnosti neuvádí. Jde o nesprávné právní posouzení skutků - pojem bezprostředního směřování k naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání pomocí časové a místní určenosti pokusu není vyjádřen skutkovými okolnostmi charakterizujícími jednání obviněného. Tuto zcela rozhodující právní námitku stěžovatele Nejvyšší soud ignoroval. Dovolací soud poté, co podal formální definici spolupachatelství, v usnesení popisoval, že trestný čin vydírání nemusí být spáchán jednorázovým aktem, ale může se jednat o případy posloupnosti jednotlivých konkrétních úkonů, které teprve ve svém celku zakládají znaky jeho skutkové podstaty a "tak tomu bylo v případě dílčích skutků v posuzované věci (...) ve výrocích napadených rozsudků popsané jednání jednotlivých obviněných (...) bylo minimálně oněmi články řetězu, které směřovaly ke spáchání trestného činu vydírání, a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu". Dále v odst. 5. na str. 67-68 usnesení Nejvyšší soud po nepřípustném popisu toho, že skrytá či v náznacích projevená hrozba (bez její specifikace a definice tr. zákoníkem) má být článkem řetězu spolupachatelství, opět uvedl naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Nejvyšší soud tak fakticky posoudil údajné jednání stěžovatele přísněji než odvolací soud. Pokud tedy v usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, popisuje jiné vývojové stádium trestné činnosti, než pro které byl odsouzen, je ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné a zjevně svévolné.
11. Stěžovatel odmítá závěry Nejvyššího soudu, který bez bližšího vysvětlení jako články řetězu objektivní stránky trestného činu vydírání označil "kontaktování jednotlivých poškozených v kontextu převodu pohledávek či smluvního zajištění jejich vymáhání a požadování úhrady reálně existujících či sporných pohledávek a informací nebo nabízení služeb bezpečnostní agentury, způsob komunikace s nimi". Připisovat trestněprávní konotace jinak nezávadnému jednání představuje extenzívní výklad trestního zákoníku; absenci objektivního jednání nelze suplovat subjektivním hlediskem (tedy poukazem na motiv, popř. smysl). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání vymezené v příslušné právní normě ve zvláštní části tr. zákoníku. Usnesení dovolacího soudu je navíc překvapivé a fakticky poprvé v trestní věci obviněných odůvodňuje užitou právní kvalifikaci, protože soudy nižších stupňů hodnotily organizovanou skupinu jako samostatný subjekt trestního řízení a rezignovaly na rozlišování spolupachatelství a účastenství obviněného na jednotlivých skutcích. V daném směru zjevně dal Nejvyšší soud stěžovateli za pravdu, ovšem pochybení zejména odvolacího soudu napravil sám, a stěžovatele tak postavil fakticky před nové rozhodnutí, vůči kterému nemá možnost se bránit řádným opravným prostředkem.
12. Stěžovatel zdůrazňuje, že byť se usnesení dovolacího soudu zcela míjí s rozsudkem odvolacího soudu a neprávem opomenutými dovolacími námitkami, protiprávní jednání lze spatřovat výlučně v samotném poškození cizích věcí, ublížení na zdraví a v šíření poplašné zprávy. V tomto jednání, resp. v části na něm může být shledáno zavinění obviněných a nelze ho extenzivním výkladem tr. zákoníku rozšiřovat na jiné jednání, které ve smyslu trestního práva není složkou objektivní stránky trestného činu. Jestliže ve skutku není obsaženo jednání ve smyslu trestního práva, tj. konání nebo opomenutí, odpadají další úvahy, zda mezi trestně irelevantním jednáním pachatele a následkem je příčinná souvislost a zda je dáno zavinění (srov. R 7/1988). V odst. 3. na str. 131 rozsudku nalézací soud uvedl, že stěžovatel jednal s dlužníky tak, aby jeho jednání nemohlo být napadnutelné ze strany tr. zákoníku a nezúčastňoval se samotné trestné činnosti spočívající v útocích na věci poškozených, případně samotného poškozeného, které měly sloužit k jejich zastrašení. Jelikož v samotných skutcích zjevně nedošlo k objektivnímu nucení poškozených cokoliv činit, odvolací soud právní větu upravil do souladu se skutkovou větou, tedy že jednání obviněného mělo bezprostředně směřovat k nucení jiného, aby něco konal. Usnesení dovolacího soudu, které popisuje zavinění stěžovatele ve větším rozsahu, než ve kterém byl odsouzen, je svévolné (překvapivé) a nepřezkoumatelné, a ve vztahu k obviněnému J. S. rovněž zjevně nesprávné, když za naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání jsou označovány úkony (jednání) obviněných, které nejsou protiprávní, a tak nemohou být subsumovatelné pod objektivní stránku daného trestného činu. Nalézací soud právně kvalifikoval skutkovou větu nesprávně, protože tato popisuje příkazy stěžovatele ke konkrétním skutkům dané v úmyslu dlužníky přimět k úhradě pohledávek; nevymezuje tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Nejvyšší soud tak pokračoval v zásahu do základních práv a svobod obviněných, když předmětné skutky popisoval ryze formalisticky a v rozporu se skutkovou větou.
13. V části F. ústavní stížnosti stěžovatel oponuje úvahy soudů ohledně naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vydírání. Soudy se s otázkou úmyslu, tedy proč měl dát příkaz k poškození cizí věci apod., vypořádaly argumentem, že tak jednal v úmyslu směřovaném k tomu, aby jiné násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konali. Tato argumentace je však pouhou tautologií a není skutkově (důkazně) podložena. Použité konstatování (vyjádření úmyslu) tak toliko vyjadřuje výsledek hodnocení formy zavinění, tedy to, co bylo teprve zapotřebí dokazováním zjistit (mutatis mutandis sp. zn. IV. ÚS 433/02). Skutková věta výroku o vině musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do skutkové věty, která stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro právní posouzení věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1529/2012). Vzhledem k okolnostem případu (viz zejména fakt, že stěžovatel ani nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu vydírání, i když bez jakýchkoliv potíží tak jednat mohl) pouze formální uvedení fráze, že jednal v úmyslu poškozené k něčemu přimět apod., k akceptovatelnému právnímu posouzení nestačí. Ještě zřejmější nedostatek užité právní kvalifikace vyplývá z úplné nepřezkoumatelnosti podkladů pro závěr, že stěžovatel zamýšlel způsobit škodu právě ve výši specifikované ve skutkové větě. Absolutně žádné skutkové okolnosti jednání stěžovatele tuto část subjektivní stránky trestného činu nenaplňují, a i v této části jsou učiněné závěry přímo v rozporu s provedeným dokazováním, protože např. v případě skutku č. 5) vůbec zaplacení uvedené částky nepožadoval - na jednání o konkrétní výši požadované úhrady ani nedošlo a po poškození majetku svědka M. Zaremby po něm rovněž nic požadováno nebylo. V případě ostatních dlužníků po nich stěžovatel žádal nespecifikované splácení v rámci jejich možností, a tak lze bez rozumných pochyb uzavřít, že v této části je soudem učiněný závěr vyloženě projevem libovůle. Nejvyšší soud se s touto argumentací nevypořádal.
14. V části G. ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k obviněným J. S. a R. H., s přímým důsledkem porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nesprávné kvalifikace jeho údajného jednání jako pokusu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i na úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Nevyhnutelnou konsekvencí svévolného postupu odvolacího soudu je tak nesprávné právní posouzení skutků u všech obviněných, protože např. jednání stěžovatele jako údajný prostý příkaz ke spáchání trestného činu, realizovaný obviněnými V. H. a T. Ď., bez jakéhokoliv popisu organizovanosti, plánovitosti a koordinovanosti, která by zvýšila pravděpodobnost jeho úspěšného provedení, nelze vůbec hodnotit jako spáchání těchto skutků členem organizované skupiny. Jsou zde též nepřípustné alternativní výroky, že se skutků č. 2a) - f), a 3) dopustil jeden pachatel, bez popisu protiprávního jednání další osoby, a tak i se stěžovatelem jde pouze o dvě osoby atd. Odvolací soud porušil právo všech obviněných na spravedlivý proces a došlo i k porušení principů právního státu, jelikož stěžovatel důvodně očekával, že se odvolací soud bude řádně zabývat jeho odvoláním, kde namítal i použití přitěžující okolnosti, že se měl skutků dopustit jako člen organizované skupiny, nevyjádření subjektivní stránky jednání dalších obviněných řádným způsobem apod., a tak zcela legitimně očekával, že kvůli absenci přímého úmyslu u obviněných J. S. a R. H. (ve spojitosti s nevyjádřením úmyslu ani u obviněných V. H. a T. Ď.), bude věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Zjištění soudu prvního stupně odvolací soud sám měnil v neprospěch obviněných - u obviněných J. S. a V. H. konstatoval úmysl přímý, přestože odvolání obviněných i státního zástupce byla zamítnuta, a tuto změnu rozsahu zavinění soud nijak nezdůvodnil, čímž porušil v jejich případě zákaz reformationis in peius. Nadto ani nevyplývá účastenství obviněných J. S. a R. H. na skutcích, fyzicky se jich neúčastnili, a nemůže být tedy naplněna skutková podstata trestného činu vydírání. Stěžovatel na tyto skutečnosti poukazoval v dovolání, avšak Nejvyšší soud pouze formalistický uvedl, že námitka porušení zákazu reformationis in peius nespadá pod žádný dovolací důvod.
15. V části H. se stěžovatel vyslovuje k nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při pokusu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nedostatek protiprávního jednání jednotlivých obviněných naplňujícího znaky předmětné přitěžující okolnosti byl svévolně nahrazován nepřezkoumatelnými frázemi o spolupráci, součinnosti apod., lze říci popisem trestného činu podle § 361 tr. zákoníku, kde samotná účast na organizované zločinecké skupině - aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu - je trestná. Z uvedených důvodů a s poukazem na svévolné zpřísnění zavinění u obviněných J. S. a R. H. je stěžovatel přesvědčen, že znaky přitěžující okolnosti podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplněny nebyly. Stěžovatel dále konstatoval nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Spáchání skutků členy organizované skupiny nelze podle něj dovodit ze skutkové věty, neboť v rámci jednotlivých dílčích útoků nepopisuje konkrétní jednání jednotlivců, ve kterém by bylo možno spatřovat znaky rozdělení úkolů či společné dohody, nebylo provedeno žádné dokazování k prokázání "vzájemné dohody". Preambule uvádí různé fráze o součinnosti, která ale není seznatelná z konkrétních skutků. Ve skutkové větě absentuje vyjádření subjektivní stránky jednání obviněných V. H. a T. Ď., nelze tedy podle něj uvažovat o společně zamýšleném cíli a je vyloučeno jejich spolupachatelství. Obvinění J. S. a R. H. měli být s trestnou činností pouze srozuměni (ačkoli ani toto nebylo prokázáno). Stěžovatel podotýká, že při srozumění není možné plánování a promyšlené rozdělování úkolů. Jinak řečeno, soudy důsledně neodlišovaly organizovanou skupinu od organizované zločinecké skupiny.
16. V části I. ústavní stížnosti se stěžovatel podrobně vyjadřuje k nesprávnému právnímu posouzení jednotlivých skutků a k jednotlivým skutkům v návaznosti na námitky právních vad.
Ke skutku 1/a) výroku rozsudku odvolacího soudu namítá, že - v popisu skutku není uvedena žádná "součinnost" obviněného J. S., jeho protiprávní jednání nelze dovozovat (nemá ani znaky účastenství ve formě návodu); nelze také dovodit, co přesně mu bylo známo o praktikách při vymáhání pohledávek; jeho vědomost o praktikách nevyjadřuje srozumění s žádným trestným činem; - se vůči obviněným V. H. a T. Ď. mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a porušování domovní svobody; ze skutkové věty navíc neplyne, zda výše jmenovaní obvinění byli vedeni stejným záměrem jako on, zda o jeho záměru vůbec věděli (absence vyjádření subjektivní stránky); - jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin spáchaný nejméně se dvěma osobami, neboť se na jednání objektivně nepodílel.
Ke skutku 1/b) výroku rozsudku odvolacího soudu uvádí, že - se vůči obviněným V. H. a T. Ď. mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a porušování domovní svobody; není vyjádřena subjektivní a objektivní stránka jeho jednání, když se ve skutkové větě uvádí pouze "na příkaz", neplyne z ní, co a z jakých důvodů měl přikázat, ani není vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných V. H. a T. Ď.; neexistuje ani motiv, po poškozeném nebylo nic požadováno; - nejedná se o dílčí útok na skutek č. 1 písm. a) navazující.
Ke skutku 1/c) výroku rozsudku odvolacího soudu konstatuje, že - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a nemůže být považován ani za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování, neboť není vyjádřeno jeho zavinění ani účastenství a nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu; - ve skutkové větě není vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných V. H. a T. Ď. a ani není projeven úmysl poškozené k něčemu přimět; - skutek nelze hodnotit jako dílčí útok pokračujícího trestného činu; - není dána trestní odpovědnost obviněného J. S., skutková věta je v rozporu s odůvodněním stran vědomosti obviněného J. S. o legálnosti jednání skupiny.
Ke skutku 2) výroku rozsudku odvolacího soudu zdůrazňuje, že popis skutkové věty je nejasný, a vyjádřil domněnku, že podle popisu se nejedná o žádný trestný čin.
Ke skutku 2/a) až e) výroku rozsudku odvolacího soudu dodává, že - byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a bylo znemožněno právní posouzení skutku, včetně zavinění obviněných, resp. ani zde není vyjádřena subjektivní stránka jejich jednání; - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu; - v souvislosti s (chybným) alternativním výrokem dochází k absenci trestněprávně relevantního chování vždy jednoho z dané dvojice; - z něj neplyne, zda byli obvinění vedeni stejným záměrem; obvinění nepřistoupili k naplňování skutkové podstaty trestného činu vydírání, šíření poplašné zprávy není násilím; k trestnému činu vydírání neexistuje úmysl; - obviněný R. H. nedával žádnou obchodní nabídku zástupcům klubu Musicland A, přesto, že útok směřoval i na tento klub; - absentuje zjištění, zda konkrétní (nezjištěný) pachatel byl veden stejným záměrem jako stěžovatel, popř. zda o takovém záměru vůbec věděl (akcesorita účastenství); z popisu soudu o vztahu obviněných V. H. a T. Ď. ke stěžovateli lze dovodit, že pouze plnili příkaz a pak nelze v jejich jednání spatřovat přípravu či pokus trestného činu vydírání (neexistuje zavinění, byli pouze vykonavatelé); při absenci vyjádření subjektivní stránky nezjištěného odsouzeného nelze hovořit, že by provozovatelé měli být k něčemu přinuceni.
Ke skutku 2/f) výroku rozsudku odvolacího soudu shledává, že - se jedná o nedostatečně zjištěný skutkový stav, včetně zavinění, obsahuje chybný alternativní výrok ("nejméně jeden z nich"); on sám se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu; - nemůže být považován za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování; - není vyjádřeno jeho zavinění, jako účastník se na předmětném trestném činu nepodílel, nenaplnil znaky skutkové podstaty; - v souvislosti s alternativním výrokem absentuje trestněprávně relevantní chování vždy jednoho z dvojice, který pachatelem v daném případě nebyl; - jako motiv se jeví odmítnutá nabídka, nabídku však před skutky 2/a) - e) odmítal pan Šenkeřík, ne poškozený J. Mynář.
K účasti obviněného R. H. na skutcích č. 2/a) - f) stěžovatel uvádí, že skutková věta neobsahuje žádné protiprávní jednání obviněného R. H. Tato skutečnost má podle stěžovatele také dosah na nesprávné právní posouzení jeho údajného jednání.
Ke skutku 3) výroku rozsudku odvolacího soudu stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že - ve skutkové větě se tvrdí, že skutek "zorganizoval", skutková věta však neobsahuje popis konkrétního jednání, ze kterého by vyplývalo, že by skutek zorganizoval; - nebyla přesně zjištěna součinnost obviněných, není zřejmé, kdo z nich jak jednal, zda takové jednání naplňuje skutkovou podstatu nějakého trestného činu či účastenství; - v souvislosti s alternativním výrokem dochází k absenci trestněprávně relevantního chování těch, kteří pachateli nebyli, a nelze nést trestní odpovědnost za následek vzniklý jednáním nezjištěné osoby; nebyl zjištěn skutkový stav, soudy neměly o vině některého z obviněných žádný důkaz; - skutek nelze kvalifikovat jako dílčí útok pokračujícího trestného činu, ani jako spáchaný členy organizované skupiny, nelze dovozovat vinu žádného z nich; - srozumění s možností způsobení těžké újmy nelze vyvozovat ze směru útoku "zejména proti hlavě" nebo s ohledem "na intenzitu"; nelze ani vyvozovat srozumění i u ostatních odsouzených, kteří v tomto případě nebyli pachateli; - nelze dojít k závěru, že vůlí pachatele bylo způsobit těžkou újmu na zdraví (pachatel v útoku nepokračoval, ač mohl, neútočil intenzivně); odvolací soud bez provedení důkazů doplnil (vykonstruoval) podstatná (a vadná) skutková zjištění stran újmy, jež měla hrozit a závěru, proč k dokonání trestného činu nemělo dojít; - nebyl proveden žádný znalecký posudek jako důkaz o zranění poškozeného, což způsobuje nepřezkoumatelnost použité právní kvalifikace a porušení práva na spravedlivý proces; - není zřejmé, proč nedošlo k dokonání trestného činu;
- ve výroku odvolacího soudu popsaný skutkový děj o vině odvolatele nelze nijak právně kvalifikovat a vyvozovat z něho zavinění ve vztahu k žádnému z obviněných.
Ke skutku 4) výroku rozsudku odvolacího soudu podotýká, že - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci; jeho motiv, úmysl není náležitě vyjádřen skutkovými okolnostmi; - subjektivní stránka u obviněných V. H. a T. Ď. jako hlavních pachatelů nebyla vyjádřena, skutek tak nelze kvalifikovat jako spáchaný organizovanou skupinou, ani jako dílčí akt pokračujícího trestného činu; - absentuje jednání, kterým by mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání; - nelze dovozovat úmysl způsobit škodu ve výši pohledávky - jednalo se o splátky.
Ke skutku 5) výroku rozsudku odvolacího soudu poznamenává, že - popis jednání spoluobviněného R. H. ve skutkové větě nelze hodnotit jako protiprávní, není uvedeno žádné jeho trestněprávně relevantní chování, není založena trestní odpovědnost, ani žádná forma účasti na trestném činu; nebyla specifikována forma toho, co přesně, odkud a jak měl vědět; - preambule je nekonkrétní a nepřezkoumatelná - obvinění R. H. a J. S. se podle jejího znění účastnili některých konkrétních skutků, není však specifikováno kterých a jak; ve skutcích je pak popsáno nezávadné jednání; - samotná údajná vědomost obviněného R. H. nevyjadřuje formu součinnosti, z popisu skutku nelze dovodit ani jeho zavinění; - popsaná výše údajně zamýšlené škody (naplňující použití vyšší trestní sazby) je také v extrémním rozporu s provedenými důkazy; - trestní odpovědnost jiných osob nelze zakládat na subjektivním vnímání poškozeného M. Zaremby, že více mužů na schůzce vnímal jako formu nátlaku; - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a současně nemůže být považován za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování, když není vyjádřeno jeho zavinění, zda měl vědomost o přechovávání zbraně, sám se jako účastník na činu nepodílel a nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Ke skutku 6) výroku rozsudku odvolacího soudu zastává názor, že - ve skutkové větě (která obsahuje nesprávný a zmatečný popis) není popsáno žádné jeho jednání, které by bylo protiprávní, a ke kterému by měl obviněný J. S. poskytnout součinnost, ani žádné jiné trestněprávně relevantní jednání ostatních obviněných; - soudy obou stupňů nebyly dostatečně nestranné; - při jednání J. S. s poškozeným D. Malaťákem v Praze se J. S. nedopustil trestného činu vydírání, ale vyhrožování. Nikdo z dalších obviněných se na údajném vyhrožování nepodílel. Celá část skutku ohledně údajného vydírání D. Malaťáka telefonicky je pak prokazatelně vykonstruovaná.
17. Stěžovatel opětovně namítá existenci tzv. extrémního nesouladu z důvodu rozporů právních závěrů a skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. absence přesvědčivého a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí a spojitosti závěrů přijatých soudy s provedenými důkazy. V předestřených případech (s odkazem na argumentaci podanou v dovolání) upozorňuje na nepřezkoumatelnost výroků rozsudku odvolacího soudu. Chybí v nich podle jeho názoru podklad závěrů v provedených důkazech, dochází k jejich svévolnému hodnocení a soud se při hodnocení opírá o důkazy, které vůbec nebyly provedeny, a obvinění se k nim nemohli vyjádřit. Závěr, že se měl účastnit trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě napadeného rozsudku (zejména údajnými příkazy, pokyny či rozkazy), označuje za svévolný a bez opory v provedených důkazech. U žádného ze skutků také podle něj není část výroku o vině odůvodněna, soudy neuvádí, které skutečnosti vzaly za prokázané, jakými úvahami se řídily, dochází k rozporu skutkové věty s odůvodněním. Podle jeho přesvědčení došlo k opomenutí výpovědí V. H. a T. Ď. Stěžovatel oponuje označení pachových stop jako důkazu přímého (namísto podpůrného) a navíc důkazu, který také prokazoval vinu i těch obviněných, jejichž pachová stopa se nenašla. Pachové stopy byly získány v rozporu s principy spravedlivého procesu (zejména nebyl dostatečně zdokumentován průběh jejich odběru a výsledků porovnávání, a to k tíži obviněných) a došlo k manipulaci s nimi (Policie ČR odebrala vzorky DNA a pachových stop při dechové zkoušce, přičemž není známo, jak bylo se stopami naloženo; náustky byly odebrány protiprávně). Soudy ignorovaly námitky jím vznesené stran vad a nedostatku důkazů a důkazní návrhy k prokázání nelegálního odběru vzorků odmítly. Nadto pachové vzorky obviněného V. H. a T. Ď. byly oficiálně zajištěny dne 14. 11. 2012, na středisko však byly doručeny již dne 12. 11. 2012; skutek 5), který však v předmětná data nebyl prověřován pod příslušným č. j. (připojen ke společnému řízení byl až dne 15. 11. 2012), byl již v tuto dobu zmiňován v žádosti o vypracování odborného vyjádření.
18. Stěžovatel se také vymezuje vůči zakrývání pochybností ohledně povolených sledování osob a věcí, o jejichž provedení podle něj neexistují záznamy. Poukazuje na svévolnost závěrů o úmyslných založeních požárů motorových vozidel, vymezuje se vůči výši způsobené škody, která podle něj nebyla dostatečně prokázána (výrok rozsudku o škodě není odůvodněný), a také k povinnosti její náhrady, neprovedení znaleckého posudku (znalce označil za podjatého z důvodu jeho vztahu s poškozeným M. Zarembou) a ke škodě na vozidlech jako důkazu. Výše škody společnosti ZLÍNLAND, s. r. o. pak nebyla prověřena vůbec. Předseda senátu podle přesvědčení stěžovatele udržoval přátelské vztahy se zmocněncem poškozeného (JUDr. J. Kapušňákem).