Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 9. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 4397/12 ve věci ústavních stížností 1. DELTA PEKÁRNY, a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 24/519, 2. OK REST, a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 24/519, zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, a 3. PENAM, a. s., se sídlem Cejl 38, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 69/2012-240 ze dne 16. 12. 2013, kterým byly pro nepřípustnost odmítnuty kasační stížnosti stěžovatelek, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 71/2012-831 ze dne 20. 9. 2012, jímž bylo rozhodnuto o žalobách stěžovatelek proti rozkladovému rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen, a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011-619 ze dne 29. 3. 2012, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011-619 ze dne 29. 3. 2012 a č. j. 5 Afs 69/2012-240 ze dne 16. 12. 2013 a rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 71/2012-831 ze dne 20. 9. 2012 bylo porušeno právo stěžovatelek na respektování soukromého a rodinného života chráněné čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Tyto rozsudky se ruší.
Odůvodnění
I.
1. Včasnými ústavními stížnostmi, které i v ostatním splňují podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Úvodem je třeba předeslat, že původně se stěžovatelky domáhaly kasace napadených soudních rozhodnutí každá po dvou samostatných ústavních stížnostech. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4397/12 ze dne 15. 4. 2014 byly všechny ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. IV. ÚS 4397/12, a to s odůvodněním, že všechny vyjmenované ústavní stížnosti týchž účastníků (navíc zastoupených advokáty z jedné advokátní kanceláře) směřují proti totožným rozhodnutím správních soudů, přičemž jedinou odlišností je, že ústavní stížnost třetí stěžovatelky, evidovaná pod sp. zn. I. ÚS 752/14, nenavrhuje, oproti ústavním stížnostem evidovaným pod sp. zn. III. ÚS 596/14 a IV. ÚS 606/14, zrušit výrok V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013 č. j. 5 Afs 69/2012-240, který řeší otázku náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti a nedotýká se třetí stěžovatelky.
II.
II. a
3. Ústavní stížností, zaevidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 4397/12, se první stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012, jakož i zrušení výroků II, III a IV v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
4. První stěžovatelka nejprve argumentovala ve prospěch přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012, jímž bylo původní rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. První stěžovatelka uvedla, že byla-li by její ústavní stížnost proti ostatním rozhodnutím úspěšná, Krajský soud v Brně by byl i nadále vázán protiústavními právními názory vyslovenými v původním kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu, což první stěžovatelka z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny označila za zcela nepřijatelný procesní stav, přičemž poukázala na judikaturu Ústavního soudu, z níž dle jejího názoru plyne možnost dosáhnout zrušení i kasačního rozhodnutí vydaného v předmětném soudním řízení.
5. Co do merita věci první stěžovatelka namítla, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též "Úřad") dovodil protiprávní jednání stěžovatelky na základě pouhých spekulací a nepodložených dohadů, aniž by své závěry podložil jakýmikoliv důkazy prokazujícími spáchání předmětného správního deliktu stěžovatelkou. Tím, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud takové rozhodování Úřadu aprobovaly, zasáhly významně do jejích ústavně zaručených práv. První stěžovatelka konkrétně namítla, že v rozhodnutí Úřadu absentují všechny znaky skutkové podstaty deliktu jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, jak je vymezen v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů. Dle jejího názoru nebyl především prokázán a) kvalifikovaný kontakt mezi soutěžiteli. Úřad takové kontakty neprokázal, neuvedl, co bylo jejich obsahem, resp. k výměně jakých informací zde mělo dojít, ani z čeho dovodil, že k těmto neprokázaným kontaktům došlo nejpozději dne 18. 9. 2003. Dále nebyl prokázán b) projev koordinace na trhu a příčinná souvislost, kdy Úřad závěr o spáchání správního deliktu postavil výlučně na základě skutečnosti, že stěžovatelka odeslala oznámení o zvýšení cen (stejně jako řada dalších soutěžitelů) ve stejný den jako OK REST a PENAM, že v tomto oznámení uvedla (opět stejně jako řada dalších soutěžitelů) shodné důvody pro zvýšení cen jako OK REST a PENAM a že v tomto oznámení údajně uvedla, že pokud nebude jejímu návrhu na zvýšení cen vyhověno, bude nucena dodávky svého zboží ukončit, což však není pravda, jak dle první stěžovatelky výmluvně dosvědčuje samotný text předmětného oznámení. Konečně nebyl prokázán c) vliv jednání ve vzájemné shodě na hospodářskou soutěž, neboť Úřad neprokázal, že by jakékoliv potenciální (neprokázané) kontakty stěžovatelky s jinými soutěžiteli mohly mít skutečně negativní vliv na hospodářskou soutěž na relevantním trhu a že by se ceny pečiva byly vyvíjely při absenci této (neprokázané) dohody v rozhodné době jinak.
6. První stěžovatelka dále uvedla, že její jednání nemohlo mít ani potenciálně jakýkoliv protisoutěžní efekt již vzhledem k tomu, že bylo vedeno objektivní situací na relevantních trzích a že se jednalo o jednání ryze racionální a logické, navíc srovnatelné s jednáním většiny soutěžitelů podnikajících v rozhodné době na relevantním trhu. První stěžovatelka v této souvislosti vyzdvihla, že byla usvědčena spolu s ostatními stěžovatelkami z deliktu na základě zcela nepostačujících důkazů, a tím i v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo.
7. První stěžovatelka dále namítla nezákonnost místních šetření provedených Úřadem za účelem shromáždění důkazů o údajném sladěném postupu všech stěžovatelek, protože tato byla provedena bez předchozího souhlasu nezávislého soudu. Rozsah místních šetření nebyl předem Úřadem nijak vymezen a stěžovatelce ani ostatním účastníkům řízení nebyly ze strany Úřadu sděleny žádné okolnosti, které by svědčily o existenci důvodného podezření ze spáchání správního deliktu. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP" či "Soud") i Ústavního soudu první stěžovatelka uvedla, že nezávislým a nestranným orgánem, který jako jediný může rozhodovat o vydání příkazu k prohlídce obydlí či jiných prostor (tj. i prohlídce prostor užívaných právnickou osobou k podnikání) tak, aby byly naplněny maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), je pouze takový orgán, jehož členové disponují nezávislostí a nestranností při svém rozhodování, čemuž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a toliko jím prováděná místní šetření nemůžou dostát. První stěžovatelka tak v této souvislosti namítla procesní nepoužitelnost důkazů nashromážděných v souvislosti s provedenými místními šetřeními.
8. První stěžovatelka dále správním soudům vytkla porušení práva na zohlednění pozdější příznivější právní úpravy, neboť Krajský soud v Brně se s touto námitkou ve svém rozsudku vůbec nevypořádal. Nejvyšší správní soud k této námitce uvedl, že v posuzované věci se pozdější právní úprava mohla projevit nejvýše v tom, že by Úřad nezohlednil čl. 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, kdyby postihoval žalobce za jednání, které by nebylo kartelovou dohodou při aplikaci tehdejšího čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství. Dle názoru první stěžovatelky je tento vývod nepodložený, poněvadž z rozhodnutí předsedy nevyplývá, že by se Úřad v rámci posouzení jednání stěžovatelky aplikací čl. 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 jakkoli zabýval. Naopak zde dle ní výslovně uvedl, že vstup České republiky do Evropských společenství nezavdává důvod vést dané řízení podle komunitárního soutěžního práva. Z komunitární judikaturní praxe přitom jednoznačně vyplývá, že by jednání stěžovatelky posuzované v předmětném řízení nebylo podle čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství postižitelné.
9. V dalším se první stěžovatelka soustředila na námitku týkající se zásahu do práva na rovné zacházení, kdy Krajský soud v Brně konstatoval, že skutkové okolnosti v předmětné věci nejsou totožné se skutkovými okolnostmi posuzovanými Úřadem v jiných obdobných věcech. Dle názoru první stěžovatelky soud popsal pouze dvě rozhodnutí, přičemž jiná zcela a neodůvodněně pominul. I u rozhodnutí, která krajský soud popsal, dle jejího mínění, vyzdvihl toliko dílčí odlišnosti, ale současně bezdůvodně odhlédl od řady podobností s projednávanou věcí. Podle názoru první stěžovatelky z toho zřetelně plyne, že vůči ní bylo postupováno diskriminačně, resp. mnohem přísněji, než se soutěžiteli v jiných, skutkově obdobných, věcech, čímž bylo zasaženo její právo na předvídatelnost rozhodování a na rovné zacházení dle čl. 1 ve spojení s čl. 36 Listiny.
10. První stěžovatelka dále namítla, že bylo zasaženo i její právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na dvojinstančnost rozhodování před Úřadem jako součást práva na spravedlivý proces, když teprve v rozhodnutí předsedy rozšířil Úřad posuzované jednání o dobu od 18. 9. 2003 do 26. 9. 2003. Krajský soud pak dle jejího názoru nesprávně dovodil, že Úřad takto změnil pouze délku trvání jím posuzovaného deliktu a že tato změna neměla na práva stěžovatelky podstatný vliv. Dle ní však přehlédl, že Úřad ve skutečnosti nezměnil pouze dobu, kdy k jím vymezenému závadnému jednání mělo docházet, ale že jím učiněná změna souvisela se změnou celé koncepce jednání, které považoval za deliktní. V rozhodnutí předsedy Úřadu je totiž jako protiprávní posouzeno i jednání předcházející realizaci zvýšení cen, tj. jednání, které do té doby za protiprávní Úřad vůbec nepovažoval. Jestliže Úřad původně nepovažoval jednání stěžovatelky před 26. 9. 2003 za deliktní a až do doby rozhodnutí předsedy posuzoval pouze její jednání po 26. 9. 2003, nemohla se stěžovatelka v průběhu celého správního řízení ke svému jednání před 26. 9. 2003 relevantně vyjadřovat. Jestliže dospěl předseda Úřadu až v rozkladovém rozhodnutí k závěru, že orgán prvního stupně určil skutek ve výroku svého rozhodnutí nesprávně, měl prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. První stěžovatelka konečně též namítla, že Úřad posoudil jednání stěžovatelek ve výroku rozhodnutí předsedy jako tzv. hard-core kartel, tedy jako jedno z nejzávažnějších porušení hospodářské soutěže, které směřuje k dohodě o přímém nebo nepřímém určení cen. V odůvodnění rozkladového rozhodnutí však jednání stěžovatelky nebylo vždy takto kvalifikováno, když je na některých místech předseda označil pouze za jednání, které mělo směřovat toliko k dosažení zvýšení cen, tedy nikoliv k určení cen jako takových.
12. Všechny výše uvedené argumenty první stěžovatelka v dané ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích ústavně zaručených práv a aby napadená soudní rozhodnutí zrušil.
13. Ústavní stížností, zaevidovanou pod sp. zn. III. ÚS 596/14, první stěžovatelka napadla, krom rozhodnutí napadených předchozí ústavní stížností, též výroky I, III a V v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013. V odůvodnění k tomu uvedla, že kasační stížnost proti výrokům II, III a IV rozsudku krajského soudu pokládala za nepřípustnou s ohledem na ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "s. ř. s."), podle kterého je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. I přesto první stěžovatelka dle svých slov z opatrnosti kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu podala, nicméně jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013, byla tato její kasační stížnost podle jejího očekávání skutečně s odkazem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. odmítnuta. První stěžovatelka proto navrhla spojit obě ústavní stížnosti ke společnému řízení. Jinak její argumentace zůstala zcela identická jako v její předchozí ústavní stížnosti.
II. b
14. Ústavní stížností, zaevidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 4408/12, se druhá stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012, jakož i zrušení výroků II, III a IV v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Argumentace obsažená v této ústavní stížnosti je prakticky zcela shodná s argumentací první stěžovatelky v jejích ústavních stížnostech (odlišnosti se podávají v dílčích podrobnostech, pokud jde o tvrzený deficit usvědčujících důkazů), a proto lze co do rekapitulace stížních námitek druhé stěžovatelky odkázat na argumenty předestřené první stěžovatelkou.
15. Ústavní stížností, zaevidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 606/14, druhá stěžovatelka napadla, krom rozhodnutí napadených její předchozí ústavní stížností, též výroky I, III a V v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013, jinak zůstala její argumentace totožná.
II. c
16. Ústavní stížností, zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 4411/12, se třetí stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012, jakož i zrušení výroků II, III a IV v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Argumentace obsažená v této ústavní stížnosti je opět - co do svých nosných důvodů - shodná s argumentací první, resp. druhé stěžovatelky obsaženou v jejich ústavních stížnostech, a proto lze co do rekapitulace stížních námitek třetí stěžovatelky odkázat na výhrady předestřené první a druhou stěžovatelkou.
17. Konečně pak ústavní stížností, zaevidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 606/14, třetí stěžovatelka napadla, krom rozhodnutí napadených její předchozí ústavní stížností, též výroky I a III v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013, jinak zůstala její argumentace totožná.
II. d
18. Všechny stěžovatelky podáními ze dne 8. 10. 2014 a 18. 11. 2014 doplnily své ústavní stížnosti o argumentaci vztahující se k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Delta Pekárny, a. s., proti České republice ze dne 2. 10. 2014, č. stížnosti 97/11, v němž Evropský soud pro lidská práva dle nich shledal, že šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v obchodních prostorech první stěžovatelky vedlo k porušení jejího práva na respektování obydlí a korespondence zakotveného v čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelky v této souvislosti uvedly, že nezákonnost místního šetření provedeného u první stěžovatelky, a tím i nezákonnost šetření provedených u dalších stěžovatelek, měla za následek i nezákonnost důkazů, které byly v jejich rámci Úřadem získány a následně využity v řízení vedeném se stěžovatelkami. Konstatoval-li pak sám ESLP, že byla místní šetření provedená Úřadem podle § 21 odst. 4 zákona o ochraně hospodářské soutěže v rozporu s čl. 8 Úmluvy, jedná se o zásadní vadu řízení, která činí veškeré důkazy získané v rámci takto provedených místních šetření nepoužitelnými. Dle stěžovatelek je zřejmé, že spáchání správního deliktu stěžovatelkou a uložení mnohamilionové pokuty bylo postaveno prakticky výlučně na důkazech získaných v průběhu místních šetření provedených u stěžovatelky.
19. Stěžovatelky v této souvislosti odkázaly na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [příkladmo uvedly rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 623/2000 (N 69/30 SbNU 163)], dle které opírá-li se závěr o vině o zmíněné nezákonné důkazy jakožto o důkazy nikoliv jen podpůrné, vedlejší, znamená jejich nezákonnost i nespravedlivost procesu, tudíž i jeho neústavnost. Protiústavností byly dle stěžovatelek stiženy i následné rozsudky správních soudů, které uvedené pochybení Úřadu nenapravily a jím vydaná správní rozhodnutí jako správná aprobovaly. Vzhledem k tomu, že závěry Úřadu nemohly obstát ani na základě všech v řízení provedených důkazů, nemohou tím spíše obstát bez použití valné většiny z nich, tedy těch, které byly získány nezákonně. Vyslovením viny stěžovatelek prakticky výlučně na základě nezákonně získaných důkazů a následným soudním aprobováním tohoto nezákonného postupu Úřad a soudy přezkoumávající jeho rozhodnutí dle jejich názoru zasáhly zásadním způsobem do jejich ústavně zaručených práv, a rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi tedy nemohou vůbec obstát.
III.
20. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 62 Af 71/2012, z něhož zjistil následující skutečnosti.
21. Stěžovatelky se správní žalobou, podanou ke Krajskému soudu v Brně, domáhaly zrušení rozkladového rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 2. 2009 č. j. ÚOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr. Tímto rozhodnutím bylo změněno prvostupňové rozhodnutí Úřadu ze dne 19. 3. 2004 č. j. S 233/03-2050/04-ORP tak, že deklarovalo u všech stěžovatelek porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen čerstvého běžného pečiva, chleba a čerstvého cukrářského pečiva stanoveného v ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže, v rozhodném znění. Dále deklarovalo u druhé a třetí stěžovatelky i porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen trvanlivého sladkého pečiva, to vše v období od 18. 9. 2003 do 12. 11. 2003. Dále bylo rozkladovým rozhodnutím předsedy Úřadu změněno taktéž prvostupňové rozhodnutí Úřadu ze dne 18. 7. 2005 č. j. S 233/03-4350/05-OOHS, a to tak, že ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže byla stanovena pokuta první stěžovatelce ve výši 24 800 000 Kč, druhé stěžovatelce ve výši 14 800 000 Kč a třetí stěžovatelce ve výši 13 200 000 Kč.
22. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zrušil uvedené rozkladové rozhodnutí předsedy Úřadu v části týkající se porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen trvanlivého sladkého pečiva a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku žaloby stěžovatelek zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud takto rozhodl znovu poté, co byl jeho původní rozsudek ze dne 21. 10. 2010 č. j. 62 Ca 16/2009-375 zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 5 Afs 7/2011-619. Důvodem kasace předcházejícího soudního rozhodnutí byl nesouhlas kasačního soudu s posouzením rozhodného období dle ustanovení § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže Úřadem a se závěry, které v tomto smyslu učinil krajský soud (zda je pro správní orgán při výpočtu pokuty určující účetní období před vydáním rozhodnutí v prvním stupni, anebo naopak před vydáním pravomocného rozhodnutí ve věci).
23. Rozsudek krajského soudu napadly všechny stěžovatelky včasnými kasačními stížnosti, které Nejvyšší správní soud vpředu citovaným rozsudkem ze dne 16. 12. 2013 jako nepřípustné odmítl, a to s odkazem na ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno kasačním soudem, což neplatí jen tehdy, je-li jako kasační důvod uplatněna námitka, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu; k takové situaci ovšem dle Nejvyššího správního soudu nedošlo. Nejvyšší správní soud současně rozhodl též o kasační stížnosti podané Úřadem tak, že ji dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
IV.
IV. a
24. Nejvyšší správní soud se jako účastník řízení k projednávaným ústavním stížnostem vyjádřil tak, že ve svém zrušujícím rozsudku věcně vypořádal veškeré kasační námitky stěžovatelek, a proto si v tomto směru dovoluje odkázat na podrobné odůvodnění citovaného rozsudku. Dle názoru Nejvyššího správního soudu jeho postupem nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelek, jichž se v ústavních stížnostech dovolávají.
IV. b
25. Krajský soud v Brně se k ústavním stížnostem rovněž vyjádřil. Uvedl, že stěžovatelky se na Ústavní soud obrací prakticky s obdobnými argumenty, s jakými neuspěly v řízení před Krajským soudem v Brně (ve věci sp. zn. 62 Af 71/2012) a v řízení před Nejvyšším správním soudem (ve věci sp. zn. 5 Afs 7/2011). Pouze zčásti opakují a zčásti doplňují jejich ústavněprávní rozměr. Ve většině svých argumentů dle krajského soudu se závěry obou soudů polemizují, a to věcně obdobnou argumentací, s jakou předtím neuspěly. To vše za situace, kdy od vydání rozsudků obou soudů dle přesvědčení krajského soudu nenastaly okolnosti (jež by plynuly z jakéhokoli vývoje judikatury, a to jak unijní, tak české vnitrostátní, či z vývoje doktríny soutěžního práva). Krajský soud v Brně tedy nemá důvod přehodnocovat své závěry, jak je prezentoval v rozsudku ze dne 20. 9. 2012 č. j. 62 Af 71/2012-831.
26. Odlišně lze dle krajského soudu nahlížet toliko na stav vážící se k argumentaci stěžovatelek, podle níž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže opřel své rozhodnutí o důkazní prostředky, které získal nezákonným způsobem, a tedy k nim nemělo být vůbec přihlíženo. Krajský soud podrobně ozřejmil důvody, na jejichž základě se s touto otázkou v napadeném rozsudku vypořádal a proč. Připustil však, že v mezidobí od jeho vydání "mohlo dojít k dalšímu vývoji názorového trendu, který rozhodnutí ESLP ve věci Société Colas Est a jiní proti Francii mohlo naznačovat, a to vydáním rozsudku ESLP ze dne 2. 10. 2014 ve věci DELTA PEKÁRNY proti České republice (stížnost č. 97/11), jak na něj stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti upozorňuje". Krajskému soudu v Brně se tedy dle jeho slov ze všech stěžovatelkami Ústavnímu soudu předestřených otázek jeví jako sporná jedině ta, jež souvisí s argumentací, podle níž Úřad opřel své rozhodnutí o důkazní prostředky, které získal nezákonným způsobem, a tedy k nim nemělo být vůbec přihlíženo. Význam odpovědi Ústavního soudu na tuto otázku bude dle krajského soudu "zřejmě dalekosáhlý".
IV. c
27. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uvedl, že řada námitek, které stěžovatelky uvádějí ve svých ústavních stížnostech, je obsahově totožná s námitkami, jež byly podrobně vypořádány oběma soudy v jejich rozhodnutích. Úřad se plně ztotožňuje s tím, jak se s námitkami stěžovatelek správní soudy ve svých rozsudcích vypořádaly, a nynější námitky stěžovatelek považuje za nedůvodné. Úřad však pokládá za nezbytné vyjádřit se zejména k možným dopadům rozsudku ESLP na projednávanou věc. Úřad je dle svých slov v otázce použitelnosti důkazů získaných při prohlídce v obchodních prostorách společnosti DELTA PEKÁRNY, a. s., (dále též jen "Delta") opačného názoru.
28. Podle názoru Úřadu je třeba rozsudek ESLP vykládat tak, že dovodil porušení čl. 8 Úmluvy právě z důvodu absence možnosti domáhat se řádné soudní ochrany spočívající v přezkumu přiměřenosti zásahu do práva na ochranu obydlí. Nikoliv však z toho důvodu, že by samotná prohlídka obchodních prostor spojená se zajištěním důkazního materiálu byla provedena v rozporu s čl. 8 Úmluvy proto, že nebyla nařízena vnitrostátním soudem, resp. proto, že vyrozumění o zahájení řízení neobsahovalo dostatečný popis relevantních skutečností. K závěru, že porušení čl. 8 Úmluvy spočívalo toliko v tom, že se české soudy nedostatečně zabývaly okolnostmi zahájení správního řízení a okolnostmi zahájení a provádění místního šetření (především tím, zda výkon pravomoci Úřadu byl legitimní co do vhodnosti, délky trvání a rozsahu šetření), dospěl Úřad zejména na základě toho, že ESLP společnosti Delta nepřiznal náhradu nemajetkové újmy, nýbrž pouze částku zčásti kompenzující vynaložené náklady řízení (soudní výlohy). Výslovně pak ESLP nepřiznal společnosti žádnou kompenzaci za hmotnou újmu, za kterou společnost označila částku zaplacené pořádkové pokuty, která jí byla uložena za porušení povinnosti podrobit se šetření Úřadu podle § 21 odst. 4 a 5 zákona o ochraně hospodářské soutěže. To naznačuje, že ESLP považoval za adekvátní satisfakci pouhé konstatování porušení práva chráněného Úmluvou, z čehož lze dovodit, že nepovažuje za nutné učinit taková opatření, aby byl odčiněn samotný fakt uložení pořádkové pokuty. Úřad se domnívá, že pokud ESLP neshledal porušení čl. 8 Úmluvy dostatečně závažným pro přiznání náhrady nemajetkové nebo hmotné újmy, lze si jen obtížně představit, že by jeho důsledkem mohlo být vyloučení důkazů protiprávního jednání stěžovatelů, které byly Úřadem v průběhu prohlídky získány. ESLP dle mínění Úřadu konstatuje, že hmotná újma, kterou společnost Delta utrpěla v podobě povinnosti zaplatit pokutu, není v příčinné souvislosti se zjištěným porušením Úmluvy. To dle něj pak opět potvrzuje, že k porušení Úmluvy došlo tím, že se soudní přezkum nezaměřil na případnou svévoli v postupu Úřadu, nikoliv tím, jak Úřad fakticky postupoval při provádění prohlídky.
29. Úřad je přesvědčen, že ESLP ve skutečnosti nezpochybnil jím provedené místní šetření jako takové, a z tohoto důvodu odmítá závěr o absolutní nepoužitelnosti veškerých důkazů získaných v rámci předmětného místního šetření. Pokud Evropský soud pro lidská práva v rozsudku poukázal na některé specifické okolnosti provedeného místního šetření, jako např. obecné vymezení účelu správního řízení v oznámení o jeho zahájení nebo nedostatečnou specifikaci dokumentů, které měl Úřad v rámci místního šetření získat, učinil tak zjevně z toho důvodu, aby podpořil svůj závěr o nezbytnosti existence účinné předběžné či následné soudní kontroly místního šetření, a nikoliv proto, že by snad tyto skutečnosti považoval za vady, které vedly k nezákonnosti a neústavnosti prohlídky v obchodních prostorách společnosti Delta. Úřad se proto domnívá, že v řízení před ESLP nebyla prokázána přímá souvislost mezi provedením místního šetření a porušením Úmluvy. Nadto je dle něj třeba uvést, že ani závěr ESLP, že se české soudy dostatečně nezabývaly přiměřeností provedeného místního šetření, nevyznívá v tom smyslu, že by správní soudy zcela rezignovaly na přezkoumání legality místního šetření a postupu Úřadu při jeho provedení. Z uvedeného je prý zřejmé, že ESLP dospěl k závěru o porušení čl. 8 Úmluvy v podstatě na základě dílčích pochybení českých správních soudů, které se podle jeho mínění dostatečně nezabývaly skutečnostmi, jež Úřad vedly k provedení místního šetření a jejichž zohlednění bylo nezbytné pro řádné posouzení přiměřenosti místního šetření. Ostatně Krajský soud v Brně se ve svém rozsudku, jímž přezkoumával rozhodnutí o uložení pokuty, otázkou tvrzeného zásahu do práva dle čl. 8 Úmluvy poměrně podrobně zabýval, přičemž ale dospěl k závěru, že tento článek Úmluvy porušen nebyl.
30. Úřad se dále vyjádřil k poukazu stěžovatelek na závěry vyslovené v nálezu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), ohledně nepoužitelnosti nezákonně získaných důkazů. Podobnost s kauzou stěžovatelek je tu ovšem dle Úřadu jen zdánlivá, neboť v uvedené trestní věci řešené nálezem vyplývala povinnost odůvodnit žádost o povolení odposlechu podezřením na konkrétní trestnou činnost z dikce § 158d trestního řádu a její nesplnění bylo zjevným porušením platného a účinného vnitrostátního procesního předpisu. Zákon o ochraně hospodářské soutěže však obdobnou úpravu neobsahuje a ani Evropský soud pro lidská práva neuvedl, že by toliko obecné vymezení účelu správního řízení a místního šetření bylo samo o sobě v rozporu s Úmluvou. Podle názoru Úřadu je možné učinit obdobné závěry i ohledně další judikatury Ústavního soudu, jež je stěžovatelkami citována v doplnění ústavních stížností. Jedná se o odkazy na zobecňující závěry nálezů Ústavního soudu o neúčinnosti důkazů získaných v rozporu se zákonem, které však byly vydány ve skutkově i právně dosti odlišných věcech. Úřad je proto přesvědčen o tom, že závěry stěžovatelek o nepoužitelnosti a neúčinnosti důkazů získaných při místním šetření u společnosti Delta dne 19. 11. 2003, které prý vychází z chybné interpretace předmětného rozsudku ESLP a z nepřiléhavé judikatury Ústavního soudu, jsou nesprávné.
31. Nad rámec řečeného Úřad dodal, že i po případném vyloučení údajně nezákonných důkazů získaných v rámci místního šetření by bylo nutné konstatovat, že Úřad nashromáždil dostatečné množství důkazů k prokázání viny účastníků řízení. V prvním prvostupňovém rozhodnutí Úřadu ze dne 19. 3. 2004 jsou dle jeho přesvědčení vyjmenovány všechny důkazy, o které Úřad opřel své závěry o vině účastníků řízení a které považoval ve věci za relevantní. Jedná se zejména o důkazy získané v rámci předběžného šetření vyžádané Úřadem od maloobchodních prodejen, informace získané z místního šetření dne 17. 12. 2003 v hotelu Zlatá Praha, důkazy získané na základě ústního jednání s účastníky řízení dne 15. 12. 2003 a důkazy vyvozené z jimi předaných podkladů, důkazy zjištěné z výpovědí svědků a důkazy získané z ústního jednání se zástupci vybraných odběratelů pekárenských výrobků. V neposlední řadě se jednalo rovněž o důkazy získané z místního šetření ze dne 19. 11. 2003, a to z provozoven všech tří účastníků řízení. Pokud jde o důkazy získané z místního šetření ze dne 19. 11. 2003 v provozovně první stěžovatelky, prvostupňové rozhodnutí Úřadu výslovně odkazuje na jediný e-mail ze dne 17. 7. 2003 (str. 12 odůvodnění rozhodnutí). Na základě uvedeného má Úřad za to, že i po případném vyloučení důkazu z místního šetření v provozovně Delta by byl dostatek usvědčujících důkazů, na jehož základě by Úřad mohl dospět k závěru o vině všech účastníků řízení.
32. Závěrem Úřad navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti zamítl.
IV. d
33. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků řízení i Úřadu k replice stěžovatelkám, které zareagovaly obsáhlými a podrobnými replikami, v nichž zpochybnily každý argument účastníků i Úřadu zvlášť a podrobily jej kritickému hodnocení.
34. První a druhá stěžovatelka ve svých replikách zdůraznily, že s naprostou většinou jejich argumentů se ani Krajský soud v Brně, ani Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích adekvátně nevypořádaly, přičemž některé zcela ignorovaly, a v tomto přístupu k argumentům stěžovatelek pokračují i nadále, neboť se k nim nevyjadřují ani ve svých vyjádřeních. Ve vztahu k vyjádření krajského soudu obě stěžovatelky uvedly, že soud se snaží ve svém vyjádření prezentovat rozsudek ESLP ve věci Delta pouze jako "nějaké" rozhodnutí, na které stěžovatelka ve svých ústavních stížnostech upozorňuje a které je jen výsledkem dalšího vývoje názorového trendu, k němuž snad mohlo v mezidobí dojít, a naprosto absurdně pomíjí, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno přímo ve věci první stěžovatelky a že v něm ESLP výslovně konstatoval, že právě místní šetření provedené Úřadem v prostorách první stěžovatelky v rámci řízení, v němž byla vydána stěžovatelkou napadená rozhodnutí, bylo provedeno v rozporu s čl. 8 Úmluvy a že jeho provedením bylo zasaženo ústavně zaručené právo stěžovatelky. To, že je určitý postup v souladu s určitým právním předpisem, ovšem naprosto neznamená, že se na něj neuplatní pravidla stanovená jinými právními předpisy, zejména právními předpisy vyšší právní síly. Pokud tedy Krajský soud v Brně vyjadřuje názor, že pakliže zákon o ochraně hospodářské soutěže poskytuje Úřadu určité pravomoci, znamená to automaticky, že nelze jejich výkonem zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivců, nelze tento názor v žádném případě akceptovat. Již na první pohled je dle stěžovatelek zřejmé, že soudně zcela nekontrolovatelné pravomoci Úřadu jsou z pohledu ústavně zaručených práv nepřípustné. Například argument krajského soudu, že podobnými pravomocemi disponuje i Komise Evropské unie, nemůže rozhodně obstát, poněvadž Komise na rozdíl od Úřadu vydává o provedení místního šetření rozhodnutí, které může dotčený soutěžitel předložit k přezkumu Soudnímu dvoru (čl. 20 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003). Dle stěžovatelek je z rozsudku ESLP ve věci Delta patrné, že první stěžovatelka se nemohla proti postupu Úřadu bránit jakýmkoli procesním prostředkem. Tyto své stěžejní úvahy obě stěžovatelky ve svých replikách podrobně přiblížily.
IV. e
35. Třetí stěžovatelka ve své replice shodně s první a druhou stěžovatelkou uvedla, že k naprosté většině tvrzení třetí stěžovatelky se účastníci tohoto řízení ve svých podáních nevyjádřili. Třetí stěžovatelka především vyzdvihla, že závěry ESLP učiněné na základě rozsudku ve věci Delta je nutno vztáhnout rovněž na všechna další místní šetření provedená za shodných podmínek, jako bylo provedeno místní šetření v prostorách první stěžovatelky, a to např. i na místní šetření provedená u stěžovatelky a další stěžovatelky, protože tato šetření byla rovněž provedena na základě blíže neodůvodněného, respektive zcela shodného oznámení Úřadu o zahájení správního řízení. Ani stěžovatelka (stejně jako společnost DELTA PEKÁRNY, a. s.) neměla k dispozici žádné prostředky, které by mohla k přezkumu postupu Úřadu použít. Ani v jejím případě tedy nemohly být a nebyly naplněny předpoklady, za nichž by dle rozsudku ESLP ve věci Delta mohlo být zasaženo do práva zaručeného čl. 8 Úmluvy.
36. Ve vztahu k vyjádření Krajského soudu v Brně třetí stěžovatelka podotkla, že krajský soud zcela pomíjí širší souvislosti potřebné ochrany obchodních prostor soutěžitelů prostřednictvím kontroly legitimity uskutečněných prohlídek. V prostorách soutěžitelů se dle jejího názoru odvíjí pracovní a do značné míry i od něj ne zcela oddělitelný soukromý život zaměstnanců a členů orgánů soutěžitelů, respektive jeho podstatná část, a vstupování do obchodních prostor je tak v mnoha ohledech zcela srovnatelné se vstupem do obydlí těchto fyzických osob. Na adresu Úřadu třetí stěžovatelka uvedla, že Úřad se pokouší vyložit uvedený rozsudek Evropského soudu pro lidská práva tak, že Úmluvou zaručené právo na ochranu soukromí neporušil Úřad svým místním šetřením, nýbrž správní soudy tím, že neprovedly řádný přezkum. To je však dle názoru třetí stěžovatelky poněkud paradoxní interpretace, poněvadž ESLP došel k závěru, že byl porušen čl. 8 Úmluvy, tedy právo na respektování soukromého života, nikoliv práva dle čl. 13 Úmluvy. O provedení místního šetření rozhodl a místní šetření totiž provedl Úřad, nikoliv správní soudy. Ty sice následně dle třetí stěžovatelky neprovedly účinný přezkum, to však proto, že v českém právním řádu taková možnost vůbec neexistuje.
37. Ve zbytku je argumentace třetí stěžovatelky shodná s argumentací první a druhé stěžovatelky, a proto na ni lze v podrobnostech přiměřeně odkázat. Závěrem třetí stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud jejím stížnostem vyhověl, jakož i přiznal jí náhradu nákladů řízení.
V.
38. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek, Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně i Úřadu, obsah naříkaných soudních aktů, jakož i příslušný spisový materiál, přihlédl k závěrům uvedeným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k následujícím závěrům.
V. a