Nález
pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ze dne 19. července 2016sp. zn. Pl. ÚS 20/15ve věci ústavní stížnosti České republiky - Okresního soudu Brno-venkov, jednající JUDr. Ivanou Losovou, předsedkyní soudu, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, se sídlem v Brně, Minská 3173/38, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014 456, pokud jde o část výroku, že rozsudek krajského soudu se mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na použití násobku 3 podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu a 1. Mgr. Jany Lorencové a 2. Ministerstva spravedlnosti jako vedlejších účastníků řízení.
I. Výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na použití násobku 3 podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
II. Výrok II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na použití násobku 3 podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, se ruší.
Odůvodnění
1. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 31. března 2015, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, pokud jde o část výroku, že rozsudek krajského soudu se mění tak, že žalované (stěžovatelce) bylo uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na použití násobku 3 podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o platu představitelů" nebo "zákon o platu").
2. Usnesením IV. senátu Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2015 byla ústavní stížnost, dosud vedená podsp. zn. IV. ÚS 953/15, postoupena k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu nově podsp. zn. Pl. ÚS 20/15.
3. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ústavní stížností je napadena pouze ta část rozhodnutí Nejvyššího soudu, která přiznala vedlejší účastnici (žalobkyni) nárok na zpětné doplacení "zmrazeného", respektive celkově sníženého platu z 3násobku na 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (tedy přiznané částky 35 100 Kč).
4. Ústavní soud uvádí, že původní návrh podal za Českou republiku - Okresní soud Brno-venkov za něj jednající jeho tehdejší předseda Mgr. Petr Jirsa. Ze sdělení doručeného Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2016 vyplývá, že s účinností ode dne 1. 1. 2016 byla ministrem spravedlnosti jmenována předsedkyní Okresního soudu Brno-venkov JUDr. Ivana Losová.
I. Rekapitulace předchozího řízení
5. Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba ze dne 25. 2. 2011, jíž se vedlejší účastnice Mgr. Jana Lorencová, soudkyně s výkonem funkce u Okresního soudu Brno-venkov, domáhala, aby jí stěžovatelka zaplatila doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů.
6. Městský soud v Brně předložil Ústavnímu soudu nejprve návrh ze dne 10. 3. 2011 na zrušení "částí zákona č. 309/2002 a č. 425/2010 Sb., kterými se mění zákon č. 236/1995 Sb., pokud obsahují restrikce v odměňování soudců (§ 3 odst. 3, § 3b)", o kterém bylo Ústavním soudem rozhodnuto nálezem ze dne 2. 8. 2011sp. zn. Pl. ÚS 16/11(N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.) tak, že "ustanovení § 3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů" a že "ve zbývající části se návrh odmítá", a posléze návrh ze dne 3. 11. 2011 na zrušení "ustanovení bodu 2 čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb. ... in eventum na zrušení slova ,2,5násobek' v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb." a na zrušení "ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb.", o kterém bylo Ústavním soudem rozhodnuto nálezem ze dne 3. 5. 2012sp. zn. Pl. ÚS 33/11(N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.) tak, že "ustanovení obsažené v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a vyjádřené slovy ,2,5násobek' se zrušuje uplynutím dne 31. prosince 2012", že "ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů" a že "ve zbývající části se návrh odmítá".
7. Městský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 21. 9. 2011 č. j. 35 C 35/2011-107 vyloučil k samostatnému řízení "věc týkající se zaplacení částky 5 200 Kč" (doplatku "platu ve výši 5 000 Kč a náhrady výdajů ve výši 200 Kč za leden 2011"), usnesením ze dne 12. 6. 2012 č. j. 35 C 35/2011-183 vyloučil k samostatnému řízení "věc týkající se zaplacení částky 500 Kč" (doplatku platu za leden 2012) a usnesením ze dne 4. 1. 2013 č. j. 35 C 35/2011-240 vyloučil k samostatnému řízení "věc týkající se zaplacení částky 18 518,20 Kč" (doplatku "platu a víceúčelové náhrady výdajů za září 2011") a spojil s touto věcí ke společnému řízení "věc týkající se zaplacení částky 500 Kč" - rozsudkem ze dne 11. 1. 2013 č. j. 35 C 35/2011-247 stěžovatelce uložil, aby zaplatila vedlejší účastnici 45 700 Kč a na náhradě nákladů řízení 1 230 Kč.
8. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 15 Co 103/2013-325 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 35 100 Kč; ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila vedlejší účastnici 10 600 Kč, jej potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
9. K dovolání stěžovatelky a vedlejší účastnice rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456 takto: (I) Dovolání stěžovatelky se zamítá. (II) Rozsudek krajského soudu se mění tak, že se potvrzuje rozsudek okresního soudu také ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni kromě částky 10 600 Kč dalších 35 100 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení. (III) Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (IV) Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
10. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ustanovením § 3 odst. 3 věty první (slovy "2,5násobek") a ustanoveními § 3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., (zrušenými Ústavním soudem) došlo k zásahu do práva soudce, který svou funkci vykonává v pracovním vztahu a pro jehož pracovní vztah se použijí přiměřeně zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a ostatní pracovněprávní předpisy, na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a na odpovídající náhradu výdajů, které mu při výkonu funkce vznikly. Uvedené právo, které odpovídá jedné ze základních zásad pracovněprávních vztahů, je rovněž soudcům garantováno ustanovením čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Odpovídající materiální (platové) zabezpečení soudců je rovněž jednou ze záruk pro nezávislý výkon soudnictví; Ústavní soud proto také ve svých nálezechsp. zn. Pl. ÚS 16/11asp. zn. Pl. ÚS 33/11(viz výše) náležitě akcentoval, že platová restrikce soudců, kterou shledal v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy, představuje "svévolný zásah do oblasti materiálního zajištění soudců".
11. Za přihlédnutí k tomu, že v nálezechsp. zn. Pl. ÚS 16/11asp. zn. Pl. ÚS 33/11Ústavní soud neshledal "právněpolitické" nebo "politické" důvody, které by bránily "zpětnému doplacení platu a náhrad", jakož i k okolnostem, za jakých dochází k opakovaným svévolným zásahům do materiálního zabezpečení soudců (vícekrát konstatovaným Ústavním soudem), je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že v projednávané věci jde o takový zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, který by - pokud by žalobkyně podala ve stejné věci ústavní stížnost - odůvodňoval zrušení rozhodnutí obecných soudů, jímž by její požadavky byly (s poukazem na ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) zamítnuty. Podání ústavní stížnosti žalobkyní by samozřejmě přicházelo v úvahu jen tehdy, jestliže by soud prvního stupně nenavrhl zrušení příslušných ustanovení zákona o platu představitelů, a proto by soudy její nároky posoudily podle ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.
II. Argumentace stěžovatelky
12. Stěžovatelka s ohledem na stávající praxi Ústavního soudu, která potvrzuje, že stát se může dovolávat porušení základních práv a svobod, pokud jde o vztahy, v nichž vystupuje jako právnická osoba (§ 21 občanského zákoníku a § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), dovozuje, že podání ústavní stížnosti je přípustné, neboť se jedná o řešení otázky plynoucí ze vztahu, který je v praxi řazen do soukromoprávní větve právního řádu, a stát zde vystupuje jako právnická osoba.
13. Stěžovatelka s částí výroku II, ve které bylo rozhodnuto, že rozsudek Krajského soudu v Brně se mění tak, že žalované (stěžovatelce) bylo uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na použití násobku 3 podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, nesouhlasí a považuje tuto část rozhodnutí za zásah do svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
14. Namítá, že zpětně přiznané nároky se jeví jako rozporné se závěry nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.), o nichž se stěžovatelka domnívá, že materiálně dopadají nejen na platové nároky soudců založené v letech 2013 a 2014 (které byly předmětem posouzení ve věcisp. zn. Pl. ÚS 28/13), nýbrž se vztahují rovněž na nároky eventuálně založené v letech 2011 a 2012, které byly předmětem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť materiální podmínky pro jejich aplikaci jsou v obou uvedených obdobích naplněny v zásadě totožným způsobem. Z uvedeného lze usuzovat, že pokud Nejvyšší soud obecné závěry Ústavního soudu nezohlednil a přiznal svým výrokem zpětně nároky založené v letech 2011 a 2012, a to za principiálně totožné situace, jakou posuzoval Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13, porušil tím základní práva stěžovatelky. Obě posuzovaná období se totiž liší formálně toliko v zákonem původně stanovené výši tzv. násobku (2,5násobek, resp. 2,75násobek), nikoliv však v aspektech, které byly pro citované závěry nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13rozhodné.
15. Podle názoru stěžovatelky se Nejvyšší soud dostatečně a ústavně konformním způsobem nevypořádal s námitkami, které argumentaci o (zpětných) nárocích soudce na doplacení platu zpochybňovaly. Jedná se především o obecnou námitku ve vztahu k (ne)aplikovatelnosti a dalším účinkům zákona, který byl později zrušen jako protiústavní. Obecně nelze říci, že by derogační nález Ústavního soudu s účinky ex nunc bez dalšího umožňoval na skutečnosti nastalé před vykonatelností nálezu aplikovat (hmotně) právní úpravu, která objektivně aplikovatelnou nebyla (tato právní úprava pro rozhodné období "neobživne"), a že by samotné zrušení ustanovení zákona bylo způsobilé zpětně založit individuální majetkový nárok v určité konkrétní výši. Nejvyšší soud se podle názoru stěžovatelky dostatečně nevypořádal ani s její námitkou převažujícího veřejného zájmu na zpětném nepřiznání platových nároků, přičemž tento veřejný zájem má stejný charakter a intenzitu jako v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13.
16. Stěžovatelka ve své podrobnější argumentaci, pokud jde o zpětnou účinnost derogačního nálezu, poukazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.), kde Ústavní soud citoval zásadu, že derogační účinky nálezu se odvíjejí pro futuro, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, pokud tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Dále odkazuje na usnesenísp. zn. Pl. ÚS 5/98ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309), kde Ústavní soud zmínil, že právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanovuje právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem pro futuro, a nikoli ex tunc (§ 70 a 71 zákona o Ústavním soudu). Poukazuje i na nálezsp. zn. Pl. ÚS 38/06ze dne 6. 2. 2007 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), v němž Ústavní soud princip zpětného účinku derogačních nálezů rozvádí a nuancuje výše uvedený princip účinků ex nunc.
17. Pokud jde o konkrétní kontrolu norem, v minulosti dal Ústavní soud přednost právní jistotě, a nikoliv zpětným účinkům nálezu. V nálezusp. zn. IV. ÚS 1572/11ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551) Ústavní soud připomíná, že i v případě konkrétní kontroly norem Ústavní soud nezpochybnil další aplikaci zrušených ustanovení ani v případě těch právních vztahů, jež vznikly za jejich účinnosti a na které přímo dopadal derogační důvod. Jako příklady pak uvádí věc zrušení právní úpravy správního soudnictví nálezemsp. zn. Pl. ÚS 16/99ze dne 27. 6. 2001 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.) nebo zrušení redukční hranice pro výpočet procentní výměry důchodu nálezemsp. zn. Pl. ÚS 8/07ze dne 23. 3. 2010 (N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.). V těchto případech se zrušení předpisu aplikovalo pouze pro futuro.
18. Podle názoru stěžovatelky je případ zpětného doplacení platu soudců v tomto ohledu podobný. Ústavní soud totiž v nálezusp. zn. IV. ÚS 1572/11dodává, že není náhodou, že v obou těchto případech byl zákonodárci poskytnut dostatečný časový prostor pro přijetí ústavně konformní úpravy, neboť (přinejmenším) srovnatelné důsledky, jaké Ústavní soud vytkl zrušeným právním úpravám, by ve vztahu k dotčeným jednotlivcům bývala měla, i byť krátkodobá absence jakékoliv právní úpravy předmětných právních vztahů.
19. I ve věci platů soudců se jedná o individuální nárok, který je založen pouze zákonem. Koeficient výpočtu platu soudců postavený na 3násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře není ústavním pořádkem danou veličinou. Ústava a judikatura Ústavního soudu staví na potřebě stabilního dostatečného materiálního zabezpečení soudců, kdy chráněnou hodnotou je zejména objektivní nezávislost soudní moci a teprve sekundárně individuální nárok soudce na plat. Z ústavního pořádku nelze dovozovat ani určit individuální nárok jednotlivých soudců na určitou výši platu (a proto ji nelze ani zpětně doplatit), nepochybně však se jeví objektivní ústavní zárukou, že do platové stability a nastavené úrovně nebude jiná moc (exekutiva, legislativa) svévolně zasahovat.
20. Je nutné odlišit případy, kdy nárok bez zákonného podkladu není možné určit, a proto je v takových případech většinou vhodné odložit účinky nálezu [např. výpočet důchodů - nálezsp. zn. Pl. ÚS 8/07ze dne 23. 3. 2010 (N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.) - nebo právě plat soudců], a případy, kdy by (i zpětně) bylo možné nárok dovodit bez ohledu na zákon [např. "přiznání" nároků na doplacení regulovaného nájemného podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) opírající se o přímo aplikovatelné ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny]. Ochranu právní jistoty a zachování původní výše majetkových nároků Ústavní soud upřednostnil i v případě zrušení tzv. přísudkové vyhlášky [nálezsp. zn. Pl. ÚS 25/12ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)]. Zpětnou úpravu již jednou vzniklých majetkových nároků Ústavní soud nepřipustil (viz sdělení Ústavního soudu č. Org. 23/13, publikované pod č. 117/2013 Sb.).
21. Na problematiku eventuálních zpětných účinků nálezu - a to zvláště v kontextu legislativně technických konstrukcí platových restrikcí v zákoně o platu představitelů - je podle stěžovatelky nutno nahlížet principiálně. Na uvedených závěrech by neměla nic měnit situace, kdy po zrušení ustanovení zákona je právní úprava pro futuro aplikovatelná bez další novelizace (v kontrastu k situaci, kdy derogace způsobí objektivní mezeru v právu). Navození takové situace je totiž legislativně-technickou nahodilostí, z níž by žádné důsledky stran zpětných účinků dovozovány být neměly. Jedná se typicky o případy, kdy vůle zákonodárce není vyjádřena prostřednictvím nahrazení starého pravidla v zákoně pravidlem novým, nýbrž prostřednictvím nové výjimky ze starého pravidla. V prvním případě vypuštěním nového pravidla zůstává v zákoně od vykonatelnosti nálezu pro futuro mezera, ve druhém případě je po zrušení nové výjimky pro futuro aplikovatelnou úprava v původním znění. Tento fakt však nic nevypovídá o tom, jaká právní úprava by měla být aplikována na skutečnosti nastalé v době před vykonatelností nálezu, neboť při respektu k účinkům nálezu ex nunc je situace mezery v právu pro právní posouzení nastalé skutečnosti stejná jako situace, kdy v právním řádu existuje neaplikovatelná právní úprava (neaplikovatelnou je proto, že v rozhodné době byla účinnou jiná, byť protiústavní právní úprava). Je určitou notorietou, že právní skutečnosti se posuzují podle právní úpravy účinné v době jejich vzniku.
22. Doktrína účinků nálezů ex nunc by byla zásadně zpochybněna, pokud by nebyla vztahována i na případy, kdy právní úprava po částečné derogaci Ústavním soudem nepotřebuje další novelizaci (např. odstranění platové restrikce ve formě výjimky z obecného pravidla).
23. Lze proto považovat za sporné, pokud Nejvyšší soud neaplikoval právo ve znění účinném v rozhodné době, které jednoznačně určovalo výši individuálního nároku, nýbrž fakticky podle § 3 odst. 3 zákona o platu představitelů, ve znění účinném až od 1. 1. 2015 (resp. ve znění účinném od 1. 1. 2004).
24. Pokud jde o otázku závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nebral v potaz tzv. precedenční závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Nálezsp. zn. Pl. ÚS 28/13(viz výše) byl publikován ve Sbírce zákonů před napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, a proto mu musel (měl) být znám.
25. Jestliže důvodem Ústavního soudu pro závěr o nepřípustnosti zpětného doplacení sníženého koeficientu bylo zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti, pak tento důvod platí pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, jinak by zklidnění atmosféry nemohlo nastat a záměr rozhodnutísp. zn. Pl. ÚS 28/13by se nemohl naplnit. Rovněž argument o ekonomické situaci (která zesiluje vnímání platových otázek a zvyšuje narušení atmosféry) platí stejně pro období let 2013-2014 jako pro léta 2011-2012.
26. V celkovém kontextu také nelze pominout faktor dohody vlády se soudci ohledně platových nároků (usnesení vlády č. 90 ze dne 9. února 2015), který však nemohl Nejvyšší soud zohlednit. Usnesení obsahuje zásady dohody o narovnání, která má být kompromisem vedoucím k rychlému řešení, jež v zásadě umožní ukončení kontinuální debaty o platech soudců a naplní volání po "zklidnění celkové atmosféry". Existence prostoru pro další soudní spory o domnělé nároky plynoucí z dřívějšího zmrazení platů soudce, resp. snížení koeficientu z let 2011-2012, by atmosféru nejen narušila, ale svým způsobem by odstranila pozitivní efekt v tomto případě jistě žádoucího dialogu mezi mocí výkonnou a soudní.
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení
a) Vyjádření Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvádí, že časovou působnost nálezu projevující se určením dne, kterým se zákon nebo jednotlivá ustanovení zrušují, nelze zaměňovat s retroaktivitou (nově přijatých) právních předpisů. Nález Ústavního soudu není zákonodárným a ani jiným legislativním aktem a již z tohoto důvodu nelze dost dobře hovořit o jeho "pravé" či "nepravé" retroaktivitě; to, že se jím zrušují zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení do budoucna, vyplývá z povahy věci a nemůže odpovídat na otázku, jaký má vliv na právní vztahy, které na jejich základě vznikly, změnily se nebo zanikly přede dnem, kdy byly zrušeny.
28. Závěr, že zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení nemá v probíhajícím soudním řízení žádné právní následky, neboť působí jen "do budoucna" a nemůže se dotýkat právních vztahů do té doby vzniklých, změněných nebo zaniklých, je zřejmě nepřijatelný. Znamenal by totiž, že zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení by pro rozhodování soudů v občanském soudním řízení mohlo mít význam jen tehdy, mělo-li by konstitutivní povahu a při rozhodování jen deklaratorní povahy by se nemohlo prosadit.
29. Rozhodnutí soudu, které by nereflektovalo zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jehož by jinak mělo být použito na právní vztahy účastníků řízení, by - zejména, bylo-li zrušení zákona iniciováno některým z nich - sotva mohlo být považováno za skutečný akt spravedlnosti, ať už by důvody pro takový postup soudu byly jakékoli. Uvedený postup nemůže být odůvodněn ani atmosférou panující na politické scéně a (za přispění sdělovacích prostředků) v širší veřejnosti, neboť soudy jsou podle Ústavy nezávislé a nemohou k takovýmto okolnostem při svém rozhodování přihlížet a ani se jimi nechat ovlivňovat. Uvedené závěry současně neodpovídají úpravě obsažené v ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu.
30. Nejvyšší soud považuje za nesprávný názor stěžovatelky, že existuje veřejný zájem, který převažuje "nad právem na zpětné doplacení platu soudce z titulu protiústavně snížené platové základny". Tomu, kdo byl "poškozen" protiústavním zákonem nebo jeho jednotlivými ustanoveními, nelze - zejména s ohledem na jeho legitimní očekávání, že protiústavnost (a újmy mu tím vzniklé) budou odčiněny - odpírat ochranu jen v zájmu zklidnění celkové atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje na politické scéně a v širší veřejnosti, a to tím spíše, že tato atmosféra byla vyvolána opakovanými vědomě protiústavními zásahy zákonodárce.
31. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud "nebral v potaz tzv. precedenční závaznost" nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.), pak přehlíží, že Ústavní soud se v odůvodnění tohoto nálezu vyslovoval k právním důsledkům derogačního výroku, kterým bylo uplynutím dne 31. 12. 2014 zrušeno ustanovení obsažené v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., naposledy ve znění zákona č. 11/2013 Sb., vyjádřené slovem "2,75násobek", ve vztahu k platovým a dalším nárokům soudců za období let 2013 a 2014, a nikoli k právním důsledkům derogačních výroků nálezů Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 16/11ze dne 2. 8. 2011 (N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 33/11, které se vztahují k výši platové základny týkající se soudců v letech 2011 a 2012 a v nichž Ústavní soud důvody, které by bránily "zpětnému doplacení platu a náhrad" soudců za tato období, neshledal. Závěr Ústavního soudu k právním důsledkům derogačního výroku nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13ani nepředstavuje "vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod)", o něž se opírá výrok tohoto nálezu a které obecné soudy musí respektovat.
b) Vyjádření vedlejší účastnice Mgr. Jany Lorencové
32. Vedlejší účastnice Mgr. J. Lorencová se na výzvu Ústavního soudu přímo k ústavní stížnosti nevyjádřila. Ve sdělení doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2016 uvedla, že se stěžovatelkou uzavřela dne 13. 4. 2015 dohodu o narovnání, jejímž účelem byla úprava jejich sporných práv a povinností týkajících se nároku na plat soudkyně za dobu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2014. Všechny sporné závazky týkající se nároku na doplatek jejího platu byly touto dohodou nahrazeny závazkem k výplatě částky 206 372 Kč, jež jí byla řádně vyplacena. Dává proto Ústavnímu soudu ke zvážení, zda nadále trvají důvody pro meritorní projednání ústavní stížnosti, neboť uzavřením dohody předmět sporu mezi ní a stěžovatelkou odpadl.
c) Vyjádření Ministerstva spravedlnosti
33. Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník zaslalo Ústavnímu soudu obsáhlé vyjádření. Vzhledem k tomu, že jeho obsah je Ústavnímu soudu i stěžovatelce znám, Ústavní soud pouze shrnuje stěžejní argumenty vyjádření.
34. Pokud jde o otázku aktivní legitimace stěžovatelky, vedlejší účastník poukázal na rozsáhlou dosavadní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že nevystupuje-li stát z pozice subjektu veřejného práva, může být subjektem základních práv a svobod, jejichž ochrany se může domáhat prostřednictvím institutu ústavní stížnosti. Zejména připomněl stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372) a nálezsp. zn. I. ÚS 182/05ze dne 6. 4. 2006 (N 79/41 SbNU 39), kde byla připuštěna ústavní stížnost České republiky zastoupené okresní státní zástupkyní v pracovněprávním sporu se státním zástupcem. Dále zdůraznil, že podle jeho názoru nejsou ve smyslu závěrů formulovaných v nálezusp. zn. Pl. ÚS 11/02ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.) dány objektivní důvody pro judikatorní odklon od dosavadní judikatury. I v případě, že by v budoucnu v této otázce k judikatornímu odklonu došlo, nemohla by tato změna na již podanou ústavní stížnost dopadnout a stěžovatelku by bylo třeba považovat za oprávněnou navrhovatelku [viz závěry vyplývající ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.)], neboť řízení před Ústavním soudem iniciovala na základě četné a ustálené judikatury, z níž vyplývá, že jí aktivní legitimace svědčí. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka je tak dána aktivní legitimace stěžovatelky jako státu vystupujícího v horizontálních soukromoprávních vztazích, a nikoliv ve vztazích vertikálních.
35. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu vedlejší účastník zejména uvedl, že vadně aplikuje judikaturu Ústavního soudu týkající se určování platů soudců. Ústavní soud v příslušných nálezech jednoznačně vyjádřil, že k derogačním zásahům přistupuje toliko za účelem ochrany objektivního ústavního principu soudcovské nezávislosti, a nikoliv k ochraně subjektivních základních práv jednotlivých soudců. Proto byly tyto nálezy vykonatelné pouze do budoucna (tj. až po vydání nálezu) a v případě § 3 odst. 3 zákona o platu (2,5násobek průměrného platu) byla vykonatelnost dokonce odložena do konce roku 2012. Ústavní soud tím vytvořil provizorní a s ústavním pořádkem dočasně souladný stav, kdy zpětně soudcům nároky na dorovnání platů nevznikly, zatímco v období po vyhlášení výše citovaných nálezůsp. zn. Pl. ÚS 16/11(12. 9. 2011 až 31. 12. 2011) asp. zn. Pl. ÚS 33/11(1. 6. 2012 až 31. 12. 2012) se uplatnil výpočet platové základny podle § 3 odst. 3 zákona o platu, v tehdy platném znění (2,5násobek). Nejvyšší soud se této jednoznačné konstrukce v napadeném rozhodnutí nedržel a nadto "automaticky" aplikoval právní úpravu, kterou nelze ve smyslu intertemporálních účinků považovat za "obživlou". Tento postup Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil, a učinil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Uvedeným postupem Nejvyšší soud zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
36. Vedlejší účastník zmínil i to, že z faktu uzavírání dohod o narovnání se soudci ve smyslu bodu II usnesení vlády ze dne 9. února 2015 č. 90 nelze učinit závěr, že by se ztotožnil s právními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku, a že by tak byl nárok na zpětný doplatek platu uznán. Podstatou dohod uzavíraných se soudci je skutečnost, že se vzdají (sporných) nároků plynoucích z eventuální aplikace rozsudku Nejvyššího soudu, za což bude bez dalšího ze strany vedlejšího účastníka vyplacena částka dohodnutá (výrazně nižší). Ke dni 31. 12. 2015 je vedlejší účastník stranou celkem 3 277 dohod, které jsou již také vypořádány, z celkového počtu možných (navržených) 3 397 dohod, což činí 96,47 %. Ze zbytku soudců, kteří k dohodě nepřistoupili, vedlejší účastník eviduje celkem 107 podaných žalob s nárokem na doplatek platu v intencích závěrů Nejvyššího soudu.
37. Napadený rozsudek pro svůj "pilotní" charakter představoval zcela mimořádný tlak na ukončení tehdy běžících soudních sporů, které měly hromadný charakter. Nelze pak ani přehlédnout přesah napadeného rozhodnutí do již uvedených stále běžících soudních sporů, jež jsou založeny na obdobném právním základě a dotýkají se vedlejšího účastníka (resp. České republiky jako žalované) stejným způsobem.
38. Pokud by právní názor Nejvyššího soudu byl plně realizován skrze rozhodovací praxi obecných soudů o podaných žalobách soudců a státních zástupců, celkové finanční dopady na státní rozpočet by byly na počátku roku 2015 pro soudce a státní zástupce vyčísleny na částku 4,82 mld. Kč (částka sestává ze samotných doplatků, odhadu nákladů řízení a odhadu úroků z prodlení; zahrnuje roky 2014, 2013, 2012; rok 2011 je zahrnut pouze v rozsahu tehdy podaných více než 1 300 žalob s ohledem na běh promlčení u nároků nežalovaných). Nad rámec uvedeného je třeba zmínit, že v důsledku napadeného rozsudku Nejvyššího soudu jsou konstruovány další nároky různých skupin státních zaměstnanců či členů ústavních orgánů a o těchto nárocích jsou vedeny aktuální soudní spory.
39. Vedlejší účastník rovněž poukázal na to, že rozhodování Ústavního soudu se týká období, ve kterém byla česká ekonomika v recesi, saldo státního rozpočtu bylo výrazně nízké a průměrné platy v nepodnikatelské sféře téměř neměnné a státní správa, včetně ústředních orgánů státní správy, podstoupila personální restrikce.
40. S ohledem na ekonomické důsledky právního názoru vyjádřeného v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, přičemž je nerozhodné, že tyto důsledky se následně podařilo snížit, je i pro období let 2011 a 2012 naplněna podmínka vyslovená ve výše citovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13, tedy že při eventuální (ne)aplikaci protiústavního zákona je třeba vážit schopnost státu plnit své funkce (např. s ohledem na dopad na státní rozpočet) či možné ohrožení jiného důležitého veřejného zájmu, v důsledku čehož je nyní naopak třeba dát přednost právě právní jistotě.
IV. Replika a návrhy na připuštění postavení vedlejších účastníků
41. Stěžovatelka nevyužila možnosti repliky k vyjádření Nejvyššího soudu a Ministerstva spravedlnosti. Předsedkyně okresního soudu pouze ke sdělení vedlejší účastnice ze dne 17. 2. 2016 uvedla, že další postup ve věci ústavní stížnosti podané jejím předchůdcem předsedou soudu Mgr. Petrem Jirsou ponechává na Ústavním soudu.
42. V průběhu řízení uplatnili soudci Mgr. Jindřich Mařík, JUDr. Josef Pelcner a JUDr. Ing. Jan Veselý, všichni zastoupeni advokátem Mgr. Radkem Vachtlem, návrh, aby jim Ústavní soud přiznal postavení vedlejšího účastníka řízení, a to na straně soudkyně Okresního soudu Brno-venkov (žalobkyně v původním řízení). Ústavní soud jejich návrhům rozhodnutími ze dne 16. února 2016 č. j.Pl. ÚS 20/15-86,Pl. ÚS 20/15-88aPl. ÚS 20/15-90nevyhověl a postavení vedlejších účastníků řízení jim nepřiznal.
V. Upuštění od ústního jednání
43. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
VI. Posouzení aktivní legitimace stěžovatelky
44. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh naplňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované podmínky a náležitosti, tedy zda lze vůbec návrh Ústavním soudem projednat a meritorně rozhodnout. Ústavní soud se tak nejprve zabýval odpovědí na otázku, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou podat ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V posuzované věci se jedná o posouzení skutečnosti, zda stěžovatelka (Česká republika - Okresní soud Brno-venkov) vystupuje jako orgán veřejné moci nebo jako (běžná) právnická osoba.
a) Dosavadní judikatura Ústavního soudu
45. Ústavní soud se aktivní legitimací státu k podání ústavní stížnosti zabýval v řadě případů a v jeho judikatuře se ustálily principy, z nichž při posuzování legitimace státu k podání ústavní stížnosti vychází. V prvé řadě je třeba konstatovat, že při posuzování postavení státu jako subjektu oprávněného podat ústavní stížnost se Ústavní soud neomezuje pouze na hodnocení tohoto subjektu jako orgánu veřejné moci, ale vždy zkoumá jeho právní postavení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávaného případu. Při tomto postupu Ústavní soud ve své judikatuře především rozlišuje, zda stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, či nikoli. K obsahu pojmu veřejné moci se vyjádřil již Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky, který konstatoval, že "veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, se nenachází v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektů" [usnesení Ústavního soudu ČSFRsp. zn. I. ÚS 191/92ze dne 9. června 1992 (usnesení č. 3 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR. Praha: Linde Praha, a. s., 2011, str. 19)]. Ústavní soud České republiky na tuto koncepci veřejné moci výslovně navázal [srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 75/93ze dne 25. 11. 1993 (U 3/2 SbNU 201), nálezsp. zn. I. ÚS 182/05(viz výše) a další].