Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavních stížnostech a) L. S. K., zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, a b) nezletilé E. A. S., zastoupené opatrovnicí Veřejnou ochránkyní práv, sídlem Údolní 658/39, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a D. S., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 2. 2018, navrhla stěžovatelka a) zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o navrácení její dcery, stěžovatelky b) (dále též "nezletilá"), do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., Spojené státy americké. Stěžovatelka a) namítá, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i porušení čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 11, 16, 19, 24, čl. 27 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3, 12 a 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva").
2. Dne 12. 3. 2018 Ústavní soud obdržel i ústavní stížnost stěžovatelky b), podanou jejím jménem Městem Jindřichův Hradec jako jejím kolizním opatrovníkem v řízení o jejím navrácení. Tato ústavní stížnost, o níž bylo původně vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 937/18, směřovala proti stejnému rozsudku, a to z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky b) podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 odst. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i porušení čl. 3, 12 a 13 Haagské úmluvy.
3. S oběma ústavními stížnostmi byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka b) navrhla, aby bylo řízení o její ústavní stížnosti spojeno s řízením o ústavní stížnosti stěžovatelky a).
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy
4. Stěžovatelka a), která je občankou České republiky i Spojených států amerických, žila se svým manželem, vedlejším účastníkem, který je občanem Spojených států amerických, ve městě A. Právě zde se jim v březnu 2014 narodila dcera, stěžovatelka b). S výjimkou období od konce roku 2014 do března 2015 žili manželé společně. V červnu 2016 odcestovali s dcerou do České republiky na minimálně tříměsíční pobyt, jehož důvodem měl být špatný zdravotní stav nezletilé, jakož i snaha napravit manželský vztah. Celá rodina bydlela u matky stěžovatelky a) v J. Zpět do Spojených států amerických se v říjnu 2016 vrátil pouze vedlejší účastník, zatímco obě stěžovatelky zůstaly v České republice.
5. Dne 25. 8. 2017 podal vedlejší účastník návrh, aby Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu ve městě A. Podle jeho tvrzení nebyla cesta do České republiky plánována nastálo, ale pouze na tři měsíce, přičemž všichni tři se měli v září 2016 vrátit do Spojených států amerických. Stěžovatelka a) se však vrátit odmítla, pročež vedlejší účastník, s ohledem na nutnost postarat se o dům, odjel sám a v dalších měsících udržoval se svou dcerou kontakt pouze přes program Skype. Teprve v květnu 2017 se vrátil do České republiky, kde se měl pokusit o vyřešení celé situace dohodou. Počátkem srpna 2017 nicméně zase odcestoval, protože k žádné dohodě nedošlo a asistovaný kontakt s nezletilou, dohodnutý orgánem sociálně-právní ochrany dětí v Jindřichově Hradci, byl limitován na jednu hodinu týdně. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka je stěžovatelka b) počínaje dnem 17. 9. 2016, tedy dnem následujícím po dni původně plánovaného návratu celé rodiny do Spojených států amerických, neoprávněně zadržována na území České republiky.
6. Rozsudkem městského soudu ze dne 6. 10. 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312 byl návrh vedlejšího účastníka zamítnut. Městský soud o návrhu rozhodoval v řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí (dále jen "řízení o navrácení dítěte") podle § 478 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"). Toto řízení je procesní reflexí právní úpravy obsažené v Haagské úmluvě, jejímiž smluvními stranami jsou Česká republika i Spojené státy americké. Městský soud v něm rozhoduje výlučně o tom, zda bude dítě navráceno do místa obvyklého bydliště či nikoli. Nerozhoduje o péči (výchově), výživě dítěte ani o styku rodičů s dítětem. Jde o řízení předběžné, v němž je zkoumán konflikt jurisdikcí a v němž má být s konečnou platností zodpovězena otázka, jurisdikci jakého státu má být nezletilé dítě podrobeno. V tomto ohledu je podle městského soudu úprava obsažená v Haagské úmluvě jasná a striktní. Dojde-li k protiprávnímu přemístění či zadržení dítěte a je-li podán návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního přemístění nebo zadržení, soud musí podle čl. 12 Haagské úmluvy nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tuto povinnost nemá, jestliže je dána některá z výjimek podle čl. 13 nebo 20 Haagské úmluvy.
7. Stanovení mezinárodní pravomoci soudu k rozhodování otázky rodičovské odpovědnosti se odvíjí právě od obvyklého bydliště dítěte v době, jež bezprostředně předcházela tvrzenému protiprávnímu přemístění či zadržení. Jde o místo, kde se dítě skutečně obvykle zdržuje delší dobu, kde si vytvoří sociální vazby apod. Při jeho určení je třeba vždy zkoumat, zda rodiče v rozhodné době projevili, ať už výslovně nebo konkludentně, souhlas se změnou, respektive založením obvyklého pobytu dítěte v jiném státě. Městský soud po provedeném dokazování a zhodnocení jednotlivých důkazů zjistil, že ke dni 16. 9. 2016 měla stěžovatelka b) obvyklý pobyt ve Spojených státech amerických. K jejímu přemístění do České republiky dne 19. 6. 2016 sice došlo s vědomím a souhlasem vedlejšího účastníka, ten však - na rozdíl od stěžovatelky a) - tuto změnu nezamýšlel jako změnu trvalou. Tomu odpovídá jeho zjištěné chování v tomto období, například skutečnost, že neprodal ani nepronajal svůj dům ve městě A., či doba, na kterou si v České republice zamýšlel zapůjčit vozidlo nebo na kterou si zřídil zdravotní pojištění. Podle městského soudu tak jednání stěžovatelky a) která se dne 16. 9. 2016 odmítla s nezletilou vrátit do Spojených států, mělo za následek, že počínaje následujícím dnem došlo z její strany k neoprávněnému zadržení v České republice.
8. Tato zjištění přesto nepostačovala městskému soudu k vyhovění návrhu vedlejšího účastníka. Ten totiž po svém návratu do Spojených států amerických až do května 2017 neučinil žádné relevantní právní kroky, jimiž by se pokusil dosáhnout návratu své dcery, přestože mu z jednání stěžovatelky a) již od října 2016 muselo být zřejmé, že se do Spojených států amerických vrátit nehodlá. Rovněž si musel být vědom, že doba sedmi měsíců, kdy byl zcela bez osobního kontaktu se stěžovatelkou b), mohla být vzhledem k jejímu nízkému věku kritická. Vedlejší účastník měl teprve v květnu 2017 kontaktovat Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, kde mu byla poskytnuta informace o možnosti žádat navrácení dítěte, ani poté ale nejednal bezodkladně a návrh podal až s odstupem dalších tří měsíců. Po celou dobu, co se poprvé vrátil do Spojených států amerických, nevyužil právních prostředků, jimiž si mohl vymoci osobní kontakt s nezletilou. Osobní situace mu přitom umožňovala, aby se za tímto účelem vrátil do České republiky dříve.
9. Městský soud dospěl k závěru, že i když v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník udělil stěžovatelce a) výslovný souhlas k dalšímu pobytu nezletilé v České republice, z jeho chování od října 2016 do srpna 2017 lze tento souhlas dovodit konkludentně z jeho dlouhodobé nečinnosti. Tím mělo dojít k smíření se vedlejšího účastníka s jejím dalším pobytem v České republice dle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy, v důsledku čehož již dále neměla být dána povinnost k rozhodnutí o navrácení dítěte. Vedlejší účastník zároveň nepodal návrh v přiměřené lhůtě po obdržení oznámení o jejím protiprávním zadržení, ačkoli takovýto postup předpokládá čl. 16 Haagské úmluvy. S ohledem na tyto závěry se již městský soud nezabýval otázkou, zda není dáno vážné nebezpečí, že návrat nezletilé do Spojených států amerických by ji vystavil fyzické nebo duševní újmě podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
10. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437 změnil rozsudek městského soudu tak, že nařídil navrácení stěžovatelky b) do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A. Současně stanovil stěžovatelce a) povinnost zajistit navrácení její dcery ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku s tím, že pokud by tak neučinila, vedlejší účastník bude oprávněn si ji za tímto účelem od stěžovatelky a) převzít v České republice. Navrácení stěžovatelky b) krajský soud podmínil splněním několika záruk ze strany vedlejšího účastníka. Do doby než bude příslušným opatrovnickým soudem ve Spojených státech amerických rozhodnuto o úpravě rodičovské odpovědnosti k stěžovatelce b) je vedlejší účastník povinen - zajistit oběma stěžovatelkám samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště stěžovatelky b) v bytě o velikosti minimálně 2+1 s příslušenstvím a náklady s tímto bydlením v plné výši hradit, - uhradit stěžovatelce a) na její účet výživné na stěžovatelku b) za 6 měsíců předem v kapitalizované výši 6 000 USD, - zdržet se odejmutí stěžovatelky b) z faktické péče stěžovatelky a), - uhradit na účet stěžovatelky a) částku 30 000 Kč na úhradu letenek v ekonomické třídě pro obě stěžovatelky za účelem návratu do místa obvyklého bydliště nezletilé.
11. Ve shodě s městským soudem neměl ani krajský soud pochybnost o tom, že obvyklé bydliště stěžovatelky b) od jejího narození bylo a nadále je město A. Pakliže se s ní stěžovatelka a) odmítla vrátit, došlo z její strany od 17. 9. 2016 k neoprávněnému zadržení nezletilé v České republice. Otázkou tak zůstala existence některé z výjimek, jež by bránila vzniku povinnosti rozhodnout o navrácení nezletilé. Krajský soud zdůraznil, že tyto výjimky je nutno vykládat restriktivně a mít při jejich aplikaci na paměti, že jdou ve své podstatě proti hlavním cílům Haagské úmluvy, jimiž je působit preventivně proti tzv. civilním únosům a posilovat vzájemnou důvěru mezi smluvními státy jednoznačným určením mezinárodně příslušného soudu v místě obvyklého bydliště dítěte.
12. K výjimce podle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy krajský soud uvedl, že se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatelky a) a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, podle níž vedlejší účastník v době neoprávněného zadržení nezletilé v České republice ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě. Vedlejší účastník je nositelem rodičovské zodpovědnosti ke své dceři a až do října 2016 vykonával společnou péči o ní. Otázka, který z rodičů se na péči o dítě podílel větší či menší měrou, kdo z nich má lepší předpoklady pro výchovu dítěte, jaké jsou případné specifické rodičovské kompetence účastníků a jak tedy mají být v nejlepším zájmu dítěte do budoucna upraveny práva a povinnosti výchovy a výživy k nezletilé, krajskému soudu nepříslušelo posuzovat v rámci řízení o návratové žalobě. Danou problematikou je oprávněn se zabývat pouze a jedině mezinárodně příslušný opatrovnický soud v místě obvyklého bydliště dítěte.
13. Odlišný názor zaujal krajský soud v otázce, zda vedlejší účastník vyjádřil konkludentní souhlas se zadržením nezletilé. "Smíření se" znamená vnitřní přijetí protiprávního přemístění či zadržení dítěte druhým z rodičů, a to ať již aktivní nebo pasivní, které musí být potvrzeno objektivním posouzením všech relevantních okolností. Vždy je třeba zohlednit, zda se rodič v době po protiprávním přemístění či zadržení dítěte nechoval takovým způsobem, že by pozdější podání návratové žaloby bylo s tímto jeho postojem nekonzistentní. Podle krajského soudu však v dané věci takovýto skutkový závěr učinit nelze. Vedlejší účastník totiž hned po návratu do Spojených států amerických v říjnu 2016 kontaktoval příslušné místní úřady ve věci zadržení jeho dcery. V květnu 2017 pak kontaktoval také Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí za účelem zprostředkování kontaktu s dcerou a i jinak aktivně usiloval o zajištění kontaktu s ní prostřednictvím přímých žádostí adresovaných matce v rámci e-mailové a telefonické komunikace, případně komunikace přes program Skype.
14. Krajský soud rovněž zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odepření navrácení dítěte podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Podle jeho názoru by soudy měly uvažovat o použití tohoto ustanovení pouze ve výjimečných případech, například bude-li prokázáno, že rodič požadující navrácení dítěte na dítěti páchal trestný čin, pohlavně je zneužíval, nebo že dítě trpí závažným onemocněním či postižením a jeho návrat do místa obvyklého bydliště by dítě vystavil duševní újmě nebo znamenal zhoršení jeho duševního postižení či zdravotního stavu. Hrozbu vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, lze vykládat i tak, že v zemi, kam se má dítě vrátit, je epidemie, občanská válka či teroristické útoky. Krajský soud nicméně nezjistil žádné okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že navrácení do místa obvyklého bydliště vystaví dítě vážnému nebezpečí fyzické nebo duševní újmy nebo přispěje k zhoršení jeho zdravotního stavu.
15. Vznik nesnesitelné situace způsobené odloučením dítěte od osoby, která dítě zadržela, odvolací soud nedovozuje, neboť lze očekávat, že stěžovatelka a) odcestuje do místa jeho obvyklého bydliště společně s nezletilou a u místního soudu podá návrh na novou úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti. Stěžovatelce a) jako občance Spojených států amerických nemůže být odepřen vstup na jejich území. Pokud namítá, že tam pro její nezletilou dceru nejsou vytvořeny vhodné, zejména bytové podmínky (závadnost vody, přítomnost azbestu a celková nevhodnost dosavadního bydlení), krajský soud podotýká, že bylo nařízeno navrácení nezletilé do města A., nikoli však nezbytně na adresu původního bydliště rodiny. V rámci záruk byl návrat nezletilé podmíněn zajištěním samostatného bydlení pro nezletilou a její matku, přičemž je to navrhovatel, kdo je povinen hradit náklady s tímto bydlením spojené. Tím má být zaručeno, že nezletilé nebude způsobena újma pobytem v potenciálně zdraví nevhodném prostředí. Pokud stěžovatelka a) namítá dceřinu neznalost anglického jazyka, je tomu tak z důvodu, že během pobytu v České republice nejsou rozvíjeny jazykové schopnosti nezletilé i v angličtině, která jí do odjezdu ze Spojených států amerických byla vlastní.
16. Při posuzování výjimky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy krajský soud zkoumal i zdravotní stav nezletilé a potenciální nebezpečí, které z něj pro ni vyplývá v případě nařízení jejího návratu. Z provedených lékařských zpráv bylo zjištěno, že stěžovatelka b) v minulosti (v období od podzimu 2015 do července 2016) prodělala opakované a intenzivní záchvaty febrilních křečí, jejichž příčinu se v České republice ani ve Spojených státech amerických nepodařilo zjistit. Záchvaty se u ní ale již 1,5 roku neobjevily, přičemž, jak uvádí zprávy českého i amerického lékaře, tyto záchvaty obvykle samy vymizí do 5 let věku dítěte. I kdyby se záchvaty v budoucnu mohly nebo měly znovu objevit, není možno konstatovat, že by nařízením navrácení dítěte bylo jakkoli ohroženo její zdraví. Nezletilá tam již byla léčena, a to obdobným způsobem a se stejnými výsledky (příčiny křečí nezjištěny) jako v České republice. Určité systémové rozdíly v přístupu k pediatrické péči v obou zemích (otázka rozsahu nutných vyšetření, typ medikace, otázka financování léčby) nepochybně nemohou být zdejším soudem označeny jako vážné nebezpečí fyzické újmy pro dítě. Vedlejší účastník ostatně doložil, že do budoucna je nezletilá ve Spojených státech amerických přihlášena k zdravotnímu pojištění, jež pokrývá nutnou péči o ni.
17. K tvrzením o dobré adaptaci nezletilé v České republice (že zde chodí do školky a že se integrovala do kolektivu dětí v místě současného bydliště) nemohl krajský soud přihlédnout, protože podle čl. 12 odst. 1 a 2 Haagské úmluvy je okolnost, že se dítě sžilo s novým prostředím, důvodem pro nenavrácení dítěte pouze v případě, že řízení o navrácení bylo zahájeno po uplynutí jednoho roku od protiprávního zadržení či přemístění dítěte. V daném případě bylo dítě neoprávněně zadrženo na území České republiky počínaje dnem 17. 9. 2016, přičemž návrh na nařízení navrácení dítěte byl podán dne 28. 8. 2017, tedy před uplynutím této doby. Krajský soud nadto zamítl řadu důkazů navrhovaných účastníky řízení, z nichž část byla navržena k prokázání skutečností, které měl již tak jako tak za prokázané.
18. Podle § 489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních rozhodl krajský soud o přiměřených zárukách, které musí být poskytnuty ze strany vedlejšího účastníka jako podmínka pro navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště ve Spojených státech amerických. Krajský soud je toho názoru, že po vedlejším účastníkovi lze splnění těchto záruk spravedlivě požadovat. Sám při jednání před odvolacím soudem výslovně deklaroval svou schopnost a ochotu případné záruky splnit. Je namístě, aby vedlejší účastník do doby, než příslušný soud ve Spojených státech amerických rozhodne o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilé, hradil odpůrkyni a nezletilé přiměřené bydlení. Vzhledem k okolnostem případu a k věku nezletilé by mělo jít o samostatný dvoupokojový byt s příslušenstvím, který budou stěžovatelky moci obývat bez spolunájemníků. Vedlejší účastník pak bude hradit až do rozhodnutí příslušného soudu nájemné, spotřebu energie, případně další poplatky a místní taxy, které jsou s nájmem bytu spojeny a které podle povahy věci a zvyklostí v daném místě pronajímatel vyžaduje k hotové úhradě. Dále je žádoucí, aby předem uhradil na výživu nezletilé částku, která bude pokrývat také náklady spojené s docházkou nezletilé po dobu 6 měsíců do předškolního zařízení ve Spojených státech amerických, což by jí mělo pomoci adaptovat se na tamní prostředí a zdokonalit se v anglickém jazyce. Stěžovatelce a) to zase umožní začlenit se do pracovního procesu. Tyto podmínky byly stanoveny s výhradou meritorní úpravy ve Spojených státech amerických.
III. Argumentace stěžovatelky a)
19. Stěžovatelka a) má za to, že krajský soud ve věci postupoval necitlivě a zcela ignoroval nejlepší zájem dítěte, jakož i skutečnost, že navrácení nezletilé do Spojených států amerických by mohlo mít pro obě nedozírné a nenapravitelné následky. Napadené rozhodnutí označuje za prima facie zmatečné, nesrozumitelné, vnitřně rozporné a nevykonatelné. Toto rozhodnutí je založeno na restriktivním výkladu či mechanickém použití čl. 12 Haagské úmluvy, neboť k vyhovění návrhu postačovalo podezření na zadržení dítěte a zjištění, že k podání návrhu došlo do jednoho roku.
20. Ústavní stížnost podrobně rekapituluje vývoj rodinných vztahů. Podle stěžovatelky a) vedlejší účastník nikdy nejevil o rodinu zájem, vždy se věnoval především sám sobě a měl často projevy agrese, které vyústily do jejího fyzického napadení. Všichni společně bydleli v nevyhovující staré chatě, která byla zároveň zdravotně závadným prostředím. Byla to právě ona, kdo obhospodařoval domácnost a finančně ji zajišťoval, což bylo možné jen díky pomoci její rodiny. Po napadení stěžovatelky a) byl vedlejší účastník zatčen a po propuštění mu byl uložen zákaz se k ní přiblížit s výjimkou stanoveného styku s nezletilou. Stěžovatelka a), která se mezitím i s dcerou přestěhovala, souhlasila s návratem do jeho chaty pouze z důvodu, že se sám nebyl schopen o dceru adekvátně postarat. Mohla tak dohlížet na jejich styk a starat se o ni. Konflikty ale stále pokračovaly, k čemuž se přidaly i zdravotní problémy dcery. V tomto období začali oba rodiče zvažovat přesun do České republiky, kde by měla nezletilá zdravotní pojištění zdarma, nižší životní náklady a řádné bydlení.
21. V červnu 2016 se rodina skutečně přestěhovala do České republiky, kde bydlela v domě babičky nezletilé v J. Zpáteční letenky měly být koupeny pouze z důvodu, že byly levnější, a nikoli, že by se měla rodina po určité době vrátit zpět. Stěžovatelka a) zařizovala dům a připravovala ho na zimu. Svou dceru přihlásila do stálé péče pediatra, do školky i do volnočasových kroužků. Vedlejší účastník si zajistil povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Přes tyto skutečnosti se v říjnu 2016 vrátil do Spojených států amerických. Po svém odletu se nikdy neptal na její zdravotní stav, ani na ni nepřispíval. Nevyjádřil přání, aby se stěžovatelky vrátily za ním. Nikdy nezodpověděl dotazy, jak má podle jeho představy rodina fungovat dál. Jím podaný návrh na navrácení dítěte byl proto překvapivý.
22. Účelem Haagské úmluvy, jak se podává z ústavní stížnosti stěžovatelky a), je chránit děti a zajišťovat jejich rozvoj a růst ve stabilním, příznivém a stálém prostředí, a nikoli umožnit jednomu z rodičů donutit druhého k přesunu do jiného státu prostřednictvím dítěte. Krajský soud pochybil již při zkoumání obvyklého bydliště dítěte, které je nutno zkoumat primárně z pohledu dítěte a až sekundárně z pohledu rodičů. Správně měl posoudit, jak je dítě sžito s prostředím v České republice a jaké má vazby na Spojené státy americké, zda vedlejší účastník vůbec někdy o dítě fakticky pečoval, zda a kdy vedlejší účastník odporoval přesunu obvyklého bydliště dítěte do České republiky a zda z jeho chování a vyjádření neplyne zjevná akceptace pobytu dítěte na území České republiky, zda je v nejlepším zájmu dítěte jeho setrvání v České republice nebo přesun do Spojených států amerických a zda takovýto přesun nemůže vystavit dítě nebezpečí zdravotní újmy. Rovněž měl být zjištěn, byť prostřednictvím odborníka, názor dítěte.
23. Při rozhodování o navrácení dítěte musí být vždy zohledněn nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jenž se odvíjí od konkrétních okolností věci (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 5473/2007 nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 12. 2014 ve věci stížnosti č. 22909/10 Hromádka a Hromádková proti Rusku). Podle stěžovatelky a) bylo podstatné, že nezletilá žila ve Spojených státech amerických pouze do 2 let, zatímco od 2 do 4 let žilo při plném vnímání svého okolí v České republice. Nezletilá je českým občanem, mluví česky a má zde rodinu, která o ní s plným nasazením pečuje. Českou republiku považuje za svůj domov, chodí zde do mateřské školy, má zde kamarády a rodinné příslušníky, k nimž si vybudovala hluboký citový vztah. Ve Spojených státech amerických má naopak pouze otce, který se o ni prakticky nikdy nezajímal a s kterým se ani nedokáže plnohodnotně domluvit. Ten se s ní přitom může stýkat v České republice. Stěžovatelka a) ostatně jejich styku nikdy nebránila. Tyto skutečnosti měly s ohledem na recentní judikaturu Ústavního soudu bránit vyhovění návrhu (nález ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 378/17; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dnes již nelze nastolit obnovu dřívějšího stavu, a to i kdyby skutečně došlo k údajnému protiprávnímu zadržení dítěte [mělo jít o obdobnou situaci, jaká byla řešena v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 4. 2010 ve věcech stížností č. 4824/06 a 15512/08 Macready proti České republice]. Podání návrhu vnímá stěžovatelka a) jako pomstu za trestní oznámení podané v minulosti, jež vedlo k zatčení vedlejšího účastníka.
24. Nezájem vedlejšího účastníka o nezletilou měl opodstatňovat závěr, že se s jejím dlouhodobým pobytem v České republice smířil. Stěžovatelka a) rozporuje závěr, podle něhož byl návrh na navrácení dítěte podán včas. Pasivita vedlejšího účastníka netrvala jen 7 měsíců, ale po dobu delší jednoho roku. Ještě v červenci 2017 vedlejší účastník souhlasil, aby bylo dítě objednáno na vyšetření na prosinec 2017. Na jednání v prosinci 2017 pak uvedl, že se zdravotní péčí o dceru nesouhlasil až ve chvíli, kdy si uvědomil, že stěžovatelka a) se chce v České republice usadit. Dále stěžovatelka a) uvedla, že krajský soud v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte i čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy dostatečně a komplexně nezjišťoval naplnění podmínek pro vydání napadeného rozhodnutí. Posledně uvedené ustanovení nemá bránit (jen) navrácení dětí do zemí zmítaných válkou či epidemii (k čemuž by postačoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Jeho účelem je, aby orgány veřejné moci rozhodující podle Haagské úmluvy zohlednily zájem dítěte komplexně a aby dítě nebylo poškozeno na svých právech. V případě "návratu" nezletilé k otci nastane u dítěte traumatická ztráta rodiče, který zajišťoval jeho výchovu, nejistota a frustrace spojená s nutností přizpůsobit se cizímu jazyku, neznámým kulturním podmínkám, učitelům a příbuzným.
25. Poslední část ústavní stížnosti se týká tvrzeného porušení práva stěžovatelky a) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít opomenutím zabývat se s úřední povinnosti nejlepším zájmem dítěte, respektive kategorickým požadavkem vyplývajícím z čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka a) za jednostranný, upřednostňující vedlejšího účastníka, zatímco řada tvrzení stěžovatelek zůstala ponechána bez povšimnutí, nebo je vypořádána nedostatečným způsobem. Závěr o tom, že pasivita vedlejšího účastníka neprokazuje jeho úmysl trvale bydlet v České republice, zakládá vnitřní rozporuplnost napadeného rozsudku.
26. Rozporuplnost nutno spatřovat i v tom, že krajský soud navrácení dítěte podmínil přemístěním matky do Spojených států amerických, aniž by zkoumal a vedl důkazní řízení k tomu, zda se stěžovatelka a) vůbec může do Spojených států amerických přemístit a zda má pro přesun zajištěny podmínky materiálního zajištění, dobrého zdravotního stavu, zdravotního pojištění a zaměstnanosti. Pakliže by do Spojených států amerických neodjela, její dcera by byla napadeným rozsudkem fakticky svěřena do péče vedlejšího účastníka, ačkoli v jiné části jeho odůvodnění se implicitně předpokládá, že vedlejší účastník není schopen se o dítě starat a že dítě nemůže bydlet v jeho chatě. Krajský soud vůbec nezajímalo, co se bude dít, jestliže matka do Spojených států amerických nevycestuje. Nezkoumal, jakou psychickou zátěž by pro ni přemístění znamenalo, zda si takovýto přesun může finančně dovolit či jakou má možnost najít si práci. K této otázce nechtěl provést ani výslech stěžovatelky a), která se musela důrazně dožadovat alespoň několika minut pro svá vyjádření. Naopak v případě vedlejšího účastníka byl dne 5. 12. 2017 proveden další účastnický výslech.
27. Z obavy, že výkonem napadeného rozsudku pozbude ústavní stížnost svého smyslu, požádala stěžovatelka a) o odklad jeho vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy má dítě státní občanství Spojených států amerických, na něj v případě opuštění území České republiky mimo jurisdikci Evropské unie již nemusí dosáhnout (srovnej usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3175/12). Nic na tom nemění ani záruky podle § 489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, které jsou podle stěžovatelky a) nedostatečné a nevynutitelné. Trvá na tom, že nemůže být nucena k přesunu do Spojených států amerických, neboť jí tam v důsledku napadeného rozsudku hrozí trestní stíhání za mezinárodní únos či zadržení dítěte.
IV. Argumentace stěžovatelky b)
28. Stěžovatelka b) uplatnila částečně shodnou argumentaci jako stěžovatelka a). Napadenému rozsudku vytýká, že případné navrácení do Spojených států amerických by zásadním způsobem ohrozilo její životní podmínky, rodinný život a zdravotní stav, přičemž nápravu těchto následků by bylo možné očekávat jen stěží. Krajský soud měl zcela opominout nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka b) je plně integrovaná v České republice, kde si vytvořila i s ohledem na svůj věk pevné sociální vazby ke svému okolí a členům své rodiny, zejména k matce a babičce, se kterými žije v jedné domácnosti a je na ně fixována. Má zavedený životní režim, navštěvuje předškolní zařízení, a různé kroužky, je registrována u praktického lékaře, podstupuje řadu zdravotních vyšetření, která do dnešního dne nebyla ukončena. S otcem již déle než 1,5 roku nežije ve společné domácnosti, po určitou dobu ale nebyli v kontaktu vůbec a v současnosti je jejich kontakt nepravidelný nebo omezený. Na život ve Spojených státech amerických nemá s ohledem na nízký věk žádné vzpomínky.
29. Za těchto okolností není v nejlepším zájmu stěžovatelky b), aby byla vytržena z prostředí, ve kterém již po dobu téměř dvou let žije harmonický život. Vytržení takto malého dítěte z prostředí, na které je zvyklé a s kterým je zcela sžité, a jeho umístění do prostředí, které v daném věku vnímá jako cizí, způsobí fatální následky na zdravém psychickém vývoji stěžovatelky, frustraci, které do budoucna nebude možné zcela odstranit. Nejlepší zájem dítěte v dané věci opodstatňoval použití výjimky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, tato však byla ze strany krajského soudu vyložena velmi restriktivně, aniž by byly zohledněny okolnosti posuzovaného případu.
30. Napadenému rozsudku nutno vytknout, že se řadou otázek zabývá velmi formalisticky, aniž by se dostatečně vypořádal s důkazními návrhy, které v řízení před obecnými soudy předkládal opatrovník stěžovatelky b). Týká se to například určení místa obvyklého bydliště, u něhož se úvahy krajského soudu omezily na otázky, zda k přemístění došlo bez případného souhlasu druhého rodiče a zda návrh vedlejšího účastníka byl podán do jednoho roku od zadržení nezletilé na území České republiky. Krajský soud naopak odmítl řadu důkazů, jejichž prostřednictvím měly být prokázány faktické poměry rodiny ve Spojených státech amerických, a tím prostředí, do jakého se má stěžovatelka b) vrátit. Se stěžovatelkou b) mělo být jednáno toliko jako s objektem zájmů rodičů, zejména pak otce, a nikoli jako se subjektem práv, který disponuje ústavně zaručenými právy, včetně práva být slyšen. Krajský soud se měl správně zabývat otázkami, jaký je názor dítěte, respektive jeho opatrovníka, jakým způsobem bude zachováno jeho rodinné prostředí, jeho osobní důstojnost, ochrana práva na zdraví a jiných sociálních či kulturních práv a jaké důsledky způsobí navrácení stěžovatelky b) zpět do Spojených států amerických za situace, kdy je takovéto rozhodnutí vydáváno se značným časovým odstupem od okamžiku zadržení.
31. Jako vnitřně rozporné hodnotí stěžovatelka b) napadený rozsudek z toho důvodu, že se v něm na jedné straně tvrdí, že navrácení stěžovatelky nepředstavuje žádné nebezpečenství pro stěžovatelku, na straně druhé se však stanoví záruky, které mají zamezit potencionálnímu ohrožení dítěte. Tyto záruky jsou přitom v některých případech nevykonatelné, a to již z toho důvodu, že jurisdikce českých soudů je na území Spojených států amerických vyloučena. Napadený rozsudek například vychází z předpokladu, že matka bude doprovázet stěžovatelku b) do města A., a tam nadále zajišťovat fyzickou péči o ni. Tím krajský soud matce stěžovatelky b) fakticky uložil povinnost vrátit se do Spojených států amerických, aniž by se jí dotázal či provedl jiné důkazy ohledně možností jejího návratu. Již v průběhu řízení navíc uvedla, že tak učinit nemůže z důvodu hrozby jejího trestního stíhání a odebrání dítěte. Krajský soud vůbec neřešil, zda a za jakých podmínek bude stěžovatelka b) navrácena, jestliže se matka odmítne vrátit do Spojených států amerických. Nevykonatelné jsou i záruky, které mají zamezit tomu, aby byla stěžovatelka b) odebrána z faktické péče matky či aby bylo oběma zajištěno samostatné bydlení. Není zřejmé, z jakých prostředků bude dlouhodobě nezaměstnaný vedlejší účastník hradit náklady spojené s výživou stěžovatelky b), včetně zdravotního pojištění, ani zda bude stěžovatelka b) automaticky zařazena do předškolního vzdělávání, bez čehož se matka nebude moci zařadit do pracovního procesu.
32. Krajský soud dospěl k závěrům a skutkovým tvrzením, která jsou v rozporu s provedenými důkazy. Své závěry staví na úvahách, které nebyly předmětem dokazování, nebo na důkazech, které v řízení nebyly vůbec provedeny. Závěr o smíření se otce se změnou pobytu stěžovatelky byl vyloučen na základě úkonů ze strany otce, jimiž mělo být 29 e-mailů tvořících jeho komunikaci s Úřadem pro mezinárodně právní ochranu dětí, 26 e-mailů s příslušným americkým úřadem a 500 e-mailů s právními zástupci. Tyto e-maily však (s výjimkou jednoho) nebyly provedeny jako důkaz. Rovněž nebylo vzato v potaz, že se otec po dobu téměř 5 měsíců odmlčel, přičemž další e-maily poslal stěžovatelce a) až těsně před uplynutím jednoho roku od údajného zadržení. Závěry krajského soudu jsou založeny na takto ojedinělé komunikaci. Při akceptaci tohoto výkladu pak lze použití institutu smíření se, který stanoví Haagská úmluva, vyloučit i v případě zaslání jednoho neoficiálního e-mailu na příslušný úřad, což zjevně neodpovídá smyslu tohoto institutu.
33. Z provedeného dokazování nijak nevyplývá finanční situace vedlejšího účastníka, zda má nebo nemá úspory, jeho vlastnictví k nemovitostem či skutečnost, že služby na dům nebyly odhlášeny. Stejně tak nebylo nijak doloženo, zda je vedlejší účastník schopen a ochoten splnit záruky. Krajský soud se v tomto ohledu spokojil jen s jeho tvrzením, což vyvolává pochybnosti o jeho nestrannosti. Napadený rozsudek lze podle stěžovatelky b) považovat za překvapující a v rozporu se stávající judikaturou. Jde o zcela diametrálně odlišné rozhodnutí, než jaké přijal - na základě téhož důkazního stavu - městský soud. Krajský soud měl stěžovatelku b) poučit o svém právním názoru na věc i o tom, že se bude zabývat pouze otázkou časového okamžiku podání návratové žaloby ze strany otce, zatímco ostatní návrhy na provedení dokazování s ohledem na formalistický výklad Haagské úmluvy nepřipustí.
V. Řízení před Ústavním soudem
34. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 3. 2018 č. j. I. ÚS 735/18-47 podle § 63 občanského soudního řádu ve spojení s § 469 zákona o zvláštních řízeních soudních jmenoval Veřejnou ochránkyni práv opatrovníkem stěžovatelky b) k jejímu zastupování v tomto řízení. O návrhu stěžovatelky a) na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku rozhodl podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 15. 3. 2018 č. j. I. ÚS 735/18-50 tak, že mu vyhověl. Vykonatelnost byla odložena do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.