Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele C. R. K., zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1510/19, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3935/2019-792 ze dne 4. 12. 2019, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 75/2019-737 ze dne 29. 7. 2019 a usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 9 Nc 11/2014-684 ze dne 18. 2. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení a nezletilého M. K., zastoupeného Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3/4, a J. K., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 75/2019-737 ze dne 29. 7. 2019 a usnesením Okresního soudu v Kladně č. j. 9 Nc 11/2014-684 ze dne 18. 2. 2019 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právem na rodinný život zaručeným v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právem na péči o děti a jejich výchovu zaručeným čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3935/2019-792 ze dne 4. 12. 2019, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 75/2019-737 ze dne 29. 7. 2019 a usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 9 Nc 11/2014-684 ze dne 18. 2. 2019 se zrušují.
Odůvodnění
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2020 domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými české soudy zastavily výkon dvou rozhodnutí britského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o vrácení nezletilého vedlejšího účastníka (dále též "syn" nebo "nezletilý"), syna stěžovatele a vedlejší účastnice, na území Anglie a Walesu.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Rekapitulace procesního vývoje a skutkových okolností věci
3. Nezletilý se narodil dne XXXX. Stěžovatel spolu s vedlejší účastnicí (dále též "matka") a jejich nezletilým synem žili společně po určitou dobu v L. Matka s nezletilým v listopadu 2013 odcestovala do České republiky a otci sdělila, že jede pouze na krátkou návštěvu, zpět do Spojeného království se však spolu se (v té době dvouletým) synem nevrátila.
4. Návrhem doručeným Okresnímu soudu v Kladně (dále též "okresní soud") dne 17. 2. 2014 se vedlejší účastnice domáhala svěření nezletilého do své péče.
5. Na návrh stěžovatele britský High Court of Justice, Family Division, vydal rozhodnutí ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. FD 14 P 00227, ve kterém je uvedeno následující: Ve věci bylo nařízeno soudní jednání, ke kterému se dostavil právní zástupce stěžovatele, nikoliv však vedlejší účastnice. Účelem předmětného soudního řízení bylo zajistit návrat nezletilého do Anglie a Walesu, aby následně britské soudy rozhodly o jeho budoucnosti, kde a s kým bude bydlet, a aby upravily práva styku nezletilého s rodičem, u kterého bydlet nebude. Podle soudu stěžovatel akceptoval, aby syn zůstal po příjezdu do Anglie v péči matky, a to po dobu soudního řízení před britskými soudy, dokud nebude rozhodnuto o budoucnosti nezletilého. Britský soud dále uvedl, že stěžovatel má právo péče o nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (pozn. red.: sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"). Podle soudu nezletilý měl a nadále má obvyklé bydliště v Anglii a Walesu, které získal krátce po dni 12. 12. 2011. S ohledem na skutečnost, že byl nezletilý matkou odvezen do České republiky dne 22. 11. 2013 s příslibem otci, že se dítě navrátí nejpozději 25. 11. 2013, což se však nestalo, má matka nezletilého u sebe v České republice nezákonně. Podle soudu měl stěžovatel v úmyslu zahájit řízení o návratu nezletilého podle Haagské úmluvy. Britský soud konečně přikázal matce vrátit nezletilého nejpozději dne 5. 3. 2014 do 16:00 hodin na území Anglie a Walesu.
6. Jelikož uloženou povinnost matka nesplnila, britský High Court of Justice, Family Division, rozhodnutím ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. FD 14 P 00227 opětovně uložil matce povinnost okamžitě vrátit nezletilého na území Anglie a Walesu. Předmětné rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí předchozí) bylo osvědčeno britským soudem podle čl. 39 a podle přílohy II nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení Brusel II bis" či "Nařízení").
7. Protože matka svoji povinnost navrátit nezletilého znovu dobrovolně nesplnila, podal stěžovatel dne 11. 4. 2014 u Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") návrh na navrácení nezletilého do místa jeho bydliště v L. Stěžovatel byl přesvědčen, že byly dány podmínky pro nařízení bezodkladného navrácení dítěte do místa jeho bydliště ve smyslu čl. 12 Haagské úmluvy. Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 40 Nc 2505/2014-109 ze dne 17. 7. 2014 byl návrh stěžovatele zamítnut; k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 20 Co 499/2014-134 ze dne 16. 9. 2014 rozsudek městského soudu potvrdil. Soudy v tzv. návratovém řízení dospěly k závěru, že nezletilý neměl ke dni 25. 11. 2013, tj. ke dni, kdy měl být podle návrhu otce neoprávněně zadržen v České republice, místo obvyklého pobytu na území Spojeného království, neboť se narodil na území České republiky, žil s matkou v P. a pobyty ve Spojeném království měly charakter krátkodobých návštěv, případně dovolených. Jinými slovy, nezletilý nebyl matkou podle soudů protiprávně přemístěn ani zadržen. Rozhodnutí britského soudu není pro české soudy v daném řízení rozhodnutím prejudiciálním, neboť městský soud je pro řízení o navrácení dítěte mezinárodně příslušný a má při svém rozhodnutí o něm plnou autonomii. Podle obecných soudů rozhodnutí britského soudu nebylo navíc vedlejší účastnici doručeno v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (dále jen "nařízení o doručování písemností").
8. Výše citovaná rozhodnutí městského soudu a Krajského soudu v Brně zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015 (N 163/78 SbNU 437). Ústavní soud dospěl k závěru, že konstatoval-li britský High Court of Justice ve svém rozhodnutí, že dítě má na území Velké Británie obvyklé bydliště, které nikdy neztratilo, a že je jeho zadržování matkou v České republice protiprávní a musí být na základě čl. 12 Haagské úmluvy bezodkladně navráceno do Velké Británie, představují taková zjištění britského soudu překážku pro meritorní přezkum tohoto rozhodnutí ze strany českých soudů; britský High Court of Justice byl totiž příslušný k danému rozhodnutí podle čl. 10 nařízení Brusel II bis. Jestliže se české soudy prohlásily za mezinárodně příslušné rozhodnout o žádosti stěžovatele o navrácení dítěte zcela autonomně na základě samostatně provedeného dokazování, nelze mít podle Ústavního soudu jejich závěry za souladné s ústavními zárukami stěžovatelova práva na spravedlivý proces, reflektujícími závazky České republiky podle Haagské úmluvy a práva Evropské unie.
9. V reakci na právě citovaný nález Ústavního soudu rozhodl městský soud o návrhu stěžovatele znovu tak, že usnesením č. j. 40 Nc 2505/2014-212 ze dne 25. 2. 2016 řízení o návrhu otce na navrácení nezletilého do místa jeho bydliště v L. zastavil pro nedostatek podmínek řízení. Podle městského soudu o navrácení dítěte (tj. o identickém předmětu řízení) již bylo rozhodnuto justičním orgánem státu tvořícího jednotný evropský justiční prostor, a je tedy na otci nezletilého, který zaznamenal v širším kontextu ve věci plný procesní úspěch, aby navrhl výkon takového rozhodnutí, nebylo-li splněno dobrovolně. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodnutí městského soudu potvrdil usnesením č. j. 20 Co 159/2016-223 ze dne 10. 5. 2016.
10. Stěžovatel s ohledem na předcházející procesní vývoj podal u Okresního soudu v Kladně dne 7. 6. 2016 návrh, kterým se domáhal nařízení výkonu předmětných rozhodnutí britského High Court of Justice z února a března 2014.
11. Okresní soud v Kladně rozhodl nejprve usnesením č. j. 9 Nc 11/2014-457 ze dne 12. 10. 2016 o původním návrhu vedlejší účastnice ze dne 17. 2. 2014, kterým se domáhala svěření nezletilého do své péče, a řízení o úpravě poměrů k nezletilému zastavil z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3742/14 okresní soud dospěl k závěru, že zjištění britského soudu ohledně obvyklého bydliště nezletilého představují překážku pro meritorní přezkum této otázky českými soudy. Vzhledem k tomu, že dne 2. 4. 2014 bylo rozhodnutí High Court of Justice ze dne 19. 3. 2014 osvědčeno, neshledal okresní soud důvodnou námitku matky, že jí nebylo řádně doručeno. Matka mohla využít zákonných prostředků ke zvrácení rozhodnutí britského soudu, ale jelikož tak neučinila, bylo dané rozhodnutí osvědčeno, proti čemuž již nelze podat opravný prostředek. Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") následně potvrdil rozhodnutí okresního soudu usnesením č. j. 32 Co 665/2016-487 ze dne 26. 1. 2017. Ústavní stížnost matky brojící proti rozhodnutím okresního soudu ze dne 12. 10. 2016 a odvolacího ze dne 26. 1. 2017 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. IV. ÚS 1309/17 ze dne 13. 6. 2017.
12. Okresní soud v Kladně návrhu stěžovatele ze dne 7. 6. 2016, kterým se stěžovatel domáhal nařízení výkonu rozhodnutí britského soudu, vyhověl a usnesením č. j. 9 Nc 11/2014-471 ze dne 13. 12. 2016 podle čl. 42 a 47 nařízení Brusel II bis a podle § 500 odst. 1 a § 501 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, vyzval vedlejší účastnici ke splnění povinnosti uložené předmětnými britskými rozhodnutími. Okresní soud zároveň matku poučil, že v případě nesplnění stanovených povinností může soud nařídit výkon rozhodnutí (opětovným) uložením pokuty, případně že může učinit další opatření (nařídit mediaci, setkání povinného s odborníkem v oboru pedopsychologie a jiné); konečně, zůstane-li postup soudu bezvýsledný, soud nařídí výkon odnětím dítěte. Jelikož vedlejší účastnice povinnost uloženou jí britským soudem ani po této výzvě nesplnila, uložil jí okresní soud usnesením č. j. 9 Nc 11/2014-572 ze dne 15. 8. 2017, ve spojení s opravným a doplňujícím usnesením č. j. 9 Nc 11/2014-592 ze dne 2. 1. 2018, pokutu ve výši 25 000 Kč. K odvolání matky uvedené rozhodnutí okresního soudu Krajský soud v Praze potvrdil usnesením č. j. 32 Co 361/2017-600 ze dne 20. 9. 2018.
13. Usnesením Okresního soudu v Kladně č. j. 9 Nc 11/2014-634 ze dne 20. 9. 2018 bylo nařízeno mediační setkání stěžovatele a vedlejší účastnice na den 27. 9. 2018 v budově Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále též "opatrovník nezletilého"). Předmětného mediačního setkání byl stěžovatel připraven zúčastnit se prostřednictvím internetu; vedlejší účastnice se však nedostavila.
III. Obsah napadených rozhodnutí
14. Dne 26. 9. 2018 podala vedlejší účastnice u okresního soudu návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Podle matky jsou rozhodnutí britského soudu nevykonatelná, nadto je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť nezletilý naposledy pobýval ve Spojeném království v roce 2013, kdy mu byly dva roky a dva měsíce; navrácení nezletilého by bylo proti jeho nejlepšímu zájmu, neboť po tak dlouhé době by jej nevyhnutelně vystavilo těžké duševní újmě.
15. Napadeným usnesením č. j. 9 Nc 11/2014-684 ze dne 18. 2. 2019 okresní soud návrhu vedlejší účastnice vyhověl a výkon předmětných rozhodnutí britského soudu zastavil. Okresní soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, protože přemístění nezletilého na území Anglie a Walesu není v jeho zájmu, zvláště s ohledem na to, že nezletilý žije v České republice spolu s matkou, jejím přítelem a dalšími příbuznými již od listopadu 2013. V České republice nezletilý nastoupil do školky, následně pak do školy a má zde kamarády. Matce nezletilého a jejímu příteli se narodila dcera, a nezletilý tedy žije společně se svou polorodou sestrou. Ze znaleckého posudku, který vedlejší účastnice nechala vypracovat, podle okresního soudu vyplývá, že přemístění nezletilého do jiného a vzdáleného prostředí, ve kterém se hovoří jazykem, který nezletilý neovládá, by mohlo ohrozit další vývoj nezletilého a narušit jeho psychickou rovnováhu.
16. O odvolání stěžovatele následně rozhodl Krajský soud v Praze, který usnesením č. j. 32 Co 75/2019-737 ze dne 29. 7. 2019 napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné. Odvolací soud mimo jiné provedl dne 29. 7. 2019 výslech nezletilého. Podle odvolacího soudu by navrácení nezletilého s ohledem na dobu uplynulou od předmětných rozhodnutí britského soudu znamenalo pro dítě psychickou újmu; výslovně uvedl, že: "nezletilý by byl totiž navrácen do prostředí, na které si s ohledem na věk, ve kterém byl matkou bez souhlasu otce přemístěn do České republiky, nepamatuje, nemá k němu vytvořeny žádné citové ani sociální vazby ani neovládá jazyk, kterým se v dané zemi hovoří" (viz bod 25 napadeného usnesení odvolacího soudu).
17. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 20 Cdo 3935/2019-792 ze dne 4. 12. 2019 odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné s odkazem na § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních.
18. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že otec za nezletilým do České republiky dojíždí společně se svojí matkou - babičkou nezletilého, a to přibližně jedenkrát za tři měsíce, s nezletilým se stýká v P. v neutrálním prostředí (například herna, obchodní centrum a podobně) a částečně se kvůli němu naučil i česky.
IV. Argumentace stěžovatele
19. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím a domáhá se jejich zrušení. Namítá, že ačkoliv obecné soudy dospěly k závěru, že veškeré překážky, které způsobily neúměrné prodloužení řízení, byly způsobeny vedlejší účastnicí, jejímu návrhu bylo přesto vyhověno, čímž byla zkrácena základní práva stěžovatele (viz bod 2); napadená rozhodnutí tak odporují zásadám logiky a neodpovídají principům spravedlivého řízení. Zastavením výkonu rozhodnutí byly podle stěžovatele porušeny základní principy právního státu nemo turpitudinem suam allegare potest (tj. z protiprávního jednání nelze mít prospěch) a ius ex iniuria non oritur (tj. z bezpráví právo nevznikne).
20. Stěžovatelovu argumentaci ohledně pochybení obecných soudů lze shrnout následovně: Zaprvé, znalecký posudek k výkonu rozhodnutí britského soudu předně nebylo třeba vypracovat. Měl-li být vypracován, tak jedině na základě rozhodnutí okresního soudu, nikoliv na základě zadání vedlejší účastnice; v rámci případného znaleckého zkoumání pak měla být stěžovateli dána možnost se jej zúčastnit, aby znalec posoudil interakci mezi nezletilým a otcem a aby stěžovatel mohl podat otázky znalci prostřednictvím soudu. Zadruhé, výslech dítěte odvolacím soudem nebyl namístě, jelikož dítě je silně ovlivněno názory matky; soud by měl v každém případě vysvětlit nezletilému, co je skutečným předmětem řízení. Zatřetí, podle stěžovatele obecné soudy pominuly skutečnost, že rozhodnutí britského soudu jsou vykonatelná a že neznamenají automatické svěření nezletilého do péče otce - matka se s nezletilým má vrátit na území Velké Británie na dobu nezbytnou pro vyřešení úpravy péče o dítě a styku. Obecné soudy překročily svoji pravomoc, neboť znovu meritorně rozhodly o úpravě péče o dítě, která však podle dřívějšího nálezu Ústavního soudu náleží britským soudům.
21. Stěžovatel konečně uzavírá, že matka dlouhodobě a účelově maří výkon předmětných rozhodnutí, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na realizaci jeho rodičovských práv. Vedlejší účastnice neučinila žádné opatření, které by vedlo ke splnění její povinnosti stanovené soudy, a závěry obecných soudů ohledně zastavení výkonu rozhodnutí pouze potvrzují svévolné počínání matky, nerespektující povinnosti stanovené jí zákonem a soudními rozhodnutími.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika
22. Soudce zpravodaj připojil spis Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 40 Nc 2505/2014 a spis Okresního soudu v Kladně vedený pod sp. zn. 9 Nc 11/2014; zároveň podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili účastníci řízení (V. 1) a vedlejší účastníci řízení (V. 2). Došlá vyjádření následně zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice (V. 3).
V. 1 Vyjádření účastníků řízení
23. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že návrh stěžovatele považuje za nedůvodný, neboť napadeným rozhodnutím okresního soudu nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Podle okresního soudu bylo zastavení vykonávacího řízení v zájmu nezletilého a důvody tohoto postupu byly podrobně vysvětleny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které okresní soud odkazuje.
24. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že veškeré vznesené námitky stěžovatel uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy a odvolací soud se s nimi pečlivě vypořádal. Znaleckým posudkem, který byl předložen matkou nezletilého, vzal odvolací soud za prokázané, že nezletilý je schopen se ve svém věku odpovídajícím způsobem vyjadřovat, a proto provedl pohovor s nezletilým bez účasti ostatních účastníků řízení. K ostatním závěrům znaleckého posudku odvolací soud při svém rozhodování nepřihlížel, neboť znalecký posudek byl vypracován bez účasti a znaleckého vyšetření obou rodičů. Vypracování nového znaleckého posudku odvolací soud nepovažoval za potřebné, neboť podstatné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci zjistil z výslechu nezletilého, jehož rozumovou a emocionální vyspělost shledal na takové úrovni, že k jeho přání a názoru při svém rozhodování přihlédl. Odvolací soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že pohovor nezletilého neměl být proveden, protože dítě má právo vyjádřit svůj názor v řízení před soudem, který k názoru přihlédne, umožňuje-li to rozumová a emocionální vyspělost nezletilého, což v daném případě splněno bylo. Podle odvolacího soudu v zájmu nezletilého není jeho navrácení do prostředí, na které si nepamatuje a k němuž nemá vytvořené žádné citové a sociální vazby, ani neovládá jazyk, kterým se v dané zemi hovoří.
25. Nejvyšší soud k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání stěžovatele pro jeho objektivní nepřípustnost rozhodl podle platné zákonné úpravy, a proto žádná ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil; ve zbytku zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
V. 2 Vyjádření vedlejších účastníků řízení
26. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost by měla být v části směřující proti napadenému usnesení okresního soudu odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po stanovené lhůtě, v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti napadenému usnesení odvolacího soudu by ústavní stížnost měla být podle vedlejší účastnice zamítnuta.
27. Podle vedlejší účastnice je usnesení okresního soudu, kterým byl výkon předmětných britských rozhodnutí zastaven, věcně správné. Vedlejší účastnice tvrdí, že v dané věci byly dány dva důvody k zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí nestalo vykonatelným. Zaprvé, vedlejší účastnici nebyla cizozemská rozhodnutí doručena ani jedním ze způsobů, které jsou stanoveny v nařízení o doručování písemností. Zadruhé, předmětná cizozemská rozhodnutí nemohou být v České republice vykonána, aniž by před tím byla v České republice prohlášena za vykonatelná podle čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel II bis; výkon britských rozhodnutí bez předchozího prohlášení jejich vykonatelnosti je totiž nepřípustný, neboť předmětná rozhodnutí nebyla osvědčena podle čl. 42 nařízení Brusel II bis (osvědčení nebylo vystaveno na jednotném formuláři obsaženém v příloze IV Nařízení). K oběma britským rozhodnutím naopak bylo vystaveno osvědčení podle čl. 39 nařízení Brusel II bis, přičemž obě osvědčení byla vystavena na jednotném formuláři obsaženém v příloze II Nařízení. Vedlejší účastnice dále uvedla, že k zastavení výkonu předmětných rozhodnutí byl dán rovněž důvod podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nezletilý po dobu více než pěti let, tj. více než tři čtvrtiny svého života, žije nepřetržitě s vedlejší účastnicí v České republice, což se stalo především v důsledku procesního postupu otce. Podle vedlejší účastnice by byl výkon předmětných cizozemských rozhodnutí za uvedených okolností v rozporu se zájmem nezletilého, neboť ten by byl vystaven těžké duševní újmě a vytržen ze svého obvyklého rodinného prostředí. Při rozhodování v dané věci je podle vedlejší účastnice nutné zvažovat na jedné straně základní práva stěžovatele a na straně druhé základní práva nezletilého, zejména pak jeho základní právo na zdravý duševní vývoj, a přednost je třeba dát právu dítěte.
28. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí - opatrovník nezletilého ustanovený usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 9. 3. 2020 - ve svém vyjádření uvedl, že jeho psycholožka provedla s nezletilým dne 17. 3. 2020 on-line (s využitím služby Skype) rozhovor, jehož účelem bylo seznámit nezletilého s aktuální situací, především ho informovat o ústavní stížnosti a zjistit pro účely řízení jeho přání a názor na rodinnou situaci tak, aby k němu bylo možné přihlédnout. Opatrovník nezletilého navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou, nebo nálezem zamítl, neboť podle něj nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
29. Podle opatrovníka nezletilého stěžovatel po celou dobu řízení klade důraz pouze na svá práva, dožaduje se navrácení dítěte do Spojeného království a nepřihlíží k tomu, jaký dopad by představoval takový zásah do života dnes již osmiletého chlapce, který je schopen úměrně svému věku vnímat a uvědomovat si, co se kolem něj děje a co to pro něj znamená. Ustanovení § 127a o. s. ř. podle opatrovníka nezletilého jednoznačně staví znalecké posudky předložené účastníky řízení naroveň znaleckým posudkům vyžádaným soudem, splňují-li všechny zákonem stanovené náležitosti. Znalecký posudek v projednávané věci zákonné náležitosti splňoval; proto stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno nebylo. Předsedkyně senátu odvolacího soudu měla možnost si o schopnostech nezletilého vytvořit vlastní názor na základě osobního setkání, které u ní nevyvolalo důvody pochybovat o závěrech předloženého znaleckého posudku.
30. Opatrovník nezletilého dále uvádí, že nezletilý je stále dítě, které potřebuje pro svůj zdárný vývoj jistotu stabilního prostředí, a případné trauma způsobené náhlým přemístěním do pro něj neznámého prostředí, navíc proti jeho vůli, by mohlo mít dalekosáhlé následky pro jeho další psychický, sociální a emocionální rozvoj. Obecné soudy postupovaly podle názoru opatrovníka nezletilého v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. V současné situaci by jednoznačně nebylo v zájmu nezletilého, aby byl vytržen ze svého přirozeného sociálního prostředí a přemístěn do prostředí pro něj cizího, ve kterém pobývat nechce a ve kterém není schopen se dorozumět. Přemístění není podle opatrovníka nezletilého namístě, neboť doposud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o úpravě péče o nezletilého. I případné přemístění do Spojeného království, které by bylo uskutečněno pouze za účelem vedení tohoto řízení, by mohlo vytrhnout nezletilého z jeho stabilního zázemí, byť pouze na několik týdnů nebo měsíců (pokud by rozhodly příslušné britské soudy o jeho svěření do péče matky); takový postup však v žádném případě nelze shledávat jako konformní se zájmy nezletilého.
V. 3 Replika stěžovatele
31. Ve své replice na vyjádření ostatních účastníků řízení a vedlejších účastníků doručené Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2020 stěžovatel uvedl, že trvá na své ústavní stížnosti a v plném znění na ni odkazuje. První krok, který podle stěžovatele vyústil až v předmětné řízení, učinila matka, která nezletilého protiprávně přemístila z místa jeho obvyklého bydliště ve Velké Británii. Podle stěžovatele Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14 uvedl, že české soudy v rozporu s čl. 42 odst. 1 nařízení Brusel II bis odmítly uznat a vykonat rozhodnutí britského soudu o bezodkladném navrácení dítěte, ačkoli byla tato rozhodnutí opatřena osvědčením podle čl. 39 Nařízení. Stěžovatel konečně uvedl, že soud, který bude meritorně rozhodovat o úpravě poměrů, je soud ve Velké Británii, nikoliv soud v České republice.
VI. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
32. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; není rovněž nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
33. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 stejného zákona dále platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
34. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť dovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
35. Pro hodnocení včasnosti části ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům okresního soudu a odvolacího soudu je určující, že Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání v takovém případě není závislé na uvážení Nejvyššího soudu, a proto se neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jinak řečeno, podání dovolání, které je nepřípustné na základě jasného zákonného ustanovení, nepředstavuje efektivní vyčerpání mimořádného opravného prostředku. V důsledku těchto závěrů je obecně třeba ústavní stížnosti v částech směřujících proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podané a je třeba je odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3770/19 ze dne 14. 2. 2020 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3056/19 ze dne 26. 11. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
36. Odvolací soud nicméně stěžovatele v napadeném usnesení nesprávně poučil o možnosti podání dovolání, jelikož použil "tradiční" poučovací formuli: "Proti tomuto usnesení lze podat dovolání za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, jímž je Nejvyšší soud České republiky."
37. Orgány veřejné moci jsou povinny při posouzení, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovat princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci; účastníkovi řízení tak nesmí být na újmu, postupoval-li při využití procesního prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení [viz bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. I přesto, že nesprávné poučení nemá vliv na skutečnou dostupnost (mimořádného) opravného prostředku, účastníkovi nemůže jít k jeho tíži, tj. účastníkovi nemůže být upřena ochrana jeho práv, jednal-li v důvěře ve správnost postupu - procesního poučení obecného soudu [viz bod 24 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020 (N 31/98 SbNU 343)]. Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech totiž vyplývá jak z § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
38. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu nepředstavovalo podání dovolání stěžovatele neefektivní postup, a proto byla lhůta pro podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu zachována i v části směřující proti rozhodnutím okresního soudu i odvolacího soudu (napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 16. 12. 2019). Ústavní soud proto meritorně přezkoumal všechna napadená rozhodnutí obecných soudů [obdobně viz např. nález sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. 11. 2002 (N 140/28 SbNU 223) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2651/07 ze dne 6. 3. 2008]. Odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost, které by bylo důsledkem chybného poučení obecného soudu, a nikoli pochybením stěžovatele, by totiž mohlo způsobit odepření spravedlnosti, a samo by tak zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele [nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733)].
VII. Upuštění od ústního jednání
39. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, a proto je neprovedl (§ 44 věta první zákona o Ústavním soudu); pro své rozhodnutí měl dostatek informací z připojených spisů a podání účastníků (vedlejších účastníků) i opatrovníka.
VIII. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
40. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]; výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
41. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je opodstatněná, jelikož zastavením výkonu rozhodnutí britského soudu obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy i právo na rodinný život zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a na péči o děti a jejich výchovu zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Dříve, než Ústavní soud posoudí konkrétní okolnosti projednávaného případu (VIII. 2), shrne nejprve ústavněprávní a zákonné požadavky na výkon rozhodnutí ve věcech navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého (VIII. 1).
VIII. 1 Ústavněprávní požadavky na výkon rozhodnutí ve věcech navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého
42. Imperativ ochrany lidských práv je jedním ze základních kamenů demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a ústavní požadavky na ochranu základních práv a svobod prostupují celým právním řádem. Zatímco ve veřejnoprávních vztazích, tzn. vztazích mezi státem a jednotlivcem, působí základní práva přímo, v horizontálních vztazích působí zprostředkovaně, tedy jako základní zásady a hodnoty, které prozařují skrze normy podústavního práva, a to včetně oblastí práva soukromého [viz bod 22 nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282)].
43. Podle čl. 4 Ústavy mají obecné soudy povinnost vykládat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1287/14 ze dne 31. 8. 2015 (N 159/78 SbNU 401)]. Při výkladu právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách aplikovaného předpisu, nýbrž je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne 23. 11. 2017 (N 217/87 SbNU 493)].
44. Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy Česká republika dodržuje závazky z mezinárodního práva; podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
45. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že čl. 10a Ústavy otevírá vnitrostátní právní řád pro působení unijního práva, včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu České republiky [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 45/17 ze dne 14. 5. 2019 (N 76/94 SbNU 19; 161/2019 Sb.), bod 53]. Obsah čl. 1 odst. 2 Ústavy ve vztahu k právu Evropské unie Ústavní soud vyložil tak, že domácí právní předpisy, včetně Ústavy, mají být interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu; existuje-li několik interpretací ustanovení ústavního pořádku a jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v Evropské unii, je nutno volit eurokonformní výklad podporující realizaci závazku, nikoli výklad, jenž realizaci znemožňuje [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/17 ze dne 14. 5. 2019 (161/2019 Sb.), bod 54].
46. I pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo "eurokonformním" způsobem, tzn. při více výkladových variantách volit variantu, jež bude v souladu s právem Evropské unie [viz nález sp. zn. III. ÚS 1996/13 ze dne 16. 7. 2015 (N 130/78 SbNU 57)]. Jinými slovy, ustanovení čl. 4 Ústavy je třeba vykládat ve světle čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 10a Ústavy tak, že povinností soudní moci je v rámci poskytování ochrany základním právům a svobodám dbát na dodržování závazků, které pro Českou republiku vyplývají z práva Evropské unie; zvláště významné je to v případě závazků plynoucích z Listiny základních práv Evropské unie, která je lidskoprávním katalogem a již Ústavní soud považuje za součást referenčního rámce přezkumu [viz nález sp. zn. II. ÚS 2778/19 ze dne 5. 11. 2019 (N 186/97 SbNU 31), bod 25, či nález sp. zn. II. ÚS 78/19 ze dne 24. 1. 2020 (N 14/98 SbNU 108), bod 11]. Listina základních práv Evropské unie se dle svého čl. 51 odst. 1 "aplikuje výhradně v situacích, v nichž dochází k uplatnění unijního práva" [viz nález sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016 (N 200/83 SbNU 209), bod 30; nález sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017 (N 148/86 SbNU 485), bod 70; nález sp. zn. II. ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019 (N 103/94 SbNU 256), bod 45].