Nález
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech a) Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda, zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Palackého 740/1, a b) Kristiny Colloredo-Mansfeldové, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze, Spálená 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569 ze dne 28. listopadu 2011, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 11. února 2009, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 148/2007-1227 ze dne 18. října 2007 a č. j. 23 Co 396/2009- -1501 ze dne 27. ledna 2011, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1. Národního památkového ústavu, zastoupeného Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou, se sídlem Šilingrovo náměstí 3, Brno, a 2. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569 ze dne 28. 11. 2011, rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 11. 2. 2009 a rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 148/2007-1227 ze dne 18. 10. 2007 a č. j. 23 Co 396/2009-1501 ze dne 27. 1. 2011 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu stanoveným postupem a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569 ze dne 28. 11. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 11. 2. 2009 a rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 148/2007-1227 ze dne 18. 10. 2007 a č. j. 23 Co 396/2009-1501 ze dne 27. 1. 2011 se ruší.
Odůvodnění
I. Předmět řízení
1. Oba stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali vydání věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně a které původně patřily do majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího, nar. 1866, a Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího, nar. 1910. Těm byly požadované věci původně odňaty jako nepřátelům německé říše, poté jim byly odňaty podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, jako osobám německé národnosti. Po zrušení konfiskačních výměrů jim věci fakticky vráceny nebyly a o možnost domáhat se jich přišli kvůli změně politických poměrů po únoru 1948.
2. Své právo stěžovatelé odvozovali od toho, že stěžovatel je závětním dědicem původního žalobce Jeronýma Colloredo-Mannsfelda, nar. 1912, který byl adoptivním synem Josefa Colloredo-Mansfelda staršího. Stěžovatelka pak je dcerou Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího, který také byl adoptivním synem Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího. (Ústavní soud respektuje, že ve větvi stěžovatelky se rodové jméno píše bez zdvojeného písmene "n" ve slově Mansfeld, zatímco ve větvi stěžovatele se píše se zdvojeným "nn").
3. V řízení nebylo sporné, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy osobami nastupujícími po původních vlastnících věcí. Oba stěžovatelé jsou oprávněni po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším a výlučně stěžovatelka je oprávněna i po Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladším. V průběhu řízení se postupně staly podstatnými dvě otázky: kdy došlo k odnětí vlastnictví k žalovaným věcem a zda je možné určit, kterému z Colloredo-Mansfeldů patřil který majetek (zejména ve vztahu ke zrušení a vypořádání colloredo-mansfeldského fideikomisu v roce 1925 a předchozí inventuře fideikomisiálního majetku a jeho separaci od alodiálního majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda, nar. 1813).
4. Okresní soud v Pardubicích o žalobě stěžovatelů rozhodl postupně třemi částečnými rozsudky, které se vztahovaly k různým skupinám věcí:
Řízení v části o vydání 68 obrazů
5. Rozsudkem č. j. 5 C 207/98-120 ze dne 2. 7. 1998 Okresní soud v Pardubicích uložil žalovanému Památkovému ústavu Pardubice uzavřít dohodu o vydání konkrétních 68 obrazů do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů se stejnými podíly. Vyšel přitom z toho, že v řízení bylo prokázáno, že obrazy byly jako předměty vymezené dohodou o vypořádání reálného svěřenectví (fideikomisu) ze dne 25. 4. 1925 v rozhodném období ve výlučném vlastnictví Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího. Stát toto vlastnictví v roce 1946 a 1947 uznal tím, že zrušil konfiskační rozhodnutí a Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu umožnil návštěvu zámku Opočno a dispozici s majetkem tam uloženým (doplnění sbírek). Národní správa zámku sice nedovolila setrvání na zámku, stalo se to však právě z důvodu národní správy zámeckých nemovitostí, nikoliv z důvodů neuznání vlastnického práva ke sbírkám. Tento závěr soud dovodil mimo jiné i z dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947. Teprve v roce 1948 nebyly návštěvy Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu povoleny, po 25. 2. 1948 stát převzal obrazy bez právního důvodu a snaha o jejich vydání byla kvůli změně politické a právní situace fakticky bez významu.
6. Toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem sp. zn. 26 Co 351/99 ze dne 1. 6. 2000. Předně konstatoval, že rozsudek okresního soudu byl sice vydán pod sp. zn. 5 C 207/98, je však třeba ho považovat za částečný rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 147/92, protože bylo zrušeno dřívější rozhodnutí o vyloučení této části věci k samostatnému projednání. Krajský soud dále doplnil dokazování a ze svých skutkových zjištění ve spojitosti se skutkovými zjištěními okresního soudu dovodil, že stát uznal vlastnictví Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího, a že k odnětí vlastnického práva k obrazům tedy došlo až v rozhodném období, tj. po 25. 2. 1948. Krajský soud se přitom výslovně odvolal i na návštěvy Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího na zámku v Opočně a jeho dispozici se sbírkami tam uloženými.
7. Následné dovolání Národního památkového ústavu Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 28 Cdo 2446/2000 ze dne 24. 4. 2001 mimo jiné i proto, že dovolací námitky proti skutkovému závěru nižších soudů o převzetí majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího nemohly založit přípustnost dovolání.
Řízení v části o vydání slavnostního kočáru, dalších obrazů, loveckých trofejí, zbrojních a jiných předmětů (dále též "vydání slavnostního kočáru a dalších věcí")
8. Rozsudkem č. j. 5 C 147/92-1123 ze dne 27. 10. 2006 Okresní soud v Pardubicích uložil žalovanému Národnímu památkovému ústavu uzavřít dohodu o vydání slavnostního kočáru landauer, konkrétních 38 obrazů, 15 lustrů, 223 zbrojních předmětů a šesti sad loveckých trofejí do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů. Dále uložil žalovanému Národnímu památkovému ústavu uzavřít dohodu se stěžovatelkou o vydání konkrétních čtyř lustrů a 155 předmětů převážně jídelního vybavení a příborů. Vyšel přitom z toho, že původním vlastníkem předmětů vydávaných do spoluvlastnictví stěžovatelů byl Josef Colloredo-Mannsfeld starší, jeho vlastnictví stát z výše uvedených důvodů uznal ještě v roce 1947 a tyto předměty převzal bez právního důvodu až po 25. 2. 1948. U předmětů vydávaných výlučně stěžovatelce soud dospěl k závěru, že jejich původním vlastníkem byl Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší, neboť tyto předměty byly jmenovitě uvedeny v protokolu z roku 1896 o revizi o částech zařízení, obrazů, rodinných portrétů a jiných movitostech náležejících jako příslušenství ke zrušenému reálnému svěřenectví Opočno. Právo k těmto věcem Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladšímu vzniklo podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, neboť tyto věci mu byly neprávem konfiskovány v průběhu nacistické okupace a jeho nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody.
9. Toto rozhodnutí změnil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 18 Co 148/2007-1227 ze dne 18. 10. 2007 tak, že zamítl žalobu stěžovatelů.
10. Ve vztahu k samostatnému nároku stěžovatelky na věci původně vlastněné Dr. Josefem Colloredo-Mansfeldem mladším krajský soud dovodil, že by původní vlastník měl sice nárok na vrácení věcí podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., k obnovení jeho vlastnictví by však muselo dojít kladným rozhodnutím příslušného orgánu. K takovému rozhodnutí však Dr. Josef Colloredo-Mansfeld návrh před rokem 1948 nepodal. Protože ke ztrátě vlastnictví došlo ještě před 25. 2. 1948, není možné vydat věci stěžovatelce podle § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Za toho stavu by bylo možné je stěžovatelce vydat jen podle § 3 odst. 2 téhož zákona, který však vyžaduje, aby Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší pozbyl věci v době nacistické okupace z důvodu rasové perzekuce. To v řízení prokázáno nebylo, neboť jeho perzekuce měla spíše národnostní či politickou povahu.
11. Ve vztahu ke společnému nároku stěžovatelů na věci původně vlastněné Josefem Colloredo-Mannsfeldem starším krajský soud dovodil, že sice došlo k obnovení jeho vlastnictví, ale stát již v roce 1947 neumožnil Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu s těmito věcmi nakládat. Převzal je tedy bez právního důvodu ještě před rozhodným datem 25. 2. 1948. Tento závěr soud dovodil mimo jiné i z dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947, z něhož podle soudu plyne, že národní správce neumožnil Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu přístup do zámku, přestože věděl, že jeho vlastnické právo bylo obnoveno. Movitý majetek tak sledoval právní osud samotného zámku, který byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 prohlášen za národní kulturní památku a předán do správy a užívání národní kulturní komise včetně movitých věcí nacházejících se na zámku.
12. Následné dovolání stěžovatelů zamítl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 2. 11. 2009. Uvedl, že rozhodnutí okresního i krajského soudu vychází z toho, že movitý majetek nacházející se na zámku byl prohlášen za státní kulturní památku rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 a odevzdán do správy a užívání národní kulturní komise. Za toho stavu se krajský soud neodchýlil nedůvodně (např. bez změny skutkových zjištění) od právních závěrů dovolacího soudu v obdobném právním vztahu, případně ve svém rozhodnutí nevycházel z něčeho, co ve spisu není vůbec obsaženo.
Řízení v části o vydání zbylých věcí
13. Rozsudkem č. j. 5 C 147/92-1337 ze dne 22. 4. 2009 okresní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti Národnímu památkovému ústavu uzavřít s nimi dohodu o vydání zbylé části původně žalovaných věcí tvořících mobiliář zámku v Opočně. Soud v zásadě odkázal na skutkové a právní závěry ve výše citovaném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 148/2007-1227, na ně navazující závěry rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 a související nález Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 107/04ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509) ve věci restituce samotného zámku v Opočně. Ve vztahu k samostatnému nároku stěžovatelky tak okresní soud uzavřel, že Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší o vlastnické právo přišel za nacistické okupace, po válce se nestal alespoň knihovním vlastníkem věcí a před 25. 2. 1948 nepodal návrh na jejich vrácení podle zákona č. 128/1946 Sb. Že jej nepodal ani poté je z důvodu změny politických a společenských poměrů pochopitelné, za toho stavu by však měl nárok na jejich vrácení jen, pokud by jich původně pozbyl z důvodu rasové perzekuce, což se však nestalo. Ve vztahu ke společnému nároku stěžovatelů okresní soud uzavřel, že se Josef Colloredo-Mannsfeld starší sice po válce domohl zrušení konfiskačních dekretů, vráceným majetkem však nikdy nemohl disponovat, což bylo prokázáno dopisem národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947, podle něhož Josef Colloredo-Mannsfeld starší, Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší a Jeroným Colloredo-Mannsfeld přijeli na zámek a odjeli téhož dne poté, co byli seznámeni s tím, že návštěvy v zámku nejsou povoleny.
14. Toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 23 Co 396/2009-1501 ze dne 27. 1. 2011. Vyšel z toho, že v dlouho trvajícím řízení byla naprostá většina právních a skutkových otázek vyřešena; rozhodnou otázkou tak je pouze to, kdy došlo k odnětí majetku právních předchůdců stěžovatelů a zda se tak stalo z důvodu rasové perzekuce. K tomu soud uvedl, že je vázán předchozími závěry soudů v té části věci, v níž okresní soud rozhodoval rozsudkem č. j. 5 C 147/92-1123 o vydání slavnostního kočáru, dalších obrazů, zbrojních, zařizovacích a jiných předmětů, protože zamítavý rozsudek byl akceptován jak Nejvyšším soudem, tak i Ústavním soudem. K jinému závěru by tak krajský soud mohl dospět jen při změně právní či skutkové situace. V odvolacím řízení tak doplnil dokazování k otázce důvodu perzekuce rodiny Colloredo-Mansfeldů a uzavřel, že vůči ní byly uplatněny odsouzeníhodné diskriminační postupy z důvodů národnostních a politických (mimo jiné pro podepsání prohlášení o věrnosti českému národu). Nešlo však o rasovou perzekuci ve smyslu závěrů nálezusp. zn. III. ÚS 107/04a záměru restitučního zákonodárce.
15. Dále soud konstatoval, že jemu nebylo z úřední činnosti známo rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947, o něž soudy opřely své závěry v předcházející části řízení o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí. Pokusil se tedy doplnit dokazování touto listinou, dospěl však k závěru, že tato listina se v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezusp. zn. III. ÚS 107/04nenachází na č. l. 60 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95 týkajícího se vydání samotného zámku Opočno. Na tomto místě se nachází toliko listina Ministerstva zemědělství ze dne 27. 5. 1957, která potvrzuje obsah předchozího rozhodnutí ze dne 30. 4. 1947. Na základě takto doplněného skutkového stavu soud konstatoval, že oproti předchozím rozhodnutím nevyšlo v řízení najevo nic nového. Závěry v části věci týkající se vydání slavnostního kočáru a dalších věcí spočívaly především na interpretaci dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947. Ty byly pouze doplněny o poznatky z chybějícího rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 v tom smyslu, že i tato listina potvrzuje přesvědčení státu, že mu náleží majetek Colloredo-Mansfeldů v Opočně. Skutečnost, že se toto rozhodnutí ve spisu nenachází, krajský soud považoval za změnu skutkového stavu, která není dostatečně významná pro odchýlení od skutkových a právních závěrů rozhodnutí vydaných v části věci o vydání slavnostního kočáru a dalších.
16. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569 ze dne 28. 11. 2011. Uvedl, že okresní soud i krajský soud byly vázány názorem dovolacího soudu. Ten v rozsudku č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 shledal správným názor, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší ztratil vlastnické právo před 25. 2. 1948 a k jeho obnovení nedošlo. S tím nebylo rozporné skutkové zjištění krajského soudu, že Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu nebyl umožněn vstup do zámku k nakládání s movitými věcmi zde uloženými. V tomto rozsudku Nejvyšší soud také akceptoval, že movitý majetek byl prohlášen za státní kulturní majetek rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 a předán do správy a užívání národní kulturní komise. Protože v části řízení o vydání zbylých věcí nevyšlo přesvědčivě najevo nic, co by právně či skutkově tento závazný názor vyvracelo, nemohlo být dovolání přípustné k řešení dosud neřešené otázky. Dovolací námitky vůči skutkovým závěrům, které podle dovolatelů neměly oporu v provedeném dokazování, tak nemohly být v dovolacím řízení řešeny.
II. Ústavní stížnosti
17. Proti části uvedených rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé brojili ústavními stížnostmi:
Ústavní stížnosti v části o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí
18. Rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 a krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227 ze dne 18. 10. 2007 vyneseným v části o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí stěžovatelé vytýkali porušení jejich práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví především ve smyslu majetku, k němuž se váže legitimní očekávání jeho nabytí.
Námitky stěžovatele
19. Rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel vytýkal, že se prakticky nevypořádal s jeho dovolacími námitkami. K otázce doby převzetí majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího pouze konstatoval, že nalézací soud i odvolací soud shodně vycházely z toho, že zámek Opočno byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 prohlášen za státní kulturní majetek včetně movitých věcí nacházejících se v zámku. Dále vytýkal rozsudku krajského soudu, že jde o překvapivé rozhodnutí. Při ústním jednání měli účastníci možnost přednést své návrhy. Otázce převzetí majetku nebylo ústní jednání vůbec věnováno. Stěžovateli tak byla odňata možnost skutkově a právně argumentovat ke stěžejní otázce, protože z ničeho nevyplývalo, že krajský soud považuje dokazování za nedostatečné. V řízení nebyl proveden důkaz rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947. Z ničeho neplyne, že by tato listina byla soudu známa z úřední činnosti. I tak by ale měla být provedena jako důkaz, protože stěžovateli známa není.
20. Zaujaté právní závěry jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, protože movité věci v zámku nemohly bez dalšího sledovat jeho osud, protože měly již desítky let rozdílné vlastníky. Státní orgány v letech 1946-1947 opakovaně kladly důraz na to, že se liší právní osud nemovitých i movitých věcí.
21. Uvedl, že rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380-96-1946 ze dne 29. dubna 1947 bylo doloženo, že konfiskace a národní správa majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího byla zrušena a jeho vlastnické právo k movitým věcem tak bylo po 25. únoru 1948 řádně obnoveno. Obecné soudy pojem "převzetí věci státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím" aplikovaly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a mimo meze ústavnosti. Dopis národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku č. 219/nc ze dne 30. dubna 1947, ze kterého vyplývá, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší v zámku pobýval a uložil zde i další své věci, dokazuje podle stěžovatele jednoznačně jeho vůli s majetkem disponovat. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací však tento důkaz hodnotil zcela opačně, bez ohledu na to, že ve svém předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 26 Co 351/99 ze dne 1. 6. 2000 jej použil jako jeden z důkazů prokazujících obnovení vlastnického práva Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího.
22. Ačkoliv tak odvolací soud posoudil otázku okamžiku převzetí movitých věcí státem zcela odlišně od soudu prvního stupně a od svého dřívějšího rozhodnutí, neumožnil stěžovateli na změněnou situaci reagovat, skutkově ani právně argumentovat a předkládat návrhy. Tím, že jej nepoučil v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., porušil princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
23. Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že své skutkové závěry opírají o rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. dubna 1947, které však nebylo jako důkaz v řízení provedeno. Pokud odvolací soud argumentuje pouze tím, že mu je známo z jeho činnosti, zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
24. Podle stěžovatele se dovolací soud nevyslovil k otázce, zda stát převzal movité věci ve vlastnictví Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího v rozhodném období bez právního důvodu a dostatečně se nevypořádal s jeho námitkami. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008sp. zn. I. ÚS 129/06(N 179/51 SbNU 217) a Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 23 Cdo 4275/2008 a ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 26 Cdo 1559/2007.
Námitky stěžovatelky
25. Stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí jako zasahujících do práva na spravedlivý proces zakotveného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, v němž se jako osoba oprávněná po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším domáhala vydání mobiliáře zámku v Opočně. Uvedla, že rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380/96-1946 ze dne 29. dubna 1947 bylo doloženo, že konfiskace a národní správa majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího byla zrušena, a jeho vlastnické právo k movitým věcem tak bylo řádně obnoveno. Obecné soudy měly pojem "převzetí věci státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím" aplikovat v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a mimo meze ústavnosti. Soudy měly nesprávně posoudit otázku okamžiku převzetí movitých věcí státem, přičemž neumožnily stěžovatelce na tento dílčí závěr a úsudek reagovat, skutkově ani právně argumentovat a předkládat návrhy. Tím, že ji nepoučily v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., porušily princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Stěžovatelka konečně obecným soudům vytkla, že vadně posoudily důvody, pro které byly movité věci, o jejichž vydání v řízení šlo, zabaveny orgány Protektorátu Čechy a Morava, resp. pro které tento majetek propadl ve prospěch Třetí říše, neboť pronásledování předchozích vlastníků bylo v období druhé světové války vedeno právě z důvodu příslušnosti k rase, nikoli z důvodů národnostních, jak soudy chybně uzavřely; tím zůstala nenaplněna litera zákona (ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Z uvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnosti v části o vydání zbylých věcí
26. Rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569, krajského soudu č. j. 23 Co 396/2009-1501 a okresního soudu č. j. 5 C 147/92-1337 vyneseným v části o vydání zbylých věcí stěžovatelé vytýkali porušení jejich práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví především ve smyslu majetku, k němuž se váže legitimní očekávání jeho nabytí.
Námitky stěžovatele
27. Stěžovatel tato porušení spatřoval v tom, že okresní soud i krajský soud svá rozhodnutí založily především na odkazech na rozhodnutí vynesená v části věci o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí a bagatelizovaly přitom význam, který soudy této předchozí části přisoudily rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947. Dále se obecné soudy nevypořádaly s řadou důkazů, z nichž plynou přesně opačné skutkové závěry, a některé důkazy zjevně deformovaly (např. skutkový závěr, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší nebyl vpuštěn do zámku, je v přímém rozporu s obsahem dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947). Popsané vady odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vzbuzují pochybnost, zda měl soud k dispozici úplný spisový materiál (zejména v části týkající se vydání 68 obrazů). Tato pochybnost je jen potvrzena tím, že soud neměl úplný spisový materiál v době, kdy u něj stěžovatel nahlížel do spisu. Soud tedy pochybil, neboť se při svém rozhodování nemohl seznámit právě s těmi podklady, na něž stěžovatel odkazoval.
28. Dále je zjevně nesprávný závěr krajského soudu v tom, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 bylo v předchozím řízení použito jen okrajově. Právě naopak. Vedle dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947 šlo o druhý klíčový důkaz, na němž soudy založily svůj závěr, že stát převzal movité věci v zámku bez právního důvodu ještě před 25. 2. 1948. To vše za situace, kdy soudy toto rozhodnutí neměly vůbec k dispozici, protože se ve spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou nenachází. Teprve v této části řízení měl stěžovatel možnost se s tímto údajným rozhodnutím seznámit a uplatnit vůči němu protiargumentaci včetně návrhu důkazů k prokázání toho, že stát ještě v roce 1947 uznal vlastnictví Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího. K prohlášení movitého majetku za národní kulturní památku nebyly nikdy splněny zákonné podmínky, což je potvrzeno právě i listinou Ministerstva zemědělství ze dne 27. 5. 1957, která se ve spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ve skutečnosti nachází. Podle dobové judikatury navíc neměla faktická národní správa majetku, který do ní podle právních předpisů nespadal, žádné právní účinky.
29. Jakkoliv byly nevyhovující skutkové a právní závěry vysloveny již v části věci týkající se vydání slavnostního kočáru a dalších věcí, nebyl jimi krajský soud vázán v části týkající se vydání zbylých věcí. Měl tedy skutkový stav posoudit samostatně a nevycházet z předchozích defektních skutkových závěrů. V dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947 je výslovně uvedeno, že Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu byl přístup do zámku umožněn, že je vlastníkem zde uloženého movitého majetku a že zde uložil další listiny do rodinného archivu. Zjevně tedy stát jeho vlastnické právo uznal a umožnil mu s majetkem disponovat. Josef Colloredo-Mannsfeld starší po válce pobýval ve Francii a byl již vysokého věku, přesto zámek v letech 1945 až 1948 několikrát navštívil a vkládal do jeho mobiliáře nové předměty. Za toho stavu nemůže obstát závěr o převzetí majetku státem ještě před 25. 2. 1948, založený na skutkových zjištěních o nevpuštění do zámku a nemožnosti dispozice s majetkem zde uloženým.
Námitky stěžovatelky
30. Stěžovatelka odkazuje stran věcné argumentace na obsah již podaných ústavních stížností vedených u Ústavního soudu podsp. zn. IV. ÚS 1234/09(viz níže) asp. zn. II. ÚS 380/08(usnesenísp. zn. II. ÚS 380/08ze dne 10. 4. 2012) a žádá, aby všechny tři ústavní stížnosti byly posuzovány ve vzájemném konsenzu. Za nesprávný považuje závěr obecných soudů, že není oprávněnou osobou k vydání předmětných věcí podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože ke konfiskaci předmětného majetku Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího v období Protektorátu Čechy a Morava nedošlo z důvodu rasové perzekuce, nýbrž z důvodu národnostní perzekuce, a dále závěr, že k odnětí předmětného majetku došlo před rozhodným obdobím, tedy před 25. 2. 1948. V podstatě namítá, že neexistuje jakýkoli titul, podle něhož by stát převzal předmětné věci již před počátkem rozhodného období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., přičemž zpochybňuje význam listiny ze dne 30. 4. 1947, o niž soud opřel svůj závěr o tom, že se stát zmocnil předmětného majetku ještě před rozhodným obdobím. Dle jejího názoru bylo rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380-96-1946 ze dne 29. dubna 1947 doloženo, že konfiskace a národní správa majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího byla zrušena a jeho vlastnické právo k movitým věcem tak bylo po 25. únoru 1948 řádně obnoveno. Obecné soudy tedy pojem "převzetí věci státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím" aplikovaly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelka dále setrvává na širším výkladu pojmu "rasová perzekuce" ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a svá tvrzení dokládá obsahem expertního posudku z oboru historie, z něhož vyplývá, že rasová perzekuce se týkala nejen židovského obyvatelstva, ale také dalších negermánských etnik. Za nesprávné považuje definiční vymezení tohoto pojmu v nálezu Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 107/04, s nímž rozsáhle polemizuje. Má za to, že i ohledně této sporné otázky si obecné soudy neopatřily dostatek relevantních skutkových podkladů svědčících o tom, že původnímu vlastníku nebyl majetek konfiskován právě z důvodu rasové perzekuce v restriktivním výkladu tohoto termínu, neboť ve vícero dokumentech, na něž stěžovatelka poukazuje, je zmíněno židovství rodiny a její sympatie k Židům.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
Původní vyjádření k ústavním stížnostem
31. Ústavní soud v řízení o původních ústavních stížnostech požadoval vyjádření účastníků řízení toliko v případě návrhu stěžovatele, přičemž Nejvyšší soud a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích uvedly následující:
32. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své dosavadní závěry a konstatoval, že stěžovatelovu výtku vadného hodnocení důkazů nelze pokládat za dovolací důvod ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu.
33. Krajský soud ve svém vyjádření v původním řízení nesouhlasil s názorem stěžovatele, že by jím vyslovené právní závěry neměly oporu ve skutkových zjištěních. Dospěl sice k odlišnému právnímu posouzení věci, avšak podle okresním soudem správně použité (totožné) právní normy. Okresní soud se totiž při hodnocení předpokladů pro vydání majetku oprávněným osobám dle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů odklonil od obecně přijímaného výkladu pojmu "rasová perzekuce" a rozhodného období pro převzetí majetku státem (§ 6 a § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Poučení dle § 118a o. s. ř. soud poskytne tehdy, jestliže účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo jestliže je uvedl neúplně, a to ve vztahu k právní normě, která má být použita (otázka případně odlišné právní kvalifikace). V posuzované věci však o takový případ nešlo. Nárok byl uplatněn a obecnými soudy posuzován podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Odlišné právní posouzení v úvahu nepřichází (nakonec již s ohledem na prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku). V projednávaném případě nejde o to, že by účastník neměl příležitost tvrdit skutečnosti významné z hlediska účastníkem uvažovaného právního předpisu, nýbrž o to, že účastníku nejde z hlediska hmotného práva vyhovět vůbec. Takové rozhodnutí nelze považovat za překvapivé. Nadto k převzetí majetku předchůdců stěžovatele došlo mimo rozhodné období vymezené restitučním předpisem. Krajský soud proto nepovažoval stížností uplatňované důvody za opodstatněné.
Dodatečná vyjádření účastníků a vedlejších účastníků po obnově řízení
34. Vzhledem k tomu, že předchozí rozhodnutí o ústavních stížnostech stěžovatelů byla zrušena v rámci obnovy řízení po rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva usneseními č. j.Pl. ÚS 25/17-49ze dne 3. 1. 2018 a č. j.Pl. ÚS 25/17-76ze dne 23. 10. 2018, účastníci a vedlejší účastníci v obnoveném řízení uvedli nad rámec již výše uvedeného následující:
35. Nejvyšší soud k ústavním stížnostem uvedl, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve prospěch stěžovatelů jasně stojí na tom, že stěžovatelům měla být dána možnost seznámit se s důkazy, z nichž soudy při rozhodování vycházely, a měla jim být dána možnost na tyto důkazy v řízení reagovat. Vzhledem k tomu, že odstranění vytýkaných vad je možné zpravidla jen v nalézacím řízení, je postup Ústavního soudu takřka předurčen. Nad rámec toho Nejvyšší soud neshledal důvod, proč se vyjadřovat i k usnesení sp. zn. 28 Cdo 2446/2000, jímž rozhodoval ve věci vydání 68 obrazů.
36. Krajský soud předsedou senátu Mgr. Milošem Zdražilem uvedl k ústavním stížnostem, že podstata věci i její řešení byly podrobně vysvětleny v rozsudku č. j. 18 Co 148/2007-1227, a to včetně poznámky o nejasnosti toho, které předměty mobiliáře patřily kterému z právních předchůdců stěžovatelů. Důležité je také rozlišit rozhodovací důvody vztahující se k samostatnému nároku stěžovatelky a společnému nároku stěžovatelů. Ve vztahu k Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladšímu provedené dokazování svědčí o tom, že majetek pozbyl za nacistické okupace a nebylo možné jej vydat podle ustanovení vyžadujících konfiskaci z rasových důvodů. Ve vztahu k Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu obsah spisu také odůvodňoval závěr o převzetí majetku státem před 25. 2. 1948. O existenci národní správy vypovídala řada písemností v soudním spisu, nikoliv jen rozhodnutí Ministerstva zemědělství. To soud zmínil jen na podporu své argumentace, ale závěry rozsudku na něm nestály. Co se týče znalosti tohoto rozhodnutí, to bylo zmíněno na č. l. 257 spisu, nachází se ve spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95 a plyne též z podkladové judikatury, zejména nálezusp. zn. III. ÚS 107/04. Řízení v těchto věcech se stěžovatelka účastnila, takže není důvodná její námitka, že jí toto rozhodnutí Ministerstva zemědělství není známo. Známo bylo i soudu z jeho úřední činnosti. Obstojí proto závěr, že vlastnické právo bylo po nacistické okupaci obnoveno pouze Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu, stát mu však neumožnil majetek převzít. Ten zjevně sledoval osud zámku, který patřil Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladšímu. Stejně tak obstojí pochybnost ohledně možnosti určit, komu patřily které movité věci - výkladem dohody o vypořádání reálného svěřenectví Opočno se však soud pro nadbytečnost nemusel věcně zabývat. Protože rozhodnutí krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227 nebylo založeno na rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947, není zpochybněn závěr o převzetí majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího. Již vůbec pak nejsou zpochybněny závěry soudu ve vztahu k majetku Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího.
37. Dále krajský soud předsedou senátu Mgr. Lukášem Páchou uvedl k ústavním stížnostem, že rozhodujícímu senátu v části vydání zbývajících věcí nebylo rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 známo z jeho úřední činnosti. Proto se pokusil tuto listinu zajistit jako důkaz, ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou však zjistil, že na odkazovaném místě je pouze listina potvrzující obsah tohoto rozhodnutí. Touto listinou byl v odvolacím řízení proveden důkaz a účastníci měli možnost se k němu vyjádřit. Rozsudek č. j. 23 Co 396/2009-1501 však není založen na existenci rozhodnutí Ministerstva zemědělství, ale na existenci jiných skutečností, k nimž se účastníci vyjádřit mohli. Za toho stavu má krajský soud za to, že ani v obnoveném řízení by stěžovatelé neměli mít možnost dovolávat se důkazů, k nimž se mohli řádně vyjádřit již dříve. Dále soud odkázal na své vyjádření z řízení o obnově a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Ve věci totiž nejsou žádné skutečnosti a listiny, k nimž by se stěžovatelé v odvolacím řízení nemohli vyjádřit. To je zřejmé jak z rozhodnutí krajského soudu, tak z protokolu o jednání před ním.
38. Vyjádření Národního památkového ústavu lze stručně shrnout tak, že nyní posuzovaná rozhodnutí obecných soudů nestojí na posouzení jediného vytýkaného listinného důkazu, ale na komplexním hodnocení všech provedených důkazů. Evropský soud pro lidská práva současně neshledal porušení jiného než procesního práva. Obsah předmětného rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 byl přitom mnohokrát soudy konstatován. Lze proto tvrdit, že nebyl pro stěžovatele novou ani neznámou skutečností, stěžovatelé se k obsahu vyjádřit mohli. Národní památkový ústav má za to, že obsah listiny byl zahrnut do hodnocení důkazů obecnými soudy ve své vzájemné souvislosti. Krajský soud vycházel z tzv. úřední znalosti těchto dokumentů. Podle Národního památkového ústavu je proto přinejmenším zavádějící tvrzení stěžovatelů, že na něj nemohli reagovat.