Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Janíka, advokáta, se sídlem Hornických učňů 286, Příbram IV, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. dubna 2020 č. j. 25 D 1412/2014-1056 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 č. j. 24 Co 123/2020-1079, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magdaleny Milcové, zastoupené JUDr. Martinou Koláčkovou, advokátkou, se sídlem Zahradnická 74, Příbram III, Bohdany Lukeš Milcové, Roberta Hrabého, Občanského sdružení "Člověk zpět k člověku", IČ: 457 70 433, se sídlem Na Folimance 2121/11, Praha 2, a Technických služeb města Příbrami, příspěvkové organizace, IČ: 000 68 047, se sídlem U Kasáren 6, Příbram IV, zastoupené JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem JP Legal s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 12. listopadu 2020 se stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť tato mají porušovat jemu ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Skutkový základ a shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel, který je aktivním advokátem, vykonával funkci správce pozůstalosti po zůstaviteli Jiřím Milcovi, zemřelém dne 17. září 2014. Do této funkce jej jmenoval Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") svým usnesením ze dne 8. října 2015 č. j. 25 D 1412/2014-36, a to postupem dle § 157 odst. 1 písm. c) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z.ř.s.") z tzv. "jiného vážného důvodu". Zůstavitel, který byl rozvedený, měl ve své závěti vydědit obě své dcery, které v reakci na toto zjištění uplatnily v samostatných sporných řízení jim svědčící dědická práva. Vzhledem k tomu, že zůstavitel podnikal jako fyzická osoba, byl jednatelem a společníkem obchodní společnosti, choval hospodářská zvířata a ke dni jeho smrti nebylo ukončeno řízení o vypořádání majetku ve společném jmění manželů, požádali závětní dědicové o jmenování správce pozůstalosti, neboť nesouhlasili s tím, aby tuto správu vykonávala některá z dcer zůstavitele. Sporné otázky týkající se platnosti závěti a vydědění byly vyřešeny soudně schválenými smíry a pozůstalostní řízení bylo skončeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. června 2019 č. j. 25 D 1412/2014-986, které nabylo právní moc dne 11. července 2019. Tímto usnesením rčil soud prvního stupně obvyklou cenu majetku, jiných aktiv, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, schválil dohodu o rozdělení pozůstalosti, schválil dohodu o vypořádání povinných podílů pro nepominutelné dědičky (dcery zůstavitele), přiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení, uložil závětním dědicům povinnost zaplatit soudním komisařům odměny a hotové výdaje, a to vše s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Dne 7. ledna 2020 podal stěžovatel u soudu prvního stupně návrh na přiznání odměny za správu pozůstalosti, kterou vyčíslil dle § 23 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "notářský tarif") na částku 319 562,10 Kč bez DPH (386 670,10 Kč vč. DPH), neboť obvyklá cena aktiv pozůstalosti činila částku 4 010 217,66 Kč a správu pozůstalosti vykonával na základě výše uvedeného rozhodnutí soudu po dobu 44 měsíců (od listopadu 2015 do července 2019) a základní částka odměny za 4 měsíce výkonu funkce dle § 13 odst. 1 notářského tarifu činila částku 29 051,10 Kč. Nároku na náhradu hotových výdajů se stěžovatel v podání výslovně vzdal.
4. Na tento návrh stěžovatele nejdříve zareagovala soudní komisařka (pověřená notářka) písemným sdělením ze dne 11. února 2020, ve kterém stěžovatele informovala o tom, že odměna správce pozůstalosti není nákladem pozůstalostního řízení, neboť § 127 z.ř.s., který mezi náklady pozůstalostního řízení výslovně řadí i odměnu správce dědictví, má být "v provázanosti s aktuální právní úpravou správy cizího jmění v této části neúčinnou právní normou, byť je stále formálně platná, a nelze tak podle ní při rozhodování postupovat". Práva a povinnosti správce pozůstalosti mají být odvozeny z pravidel prosté správy cizího majetku (§ 1405 až 1408 občanského zákoníku), přičemž § 1402 občanského zákoníku zakládá vyvratitelnou domněnku úplatnosti výkonu funkce správce cizího majetku. Stěžovateli tak má náležet "obvyklá odměna podle povahy jeho služeb proti zjištěným dědicům zůstavitele". Mezi dědici a stěžovatelem měl být dle pověřené notářky založen "hmotněprávní vztah", byť z rozhodnutí soudu, a pokud se stěžovatel s dědici nedomluvil na přiměřené odměně, nebo dědici tuto odměnu stěžovateli dobrovolně neuhradili, nezbývá mu nic jiného, než aby se svého práva správce pozůstalosti domáhal proti dědicům žalobou o zaplacení konkrétní částky ve sporném civilním nalézacím řízení (mimo řízení pozůstalostní).
5. Podáním ze dne 17. února 2020 požádal stěžovatel o to, aby ohledně jeho návrhu ze dne 7. ledna 2020 bylo "procesně adekvátním způsobem" rozhodnuto, jelikož jeho návrh na přiznání odměny správce pozůstalosti byl řádným návrhem určeným soudu a "neformální sdělení" nelze dle názoru stěžovatele považovat za odpovídající vypořádání návrhu v souladu s procesními předpisy. Stěžovatel v podání zdůraznil, že jen proti soudnímu rozhodnutí ve formě usnesení bude mít možnost podat opravný prostředek a dosáhnout jeho přezkumu. Soud prvního stupně následně rozhodl (pověřenou notářkou) usnesením ze dne 30. dubna 2020 č. j. 25 D 1412/2014-1056 (dále jen "napadené usnesení soudu prvního stupně") tak, že návrh stěžovatele na přiznání odměny správce pozůstalosti se zamítá s odůvodněním, které je totožné s odůvodněním původního sdělení pověřené notářky (viz předchozí bod 4 tohoto nálezu).
6. Proti napadenému usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), který usnesením ze dne 18. srpna 2020 č. j. 24 Co 123/2020-1079 (dále jen "napadené usnesení odvolacího soudu") napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. napadeného usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, shledal jej věcně správným a odvolání stěžovatele neopodstatněným (o skutkových otázkách pochyby nepanovaly). Odvolací soud sice označil aktuální právní úpravu správy pozůstalosti za nikoli "zcela jednoznačnou", nepřehlednou a obsahující řadu rozporů, neboť tato není obsažena jen v občanskému zákoníku, popř. z.ř.s., nýbrž také v dalších zvláštních právních předpisech (z nichž celá řada měla být přijímána ještě v době, kdy neplatila nová úprava dědického práva a řízení o pozůstalosti účinná od 1. ledna 2014), ale jinak své rozhodnutí odůvodnil obdobně jako soud prvního stupně: mezi dědici zůstavitele a stěžovatelem vznikl rozhodnutím pozůstalostního soudu hmotněprávní vztah, v jehož rámci stěžovatel prováděl prostou správu cizího majetku. Odměna správce pozůstalosti se tak řídí § 1402 občanského zákoníku a nebude-li jeho odměna uspokojena dědici dobrovolně, může se domáhat její úhrady ve sporném řízení. Tato odměna je pasivem pozůstalosti (které hradí dědicové zůstavitele). Stejně jako soud prvního stupně označil odvolací soud § 127 z.ř.s. v dané části za formálně platnou, ale již neúčinnou právní normu. Ani §128 z.ř.s. na danou situaci dle názoru odvolacího soudu nedopadá, neboť odměna správce pozůstalosti není nákladem určitého účastníka vynaložená na účelné uplatňování či bránění (dědického práva) v pozůstalostním řízení. Odměnu správce pozůstalosti tak nelze považovat za náklady pozůstalostního řízení. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na komentářovou literaturu, a to konkrétně na Fiala, R., Drápal, L. a kol., Občanský zákoník IV., Dědické právo, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2015, s. 491 a násl. Odvolací soud dále konstatoval, že i pokud by měl platit právní názor opačný, tj. že odměna správce pozůstalosti nákladem pozůstalostního řízení je, odvolací soud dle vlastního tvrzení "nenachází v platné právní úpravě dědění a dědického práva od 1. 1. 2014 žádné konkrétní ustanovení, jež by snad mohl využít k přijetí tohoto závěru, že by v rámci pozůstalostního řízení pozůstalostní soud měl a mohl pro případ, kdy nedošlo k dohodě dědiců a správce pozůstalosti o výši jeho odměny, o této odměně sám rozhodnout se stanovením platební povinnosti státu či dědicům k rukám správce pozůstalosti (zde existuje rozdíl oproti existující konkrétní právní úpravě, týkající se notáře, za provádění úkonů soudního komisaře). Závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2019 sp. zn. III. ÚS 1437/19 se odvolací soud "necítí vázán", neboť skutkové okolnosti a právní otázky v něm řešené byly "poněkud odlišné". Možnost soudu uložit dědicům v rámci pozůstalostního řízení povinnost složit zálohu na odměnu a hotové výdaje správce pozůstalosti má být dle odvolacího soudu "z hlediska svých předpokladů problematikou odlišnou od problematiky řešené v tomto řízení odvolacím soudem."
III. Argumentace stěžovatele
7. V úvodu stížnosti stěžovatel podrobně popisuje průběh pozůstalostního řízení, který však pro vypořádání ústavní stížnosti není rozhodný a Ústavní soud jej tak nebude reprodukovat. Ačkoli se v odůvodnění stížnosti stěžovatel argumentačně vymezuje téměř výlučně vůči napadenému usnesení odvolacího soudu, je především z formulace petitu zjevné, že stížnost směřuje i proti prvostupňovému rozhodnutí.
8. Stěžovatel ve stížnosti tvrdí porušení jemu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Věcně je argumentace stěžovatele postavena na neústavním výkladu zákonného ustanovení § 127 z.ř.s. a s tím přímo souvisejícím nepoužitím navazujícího notářského tarifu (jakožto prováděcího podzákonného právního předpisu). Výklad této právní úpravy provedený obecnými soudy je dle názoru stěžovatele ve zřejmém rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání. Pokud pozůstalostní soud svým rozhodnutím (slovy stěžovatele "aktem veřejné moci") jmenuje nezávisle na vůli dědiců, popř. zůstavitele, určitou osobu do funkce správce pozůstalosti, musí též rozhodnout o její odměně za výkon této funkce. Pokud by k takovému rozhodnutí neměl být pozůstalostní soud vůbec oprávněn, pak by právní úprava odměny správce pozůstalosti obsažená v § 22 až § 23a notářského tarifu zcela postrádala smyslu. Postup soudů označuje stěžovatel za alibistický - v dané věci byly oprávněny (resp. povinovány) k rozhodnutí, přesto z důvodu jimi zaujatého výkladu zákona nekonaly, ačkoli konat měly. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřihlédly k závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. února 2020 sp. zn. I. ÚS 2002/19 a usnesení ze dne 14. května 2019 sp. zn. III ÚS 1437/19 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), z nichž má dle stěžovatele plynout, že i Ústavní soud odměnu správce pozůstalosti za náklady pozůstalostního řízení zjevně považuje. V závěru ústavní stížnosti označuje stěžovatel postup obecných soudů za svévolný, který má být v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 4 Listiny.
IV. Řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud si u soudu prvního stupně vyžádal spis o řízení před obecnými soudy. Následně Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky k vyjádření se k podané ústavní stížnosti.
10. Soud prvního stupně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Odvolací soud ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, které v některých bodech podrobněji rozvedl. Za prvé odvolací soud (nad rámec již popsaného odůvodnění) zdůraznil, že stěžovatel se svým jmenováním do funkce správce pozůstalosti souhlasil. Za druhé odvolací soud upozornil na charakter pozůstalostního řízení jakožto řízení nesporného, které nemůže "sloužit" k tomu, aby v něm byla řešena případně sporná výše obvyklé odměny správce pozůstalosti. Za třetí odvolací soud zopakoval závěr, že § 127 z.ř.s. je v provázanosti s aktuální právní úpravou správy cizího jmění v této části "neúčinnou právní normou". Odvolací soud si je sice vědom toho, že na toto téma jsou názory odborné veřejnosti "rozkolísané", ale takto je dané ustanovení autory úpravy vykládáno na specializovaných odborných seminářích a odvolací soud se s tímto výkladem ztotožňuje. Tento výklad je pak i výkladem žádoucím, neboť pomáhá řešit možnou "dvoukolejnost" úpravy odměny správce pozůstalosti, kdy na jedné straně stojí správci pozůstalosti povolaní zůstaviteli, vykonavatelé závěti či dědicové vykonávající správu pozůstalosti, a na druhé straně stojí správci pozůstalostí jmenovaní soudy. Ostatně, i kdyby měl převážit názor prosazovaný stěžovatelem, § 127 z.ř.s. by mohl zodpovědět toliko otázku, zda odměna správce pozůstalosti je nákladem řízení, nikoliv pak "otázku, zda a kdo tyto náklady hradí" (přitom toto ustanovení dle odvolacího soudu ani nehovoří o hotových výdajích správce pozůstalosti). Za čtvrté odvolací soud výslovně setrval na svém názoru o nepřiléhavosti závěrů obsažených ve výše citovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1437/19, neboť problematika možnosti uložení povinnosti dědicům složit zálohu na odměnu správce pozůstalosti se liší od problematiky možnosti (povinnosti) uložení povinnosti dědicům zůstavitele k úhradě konkrétní výše obvyklé odměny správce pozůstalosti při vzniklém sporu o tuto výši (nedošlo-li v průběhu řízení mezi nimi k dohodě o této odměně, popř. pokud ji dědicové neuhradí dobrovolně). Jinou ústavněprávní argumentaci k řešené otázce odvolací soud ve svém vyjádření nepředložil a neučinil ani žádný návrh na meritorní rozhodnutí.
12. Z vedlejších účastníků se k ústavní stížnosti vyjádřili dva, a to Magdaléna Milcová a Technické služby města Příbrami.
13. Magdalena Milcová se ztotožnila s odůvodněním obou napadených rozhodnutí, neboť mezi dědici a vedlejším účastníkem byl jmenováním ze strany pozůstalostního soudu, se kterým stěžovatel souhlasil, založen hmotněprávní vztah, a mezi dědici a stěžovatelem tak měla být "v průběhu řízení o pozůstalosti" uzavřena dohoda o její obvyklé výši, která však uzavřena nebyla. Vedlejší účastnice si je vědoma toho, že stěžovateli za správu pozůstalosti náleží odměna, ale nesouhlasí s její požadovanou výší, která je dle jejího názoru nepřiměřeně vysoká a neodpovídá povaze služeb, které byly stěžovatelem vykonány. Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí ústavní stížnosti pro její nedůvodnost.
14. Technické služby města Příbrami se též ztotožnily s právním hodnocením věci ze strany obou obecných soudů a připomněly, že v pozůstalostním řízení ani neměly možnost se s usnesením, jímž byl stěžovatel do funkce správce pozůstalosti zůstavitele jmenován, "seznámit, event. se k němu vyjádřit". Dohoda dědiců o správě pozůstalosti se stěžovatelem uzavřena nebyla. Vyúčtování odměny za správu pozůstalosti předložené stěžovatelem považuje tento vedlejší účastník za neadekvátní a je přesvědčen, že provedená správa vůči jeho "části" by neměla být zpoplatněna vůbec, neboť nebyla "reálně jakkoliv potřebná" a dále nebyla ani "fakticky realizována". Nic nemá bránit stěžovateli v tom, aby vůči jednotlivým dědicům uplatnil své případné nároky, a to s ohledem "na skutečně provedenou správu (řádně vyúčtovanou) a další okolnosti (skutečná činnost správce, jeho výdaje, a to vše vždy řádně vyúčtované s ohledem na jednotlivé dědice a majetek, který byl předmětem dědictví vůči jednotlivým dědicům)". Závěrem svého vyjádření navrhl tento vedlejší účastník zamítnutí stížnosti.
15. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků stěžovateli k replice, nicméně stěžovatel tuto možnost dále argumentačně reagovat na uvedená vyjádření nevyužil.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem (určité části) pozůstalostního řízení, ve kterém mělo být rozhodnuto o věci stěžovatele. Samotný fakt, že napadená rozhodnutí byla obecnými soudy vydána po právní moci rozhodnutí o dědictví, nemůže dle názoru Ústavního soudu vyloučit jejich přezkum v řízení o ústavní stížnosti vedeném dle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, neboť ačkoli byla formálně vydána po ukončení pozůstalostního řízení, obecné soudy jimi stěžovatelův návrh projednaly a meritorně o něm rozhodly. Znění ustanovení § 115 z.ř.s. nebylo pro účely posouzení aktivní legitimace k podání projednávané ústavní stížnosti pro Ústavní soud limitující. Stěžovatel vyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem mu poskytnuté k ochraně jeho práv. Ústavní stížnost byla také podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti. Podmínku povinného zastoupení advokátem stanovenou § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatel vzhledem ke své profesní kvalifikaci, kdy je sám advokátem, splňovat nemusí [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
VI. Vlastní posouzení návrhu Ústavním soudem
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutích, vyjádřením účastníka řízení, vyjádřením vedlejších účastníků a obsahem vyžádaného soudního spisu, dospěl nakonec k závěru, že s ohledem na konkrétní časové okolnosti případu, které jsou vyloženy níže, nelze stížnosti vyhovět, byť by jinak byla co do základu důvodná, a proto ji postupem dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
18. Ústavní soud se v projednávané věci nejdříve musel vyrovnat s dvěma předběžnými otázkami, které souvisí s jejím právním základem a materií. Za prvé se totiž stěžovatel dožaduje ústavního přezkumu soudní interpretace "pouhého" zákona a za druhé předmětem této interpretace bylo ustanovení týkající se "toliko" nákladů soudního řízení. Na základě obou těchto znaků by se mohlo jevit, že ústavní přezkum napadených rozhodnutí nebude opodstatněný, nicméně Ústavní soud došel k závěru, že s ohledem jak na rozkolísanost soudní praxe při řešení dané otázky (viz bod 32 níže), tak individuální okolnosti věci (viz bod 20 níže), je ústavní přezkum, ve kterém bude posouzeno, zdali obecné soudy při dané interpretaci nevybočily z mezí ústavně konformního výkladu použitých zákonných ustanovení a nedopustily se tak porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, namístě.
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud není další přezkumnou instancí - k výkladu a aplikaci běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. března 2013 (N 41/68 SbNU 419) či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. září 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavní soud soudní intepretaci zákonných norem, pokud tato neodporuje ústavněprávním požadavkům, nepřehodnocuje [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. listopadu 2016 (N 229/83 SbNU 575) či nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012 (N 146/66 SbNU 219)]. S ohledem na tato východiska tak Ústavní soud nemůže být ani povolán ke sjednocování judikatury, která se má odehrávat právě v rámci soustavy obecného soudnictví. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stejně tak Ústavní soud ale vnímá, že se na výsledku dané věci projevuje absence rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který, pokud by k tomu měl příležitost, by nyní řešenou otázku již patrně postavil judikatorně najisto (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 24 Cdo 607/2020-480, jímž bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, který jako odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku o určení odměny a náhradě hotových výdajů správce dědictví a uložení povinnosti k zaplacení těchto nákladů, neboť odměna a náhrada hotových výdajů správce dědictví patří mezi náklady řízení a dle § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. není proti rozhodnutí o nákladech řízení přípustné dovolání ex lege; usnesení dostupné na http://nsoud.cz). Ve věcech, ve kterých jde o interpretaci či aplikaci podústavního práva, které však významem "přesahují" kauzu samotnou, kdy rozhodnutí Ústavního soudu může mít vliv na značný počet případů alespoň s nepřímým ústavněprávním dopadem, je dle názoru Ústavního soudu namístě meritorní přezkum připouštět [k otázce potřebného "ústavněprávního" pozadí pro sjednocování judikatury Ústavním soudem viz např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. K takovýmto věcem pak patří i projednávaná stížnost, neboť i odvolacím soudem konstatovaná neustálenost judikatury obecných soudů k řešené otázce narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelné součásti pojmu materiálního právního státu.
20. Rovněž k samotné materii požadovaného přezkumu, tj. k otázce nákladů soudních řízení, se Ústavní soud obecně staví rezervovaně a k přezkumu přistupuje spíše výjimečně, jelikož nákladové výroky zpravidla nedosahují ve svých důsledcích intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod [k tomu viz např. usnesení ze dne 5. května 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), popř. z recentní doby nález ze dne 3. března 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19]. Přesto i tato rozhodnutí obecných soudů musí být činěna v rámci ústavního půdorysu vymezeného hlavou pátou Listiny (popř. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a pokud se po (předběžném) posouzení jeví z hlediska ústavnosti kvantitativně anebo kvalitativně jako významné, připouští Ústavní soud jejich plnohodnotný přezkum. Projednávaná věc splňuje obě tato kritéria. Co se týče kvantitativního dopadu věci do práv a majetkové sféry stěžovatele, ten je významný již na první pohled - šlo o tvrzený nárok na odměnu za 44 měsíců trvající správu pozůstalosti ve stěžovatelem dle notářského tarifu vyčíslené výši 319 562,10 Kč bez DPH (386 670,10 Kč vč. DPH), tzn. nejde o hodnotově bagatelní spor či spor, který by se hranici bagatelnosti blížil. Taktéž co do míry tíživosti dopadu do práv a majetkové sféry stěžovatele je dle názoru Ústavního soudu poměrně zjevné, že tento dopad je přímý a významný, neboť místo toho, aby o jeho odměně za vykonávanou funkci bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím přímo pozůstalostním soudem za účasti všech dědiců v řízení, ve kterém jej soud do funkce jmenoval, byl stěžovatel soudy odkázán na jedno či vícero sporných nalézacích řízení o zaplacení peněžité částky proti několika žalovaným, které by pro něj znamenaly další vynaložený čas, zvýšenou právní nejistotu co do výsledku a jeho hodnoty, finanční rizika (min. ve formě případné náhrady nákladů řízení protistranám a placení vlastních nákladů) a odklad uspokojení pohledávky (bez ohledu na její konečnou výši).
21. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vymezil podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [k tomu viz např. nález ze dne 10. října 2020 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. V principu může jít o tři typické situace: (i) případ konkurence norem jednoduchého práva, v němž soud upřednostní variantu, která nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, (ii) konkurence interpretačních alternativ právní normy (či vícero souvisejících norem), kde soud opomine možnou ústavně konformní výkladovou alternativu na úkor základního práva či svobody, a konečně (iii) případy svévolné aplikace jednoduchého práva, která je důsledkem neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
22. Ustanovení § 127 z.ř.s. (po celou dobu účinnosti zákona, tj. od 1. ledna 2014) zní: "Odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje a náhrada za daň z přidané hodnoty i odměna správce dědictví jsou náklady řízení. Náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení, provádí-li v řízení o pozůstalosti úkony soudního komisaře notář, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle jiného právního předpisu." Důvodová zpráva k tomuto ustanovení, které bylo původně zařazeno jako § 126 vládního návrhu z.ř.s., výslovně označuje odměnu správce dědictví za náklad řízení (návrh z.ř.s. byl projednáván jako sněmovní tisk 931/0 v 6. volebním období Poslanecké sněmovny PČR; důvodová zpráva k návrhu zákona je dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=931&CT1=0 ). S ohledem na předmět úpravy a jednoznačnost (kategoričnost) formulace nepochybuje Ústavní soud o tom, že § 127 z.ř.s. je ustanovením, které má kogentní povahu.
23. Ustanovení § 516 písm. b) z.ř.s. zmocňuje Ministerstvo spravedlnosti k vydání vyhlášky, která bude upravovat výši a způsob určení odměny a náhrady hotových výdajů správců pozůstalosti. Touto vyhláškou je notářský tarif. Část šestá notářského tarifu s nadpisem "Odměna a náhrada hotových výdajů správce pozůstalosti" obsahuje ustanovení § 22 až 24, která s účinností od 1. ledna 2014 zní:
"HLAVA I ODMĚNA SPRÁVCE POZŮSTALOSTI
§ 22 Základem odměny správce pozůstalosti je obvyklá cena aktiv pozůstalosti, k jejichž správě byl správce pozůstalosti ustanoven. Ustanovení § 12 odst. 2 platí obdobně.
§ 23 Pokud správce pozůstalosti vykonává správu aktiv pozůstalosti nebo jejich části po dobu čtyř měsíců, náleží mu odměna ve výši vypočtené podle § 13 odst. 1 a 3. Vykonává-li správu po dobu kratší nebo delší, odměna se poměrně sníží nebo zvýší.
§ 23a Odměnu vypočtenou podle § 23 může soud přiměřeně zvýšit, nejvýše však o 100 %, jestliže úkony správce pozůstalosti při správě pozůstalosti byly mimořádně obtížné nebo časově náročné.
HLAVA II HOTOVÉ VÝDAJE SPRÁVCE POZŮSTALOSTI
§ 24 (1) Správce pozůstalosti má nárok na náhradu hotových výdajů účelně vynaložených při správě pozůstalosti. (2) Výše náhrady cestovních výdajů se řídí zvláštním právním předpisem 16)."
Toto znění uvedených ustanovení notářského tarifu je výsledkem dvou novelizací prvotního znění notářského tarifu. První novelizace byla provedena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 403/2005 Sb., jež novelizačním bodem 2 zavedla s účinností od 5. října 2015 nové znění celé části šesté (tj. § 22 až 24), a druhá novelizace byla provedena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 432/2013 Sb., jež novelizačním bodem 1 v názvu vyhlášky nahradila výraz správce "dědictví" výrazem správce "pozůstalosti" a novelizačním bodem 3 provedla stejnou změnu pojmosloví v ustanoveních § 22 až 24.
24. V dané věci tedy obecné soudy zaujaly výkladové stanovisko jdoucí proti výslovnému znění ustanovení kogentních procesních norem obsažených jak v právním předpise se silou zákona, tak v navazujícím podzákonném právním předpisu (pojem "správce dědictví", který je i nadále obsažen v § 127 z.ř.s., a pojem "správce pozůstalosti", který je použit v § 516 z.ř.s., považuje Ústavní soud i přes terminologickou nejednotnost za obsahové ekvivalenty, které od sebe nelze významem či funkcí odlišit). A ačkoli Ústavní soud mnohokráte judikoval, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, je jazykový výklad primární metodou výkladu a je při intepretaci předpisu základním východiskem - až po jeho provedení přichází v úvahu postupy (metody) další, tj. zejm. výklad logický, historický, teleologický či systematický. Nota bene v situaci, kdy dle názoru Ústavního soudu zjevně nejde o "přeřeknutí" zákonodárce, ale o celý, byť mezerovitý (k tomu viz níže v bodě 32 tohoto nálezu), soubor právních norem řešících danou otázku (přes základní ustanovení v podobě § 127 z.ř.s, přes zmocňovací ustanovení v § 516 z.ř.s., až po vlastní úpravu obsaženou v § 22 až 24 notářského tarifu, která se odvolává na § 12 a 13 notářského tarifu).
25. Z napadených rozhodnutí a vyjádření odvolacího soudu plyne, že obecné soudy své interpretační stanovisko založily na kombinaci výkladů systematického a teleologického, když své závěry obhajovaly tím, že (i) mezi stěžovatelem jakožto správcem pozůstalosti a dědici byl rozhodnutím soudu o jmenování založen hmotněprávní vztah, u něhož dle § 1402 občanského zákoníku platí vyvratitelná domněnka úplatnosti obvyklou odměnou, (ii) stěžovatel se svým jmenováním souhlasil, (iii) jimi zvolený výklad přispívá k odstranění "dvoukolejnosti řešení odměny" mezi osobami vykonávajícími správu pozůstalosti a (iv) procesní úprava pozůstalostního řízení obsažená v z.ř.s. nenabízí pro postup prosazovaný stěžovatelem dostatečný podklad.
26. Ústavní soud se s těmito důvody nemůže ztotožnit a považuje je pro odchýlení se od výslovného ustanovení kogentního procesního předpisu za nedostatečné (nepřesvědčivé).
27. Ústavní soud sice nerozporuje závěr obecných soudů o tom, že i mezi správcem pozůstalosti jmenovaným soudem a dědici vzniká hmotněprávní vztah (jehož obsah je do rozhodné míry regulován občanským zákoníkem), ale není mu vůbec zřejmé, proč by tento stav měl způsobovat obsolenci zvláštní kogentní úpravy týkající se odměny správce pozůstalosti v pozůstalostním řízení a vylučovat její použitelnost. Správce pozůstalosti buď povolá (veřejnou listinou) zůstavitel, nebo jej do funkce jmenuje soud. Umožňuje-li tedy zvláštní zákon soudu, aby tohoto hmotněprávního institutu využil v pozůstalostním řízení pro zajištění řádné správy pozůstalosti, uchování její hodnoty a ochrany zájmů dědiců či z jiných vážných důvodů, a aby za podmínek stanovených v § 157 z.ř.s jmenoval správce pozůstalosti i bez návrhu, nejeví se Ústavnímu soudu zvláštní úprava odměny soudem jmenovaného správce pozůstalosti vykonávajícího správu pozůstalosti spadající do nákladů řízení bez dalšího jako obsoletní či překonaná norma, ba naopak. Jinými slovy řečeno, existence obecné hmotněprávní úpravy určitého institutu nutně nepopírá autonomii procesní úpravy dílčí otázky, jež přímo souvisí s možností využití daného institutu v soudním řízení (z rozhodnutí soudu), přičemž řešení dílčí otázky může být v procesních poměrech odlišné od úpravy hmotněprávní.
28. Taktéž fakt, že stěžovatel se svým jmenováním do funkce souhlasil, neopodstatňuje soudy zvolenou interpretační variantu, neboť stěžovatelův souhlas se jmenováním ničeho nevypovídá o tom, že by býval souhlasil se způsobem řešení jeho odměny, který upřednostnily obecné soudy. Ze stížnosti plyne, a dle názoru Ústavního soudu jde o hájitelné tvrzení, že se stěžovatel naopak spoléhal na výslovné znění § 127 z.ř.s. a notářského tarifu (a proto v interpretačním přístupu obecných soudů spatřuje zásah do svého legitimního očekávání). Ústavní soud o tomto nemá vážnější důvod pochybovat - jen těžko si lze představit třetí osobu (v této věci dokonce aktivního advokáta, který je podnikatelem), jež by akceptovala apriorně co do trvání a náročnosti nejisté angažmá ve funkci správce pozůstalosti (bez ohledu na její skutečné trvání a náročnost, protože ty jsou známé vždy až ex post), pokud by bývala věděla, že v případě nedohody s dědici o výši odměny bude odkázána na soudní spor. Pokud by měl Ústavní soud použít určité paralely z jiného oboru práva - samotný souhlas stěžovatele se jmenováním do funkce správce pozůstalosti nelze považovat za "informovaný" souhlas se soudy předestřeným způsobem řešení odměny za výkon této funkce.