Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Leonharda Josefa Colloredo-Mansfelda, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem Spálená 84/5, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016 č. j. 20 C 268/2008-720, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2018 č. j. 30 Co 1/2017-764 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 3427/2018-808, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1. města Třebechovice pod Orebem, se sídlem Masarykovo náměstí 14, Třebechovice pod Orebem, zastoupeného JUDr. Antonínem Ondrákem, advokátem, se sídlem Brandlova 261/3, Hradec Králové, 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, 3. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 4. Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem, se sídlem Veleslavínova 8, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016 č. j. 20 C 268/2008-720, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2018 č. j. 30 Co 1/2017-764 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 3427/2018-808 bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2019 a doplněnou podáním ze dne 21. 1. 2021, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný ve sporu s vedlejším účastníkem 1 jakožto žalobcem, za účasti ostatních vedlejších účastníků nynějšího řízení a dále obce Jeníkovice, České republiky - Ministerstva zemědělství České republiky a Povodí Labe, státního podniku, o určení vlastnictví k nemovitým věcem v katastrálním území Štěnkov, obec T., okres H., parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12, X13, X14, X15, X16, X17 (označ. dle KN, vzniklé z PK parc. č. X) a parc. č. Y1, Y2, Y3, X5, Y6, Y7, Y8, Y9 (označ. dle KN, vzniklé z PK č. Y), zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové (dále jen "předmětné pozemky").
3. Předmětné pozemky byly (mimo jiné) před druhou světovou válkou ve vlastnictví rodu Colloredo-Mansfeld. Nárok na předmětné pozemky odvozuje stěžovatel od vlastnického práva dr. Josefa Colloredo-Mansfelda, otce právní předchůdkyně a děda stěžovatele (dále jen "děd stěžovatele"). V období Protektorátu Čechy a Morava byly předmětné pozemky zkonfiskovány německou Státní tajnou policií (Gestapo) a ke dni 19. 2. 1942 byl proveden vklad vlastnického práva k nim pro Německou říši v zemských deskách. Po skončení druhé světové války československý stát zkonfiskoval předmětné pozemky jako náležející Německé říši. Byl na ně rovněž vydán konfiskační výměr, který byl později po 25. 2. 1948 zrušen a byly přiděleny obci Štěnkov. Podstata sporu o předmětné pozemky spočívala, stručně řečeno, v tom, zda stěžovateli (resp. jeho právní předchůdkyni) svědčilo právo na vydání předmětných pozemků v rámci restitucí po roce 1989, nebo zda pro to nejsou splněny právní podmínky.
4. Předmětné pozemky byly rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2008 č. j. PÚHK-477,2017,2100/3877/1529-212/R-1707/08-Bu (dále jen "rozhodnutí o vydání") vydány dle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") a § 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb.") do vlastnictví paní Kristiny Colloredo-Mansfeldové, stěžovatelovy matky a právní předchůdkyně (dále jen "právní předchůdkyně"), do jejíhož procesního postavení vstoupil stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy na základě rozhodnutí dle § 107a odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád").
5. Proti výroku rozhodnutí o vydání týkajícímu se předmětných pozemků podal vedlejší účastník 1 žalobu dle části páté občanského soudního řádu, o níž nalézací soud (po zrušení předchozího rozsudku odvolacím soudem) svým napadeným rozsudkem rozhodl tak, že určil, že právní předchůdkyně stěžovatele není vlastnicí předmětných pozemků, že napadený rozsudek v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí o vydání a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Nalézací soud odůvodnil své napadené rozhodnutí především tím, že po právní stránce je třeba věc posoudit dle zákona o půdě, podle jehož § 4 je osobou oprávněnou žádat vydání tam uvedených nemovitých věcí pouze český (československý) státní občan, jehož nemovitosti přešly do vlastnictví státu v tzv. rozhodném období, tedy od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (dále jen "rozhodné období"), přičemž tato hranice byla dle nalézacího soudu prolomena zákonem č. 243/1992 Sb., který umožňoval vrácení majetku také osobě, která na ně měla nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb.") nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak majetek jí vrácen nebyl.
7. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509) dospěl nalézací soud k závěru, že ve stěžovatelově věci nebyla splněna podmínka přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům v rozhodném období, neboť československý stát je převzal již v roce 1945, a to konfiskací buď dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb.") nebo dle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."; společně dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. také jen "konfiskační dekrety").
8. Z toho nalézací soud dovodil, že předmětné pozemky by bylo možno vydat (resp. rozhodnout o vlastnickém právu stěžovatele k nim) toliko tehdy, byla-li by v intencích zákona č. 243/1992 Sb. splněna podmínka rasové perzekuce děda stěžovatele. Její splnění přitom nalézací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu nedovodil, neboť, stručně řečeno, na základě provedeného dokazování uzavřel, že sice děd stěžovatele byl perzekvován, ale stalo se tak z důvodů "majetnických" a "politických", nikoliv z důvodů rasových. S odkazem na § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rehabilitacích"), resp. dle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., pak dle nalézacího soudu se křivda, kterou děd stěžovatele musel zakusit v době Protektorátu Čechy a Morava, nenachází v mezích, které pro nápravu křivd z tohoto období stanovil demokratický zákonodárce. Neexistuje přitom ústavně zaručené základní právo na restituci majetku a vlastnické právo nebylo nedotknutelné ani dle prvorepublikové ústavy.
9. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, o němž rozhodl odvolací soud svým napadeným rozsudkem, jímž napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil a současně žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud v zásadě dal za pravdu argumentaci nalézacího soudu vycházející ze závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04, neboť ty jsou stále aktuální, a ačkoliv byly činěny na vrub výkladu zákona o rehabilitacích, plně dopadají i na stěžovatelův případ.
10. Veškerý konfiskovaný majetek děda stěžovatele totiž sdílel stejný právní osud. Ačkoliv pak stěžovatel uplatňoval svůj nárok dle zákona č. 243/1992 Sb., opomíjí, že tento byl vydán k provedení zákona o půdě, tedy i když rozšiřoval možnost restituce i ve vztahu k některému majetku, který byl odňat před počátkem rozhodného období, neznamená to, že by tím byla zrušena podmínka, že k přechodu na stát muselo dojít až v rozhodném období. Ústavní soud se dle odvolacího soudu přitom v odkazovaném nálezu zabýval okamžikem přechodu majetku děda stěžovatele konfiskovaného původně nacisty na československý stát po druhé světové válce a jednoznačně stanovil, že k němu došlo ještě před počátkem rozhodného období a po 8. 5. 1945.
11. K otázce rasové perzekuce děda stěžovatele odvolací soud uvedl, že ji nalézací soud nastolil ne příliš přiléhavě, neboť tuto podmínku předepisuje toliko zákon o rehabilitacích, nikoliv zákon o půdě ani zákon č. 243/1992 Sb., avšak vzhledem k nesplnění podmínky přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na stát v rozhodném období již nebylo třeba tuto podmínku řešit, kromě toho nalézací soud správně vycházel ze závěrů vyjádřených dříve odvolacím soudem i Nejvyšším soudem v usnesení sp. 28 Cdo 3893/2016 ze dne 1. 2. 2017.
12. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné. I Nejvyšší soud se ztotožnil s důvodem uvedeným nalézacím soudem, tedy že k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát nedošlo v rozhodném období. Nejvyšší soud s odkazem na vlastní judikaturu i na judikaturu Ústavního soudu připomněl, že konfiskace na základě konfiskačních dekretů vylučovala splnění podmínky dle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., přičemž tato konfiskace měla za následek přechod vlastnického práva ke konfiskovanému majetku ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy případné následné vydání konfiskačních výměrů mělo toliko deklaratorní povahu. Nejvyšší soud také považoval vztažení právních závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 na stěžovatelovu věc za přiléhavé.
III. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení
13. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti rekapituluje stručně předchozí průběh řízení před obecnými soudy a vymezuje splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti, následně proti napadeným rozhodnutím vznáší námitky 1) nepřiléhavosti závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 na jeho věc; 2) nevypořádání se s námitkou předků židovského původu stěžovatelova děda; 3) nesprávného určení okamžiku přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát; 4) nezohlednění konstatování splnění podmínky "rozhodného období" v jiném případě; a 5) nesprávného závěru o splnění podmínek konfiskací dědem stěžovatele. Podstatu jednotlivých námitek stěžovatele lze shrnout následovně:
14. Ad 1) stěžovatel argumentuje rozdíly mezi věcí, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 107/04, a nynější věcí. Tehdejší závěry se týkaly restituce zámku Opočno a dalších nemovitostí, přičemž v dalším vývoji tohoto řízení obecné soudy splnění podmínky rozhodného období konstatovaly, včetně Ústavního soudu, který tak učinil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2430/13 ze dne 5. 3. 2014 (N 27/72 SbNU 305). V kauze Opočno šlo navíc o rozhodování dle restitučního zákona (stěžovatel jím zjevně míní zákon o rehabilitacích - pozn. Ústavního soudu), nyní se jedná o nároky dle zákona o půdě ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb., přičemž obecné soudy zcela ignorovaly skutečnosti svědčící o tom, že k přechodu vlastnického práva na stát nedošlo před začátkem rozhodného období, zejména že k předmětným pozemkům byla zavedena národní správa dle dekretu č. 5/1945 Sb.
15. Ad 2) stěžovatel napadá nedostatečné vypořádání se obecných soudů s námitkou, že jeho děd byl perzekvován na základě svého částečného židovského původu. Touto otázkou se obecné soudy prakticky nezabývaly. Stěžovatel předložil dostatečné důkazy o částečném židovském původu svého děda a prokázal rovněž, že dohledatelnost této skutečnosti byla již v době nacistické konfiskace předmětných pozemků známa.
16. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením okamžiku přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát. Konfiskační dekrety nebyly dle stěžovatelova názoru samostatným právním důvodem přechodu vlastnického práva ke konfiskovaným věcem. O splnění podmínek konfiskace rozhodoval samostatným rozhodnutím národní výbor. K přechodu vlastnického práva docházelo až na základě konfiskačních výměrů zaknihováním vlastnického práva. Jelikož konfiskační výměr na předmětné pozemky byl zrušen až po 25. 2. 1948 a rovněž až v rozhodném období byly předmětné pozemky přiděleny obci Štěnkov a v její prospěch bylo také vlastnické právo zaknihováno, k přechodu vlastnického práva k nim na stát došlo až v rozhodném období.
17. Před začátkem rozhodného období byla u předmětných pozemků v zemských deskách zapsána pouze poznámka národní správy dle § 15 dekretu č. 5/1945 Sb. Tím se rušilo vlastnické právo Německé říše a obnovovalo se vlastnické právo děda stěžovatele s tím, že ten měl toliko projít procesem dle zákona č. 128/1946 Sb. O vlastnické právo tak na základě tohoto dekretu nepřišel. Dle stěžovatele tak vlastnické právo k předmětným pozemkům po účinnosti dekretu č. 5/1945 Sb. svědčilo jeho dědovi a tento jej pozbyl až po 25. 2. 1948. Tento závěr opakovaně potvrdily obecné soudy i v kauze zámku Opočno, stejně tak pro něj svědčí i rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 1. 2018 ve věci Colloredo-Mansfeldová proti České republice, stížnost č. 51896/12; a ze dne 15. 12. 2016 ve věci Colloredo-Mansfeld proti České republice, stížnosti č. 15275/11 a č. 76058/12. Důkazy o těchto skutečnostech se obecné soudy dle stěžovatele nezabývaly. K tomu se stěžovatel dovolává i odborného stanoviska prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., a odborného článku JUDr. Radima Kosíka, Ph.D.
18. Ad 4) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2430/13, týkajícím se řízení vedeného právní předchůdkyní stěžovatele ve věci restituce zámku Opočno, Ústavní soud vymezil šest podmínek, které musí v intencích § 3 odst. 1 a 2 zákona o rehabilitacích oprávněná osoba splňovat, tedy 1. státní občanství České republiky, 2. v okamžiku přechodu předmětné věci na stát v rozhodném období měla oprávněná osoba nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. či dle zákona č. 128/1946 Sb., 3. k pozbytí vlastnického práva v době od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945 (dále jen "doba nesvobody") došlo z důvodů rasové perzekuce, přičemž tato podmínka nemůže být vykládána tak, že by ji splňovaly jen přímé oběti holokaustu, 4. převod či přechod vlastnického práva v době nesvobody byl prohlášen dekretem č. 5/1945 Sb. či zákonem č. 128/1946 Sb. za neplatný, 5. nárok byl řádně uplatněn dle zákona č. 128/1946 Sb. a 6. nároku v rozhodném období nebylo vyhověno z důvodů politické perzekuce či porušení lidských práv.
19. Stěžovatel zdůraznil, že nález sp. zn. I. ÚS 2430/13 považoval v tamní věci za splněné všechny podmínky kromě té třetí. Doplnil rovněž, že k uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. nepřistoupil jeho děd z důvodu zjevné zbytečnosti takového postupu, který by byl ryze formálním, neboť mu byla proti jeho vůli připisována německá národnost.
20. Ad 5) stěžovatel proponuje závěr, že v případě jeho děda nebyly splněny podmínky konfiskací dle konfiskačních dekretů. Proti konfiskačnímu výměru ze dne 5. 12. 1945, který stěžovatelova děda označoval za osobu německé národnosti, se tento bránil odvoláním a prokazoval nesplnění podmínek konfiskace, přesto ke zrušení tohoto výměru došlo až v rozhodném období. Tento konfiskační výměr přitom nemohl být podkladem k zániku vlastnického práva stěžovatelova děda k předmětným pozemkům, neboť ty se v této době nacházely ve vlastnictví Německé říše.
21. V rozhodném období po zrušení předmětného konfiskačního dekretu mu pak již nebyla dána možnost se vydání předmětných pozemků domoci. Děd stěžovatele přitom nebyl ani osobou státně nespolehlivou, neboť se vždy hlásil k české národnosti, zůstal po celou dobu války věrný Československé republice, neprovinil se proti českému či slovenskému národu, trpěl pod nacistickým terorem atd., přičemž v roce 1947 mu bylo vydáno osvědčení o státní a národní spolehlivosti a v jiných restitučních sporech týkajících se majetku děda stěžovatele obecné soudy dlouhodobě konstatují i splnění podmínky státního občanství děda stěžovatele. Konfiskační dekrety se tak na stěžovatele vůbec nevztahovaly, naopak podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. byla konfiskace předmětných pozemků Gestapem prohlášena za nicotný právní úkon, jímž bylo vlastnické právo stěžovatelova děda obnoveno. K převzetí předmětných pozemků státem tak došlo až po začátku rozhodného období bez právního důvodu.
22. V doplnění ústavní stížnosti datovaném dnem 21. 1. 2021 stěžovatel rekapituluje své dosavadní stanovisko a doplňuje listiny mající prokazovat rasovou perzekuci rodiny Colloredo-Mansfeld ze strany nacistů. Jelikož tyto důkazy nebyly předloženy v řízení před obecnými soudy, tedy nebyly podkladem napadených rozhodnutí, nemůže k nim však přihlížet ani Ústavní soud v nynějším řízení o ústavní stížnosti, přičemž, jak bude níže rozvedeno, na otázce rasové perzekuce stěžovatelova děda obecné soudy svá rozhodnutí v konečném důsledku nezaložily.
23. Ústavní soud si vyžádal vyjádření nalézacího soudu, odvolacího soudu, Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení před obecnými soudy a rovněž spisový materiál, z něhož ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše a pro účely posouzení námitek.
24. Nalézací soud toliko stručně uvedl, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
25. Na odůvodnění svého napadeného rozsudku odkázal také odvolací soud.
26. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zrekapituloval obsah svého napadeného usnesení a nad jeho rámec uvedl, že zavedení národní správy k předmětným pozemkům sice nemělo za následek přechod vlastnického práva, ale současně nic nevypovídalo o opodstatněnosti restitučního nároku. Zaváděla se do majetku osob státně nespolehlivých bez ohledu na to, zda měl být tento majetek později konfiskován, či nikoliv.
27. Vedlejší účastník 1 své vyjádření uvedl tím, že skutek zjištěný obecnými soudy se nemění a jde jen o jeho právní hodnocení. Vedlejší účastník 1 se plně ztotožňuje s rozhodnutími obecných soudů a odkazuje na jejich odůvodnění. Stěžovatel se jen snaží důvody těchto rozhodnutí relativizovat a vykládat je nepatřičným způsobem. Dle vedlejšího účastníka 1 nelze vycházet z čistě formalistického pohledu na věc, naopak je třeba zohlednit chaotickou realitu poválečného období, v níž se různé doklady a dokumenty ztrácely.
28. Vyžadovat např. předložení "Fragebogen", jímž se měl děd stěžovatele "přihlásit za Němce", dnes již nelze, přičemž tento nepochybně dle vedlejšího účastníka 1 existoval a lze na něj usuzovat z jiných okolností. Vedlejší účastník 1 chápe stěžovatelovu snahu chránit rodový majetek, ale stejně tak i vedlejší účastník 1 považuje předmětné pozemky za svůj majetek a dlouho na nich hospodaří. Vedlejší účastník 1 rozumí snaze odstraňovat majetkové křivdy, nesmí se tak však dít neomezeně. Je přitom rovněž třeba rozlišovat mezi konfiskacemi a znárodněním v rozhodném období. Prolomení hranice rozhodného období a přiznání nároků spadajících do období před 25. 2. 1948 je společensky velmi nebezpečné a neúnosné, a i Ústavní soud je připouští toliko za přísně vymezených podmínek.
29. Vedlejší účastník 1 si pak klade otázku, až do jaké doby je prolomení této hranice možné, zda až k Bílé hoře a ke konfiskacím po porážce stavovského povstání a přidělování konfiskátů císařem jemu věrným nebo nápomocným rodům. Colloredo-Mansfeldové dle vedlejšího účastníka 1 získali majetek právě po bitvě na Bílé hoře a od těch dob bylo pro ně prioritní udržení rodového majetku pohromadě. Vedlejší účastník 1 se domnívá, že i touto snahou bylo motivováno přihlášení děda stěžovatele za Němce, přičemž však nedocenil, že nacistům šlo především o pozemkové majetky šlechty v Protektorátu Čechy a Morava, proto přesto poté došlo ke konfiskaci majetku.
30. Děd stěžovatele se tak podle vedlejšího účastníka 1 stal nepřijatelným jak pro Němce za Protektorátu Čechy a Morava, tak pro Čechy v období tzv. třetí republiky. Vedlejší účastník 1 rovněž namítal, že již v řízeních před obecnými soudy poukazoval na to, že děd stěžovatele nesplňoval podmínku státního občanství, neboť v 60. letech měl kanadské občanství, a právní předchůdkyně stěžovatele měla občanství Německé říše. Tím se však obecné soudy nezabývaly, neboť pro rozhodnutí ve věci postačovalo nesplnění podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát v rozhodném období. Konečně dle vedlejšího účastníka má být věcí každého jednotlivého státu, zda a jak bude své restituční zákonodárství řešit.
31. Vedlejší účastnice 2 se ztotožnila s argumentací obecných soudů. Mimo ni uvedla, že stěžovatel se svou ústavní stížností pokouší napadat platnost tzv. Benešových dekretů, která dle vedlejší účastnice 2 musí zůstat zachována. Zdůraznila také, že k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo již na základě konfiskačního dekretu a že k tíži vedlejší účastnice 2 nelze klást nic z toho, jakým způsobem došlo k odnětí předmětných pozemků dědovi stěžovatele.
32. Vedlejší účastnice 3 si ponechala postavení vedlejší účastnice, práva vyjádřit se k ústavní stížnosti však nevyužila.
33. Vedlejší účastník 4 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Má za to, že všechny stěžovatelem nastolené otázky byly dostatečně vypořádány v odůvodněních napadených rozhodnutí obecných soudů. Tato rozhodnutí vyhovují zásadám legitimního očekávání i formální spravedlnosti (rovnosti). Vedlejší účastník 4 zopakoval rovněž právní závěry Ústavního soudu [zejména stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)] i Nejvyššího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2718/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 458/2018), že právním důvodem přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům byly již samotné konfiskační dekrety. Z tohoto důvodu je zavedení národní správy k předmětným pozemkům nerozhodné. Jestliže předmětné pozemky podléhaly konfiskaci, pak ani ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. nemohly být splněny podmínky pro restituci. Vedlejší účastník 4 tak navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost zamítl.
34. Obec Jeníkovice, Česká republika - Ministerstvo zemědělství a Povodí Labe, státní podnik, na výzvu Ústavního soudu k vyjádření k ústavní stížnosti nijak nereagovaly, ačkoliv v ní byly poučeny, že se tím konkludentně vzdávají postavení vedlejších účastníků v nynějším řízení. Ústavní soud je proto za vedlejší účastníky řízení nepovažuje.
35. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel se ve své replice vymezil vůči vyjádření vedlejšího účastníka 1. To dle něj obsahuje paušalizující a obecné úvahy, přičemž inicioval-li vedlejší účastník 1 sám spor s motivací získat předmětné pozemky, je absurdní, že vyčítá rodině Colloredo-Mansfeld snahu dosáhnout majetku. Zavádějící je rovněž tvrzení, že se vedlejší účastník 1 cítí být oprávněným vlastníkem předmětným pozemků, když na nich hospodaří 2 roky, zatímco stěžovatelovu rodu patřily po více než 300 let.
36. Tvrzení o existenci "Fragebogenu" je v rozporu s provedeným dokazováním stejně jako německé (říšské) občanství právní předchůdkyně stěžovatele, naopak byla prokázána rasová perzekuce děda stěžovatele. Tato otázka však není rozhodná, podstatné je jen to, že děd stěžovatele vyhovoval podmínkám restituce předmětných pozemků stanoveným zákonem č. 243/1992 Sb.
37. Vyjádření vedlejších účastníků 2 a 4 považuje stěžovatel za omezující se na paušální konstatování, že ke konfiskaci předmětných pozemků došlo podle Benešových dekretů ke dni jejich účinnosti. Stěžovatel přitom s platností těchto dekretů nepolemizuje, toliko uvádí, že obecné soudy uvažovaly o aplikaci konfiskačních dekretů mylně. Dle stěžovatele je zásadní, že byl-li jeho děd osobou státně spolehlivou, byl oprávněn k vrácení předmětných pozemků zkonfiskovaných nacisty, tedy současně nemohly být splněny podmínky pro konfiskaci na základě konfiskačních dekretů.
38. K tomu se dovolává i závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. Komp 3/2008. Nález sp. zn. III. ÚS 107/04 nestanovil přesně, podle kterého dekretu mělo ke konfiskaci dojít, naopak připouští, že místo toho mohlo dojít k zavedení nucené správy. Před jeho vydáním všechny obecné soudy konstatovaly, že ke splnění podmínky přechodu vlastnického práva v rozhodném období došlo; stejně se vyjádřil i Ústavní soud poté v nálezu sp. zn. I. ÚS 2430/13. Tvrzení vedlejších účastníků o přechodu vlastnického práva na stát ještě před rozhodným obdobím pak vylučují stěžovatelem předložené důkazy.
39. Jelikož z vyjádření ostatních účastníků řízení ani z repliky stěžovatele nevyplynuly žádné další otázky, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, upustil tento od zaslání repliky stěžovatele k vyjádření dalším účastníkům řízení, neboť k rozhodným skutkovým i právním okolnostem, na nichž spočívají napadená rozhodnutí obecných soudů, se všichni účastníci i vedlejší účastníci řízení měli možnost vyjádřit se vzájemnou znalostí všech podstatných argumentů uplatňovaných každým z nich.
IV. Posouzení Ústavním soudem
40. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
41. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ji nemůže odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, ale musel si obstarat další podklady a vyjádření (viz část III tohoto nálezu). Vzal v úvahu i publikaci Konfiskace, správa a převod nepřátelského majetku (zákony, vyhlášky, směrnice a pokyny) - vydanou v roce 1947 právním odborem osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze, která v rozhodném období sloužila jako základní pomůcka v oblasti řešení majetkových vztahů založených v době tzv. Protektorátu Čechy a Morava (dále jen "KSPNM"). Po prostudování těchto dalších dokumentů v návaznosti na argumentaci stěžovatele Ústavní soud z níže rozebraných důvodů uzavřel, že ústavní stížnost je důvodná.
42. K tomuto závěru Ústavní soud přivedla otázka, zda byly splněny podmínky pro konfiskaci předmětných pozemků dle některého z konfiskačních dekretů s konečnou platností ještě v období tzv. třetí republiky, resp. zda v tomto období nedošlo nebo nemělo dojít k obnovení vlastnického práva děda stěžovatele k nim. Touto otázkou se totiž obecné soudy dostatečně nezabývaly, ačkoliv pro rozhodnutí o věci je zcela kruciální a stěžovatel ji opakovaně v řízení před obecnými soudy vznášel. Uplatněný nárok je samostatným nárokem, o němž nemůže být rozhodováno jen s přihlédnutím k úspěchu či neúspěchu stěžovatele v jiných právních věcech, tedy bez opory v dokazování v projednávaném případu.
V. Obecná východiska
43. Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě stanoví: "Oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1." Ustanovení § 7 odst. 2 zákona o půdě pak uvádí: "Česká národní rada se zmocňuje, aby zákonem upravila restituci majetku československých občanů, kteří ztratili majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinili se proti československému státu a nabyli zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské."
44. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.: "Oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát."
45. Dle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.: "Oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce."
46. Dle dekretu č. 12/1945 Sb. byl s okamžitou platností a bez náhrady konfiskován mimo jiné zemědělský majetek, který byl ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, tedy dle § 2 odst. 1 tohoto dekretu "osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti", a zrádců a nepřátel republiky, za něž bylo možné dle § 3 odst. 1 písm. a) uvedeného dekretu považovat "osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty".
47. Dle § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. byl konfiskován majetek ve vlastnictví:
1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo
2. osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo
3. osob fyzických, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé nebo maďarské okupanty nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i fyzických nebo právnických osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.
48. Dekret č. 5/1945 Sb. v § 1 odst. 1 stanovil: "Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce." Současně § 2 odst. 1 dával majetek "osob státně nespolehlivých", které byly vymezeny podobně jako osoby, jejichž majetek podléhal konfiskaci dle konfiskačních dekretů, pod národní správu. Dle § 24 odst. 1 tohoto dekretu: "Majetek, daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce, budiž, pokud nejde o osoby uvedené v § 4, vyňat z národní správy a ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům." Dle § 24 odst. 2 tohoto dekretu: "Také osoby, uvedené v § 4, odst. a), pokud jde o dělníky, rolníky, živnostníky, drobné a střední podnikatele, úředníky, příslušníky volných povolání a osoby v podobném sociálním postavení, resp. jejich dědicové, mohou žádati za vynětí svého majetku z národní správy a za jeho vrácení, jestliže mohou hodnověrně prokázati, že byli obětí politické, nebo rasové persekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky."