Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ahmed B. C. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Azs 283/2020 ze dne 21. 12. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 19 A 15/2020 ze dne 11. 8. 2020 a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy č. j. KRPA-145174-30/ČJ-2020-000022-MIG ze dne 1. 7. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy jako účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Azs 283/2020 ze dne 21. 12. 2020 a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 19 A 15/2020 ze dne 11. 8. 2020 bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se brání proti rozhodnutí Policie České republiky (dále též "žalovaná") a obecných soudů o svém zajištění a tvrdí, že neměl být vůbec zbaven svobody, protože není zletilý. Napadá proces určení svého věku, který byl podle něj v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i mezinárodními závazky České republiky, neboť se opíral pouze o medicínské metody určení věku a nebyla zohledněna jeho psychická zralost a posléze ani kopie jeho dokladů. Byť už není zbaven svobody, považuje posouzení, zda měl být zajištěn za stejných podmínek jako dospělé osoby, za zásadní a je přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky.
2. Stěžovatel je původem z Iráku. Dne 4. 6. 2020 byl kontrolován hlídkou Policie České republiky a následně zajištěn podle zákona o policii. Stěžovatel uvedl, že se narodil XX a jmenuje se Ahmed B. Dále sdělil, že cestoval z Iráku přes Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko a Rumunsko. Žalovaná o zajištění stěžovatele informovala oblastní pracoviště orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") pro Prahu 4. V noci byl stěžovatel vyšetřen na urgentním příjmu v Nemocnici na Bulovce a byl mu podán Rivotril.
3. Následujícího dne, 5. 6. 2020, podal stěžovatel na policii vysvětlení za účasti pracovnice OSPOD a tlumočníka do arabského jazyka. Při něm stěžovatel udal shodné datum narození jako předešlého dne a doplnil, že se jmenuje Ahmed B. C., s tím, že "C." je jeho rodné příjmení. Uvedl též, že v Rumunsku mu sejmuli otisky prstů, ale o mezinárodní ochranu tam nežádal.
4. Podle protokolu o podání vysvětlení stěžovatel dále sdělil, že v Iráku dokončil 4. třídu základní školy a měl potíže se skupinou napojenou na skupinu Saraya Al Salam z Íránu. V Iráku nemá žádné zázemí; rodiče nezná, vyrůstal v dětském domově a k opatrovnické rodině se nemůže vrátit, protože s ní již nechce bydlet a ani s ní už není v kontaktu. Vzdálené příbuzné má v Německu, ale není s nimi momentálně v kontaktu. Peníze na pobyt v České republice si vydělal ve slepičárně v Řecku a v automyčce v Rumunsku. Nevlastní žádný majetek a nemá finanční prostředky na složení případné záruky. V případě vyhoštění vycestuje dobrovolně kamkoliv, jen se nechce vrátit do Iráku.
5. Ústavní soud poznamenává, že uvedený protokol o podání vysvětlení je jediným zaznamenaným rozhovorem se stěžovatelem jak ve správním spisu, tak i v následných soudních spisech. Není však dostupná ani videonahrávka, ani audionahrávka rozhovoru. V protokolu samém jsou uvedeny i některé zjevně chybné údaje (například "státní příslušnost Iránu").
6. Téhož dne (5. 6. 2020) odpoledne byl stěžovatel vyšetřen ve Fakultní nemocnici v Motole za účelem určení věku. Lékařská zpráva uvádí, že stěžovatel "tvrdí, že je mu 16 let", a dále stěžovatele popisuje následovně: "Jazyková bariera. Asthenický chlapec arabsk. etnika. Klidný, spolupracuje. Ve tváři silný vous, ochlupení na hrudi, na břiše i v pubické oblasti. (...) Kostní věk: Kalendářní věk je 16,07 let. Kostní věk dle atlasu GP-Z odpovídá věku 18-19 let. Zobrazený skelet je bez zřetelných strukturálních či tvarových změn. Snímky odeslány k vyhodnocení do programu BoneExpert - GP 18,63 let, TW3 16,36 let." Jako závěr vyšetření zpráva uvádí: "Dg.: Určení kostního věku 18-19 let, klinický nález odpovídá." Podle správního spisu nebyl během vyšetření stěžovateli k dispozici tlumočník, nebyl přítomen zástupce OSPOD a chybí záznam o tom, že by byl stěžovatel zpraven o závěrech vyšetření.
7. Po obdržení lékařské zprávy žalovaná se stěžovatelem dále jednala jako se zletilým. V některých dokumentech, například v rozhodnutí o zajištění, je jako datum narození uvedeno YY, ale není zřejmé, zda toto datum někdy udal sám stěžovatel.
8. Na základě shody otisků prstů v systému EURODAC žalovaná kontaktovala rumunskou stranu, z jejíž odpovědi (dále též "zpráva Interpolu Bukurešť") vyplývá, že stěžovatel byl v Rumunsku identifikován jako "A. D. B., nar. XY, (...) známý také pod totožností Ahmed B. C.", státní příslušnost Irák, a že tam podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v prosinci 2019. V Rumunsku jej považovali za nezletilého bez doprovodu.
9. Ještě téhož dne 5. 6. 2020 žalovaná rozhodnutím č. j. KRPA-145174-20/ČJ-2020-000022-MIG zajistila stěžovatele za účelem předání do Rumunska podle § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Předání se mělo uskutečnit podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen "nařízení Dublin III").
10. Žalovaná v rozhodnutí uvedla, že tím, že stěžovatel "uváděl svou identitu jako Ahmed B., nar. XX, stp - IRQ, (...) se dle správního orgánu snažil o znemožnění jeho správné identity. Dále dle lékařské zprávy z FN Motol, Oddělení urgentního příjmu a LSPP dětí, ze dne 05. 06. 2020, je cizinec diagnostikován, dle určení kostního věku 18 - 19 let. Dále dle lékařského vyšetření je diagnostikováno, že u cizince jsou silné vousy, ochlupení na hrudi, na břiše i v pubické oblasti. Dle správního orgánu cizinec o svém věku uvádí nepravdu v úmyslu, aby s ním bylo zacházeno jako s nezletilým cizincem.". Předání do Rumunska podle žalované nebránily systematické nedostatky v azylovém řízení či přijímacích podmínkách v zemi. S ohledem na to, že stěžovatel je zcela nemajetný, byly vyloučeny alternativy k zajištění.
11. Proti prvnímu rozhodnutí o zajištění nepodal stěžovatel žádný opravný prostředek, neboť jak uvádí, kvůli počáteční karanténě v zajištění neměl přístup k právní pomoci.
12. Dne 1. 7. 2020 vydala žalovaná rozhodnutí č. j. KRPA-145174-30/ČJ-2020-000022-MIG o prodloužení zajištění stěžovatele. Pro účely tohoto rozhodnutí stěžovatel nebyl vyslechnut a policie vycházela z informací získaných dne 5. 6. 2020. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou k Městskému soudu v Praze a proti jeho zamítavému rozhodnutí následně neúspěšně podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále též "NSS"); uvedená rozhodnutí žalované i obou soudů stěžovatel napadá nynější ústavní stížností.
13. Po rozhodnutí městského soudu v dané věci obdržela žalovaná v srpnu 2020 informaci od Ministerstva vnitra České republiky, že přemístění nebylo možné uskutečnit ve lhůtě šesti týdnů od akceptace ze strany Rumunska. Stěžovatel byl proto propuštěn ze zařízení pro zajištění cizinců (dále též "ZZC"). Nyní pobývá v Pobytovém středisku Zastávka a je nadále považován za dospělého.
14. Ministerstvo vnitra vydalo dne 14. 8. 2020 ve věci stěžovatele rozhodnutí č. j. OAM-346/DS-PR-D001-2020 o určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (rozhodnutí o předání) a v tomto rozhodnutí je popsána i stěžovatelova cesta do České republiky a jeho pobyt v Rumunsku. Stěžovatel uvedl, že v Rumunsku v táboře pro mladistvé s ním zacházeli hrozně a policie se k němu chovala hrubě. V táboře byla špína. V jednom ze dvou táborů, kde bydlel, ubytovaní užívali drogy a měli mezi sebou spory. V dalším táboře byly blechy, pořád se drbal, a tak raději spal venku. Má trochu třes v rukou kvůli stresu. V Rumunsku panuje vůči cizincům represe, tamní policie s ním opakovaně špatně zacházela a omezila jej na svobodě. Nejprve neměl kde spát, poté byl ubytován ve dvou táborech. V Rumunsku měl opatrovníka a podstoupil vyšetření věku, z nějž vyplynul odhad věku na 17-18 let. Na základě informací o řízení ve věci mezinárodní ochrany v Rumunsku z Azylové informační databáze (AIDA), spravované Evropskou radou pro uprchlíky a exulanty (European Council on Refugees and Exiles), pak Ministerstvo vnitra dovodilo, že stěžovatel podstoupil radiologické, sérologické anebo dermatologické vyšetření; z informací o Rumunsku přitom vyplývá, že v případě pochyb se s cizinci jedná jako s nezletilými. Podle ministerstva stěžovatel nezná svůj věk ani své jméno řádně a lze mít pochyby o jeho pravé totožnosti. Ve vztahu k přijímacím podmínkám v Rumunsku ministerstvo konstatovalo, že se tamní úřady snaží vyřešit hygienické problémy v azylových zařízeních.
II. Napadená rozhodnutí soudů
15. Stěžovatel před správními soudy kritizoval výsledky určení svého věku, nedostatečné posouzení alternativ zajištění a to, že by měl být vrácen do Rumunska, kde s ním špatně zacházeli. Městský soud v Praze v jeho věci nařídil jednání. Nepožadoval eskortu stěžovatele, což odůvodnil tím, že se chtěl zaměřit na porovnání metod určení věku, k nimž se mohou lépe vyjádřit zástupce žalovaného a zástupkyně stěžovatele. Z téhož důvodu neustanovil pro jednání tlumočníka. Stěžovatel nicméně byl na jednání eskortován, a jednání tedy proběhlo za účasti stěžovatele, avšak bez tlumočení.
16. Zástupkyně stěžovatele při jednání předložila písemné vyjádření stěžovatele o podmínkách v rumunském azylovém zařízení v Temešváru. V něm stěžovatel uváděl, že jej rumunská policie zbila, po určitou dobu neměl kde bydlet a spával na záchodech, načež onemocněl. V Temešváru, ač byl považován za nezletilého, jej ubytovali s dospělými muži. V zařízení nebyla voda a byl terčem šikany. Stěžovatel se rovněž vyjádřil, že se raději zabije, než aby byl vrácen do Rumunska. Zástupkyně stěžovatele k tomu zdůraznila, že se nejedná o pouhou frázi, neboť stěžovatel o tom opakovaně mluvil s psycholožkou v zařízení pro zajištění cizinců. Ve vztahu k určení věku zástupkyně stěžovatele zdůraznila, že z odborných stanovisek podle ní vyplývá jasná preference testu TW3 (Tanner, Whitehouse) před testem GP (Greulich, Pyle), zároveň se však u obou metod požaduje i další způsob hodnocení věku, ideálně psychologické posouzení. Podle stěžovatelovy zástupkyně ostatně zřejmě i žalovaná měla o věku stěžovatele pochyby, neboť stěžovatele ponechala v ZZC Bělá-Jezová, určeném pro zranitelné osoby.
17. K dotazu soudu ohledně neshod jmen, pod nimiž stěžovatel vystupoval, zástupkyně stěžovatele uvedla, že z informací AIDA o Rumunsku vyplývá, že je zde často špatné či žádné tlumočení. Podle ní tak k rozporům mohlo dojít v důsledku špatného tlumočení, ač toto tvrzení nemohla prokázat. Zástupkyně zdůraznila, že nesrovnalosti se nikdy netýkaly věku stěžovatele, a zároveň podotkla, že stěžovatele samotného se nyní bez tlumočníka nemohou zeptat.
18. Žalovaná uvedla, že v reakci na pochyby o tom, jestli lze stěžovatele skutečně považovat za dospělého, s ohledem na výsledek lékařské zprávy, podle níž byl metodou TW3 určen věk 16,5 let a metodou GP v rozmezí 18-19 let, se telefonicky spojila s lékařkou, která závěry testů hodnotila. Ta sdělila, že závěr má být jednoznačně odvozován od metody GP, protože podle metody TW3 nelze vlastně dospět k určení vyššího věku než 16,5 let. Stanovisko lékařky zaznamenala žalovaná v podobě úředního záznamu o telefonátu, který předložila soudu, přičemž zdůraznila, že nemá možnost se odchýlit v této čistě odborné věci od stanoviska lékaře. Ústavní soud k tomu podotýká, že z obsahu úředního záznamu založeného v soudním spisu plyne, že se toto zjišťování netýkalo stěžovatele, ale jiné osoby, a tento úřední záznam byl tak patrně předložen s tím, že obsažené lékařské vyjádření lze zobecnit a vztáhnout i na případ stěžovatele.
19. Městský soud žalobu stěžovatele zamítl. K pluralitě výsledků co do určení věku stěžovatele podle jednotlivých metod městský soud poukázal na zprávu doc. RNDr. Hany Krásničanové, CSc., která porovnává obě metody a byla provedena jako důkaz. Městský soud konstatoval, že podle této zprávy "věk 16,5 let je u chlapců průměrným věkem při dosažení konečné délky dlouhých kostí, resp. finální výšky těla, proto při použití metody TW3 nebude stanovený kostní věk nikdy překračovat tuto věkovou hranici (16,5 let). (...) Z uvedené zprávy tak vyplývá, že metoda TW3 je nevhodná pro určení kalendářního věku z věku kostního v případech, kdy se má jednat o osobu zletilou, neboť při dosažení konečné délky dlouhých kostí bude stanoven kostní věk na 16,5 roku. Uvedenému též odpovídá závěr doc. Krásničanové, podle kterého je metoda TW3 přesnější (pro stanovení kostního věku) než metoda GP, kde je odchylka 0,5 až 1 rok. Zjištěné hodnoty kostního věku by se tak podle uvedených metod neměly lišit více než o 1 rok. V daném případě se však liší o 2 roky, což odpovídá výše popsanému závěru, že metoda TW3 stanoví (a to přesněji než metoda GP) kostní věk jedince, avšak do plné zralosti kostí, k čemuž dochází u chlapců v 16,5 letech. Soud tak má za to, že lékařská zpráva jednoznačně stanoví kostní věk žalobce na 18-19 let." (bod 32 rozsudku městského soudu).
20. Jelikož zletilost nelze v souladu s judikaturou NSS dovodit z jediného důkazu, městský soud dále odkázal na lékařskou zprávu ze dne 5. 6. 2020 o vyšetření stěžovatele, "a to ve spojení s dalšími skutečnostmi zjištěnými [žalovanou]", z nichž jako podstatné zdůraznil rozpory ohledně totožnosti stěžovatele. Zde městský soud poukázal na zprávu Interpolu Bukurešť, "podle které osoba jménem Ahmed B. nar. XX, byla identifikována jako A. D. B., nar. XY (...), známý též jako A. B. E. (...)", a na výpověď samotného stěžovatele ze dne 5. 6. 2020 (bod 33 rozsudku městského soudu) a vyvodil, že stěžovatelova výpověď je nevěrohodná, zejména jde-li o jeho identitu, včetně věku, a že je prokázané, že stěžovatel opakovaně uváděl nepravdu o své identitě (body 33 a 34 rozsudku městského soudu). Městský soud nakonec zmínil judikaturu NSS, podle níž je na samotných lidech kolem rozhodné věkové hranice 18 let, aby byli schopni přesvědčivě osvědčit, že vskutku jsou takového, a nikoli vyššího věku. Ve věku kolem 18 let totiž již až na zcela nečetné výjimky mají rozumové schopnosti a osobnostní vyzrálost rozvinuty v takové míře, že mohou a mají vědět, kdy se narodili.
21. Městský soud nepřisvědčil ani dalším námitkám stěžovatele. Za dostatečné považoval úvahy žalované k alternativám k zajištění i k posouzení situace v Rumunsku, přičemž připomněl, že smyslem řízení o zajištění není konečné posouzení otázky systémových nedostatků, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby mohl být realizován hlavní účel a nebyl zmařen skrýváním se či vyhýbáním se realizaci správního vyhoštění. Městský soud nevzal v potaz obsah listiny, v níž stěžovatel popsal své zkušenosti v Rumunsku, což odůvodnil jeho nevěrohodností.
22. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. Uvedl, že městský soud vyšel z nejnovější judikatury k otázce určování věku zajišťovaných osob. NSS se ztotožnil s hodnocením městského soudu ohledně systémových nedostatků v Rumunsku, posouzení alternativ k zajištění i ohledně věku stěžovatele. Podle NSS ve věci zaznělo příliš mnoho vzájemně rozporných tvrzení, což zásadním způsobem nabourává stěžovatelovu přesvědčivost, přitom v takovém množství se podle NSS nedají vysvětlit možnými problémy v překladu a přesvědčivé podle NSS není ani další vysvětlení stěžovatele, že v jeho kulturním okruhu přesný měsíc narození není významný, navíc on má minimální vzdělání i minimální znalosti čtení a psaní. NSS tak shrnul, že "[j]akkoliv je pravda, že se stěžovatel vždy ‚trefil' alespoň do stejného roku narození, NSS je přesvědčen, že závěr žalované o zletilosti stěžovatele je dostatečně skutkově podložený" (bod 10 rozsudku NSS).
23. Ke kasační stížnosti stěžovatel předložil jako nový důkaz kopie rodného listu a dokladu totožnosti, k čemuž NSS uvedl, že není jasné, o jaký typ dokladu totožnosti se má jednat. Těmito důkazy NSS dokazování neprováděl, což odůvodnil tak, že jde o nekvalitní fotokopie, z nichž nelze mnoho vyčíst, a i česky psané vysvětlivky k arabskému písmu v těchto dokumentech přiznávají, že část textu je nečitelná.
III. Obsah ústavní stížnosti
24. Stěžovatel uvádí, že byl nesprávně identifikován jako dospělý, a tím došlo k zásahu do jeho práva na zachování identity podle čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. Rovněž byl nesprávně soudy hodnocen jako nevěrohodný. Stěžovatel shledává zásah do svého práva na osobní svobodu, neboť byl na základě nesprávného určení věku zajištěn podle jiných zákonných ustanovení a navíc v jiných podmínkách zajištění, než se v jeho případě - jako nezletilého, tedy zranitelné osoby - mělo stát. Má za to, že takto jeho zajištění mezi dospělými osobami po dobu delší dvou měsíců dosáhlo intenzity nelidského a ponižujícího zacházení.
25. K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil i psychologický posudek, který k jeho osobě nechala během řízení před NSS vypracovat Organizace pro pomoc uprchlíkům. V něm se uvádí, že adoptivní matka stěžovatele se mu posmívala kvůli jeho ztížené schopnosti mluvit a učit se. Kvůli své dyslexii se ve škole moc nenaučil a podle tlumočníka je mu hůře rozumět, protože špatně artikuluje. K dětství stěžovatele je v posudku dále popsáno, že po opuštění adoptivní rodiny žil na ulici, byl unesen a sexuálně zneužíván; sám z dětství udává tři pokusy o sebevraždu. Podle posudku se stěžovatel špatně orientuje v čase, uvádí pouze rok narození a to, že mu řekli, že se narodil v květnu. Ačkoliv pobývá v České republice již sedm měsíců, uvádí nesprávně, že je tu pouze tři měsíce. Jeho zážitky z dětství jsou spojeny s opuštěním a šikanou. Klinická psycholožka dospěla k závěru, že udávaný chronologický věk 16-17 let odpovídá skutečnosti, mentální věk je 14-15 let.
26. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil také další dokumenty, mezi nimi kopii svých osobních dokladů a dotaz Správy uprchlických zařízení (dále jen "SUZ") na příslušný OSPOD, zdali je potřeba po přijetí stěžovatele do Přijímacího/pobytového střediska Zastávka s ním nadále jednat jako se zletilým. Stěžovatel podle SUZ předložil odboru azylové a migrační politiky (Ministerstva vnitra) kopii dokladu, který je patrně občanským průkazem a z nějž tlumočník poznal datum narození 10. 9. 2004. Z fotografie na mobilu však nelze ověřit pravost dokladu. OSPOD odpověděl, že podle dostupných informací, zejména lékařského vyšetření, je potřeba se stěžovatelem nadále zacházet jako se zletilým.
27. Dále stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil vyjádření Fakultní nemocnice Motol ze dne 8. 12. 2020, v němž jsou v souvislosti s jiným případem porovnávány metody TW3 a GP. Podle tohoto vyjádření dle metody TW3 "chlapec vyhodnocený touto metodou na 16,5 roku, má biologický věk nejméně 16,5 roku až plná dospělost. (...) Hodnocení kostního věku podle Greulicha a Pylové si všímá i drobných změn až do dokončení plné osifikace"; pokud metodou GP "odpovídá kostní věk 19 rokům[, je] pravděpodobné, že chlapec má 19 a více roků, ale nemůžeme vyloučit, že pokud měl urychlenou pubertu, má teprve 17 - 17,5 roků".
IV. Vyjádření dalších účastníků řízení
28. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti podotkl, že ústavní stížnost je odlišná od textu kasační stížnosti a rozsah argumentů ústavněprávní povahy je nesrovnatelný. Má za to, že pasivita kvalifikovaného advokáta, který se na danou agendu specializuje, naráží na koncepci subsidiarity ústavní stížnosti, která znamená nejen vyčerpání procesních prostředků, nýbrž i argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto prostředcích. Pokud Ústavní soud ústavní stížnost věcně projedná, podle NSS utvrdí přístup mnoha advokátů, že na řízení před obecnými soudy vlastně vůbec nezáleží, neboť je možno podstatnou část argumentace rozvinout až v řízení před Ústavním soudem. NSS současně podotýká, že může obtížně reagovat na argumenty v ústavní stížnosti, které nebyly předmětem porady senátu při rozhodování o kasační stížnosti (úvahy stěžovatele o rozporu soudních rozhodnutí s Úmluvou o právech dítěte, odkazy na praxi Evropského soudu pro lidská práva či Výboru pro práva dítěte apod.). K věci NSS dále uvádí, že česká praxe a judikatura není postavena na principu, že v případě jakýchkoli pochybností o věku se má za to, že migrant je osoba mladší 18 let věku. Soudce zpravodaj si klade otázku, jak by takový pomyslný princip přispěl k ochraně skutečných nezletilců v zařízeních pro děti a přispěl k dosažení nejlepšího zájmu dětí umístěných v těchto zařízeních.
29. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že závěr o zletilosti stěžovatele byl založen nejen na závěrech lékařské zprávy, ale též na nevěrohodnosti stěžovatele, neboť ten uváděl rozdílné identity v České republice a v Rumunsku. Metodu TW3 považuje městský soud za nevhodnou pro určení kalendářního věku z věku kostního v případech, kdy se jedná o osoby zletilé, jelikož při dosažení konečné délky dlouhých kostí bude stanoven kostní věk na 16,5 roku. Městský soud nezpochybňuje, že metoda GP byla vyvinuta pro medicínské účely a neslouží primárně k určení kalendářního věku, nicméně to ji nečiní nezpůsobilou jako důkazní prostředek, bude-li vhodně kombinována s dalšími důkazy.
30. Žalovaná (Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy) ve svém vyjádření zdůraznila, že v době vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o nezletilého bez doprovodu. Správní orgán není v takové pozici a natolik erudován, aby hodnotil relevantnost odborného lékařského vyšetření v situaci, kdy o věrohodnosti těchto údajů nemá pochyb. Rovněž žalovaná poukazuje na to, že stěžovatel uváděl různé údaje ke své identitě. Pokud by měla při určení věku vždy zohlednit dvouletou odchylku, mohlo by ad absurdum docházet k situacím, kdy by i cizinec, kterému je 35 let, byl označen jako osoba nezletilá bez doprovodu. Růst kostních štěrbin se totiž plně uzavírá v devatenáctém roce života podle metody GP a v 16,5 letech života podle metody TW3. To nelze akceptovat s ohledem na ochranu skutečně nezletilých cizinců.
V. Posouzení Ústavního soudu
31. Ústavní soud se nejdříve zabýval předpoklady projednatelnosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost je procesně bezvadná, byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a v části směřující proti soudním rozhodnutím jde o návrh přípustný. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to nejen po stránce formální (proti napadenému rozsudku NSS není přípustný další opravný prostředek), ale i materiální, jak Ústavní soud v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti konstantně vyžaduje. V tomto ohledu Ústavní soud podotýká, že pro splnění tohoto požadavku (materiální vyčerpání procesních prostředků) není nutné, aby stěžovatel v předchozím řízení namítal výslovně porušení svého ústavně zaručeného práva, respektive uplatňoval přímo ústavněprávní argumentaci, ale postačí, pokud se z jeho námitek (které mohou být samozřejmě vedeny na úrovni podústavního práva) takové porušení podává (to potvrzuje i judikatura zmíněná Nejvyšším správním soudem, tedy nález sp. zn III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000). To je splněno i v projednávaném případě; ústavní stížnost nepřichází s žádnými zcela novými skutečnostmi či výtkami, které by v určité míře nezazněly již v předcházejícím řízení a takovými novými námitkami nemohou být ani rozvinuté odkazy na mezinárodní zdroje a praxi.
32. Ústavní soud zvažoval, zda nařídit jednání za účelem provedení důkazů navržených stěžovatelem (viz § 44 zákona o Ústavním soudu). Jelikož však shledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které plyne přímo ze spisového materiálu, a případné dokazování by nemělo již žádný vliv na zbavení svobody stěžovatele, které už netrvá, jednání nenařídil.
33. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V rámci principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci orgánů veřejné moci však ústavní stížnosti vyhověl pouze v části směřující proti rozhodnutím správních soudů (viz též bod 89 níže).
34. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to jmenovitě jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny. K těmto zásahům došlo jednak procesními nedostatky v řízení před městským soudem i před NSS a jednak v důsledku nedostatků při určování věku stěžovatele.
A. Jednání soudu za fyzické přítomnosti stěžovatele, avšak bez možnosti jednat
35. Při rozhodování o zajištění jednotlivce je nezbytné vycházet z toho, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a svým jednáním usilovat o vlastní štěstí. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole či libovůle (čl. 8 odst. 2 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek jejího omezení představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci [srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 916/13 ze dne 17. 2. 2015 (N 33/78 SbNU 451), bod 27; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]
36. Právo na osobní svobodu je garantováno čl. 8 odst. 1 Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy a ve vztahu k dětem i čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte. Také Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") považuje právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 5 Úmluvy, za jedno z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, které jako takové má v demokratické společnosti vrcholný význam (viz např. rozsudek ESLP ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, § 45).
37. Rozhodnutí týkající se základního práva na osobní svobodu podléhá přezkoumání u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Součástí zásad spravedlivého procesu je podle čl. 38 odst. 2 Listiny také právo každého, "aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům", tedy právo, aby každému bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat [nález sp. zn. II. ÚS 2020/18 ze dne 28. 3. 2019 (N 43/93 SbNU 105), bod 27]. V případech, kdy se jedná o osobu, jež neovládá jazyk jednání, je zásadní též čl. 37 odst. 4 Listiny, který jí zaručuje právo na tlumočníka.
38. Také Úmluva zakotvuje záruky soudního přezkumu zbavení svobody, a to v čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle nějž každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Toto ustanovení obsahuje obdobné garance spravedlivého procesu při rozhodování o zbavení svobody jako čl. 6 Úmluvy [nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69), bod 28]; toto řízení musí být kontradiktorní a vždy musí být zajištěna i rovnost zbraní mezi stranami (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci A. a další proti Spojenému království ze dne 19. 2. 2009 č. 3455/05, § 204).
39. Soudní přezkum zajištění cizinců upravuje § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců následovně: "O žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince a o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení soud rozhodne do 7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu. Soud nařídí k projednání věci jednání, navrhne-li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby nebo je-li to nezbytné. O tom musí být cizinec v rozhodnutí policie poučen. Rozhodne-li soud o zrušení napadeného rozhodnutí, vyrozumí o tom policii bezprostředně po vyhlášení rozsudku." Jde-li o tlumočení v soudním řízení, platí, že "účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo". (§ 18 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 soudního řádu správního).
40. V projednávaném případě se v řízení před městským soudem konalo jednání, na němž byl přítomen i stěžovatel, neovládající český jazyk, avšak nebylo nijak zajištěno tlumočení. Ústavní soud si je vědom toho, že soudce městského soudu byl v nelehké situaci, neboť jednání nařídil k posouzení odborné otázky určení věku a měl za to, že vyjádření cizince pro něj není pro porovnání metod určování věku podstatné, a zároveň byl vázán velmi krátkou lhůtou sedmi pracovních dní pro rozhodnutí ve věci zajištění dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Po domluvě se zástupkyní stěžovatele tak soudce pokračoval v jednání za přítomnosti stěžovatele a bez tlumočení.
41. Ústavní soud nicméně považuje za krajně problematické vést jednání soudu za přítomnosti osoby, jež se domáhá soudní ochrany, aniž tato osoba průběhu jednání rozumí a má možnost se jakkoli vyjádřit k prováděným důkazům a vůbec se účinně do jednání zapojit. K tomu navíc v projednávaném případě přistupuje závěr městského soudu o nevěrohodnosti stěžovatele, učiněný rovněž bez toho, aby stěžovatel sám dostal příležitost vyjádřit se k dotčeným otázkám a okolnostem, na jejichž základě městský soud k tomuto závěru dospěl.
42. Situace, v níž se stěžovatel ocitl, kdy byl přítomen jednání o svém základním právu, ale nijak nerozuměl obsahu tohoto jednání, který mu nikdo netlumočil ani jinak nezprostředkoval, působí spíše, jako by se stal účastníkem kafkovského procesu, nikoli spravedlivého procesu v demokratickém právním státě. Blíží se to až situaci, kdy se s člověkem jedná jako s předmětem či objektem, nikoli jako se subjektem práv, což je ovšem v rozporu s lidskou důstojností chráněnou čl. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že pojetí ústavnosti v České republice se neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv se základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, stala lidská důstojnost, která mimo jiné vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s objektem či předmětem [nález sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009 (N 188/54 SbNU 325), bod 19].
43. V tomto duchu ze shora uvedených ústavně zaručených práv (čl. 37 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny obecně a čl. 5 odst. 4 Úmluvy pro soudní přezkum zbavení svobody) vyplývá, že pokud se koná jednání soudu za přítomnosti osoby, která se domáhá soudní ochrany, byť i nebylo nařízeno na její žádost, je nezbytné zajistit takové podmínky, aby se jej dotčená osoba měla možnost účastnit plnohodnotně [srov. též rozsudek ESLP ve věci Al Husin proti Bosně a Hercegovině (č. 2) ze dne 25. 6. 2019 č. 10112/16, § 115], tedy aby se do něj fakticky mohla zapojit, aby rozuměla jeho obsahu, mohla se v něm vyjadřovat a reagovat na jeho průběh.
44. Jak bylo zmíněno výše, i řízení přezkoumávající zbavení svobody osoby, včetně zajištění cizince, musí mít kontradiktorní povahu a zajišťovat rovnost stran; účastníci tak musí mít možnost uvádět skutečnosti na podporu svých nároků a také se seznámit se stanovisky jiných účastníků, jejichž účelem je ovlivnit rozhodnutí soudu, a vyjádřit se k nim. Ústavní soud v minulosti opakovaně připomněl, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý proces patří zásada audiatur et altera pars ("budiž vyslechnuta i druhá strana"), z níž plyne "povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat; vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajišťuje ochranu základních práv, ta je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3), bod 12]. Soud tedy samozřejmě není povinen předneseným stanoviskům a tvrzením přisvědčit; podstatné je, aby tomu, o jehož práva a povinnosti se jedná, byl vytvořen prostor pro plnou participaci na řízení v rozsahu, v jakém mohou být dotčeny jeho oprávněné zájmy (nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11, citovaný výše, bod 13).
45. Současně však kontradiktornost řízení nelze absolutizovat; i ESLP tak uznává, že dokonce i v trestním řízení může být za určitých okolností právo na plně kontradiktorní řízení v nezbytném rozsahu omezeno (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci A. a další proti Spojenému království, citovaný výše, § 205). Požadavek procesní spravedlnosti podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevytváří jednotný a neměnný standard řízení, aplikovatelný bez ohledu na kontext a okolnosti konkrétního případu i druh zbavení svobody, o nějž jde [viz rozsudek ESLP ve věci Al Husin proti Bosně a Hercegovině (č. 2), citovaný výše, § 114]. Podstatné je, aby dotčená osoba měla dostatečné informace o tom, co je jí vytýkáno, a možnost to účinně rozporovat; pokud je tento požadavek naplněn, pak může být akceptovalné i to, že daná osoba například nemá možnost seznámit se se všemi písemnostmi ve spise a vyjádřit se k nim [srov. rozsudek ESLP ve věci Al Husin proti Bosně a Hercegovině (č. 2), citovaný výše, § 115 a 119].
46. V projednávaném případě byl tedy stěžovatel přítomen jednání před městským soudem, ale fakticky se do něj nijak nemohl zapojit, protože nebylo zajištěno tlumočení. Tak nejenže nemohl rozumět tomu, co se při jednání děje, ale nemohl se k probíraným otázkám ani osobně vyjádřit, a to přestože jeho vyjádření by mohlo ovlivnit rozhodnutí soudu. Městský soud své rozhodnutí totiž založil mimo jiné na závěru o nevěrohodnosti stěžovatele s ohledem na určitou rozpornost jeho předchozích výpovědí při udávání totožnosti v České republice a Rumunsku; stěžovatel však u městského soudu nedostal žádnou příležitost se k této rozpornosti vyjádřit a vysvětlit ji. Tento nedostatek v řízení přitom nemohla nijak kompenzovat ani skutečnost, že stěžovatel byl zastoupen a jeho zástupkyně byla na jednání přítomna.