Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem, sídlem Jungmannova 351/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 sp. zn. 9 To 80/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020 a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 bylo porušeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 se ruší.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to práva na řádný soudní proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, zásady dvojinstančnosti trestního řízení zaručené Protokolem č. 2 k Úmluvě a principu ultima ratio.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 135/2017 stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, za který ho odsoudil podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku stěžovateli uložil přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, která byla trestným činem způsobena. Dále stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti A (dále jen "poškozená"), na náhradu škody částku ve výši 1 163 280 Kč. Podle zjištění okresního soudu se stěžovatel předmětného zločinu dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti B (pozn. nyní v likvidaci, dále jen "společnost B"), objednávkami ze dne 3. 8. 2011 evid. č. 112000039 a ze dne 8. 8. 2011 evid. č. 112000046 zadal u poškozené provedení zemních prací na stavbě haly obchodní společnosti C v H., s nepřímým úmyslem objednané práce neuhradit, přičemž zamlčel podstatnou skutečnost, že zaplacení zemních prací je podmíněno zaplacením subdodávky společnosti B obchodní společností D (dále jen "společnost D"), a poté, co společnost D neuhradila svůj dluh společnosti B, což mohl již v době, kdy zadal zmiňované objednávky, předpokládat, nezaplatil faktury týkající se předmětných zemních prací vystavené poškozenou, objednávky popřel, faktury jako neoprávněné vrátil poškozené, a to přesto, že jménem společnosti B předmětné zemní práce fakturoval odběrateli, čímž společnost B neoprávněně obohatil a způsobil tak poškozené škodu ve výši 1 163 280 Kč.
3. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že šlo o jeho v pořadí čtvrté rozhodnutí v dané věci (viz sub 4.) a že podle pokynu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z usnesení ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 věc znovu v hlavním líčení projednal v jiném složení senátu a na základě dříve provedeného dokazování uzavřel, že ačkoli stěžovatel spáchání vytýkaného jednání popíral, bylo k dispozici dostatečné množství na sebe navazujících důkazů prokazujících jeho vinu. Z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti je podstatné, že podle okresního soudu bylo prokázáno i to, že stěžovatel daný závazek uzavíral s vědomím, že nebude-li společnosti B zaplaceno společností D, nezaplatí ani společnost B poškozené společnosti, přičemž tuto podstatnou skutečnost poškozené společnosti zamlčel. Stěžovatel podle okresního soudu počítal s tím, že mu společnost B nezaplatí, neboť ve své výpovědi uvedl, že v době krize se při nezaplacení objednatelem subdodavatelům nehradilo, neboť nebyly volné peníze, nejdříve se platily provozní záležitosti, např. mzdy, stroje, pohonné hmoty, kanceláře, telefony atd., a že kdyby zaplatili poškozené společnosti, bylo by to pro firmu likvidační. Okresní soud nesouhlasil s tím, že takový postup byl v době krize obecným pravidlem, o kterém se všeobecně vědělo, a nevyplynulo to podle něj ani z provedených důkazů. Poukázal na výpověď svědkyně E. Š., podle níž poškozená společnost vstupovala do závazkového vztahu s v minulosti prověřeným obchodním partnerem, u kterého právem očekávala standardní obchodní jednání - tedy že zaplacení kupní ceny není podmíněno zaplacením společnosti B ze strany jiného subjektu. Stěžovatel poškozenou nijak neupozornil na to, že závazkový vztah uzavírá s tím, že nebude-li zaplaceno společnosti B, tato nezaplatí ani poškozené. Podle okresního soudu jde o podstatnou skutečnost, kterou kdyby poškozená společnost věděla dopředu, do závazkového vztahu se společnosti B by vůbec nevstupovala. Okresní soud rovněž konstatoval, že podvodný úmysl eventuální je dotvrzován i následným jednáním stěžovatele, který se nesnažil ani o částečnou úhradu závazku, naopak ztěžoval vymahatelnost závazku, a nakonec s poškozenou společností ani nekomunikoval.
4. Šlo přitom již o čtvrté rozhodnutí okresního soudu v předmětné věci. Nejprve rozsudkem ze dne 18. 4. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1856 stěžovatele zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. K odvolání příslušného státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Okresní soud věc znovu projednal podle připomínek krajského soudu a dne 17. 12. 2018 vydal rozsudek č. j. 3 T 135/2017-1895, kterým stěžovatele opět zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 215/2018-1920 rozsudek okresního soudu opět zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955 stěžovatele opět zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 znovu rozsudek okresního soudu zrušil, vrátil věc tomuto soudu a nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 11. 2019sp. zn. I. ÚS 3556/19odmítl, když dospěl k závěru, že krajský soud dostál povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči okresnímu soudu, a to opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s navazujícím rozhodnutím o změně složení senátu podle § 262 trestního řádu.
5. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 135/2017 krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.
6. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení, a tudíž neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za námitky podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud námitky týkající se nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, resp. jeho kvalifikované skutkové podstaty. Shledal však, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Poškozená podle jeho názoru legitimně očekávala, že uzavře-li s ní někdo smlouvu o dílo, které ona vykoná, bude podle smlouvy uhrazena cena. Stěžovatel podle závěru rozhodujících soudů zamlčel druhé smluvní straně skutečnost, že zaplacení dohodnuté ceny je závislé na tom, zda dostane zaplaceno od subjektu, který si u něj předmětné práce, které byly předmětem dané smlouvy o dílo, objednal. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem okresního soudu a krajského soudu, že nelze přenášet podnikatelské riziko v rámci dodavatelského řetězce na další subjekty, které si ani nemohly vyhodnotit spolehlivost smluvního partnera zadavatele, který stál v řetězci nad ním. Ve shodě se soudy nižších stupňů v jednání stěžovatele shledal zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku s tím, že stěžovatel předmětný závazek s poškozenou uzavíral s vědomím, že nebude-li společnosti B zaplaceno společností D, nezaplatí ani společnost B poškozené společnosti, a tuto podstatnou skutečnost poškozené společnosti zamlčel. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci nelze aplikovat ani zásadu subsidiarity trestní represe.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky okresního soudu, kterému podsouval své právní posouzení skutku včetně interpretace důkazů. Poté, co okresní soud vydal v pořadí třetí rozsudek, kterým stěžovatele zprostil obžaloby s odůvodněním, že v obžalobě označený skutek není trestným činem, krajský soud k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a vrátil věc okresnímu soudu, přičemž nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Následně okresní soud požadavkům krajského soudu vyhověl a rozhodl tak, jak si krajský soud přál, a uznal jej vinným. Tím podle stěžovatele došlo ke zkrácení jeho práva na zákonného soudce.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry rozhodujících soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu a namítá nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. K objektivní stránce trestného činu uvádí, že nebyl prokázán znak obohacení sebe nebo jiného ani znak zamlčení podstatných skutečností. Argumentuje tím, že k jeho obohacení ani obohacení kohokoli jiného nedošlo, jelikož společnost B byla činností společnosti D rovněž poškozena. Zdůraznil, že si lze těžko představit jednatele obchodní korporace, který v době, kdy bojuje o přežití ve zhoršené ekonomické situaci, je lhostejný k následku, tj. zda společnosti B bude uhrazeno. Poukazuje na to, že nikdy netvrdil, že poškozené společnosti nebude uhrazeno, neobdrží-li společnost B plnění od svého objednatele (tj. společnosti D), pouze logicky upřednostnil provozní výdaje vlastní společnosti a k pohledávkám poškozené zvolil oddalovací taktiku. Jediný, kdo byl v daném řetězci smluvních vztahů obohacen, je společnost D, která ovšem nejednala se stěžovatelem ve shodě, nýbrž jej rovněž poškodila absencí zisku a odměny za provedenou práci. Dále stěžovatel namítá, že nenaplnil znak trestného činu "zamlčení podstatné skutečnosti", ale šlo jen o běžný podnikatelský postup, který musel být poškozené zřejmý, jelikož nešlo o její první subdodávku. Poškozená pro společnost B prováděla subdodávky i v minulosti a při úhradách vystavených faktur musela čekat na jejich proplacení do doby, než jejich objednatelka (tj. společnost B) obdržela plnění od svého objednatele v jednom subdodavatelském řetězci. Stěžovatel má za to, že o zamlčení podstatných skutečností představující znak objektivní stránky trestného činu podvodu by mohlo jít jenom tehdy, že by poškozená vůbec nevěděla, že je subdodavatelem, tj. byla by přesvědčena, že je pouze zhotovitelem díla a stěžovatelova společnost je prvotním objednatelem. Skutečnost, že protistranu neinformoval o tom, že se může dostat do platební neschopnosti, nezaplatí-li mu objednatel (o kterém poškozená věděla) odměnu ze smlouvy o dílo, je zřejmá a předvídatelná. Tvrdí, že měl-li by při uzavírání smluv, jejímž předmětem je subdodávka, vysvětlovat samotný princip subdodávky a praxi při hrazení odměny z této smlouvy, choval by se způsobem vymykajícím se obvyklé praxi.
9. Stěžovatel rovněž namítá, že jeho jednáním nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Tvrdí, že nebylo prokázáno zavinění vůči všem znakům skutkové podstaty a že nebyl srozuměn s tím, že sebe nebo jiného obohatí zamlčením podstatných skutečností, přestože k tomu ve výsledku došlo, a nešlo tedy o nepřímý úmysl, nýbrž o nedbalost. Neměl ani lhostejné stanovisko k tomu, že někomu způsobí škodu, ostatně za situace, kdy jím vedená obchodní společnost byla sama významně poškozena. Uvádí, že důvodně předpokládal, že nastane skutečnost, která zamezí škodlivému následku. Smluvní závazek by neuzavřel, věděl-li by, že společnost B neobdrží řádně plnění a nebude schopna poté plnit poškozené. Podotýká, že si je vědom, že pohledávku následně neuhradil, a to ani částečně, navíc odmítl fakturaci, byl však veden především snahou o oddálení předpokládané budoucí povinnosti plnit na základě výsledku civilního řízení. V daném případě se zavinění netýká pouze skutečnosti, zda tvrzený nepřímý úmysl měl, ale rovněž, kdy tento úmysl případně pojal. U podvodu je nutné, aby pachatel měl úmysl obohatit sebe nebo jiného již v době uzavření smlouvy. Stěžovatel má za to, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by takový úmysl při uzavírání smlouvy s poškozenou pojal. Naopak je takový jeho úmysl nelogický, neboť jím vedená společnost B byla sama podstatně poškozena. V době uzavření smlouvy o subdodávce s poškozenou předpokládal dodržení všech závazků vůči poškozené a poskytnutí řádné odměny od společnosti D. Konstatuje, že smluvní strany nemohou protistranu v době uzavření smlouvy vyrozumívat o tom, že když nastane skutečnost, kterou neočekávají, nebudou moci dostát řádně svým závazkům. Podnikatel se smluvně zavazuje s vidinou toho, že bude moci řádně plnit, měl-li by protistranu vyrozumět o všech událostech, které by mohly jejich smluvní vztah narušit, nebylo by takovou smlouvu možné uzavřít, neboť by výčet skutečností byl neuzavřený. Opačný přístup by byl nezbytný tehdy, vstupoval-li by podnikatel vědomě do rizikového vztahu, v takovém případě by bylo nutné upozornit svého obchodního partnera. Taková skutečnost však během trestního řízení nebyla nikdy tvrzena ani prokazována.
10. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítá nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a poukazuje na to, že celé trestní řízení víceméně supluje civilní žalobu poškozené. K tomu odkazuje na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019sp. zn. I. ÚS 3556/19(pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterého podle stěžovatele vyplývá, že předmětné trestní řízení svou povahou spadá spíše do "soukromoprávního soudnictví".
III. Vyjádření účastníků řízení
11. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
12. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že poté, co bylo ze strany krajského soudu okresnímu soudu uloženo projednání věci jiným senátem, byla věc přidělena senátu, v němž předsedala Mgr. Karolína Hoderová, která již u okresního soudu nepůsobí.
13. Krajský soud rovněž odkázal na obsah všech svých ve věci vydaných rozhodnutí a konstatoval, že jeho rozhodovací činností nedošlo k porušení práva stěžovatele na řádný soudní proces ani práva na zákonného soudce. Odmítá, že by okresní soud jakkoli nutil k vydání rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Svým postupem pouze reagoval na zjištěné nedostatky v řízení před okresním soudem.
14. Také Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí ve věci a dodal, že obsahem podané ústavní stížnosti je v podstatě doslovné opakování již dříve uplatněné argumentace, se kterou se neztotožnil a neshledal žádné porušení zákona či ústavních práv stěžovatele.
15. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice, neboť neobsahovaly žádné zásadní nebo nové argumenty.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
17. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v závěrečném petitu sice napadá pouze rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti plyne i polemika se závěry a postupy okresního soudu (z rozsudku ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 135/2017), a rovněž nesouhlas stěžovatele s usnesením krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986. Z tohoto důvodu Ústavní soud přistoupil k přezkumu také těchto rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, neboť bylo namístě považovat ústavní stížnost stěžovatele za obsahově směřující i proti nim [srov. nález ze dne 16. 7. 2013sp. zn. I. ÚS 4365/12(N 122/70 SbNU 109), dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice].
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
a) Obecná východiska
19. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nezávislost soudu zaručuje, mimo jiné, právo na zákonného soudce, které je samostatně zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
20. Podstatou práva na zákonného soudce, které je jednou ze systémových záruk nezávislosti soudů, je, že přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, která jsou obsažena v zákonných ustanoveních (zejména věcná, funkční a místní příslušnost soudu) či v rozvrhu práce vydaném na jejich základě (zohledňujícím zejména zákonem vymezená hlediska rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i zákonem stanovený počet soudců v senátech). Pravidla pro určení osoby soudce ve složení senátů či osoba samosoudce musí být tedy stanovena dříve, než návrh dojde soudu. Takto je minimalizována možnost ovlivňování soudců, korupce, svévole apod. (srov. nález ze dne 19. 4. 2021sp. zn. II. ÚS 52/21).
21. Právo na zákonného soudce nicméně není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož ani stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc [srov. například nález ze dne 21. 1. 1999sp. zn. III. ÚS 293/98(N 11/13 SbNU 71)].
22. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tak sice upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude konkrétní věc rozhodovat. Zahrnují ovšem rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 2766/14(N 202/79 SbNU 281)], resp. jedno a totéž soudní těleso, neboť stejné podmínky jako pro soudce platí v zásadě i pro přísedící [srov. např. nález ze dne 2. 6. 2011sp. zn. II. ÚS 3213/10(N 105/61 SbNU 581)]. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení [srov. například nález ze dne 1. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 2766/14(N 202/79 SbNU 281), bod 19.]. Pochopitelně však právo na zákonného soudce připouští ve svém formálním i materiálním rozměru výjimky, neboť nemusí být vždy objektivně možné, aby konkrétní věc rozhodovalo konkrétní soudní těleso v konkrétním složení [srov. nález ze dne 27. 5. 2004sp. zn. IV. ÚS 307/03(N 76/33 SbNU 243)]. Na takové výjimky se však vztahují stejné požadavky na transparentnost, předvídatelnost a objektivnost jejich úpravy a tyto vždy musí být v dané situaci důvodné [nález ze dne 27. 5. 2004sp. zn. IV. ÚS 307/03(N 76/33 SbNU 243)], tedy nesmí být arbitrární, ale musí v nich existovat objektivní překážka, která zcela vylučuje, aby věc rozhodovalo v celém hlavním líčení jediné soudní těleso ve stále stejném složení, či to ztěžuje v intenzitě výrazně se blížící faktickému znemožnění.
23. V trestním řízení může být podle § 25 trestního řádu z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. O odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Pojem důležité důvody sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že musí jít o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 trestního řádu, podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí tedy být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. K odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu přitom může dojít ve kterémkoliv stadiu trestního řízení (srov. nález ze dne 22. 9. 2020sp. zn. IV. ÚS 2565/19).
24. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu také vyplývá, že při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2012sp. zn. I. ÚS 2531/12). K použití § 262 trestního řádu lze přistoupit pouze za podmínky, že je zde dána vysoká míra pravděpodobnosti, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [viz nález ze dne 5. 3. 2013sp. zn. II. ÚS 3564/12(N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998sp. zn. I. ÚS 112/98). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz shora uvedený nálezsp. zn. II. ÚS 3564/12). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení ze dne 14. 1. 2010sp. zn. I. ÚS 2991/09či usnesení ze dne 15. 5. 2008sp. zn. III. ÚS 963/08).
25. Použije-li odvolací soud § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů pro odlišné hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup podle Ústavního soudu považovat za opodstatněný tehdy, byly-li pokyny dostatečně konkrétní a přezkoumatelně popsané (viz nález ze dne 30. 9. 2021sp. zn. IV. ÚS 839/21) a vyplývalo-li z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z § 2 odst. 6 trestního řádu (viz shora uvedený nálezsp. zn. II. ÚS 3564/12). Je však v rozporu s právem na řádný soudní proces, pokud odvolací či dovolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. § 254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny [srov. nález ze dne 26. 4. 2016sp. zn. I. ÚS 3235/15(N 80/81 SbNU 349)].
26. V posuzované věci šlo konkrétně o zjištění rozhodných skutečností a na to navazující právní hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, zejména zda na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že stěžovatel daný trestný čin spáchal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe zdůrazňuje, že je po staletí v právu uznávanou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové "srozumění" se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele [srov. např. nález ze dne 7. 1. 2010sp. zn. III. ÚS 722/09(N 2/56 SbNU 11); dále srov. Sir William Blackstone, Commentaries on the Laws of England in Four Books, vol. 2, Philadelphia: J. B.Lippincott Co., 1893 (1753 orig.), s. 303].
27. Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. písm. b) trestního zákoníku], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Chybí-li o této otázce doznání pachatele, lze závěr o něm učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich. Nezbytným předpokladem pro závěr o srozumění pachatele se zamýšleným následkem je prokázání toho, že pachatel si daný následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku [srov. nález ze dne 1. 4. 2004sp. zn. IV. ÚS 433/02(N 49/33 SbNU 11) a nález ze dne 15. 8. 2008sp. zn. III. ÚS 1076/08(N 144/50 SbNU 269)].
28. V kontextu posuzované trestní věci nutno připomenout také závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle níž o trestném činu podvodu lze uvažovat zejména tehdy, když pachatel již v době vzniku závazku jedná v úmyslu jej nesplnit nebo jedná alespoň s vědomím, že ho nebude moci splnit v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Závěr o existenci podvodného úmyslu lze učinit pouze za předpokladu, nebylo-li v době vzniku závazku možné vůbec důvodně očekávat dostatečné zdroje ke splnění závazku nebo spoléhal-li pachatel bezdůvodně na budoucí nejisté skutečnosti, které však nenastaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 8 Tdo 566/2013). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1426/2016 pak vyplývá, že obchodní vztahy musí být založeny také na odpovídající míře vzájemné důvěry, ze které vyplývá opodstatněnost očekávání a předvídatelnost postupu účastníků obchodních vztahů. Korektnost postupu účastníků je totiž stejně významným předpokladem zdravých obchodních vztahů. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. 6 Tdo 568/2015 zjištění, že právnická osoba nedisponovala takovými prostředky, které by jí v okamžiku uzavření smlouvy umožňovaly budoucí úhradu sjednané ceny, neznamená, že v případě dalšího fungování nemohla generovat zisk, který by jí k tomuto sloužil. Je ostatně běžné, o to více v sektoru stavebnictví, že jednotlivé subjekty vstupují do obchodních vztahů s negativní platební bilancí, kterou následně eliminují příjmy z vykonané práce.
29. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 19. 7. 2016sp. zn. III. ÚS 1073/15(N 130/82 SbNU 137), nálezsp. zn. III. ÚS 1076/08aj.]. Nedodržením této povinnosti porušuje soud nejen toto pravidlo ale i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009sp. zn. III. ÚS 2042/2008(N 247/55 SbNU 377)].
30. Součástí práva na soudní ochranu a ústavních záruk řádného procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004sp. zn. Pl. ÚS 1/03(N 15/32 SbNU 131, 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž rozhodující orgán založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Požadavkem na řádné odůvodnění je nutno rozumět přiměřenou míru odůvodnění. Jako celek odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.
31. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, z hlediska zásady subsidiarity trestní represe při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - "ultima ratio" - nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (nálezsp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah účinného trestního zákoníku, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věcech Kokkinakis vs. Řecko (14 307/88, § 52) a Cantoni vs. Francie (17 862/91, § 29) (nález ze dne 25. 11. 2003sp. zn. I. ÚS 558/2001, uveřejněn pod č. 136 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jen důsledné respektování zásady subsidiarity trestní represe a principu trestání jako prostředku ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením [viz např. nález ze dne 2. 6. 2005sp. zn. IV. ÚS 469/04(N 116/37 SbNU 489), nález ze dne 18. 11. 2008sp. zn. II. ÚS 254/08(N 197/51 SbNU 393) aj.]. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.).