Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Petrem Holubičkou, advokátem se sídlem V Aleji 282, Semily, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 5. 2020, č. j. 6 T 68/2018-645, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, č. j. 9 To 173/2020-692, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, č. j. 3 Tdo 1389/2020-740, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 5. 2020, č. j. 6 T 68/2018-645, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, č. j. 9 To 173/2020-692, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, č. j. 3 Tdo 1389/2020-740, byly porušeny stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2021, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu specifikovaných ve výroku I. tohoto nálezu, neboť těmito rozhodnutími obecných soudů podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
A) Skutkový stav
2. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, v němž na něj byla podána obžaloba pro tři skutky. Tyto spočívaly, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl: - dne 9. 6. 2017 v přesně nezjištěné době od 20:00 hod. do 24:00 hod. v chatové osadě ve Z. bez souhlasu poškozené za použití klíčů volně položených v chatě neoprávněně vniknout do osobního motorového vozidla zaparkovaného poškozenou před chatou a použít jej k jízdě na blíže neurčené místo (dále jen "skutek 1"); - v přesně nezjištěné době od 20:00 hod. dne 9. 6. 2017 do 00:15 hod. dne 10. 6. 2017 odcizit z kabelky poškozené položené ve stejné chatě finanční hotovost ve výši 4 000 Kč, mobilní telefon, náramkové hodinky a tablet a rozšlapat jí sluneční brýle, čímž měl poškozené způsobit škodu odcizením ve výši 11 200 Kč a poškozením ve výši 5 000 Kč (dále jen "skutek 2"); - dne 10. 6. 2017 v době od 00:15 hod. do 01:10 hod ve stejné chatě bezdůvodně fyzicky napadnout spící poškozenou tak, že ji jednou rukou dusil a druhou škrtil, přičemž v dalším útoku mu zabránil pes poškozené, která se mu vysmekla, několikrát jej kousla do ruky, telefonicky kontaktovala svého kamaráda, načež ji stěžovatel měl chytit za vlasy a snažit se jí vytrhnout mobilní telefon z ruky a následně ji udeřit skleněnou vázou do temene hlavy, po celou dobu jí měl vulgárně nadávat a vyhrožovat zabitím jí i jejím dvěma nezletilým vnoučatům, která byla přítomna celému incidentu, během nějž po nich měl stěžovatel hodit cukřenku, avšak minul, přičemž svého jednání měl stěžovatel zanechat až poté, co do něj poškozená strčila a on upadl na postel a usnul; poškozená utrpěla jen lehčí zranění nevyžadující si pracovní neschopnost (dále jen "skutek 3"; skutky 1 až 3 dále společně jen také "předmětné skutky").
3. Ve stěžovatelově trestní věci opakovaně k odvolání státního zástupce krajský soud rušil meritorní rozhodnutí okresního soudu a vracel mu věc zpět.
B) První meritorní rozhodnutí a první odvolací řízení
4. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 6 T 68/2018-417 (dále jen "1. rozsudek okresního soudu"), zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Současně okresní soud odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních dle § 229 odst. 3 trestního řádu.
5. Co do skutku 1 byl stěžovatel zproštěn dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro přečin neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Okresní soud odůvodnil tento svůj právní závěr tím, že sama poškozená připustila, že by stěžovateli motorové vozidlo půjčila, když spolu byli na chatě, přičemž sám stěžovatel vypověděl, že si vozidlo půjčoval často a že je řídil i v přítomnosti poškozené, která užívala léky, a tak nerada řídila. Nadto i kdyby se skutek 1 stal, bylo by třeba se zamýšlet nad jeho společenskou škodlivostí.
6. Co do skutků 2 a 3 okresní soud stěžovatele zprostil dle § 226 písm. a) trestního řádu pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečin nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Okresní soud své právní závěry ohledně skutků 2 a 3 odůvodnil tím, že proti sobě stály dvě protichůdné verze, neboť stěžovatel tvrdil, že se s poškozenou pouze pohádal, vzájemně se strkali a poté on rozbil skleněnou výplň dveří, zatímco dle poškozené jí šlo o život. Verzi poškozené přitom nepodporovaly další důkazy, neboť svědek - kamarád poškozené slyšel jen, co mu říkala poškozená do telefonu, sám slyšel pouze to, že se hádají, a situaci nevyhodnotil tak, že by bylo nutné volat policii, což neučinila ani poškozená, a uvedla-li, že nevěděla, kde je, stálo to dle okresního soudu v rozporu s její výpovědí, že na chatě předtím již minimálně dvakrát byla. Poškozená byla ošetřena hned druhého dne a nebyla u ní zjištěna žádná poranění, a to ani po rentgenologickém vyšetření oblasti krku. Při prohlídce těla dne 20. 6. 2017 na policii byly zjištěny jen dva drobné hematomy, u nichž však ze soudnělékařského hlediska nebylo možno dovozovat příčinnou souvislost s údajným skutkem 3. Soudní znalec rovněž uvedl, že mechanismus zranění tak, jak jej popsala poškozená, by vyžadoval velkou intenzitu násilí, která by po sobě zanechala patrná poranění, což se nestalo. Poškozenou pak shledal okresní soud nevěrohodnou, neboť podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, trpí smíšenou poruchou osobnosti s histrionskými a závislými rysy a rovněž zneužíváním léků ze skupiny benzodiazepinů. Dle znalce má tak poškozená tendenci zveličovat, přehrávat a dramatizovat své potíže, čehož si ani není vědoma. Okresní soud na základě toho uzavřel, že se nepodařilo prokázat, zda se skutky 2 a 3 staly.
7. Proti 1. rozsudku okresního soudu podala v neprospěch stěžovatele odvolání státní zástupkyně, na jehož podkladě krajský soud usnesením vydaným v neveřejném zasedání ze dne 17. 1. 2019, č. j. 9 To 1/2019-455 (dále jen "1. usnesení krajského soudu"), dle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu 1. rozsudek okresního osudu zrušil a dle § 259 odst. 1 trestního řádu mu věc vrátil zpět. Vytkl mu, že dosud nevyčerpal všechny důkazní možnosti a že se zprotivil své povinnosti hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i v jejich souhrnu, takže jím zjištěný skutkový stav nevyznívá přesvědčivě.
8. Ohledně skutku 1 polemizoval se závěrem okresního soudu, že stěžovatel jednal v domnění, že poškozená by mu vozidlo půjčila, neboť nebylo zjišťováno, zda se v konkrétním případě stěžovatel poškozené předem na souhlas dotázal, navíc byl pod vlivem alkoholu a poškozená v přípravném řízení vypověděla, že v takovém případě by mu vozidlo nikdy nepůjčila. Stěžovatel tak musel o půjčení vozidla vždy žádat v jednotlivém případě dopředu, navíc v tomto případě pro něj byla poškozená snadno dosažitelná. Krajský soud v této souvislosti staví výpověď poškozené proti výpovědi stěžovatele a upozorňuje, že poškozená sama vypověděla, že klíčky od vozidla našla u něj v kapse, když spal.
9. Co do skutku 2 dospěl krajský soud k závěru, že nebylo postaveno najisto, zda a případně které věci měl stěžovatel poškozené zničit a které odcizit ani jaké skutkové závěry v tomto směru přijal. V průběhu řízení přitom poškozená uváděla o jednotlivých věcech rozdílné údaje a k některým z nich okresní soud žádnou důkazní aktivitu nevyvinul, např. k částce 4 000 Kč, které měla mít poškozená v peněžence, a k hodinkám, které měly u stěžovatele v chatě zůstat.
10. Co se pak týče skutku 3, krajský soud vytkl okresnímu soudu, že přecenil význam znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyznívající v neprospěch poškozené; dále že se nezabýval krevními stopami poškozené i stěžovatele na místě činu, přičemž prohlídkami těla bylo zjištěno, že oba nesou známky krvácejícího zranění; dále dle krajského soudu okresní soud v podstatě pominul výpovědi svědka - kamaráda poškozené a svědkyně - dcery poškozené k tomu, co o skutku 3 mělo uvést jedno z přítomných dětí, a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyznívající v tom smyslu, že stěžovatel škodlivě užívá alkohol a pod jeho vlivem má tendence ke zkratkovitému impulzivnímu jednání, což potvrdila i zpráva od jeho zaměstnavatele, přičemž tento znalecký posudek byl procesně proveden vadně, neboť k němu byla vyslechnuta jiná osoba než znalec, jemuž byl zadán. Krajský soud tak uložil okresnímu soudu, aby tyto vady odstranil.
C) Druhé meritorní rozhodnutí okresního soudu a druhé odvolací řízení
11. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 6 T 68/2018-514 (dále jen "2. rozsudek okresního soudu"), rozhodl stejně, jako svým 1. rozsudkem poté, co v intencích pokynu krajského soudu doplnil dokazování tím, že opět vyslechl stěžovatele a poškozenou k osudu údajně poškozených či odcizených věcí, procesně řádným způsobem vyslechl soudního znalce a rovněž vyslechl policistu, který byl po oznámení věci v kontaktu s poškozenou a také zpracovatele odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie, ke krevním stopám.
12. Ke skutku 1 okresní soud na základě opětovného výslechu stěžovatele a poškozené zjistil, že tito se rozchází ve zcela zásadních bodech, kdy podle stěžovatele předmětné motorové vozidlo užil s vědomím a souhlasem poškozené hned po příjezdu na chatu, když s ním jel pro pivo a špekáčky, dle poškozené se tak mělo stát až v noci bez jejího souhlasu. Okresní soud dospěl k závěru, že jde o situaci slova proti slovu, v níž se nenabízí žádný další důkaz, a tedy je na místě uplatnit pravidlo in dubio pro reo, přičemž i kdyby stěžovatel vozidlo užil v noci, pak vzhledem k tomu, že na chatu přijeli spolu s poškozenou a jejími vnoučaty a byli přátelé, či dokonce milenci (v čemž se rovněž jejich výpovědi rozcházely), považoval za nelogické, aby výslovně stěžovatel musel žádat o souhlas s užitím vozidla.
13. Ke skutkům 2 a 3 okresní soud zopakoval svá zjištění ze svého 1. rozsudku, k nimž připojil výpověď zasahujícího policisty, který uvedl, že si nepamatuje, že poškozená by byla od krve, byla jen červená v obličeji, což přikládal nervozitě. Kdyby měla vlasy od krve či po ní stékala krev, pamatoval by si to, přičemž rozrušená mohla být i kvůli předcházejícímu rozhovoru s dcerou, o němž řekla, že byl rovněž velmi emotivní, a výpověď kriminalistického technika, který uvedl, že krevní stopy odpovídající krevní skupině poškozené mohly ve skutečnosti vzhledem k použité metodě odpovídat i krevní skupině stěžovatele. Co se týče odcizené částky 4 000 Kč, poukázal okresní soud na rozpor ve výpovědi poškozené, která nejprve uvedla, že cestou na chatu měla vybírat na poště důchod, následně uvedla, že to mohlo být i den předtím, avšak bylo zjištěno, že důchod vybírala již dne 6. 6. 2017; taktéž nejprve poškozená uvedla, že si chybějící hotovosti všimla až doma, ale při své opakované výpovědi v rozporu s tím tvrdila, že si jí všimla již cestou z chaty na čerpací stanici, neboť potřebovala natankovat benzin. Při ohledání na místě činu, které bylo provedeno se značným zpožděním, nebyly nalezeny žádné zbytky poničených věcí, rozsypaný cukr, střepy z rozbité vázy ani nic podobného a na fotografii, kterou údajně měla poškozená pořídit mobilním telefonem hned druhý den ráno, žádné zranění patrné není. Znalecký posudek na stěžovatele pak neuvedl, že tento by byl primárně agresivní osobou, pouze že má zvýšený sklon k impulzivním projevům v rámci zkratkové reaktivity, zejména při ovlivnění alkoholem, které však zjištěno nebylo, tvrdí je jen poškozená. Na základě těchto skutečností dospěl okresní soud k závěru, že proti sobě stojí dvě protichůdné skutkové verze, z nichž ani jednu další důkazy nepotvrzují či nevyvrací, a nadto je u poškozené důvod pochybovat o její věrohodnosti. Proto dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by stěžovatel skutky 2 a 3 spáchal.
14. Státní zástupkyně napadla 2. rozsudek okresního soudu odvoláním v neprospěch stěžovatele, na jehož podkladě krajský soud usnesením ze dne 31. 7. 2019, č. j. 9 To 214/2019-544 (dále jen "2. usnesení krajského soudu"), tento rozsudek v neveřejném zasedání zrušil dle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a dle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu. Krajský soud kvitoval, že okresní soud doplnil dokazování, nadále však jeho způsob hodnocení důkazů vyvolával dle krajského soudu pochybnosti o jeho správnosti.
15. U skutku 1 krajský soud okresnímu soudu vytkl, že se nezabýval v situaci slova proti slovu dostatečně pečlivě věrohodností obou osob. Za nesprávný závěr okresního soudu, že stěžovatel byl v domnění, že motorové vozidlo poškozené smí užít, ačkoliv ta u hlavního líčení nově výslovně uvedla, že mu souhlas předem nedala, neboť okresní soud nezjišťoval motivaci poškozené stěžovateli uškodit a za těchto okolností by dle krajského soudu takový způsob hodnocení důkazu vylučoval trestní odpovědnost prakticky vždy; navíc stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, a za těchto okolností by mu poškozená vozidlo nepůjčila. Takto důkazní situaci tvrzení proti tvrzení řešit dle krajského soudu nelze, nadto okresní soud nevysvětlil, proč u stěžovatele dovodil domněnku, že vozidlo může použít, když poškozená uvedla, že se musel vždy dopředu ptát před každou jednotlivou jízdou, zatímco on uvedl, že vozidlo užil.
16. Pro skutek 2 krajský soud uzavřel, že přesný průběh incidentu se okresnímu soudu sice nepodařilo objasnit a nebyly nalezeny žádné stopy po zničených či rozbitých věcech, tak tomu však bylo proto, že místo bylo ohledáno až s odstupem, přičemž však liknavý přístup policejního orgánu nelze dle krajského soudu klást k tíži poškozené. Okresní soud tedy měl napříště věnovat zvýšenou pozornost věrohodnosti jednotlivých verzí.
17. Ve vztahu ke skutku 3 pak krajský soud měl stále za to, že okresní soud přecenil znalecký posudek na osobu poškozené, že podcenil znalecký posudek na jeho osobnost a že dostatečně nezohlednil svědecké výpovědi jejího kamaráda, s nímž telefonovala během incidentu, a její dcery k tomu, co jí měla sdělit nezletilá přítomná údajnému incidentu, zasahujícího policisty, který si sice blíže danou věc nepamatoval, ale i s odstupem potvrdil, že poškozená byla ještě několik hodin po incidentu silně rozrušená, výpovědi samotného stěžovatele, který potvrdil, že došlo ke strkanici a k rozbití skleněných dveří, jakož i to, že na tělech poškozené i stěžovatele byly nalezeny stopy po zraněních. Závěr okresního soudu, že nepovažuje svědka - kamaráda poškozené za věrohodného, neboť k ní má blízký vztah a vyhýbal se opakované výpovědi v hlavním líčení, považoval krajský soud za ničím nepodloženou spekulaci. Okresní soud dále dle krajského soudu nesprávně zhodnotil výpověď policisty - kriminalistického biologa, který dle krajského soudu možnost, že krevní stopy jsou všechny od stěžovatele, mínil jako spíše teoretickou. Krajský soud tak uložil okresnímu soudu, aby tyto vady napravil.
D) Třetí a čtvrté meritorní rozhodnutí, třetí odvolací řízení, stížnostní řízení
18. Okresní soud rozsudkem 30. 10. 2019, č. j. 6 T 68/2018-564 (dále jen "3. rozsudek okresního soudu"), sloučil skutky 2 a 3, a uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinů ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za něž jej odsoudil dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil dle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu rovněž okresní soud stěžovateli uložil zaplatit poškozené na náhradě škody částku 5 000 Kč a se zbytkem jejího nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních dle § 229 odst. 2 trestního řádu. Z popisu skutku 2 okresní soud vypustil zmínku o vyhrožování dětem, odcizené finanční hotovosti a zničeném tabletu a telefonu, přičemž v jim odpovídajícím rozsahu stěžovatele zprostil obžaloby. Z popisu skutku 3 vypustil zmínku o škrcení a rdoušení, což odpovídalo změně právní kvalifikace z původního pokusu těžkého ublížení na zdraví "jen" na pokus ublížení na zdraví. Současně usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 6 T 68/2018-588 (dále jen "usnesení okresního soudu"), okresní soud rozhodl o skutku 1 tak, že dle § 222 odst. 2 trestního řádu trestní věc postoupil Městskému úřadu v Kutné Hoře k možnému projednání jako přestupku.
19. Ve svém 3. rozsudku okresní soud zopakoval obsah důkazů v podstatě shodným způsobem jako ve svém 1. a 2. rozsudku, následně konstatoval, že jeho úkolem není nic jiného než přehodnocení již provedených důkazů, a deklaroval, že tohoto úkolu se v intencích pokynů odvolacího soudu hodlá zhostit. Z výpovědí svědka - kamaráda poškozené nyní okresní soud vyvodil, že tento svědek slyšel, jak stěžovatel poškozené vulgárně nadává a jí i přítomným nezletilým dětem vyhrožuje smrtí. Taktéž dovodil z výpovědi její dcery i z protokolu o prohlídce těla provedené se značným zpožděním, že poškozená měla na těle rány, které odpovídají zraněním způsobeným podle její verze stěžovatelem, stejně tak z ohledání těla stěžovatele bylo zjištěno, že utrpěl rány, které odpovídají verzi uváděné poškozenou, zejména že jej její pes kousl do nohy a že ona jej kousla do ruky, přičemž i on připustil v přípravném řízení, že zranění na ruce má možná od toho, že jej poškozená kousla do ruky. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, pak tyto mechanismy vzniku poranění nevyloučil. Okresní soud tak připustil, že mohlo dojít i ke zhmoždění páteře, jak uváděla poškozená, a že stěžovatel byl opilý, což vyplývá z její výpovědi, a tedy útok stěžovatele je v souladu se zjištěním znaleckého posudku na jeho osobu ohledně impulzivních projevů v rámci zkratkové reaktivity. Vzhledem k tomu, že u poškozené nebyla prokázána žádná další zranění, překvalifikoval okresní soud skutek 2 na pokus o ublížení na zdraví. Okresní soud pak uvěřil poškozené i to, že jí stěžovatel rozšlapal brýle značky Polaroid v hodnotě 5 000 Kč, neuvěřil jí však zničení či odcizení dalších věcí, neboť ohledně nich opakovaně měnila svou výpověď.
20. Proti 3. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch tak učinila i státní zástupkyně. Na podkladě druhého zmíněného odvolání krajský soud 3. rozsudek okresního soudu svým usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 9 To 6/2020-630 (dále jen "třetí usnesení krajského soudu"), v neveřejném zasedání dle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil a dle § 259 odst. 1 trestního řádu opět vrátil věc okresnímu soudu.
21. Se zprošťujícím výrokem se neztotožnil, neboť spatřoval nesrovnalost v tom, že okresní soud uvěřil svědkovi - kamarádu poškozené, že slyšel do telefonu, jak stěžovatel vyhrožuje smrtí poškozené i jejím dětem, ale následně okresní soud uvedl, že to svědek zcela nepotvrdil. Skutek 2 tak dle krajského soudu měl být kvalifikován dle § 353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, nejen dle odst. 1 tohoto ustanovení. Dále měl za to, že okresní soud neuvěřil částečně výpovědi poškozené přesto, že odsuzující výrok založil na skutkovém zjištění mimo jiného dosaženém s oporou o její výpověď, jíž nyní uvěřil, přičemž oba skutky na sebe bezprostředně navazují; nadto nebylo možno dle krajského soudu vyloučit, že některé věci, které obžaloba původně považovala za odcizené, byly spíše poničeny či že je poškozená mohla na místě činu zanechat. Nesrovnalost v datu, kdy si poškozená měla vybrat důchod (6. 6. 2017 oproti původně jí uváděném datu 9. 6. 2017) dle krajského soudu neznamená, že si nemohla 9. 6. 2017 vybrat na poště částku 4 000 Kč. Stejně tak dle krajského soudu skutečnost, že se na místě činu nenašly žádné stopy po zničených či rozbitých věcech, neznamená, že by tvrzení poškozené o těchto věcech bylo nepravdivé, zejména když svůj 3. rozsudek okresní soud opírá i o její výpověď, které uvěřil.
22. Proti usnesení okresního soudu podala v neprospěch stěžovatele státní zástupkyně stížnost, na jejímž podkladě krajský soud toto usnesení zrušil svým usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 9 To 7/2020-626 (dále jen "čtvrté usnesení krajského soudu"), dle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu a uložil okresnímu soudu, aby o věci znovu rozhodl. Neztotožnil se totiž s názorem okresního soudu, jehož skutková zjištění nyní považoval za správná, že na skutek 1 bylo možno aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
E) Napadená rozhodnutí
23. Nynější ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu (dále jen "napadený rozsudek okresního soudu") okresní soud shledal, že stěžovatel se dopustil všech předmětných skutků a uznal jej vinným ze spáchání přečinu neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 trestního zákoníku, ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 trestního zákoníku, nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro které jej odsoudil dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu dle § 43 odst. 1 trestního zákoníku v délce deseti měsíců, jehož výkon dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 16 000 Kč.
24. Co do skutku 1 uvěřil okresní soud tvrzení poškozené, neboť sám stěžovatel uvedl, že u ohně vypil asi tři piva a okresní soud považoval za nelogické, že by se vypravoval pro buřty a pivo po příjezdu na chatu, když již cestou se s poškozenou stavovali v potravinách. Uvěřil tedy poškozené, že až poté, co děti uložili ke spánku (do té doby se totiž dle poškozené choval stěžovatel zcela klidně), vyjel nakoupit alkohol, který pak konzumoval a došlo ke spáchání skutku 2.
25. Co do skutků 2 a 3, zopakoval své předchozí závěry, že se nepodařilo prokázat, že by stěžovatel poškozenou škrtil, ale ve zbytku výpovědi poškozené zcela uvěřil. Vyšel jednak z přehodnocení výpovědi svědka - kamaráda poškozené, a dále z logické úvahy, že připustil-li stěžovatel, že rozbil skleněnou výplň dveří, rozbíjel jistě i jiné věci. Protože pak poškozená předložila obal a záruční list od mobilního telefonu, uvěřil jí okresní soud, že jej měla spolu s ostatními věcmi na chatě a že kdyby chtěla stěžovatele křivě obvinit z jejich zničení či odcizení, mohla si vybrat i věci vyšší hodnoty. Ohledně hotovosti pak okresní soud uzavřel, že ačkoliv na ústřižku z pošty bylo uvedeno datum 6. 6. 2017, nemuselo se shodovat s datem, kdy byly peníze skutečně vybrány, stěžovatel si od poškozené téhož dne půjčoval menší částku, kterou jí na chatě vrátil, z čehož vyvodil okresní soud, že byl bez prostředků, a je-li rozpor mezi výpovědí poškozené v tom, kdy se měla o odcizení hotovosti dozvědět, je dán jen tím, že byla na tuto okolnost dotazována s poměrně velkým odstupem.
26. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolání, na jehož podkladě krajský soud rozhodl svým nyní napadeným rozsudkem (dále jen "napadený rozsudek krajského soudu") tak, že dle § 258 odst. 1 písm. d), f) trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek okresního soudu a dle § 259 odst. 1, 3 trestního řádu, že při nezměněných výrocích o vině a trestu uložil stěžovateli dle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 5 000 Kč a dle § 229 odst. 2 trestního řádu ji se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
27. Stěžovatel napadal tento rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
III. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení
A) Argumentace stěžovatele
28. Vzhledem ke složitosti procesního vývoje stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti nejprve rekapituluje obsah a důvody jednotlivých rozhodnutí popsaných výše v části II. tohoto nálezu, následně přikročuje k formulaci vlastní ústavněprávní argumentace. Proti napadeným rozhodnutím namítá 1) nezákonné zasahování krajského soudu do hodnocení důkazů okresním soudem; 2) porušení zásady in dubio pro reo; 3) neprovedení klíčových důkazů. Podstaty všech tří námitek lze vyjádřit následovně:
29. Ad 1) stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 1327/19 ze dne 12. 5. 2020 vytýká krajskému soudu, že ačkoliv formálně deklaroval, že respektuje výsadní právo okresního soudu hodnotit důkazy, uložil mu zcela konkrétní pokyny, jak jednotlivé důkazy hodnotit. Snižoval tak význam důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele, zejména znaleckého posudku na osobu poškozené; opomíjel důkazy v jeho prospěch, např. výpověď dcery poškozené, že jej den po činu vylákala k sobě, kde jej fyzicky inzultovala; neprokázaná jednostranná tvrzení poškozené, např. že byl stěžovatel pod vlivem alkoholu, považoval za nesporná fakta; považoval za nepřesvědčivý závěr okresního soudu, že krevní stopy na místě činu nebyly od poškozené, ačkoliv takový závěr okresní soud nikdy neučinil, neboť pouze uvedl, že výsledek odborného vyjádření vyzněl ve prospěch stěžovatele; ačkoliv okresní soud svědka - kamaráda poškozené s racionálním odůvodněním, že k ní má blízký vztah a že se vyhýbal své svědecké výpovědi, označil za nevěrohodného, považoval tento závěr za "ničím nepodložený" a uložil okresnímu soudu napříště k jeho výpovědi zvláště přihlédnout.
30. Stěžovatel byl tak dle svého názoru odsouzen jen proto, že okresní soud rezignoval na vlastní hodnocení důkazů a převzal ty jeho závěry, které po něm krajský soud chtěl. Přitom, jak stěžovatel zdůrazňuje, krajský soud svá zrušující rozhodnutí činil v neveřejném zasedání, tedy bez toho, aby sám provedl dokazování.
31. Ve vztahu ke skutku 1 stěžovatel poukázal na to, že byl odsouzen toliko na základě výpovědi poškozené, a to přesto, že ji okresní soud původně vyhodnotil jako nevěrohodnou, že sama uvedla, že se mohl stěžovatel domnívat, že by mu k užití vozidla dala souhlas a že i přítomné nezletilé děti vypověděly, že vozidlo řídil běžně. Okresní soud správně výsledky tohoto dokazování vyhodnotil původně jako neprůkazné, a i kdyby se skutek stal, měl za to, že by bylo na místě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 2 trestního zákoníku vzhledem k nedostatečné společenské škodlivosti. Krajský soud okresnímu soudu vytkl, že nezohlednil fakt, že stěžovatel měl vzít poškozené klíče ve spánku a že vozidlo řídil opilý, ačkoliv šlo o ničím neprokázaná tvrzení. Jeho odchylné právní hodnocení tak bylo založeno na odchylném hodnocení důkazů.
32. I skutek 2 byl dle stěžovatele považován za prokázaný jen na základě výpovědi poškozené. Okresní soud původně stěžovatele zprostil při aplikaci pravidla in dubio pro reo, neboť se nenašla jediná část jakékoliv odcizené či poškozené věci a osobu poškozené na základě znaleckého posudku i na základě k opakovaným změnám v její výpovědi považoval za nevěrohodnou. Krajský soud znalecký posudek opakovaně bagatelizoval a kritizoval okresní soud za přiklonění se k němu, ačkoliv jiný usvědčující důkaz než výpověď poškozené u skutků 1 a 2 neexistoval.
33. U skutku 3 krajský soud hodnocení věrohodnosti svědka - kamaráda poškozené posuzoval jako nepodloženou spekulaci okresního soudu, ačkoliv tento zcela v souladu se zásadou bezprostřednosti přihlédl ke způsobu, jakým tento svědek vystupoval. Přestože okresní soud k pokynu krajského soudu vyslechl zpracovatele odborného vyjádření ohledně krevních stop na místě činu, v rozporu s jeho závěrem, že nelze vyloučit, že všechna krev na místě činu pochází od stěžovatele, přiměl okresní soud na věc nazírat tak, že krev pocházela i od poškozené, ačkoliv lékařská zpráva z druhého dne u ní žádné zranění nezaznamenala a fixační krunýř jí lékař doporučil jen kvůli jejím subjektivním bolestem.
34. Ad 2) má stěžovatel za to, že obecné soudy, zejména soud krajský, se dopustily flagrantního porušení pravidla in dubio pro reo, neboť primárně vycházely z předem pojatého přesvědčení, že se stěžovatel trestného činu dopustil, a v rozporu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. 3. 2020 přes přetrvávající důvodné pochybnosti o jeho vině při existenci vícera možných skutkových verzí rozhodly v jeho neprospěch.
35. Ad 3) stěžovatel doplňuje, že od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a jediné důkazní návrhy, které vznesl, byly výslechy jeho dvou dětí k prokázání faktu, že měl s poškozenou partnerský vztah a běžně řídil její vozidlo, a dále výpis hovorů z telefonu poškozené, a to jednak proto, aby bylo prokázáno, kdy a jak dlouho volala svědkovi - svému kamarádu, a že před podáním trestního oznámení opakovaně volala stěžovateli, aby jej vylákala k návštěvě. Stěžovatel tak učinil a při schůzce, na níž jej doprovázela pro jistotu jeho dcera, byl napaden poškozenou a její dcerou. Výpisem hovorů by tak mohlo být prokázáno, že poškozená v řízení vypovídala nepravdivě, trestní oznámení na něj podala účelově a že nelze vyloučit ani to, že kdyby se druhého dne stěžovatel na schůzku dostavil sám, že by na něj se svou dcerou zaútočila a následně na něj podala trestní oznámení i pro tuto potyčku.
B) Vyjádření dalších účastníků řízení
36. Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu spisový materiál, z nějž ověřil předchozí průběh řízení před obecnými soudy tak, jak je popsán výše v části II. tohoto nálezu, a rovněž vyzval k vyjádření účastníky a vedlejší účastníky řízení.
37. Okresní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a na odůvodnění napadených rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu.
38. Krajský soud sdělil, že zastává stanovisko, podle nějž se porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nedopustil. Odmítá, že by jakkoliv okresní soud nutil k vydání určitého rozhodnutí, toliko v rámci limitů přezkumné činnosti při respektování § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, § 259 odst. 5 písm. a) trestního řádu a § 263 odst. 7 trestního řádu věc posoudil a reagoval na nedostatky v řízení před okresním soudem, k tomu odkázal blíže na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
39. Nejvyšší soud se rovněž postupu krajského soudu zastal, neboť podle jeho názoru se okresní soud opakovaně nevypořádal se všemi důkazy, které byly v řízení provedeny a které mohly významně ovlivnit závěr o vině, přičemž své rozhodnutí založil pouze na psychiatrickém znaleckém posudku na osobu poškozené. Krajský soud tak neukládal okresnímu soudu, jak mají být jednotlivé důkazy hodnoceny, nýbrž okresnímu soudu pouze uložil, aby se jimi zabýval. Krajský soud tak nepostupoval v rozporu s žádným nálezem Ústavního soudu, neboť nálezová judikatura umožňuje odvolacímu soudu upozornit, v jakých směrech má být dokazování doplněno a čím se má soud prvého stupně znovu zabývat. Jelikož šlo o situaci, kdy vina stěžovatele byla prokazována jediným usvědčujícím důkazem, tedy výpovědí poškozené, bylo na místě, aby okresní soud věnoval jejímu hodnocení zvýšenou pozornost a pečlivost, což ostatně vyplývá z nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285). Jelikož nakonec po opakovaném zásahu krajského soudu okresní soud této povinnosti dostál a o zjištěném skutkovém stavu nebylo důvodných pochybností, nedopustily se obecné soudy ani porušení pravidla in dubio pro reo, neboť zde nebyly dvě co do pravděpodobnosti rovnocenné verze skutkového děje, což je v souladu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377).
40. Co se týče námitky 3), Nejvyšší soud souhlasí, že se s důkazními návrhy stěžovatele okresní soud dostatečně nezabýval, avšak tuto vadu napravil již krajský soud, který řádně odůvodnil, že jelikož s ohledem na vyhodnocení svědecké výpovědi jako věrohodné nepanovaly pochybnosti o stěžovatelově vině, důkazní návrh se jevil jako nadbytečný. V obdobném duchu se k věci vyjádřil ve svém napadeném rozhodnutí i Nejvyšší soud. Nejvyšší soud tak uzavřel, že nedošlo ani k porušení příslušných ustanovení trestního řádu, ani k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, a tak je na místě ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
41. Ústavní soud vyzval k vyjádření i Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře, Krajské státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství jakožto vedlejší účastníky řízení a poučil je, že pokud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádří, vzdávají se tím svého postavení vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě Ústavní soud žádné vyjádření neobdržel, nadále s nimi jako s vedlejšími účastníky řízení nenakládal.
42. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat stěžovateli vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení k replice. Protože poškozené byla přiznána obecnými soudy pouze částka 5 000 Kč, která ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu nepřekračuje hranici částky bagatelní, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat vyjádření k replice i poškozené, neboť zrušení napadených rozhodnutí nepředstavuje pro ni podstatnější zásah do jejích práv a tato bude mít možnost se účastnit i dalšího průběhu trestního řízení.
43. Jelikož Ústavní soud tímto nálezem ústavní stížnosti vyhověl, nepovažoval za nutné ani vhodné stěžovateli zasílat vyjádření obecných soudů k replice, neboť by se tím na výsledku řízení ničeho nezměnilo.
IV. Posouzení Ústavním soudem
44. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.