Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů M. S., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, a M. Z., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. února 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. února 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. února 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528 se ruší.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud usnesením ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2773/20, II. ÚS 2801/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení věcí obou stěžovatelů ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2773/20.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl první stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, druhý stěžovatel zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a oba stěžovatelé přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených zločinů se (stručně uvedeno) podle krajského soudu dopustili tím, že dne 8. 9. 2015 v době mezi 11.20 až 11.35 hod. v Uherském Hradišti po předchozí dohodě vstoupili společně do prodejny obchodní společnosti KLENOTY JAS, s. r. o., přičemž byli oděni do motocyklového oblečení s přilbami a kuklami na hlavách. Druhý stěžovatel přešel za obslužný pult k prodavačce, přineseným šroubovákem vypáčil dvě zásuvky pod obslužným pultem, ze kterých vybíral šperky a dával je do tašky, kterou si do prodejny přinesli se sebou. První stěžovatel ve stejné době přistoupil ke skleněným vitrínám, které se nacházely v prostoru před obslužným pultem, odemkl klíčem v zámku a z nich bral plata se šperky, které rovněž ukládal do přinesené tašky. Za této situace do prodejny vešel kolemjdoucí Z. T., který se snažil zabránit pachatelům v loupeži, kdy na ně nejdříve křikl a vyběhl ze zlatnictví na chodbu, kde se snažil držením vstupních dveří do prodejny zabránit stěžovatelům v odnesení lupu, v čemž se mu záhy snažil pomoci i další kolemjdoucí D. M., kdy oba společně drželi prosklené dveře zlatnictví. Na to stěžovatelé reagovali snahou o opuštění prodejny, a když se jim nedařilo dveře otevřít, druhý stěžovatel jednak železným páčidlem rozbil ve výši hlavy skleněnou výplň dveří, která se roztříštila a zasáhla oči poškozeného Z. T., který pro bolest v očích dveře pustil a z místa se snažil odejít, a jednak vytáhl do té doby skrývanou pistoli, kterou namířil na D. M., který dveře také pustil. Na to stěžovatelé otevřenými dveřmi odcházeli z prodejny, přičemž se ještě D. M. snažil odebrat prvnímu stěžovateli tašku s uloupenými šperky, kterou měl na rameni, začali se o ni přetahovat, na což zareagoval druhý stěžovatel střelením poškozeného zblízka do lýtka pravé nohy, čímž zabránil v dalším kladení odporu, a oba stěžovatelé z vestibulu domu utekli na ulici, aniž by s sebou odnesli i tašku, která zůstala na místě činu i se šperky. Za uvedený zločin byl první stěžovatel odsouzen podle § 173 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a druhý stěžovatel podle § 173 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla oběma stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené obchodní společnosti KLENOTY JAS, s. r. o., náhradu škody ve výši 37 582 Kč. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla druhému stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným Z. T. částku ve výši 74 489 Kč, D. M. částku ve výši 316 507 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce Olomouc a Ostrava, částku ve výši 316 182 Kč. Krajský soud dospěl k závěru o vině stěžovatelů zejména na základě pachových stop a výpovědí svědků. Zdůraznil, že od počátku trestního řízení bylo zřejmé, že pro rozhodnutí o vině obžalovaných bude stěžejní vyhodnocení odborných vyjádření z oboru kriminalistické odorologie, resp. vyhodnocení činnosti služebních psů, která vedla k závěrům v těchto odborných vyjádřeních uvedeným. Soud však ještě považoval za nutné i možné vrátit se až do období předcházejícího samotným odběrům pachových stop i pachových vzorků osob - obžalovaných. Nebývá pravidlem, že by ze spisového materiálu soudu předloženého nebylo zřejmé, jakými cestami se z pachatelů stali podezřelí, avšak nastala-li tato situace, je evidentní, že se tak stalo na základě operativní činnosti policie, potažmo informace z prostředí, v němž se pachatelé či jeden z nich pohybovali, v němž byli známí a z něhož tato informace, že právě obžalovaní jsou či by mohli být pachateli projednávané trestné činnosti, pochází. Tato informace nemohla vzniknout sama od sebe, a i ona má určitou vypovídací hodnotu. Tato informace pak byla ověřována metodou pachové komparace za využití služebních psů Policie České republiky (dále jen "Policie ČR"), což byl první krok k nynějšímu vyslovení závěru o vině obžalovaných. Dále shledal, že výsledky pachové identifikace jsou podporovány svědeckými výpověďmi K. K., E. Č., I. T., dále fotodokumentací z místa činu a materiály pořízenými k fyzickým parametrům obou stěžovatelů. Nálezy pachových stop podle krajského soudu odpovídají zjištěnému průběhu skutkového děje. Za významný moment důležitý pro identifikaci stěžovatelů považoval krajský soud výškový rozdíl stěžovatelů, který svědkům umožnil přesněji popsat jejich jednání. Obhajobou navrhované důkazy, které měly prokazovat, že stěžovatelé se v kritické době zdržovali na svém pracovišti a nemohli se tedy účastnit loupežného přepadení, vyhodnotil krajský soud jako nevěrohodné.
3. Krajský soud se zabýval i Zprávou České zemědělské univerzity o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými služebními psy Policie ČR, vypracovanou kolektivem autorů pod vedením Ing. Ludvíka Pince, Ph.D. (dále jen "Zpráva České zemědělské univerzity"), ke které uvedl, že "(t)eorie (byť vycházející z určitých testů), ..., dokonce s ohledem na zjištěnou chybovost nedoporučila za tehdejších normativních podmínek využití tohoto důkazu v trestním řízení, což se vztahuje i k projednávané věci, neboť pachová komparace byla prováděna za účinnosti předchozího pokynu policejního prezidenta." S tímto názorem příslušného ústavu se však krajský soud neztotožnil, a to zejména s ohledem na argument týkající se zjištěné chybovosti, neboť je přesvědčen, že není možno souhlasit s tím, že by výsledky činnosti služebních psů neměly být pro účely trestního řízení využívány, nelze-li tento důkazní prostředek považovat za stoprocentně spolehlivý. Takovou spolehlivost však ani očekávat nelze, neboť pes je živý tvor, a nikoli stroj. Nelze také pominout, že dopustí-li se pes chyby, ve velké většině případů jde o omyl negativní, tedy že neoznačí stopu, u níž se shoda s pachovým vzorkem osoby předpokládá, že se tedy mýlí daleko spíše ve prospěch podezřelé osoby. Krajský soud proto zaujal názor, že s výsledky pachové komparace jako s důkazem pracovat lze.
4. Odvolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná. Stěžovatelé v podaných odvoláních především namítli, že krajský soud neměl použít jako důkaz výsledky pachové identifikace. Vrchní soud však považoval závěry krajského soudu v tomto ohledu za správné s tím, že otisky pachových stop a srovnávací pachové vzorky byly zajištěny v souladu s tehdy platnou právní úpravou a vady nebyly zjištěny ani při realizaci samotné pachové identifikace. Dodal, že takový závěr má oporu i ve vyjádření znalce z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické odorologie, doc. JUDr. Martina Kloubka, Ph. D., který zdůraznil, že na porovnání otisků pachových stop a pachových vzorků stěžovatelů se podílelo více psů a více psovodů, což zvyšuje věrohodnost výsledků pachové komparace. Podle vrchního soudu krajský soud při hodnocení tohoto důkazu plně respektoval konstantní judikaturu, podle které mohou být výsledky metody pachové identifikace jen nepřímým důkazem, a vinu stěžovatelů dovodil též na základě výpovědí svědků, kteří byli přepadení přítomni, a za situace, kdy vyloučil, že by mohly být pravdivé důkazy, které měly vyznívat ve prospěch stěžovatelů. Nalézacímu soudu ovšem v této souvislosti vrchní soud vytkl, že svůj závěr o vině obou stěžovatelů staví mimo jiného také na tvrzení, že stali-li se z nich podezřelí, došlo k tomu na základě operativní činnosti policie, resp. informace z prostředí, v němž se pohybovali, a že tato informace nemohla vzniknout sama od sebe, takže má určitou vypovídací hodnotu. Tato úvaha nalézacího soudu, že jakési neurčité a ničím nepodložené informace předprocesního charakteru mohou odůvodnit závěr o jejich vině, je vadná ze své podstaty, a je v rozporu s § 220 odst. 2 trestního řádu (body 66 a 67 rozsudku Vrchního soudu), avšak ani to nemůže podle Vrchního soudu zpochybnit závěr krajského soudu o vině stěžovatelů.
5. Dovolání stěžovatelů proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. K námitkám stěžovatelů týkajícím se pachové identifikace konstatoval, že jde o námitky směřující do oblasti dokazování, které nelze podřadit pod deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud se k nim však vzhledem k možné existenci extrémního rozporu vyjádřil. S ohledem na stěžovateli zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (N 47/80 SbNU 573) uvedl, že v době, kdy došlo k sejmutí pachových stop a jejich následné komparaci, platil pokyn ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky ze dne 1. 7. 2009 č. 9/2009 (dále jen "Pokyn č. 9/2009"), proto stěžovateli namítané opomenutí pokynu policejního prezidenta č. 313/2017 o pachové identifikaci osob (dále jen "Pokyn č. 313/2017") je irelevantní, neboť v uvedené době ještě neplatil. Nejvyšší soud zdůraznil, že metodika důkazních prostředků se vyvíjí a reaguje na nové technické a vědecké objevy, nicméně, že si nelze představovat, že nový postup má automaticky za následek procesní nepoužitelnost důkazního prostředku zajištěného v souladu s metodikou předcházející, resp. v době, kdy ještě nová metodika nebyla procesně upravena. K druhé podmínce zmíněné v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, tj. že metoda pachové identifikace musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody, Nejvyšší soud podotkl, že dikce Ústavního soudu je v tomto bodě obecná. Ústavní soud deklaroval, že metoda pachové identifikace musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání, kdy však blíže nespecifikoval, jak by soud, coby v otázce vědy laický orgán, měl postupovat, resp. vyhodnocovat, jaké z možných nových poznatků v dané oblasti je při užití této metody nutno následovat. K tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy pochybily, když nezohlednily závěry obhajobou předložené Zprávy o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými psy Policie ČR vypracovanou Českou zemědělskou univerzitou, centrem pro výzkum chování psů (viz č. l. 1411 a násl. spisu), kterou vypracoval kolektiv autorů pod vedením Ing. Ludvíka Pince, Ph.D., a ze které vyplynulo, že psi jsou schopni pachovou komparaci provádět, avšak chybovost je natolik vysoká, že využitelnost metody provádění za stávajících podmínek jako důkazního prostředku je prakticky vyloučena, Nejvyšší soud zdůraznil, že na některé závěry Zprávy bylo reagováno změnou metodiky a vydáním Pokynu č. 313/2017, který nahradil Pokyn č. 9/2009. Dodal však, že je zřejmé, že aktuální poznatky vědeckého zkoumání, jakkoli se vyvíjí, musí mít vždy jasná pravidla a ustálenou formu pro všechny orgány činné v trestním řízení, aby se zamezilo situacím, kdy by se důkazy získávaly a vyhodnocovaly v obdobných případech odlišnou metodikou, tedy svévolně. Tím by zejména u neopakovatelných důkazů, jakým je i pachová identifikace, došlo k jejich úplnému znehodnocení.
6. V průběhu řízení o ústavních stížnostech stěžovatelé podali návrhy na obnovu řízení, které krajský soud usnesením ze dne 28. 1. 2021 č. j. 69 T 2/2018-2389 podle § 278 odst. 1 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Ve veřejném zasedání v obnovovacím řízení provedl dokazování v rozsahu vyplývajícím z obsahu podaných návrhů na povolení obnovy řízení a některé důkazy provedl i z vlastní iniciativy. K stěžejnímu důkazu, tj. znaleckému posudku vypracovanému Českou zemědělskou univerzitou v Praze, fakultou agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, k jehož vypracování došlo na žádost obhajoby a jehož autoři dospěli k závěru, že výsledky pachové komparace nelze považovat za věrohodné a neměly by sloužit jako důkaz v trestním řízení, krajský soud uvedl, že po obsahové stránce nepřinesl tento posudek nic nového. Podle krajského soudu metodu pachové komparace jako takovou nelze zavrhnout a ani další provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi, nebylo možno považovat za důkazy, které by mohly vést k jinému rozhodnutí o vině stěžovatelů, naopak šlo podle něj o důkazy, které předchozí rozhodnutí ve věci potvrzují.
7. Stížnosti stěžovatelů proti usnesení krajského soudu vrchní soud usnesením ze dne 6. 5. 2021 č. j. 3 To 26/2021-2426 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ztotožnil se se stanoviskem krajského soudu, že důkaz znaleckým posudkem vypracovaným Českou zemědělskou univerzitou v Praze, fakultou agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, sám o sobě ani ve spojení s jinými důkazy nezakládá podmínky pro povolení obnovy řízení, a to především z toho důvodu, že ho v podstatných okolnostech nelze hodnotit jako nový důkaz a nevyplývají z něj ani žádné skutečnosti soudu dříve neznámé. Zdůraznil, že rozdíl mezi doloženým posudkem a dříve provedenou Zprávou České zemědělské univerzity spočívá v tom, že posudek v obecné poloze pojednává o tom, na jakých biologických principech je založena olfaktorika, na jakých principech je založen výcvik psa, vysvětluje podstatu jevů označovaných jako nepravý spojovací pach a přenosový pach a řeší možnost zanechání pachové stopy přes rukavice a možný přenos pachové stopy. Vrchní soud podotkl, že danou problematikou se zabýval již přibraný znalec z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická odorologie, doc. JUDr. Martin Kloubek, Ph. D., a na stěžejní argument o možném přenosu pachové stopy bylo reagováno v původním rozsudku krajského soudu i v usnesení vrchního soudu. Za nové skutečnosti bylo možno podle vrchního soudu považovat pouze vymezení olfaktoriky a popis výcviku psa. Shledal však, že tyto údaje nemají žádnou konkrétní spojitost s posuzovanou věcí, proto nemohly zakládat podmínky pro povolení obnovy řízení. Vrchní soud přisvědčil krajskému soudu i v hodnocení výpovědí nově navržených svědků a dalších důkazů. Závěrem dodal, že vina stěžovatelů byla sice vyslovena na základě nepřímých důkazů, ale tyto nestojí izolovaně, ale tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které shodně a spolehlivě dokazují, že pachateli předmětného trestného činu byli stěžovatelé.
II. Argumentace stěžovatelů
8. První stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy založily závěr o jeho vině výhradně na pachové identifikaci. K tomu poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které se sice použití pachových stop jako nepřímého důkazu či podpůrného důkazu připouští, současně však nelze pouze z pachových stop dovodit, že se určitá osoba dopustila trestného činu, resp. je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným [např. již shora zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15 či nálezy ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 10/2002 (N 84/30 SbNU 287) a ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/2008 (N 103/53 SbNU 293)]. Stěžovatel podrobně rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy. Má za to, že ve věci není dán uzavřený řetězec nepřímých důkazů, který by "podpořil" pachovou identifikaci a umožnil tak vynesení odsuzujícího rozsudku. Nesouhlasí s tím, že soudy odmítly jeho vysvětlení, že k přenosu jeho pachu na místo činu mohlo dojít přes rukavice, které dříve používal při práci pro druhého stěžovatele (stěžovatel se v průběhu trestního řízení hájil tím, že řidič motocyklu zachycený na záznamu z bezpečnostních kamer má na rukou rukavice, které jsou podobné těm, které použil při práci vykonané u druhého stěžovatele, a proto mohlo dojít k přenosu jeho pachu na místo činu prostřednictvím těchto rukavic). Argumentaci soudů při použití jeho pachových stop považuje za nesprávnou. Je přesvědčen, že byť byly v prodejně zlatnictví nalezeny jeho pachové stopy, neprokazuje to, že byl v této prodejně fyzicky přítomen a dopustil se vytýkaného jednání, neboť pachové stopy se mohly na místo činu dostat v důsledku přenosu přes shora zmíněné rukavice. K výpovědím svědků uvádí, že ani jeden z nich nepopsal, že by se on jako menší z pachatelů měl pohybovat za pultem. Přesto tam však byly nalezeny jeho pachové stopy. To podle něj svědčí o tom, že místa, kde byly nalezeny jeho pachové stopy, neodpovídají místům, kde se měl pohybovat. Obecné soudy podle něj deformovaly důkazy a dotvářely obsah svědeckých výpovědí. Jde-li o výšku postavy pachatele, obecné soudy podle stěžovatele vyšly pouze z jakési nejasné typové shody jeho postavy a postavy menšího z pachatelů, avšak závěr o shodnosti postav těchto dvou osob učiněn nebyl. Za nepřípustný považuje také způsob, jakým se soud dotazoval svědků, zda výška jeho postavy odpovídá menšímu z pachatelů. Podle něj šlo o sugestivní otázky, a proto je vypovídací hodnota svědeckých výpovědí v tomto ohledu nulová, a to již proto, že svědci viděli pachatele v helmách, které mají významný vliv na vnímání výšky postavy. Stěžovatel vytýká soudům také to, že označili jeho alibi, že v době činu pracoval s panem V., za vyvrácené. Poukazuje na to, že i případné vyvrácené alibi není důkazem o vině. Podle něj zajištěné pachové stopy neprokazují, že byl přítomen v prostorách klenotnictví, a za situace, kdy jediným důkazem zůstávají pachové stopy, měl by být ctěn princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásada (sc. pravidlo) in dubio pro reo, což se však v posuzované věci nestalo.
9. Také druhý stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, kdy rozhodující pro jeho odsouzení bylo vedle pachové identifikace zjištění, že měl být vyšším z pachatelů. Tvrdí, že se dané loupeže nedopustil, ve zlatnictví v inkriminované době nebyl a že žádný z vyslechnutých svědků ho neidentifikoval jako jednoho z pachatelů. Svědci, kteří se k osobám pachatelů (majícím po celou dobu na hlavě přilby) vyjádřili, popsali oba pachatele jen velmi obecně s tím, že jeden byl vyšší a druhý nižší, z čehož však podle stěžovatele nelze ničeho vyvozovat. Domnívá se, že z provedených důkazů bylo možno maximálně učinit závěr o tom, jak se který ze dvou pachatelů pohyboval na místě samém. Poukazuje na to, že v době, kdy byl trestný čin spáchán, vážil cca 115 - 120 kg, přičemž jeho nadváhu kromě jeho matky potvrdili i další svědci. Poškozený D. M. vyššího z pachatelů přitom popsal jako osobu normální postavy, doslova uvedl "tlustý nebyl, tlustý su já". Neztotožňuje se proto se způsobem hodnocení důkazů soudy a je přesvědčen, že provedené důkazy spolu s výsledky pachové identifikace netvoří ucelený řetězec důkazů svědčících o jeho vině. Podle něj obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou (sc. pravidlem) in dubio pro reo, neboť ztotožnění jeho osoby s jedním z pachatelů provedly s použitím výsledků metody pachové identifikace, a nikoliv na základě uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. K tomu odkázal, stejně jako první stěžovatel, na judikaturu Ústavního soudu týkající se důkazu pachovými stopami s tím, že soudy v posuzované věci nerozhodovaly v souladu s ní, neboť vycházely výlučně z pachových stop, které jen okrajově doplnily jiné důkazy. Dále stěžovatel soudům vytýká, že za nevěrohodné považovaly všechny svědky, jejichž výslech byl navržen obhajobou k prokázání toho, kde se v inkriminovaném čase zdržoval (tj. v práci v B.). Neústavnost spatřuje i v samotném provedení důkazu metodou pachové identifikace. K tomu cituje některé pasáže z již shora zmíněného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, kde Ústavní soud pro ústavně konformní provedení důkazu pachovými stopami vyslovil dvě podmínky, a to dodržení postupu stanoveného Pokynem č. 9/2009 a reflektování aktuálních poznatků vědeckého zkoumání této metody. Připouští, že tento nález byl vydán až po spáchání daného trestného činu, ústavněprávní rozměr tohoto rozhodnutí však měl být podle něj v posuzované věci plně zohledněn. Současně upozorňuje, že Pokyn č. 9/2009 byl nahrazen Pokynem č. 313/2017, podle kterého byla nevhodná metodika provádění pachové identifikace nahrazena novou metodikou korelující se soudobými poznatky vědeckého poznání. Stěžovatel má za to, že krajský soud pochybil, když při neakceptaci vědeckého stanoviska odborníků předloženého obhajobou nezjišťoval odborné stanovisko jiné. Nejvyšší soud se podle něj také vyhnul detailním námitkám k ztotožnění jeho osoby s osobou vyššího pachatele a při nezohlednění jeho tělesné konstituce. Dodává, že není pravdou, že by pohyb pachatelů ve zlatnictví mohl být jiný, než uvedla svědkyně K. (přítomná prodavačka), neboť její popis událostí včetně toho, že se nižší z pachatelů pohyboval výlučně před pultem, odpovídá i trasologickým stopám. Je toho mínění, že jeho v dovolání uplatněná argumentace naplňovala uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a že Nejvyšší soud pochybil, když jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
10. Podáním doručeným dne 15. 9. 2021 druhý stěžovatel ústavní stížnost doplnil o nově získaný důkaz, a to Prohlášení vědců k metodě pachové identifikace prováděné za použití služebních psů Policie ČR (dále jen "Prohlášení vědců"), podepsané čtrnácti předními českými odborníky věnujícími se problematice pachových stop. Podstatou Prohlášení je vyjádření vědců, ze kterého vyplývá, že metoda pachové identifikace, tak jak byla prováděna do 1. 4. 2018, je z vědeckého hlediska nevěrohodná, a že postup, kdy je psovod dopředu informován o pozici jednotlivých vzorků, odporuje aktuálním vědeckým poznatkům.
11. Ústavnímu soudu bylo doručeno i vyjádření Spolku na podporu nezávislé justice v České republice Šalamoun (jako tzv. amicus curiae), který nebyl účastníkem řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nicméně měl potřebu sdělit Ústavnímu soudu svůj názor na věc. V tomto stanovisku je akcentováno, že dne 25. 3. 2020 vypracoval znalecký ústav Česká zemědělská univerzita v Praze posudek, který je součástí předmětného trestního spisu stěžovatelů a ze kterého vyplývá, že byla-li pachová identifikace prováděna v souladu s Pokynem ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009, nelze v žádném případě takové výsledky považovat za věrohodné, neboť odporují aktuálnímu vědeckému poznání, a proto jsou nepoužitelné jako důkaz v trestním řízení (obdobně i v doplňujícím podání, kde navíc Spolek Šalamoun poukazuje na výše uvedené Prohlášení vědců). K tomu Ústavní soud připomíná, že k takovým nevyžádaným vyjádřením od odlišných subjektů než účastníků či vedlejších účastníků řízení nepřihlíží (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 2076/18).
III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
12. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavním stížnostem stěžovatelů vyjádřili.
13. Krajský soud ve svém vyjádření odkazuje na své původní rozhodnutí ve věci s konstatováním, že oba stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují ve vztahu k provedeným důkazům v zásadě shodně jako v nalézacím, odvolacím a dovolacím řízení. Nadto k námitce prvního stěžovatele, že pracovní rukavice, které zapomněl ve firmě druhého stěžovatele, mohl při spáchání trestné činnosti použít někdo jiný, zdůrazňuje, že použití příslušných rukavic třetí osobou bylo vyvráceno dalšími provedenými důkazy, a to především prokázanou přítomností druhého stěžovatele na místě činu, od jehož přítomnosti lze odvozovat i přítomnost prvního stěžovatele na místě činu s ohledem na charakter jeho postavy, která je identická s postavou řidiče motocyklu na kamerových záznamech, stejně jako je shodný poměr výšek pachatelů na záznamech a poměr výšek stěžovatelů, jakož i umístění a "posez" pachatelů na motocyklu podle záznamů a umístění a "posez" stěžovatelů na motocyklu při pokusu během řízení před soudem. Krajský soud poukázal rovněž na obnovovací řízení a zdůraznil, že v něm byly provedeny důkazy, které nejenže neznamenaly důvod pro povolení obnovy řízení, ale naopak potvrzovaly předchozí skutkové závěry (mimo jiné za využití informací veřejnosti a vycházející z faktu, že pachatelé jeli na žlutém sportovním motocyklu, byli vytipováni možní pachatelé v místech, kam motocykl ujížděl, kterým byly odebrány pachové vzorky, přičemž shoda byla potvrzena právě u stěžovatelů, i když vzorků bylo zkoumáno více, což dříve soudu známo nebylo). Krajský soud je toho názoru, že pro rozhodnutí o vině stěžovatelů byl rozhodující soulad mezi zjištěními vyplývajícími z metody pachové identifikace a zjištěními vyplývajícími z dalších provedených důkazů, především pak z výpovědí svědků, čímž došlo k vytvoření nepřerušeného řetězce nepřímých důkazů dokládajících vinu obou stěžovatelů. Za absurdní označuje názor znaleckého ústavu - České zemědělské univerzity v Praze, podle kterého by tato metoda neměla být v trestním řízení využívána s ohledem na chyby, kterých se mohou psi dopustit. Má za to, že provádění metody pachové identifikace je nastaveno tak, aby případné chyby psů měly na výsledky řízení nulový dopad. Minimalizace rizik vyplývajících z případných pochybení psa je podle něj zajišťována také stávající judikaturou, z níž se podává, že pachové stopy mají toliko podpůrný význam a jsou důkazem ryze nepřímým, což znamená, že samy o sobě nemohou postačovat k prokázání viny. Podotkl, že nemůže než souhlasit se změnou, k níž došlo až po zkoumání pachových stop v této věci, kdy pachovou konzervu umisťuje osoba odlišná od psovoda, nicméně je přesvědčen, že ani předchozí postup neznamenal riziko spočívající v označení nepravého pachatele. Má za to, že jeho ústavními stížnostmi napadené rozhodnutí respektuje stávající judikaturu potud, je-li podle ní nález pachové stopy důkazem pouze faktu, že se obviněný na místě činu nacházel. V posuzované věci je však podle něj s ohledem na další provedené důkazy také možno učinit závěr, čeho se na místě činu stěžovatelé dopustili.
14. Vrchní soud rovněž odkazuje na své původní rozhodnutí ve věci s tím, že stěžovatelé v ústavních stížnostech pouze opakují argumenty, které uplatnili již v odvolacím řízení.
15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukazuje na to, že v posuzované věci neshledal, že by námitky stěžovatelů byly sto založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť šlo o námitky čistě skutkové, které směřovaly výlučně do oblasti provedeného dokazování, a že ve věci nezjistil ani tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Podle něj soudy nižších stupňů při rozhodování věci vycházely vedle pachových stop ze svědeckých výpovědí hned několika svědků, a to včetně prodavačky přítomné na místě činu a dvou kolemjdoucích, kteří se dostali s pachateli loupeže do fyzického kontaktu, dále z fotodokumentace z místa činu a fyzické komparace. Odůvodnění soudů jsou podle něj jasná, logická a přesvědčivá, nevykazují znaky libovůle a závěry učiněné soudy odpovídají zásadám formální logiky. Procesní postup soudů nižších stupňů považuje za správný, proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů odmítl.
16. Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně, odkázalo na rozhodnutí krajského soudu, vrchní soudu a Nejvyššího soudu, s nimiž se plně ztotožnilo s tím, že podle jeho názoru příslušné soudy postupovaly v souladu se zákonem a že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. Navrhlo proto, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů odmítl.
17. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci rovněž plně odkázalo na obsah napadených rozhodnutí s konstatováním, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů.
18. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na své vyjádření k dovoláním stěžovatelů, kde shledalo, že uplatněné námitky neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům a jsou i z věcného hlediska nedůvodné. K problematice pachové identifikace dále zdůraznilo, že Nejvyšší soud vyloučil, že by výsledky pachové identifikace byly procesně nepoužitelné, přičemž se věcí zabýval též z hlediska požadavku, aby metoda pachové identifikace reflektovala aktuální vědecké poznatky týkající se zkoumání této metody. Při svých úvahách Nejvyšší soud podle Nejvyššího státního zastupitelství přihlížel též k aktuální judikatuře Ústavního soudu, zejména k nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, přičemž důkaz pachovými stopami sice byl v předmětné věci důkazem stěžejním, nikoli však důkazem jediným. Nejvyšší státní zastupitelství se v celém rozsahu ztotožnilo s názory Nejvyššího soudu a konstatovalo, že v dovolacím řízení nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) nebo porušení jiného ústavně zaručeného práva stěžovatelů. Navrhlo proto, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů odmítl.
19. S ohledem na okolnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné argumenty, které by byly stěžovatelům neznámé a byly podstatné pro posouzení věci, nepovažoval Ústavní soud za účelné zasílat je stěžovatelům k případné replice.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavních stížností
21. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
22. Ústavní soud se tedy může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy řádného soudního řízení. Napadená rozhodnutí obecných soudů může zrušit pouze tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno podle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu). Takovým postupem totiž dochází i k porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1, případně i čl. 37 odst. 3 Listiny, a je na místě ingerence Ústavního soudu [viz nález ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
23. V nyní posuzované věci stěžovatelé namítají, že obecné soudy založily závěr o jejich vině výhradně na pachové identifikaci a že závěr o vině se vedle pachové identifikace neopírá o žádný uzavřený řetězec nepřímých důkazů. Obecné soudy náležitě nepřihlédly k závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, kde Ústavní soud pro ústavně konformní provedení důkazu pachovými stopami vyslovil dvě podmínky, a to dodržení postupu stanoveného Pokynem č. 9/2009 a reflektování aktuálních poznatků vědeckého zkoumání této metody. Současně upozornili, že Pokyn č. 9/2009 byl nahrazen Pokynem č. 313/2017, podle kterého byla nevhodná metodika provádění pachové identifikace nahrazena novou metodikou korelující se soudobými poznatky vědeckého poznání. Stěžovatelé dále tvrdí, že krajský soud pochybil, když při neakceptaci vědeckého stanoviska odborníků předloženého obhajobou nezjišťoval odborné stanovisko jiné. Nejvyšší soud se pak vyhnul detailním námitkám stěžovatelů. S ohledem na použité důkazní prostředky Ústavní soud provedl přezkum ústavnosti napadených rozhodnutí, který zaměřil především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter.
a) Obecná východiska