Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. J. P., zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem, sídlem Ostrovského 911/30, Praha 5 - Smíchov, 2. M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, 3. O. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, a 4. J. N., zastoupené JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 5 Tdo 1416/2019-6343, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2019 sp. zn. 7 To 299/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. listopadu 2017 sp. zn. 3 T 35/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se zamítají.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), evidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2824/21, se první stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 82 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností, zaevidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2910/21, se druhý stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku městského soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
3. Ústavní stížností, zaevidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2914/21, se třetí stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy.
4. Ústavní stížností, zaevidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3051/21, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 7, čl. 8 odst. 2, čl. 10, 12, 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 5, čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 13 Úmluvy, čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
5. Usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. IV. ÚS 2824/21, II. ÚS 2910/21, I. ÚS 2914/21, I. ÚS 3051/21-16 Ústavní soud spojil shora uvedené ústavní stížnosti ke společnému řízení s tím, že řízení o nich bude nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 2824/21 a podle rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 č. Org. 1/21 bude soudcem zpravodajem u spojených věcí soudce Jan Filip.
I. a) Napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
6. Z obsahu ústavních stížností a vyžádaného soudního spisu vedeného pod sp. zn. 3 T 35/2014 Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se podává, že napadeným rozsudkem tohoto soudu byli všichni stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a dále 1. a 2. stěžovatel ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se podle obvodního soudu stěžovatelé dopustili, stručně uvedeno, tak, že stěžovatelka (v rozhodné době vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády) jako osoba neoprávněná ukládat úkoly Vojenskému zpravodajství zosnovala a usměrňovala použití zpravodajských prostředků ke sledování tehdejší manželky tehdejšího předsedy vlády (dále též "poškozená") ve snaze získat o ní osobní informace. Za tím účelem dne 23. 10. 2012 požádala 3. stěžovatele (v rozhodné době ředitele Vojenského zpravodajství) o sledování poškozené, a o totéž požádala dne 30. 10. 2012 rovněž 2. stěžovatele (od 1. 11. 2012 nového ředitele Vojenského zpravodajství). Stěžovatelé v různých obdobích na žádost stěžovatelky uložili svým podřízeným sledování poškozené, aniž by k tomu měli písemné povolení předsedy senátu příslušného vrchního soudu (Vrchního soudu v Praze) podle § 9 odst. 1 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství (dále jen "zákon o Vojenském zpravodajství"), a rozhodnutí ministra obrany podle § 15 odst. 2 zákona o Vojenském zpravodajství. Na základě toho byla poškozená sledována příslušníky Vojenského zpravodajství (včetně pořizování fotografií). Dne 1. 11. 2012 pak stěžovatelka převzala zprávu od 1. a 3. stěžovatele o průběhu sledování poškozené. O výsledcích dalšího sledování stěžovatelku informovali 1. a 2. stěžovatel ve dnech 15. 11. 2012 a 27. 11. 2012. Podobným způsobem stěžovatelka od 11. 3. 2013 do 15. 4. 2013 zosnovala a usměrňovala sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády. Následně 1. stěžovatel předal požadavek na sledování obou zaměstnanců blíže nezjištěné detektivní agentuře. Fotografie získané od Vojenského zpravodajství stěžovatelka vydávala za pořízené novináři a vytkla zaměstnancům jejich chování. Uvedené detektivní agentuře byla poté vyplacena částka 125 300 Kč z prostředků Vojenského zpravodajství. Za uvedené jednání byli 1. a 2. stěžovatel odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii v trvání pěti let. Dále mu byla spolu s 2. stěžovatelem uložena povinnost zaplatit poškozenému státu částku 125 300 Kč. Třetí stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech v trvání pěti let. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu vedoucí funkce ve státní správě v trvání pěti let.
7. Obvodní soud rozhodoval v dané věci opakovaně, neboť všechna jeho předchozí rozhodnutí byla zrušena městským soudem, přičemž došlo rovněž k přidělení věci jinému samosoudci podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Předchozí procesní vývoj vedoucí k tomuto výsledku v této věci popsal Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17 (N 60/85 SbNU 101).
8. K závěru o vině stěžovatelů dospěl obvodní soud zejména na základě jejich vlastních výpovědí z přípravného řízení, svědeckých výpovědí, listinných důkazů a záznamů telekomunikačního provozu. Stěžovatelé v hlavním líčení diametrálně změnili (a sjednotili) své výpovědi oproti přípravnému řízení. V něm k prvnímu obžalovanému skutku stěžovatelka uvedla, že získala informace o obklopení poškozené divnými lidmi (snad Jehovisty - viz str. 37, 40 napadeného rozsudku) a požádala 3. stěžovatele o pomoc, přičemž tehdejšímu předsedovi vlády to sdělila až po získání výsledků. K druhému skutku pak uvedla, že se zeptala 2. stěžovatele, zda by uměl vyřešit problém s jejím řidičem a další zaměstnankyní, přičemž tehdejší předseda vlády o tom nevěděl. V hlavním líčení oproti tomu uvedla, že oba skutky vyvolala žádost předsedy vlády. To je však podle soudu vyvráceno ostatními důkazy. Sám tehdejší předseda vlády původně v médiích opakovaně uvedl, že o skutcích, které jsou nyní předmětem obžaloby, nevěděl. Naopak jeho pozdější výpověď podle obvodního soudu postrádá logiku, neboť jejím prostřednictvím mohl nejenom zabránit dopadům dané činnosti na svůj osobní a politický život, ale i vazebnímu stíhání stěžovatelů (včetně stěžovatelky jako jeho osoby blízké). Pravdivost jeho pozdější výpovědi je vyvrácena i obsahem odposlechů, z nichž je zřejmé, v jakém zvláštním osobním vztahu byl tehdejší předseda vlády se stěžovatelkou. Tvrzení o hrozbě pro bezpečnost tehdejšího předsedy vlády a jeho rodiny byla vyvrácena jednak způsobem sledování (končilo vždy příjezdem tehdejšího předsedy vlády domů a předmětem zájmu byla jen jeho manželka, a nikoliv děti či on sám), tak i následným sdělením Vojenského zpravodajství, podle nějž nebyla oficiálně žádná hrozba evidována. Obojí vyplývá rovněž z dalších důkazů, zejména výpovědí zpravodajců na místě (sc. "z terénu"), kteří předpokládali, že sledování bylo povoleno.
9. Z obsahu odposlechů pak vyplývá nejen motivace, ale i časová posloupnost jednání stěžovatelky. Obvodní soud se neztotožnil s námitkou obhajoby o nezákonnosti jejich pořízení. Byly nařízeny místně příslušným soudem v řádně odůvodněných rozhodnutích. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.) změnil praxi k určení příslušnosti soudů pro futuro. Z odposlechů vyplývá, že základem obou skutků byla snaha stěžovatelky získat informace pro svou potřebu, u prvního skutku o své "sokyni", o jejímž milostném poměru s neznámým mužem jí řekla kartářka, a u druhého skutku o údajně neposlušných zaměstnancích. S obojím se v telefonických hovorech stěžovatelka svěřila několika lidem. Snaha zjišťovat především podrobnosti o kontaktech poškozené s "neznámým mužem" (uvedeným v záznamech o sledování) vyplývá i ze záznamů následných hovorů stěžovatelky se stěžovateli. Rovněž tak je z těchto hovorů zřejmé, že stěžovatelka úkolovala vedoucí pracovníky Vojenského zpravodajství a určovala, na co se mají zaměřit, přičemž ani náznakem nešlo o bezpečí rodiny tehdejšího předsedy vlády. Způsob komunikace se 3. stěžovatelem pak vyvrací, že by o sledování tehdejší předseda vlády věděl. Z komunikace je rovněž zřejmé, že oba ředitelé Vojenského zpravodajství stěžovatelce slíbili vyhovět jejím požadavkům, což následně splnili. Vzhledem k nevysvětleným rozporům mezi výpověďmi stěžovatelů vycházel soud z jejich výpovědí z přípravného řízení, které korespondují s obsahem odposlechů. Neztotožnil se s námitkou 3. stěžovatele, že v přípravném řízení nemohl pravdivě vypovídat pro nezbavení mlčenlivosti. Jednak nic takového v přípravném řízení nenamítal, a navíc ani případná povinnost mlčenlivosti mu nebránila v uplatnění jeho práva na obhajobu. Konečně nelze přisvědčit ani jeho námitkám o neprofesionálním vedení výslechu (za přítomnosti svého obhájce nevznesl žádné námitky). Z odposlechů vyplývá, že mezi stěžovatelkou a 3. stěžovatelem byl nadstandardní vztah a "vzájemně si prospívali" (stěžovatel pro ni zařizoval různé věci a stěžovatelka mu měla pomoci získat novou funkci šéfa Úřadu státních hmotných rezerv a neúspěšně se pokoušela získat pro něj funkci prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu), a to prostřednictvím svého osobního silného vlivu na tehdejšího předsedu vlády.
10. O trestnosti jednání 1. stěžovatele pak svědčí zejména jím vydané záznamy o sledování poškozené, z nichž vyplývá, že stěžovatel si byl vědom povinnosti mít pro takovou činnost povolení. Soud odmítl obhajobu, že na tuto listinu, kterou stěžovatel sám vytiskl a policii vydal, navazuje další listina, která jej vyviňuje. S touto výpovědí stěžovatel přišel až po několika letech, navíc z obsahu listiny je zřejmé, že je ucelená. Vojenské zpravodajství oficiálně sdělilo, že vydalo k případu vše. Zpravodajci z terénu dále vypověděli, že 1. stěžovatel dal pokyn, aby se věci nedávala spisová značka. Celou akci řídil sám stěžovatel, což se podle výpovědí těchto zpravodajců nikdy v minulosti nestalo. U druhého skutku se pak ze spisu Vojenského zpravodajství podává, že výběr sledovaného objektu soukromou agenturou měl být ponechán na výběru prostředníka. Ze všech ostatních důkazů však vyplývá, že sledované zaměstnance Úřadu vlády vybrala stěžovatelka, která údaje o nich předala 1. a 2. stěžovateli. Jak vyplynulo z výpovědí zpravodajců, nešlo jejich činnosti v souvislosti s prvním žalovaným skutkem hodnotit jako tzv. kontrasledování (činnost při níž se snaží pracovníci zjistit, zda zájmový objekt není sledován někým třetím). Průběh i výsledky činnosti tomu odporují. Stěžovatel si následně sám přebíral dílčí výstupy a konzultoval se stěžovatelkou další postup.
11. Motivací stěžovatelky byla podle obvodního soudu nenávist vůči poškozené a její snaha všemožně kontrolovat své zaměstnance (a osoby kolem sebe). U ředitelů Vojenského zpravodajství to byla snaha vyhovět stěžovatelce a udržet s ní nadstandardní vztahy. U 2. stěžovatele pak rovněž snaha vyhovět 3. stěžovateli, s nímž ho poutalo rovněž osobní přátelství. Motivací 1. stěžovatele pak byla jeho snaha vyhovět ve všem 2. a 3. stěžovateli.
12. Nezákonnost předmětného sledování potvrzuje podle obvodního soudu zejména odborné vyjádření Útvaru zvláštních činností Policie České republiky a výpověď jeho zpracovatele. Není přitom faktický rozdíl mezi policejním sledováním a zpravodajským sledováním, resp. ten je jen v cíli sledování. Dokonce i tzv. kontrasledování bez souhlasu sledované osoby je plně podřaditelné pod definici sledování podle § 15 odst. 1 zákona o Vojenském zpravodajství a podléhá tedy stejným podmínkám schvalování. Poškozená informována o své údajné ochraně nebyla. Podle uvedeného vyjádření zachycují materiály z této akce výsledky klasického sledování. V záznamech o sledování je popsán sledovaný objekt, jsou popsány předměty, které objekt nese, kde je zanechal, uložil, a obrazová dokumentace, která je přílohou záznamů o sledování, je zaměřena pouze a jen na činnost objektu sledování. Při možném odhalení by bylo sledování okamžitě ukončeno, což napovídá tomu, že smyslem nebylo chránit poškozenou. Listina předložená 1. stěžovatelem pak kromě nutnosti opatření povolení obsahuje rovněž větu, že "by bylo zcela zničující, pokud by vyšlo najevo, kdo, kým a koho nechává sledovat". Ta sama podle soudu svědčí o vědomé protiprávnosti celé akce, neboť si nelze představit, že by odhalení Vojenského zpravodajství při tom, jak poskytuje ochranu rodině tehdejšího předsedy vlády, mělo být "zcela zničující". Druhým žalovaným skutkem pak stěžovatelé obešli zákon o Vojenském zpravodajství (a v něm upravený povolovací režim), neboť za peníze Vojenského zpravodajství zaplatili sledování stěžovatelkou určených osob soukromou detektivní agenturou.
13. Obvodní soud dále zamítl návrhy na doplnění dokazování, konkrétně dalším výslechem bývalého předsedy vlády a vyžádáním si vnitřních předpisů Vojenského zpravodajství s tím, že by to bylo nadbytečné. K tomu připomenul, že vnitřní akty Vojenského zpravodajství totiž nemohou (sc. nesmí) být v rozporu se zákonem.
I. b) Napadený rozsudek Městského soudu v Praze
14. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání všichni stěžovatelé, stěžovatelka i státní zástupce. Městský soud z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek obvodního soudu pouze ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody, a sám nově napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatelku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu vedoucí funkce ve státní správě v trvání deseti let, 3. stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii v trvání osmi let, 2. stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii v trvání sedmi let, a 1. stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii v trvání šesti let. Zároveň byla 1. a 2. stěžovatelovi uložena přiměřená povinnost během zkušební doby uhradit škodu, kterou trestným činem způsobili. Poškozený stát byl se svým nárokem odkázán na řízení před jiným příslušným orgánem. Odvolání všech stěžovatelů a stěžovatelky byla zamítnuta.
15. Jde-li o skutkové a právní závěry, městský soud se v zásadě ztotožnil s rozsudkem obvodního soudu. Jednání popsané ve výrokové větě rozsudku bylo podle městského soudu obsáhlým důkazním materiálem prokázáno a obsah důkazů nebyl obvodním soudem tzv. deformován, přičemž ten se náležitě zabýval rozpory mezi jednotlivými důkazy (včetně pozměněných výpovědí stěžovatelů). Rovněž nepochybil, neprovedl-li další důkazy pro nadbytečnost.
16. Podle městského soudu tak byla provedeným dokazováním zároveň vyvrácena obhajoba stěžovatelů. Motiv stěžovatelky byl prokázán svědeckými výpověďmi a záznamy o telekomunikačním provozu. Jejímu motivu (získání intimních informací o poškozené) odpovídá i způsob činnosti zpravodajců, kteří (v rozporu s proklamovaným účelem) nesledovali poškozenou na veřejných místech, nýbrž pouze v jejím soukromí. Stejné důkazy (včetně výpovědi stěžovatelky v přípravném řízení) rovněž vyloučily vědomost bývalého předsedy vlády o průběhu sledování a jeho úkolování zpravodajců. Trestnosti svého jednání si mohla být stěžovatelka vědoma bez zřejmých obtíží (§ 19 odst. 2 trestního zákoníku), a to v obou případech. Městský soud dále odmítl, že by ředitel Útvaru zvláštních činností Policie České republiky nebyl dostatečně kompetentní osobou, aby dokázal rozlišit různé druhy sledování. Námitku neexistence přímého důkazu o vydání rozkazu podřízeným zpravodajcům 2. a 3. stěžovatelem odvolací soud zamítl s tím, že existenci tohoto rozkazu lze dovodit z uceleného řetězce důkazů nepřímých. Z nich vyplývá, že oba obžalovaní věděli o průběhu protiprávního sledování poškozené. Podle městského soudu je přitom logické, že žádný z příslušníků Vojenského zpravodajství nepřiznal protiprávnost tohoto sledování, neboť chránili zájmy a pověst této instituce. Zároveň nelze považovat za protiprávní postup, že jedna složka Policie České republiky zpracovává odborné vyjádření pro jinou její složku. Nevyžádání interních předpisů Vojenského zpravodajství, které jsou navíc utajovanou skutečností, není rozhodné pro právní posouzení jednání stěžovatelů, neboť tyto předpisy nemohou odporovat zákonu o Vojenském zpravodajství, definujícímu podmínky sledování osob totožně jako trestní řád. Odvolací soud tedy shodně klasifikoval jednání zpravodajců jako nezákonné sledování. Při podezření, že je ohrožen tehdejší předseda vlády (zejména milencem jeho ženy), nespadal úkol jeho ochrany do působnosti Vojenského zpravodajství, nýbrž Policie České republiky. Z provedených důkazů je tak podle městského soudu zřejmé, že Vojenské zpravodajství se tohoto "úkolu" ujalo, protože jeho vedoucím příslušníkům důvěřovala stěžovatelka, která se naopak snažila "prospívat" jim.
17. Jednání stěžovatelů je podle městského soudu třeba hodnotit jako neoprávněný zásah do základních práv a svobod poškozené, neboť k němu došlo v rozporu se zákonem. Činnost zpravodajců je nutné hodnotit materiálně, a nikoliv podle jejího formálního označení (samotným Vojenským zpravodajstvím). Totéž se týká i poškozených u druhého skutku. Městský soud potvrdil závěr, že sledování obou poškozených soukromou detektivní agenturou vznikla Vojenskému zpravodajství škoda, neboť šlo o činnost absolutně nepotřebnou z hlediska působnosti této tajné služby. Navíc jde o zjevné obcházení zákona o Vojenském zpravodajství.
I. c) Napadené usnesení Nejvyššího soudu
18. Proti rozhodnutí městského soudu podali stěžovatelé a stěžovatelka dovolání, která Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Převážnou část námitek odmítl Nejvyšší soud s odůvodněním, že nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. Pro opožděné uplatnění nemohl Nejvyšší soud vyhovět námitce o nezákonnosti pořízení odposlechů. Nicméně k nim pro úplnost Nejvyšší soud zaujal v řízení o dovolání vlastní stanovisko (body 108 a násl.), neboť v mezidobí bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019, kterým bylo podle § 314m trestního řádu rozhodnuto, že příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2021 sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 24-2/2013), jakož i následnými příkazy, byl porušen zákon v části těchto rozhodnutí, týkajících se stěžovatelky. Důvodem bylo zejména nedostatečné odůvodnění konkrétních skutečností. V řízení o dovolání Nejvyšší soud uvedl, že s tímto rozhodnutím by bylo možné polemizovat, jak to učinil státní zástupce, na jehož vyjádření lze odkázat zejména v těch pasážích, kde vyjmenovává části spisu, které měly soudy v přípravném řízení k dispozici. K tomu Nejvyšší soud v dané věci uvedl, že zákonodárce (ani podle důvodové zprávy) nikterak neupravil vztah tohoto zvláštního přezkumného řízení a řízení o dovolání. Ve své judikatuře dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přezkoumávat zákonnost a použitelnost důkazů přísluší pouze soudům v řízení ve věci samé. Tuto otázku si proto musejí posoudit samy, nikterak nevázány přezkumným rozhodnutím (viz blíže body 109 a násl. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Naopak zvláštní přezkumné řízení podle § 314l a násl. trestního řádu slouží pouze ke konstatování porušení zákona, přičemž posléze může sloužit jako titul pro přiznání náhrady škody nebo nemajetkové újmy. Nemá tak přímý vliv na řízení o dovolání.
19. Nejvyšší soud v řízení o dovolání v nynější věci dospěl pak k odlišnému závěru, neboť uvedené příkazy posuzoval zejména z hlediska materiálního. Nadto Nejvyšší soud v přezkumném řízení podle Nejvyššího soudu v dovolacím řízení posuzoval náležitosti těchto rozhodnutí příliš přísně ("optikou roku 2020"). Předchozí praxe, rozvinutá až v následujících letech, kladla kolem roku 2012 a 2013 na rozhodnutí mnohem mírnější nároky, naopak se preferovala stručnost, zvláště ve věcech, ve kterých šlo o použití utajovaných informací. Teprve později se judikatura rozvinula opačným směrem. Dané příkazy podle Nejvyššího soudu obstojí, jde-li o naplnění podmínek stanovených v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud rovněž zohlednil fázi trestního řízení, v níž byly příkazy vydány. Z tohoto hlediska se některé pasáže dřívějšího přezkumného rozhodnutí zdají být až přehnaně formalistické, nezohledňující spisový materiál orgánů činných v trestním řízení ve svém celku. Zapojení stěžovatelky do rozsáhlé trestné činnosti vyplývalo z celé řady důkazů, které Nejvyšší soud neměl k dispozici v řízení podle § 314l a násl. trestního řádu (konkrétně např. vyhodnocení prostorových odposlechů ze schůzky podezřelých). Její činnost sice není popsána v samotném příkazu, je však podrobně popsána v listinách, z nichž soud vycházel. Pro danou věc pak Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že dané příkazy k odposlechu byly vydány příslušným soudem, jak již v minulosti potvrdil rovněž Ústavní soud. Vytkl-li soud příkazům v přezkumném řízení jejich formální nedostatky, neznamená to jejich důkazní nepoužitelnost, neboť z materiálního hlediska bylo jejich vydání namístě. Nadto podle Nejvyššího soudu nešlo o takové vady, aby odůvodňovaly nezákonnost vydaných příkazů. Použití poznatků získaných na základě uvedených příkazů tedy nebylo podle Nejvyššího soudu protiprávní, neboť vady vytknuté usnesením ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019 nebyly podstatné z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces a ochranu listovního tajemství. Nadto nelze tyto poznatky označit za rozhodující v dané věci. Pořízené odposlechy nebyly pro usvědčení pachatelů důkazem klíčovým.
20. Jde-li o další námitky, Nejvyšší soud neshledal, že by mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů byl tzv. extrémní rozpor. Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč nemůže obstát pozdější verze obhajoby. Skutkový stav byl v základních rysech objasněn mimo veškerou pochybnost, což stěžovatelé ani nerozporovali. Zpochybňovali však to, jak je nahlíženo na motivy a legálnost (nebezpečí) jejich jednání. Žádný důkaz nenasvědčoval tomu, že by poškozené hrozilo jakékoliv reálné nebezpeční spadající do působnosti Vojenského zpravodajství. Naopak z mnoha důkazů vyplynulo, že zájem o její sledování měla stěžovatelka, která celou akci podle všech důkazů iniciovala. Nedošlo ani k porušení pravidla in dubio pro reo, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Rovněž tak byl dostatečný rozsah dokazování, a žádné důkazy nebyly tzv. opomenuty. Rovněž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že provádění důkazu zněním interních předpisů Vojenského zpravodajství by bylo nadbytečné, neboť stěžovatelům bylo kladeno za vinu porušení zákona.
21. Dále Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými námitky, že by činnost zpravodajců v dané věci nebyla sledováním podle § 15 zákona o Vojenském zpravodajství. Dochází-li k pořizování obrazových, zvukových, či obdobných záznamů zasahujících soukromí jednotlivce, je třeba na ně nahlížet jako na sledování s přísnějším režimem povolování. V dané věci nebyl úkol sledovat poškozenou uložen Vojenskému zpravodajství ani vládou, ani prezidentem, ani nebylo vydáno povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze k použití zpravodajské techniky, a o sledování nerozhodl ministr obrany. V působnosti Vojenského zpravodajství nebyl zjištěn ani žádný důvod ke sledování poškozené. Vzhledem k tomu, že při akci byly pořízeny fotografie poškozené, spadá tato činnost do působnosti čl. 8 Úmluvy, jak ji vymezil Evropský soud pro lidská práva. Rovněž tak u druhého skutku stěžovatelé obešli zákon o Vojenském zpravodajství, neboť ke sledování poškozených nebylo vydáno povolení soudu ani souhlas ministra obrany. Vzhledem k tomu, že cílem mělo být získání soukromých informací poškozených prostřednictvím zpravodajské techniky, je nutné takovou činnost označit za sledování. Oba soudy přesvědčivě vyloučily, že v dané věci by mělo jít o tzv. obranné kontrasledování (sledování za účelem ochrany před sledováním). Takový pojem však právní řád vůbec nezná a není podle Nejvyššího soudu důvod jej režimem povolování odlišovat od sledování, dochází-li k zásahu do základních práv a svobod bez vědomí dotčené osoby.
22. Nejvyšší soud rovněž potvrdil závěr soudů nižších stupňů, že 1. a 2. stěžovatel jednali u druhého skutku (viz sub 6) s úmyslem způsobit škodu, neboť si museli být vědomi protiprávnosti požadavku stěžovatelky na sledování zaměstnanců Úřadu vlády, které nadto nespadalo do působnosti Vojenského zpravodajství.
II. Argumentace stěžovatelů
II. a) Argumentace prvního stěžovatele
23. První stěžovatel namítá, že v dané věci došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce. Po opakovaném vydání zprošťujícího rozsudku soudkyní obvodního soudu došlo k její neodůvodněné výměně jen proto, že se její názor na hodnocení důkazů neshodoval s názorem odvolacího soudu. Městský soud tak výměnou zákonné soudkyně porušil závěry ustálené judikatury Ústavního soudu.
24. Dále 1. stěžovatel namítá, že soudy měly provést důkaz zněním vnitřních řídících aktů Vojenského zpravodajství, což se nestalo. Z vnitřního šetření vojenského zpravodajství vyplynulo, že nikdo žádné vnitřní předpisy neporušil. Odsouzením stěžovatele tak došlo k porušení zmíněných vnitřních aktů, aniž by byla prohlášena (či řešena) jejich nezákonnost. Podle zákona o Vojenském zpravodajství jsou tyto akty součástí právního řádu České republiky, ačkoliv nemohou být zveřejněny. Neseznámením se s nimi soudy odebraly stěžovateli možnost prokázat své tvrzení o jeho řádném postupu. Bez znalosti těchto dokumentů nelze rozhodnout o vině stěžovatele.
25. Stěžovatel rovněž namítá, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na obhajobu nedostatečným (nebo zcela chybějícím) poučením o možnosti nebo povinnosti nevypovídat. Dále prováděly v rozporu s právními předpisy "předvýslechy" svědků. Svědci tedy nejprve byli předvoláni k podání vysvětlení (bez přítomnosti obhájce) a až posléze k řádné svědecké výpovědi. Takový postup je však podle stěžovatele po zahájení trestního stíhání nepřípustný, neboť jím jsou omezena práva obhajoby. Žádný ze svědků nebyl rovněž v souladu se zákonem zproštěn mlčenlivosti ministrem obrany, ale pouze jeho náměstkem.
26. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nesprávně pochopily obdobnou zpravodajskou terminologii. Konkrétně zmiňuje pojem "monitoring", který je podle jeho názoru širší než pojem "sledování", jak jej užily orgány činné v trestním řízení. Podle stěžovatele do tohoto pojmu spadá i pojem "dohlížení", který se užívá při obraně proti sledování (tzv. kontrasledování). Tento pojem je uveden v terminologickém slovníku NATO.
II. b) Argumentace druhého stěžovatele
27. Druhý stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž namítá, že v řízení před městským soudem došlo k opomenutí důkazu (zněním vnitřních aktů). Navrhovaný důkaz nebyl bez dostatečného odůvodnění proveden, čímž zůstala nevypořádaná otázka, zda lze uvnitř vojenského zpravodajství vydat rozkaz konkludentně. Vyřešení této otázky je přitom rozhodné pro posouzení stěžovatelovy viny za to, že údajně vydal rozkaz ke sledování poškozené. Výslovné vydání rozkazu totiž nebylo stěžovateli prokázáno. Naopak stěžovatel namítal, že dne 1. 11. 2012 (tedy v den, kdy měl být rozkaz vydán) se účastnil slavnostního předávání funkce zástupce Spojeneckých sil, a nemohl se tak věnovat přebírání agendy ředitele Vojenského zpravodajství. Sledování poškozené navíc probíhalo již od 22. 10. 2012, a je tedy nepochybné, že stěžovatel k němu nemohl vydat rozkaz. K možnosti vydání konkludentního rozkazu předložil stěžovatel znalecký posudek a svědeckou výpověď, avšak soudy tyto důkazy (sc. důkazní prostředky) nikterak nehodnotily, pročež jsou jejich rozhodnutí jednak nepřezkoumatelná a jednak porušující pravidlo in dubio pro reo. Z navržených důkazů pak vyplývá, že rozkaz lze vydat pouze výslovně, což se v dané věci nestalo. Soudy však tuto odbornou otázku nepřijatelně vyřešily po svém. Závěr městského soudu o nerozhodnosti skutečnosti, že stěžovatel při nástupu do funkce neměl možnost zjistit obsah činnosti vojenského zpravodajství, je v rozporu s povinností prokázat naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Závěr o vydání rozkazu nelze dovozovat ani z toho, že stěžovatel údajně přistoupil na žádost stěžovatelky prověřit určité obavy. Soudy tedy nesprávně posuzovaly možnost vydání konkludentního rozkazu jako právní, a nikoliv odbornou otázku, jejíž řešení přísluší znalcům. Opomenutí předloženého znaleckého posudku je tak významnou chybou. Tato pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který se s uvedenými relevantními námitkami rovněž nevypořádal.
II. c) Argumentace třetího stěžovatele
28. Třetí stěžovatel namítá, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Žádný z důkazů stěžovatele neusvědčoval z toho, že by vydal rozkaz ke sledování poškozené. K jaké činnosti přistoupili stěžovatelovi podřízení, je z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele irelevantní. Tuto skutečnost soudy ignorují, a nikterak se nezabývaly jeho námitkou, že vydal pokyn k prověření informací o potenciálním bezpečnostním riziku kolem rodiny tehdejšího předsedy vlády. Soudy se dále nezabývaly tím, zda vůbec šlo o sledování ve smyslu interních předpisů Vojenského zpravodajství. K tomu navíc odmítly provést navrhované důkazy. Kdyby totiž interní předpisy uvedenou činnost dovolovaly, jak namítal stěžovatel, nemohlo by jít o úmyslné trestné jednání (spočívající ve vydání pokynu k "nezákonnému" sledování). Nejenže uvedené jednání nebylo prokázáno, ale soudy ignorovaly celou řadu důkazů, které prokazují, že se nestalo. Měl-li být rozkaz stručný a ústní, je nutné prokázat jeho obsah, k čemuž však nedošlo. Žádným důkazem není tedy zjištěno, jaký údajný úkol měl stěžovatel svým podřízeným uložit. Stěžovatel je toho názoru, že závěry soudů byly ovlivněny neznalostí vnitřních předpisů Vojenského zpravodajství a absencí představy o jeho každodenní činnosti. Mělo-li by Vojenské zpravodajství žádat u prověřování všech informací vždy souhlas prezidenta, vlády či ministra (jak uvádí soudy), byla by jeho činnost ochromena. Teprve operativním šetřením se zjišťuje, zda existuje jakákoliv hrozba a zda její řešení spadá do pravomoci Vojenského zpravodajství. Až následně se zajišťují případné další postupy (např. souhlasy se sledováním).
29. Dále 3. stěžovatel uvádí námitky obhajoby, které soudy v dané věci ignorovaly, ač jsou pro posouzení jeho trestní odpovědnosti klíčové. Především poukazuje na konzistentní výpovědi, z nichž vyplývalo, že nedal pokyn k nezákonnému sledování, nýbrž ke zjištění, zda není poškozená sledována nebo ohrožena. Tyto důkazy byly všechny ignorovány, resp. hodnoceny v extrémním nesouladu s jejich obsahem. Všechny osoby (včetně stěžovatele) vydání rozkazu sledovat poškozenou popřely. Soudy však přesto vydání takového rozkazu vzaly za prokázaný skutkový stav. Odvolací soud nesprávně dovodil "vědomí" stěžovatele o nezákonném sledování, avšak přehlíží, že v době končícího stěžovatelova působení na Vojenském zpravodajství mu nebylo o činnosti jeho podřízených nic známo. Odvolací soud tím fakticky konstruuje objektivní trestní odpovědnost nadřízeného příslušníka. To je však z ústavního hlediska nepřípustné, stejně jako nahrazení nedostatku důkazu o stěžovatelově vědomosti (jako prvku subjektivní stránky) faktickou činností jeho podřízených.