Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Václava C. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 6 Tdo 1070/2022-1853 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2022 č. j. 5 To 15/2022-1688, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Marie C. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 6 Tdo 1070/2022-1853 a výroky I., II. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2022 č. j. 5 To 15/2022-1688 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a zákaz ukládání trestu jiným než zákonným způsobem podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2022 č. j. 5 To 15/2022-1688 ve výroku I., kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 12. 2021 č. j. 28 T 6/2019-1600 ve výroku o trestu, ve výroku II., kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou, a ve výroku IV., jímž bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, a v navazujících částech i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 6 Tdo 1070/2022-1853 se ruší.
III. Petrovi C., Jakubovi C. a Anně C. (jedná se o pseudonymy) se postavení vedlejších účastníků řízení nepřiznává.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 5, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy a čl. 9 a čl. 14 Úmluvy o právech dítěte. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2023 stěžovatel současně navrhl, aby Petrovi C., Jakubovi C. a Marii C. bylo přiznáno postavení vedlejších účastníků řízení.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2021 č. j. 28 T 6/2019-1600 uznal stěžovatele vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (ve zkratce) dopustil tím, že od roku 2012 do roku 2017 opakovaně fyzicky a slovně napadal své děti, v důsledku čehož se u Anny C. rozvinula posttraumatická stresová porucha a u Barbory C. (jedná se o pseudonym) těžká depresivní fáze projevující se mimo jiné sebevražednými úvahami. Za to byl odsouzen podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byli poškození Jakub C., Anna C., Simona C., Petr C. a Barbora D. /jedná se o pseudonym/ (rozená C.) odkázáni s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Současně byl tímto rozsudkem stěžovatel podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající (zkráceně uvedeno) v tom, že nejméně od roku 2012 do 2. 1. 2018 měl psychicky i fyzicky týrat svou manželku Marii C., se kterou sdílel společnou domácnost, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu byla poškozená Marie C. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Při stanovení konkrétního stupně povahy a závažnosti trestného činu v případě stěžovatele krajský soud vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatel vedl před spácháním trestného činu řádný život, že v minulosti vždy pracoval a svou prací zajišťoval obživu pro svou početnou rodinu. Rovněž byl prokazatelně schopen a ochoten věnovat se výchově svých dětí, přičemž na své jednání získal i náhled, kdy si nyní zpětně uvědomuje, že se vůči dcerám choval nevhodně a že to s náboženstvím přeháněl. U hlavního líčení konaného dne 15. 1. 2021 se také omluvil poškozené Anně C. Krajský soud přihlédl rovněž k tomu, že všechny děti stěžovatele v současné době vedou normální životy a o ztížení společenského uplatnění lze v současné době důvodně pochybovat. Dcery Simona a Barbora se vdaly a z provedených důkazů nevyplývá, že by měly jakékoliv psychické či vztahové problémy, které by bylo možné dát do přímé příčinné souvislosti s dřívějším jednáním stěžovatele. Taktéž Anna C. vede prokazatelně normální život bez potřeby vyhledat lékařskou péči. Studuje vysokou školu a má dlouhodobý partnerský vztah. Pokud jde o Jakuba a Petra C., tito vedou rovněž normální životy, což je patrno ze zpráv OSPOD i jejich ošetřující dětské lékařky. Oba synové stěžovatele navíc zjevně mají k otci blízký vztah a jeho jednání zpětně vnímají snad jako přísné, ale nikoliv jako nepřiměřené, byť toto soud vyhodnotil jakožto subjektivní přístup.
5. Trestní sankci krajský soud stěžovateli uložil s ohledem na zákonná hlediska § 37 odst. 1, 2, § 38 odst. 1, 2, 3 a § 39 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, přičemž při stanovení druhu a výměry trestu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro užití § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k okolnostem případu, jakož i vzhledem k poměrům stěžovatele, měl krajský soud za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro stěžovatele, jakož i pro jeho syny Petra a Jakuba C., nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Na základě uvedených skutečností krajský soud uzavřel, že uložil-li by stěžovateli trest odnětí svobody, byť při samé spodní hranici trestní sazby, tak by tento trest musel ukládat jako trest nepodmíněný, v důsledku čehož by byli Petr C. a Jakub C. nuceni žít s jejich matkou, přičemž by bylo možno důvodně předpokládat, že by docházelo mezi nimi a matkou ke konfliktům. S ohledem na provedené dokazování krajský soud shledal, že měl-li by stěžovatel vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, mělo by to velmi neblahý dopad na jeho syny, zejména na stále ještě nezletilého Jakuba C. Za dané situace uložil stěžovateli za užití § 58 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu.
6. Nutno dodat, že šlo již o druhé rozhodnutí krajského soudu v dané věci. Nejprve Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2020 č. j. 28 T 6/2019-1296 uznal stěžovatele vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (ve vztahu k manželce Marii C.) a zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) zákona (ve vztahu k dětem), za což byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Tento rozsudek byl však k odvolání příslušného státního zástupce i stěžovatele usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 1. 2021 č. j. 5 To 78/2020-1336 podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), f) trestního řádu v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Proti v pořadí druhému rozsudku krajského soudu ve věci ze dne 15. 12. 2021 č. j. 28 T 6/2019-1600 podali odvolání stěžovatel a v jeho neprospěch příslušný státní zástupce. Stěžovatel napadal výrok o trestu, státní zástupce výrok o trestu a zprošťující výrok. Vrchní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu (výrok I.). Za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou (výrok II.). Podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu byl z podnětu téhož odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušen i v jeho zprošťující části a ve výroku o náhradě škody podle § 229 odst. 3 trestního řádu a v rozsahu tohoto zrušení bylo podle § 223 odst. 2 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu trestní stíhání stěžovatele pro skutek spočívající (zkráceně uvedeno) v tom, že psychicky i fyzicky týral svou manželku Marii C., v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, zastaveno, neboť trest, k němuž mohlo trestní stíhání vést, byl zcela bez významu vedle trestu, který byl stěžovateli již uložen pro jiný čin (výrok III.). Podle § 256 trestního řádu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto (výrok IV.). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok V.).
8. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při stanovení a posuzování právního následku trestní odpovědnosti stěžovatele vycházel v zásadě ze stejných premis jako krajský soud, avšak rozešel se s ním v závěrech, na základě nichž dovodil možnost aplikace § 58 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Podle vrchního soudu krajský soud skutečnosti, kterými argumentoval, přecenil a některé naopak nedocenil, tudíž jeho rozsudek nemohl v příslušné části obstát a byl důvodem pro postup podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Zdůraznil, že § 58 odst. 1 trestního zákoníku je svým charakterem sice dalším prostředkem soudcovské individualizace trestu, nikoliv však pravidelným prostředkem, tudíž je třeba jeho aplikaci zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Konstatoval, že stupeň společenské škodlivosti jednání stěžovatele je vysoký, a to s ohledem na délku páchání trestného činu, počet týraných osob a vznik závažného následku spočívajícího v újmě na zdraví v psychické oblasti u dvou osob. Podstatným způsobem společenskou škodlivost jeho jednání podle vrchního soudu nesnižuje ani poznatek o tom, že v současné době u poškozené Barbory C. již psychické problémy nepřetrvávají, což ovšem nelze bezezbytku konstatovat u poškozené Anny C. Poznamenal, že ohledně osobních poměrů stěžovatele byla zjištěna pouze jedna polehčující okolnost podle § 41 písm. o) trestního zákoníku - vedení řádného života před spácháním činu. Žádná jiná významná polehčující okolnost, která by přesvědčivým způsobem snižovala závažnost spáchaného trestného činu, zjištěna nebyla. Poznatky o tom, že stěžovatel má ve své péči oba dva syny, že teprve až po zrušení věci vrchním soudem a jejím vrácení krajskému soudu k novému rozhodnutí získal jiný náhled na protiprávnost svého jednání, když se poškozené Anně C. po jejím výslechu v hlavním líčení omluvil, že poškozené dcery Anna i Barbora v současné době vedou normální život a že i se svojí matkou Marií C. požádaly soud o shovívavý přístup vrchního soudu při projednávání podaných odvolání, nejsou podle závěru vrchního soudu skutečnostmi takové intenzity, které by měly odůvodňovat aplikaci moderačního ustanovení při stanovení a ukládání trestněprávní sankce za protiprávní jednání stěžovatele.
9. Současně vrchní soud shledal, že rozsudek krajského soudu je vadný i v jeho zprošťující části, neboť skutková zjištění krajského soudu jsou podle něj nejasná, protože se krajský soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož lze považovat jeho závěry za předčasné. Vrchní soud uvedl, že za tohoto stavu věci bylo namístě napadený rozsudek částečně zrušit v jeho zprošťující části podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Takto však vrchní soud nepostupoval, nýbrž napadený rozsudek zrušil podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu v jeho zprošťující části a trestní stíhání stěžovatele pro skutek ve vztahu k vedlejší účastnici Marii C. zastavil podle § 223 odst. 2 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
10. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Přitom upozornil na svoji dosavadní judikaturu, podle níž námitky ohledně neaplikování § 58 trestního zákoníku nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. jde o § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu], ale ani žádný jiný dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Konstatoval, že jeho zásah by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to shledal-li by, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 aj.). V posuzované věci však nic takového neshledal. Ztotožnil se s argumentací vrchního soudu a proti závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti let (na samé dolní hranici trestní sazby) neměl z hlediska zásady proporcionality trestní sankce výhrad. Ve shodě s názorem vrchního soudu dospěl k závěru, že stupeň společenské škodlivosti jednání stěžovatele je vysoký, a to s ohledem na délku páchání trestného činu, počet týraných osob (celkem pět) a vznik závažného následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví v psychické oblasti u dvou z nich - Anny C. a Barbory C. Podle Nejvyššího soudu vzal vrchní soud relevantně v potaz polehčující okolnost v podobě dosavadní bezúhonnosti stěžovatele, současně ale správně dovodil, že žádná jiná významná polehčující okolnost, která by přesvědčivým způsobem snižovala závažnost spáchaného trestného činu, není dána. Dospěl-li za daných okolností vrchní soud k závěru, že okolnosti činu a způsobený následek vylučují aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku, a stěžovateli uložil trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku, nebylo možno takto uloženou sankci považovat podle názoru Nejvyššího soudu za zjevně excesivní, extrémně přísnou, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou.
11. Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že případy, kdy bylo do pravomocných rozhodnutí ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody zasaženo zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu či Ústavního soudu z důvodu kolize s principem proporcionality trestní represe, se týkaly situací, v nichž byly upřednostněny zájmy na výchovných poměrech nezletilých dětí výrazně nízkého věku před postihem rodičů, pachatelů trestné činnosti směřující proti rodinným příslušníkům, nepodmíněným trestem odnětí svobody, který by jinak byl plně adekvátní. V duchu takového přístupu bylo rozhodnuto např. ve věci nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017sp. zn. II. ÚS 2027/17(N 137/86 SbNU 315; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Naznačená pravidla však podle Nejvyššího soudu nebylo možno v posuzované věci aplikovat, neboť nešlo o odsouzení rodiče, které má přímý dopad na osud nezletilých dětí velmi nízkého věku (jeden syn byl již zletilý a druhý ve věku patnácti let), a jiné známé okolnosti případu nebylo možno považovat za okolnosti natolik mimořádné a specifické, aby bylo třeba dovodit závěr o extrémní nespravedlivosti trestní sankce. Nejvyšší soud tak v dané věci neshledal důvodným závěr o nutnosti favorizovat zájmy stěžovatelem vychovávaných dětí na úkor obecných kritérií pro adekvátní uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, zvláště byl-li vyměřen na samé dolní hranici trestní sazby. Nejvyšší soud uzavřel, že argumentaci stěžovatele je třeba vyhodnotit jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu [nyní § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu] ani dovolacímu důvodu jinému a že k jeho zásahu nebyl dán v posuzovaném případě žádný důvod.
II. Argumentace stěžovatele
12. Stěžovatel se v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení zaměřuje výhradně na otázku uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Trest podle stěžovatele nedostatečně reflektuje, že jeho jednání nebylo samoúčelné a egoistické, jak je pro pachatele domácího násilí typické, ale že konal z hlubokého přesvědčení o své zodpovědnosti před Bohem za mravní výchovu svých dětí. Tvrdí, že jeho motivace vyvěrala z jeho příklonu ke specifickému náboženskému pojímání světa, přičemž jeho přístup byl posílen souladným náboženským pojetím obou manželů, který "dokonce co do tohoto nepatřičného motivačního zdrojového rámce prvotně vzešel ze strany manželky", která se na závadovém chování podílela a byla také prvotní nositelkou "sektářské orientace" v rodině. Uvádí, že navíc projevil potřebnou dávku sebereflexe. Zdůrazňuje, že v procesu nalézání práva nejde jen o soulad s textem zákona, ale o to, zda je napadené rozhodnutí také spravedlivé. Poukazuje na imperativ subsidiarity přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 2 trestního zákoníku, jakož i na § 38 odst. 3 trestního zákoníku, podle něhož se při ukládání trestních sankcí přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem. Poznamenává, že není typickým pachatelem domácího násilí. Soudy na základě opakovaného šetření orgánů OSPOD i znalců svěřily dokonce v průběhu policejního vyšetřování oba syny do jeho výchovy. Rovněž poukazuje na doporučení Výboru pro práva dítěte, aby při ukládání trestu rodičům bylo zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody. Tento požadavek podle stěžovatele platí i pro jeho syny v pubertálním věku, nikoli pouze v případech dětí výrazně nízkého věku, jak argumentuje Nejvyšší soud.
13. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podotýká, že uložený trest je založen na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, přičemž vrchní soud jednak nezohlednil skutková zjištění, jednak neprovedl navrhované důkazy, aniž by to odůvodnil. V této souvislosti poukazuje na závěry vypracovaných znaleckých posudků, z nichž podle něj vyplývá, že se nechoval jako typický pachatel domácího násilí, dále na výslech poškozené Marie C. o tom, že ona přivedla rodinu do náboženské sekty a podílela se na závadové výchově, na výslech Simony C., která odmítla žít nejen s otcem, ale i s matkou, a na výslech Anny C., která prohlásila, že chce žít v normální rodině.
14. Podle stěžovatele byla uložením nepodmíněného trestu porušena také zásada předvídatelnosti, neboť vrchní soud změnil rozhodnutí krajského soudu, aniž se cítil vázán vlastními závěry a pokyny ve zrušujícím usnesení ze dne 27. 1. 2021, podle něhož poškozená manželka nebyla v hádkách pasivní, nebylo zjištěno, v jakých sférách života, jakou intenzitou a po jakou dobu se újma na zdraví u poškozených projevila a poškození Petr C. a Jakub C. netrpěli žádnými závažnějšími psychickými problémy a byli svěřeni do výchovy stěžovatele. Jinak řečeno vrchní soud změnil výrok o trestu rozsudku krajského soudu, i když závěr o těžké újmě na zdraví neodpovídal pokynům, které sám uložil. Navíc tím, že překvapivě změnil podmíněný trest odnětí svobody na nepodmíněný trest odnětí svobody, odňal stěžovateli právo skutkově a právně stran nepodmíněného trestu argumentovat.
15. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatel současně navrhl, aby Petrovi C., Jakubovi C. a Marii C. bylo přiznáno postavení vedlejších účastníků řízení. Dne 25. 3. 2023 byl Ústavnímu soudu doručen souhlas Petra C. a Jakuba C. a dne 6. 4. 2023 souhlas Marie C. (vedlejší účastnice) a Anny C. s návrhem stěžovatele na jejich přistoupení k řízení s tím, že jsou obeznámeni s obsahem ústavní stížnosti, plně se s ní ztotožňují a navrhují, aby jí bylo vyhověno.
III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
16. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
17. K návrhu na přiznání Petrovi C., Jakubovi C., Anně C. a Marii C. postavení vedlejších účastníků řízení Ústavní soud poznamenává, že Marie C. vystupovala jako poškozená a uplatňovala nárok na náhradu škody co do skutku, ve vztahu k němuž vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o zastavení trestního stíhání. Postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti jí tedy náleží ze zákona. Ústavní soud však této vedlejší účastnici řízení ústavní stížnost k vyjádření již neposílal, neboť svým podáním ze dne 30. 3. 2023 (doručeným dne 6. 4. 2023) Ústavnímu soudu sdělila, že je obeznámena s obsahem ústavní stížnosti stěžovatele, ztotožňuje se s ní a navrhuje, aby jí bylo vyhověno.
18. Jiná situace je u Petra C., Jakuba C. a Anny C., kteří vystupovali jako poškození co do skutku, pro který byl stěžovatel krajským soudem uznán vinným. Tento výrok o vině a související odkázání poškozených s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nebyly napadeny odvoláním a vrchní soud o nich nerozhodoval. Ústavní soud Petrovi C., Jakubovi C. a Anně C. postavení vedlejších účastníků nepřiznal, neboť k přiznání postavení vedlejšího účastníka osobě, která nebyla stranou trestního řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přistupuje jen výjimečně, např. v případech právního nástupnictví, a dále zejména tehdy, kdy přiznání statusu vedlejšího účastníka určité osobě může mít širší dopad a význam pro rozhodování obdobných věcí týkajících se konkrétní právní otázky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2022sp. zn. II. ÚS 3395/21). Petr C., Jakub C. i Anna C. měli možnost se k věci před soudy vyjádřit a této možnosti využili. K postupu podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tak i proto není důvod (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022sp. zn. IV. ÚS 2670/22).
19. Nejvyšší soud ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení a dále konstatuje, že v souladu s dlouhodobou judikaturní praxí není domáhání se aplikace § 58 odst. 1 trestního zákoníku důvodem dovolání, nýbrž pouhou polemikou s přiměřeností trestněprávní sankce. Nepřisvědčuje ani tvrzenému ústavněprávnímu rozměru nesouhlasu stěžovatele s výší a formou trestu. Okolnosti případu a poukazy na aspekty osobnosti stěžovatele a specifika jeho rodiny, které by měly vylučovat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, byly podle něj vrchním soudem náležitě zohledněny, avšak vrchní soud jim pouze nepřiznal takovou relevanci, aby v konfrontaci s okolnostmi přitěžujícími aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku umožnily. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel opakovaně přechází skutečnost, že v jeho prospěch svědčí pouze jediná polehčující okolnost, a to vedení řádného života před spácháním činu, zatímco byla shledána řada okolností přitěžujících (delší doba páchání trestné činnosti poměrně agresivním způsobem vůči pěti vlastním dětem, které stěžovatel psychicky i fyzicky týral a dvěma z nich prokazatelně způsobil závažné zdravotní následky zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu). Na těchto závěrech podle Nejvyššího soudu nic nemění ani "duchovní" motivace jeho jednání a orientace rodiny, kterou sdílela i manželka. Uzavírá proto, že ani tzv. nejlepší zájem dítěte nemůže v dané věci přivodit závěr o ústavním rozměru nesouhlasu stěžovatele s nepodmíněným trestem odnětí svobody. Nejde podle něj o trest nezákonný, rozporný se zásadou proporcionality trestní represe, či dokonce drakonický a zjevně nespravedlivý. Pro jeho uložení měly soudy obou nižších stupňů dostatek důkazů, žádný relevantní neopomněly ani nedeformovaly. Rozsudek vrchního soudu nelze podle něj považovat za překvapivý ani nepředvídatelný. Podotýká, že za situace, kdy nalézací soud aplikoval § 58 odst. 1 trestního zákoníku (tedy uložil trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku) a do takového rozsudku podal odvolání státní zástupce, je zřejmé, že v odvolacím řízení může (v souladu se zákonem) dojít k novému rozhodnutí o trestu v neprospěch obviněného (§ 259 odst. 4 trestního řádu). Neztotožňuje se ani s tím míněním stěžovatele, že vrchní soud postupoval v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu, neboť neopakoval důkazy. Zdůrazňuje, že uvedené ustanovení se týká změny nebo doplnění skutkových zjištění a že pod tento pojem nespadá hodnocení kritérií relevantních pro uložení adekvátní sankce. Nemohlo tak dojít k porušení principu předvídatelnosti a ochrany legitimního očekávání. V návaznosti na uvedené, Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
20. Vrchní soud rovněž odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti považuje za nedůvodné. Akcentuje, že rozsah jeho přezkumné činnosti byl vymezen podanými odvoláními jak stěžovatele, tak i státního zástupce. Zpochybňuje-li právní zástupce stěžovatele v ústavní stížnosti otázku jeho viny, je tento postup podle vrchního soudu nepřípadný, neboť nevyužil v probíhajícím trestním řízení možnosti rozšíření podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně i v této jeho částí (výroku o vině), kterým by tak založil přezkumnou činnost odvolacího soudu ve všech výrocích rozsudku. Tvrdí, že při rozhodování postupoval v souladu s trestním řádem a nevybočil z rámce ústavnosti.
21. Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na své vyjádření k dovolání stěžovatele s tím, že stěžovatel nesubsumoval pod jím zvolený dovolací důvod žádné relevantní námitky a že výrok o trestu je tak možné přezkoumat pouze mimo dovolací důvody, aby bylo postaveno najisto, že stěžovateli nebyl uložen extrémně přísný exemplární trest, kdy by bylo možné zaznamenat extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem. Konstatuje, že bylo přihlédnuto ke všem specifickým okolnostem případu, tedy i k tomu, že stěžovateli byli na základě dohody s bývalou manželkou svěřeni do péče dva synové, byť se před tím na nich dopouštěl trestné činnosti. Současně uvádí, že uložený trest neodporuje zásadám vymezeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020sp. zn. IV. ÚS 950/19(pozn. N 70/99 SbNU 362), v němž Ústavní soud zohlednil nejlepší zájem dítěte při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to proto, že jeden ze synů je zletilý a druhému již je patnáct let, přičemž péči o ně může zajistit jejich matka. V posuzovaném případě nebyly podle nejvyššího státního zástupce dány žádné specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Uzavírá, že ve věci nedošlo k porušení žádných stěžovatelem inzerovaných práv a že uložení trestu v odvolacím řízení rozhodně nemohlo být porušením principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku v rámci zákonného rozpětí trestní sazby od pěti do dvanácti let, a to na samé dolní hranici trestní sazby, což pro něj nemohlo být nijak překvapivé s ohledem na závažnost jeho jednání a rovněž s přihlédnutím k tomu, že věděl, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal v jeho neprospěch odvolání státní zástupce, a to právě do výroku o trestu. Shodně s Nejvyšším soudem proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve vyjádření uvádí, že podle jeho názoru nebyla stěžovateli upřena žádná zákonem stanovená práva v trestním řízení. Poukazuje na to, že stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu, stejně jako on, odvolání toliko do výroku o trestu. Ztotožnil se tak s výrokem o vině a ustáleným skutkovým stavem. Nelze tak podle něj ve smyslu judikatury hovořit o opomenutých důkazech či o porušení zákazu libovůle. Má za to, že vrchním soudem nemohla být porušena ani zásada předvídatelnosti, když jeho náhled na druh a výši trestu stěžovatel musel znát již z podaných odvolání. Na základě provedeného dokazování nesouhlasí ani s námitkou stěžovatele, že není typickým pachatelem domácího násilí. Stejně tak nepovažuje za důvodný závěr stěžovatele, že v jeho případě uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody došlo k porušení článku 9 Úmluvy o právech dítěte, tedy znemožnění kontaktu dětí s rodiči a podílu otce na výchově dítěte. Stěžovatel podle něj ústavní stížností opakovaně vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a se stejnou argumentací jako v řízení o dovolání se snaží zvrátit výsledek pravomocného rozhodnutí soudu ve výroku o trestu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž uvádí, že setrvává na své dosavadní stížnostní pozici, neboť vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení pod aspektem právní argumentace nepředstavují názorově či interpretačně nic nového. Poukazuje však na právní zájem prezentovaný vedlejšími účastníky. Je třeba podle něj důsledně uvážit, že ve hře jsou vícečetná kontextuální specifika daná nejenom jedinečnými okolnostmi, jež spadají pod obsah a dosah § 58 odst. 1 trestního zákoníku, ale zejména to, že vrchním soudem byla vytěsněna ve jménu retributivní spravedlnosti restorativní funkce trestu, dále vyprázdněn zákonný příkaz přiměřenosti trestu v mezích zásady subsidiarity trestní sankce (§ 38 odst. 2 trestního zákoníku) a především s ním úzce spjatý zákonný příkaz přihlédnout při ukládání trestních sankcí i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem (§ 38 odst. 3 trestního zákoníku). Zásadním deficitem je podle něj skutečnost, že napadená rozhodnutí nezohledňují Doporučení Výboru pro práva dítěte uvězněných osob v návaznosti na čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. Je přesvědčen, že zvláštní ochranu vyžadují i děti v období dospívání. Jakékoli arbitrární zúžení ochrany dítěte co do stanovení pouze nižší věkové hranice je podle něj v rozporu se smyslem a účelem ochrany a nezohledňuje přirozenou biologickou povahu dospívání, kdy naopak i vyšší věk dítěte může znamenat vyšší riziko deformace pozitivního vývoje lidské osobnosti oproti věku nižšímu (byť tomu v konkrétních případech může být i naopak a jinak). Má za to, že je nezpochybnitelné a důkazně doložené, že jako otec, kterému byli svěřeni synové do výchovy, edukativně obstál a jeho vliv na pozitivní vývoj u nezletilého Jakuba a Petra je nesporný, nenahraditelný a nadále potřebný, když jejich vztahy s matkou jsou dosud narušené. Je přesvědčen, že jeho návrat do rodiny je žádoucí a že návrhy vedlejších účastníků ve významném rozsahu nahrazují to, co ve stížnosti napadených rozhodnutích výrazně chybí, a to empatie, lidskost a spravedlnost.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
24. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
25. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
26. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho námitka, že vrchní soud pochybil, neaplikoval-li (na rozdíl od soudu nalézacího) § 58 odst. 1 trestního zákoníku a neponechal mu trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem za současného podmíněného odkladu výkonu trestu. Svoji argumentaci stěžovatel podpořil poukazem na okolnosti případu, jeho poměry zejména ve vztahu k výchově dvou synů a jeho sebereflexi.
a) Obecná východiska