45. Podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku: "Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu."
46. Podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku: "Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci." Podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku: "Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu."
47. Ústavní soud dlouhodobě považuje princip subsidiarity trestní represe za součást pojmu právního státu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489)]. Stát je tedy povinen využívat prostředků trestního práva zdrženlivě [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 69/06 ze dne 12. 10. 2006 (N 186/43 SbNU 129), nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) či nález sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010 (N 157/58 SbNU 335)]. Tímto principem je vázán primárně zákonodárce, který nemá kriminalizovat taková jednání, která lze dostatečně postihnout i prostředky jiných právních odvětví, což však nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti v individuálních případech i v konkrétní věci, jestliže jsou zákonné znaky skutkové podstaty sice naplněny, avšak konkrétní skutkové okolnosti indikují, že společenská škodlivost činu nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví. Je-li daný skutek postižitelný i podle jiného právního odvětví, je nezbytné zvažovat, zda uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu v daném případě nepostačuje, a případně tento závěr přesvědčivě zdůvodnit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3080/16 ze dne 23. 5. 2017 (N 86/85 SbNU 475), či nález sp. zn. IV. ÚS 541/21 ze dne 26. 10. 2021].
48. To platí zejména u typově méně závažných trestných činů, které mají silný soukromoprávní základ [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 413/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 40/36 SbNU 433), nález sp. zn. II. ÚS 474/19 ze dne 5. 11. 2019 (N 184/97 SbNU 15) či nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)], neboť stát nemá suplovat nedostatečnost ochrany práv účastníka soukromoprávního vztahu nepřesahující jeho individuální zájmy [nález sp. zn. II. ÚS 2448/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 106/53 SbNU 331), nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489) či nález sp. zn. II. ÚS 1098/10 ze dne 4. 8. 2010 (N 155/58 SbNU 321)], neboť v opačném případě se dopouští hypertrofie trestní represe [nález sp. zn. I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010 (N 95/57 SbNU 247)].
49. Pokud v rozporu s tím orgány činné v trestním řízení trestní odpovědnost dovodí, porušují tím princip nullum crimen, nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171), nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N 21/72 SbNU 253) či nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315)]. Ne každé iracionální, nehospodárné či i protiprávní jednání musí totiž nutně být trestné. Sama o sobě však existence paralelní právní odpovědnosti trestní odpovědnost nevylučuje. Trestní postih v takovém případě nepřipadá do úvahy jedině tehdy, jestliže uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu je dosaženo všech funkcí vyvození odpovědnosti, reparační a prevenční, a represivní funkce v daném případě není nezbytná [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1148/09 ze dne 26. 7. 2012 (N 133/66 SbNU 77)]. Samotná skutečnost, že určitým jednáním bylo zasaženo do zájmů jednotlivce, totiž ještě neznamená, že takové jednání nemůže být natolik celospolečensky závažné, aby z požadavků právního státu nevyplývalo, že jediná adekvátní reakce na něj je právě trestní represe.
50. Princip subsidiarity trestní represe má rovněž interpretační rovinu, kladoucí na orgány činné v trestním řízení povinnost při interpretaci trestněprávních předpisů zvažovat požadavek zdrženlivosti trestního práva [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/21 ze dne 20. 7. 2021 či nález sp. zn. III. ÚS 284/12 ze dne 3. 5. 2012 (N 96/65 SbNU 295)] a uplatňuje se jak v otázkách viny (trestní odpovědnosti), tak jejích právních následků, tj. zejména trestních sankcí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009 (N 257/55 SbNU 479)].
51. Obdobně k subsidiaritě trestní represe přistupuje i ESLP ve své rozhodovací činnosti. Ten na členské státy Úmluvy klade požadavek na efektivní zajištění ochrany základních práv a svobod zaručených Úmluvou, ovšem v různé míře lišící se podle závažnosti zásahu jim přiznává prostor pro uvážení, jak zajistí splnění těchto svých pozitivních závazků (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 1985 ve věci X. a Y. proti Nizozemí, stížnost č. 8978/80, bod 24.; rozsudek ESLP ze dne 5. 3. 2009 ve věci Beganović proti Chorvatsku, stížnost č. 38478/05, bod 46.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 11. 2013 ve věci Söderman proti Švédsku, stížnost č. 5786/08, bod 85.), tedy i zda zvolí ochranu cestou kriminalizace, či jiným způsobem.
52. Na jedné straně tak sankce trestního práva považuje za prostředek ultima ratio, na straně druhé ovšem rozeznává i tak závažné zásahy do základních práv jednotlivců, že na ně ze strany státu nemůže být reagováno mírnějšími nástroji než těmi, které nabízí trestní právo (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2003 ve věci M. C. proti Bulharsku, stížnost č. 39272/98, bod 150.; rozsudek velkého senátu ELSP ze dne 14. 1. 2020 ve věci Beizaras a Levickas proti Litvě, stížnost č. 41288/15, bod 110.; rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2021 ve věci Association Accept a další proti Rumunsku, stížnost č. 19237/16, bod 102.; či rozsudek ESLP ze dne 17. 5. 2022 ve věci Oganezova proti Arménii, stížnosti č. 71367/12 a 72961/12, bod 120.).
53. Rozhodovací praxe obecných soudů k zásadě subsidiarity trestní represe se zakládá na přístupu, podle nějž je § 12 odst. 2 trestního zákoníku korektivem, který se uplatní vždy jen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu u méně závažných trestných činů, přičemž má význam jednak interpretační, jednak aplikační, který se projeví tehdy, jestliže posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publ. jako Rt 26/2013 SbSRS)].
54. Přímo aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe je možno výjimečně i u kvalifikovaných skutkových podstat, jejími kritérii jsou pak především význam chráněného zájmu, následky činu a způsob jeho provedení, okolnosti spáchání činu, osobnost pachatele a míra jeho zavinění, pohnutka, cíl atd. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 (publ. jako Rt 31/2017 SbSRS)]. Posuzování těchto kritérií má značný význam zejména tam, kde hranice mezi trestným činem a jiným právním deliktem obdobné skutkové podstaty není jednoznačně vymezena [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015 (publ. jako Rt 39/2016 SbSRS)]. Mezi zvažované okolnosti však nepatří doba uplynuvší od spáchání činu či délka trestního řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019 (publ. jako Rt 41/2020)], jakož ani chování pachatele po činu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 677/2018 (publ. jako Rt 52/2018-II. SbSRS)]. Možnost poškozeného domáhat se svého nároku občanskoprávní cestou povinnost přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe automaticky nezakládá [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn 8 Tdo 803/2016 (publ. jako Rt 50/2017 SbSRS).
55. Odborná literatura připomíná, že kritéria pro posouzení míry společenské škodlivosti nelze zaměňovat s kritérii posouzení povahy a závažnosti činu pro určení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 2 trestního zákoníku (srov. např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 118). Ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku pak slouží jako příkaz k teleologickému výkladu formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, což v těchto souvislostech vede k restriktivnímu výkladu tak, aby trestní odpovědnost byla vyvozována jen v případech, kdy společenská škodlivost určitého činu není dána jen obecně naplněním těchto znaků, ale i konkrétně, tedy má zabraňovat trestnímu postihu bagatelních činů [srov. např. DRAŠTÍK, Antonín, a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. K § 12. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), body 11. a 15.]. Byť formální definice trestného činu vyjádřená v § 13 odst. 1 trestního zákoníku svědčí o primárním východisku, že naplňuje-li určitý skutek všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, je trestní odpovědnost dána, nezbavuje to nikterak orgány činné v trestním řízení ex offo zkoumat, zda konkrétní okolnosti nesvědčí pro absenci společenské škodlivosti [srov. např. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2022. K § 12. Citováno podle: www.beck-online.cz (online), bod 116.].
56. K trestnému činu podvodu již v minulosti Ústavní soud konstatoval, že na straně "oklamaného" nelze odhlížet od jeho sumy vědění o rozhodné skutečnosti, tedy od jeho způsobilosti být klamán [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205), obdobně pak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007]. Již na tomto místě je však třeba uvést, že tento závěr Ústavní soud formuloval v případě podvodu při sjednávání bankovního úvěru (ještě před zavedením speciálního trestného činu úvěrového podvodu) a "oklamaným" subjektem měla být banka, přičemž Ústavní soud měl tehdy pochybnost o tom, zda příslušníci banky byli, či nebyli srozuměni s vysokou rizikovostí úvěru. Specificky vzhledem k tomu pak v případech trestných činů úvěrového či pojistného podvodu Ústavní soud klade na orgány činné v trestním řízení povinnost důsledně z hlediska úvah o možné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe diferencovat mezi podnikatelskými a spotřebitelskými vztahy, jakož i ke kontextu uzavírání příslušných smluv, zejména přihlížet k tomu, zda je poškozený subjekt podnikatel a profesionál a zda se jeho pracovníci sami nedopustili při uzavírání smlouvy chyb [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1748/08 ze dne 17. 4. 2009 (N 88/53 SbNU 117)].
57. Judikatura obecných soudů k významu nedostatečné obezřetnosti poškozeného dospěla k závěru, že při lehkomyslnosti a neobezřetnosti poškozených, kteří si při uzavírání smlouvy neověřili rozhodné skutečnosti, ačkoliv tak mohli snadno učinit běžně dostupnými prostředky, nelze ignorovat soukromoprávní stránku věci a uplatnit vůči pachateli trestní represi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 468/2010). Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže poškozený poskytuje větší obnosy zcela cizí osobě, o které nic neví, a upustí od jakéhokoliv zjišťování a ověřování relevantních skutečností, přičemž však je třeba rozlišovat, zda poškozený byl profesionálem v oboru finančnictví, či laikem, a jaké reálné možnosti vynaložit určitou míru obezřetnosti daný poškozený měl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1473/2018). Příkladem může být automatická nabídka tzv. předschváleného úvěru finanční institucí, která tak činí bez jakéhokoliv bližšího šetření k aktuálním poměrům osloveného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).
58. Trestní odpovědnost pachatele však není vyloučena, pokud poškozený věřil informacím pocházejícím pouze od pachatele, které neměl možnost si nijak objektivně ověřit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 630/2018, bod 35.) či takovou možnost měl jen velmi omezeně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1416/2013). To platí dokonce i tehdy, je-li poškozený podnikatelem, pokud pachatel ztížil jeho možnost vyvarování se omylu např. tím, že neposkytl dostatečný čas k prostudování smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 751/2013).
59. I v případě poškozeného - podnikatele pak nelze nedostatečnou obezřetnost posuzovat izolovaně, takže trestní odpovědnost pachatele např. nevylučuje, pokud poškozený sice určitou okolnost objektivně neověřil, ačkoliv tak učinit mohl, přijal ale jiná opatření na ochranu svých zájmů, např. vhodný zajišťovací institut (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 612/2016), případně pokud poškozený spoléhá na záruku, o níž pachatel ví, že je nedostatečná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1518/2017, bod 30.). Taktéž vědomí poškozeného o určité míře rizikovosti obchodu není způsobilé samo o sobě vyloučit trestní odpovědnost pachatele, neboť riziko je v podnikatelských vztazích přítomno zcela běžně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018).
60. Ani sama o sobě existence objektivní možnosti ověřit si rozhodné skutečnosti nutně trestní odpovědnost nevylučuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 799/2017), jestliže k ní poškozený nepřistoupil pod vlivem působení pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015) či proto, že se spoléhal na jeho osobní znalost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018), a to i když věděl o nedobré ekonomické situaci pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1293/2016), zejména bylo-li rezignování na objektivní ověřování rozhodných skutečností důsledkem pachatelovy citové manipulace s poškozeným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 595/2017) či zvláštního ujištění, že přesto svůj závazek splní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000).
61. Závěr o nedostatečné obezřetnosti poškozeného pak nelze učinit pouze s odkazem na jeho mimořádnou důvěřivost až naivitu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1575/2017, bod 23.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1046/2017; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1350/2012); naopak jednání pachatele může spočívat i v tom, že záměrně vytvoří u poškozeného pocit důvěry, který následně zneužije [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018 (publ. jako Rt 19/2019 SbSRS)].
62. Odborná literatura potvrzuje závěr, že možnost poškozeného zjistit si skutečný stav věcí, jestliže tak poškozený neučinil řádně či včas v důsledku působení pachatele, nutně trestní odpovědnost nevylučuje [srov. např. DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. K § 209. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 21.; či ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2022. K § 209. Citováno podle: www.beck-online.cz (online), bod 7.]. O omyl na straně poškozeného jde i tehdy, pokud se oklamaná osoba domnívá, že se nemá čeho obávat; klamavé jednání pachatele nemusí být ani nijak zvláště rafinované či sofistikované (srov. např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052nn.).
63. Spoluzavinění poškozeného zásadně nemůže trestní odpovědnost pachatele vyloučit, jen zcela výjimečně může vést k přímé aplikaci zásady subsidiarity trestní represe tam, kde má určitá osoba povinnost k obezřetnosti; naopak zneužití neznalosti či nezkušenosti poškozeného či záměrný výběr zvýšeně zranitelné oběti činí kritérium zachování povinnosti obezřetnosti irelevantním [srov. např. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2022. K § 12. Citováno podle: www.beck-online.cz (online), bod 145.; či DOSTÁLOVÁ, Eliška. Obezřetnost podvedeného ve světle stávající judikatury. In: Státní zastupitelství, 2022, č. 4, s. 20nn]. Ovlivnění jednáním pachatele, které svědčí pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele i tehdy, byl-li přístup poškozeného zjevně neobezřetný, může spočívat např. v blízkém vztahu, přesvědčovacích schopnostech či image pachatele, předchozí dobré zkušenosti poškozeného s ním, dobré pověsti a schopností pachatele atd. DOSTÁLOVÁ, Eliška. Obezřetnost podvedeného ve světle stávající judikatury. In: Státní zastupitelství, 2022, č. 4, s. 22nn].
VII. Aplikace obecných východisek na nynější případ
A) K první otázce
64. Stěžejní závěr pro posouzení nynější věci, který vyplývá ze shora uvedených východisek, tkví v tom, že zákaz reformationis in peius nezakládá absolutní povinnost obecného soudu obžalovaného zprostit obžaloby, pakliže byl původní odsuzující rozsudek zrušen v opravném řízení, v jehož důsledku je v dalším řízení tímto zákazem vázán. Povinnost nezhoršit výsledek vztahující se k výrokům rozhodnutí tedy neznamená i povinnost vyhnout se stejnému výsledku.
65. V nynější věci spočívá zásadní stěžovatelova námitka porušení zákazu reformationis in peius v tom, že okresní soud měl přes tento zákaz doplnit skutková zjištění ve stěžovatelův neprospěch. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná, neboť okresní soud toliko změnil popis skutku způsobem, který se pohyboval uvnitř mezí vytyčených pro tento účel ústavním pořádkem.
66. Ústavní soud považuje za vhodné od sebe terminologicky odlišit základní pojmy, s nimiž obecné soudy operovaly dosti nedůsledně, v důsledku čehož i na stěžovatele mohla odůvodnění prvního usnesení Nejvyššího soudu ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku působit tak, jako kdyby k doplnění skutkových zjištění ve stěžovatelův neprospěch došlo. Centrálním pojmem trestního řízení je skutek, kterým je [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261): "...určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání), a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká."
67. Skutek je tedy souhrn určitých okolností určité uzavřené výseče minulé reality, který je však nutno odlišovat od pojmu popis skutku [srov. např. FENYK, Jaroslav; DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. K § 12. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), body 98. a 99.]. Popisem skutku se rozumí stručné a výstižné vyjádření skutku, tedy popsání všech skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty (srov. např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1669). Zatímco skutek je tedy výsečí minulé reality, jeho popis je vyjádřením rozhodných okolností, které jej individualizují tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, které činí orgány činné v trestním řízení v příslušných procesních dokumentech (usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, meritorní rozhodnutí). Trestní stíhání se vede pro skutek, nikoliv pro jeho popis. Pojem skutková zjištění se pak vztahuje k dokazování a představuje jednotlivé dílčí závěry, které vyvodil orgán činný v trestním řízení ve vztahu ke skutku z jednotlivých důkazů po provedení jejich hodnocení. Výsledný souhrn skutkových zjištění po skončení dokazování ve vztahu ke skutku je pak skutkovým závěrem o skutkovém stavu, z nějž trestní soud při rozhodování vychází.
68. K porušení zákazu reformationis in peius může dojít jen tehdy, činí-li v trestním řízení soud, který je tímto zákazem vázán, zcela nová skutková zjištění, která následně v neprospěch stěžovatele promítne do popisu skutku. Porušením tohoto zákazu pak naopak nemůže být doplnění popisu skutku o skutková zjištění, která již před nastoupením účinků tohoto zákazu obecný soud učinil. Porušení tohoto zákazu se obecný soud nedopouští ani tehdy, pokud po nastoupení jeho účinků provede znovu důkazy k prokázání skutkových okolností, na jejichž základě již dříve učinil skutková zjištění v neprospěch obviněného, a opětovně učiní stejná zjištění (např. musí-li v důsledku závazného pokynu nadřízeného soudu zopakovat důkaz, o nějž opřel závěr o vině stěžovatele, ale v jehož provedení nadřízený soud spatřoval procesní pochybení) či tato zjištění pouze upřesní.
69. V nynější věci je zřejmé, že okresní soud všechna skutková zjištění, na jejichž základě dospěl ke skutkovému závěru, že stěžovatel se předmětného skutku dopustil, a k právnímu závěru, že tento skutek je trestným činem, včetně skutkového zjištění, že stěžovatel již od počátku neměl v úmyslu poškozené předmětné finanční prostředky vracet, učinil již v prvním rozsudku. Ačkoliv Nejvyšší soud skutečně v prvním usnesení hovoří o absentujících skutkových zjištěních, když rekapituluje popis skutku, který okresní soud učinil (viz body 38. a 39. prvního usnesení) a vymezuje se vůči tomu, co v něm chybí, ve skutečnosti je zřejmé, že výhrady Nejvyššího soudu směřovaly právě toliko proti neúplnosti popisu skutku, který neobsahoval podle jeho názoru označení okolností vymezujících všechny znaky skutkové podstaty (viz body 33., 40., a 41. prvního usnesení Nejvyššího soudu), tedy nikoliv proti tomu, že by na základě procesu dokazování k předmětnému skutku okresní soud neučinil odpovídající skutková zjištění. Tomu odpovídá i pokyn, který Nejvyšší soud okresnímu soudu uložil, totiž: "...aby ve skutkové větě výroku o vině popsal skutek tak, aby zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu, pokud uzná obviněného vinným" (viz bod 42. prvního usnesení).
70. Výslovně přitom Nejvyšší soud na témže místě zdůraznil, že doplnění popisu skutku o skutečnosti, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, ale výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku, není porušení zákazu reformationis in peius. I to potvrzuje, že Nejvyšší soud nepovažoval za nedostatečná skutková zjištění, ale toliko popis skutku, a že si byl vědom mezí zákazu reformationis in peius ve vztahu k doplňování skutkových zjištění v neprospěch obviněného na jedné straně a doplnění popisu skutku o již učiněná skutková zjištění na druhé straně, že mezi těmito situacemi rozlišoval a že v řešené věci spatřoval druhou zmíněnou variantu. Ostatně okresní soud v opakovaném hlavním líčení žádná nová skutková zjištění nečinil, pouze znovu vyslechl poškozenou, avšak z jejího výslechu toliko potvrdil ta skutková zjištění, k nimž dospěl ještě před prvním usnesením Nejvyššího soudu.
71. Ústavní soud tedy shrnuje, že okresní soud se nedopustil ničeho neústavního, neboť k závaznému pokynu Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího toliko doplnil do popisu skutku okolnosti vyjadřující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu vyplývající ze skutkových zjištění, která přijal již před nastoupením zákazu reformationis in peius. Terminologickou neujasněností k porušení žádných stěžovatelových ústavně zaručených základních práv ani svobod dojít nemohlo.
B) Ke druhé otázce
72. Ani odpověď na druhou otázku nevyznívá pro stěžovatele příznivě.
73. Ústavní soud předesílá, že v této věci soukromoprávní základ předmětného skutku neodpovídá těm judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vymezeným specifickým případům, v nichž by bylo možno uvažovat o přepětí trestní represe, nepřiměřenou ingerencí veřejné moci do ryze soukromé záležitosti dvou jednotlivců a nepřípustném suplování nedostatečné péče o vlastní záležitosti tím z nich, jehož majetková sféra se v důsledku této záležitosti ztenčila.
74. Jak vyplývá ze shora specifikovaných východisek, tyto situace zpravidla mohou nastat tehdy, jde-li o vztah mezi dvěma profesionály, resp. je-li poškozeným profesionál. Ani v takových případech však není závěr o nepřiměřenosti trestní represe dán automaticky. Ústavní soud především zdůrazňuje, že závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205) nelze interpretovat tak, že by vylučovaly trestní postih vždy, když na straně poškozeného došlo při jednání s pachatelem k pochybení svědčícímu o nedostatečné míře obezřetnosti. Jednak se tento nález zabýval situací, v níž poškozeným měla být profesionální finanční instituce disponující kvalifikovaným odborným personálem, know how i dalšími organizačními a věcnými prostředky k zajištění vlastních zájmů, ale, což je nutno vyzdvihnout, především neshledal tehdy Ústavní soud podmínky pro uplatnění trestní represe s ohledem na nedostatečné zabývání se způsobilostí poškozeného subjektu být oklamán. Tuto způsobilost ovšem Ústavní soud neřešil v obecné rovině, ale v konkrétní rovině vědomostní a volní složky pracovníků poškozené v dané věci.
75. Jeho závazný právní názor tedy nespočíval v tom, že by snad možný závěr o vyloučení trestní represe spojoval s obecnou schopností poškozeného předejít svému omylu, neboť tím by diferencoval mezi jednotlivými skupinami poškozených v závislosti na tom, jak jsou obecně způsobilí se vyhnout podvodům proti svým zájmům, což by v konečném důsledku vedlo k porušení rovnosti před zákonem podle čl. 1 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v odkazovaném nálezu dospěl k pochybnosti o tom, zda pracovníci poškozené při znalosti rozhodných skutečností nebyli srozuměni s vysokou rizikovostí obchodu a s nereálností podnikatelského záměru, což by mohlo vůbec vyloučit trestní odpovědnost za podvod nikoliv pro nedostatečnou míru konkrétní společenské škodlivosti, ale pro nenaplnění omylu jako znaku objektivní stránky trestného činu podvodu.
76. Pojem srozumění, s nímž odkazovaný nález operoval, se totiž v trestním právu pojí s úmyslem nepřímým [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku; resp. tehdy § 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném k 31. 12. 2009]. Byť zavinění jako znak skutkové podstaty se váže k pachateli, jeho obsah coby vnitřního psychického vztahu pachatele ke svému jednání a jeho následkům je možno vztáhnout stejně i na poškozeného, obdobně jako i pojem omylu má stejný obsah tehdy, vyskytuje-li se na straně pachatele v rámci subjektivní stránky trestného činu, jako když je předepsán na straně poškozeného coby znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jako je tomu právě u podvodu.
77. Je-li poškozený s určitou okolností srozuměn, znamená to, že ji pokrývá jeho vědomostní složka, tedy že o ní ví a považuje ji za jednu z reálně možných variant budoucího vývoje událostí, přičemž z jeho pohledu o tom, zda nastane tato, či alternativní varianta, rozhoduje pouze náhoda, nikoliv jeho vlastní přičinění (tj. v případě řešeném odkazovaným nálezem pracovníci poškozené banky věděli o rozhodných skutečnostech týkajících se rizikovosti úvěru, byli srozuměni jak s tím, že úvěr bude řádně splacen, tak s opakem, a neučinili nic pro to, aby tuto druhou variantu vyloučili). Za takových okolností poškozený není uveden v omyl, a tedy postihu pachatele by bránila subsidiarita trestní represe už ve své legislativní rovině, neboť takové jednání není jako podvod ani kriminalizováno. Vyvození trestní odpovědnosti by tak porušilo i zásadu zákonnosti podle čl. 39 Listiny již tím, že by k němu došlo ohledně jednání, které nenaplnilo všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.
78. Pokud je však poškozený skutečně v omylu, tedy pro klamavé jednání ani neví, že existuje alternativa vývoje událostí poškozující jeho majetek či majetek třetí osoby, nebo by si sice v obecné rovině takovou alternativu dokázal představit, ale pro klamavé jednání ji má za vyloučenou a nepočítá s ní jako s reálnou, zásadně nemůže při splnění i všech dalších znaků příslušné skutkové podstaty podvodu trestní odpovědnost pachatele být vyloučena jenom tím, do jaké míry obecně poškozený byl způsobilý se omylu ubránit či že za tímto účelem nevynaložil dostatečné úsilí.
79. V nynější věci přitom poškozenou nebyla bankovní instituce a nešlo ani o podnikatelský vztah, nýbrž stěžovatel využil blízkého až důvěrného vztahu s poškozenou. Nízká míra její obezřetnosti přitom byla podle skutkových závěrů obecných soudů, které Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nemá důvodů přezkoumávat, jednoznačně důsledkem manipulace, jíž se vůči ní stěžovatel dopustil, přičemž ani Ústavní soud nemá sebemenších pochyb, že poškozená byla skutečně stěžovatelem uvedena v omyl a opravdu mu věřila, že jí peníze vrátí, že je pro ni blízkou osobou, a tedy že nemusí být ostražitá a vynakládat jakékoliv úsilí za účelem zjištění stěžovatelovy bonity či zajištění poskytnutých půjček.
80. K závěru, že bylo na místě přímo aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, pak nemůže vést ani stěžovatelův akcent na soukromoprávní stránku věci. Nelze přehlédnout výstižný závěr obecných soudů, že stěžovatel použitím falešné identity a vyhýbání se poskytování relevantních osobních informací o své osobě značně ztížil soukromoprávní vymáhání nároku poškozené.
81. Ústavní soud se s tímto závěrem obecných soudů plně ztotožňuje. Za porušení ústavní zásady subsidiarity trestní represe nelze považovat, pokud je trestní odpovědnost za trestný čin podvodu i přes silný soukromoprávní základ věci vyvozována v situaci, v níž jsou již součástí pachatelova jednání aktivní kroky k tomu, aby ztížil možnost poškozeného se svého nároku domoci prostředky soukromého práva, např. tím, že mu úmyslně sděluje nesprávné informace nutné pro podání občanskoprávní žaloby (zejména své osobní údaje), pokouší se zabraňovat vzniku důkazů proti sobě (např. přemlouvá poškozeného, aby netrval na písemné smlouvě, úmyslně na ní mění svůj ustálený podpis atd.), či se zbavuje vylákaných hodnot (např. převáděním na třetí osoby, okamžitým spotřebováním) atd.
82. Za těchto okolností nelze ve vyvození stěžovatelovy trestní odpovědnosti obecnými soudy považovat za porušení kteréhokoliv jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody.
VIII. K dalším námitkám
83. Žádná další stěžovatelova námitka nesvědčila ani o potenciálním porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod.
84. K námitce 2) Ústavní soud odkazuje na svou dřívější rozhodovací praxi k problematice tzv. opomenutého důkazu. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stabilně situace zakládající vadu tzv. opomenutého důkazu vytyčuje tak, že v nich buď o procesně korektně učiněném důkazním návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, nebylo řádně odůvodněno zamítnutí důkazního návrhu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. IV. ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 (N 172/47 SbNU 245) či nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)], či důkaznímu návrhu sice soud vyhověl a provedl jej, avšak při rozhodování k němu nepřihlédl nebo v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil, jakou úvahu ohledně něj provedl a co z něj vyvodil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
85. Zamítnout důkazní návrh lze pak v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Zamítnutí důkazního návrhu obviněného je soud povinen zdůvodnit [usnesení sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 22/33 SbNU 445)]. Vadu tzv. opomenutého důkazu také může založit zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, jež hodlá obecný soud místo toho nahradit vlastním posouzením [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1904/20 ze dne 10. 2. 2021; nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].
86. Vyhodnotily-li obecné soudy důkazní návrh jako nadbytečný, vyhovuje tento způsob vypořádání se s důkazním návrhem zcela těmto požadavkům plynoucím z ústavního pořádku. Okresní soud v bodě 22. svého napadeného rozsudku vyjádřil své přesvědčení, že navrhovaný důkaz nebyl pro posouzení stěžovatelovy viny stěžejní, neboť stěžovatel byl usvědčen celou řadou jiných důkazů; soud ve věci nechal vypracovat odborné vyjádření, které stěžovatele jako pisatele nevyloučilo, a bylo prokázáno, že stěžovatel úmyslně měnil při podpisu smlouvy rukopis. S těmito závěry se ztotožnil i krajský soud v bodě 11. svého napadeného usnesení a Nejvyšší soud v bodě 42. svého napadeného usnesení.
87. Ústavní soud nemá důvod závěry obecných soudů o nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu zpochybňovat. Pokud obecné soudy jednoznačně dovodily, že k předání finanční částky stěžovateli ve výši odpovídající předmětné smlouvě došlo, což ani stěžovatel v zachycené SMS komunikaci s poškozenou nevyvrátil (srov. bod 30. napadeného rozsudku), nelze hodnocení důkazního návrhu na vypracování znaleckého posudku k podpisu smlouvy za nadbytečný považovat za neústavní.
88. Zjevná nedůvodnost námitek 3) až 5) vyplývá již ze závěrů učiněných výše v části VII. tohoto nálezu. Stěžovatel vykládá obsah prvního usnesení Nejvyššího soudu nesprávně, neboť Nejvyšší soud v něm nekonstatoval, že okresní soud nedosáhl v souladu se svým vlastním vnitřním přesvědčením míry důkazu nutné ke stěžovatelově odsouzení, resp. že tak okresní soud ani učinit na podkladě jím provedeného dokazování nemohl, neboť výtky Nejvyššího soudu se vztahovaly výlučně k obsahu "skutkové věty", resp. popisu skutku (viz bod 33. prvního usnesení Nejvyššího soudu).
89. Jakkoliv mohlo panovat určité zmatení ohledně pojmů "skutková zjištění", jak jen Nejvyšší soud užil ve svém prvním usnesení, nejsou dány sebemenší pochyby o tom, že ve skutečnosti nešlo o nedostatečnost provedeného dokazování ani o nedostatečnost skutkových zjištění, ale o toliko formální nedostatek v obsahu popisu skutku. Jediný závazný pokyn, který Nejvyšší soud podle § 265s odst. 1 trestního řádu okresnímu soudu uložil, bylo doplnění popisu skutku "ve skutkové větě" tak, aby "zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu, pokud uzná obviněného vinným". Žádné pokyny k doplnění dokazování, vyvozování nových skutkových zjištění atd. pak Nejvyšší soud okresnímu soudu neuložil, a tedy se jim ani okresní soud, ani jemu nadřízené soudy nemohly v napadených rozhodnutích ani zprotivit.
90. Nejvyšší soud přitom v zásadě skutkové závěry okresního a krajského soudu ani původně nezpochybňoval a se stěžovatelovými námitkami proti kvalitě a rozsahu dokazování se již napoprvé vypořádal (viz body 44. až 48. prvního usnesení Nejvyššího soudu), z nichž nejen že žádnou neuznal za naplňující dovolací důvod, ale ani jinak za potenciálně úspěšnou. K námitce neprokázaného data splatnosti půjček poukázal na to, že z listinných důkazů vyplývala u půjčky ve výši 200 000 Kč jasně splatnost dva měsíce; že poškozená již v přípravném řízení uvedla, že se jí stěžovatel představil jako M. Š., což koresponduje i s vyjádřením dalšího svědka, a tedy není pochybnosti o tom, že označila-li jej v hlavním líčení jako M., neznamenalo to pochybnost o jeho identitě, že SMS zprávy jednoznačně v celkovém souhrnu a v kontextu s daty výběrů finančních částek prokazují, že se týkají zapůjčených peněžních prostředků a že je poškozená chtěla zpět; věrohodnost poškozené dokládaly nejen výpovědi dalších svědků, jakož i jiné důkazy, např. pokladní doklady.