Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 2. 2022, č. j. 19 T 130/2019-473, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2022, č. j. 7 To 111/2022-500, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, č. j. 4 Tdo 769/2022-557, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení shora vymezených rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
A) Skutkový stav
3. Stěžovatel byl trestně stíhán pro skutek, který měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel se měl v roce 2016 pod falešnou identitou M. Š. z B. v úmyslu se neoprávněně obohatit seznámit s poškozenou, již požádal pod různými záminkami dohromady o šest půjček v celkové výši 407 000 Kč, které ani přes opakované urgence nevrátil (dále jen "předmětný skutek"). Okresní soud vyšel především z výpovědi poškozené, u níž neshledal žádný důvod vypovídat nepravdivě, její výpověď podporovaly i pokladní doklady z peněžního ústavu ze dnů, v nichž mělo k půjčkám dojít, výpovědi svědků, kteří potvrdili, že stěžovatel vystupoval pod falešnou identitou, jakož i to, že mezi poškozenou a stěžovatelem následně probíhalo vyjednávání o vrácení peněz, na které stěžovatel reagoval vyhýbavě či nereagoval vůbec. Podvodný úmysl stěžovatele dovodil okresní soud z toho, že stěžovatel používal smyšlené jméno, odmítal poškozené poskytnout svoji fotografii, přestal za ní jezdit, když mu sdělila, že už žádné další peníze nemá, a peníze jí nevrátil ani po četných výzvách. Rovněž okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatelova finanční situace byla špatná, neboť proti němu byla vedena četná exekuční řízení, poškozené se vymlouval, že nemá čas, protože pracuje, ačkoliv před soudem se hájil tím, že má těžkou formu lupénky a naposledy pracoval před čtyřmi lety. Z toho okresní soud dovodil, že stěžovatel poškozené účelově lhal a že neměl z čeho předmětné prostředky vrátit. Existenci realizace půjček vzal okresní soud za prokázanou z komunikace prostřednictvím SMS, v nichž stěžovatel nikdy své dluhy vůči poškozené nepopřel a na konkrétní dotaz, kdy jí peníze vrátí, odepsal: "Až přijedu a už sem to řek."
B) První rozsudek, první usnesení krajského soudu a první usnesení Nejvyššího soudu
4. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 2. 2021, č. j. 19 T 130/2019-358 (dále jen "první rozsudek"), uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným v jiném řízení, byl odsouzen podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, okresní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené částku 407 000 Kč jako náhradu škody. Současně byl stěžovatel podle § 226 písm. e) trestního řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin zanedbání povinné výživy, neboť trestnost činu zanikla podle § 197 trestního zákoníku.
5. Stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu výroku tohoto rozsudku krajský soud usnesením ze dne 20. 5. 2021, č. j. 7 To 97/2021-382 (dále jen "první usnesení krajského soudu"), zamítl podle § 256 trestního řádu. Krajský soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, neboť i když byla výpověď poškozené zatížena určitými rozpory ohledně pořadí a počtu půjčených částek, tyto byly vysvětlitelné delším časovým odstupem a celkově její výpověď zapadala do kontextu dalších důkazů. K finanční situaci stěžovatele krajský soud doplnil, že tento měl problémy se splácením dluhů již od roku 2008 a pohledávky jeho věřitelů přesahovaly 400 000 Kč a uhrazena byla jen minimální částka, tedy stěžovatel si musel být vědom, že nebude schopen půjčky poškozené ve stanovené lhůtě vrátit. Akcentoval také, že stěžovatel poškozené lhal ohledně své identity i dalších detailů, zejména faktu, že je ženatý, neseznámil ji se svou finanční situací a sliboval jí společnou budoucnost, tedy ji uvedl v omyl nejen ohledně svých cílů s poškozenou, ale i s jejími penězi. Krajský soud se také podrobně zabýval námitkou subsidiarity trestní represe a uzavřel, že vyvození trestní odpovědnosti vůči stěžovateli bylo na místě. Poškozená se stěžovatelem nejprve řešila vrácení peněžních prostředků mimosoudně, nicméně i kdyby se jich chtěla domáhat v občanskoprávním řízení, uvedením falešných údajů jí stěžovatel tuto možnost podstatně ztížil. I způsob spáchání činu vyzněl podle krajského soudu proti zásadě subsidiarity trestní represe, neboť stěžovatel využil toho, že se dozvěděl o finančních možnostech poškozené, intimně se s ní sblížil a půjčky odůvodňoval společnou budoucností.
6. Na podkladě stěžovatelova dovolání proti tomuto usnesení však Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2021, č. j. 4 Tdo 963/2021-442 (dále jen "první usnesení Nejvyššího soudu"), podle § 265k odst. 1 trestního řádu obě předchozí rozhodnutí zrušil, podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí, která na ně obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a podle § 265l odst. 4 rozhodl, že stěžovatel se nebere do vazby. Nejvyšší soud uznal námitky stěžovatele, že skutková věta výroku o vině nevyjadřuje objektivní ani subjektivní stránku trestného činu podvodu. Nejvyšší soud tuto skutkovou větu zhodnotil tak, že: "Podle skutkových zjištění rozsudku soudu prvního stupně tak obviněný obohatil sám sebe tím, že po seznámení s poškozenou si od ní půjčil peníze, které jí následně i přes urgenci nevrátil. Na tomto místě je nutno souhlasit s námitkou obviněného, že samotné seznámení s poškozenou, případně zapůjčení finančních prostředků není trestné. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu podvodu podle 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku neobsahuje." Nejvyšší soud ve skutkové části výroku o vině postrádal skutečnosti, které by odpovídaly znaku "uvedení v omyl" i subjektivní stránce trestného činu podvodu, neboť formulace "v úmyslu neoprávněně se obohatit" odpovídá pohnutce, nikoliv úmyslu vylákat půjčku a nevrátit ji. Rovněž považoval za dosud nedostatečně objasněný ani skutkový stav, neboť např. nebylo zjištěno, zda stěžovatel užil falešného jména již při seznámení se s poškozenou, nebo až při podpisu dokladu o zapůjčení částky 200 000 Kč; či zda stěžovatel znal finanční situaci poškozené, když ji o půjčku žádal. Podle názoru Nejvyššího soudu se pak ani v odůvodnění rozsudku okresního soudu neuvádí, zda stěžovatel měl úmysl půjčky nevrátit již při inkasování peněz, či zda byl alespoň srozuměn s tím, že je nevrátí.
C) Napadená rozhodnutí
7. Okresní soud po vrácení věci stěžovatele napadeným rozsudkem uznal vinným a odsoudil stejně jako v prvém rozsudku, toliko do popisu předmětného skutku doplnil, že stěžovatel od poškozené: "...v průběhu několika schůzek zjistil její finanční situaci, následně pojal úmysl se neoprávněně obohatit a pod falešnou záminkou poškozenou požádal o půjčku finančních prostředků..." a půjčky "...přes opakované výzvy a urgence ani z části nevrátil, což od počátku neměl vzhledem ke svým špatným finančním poměrům v úmyslu..." Okresní soud doplnil dokazování opětovným výslechem poškozené a zamítl důkazní návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, neboť jej považoval za nadbytečný a nemající rozhodující povahu, nadto ve věci bylo vyžádáno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza ručního písma, které stěžovatele jako pisatele nevylučuje. Okresní soud dospěl ke stejnému závěru o vině stěžovatele jako ve svém původním rozsudku, mimo jiné i na základě doplnění výpovědi poškozené, která uvedla, že stěžovatel ji musel k poskytnutí půjčky přemlouvat dlouho. Sám stěžovatel pak uvedl, že byl ženatý a že s poškozenou žít nechtěl, z čehož okresní soud dovodil, že stěžovatel žádný vztah nehledal a na seznamku chodil možná právě kvůli seznámení se za účelem podvodného jednání.
8. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, jež krajský soud svým napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu. Ztotožnil se v zásadě se závěry okresního soudu a vypořádal se i s námitkami doplnění popisu skutku, zákazu reformationis in peius a nerespektování pokynu dovolacího soudu, které stěžovatel ve svém odvolání vznesl. Ani jednu z těchto námitek nepovažoval za důvodnou, neboť okresní soud doplnil popis skutku v intencích nastíněných Nejvyšším soudem, který výslovně uvedl, že doplnění popisu skutku při nezhoršení právní kvalifikace ani trestní sankce porušením zákazu reformationis in peius není, a žádné závazné pokyny ohledně dokazování Nejvyšší soud okresnímu soudu neuložil.
9. Proti napadenému usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. I Nejvyšší soud procesní postup okresního soudu považoval za korektní a uvedl, že zrušení rozsudku v řízení o dovolání z důvodu vadného popisu skutku automaticky neznamená povinnost soudu prvého stupně doplnit dokazování, podstatné je, zda provedené důkazy umožňují formulovat skutkovou větu tak, aby vyjadřovala všechny znaky skutkové podstaty. Přeformulování skutkové věty výroku o vině stěžovatele okresním soudem Nejvyšší soud považoval za správné a procesně přípustné. Ohledně dalších námitek stěžovatele směřujících proti dokazování, vyvozeným skutkovým zjištěním a neaplikování zásady subsidiarity trestní represe se Nejvyšší soud neodchýlil od názoru okresního a krajského soudu.
IV. Argumentace stěžovatele, ostatních účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
A) Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel nejprve shrnuje a stručně představuje průběh řízení před obecnými soudy a obsah napadených rozhodnutí, následně proti nim vznáší vlastní námitky, a to: 1) porušení zásady zákazu reformationis in peius; 2) posouzení odborné otázky soudem místo přibrání znalce; 3) nerespektování závazného právního názoru ohledně hodnocení skutkových zjištění; 4) nerespektování závazného právního názoru ohledně zjišťování skutkového stavu; 5) zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů; 6) porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podstatu těchto námitek lze stručně vystihnout takto:
11. Ad 1) stěžovatel spatřuje porušení zásady zákazu reformationis in peius v tom, že po zrušení prvních dvou rozhodnutí okresního a krajského soudu Nejvyšším soudem toliko na podkladě opravných prostředků podaných v jeho prospěch došlo k podstatnému doplnění skutkových zjištění v jeho neprospěch. To stěžovatel považuje za rozporné s § 265s odst. 2 trestního řádu. Zásada zákazu reformationis in peius se podle stěžovatele týká nejen právní kvalifikace, uložené trestní sankce či výroku o náhradě škody, ale rovněž i skutkových zjištění, k čemuž odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/05 a sp. zn. I. ÚS 670/05 a na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rt 59/1994, Rt 22/1999 a Rt 49/2000, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 512/2009. Do napadeného rozsudku bylo nově doplněno, že se stěžovatel vydával za osobu M. Š. "podvodně", že v "průběhu několika schůzek zjistil finanční situaci poškozené", a že až následně poté pojal úmysl se neoprávněně obohatit, že půjčky vylákal "pod falešnou záminkou" a že "od počátku neměl vzhledem ke svým špatným finančním poměrům v úmyslu půjčené peníze poškozené vrátit". Stěžovatel má tato doplněná skutková zjistění, která v původním rozsudku obsažena nebyla, za zcela zásadní, neboť důvodem vydání prvního usnesení Nejvyššího soudu k jeho dovolání, jímž byly původní rozsudek okresního soudu a původní usnesení krajského soudu zrušeny, bylo právě to, že nebylo zjištěno, že by stěžovatel měl v úmyslu nevrátit poškozené peníze již v době, kdy si od ní finanční prostředky půjčoval, a že takové okolnosti nebyly ani pojaty do skutkové věty výroku o vině.
12. Ad 2) stěžovatel namítá, že poškozená v hlavním líčení konaném dne 8. 1. 2020 uvedla, že smlouvu o půjčce sepsala ona a stěžovatel ji podepsal a ke svému podpisu doplnil svou adresu, ačkoliv již na první pohled je zřejmé, že tuto listinu sepsala i podepsala tatáž osoba. Stěžovatel proto navrhoval přibrání znalce z oboru písmoznalectví k posouzení, zda listina i podpis měly jednoho, či dva autory, avšak soud tento důkazní návrh zamítl. Podle stěžovatelova názoru tak nahradil svým uvážením znalecké dokazování, což je nepřípustné. Sám okresní soud přitom v odůvodnění napadeného rozsudku připustil, že si není autorstvím jistý. Toto pochybení nebylo napraveno ani v dalším průběhu řízení, a to přesto, že Nejvyšší soud okresnímu soudu vytkl, že se tímto důkazním návrhem nezabýval.
13. Ad 3) stěžovatel upozorňuje, že všechny tři obecné soudy v jeho věci nerespektovaly v rozporu s § 265s odst. 1 trestního řádu závazný právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v jeho prvním usnesení, že dosud provedené důkazy neprokazují vinu stěžovatele. Ačkoliv v dalším řízení nedošlo ke změně důkazní situace, toliko byla znovu vyslechnuta poškozená, která vypovídala stejně jako v původním řízení, stěžovatel byl napadeným rozsudkem uznán vinným a ani krajský soud, ani Nejvyšší soud proti tomu nezasáhly.
14. Ad 4) stěžovatel vyzdvihuje, že Nejvyšší soud ve svém prvním usnesení dospěl k závěru, že obecné soudy neučinily dostatečná skutková zjištění v otázce prvního okamžiku, v němž měl stěžovatel použít jméno M. Š., stran uvádění nepravdivých důvodů půjčky a co do úmyslu finanční prostředky nevrátit. Na tento závěr následně okresní soud reagoval jen tak, že do skutkové věty doplnil bez návaznosti na skutková zjištění za nezměněného skutkového stavu a bez jakéhokoliv vysvětlení chybějící formulace a ostatní obecné soudy tento postup aprobovaly.
15. Ad 5) stěžovatel navazuje na svou předchozí námitku a dodává, že tím, že pouhým doplněním popisu skutku o formulace nemající oporu ve skutkových zjištěních se závěr o skutkovém stavu dostal do rozporu s obsahem provedených důkazů. Doplnění předmětných formulací totiž nevyplývalo z provedeného dokazování, ale šlo pouze o dedukce a domněnky okresního soudu nerespektující již učiněná skutková zjištění. Formulace, že stěžovatel vzhledem ke své špatné finanční situaci neměl v úmyslu finanční prostředky vrátit, je pak v rozporu rovněž se skutkovým zjištěním okresního soudu, podle něhož je stěžovatel schopen obstarávat si finanční prostředky i nad rámec svých životních potřeb, neboť v průběhu trestního řízení zaplatil částku 48 100 Kč na výživném.
16. Ad 6) stěžovatel napadá nedostatečnost úvahy obecných soudů o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Připomíná rozhodnutí obecných soudů i Ústavního soudu k subsidiaritě trestní represe v případě podvodu, z nichž plyne, že trestní represe proti jednomu účastníkovi soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv. Stěžovatel má za to, že ke vzniku škody došlo především v důsledku neopatrnosti poškozené, která předala finanční prostředky v nezanedbatelné výši osobě, již minimálně do doby poskytnutí druhé půjčky vůbec neznala jménem a příjmením, natož aby znala její další údaje, jako např. adresu. Ve čtyřech případech si od této osoby dokonce ani nedala podepsat písemné potvrzení o předání peněz, u půjčky na 200 000 Kč, kterou si písemně nechala potvrdit, nevyžadovala předložení dokladu totožnosti, z nějž by stěžovatelovy osobní údaje ověřila. Poškozená se rovněž nijak nesnažila věc řešit občanskoprávní cestou. Za těchto okolností stěžovatel považuje své odsouzení za trestný čin podvodu za porušující zásadu subsidiarity trestní represe.
B) Vyjádření ostatních účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
17. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál, z něhož ověřil předchozí průběh řízení tak, jak je popsán výše v části III. tohoto nálezu, a vyzval k vyjádření ostatní účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení.
18. Okresní soud zaslal Ústavnímu soudu k jeho žádosti spisový materiál, ale svého práva se vyjádřit k ústavní stížnosti nevyužil.
19. Krajský soud sdělil, že stěžovatel pouze opakuje své obecnými soudy již vypořádané námitky, a proto odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení s tím, že již nemá k dispozici spisový materiál, a tak se nijak blíže k ústavní stížnosti již vyjádřit nemůže.
20. Nejvyšší soud se obsáhle vyjádřil ve struktuře stěžovatelem uplatněných námitek. K námitce 1) Nejvyšší soud uvedl, že § 265s odst. 2 trestního řádu se vztahuje na výsledek řízení, nikoliv na řízení jako takové. Nebrání tedy doplnění popisu skutku, včetně takových skutkových okolností, které v něm dosud vyjádřeny nebyly a které nebyly rozvedeny ani v odůvodnění původního rozhodnutí. K porušení zákazu reformace in peius tak v nynější věci nedošlo, neboť stěžovatel byl uznán vinným pro totožný skutek v totožné právní kvalifikaci. K námitkám 2) a 5) Nejvyšší soud odkázal na své napadené usnesení, v němž se jimi podrobně zabýval. K námitce 3) Nejvyšší soud předně rovněž odkázal na své napadené usnesení, následně doplnil, že doplnění dokazování nebylo nutné, neboť učiněné skutkové závěry byly dostačující, pouze ze skutkových zjištění formulovaných ve skutkové větě původního rozsudku okresního soudu nebylo seznatelné naplnění všech znaků trestného činu příslušné právní kvalifikace. Stěžovatelův názor, že Nejvyšší soud vytkl okresnímu soudu, že jím učiněná skutková zjištění nebyla dostatečná, je tak mylný. Současně Nejvyšší soud nepovažoval za validní ani stěžovatelův názor, že okresní soud nerespektoval jeho závazný pokyn ohledně zjišťování rozhodných skutečností. Nejvyšší soud poukázal na to, že okresní soud znovu vyslechl poškozenou mimo jiné k tomu, pod jakým jménem se jí stěžovatel měl představit (M., resp. M. Š.), což byla jedna z okolností, na níž okresní soud založil svůj skutkový závěr o podvodném úmyslu stěžovatele. Existenci jeho úmyslu již od počátku poškozené nikdy finanční prostředky nevrátit pak okresní soud vyvodil také z maximální snahy stěžovatele, aby poškozená neodhalila jeho pravou totožnost, skutečnost, že nežije sám, nemá stabilní zaměstnání a je ve velmi nepříznivé finanční situaci. Falešnou záminku pak sice okresní soud nikde nepojmenoval, ale je zřejmá z jeho jednotlivých skutkových zjištění, zejména ze stěžovatelem udávaného účelu využít prostředky ke společnému podnikání a životu, což nikdy v úmyslu neměl. Nejvyšší soud napřel pozornost také k faktu, že stěžovatel ukončil kontakt s poškozenou, jakmile mu sdělila, že už žádné finanční prostředky nemá. Stěžovatel sám žádné vysvětlení těchto okolností neposkytl a k věci odmítl vypovídat, což mu obecné soudy nekladly k tíži, ovšem v souladu s nálezem sp. zn. III. ÚS 1688/16 ze dne 30. 6. 2016 jeho mlčení přípustně vyhodnotily tak, že posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů. Tomu odpovídá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). K námitce 4) Nejvyšší soud předložil protiargument, že stěžovatel dlužné výživné uhradil až v roce 2020, tedy po spáchání předmětného skutku, a není pochyb, že v předmětné době i předtím dlouhodobě výživné nehradil s důsledkem v podobě trestních stíhání, což dokresluje jeho velmi nepříznivou finanční situaci.
21. Za Okresní státní zastupitelství v Hodoníně se vyjádřil vedoucí státní zástupce tak, že s napadenými rozhodnutími souhlasí, námitky proti nim považuje za neopodstatněné a již obecnými soudy vypořádané. Skutkový stav byl zjištěn na základě důkladného dokazování, právní kvalifikace je přiléhavá a k porušení zásady zákazu reformace in peius nedošlo, neboť po ingerenci Nejvyššího soudu nebyla učiněna žádná nová skutková zjištění, toliko byla upřesněna na základě výslechu poškozené.
22. Krajské státní zastupitelství v Brně ve stanovené lhůtě své vyjádření Ústavnímu soudu nezaslalo, čímž se v souladu s poučením obsaženým ve výzvě k vyjádření konkludentně vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
23. Za Nejvyšší státní zastupitelství se vyjádřil nejvyšší státní zástupce, který se ztotožnil s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, podle jeho názoru všem stěžovatelovým námitkám věnovaly obecné soudy náležitou pozornost a přesvědčivě se s nimi vypořádaly, okresní soud upravil po vrácení věci Nejvyšším soudem popis skutku tak, že tento nově odrážel vytknuté nedostatky a skutková zjištění tohoto soudu ve spojení s odůvodněním napadeného rozsudku odpovídají zákonným znakům přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, ačkoliv by bylo možno si představit ještě výstižnější popis. Nejvyšší státní zástupce neshledal v nynější věci ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani porušení zákazu změny k horšímu. Tento zákaz nezabraňuje obecným soudům v provedení jakýchkoliv změn ve skutkových zjištěních, tato lze doplňovat a upřesňovat, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jíž byl obviněný uznán vinným. Tento zákaz se totiž nevztahuje na řízení, ale na jeho výsledek. Pochybení nejvyšší státní zástupce neshledal ani v zamítnutí návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, a to pro jeho omezenou vypovídací hodnotu, jakož ani v neaplikování zásady subsidiarity trestní represe, neboť stěžovatel naplnil dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu, a ačkoliv se snažil vyvolat dojem, že za to byla odpovědná nerozvážnost poškozené, ve skutečnosti šlo o důsledek jeho zavádějících informací, neboť stěžovatel předstíral zájem o bližší mezilidský vztah s poškozenou, lhal jí o své identitě, pracovních aktivitách a vrácení finančních prostředků, od nichž se odvíjela určitá míra důvěry poškozené ve stěžovatele. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, nebo zamítl.
C) Replika stěžovatele
24. Ústavní soud zaslal shora zrekapitulovaná vyjádření ostatních účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel tohoto svého práva využil a setrval v opozici k vyjádřením ostatních účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení na svých původních námitkách. K porušení zákazu reformationis in peius poukázal na to, že i tato vyjádření připouští, že do skutkové věty byl doplněn text vyjadřující v prvním rozsudku chybějící znaky trestného činu podvodu. To však podle stěžovatele k porušení tohoto zákazu vedlo, neboť takto doplněné skutkové okolnosti nebyly obsahem ani skutkové věty, ani odůvodnění prvního rozsudku. Protože tomu tak nebylo, je třeba vycházet z toho, že okresní ani krajský soud taková zjištění vůbec neučinily. Stěžovatel rovněž nezměnil svůj náhled na to, že autorství listiny označené jako "Půjčka" představovalo odbornou otázku, kterou si posoudil sám okresní soud místo soudního znalce. Dále stěžovatel odkázal na argumentaci obsaženou ve své ústavní stížnosti a vyjádření Nejvyššího soudu vytkl, že jím stěžovateli bylo vytčeno, že využil svého práva ve věci nevypovídat, čímž bylo porušeno jeho právo odepřít výpověď podle čl. 40 odst. 4 Listiny.
V. Posouzení Ústavním soudem
25. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. V nynější věci tak však Ústavní soud postupovat nemohl. Důvodem jsou stěžovatelovy námitky 1) a 6).
27. Námitkou 1) stěžovatel brojí proti údajné změně k horšímu napadeným rozsudkem poté, co byl zrušen prvním usnesením Nejvyššího soudu toliko k jeho dovolání, tedy k dovolání podanému výlučně v jeho prospěch. Obdobný postup v minulosti Ústavní soud považoval za porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 544/05 ze dne 7. 12. 2006 (N 220/43 SbNU 437)], potažmo čl. 8 odst. 2 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127) či nález sp. zn. III. ÚS 2306/07 ze dne 5. 3. 2009 (N 47/52 SbNU 471)]. Stěžovatel k tomu poukázal na pokyn Nejvyššího soudu judikaturu Ústavního soudu o rozporu doplňování skutkových zjištění v neprospěch obviněného se zákazem reformationis in peius, přičemž Nejvyšší soud ve svém prvním usnesení v bodě 41. na účet prvního rozsudku konstatoval, že: "...ve výroku rozhodnutí absentují skutkové závěry stran toho, jakým způsobem měl obviněný uvést poškozenou v omyl..." a tento nedostatek mu v bodě 42. uložil odstranit. A priori se tedy námitka stěžovatele nejeví jako zjevně neopodstatněná, a Ústavní soud byl tak postaven před otázku, zda v napadeném rozsudku došlo v rozporu se zákazem změny k horšímu k doplnění skutkových zjištění v neprospěch stěžovatele (dále jen "první otázka").
28. Námitkou 6) stěžovatel poukazuje na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu i obecných soudů, podle nichž nelze nedostatečnou míru obezřetnosti poškozeného v soukromoprávních vztazích nahrazovat trestní represí vůči druhému účastníkovi takového vztahu. Nedodržení tohoto požadavku Ústavní soud kvalifikuje jako porušení čl. 39 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315)]. Ani tato námitka vzhledem ke skutkovým okolnostem nynější věci (poškozená na některé půjčky nevyžadovala písemnou smlouvu, totožnost stěžovatele ani jeho finanční situaci si nijak neověřila atd.) není na první pohled zcela irelevantní. Ústavní soud proto řešil i otázku, zda v nynější věci nedošlo k přepjetí trestní represe v důsledku nízké míry obezřetnosti poškozené (dále jen "druhá otázka").
VI. Obecná východiska
A) K zákazu reformationis in peius
29. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny: "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví."
30. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."
31. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny: "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku."
32. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti."
33. Podle § 265p odst. 1 trestního řádu: "V neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce nebo příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného."
34. Ústavní soud zastává názor, že zákaz reformationis in peius především brání zhoršení výroku v neprospěch obviněného, pokud je opravné řízení vedeno výlučně z podnětu jím podaného opravného prostředku [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1947/07 ze dne 5. 9. 2007 (N 135/46 SbNU 271)]. Je však třeba jej pojímat extenzivně, neboť posledním arbitrem toho, co je, či není obviněnému ku prospěchu, je obviněný sám, přičemž péči o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby [srov. nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127)].
35. Za porušení tohoto zákazu lze tak považovat doplnění skutkové věty soudem tak, aby podpořil závěr o vině, jestliže se nejedná o upřesnění či doplnění skutkových okolností znaku skutkové podstaty trestného činu, ale o jeho obecné vyjádření bez návaznosti na skutková zjištění [srov. nález sp. zn. II. ÚS 544/05 ze dne 7. 12. 2006 (N 220/43 SbNU 437)], případně uložení povinnosti uhradit náklady zmocněnce poškozeného obviněnému, který byl obžaloby zproštěn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3570/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 149/82 SbNU 371)].
36. Ačkoliv zákaz reformationis in peius obecně nebrání dílčímu zpřísnění některého z uložených trestů, pokud se celkově situace obviněného nemění, je z hlediska zachování ústavněprávních požadavků nutné, aby soud takový postup přesvědčivě odůvodnil [nález sp. zn. III. ÚS 525/15 ze dne 8. 11. 2016 (N 210/83 SbNU 341)]. Námitku porušení tohoto zákazu je povinen přezkoumávat i Nejvyšší soud v řízení o dovolání [srov. nález sp. zn. II. ÚS 304/04 ze dne 8. 6. 2006 (N 117/41 SbNU 469)].
37. ESLP zákaz reformationis in peius za součást práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 Listiny ani práva na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě obecně nepovažuje (srov. např. konkurující stanovisko soudce Župančiče k rozsudku ze dne 4. 6. 2015 ve věci Yakovenko proti Ukrajině, stížnost č. 5425/11) a i tam, kde tento zákaz zakotvuje vnitrostátní právo, přistupuje k němu ESLP zdrženlivě (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 8. 6. 2010 ve věci Alkes proti Turecku, stížnost č. 16047/04, bod 21.).
38. Rozhodovací praxe obecných soudů k zákazu reformationis in peius přistupuje tak, že jde o pravidlo vztahující se toliko k rozhodnutí jakožto výsledku řízení, nikoliv k jeho průběhu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005 (publ. jako Rt 41/2007 SbSRS)]. Uplatnění tohoto zákazu nebrání odsouzení obviněného, jestliže jeho původní odsouzení bylo v opravném řízení shledáno nezákonným, a dokonce umožňuje i situace, v nichž je zákonně obviněný odsouzen za nesprávnou, protože mírnější, právní kvalifikaci, než jaká by správně skutku odpovídala, kdyby se tento zákaz neuplatnil [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 65/2018 (publ. jako 5/2019 SbSRS), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 102/2006 (publ. jako Rt 9/2007-II. SbSRS)].
39. Zákaz reformationis in peius se vztahuje prakticky na všechny součásti všech výroků rozsudku [srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013 (publ. jako Rt 44/2014 SbSRS)], avšak těžit z ní může jen obviněný, na nikoho jiného včetně poškozených se nevztahuje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 7 Tz 43/2013 (publ. jako Rt 38/2014 SbSRS)]. Tento zákaz primárně zapovídá uložení přísnějšího trestu, včetně uložení jiného druhu trestu vedle trestu již dříve uloženého [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1967, sp. zn. Tzv 42/66 (publ. jako Rt 31/1967 SbSRS], pokud není nově uložený druh trestu mírnější než ten původní, který je v důsledku uložení nového druhu trestu podstatně upraven ve prospěch obviněného [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1977, sp. zn. 2 Tzf 2/77 (publ. jako Rt 1/1978 SbSRS), nebo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 7 To 59/94 (publ. jako Rt 42/1994 SbSRS)].
40. Zabraňuje však rovněž použití přísnější právní kvalifikace, za niž nelze považovat jen právní kvalifikaci umožňující uložení vyšší trestní sazby, ale při stejné trestní sazbě např. i jen mající přísnější úpravu podmíněného propuštění [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 8 Tz 90/99 (publ. jako Rt 49/200, SbSRS)], kvalifikaci skutku jako dokonaného trestného činu, ačkoliv před nastoupením tohoto zákazu byl kvalifikován jen jako pokus [srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 1994, sp. zn. 6 To 35/93 (publ. jako Rt 59/1994)].
41. Taktéž zákaz reformationis in peius znemožňuje vyvozování nových skutkových zjištění v neprospěch obviněného, a to i kdyby nevedlo ke zpřísnění právní kvalifikace, např. pokud by jimi měl být oproti původnímu stavu zvětšen rozsah trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98 (publ. jako Rt 22/1999 SbSRS)]. Objektivní okolnosti, jako je např. recidiva obviněného, je-li znakem skutkové podstaty trestného činu, pro nějž je stíhán, však doplňovat lze, pokud byly již v původním řízení vzaty za prokázané (tj. byly součástí skutkových zjištění), ačkoliv nebyly promítnuty do popisu skutku, ale jen do odůvodnění původního rozhodnutí [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 202/2011 (publ. jako Rt 21/2012)].
42. Komentářová literatura dovozuje, že o porušení zákazu reformationis in peius nejde tehdy, jsou-li do popisu skutku doplněny okolnosti vyjadřující zákonné znaky trestného činu, pokud již před nastoupením tohoto zákazu byla učiněna odpovídající skutková zjištění, ale nebyla promítnuta do popisu skutku [srov. např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 3087nn; či FENYK, Jaroslav; DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2017, k § 259. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 19.].
B) K zásadě subsidiarity trestní represe a nízké míře obezřetnosti poškozeného trestným činem podvodu
43. Podle čl. 39 Listiny: Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
44. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy: "Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.".