43. V konkrétních případech je nejznámějším procesním projevem ochrany lidských práv v trestním řízení povinnost účinného vyšetřování jejich tvrzeného porušení tam, kde údajná oběť takového jednání vznese tzv. hájitelné tvrzení, jehož obsah naznačuje nutnost užití prostředků trestního práva vůči potenciálnímu pachateli. Nároky kladené judikaturou na takové šetření se liší v závislosti na konkrétních okolnostech té které věci, avšak obecně lze konstatovat, že nejvyšší jsou u tvrzeného porušení tzv. tvrdého jádra lidských práv (zejména práva na život podle čl. 2 Úmluvy a práva nebýt podroben mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 3 Úmluvy). Judikatura klade na účinné vyšetřování požadavek nezávislosti, nestrannosti, důkladnosti a dostatečnosti, rychlosti a možnosti jeho veřejné kontroly. Jde však o typické procesní právo, které jeho nositeli (hlavně oběti kriminálního jednání) nepropůjčuje nárok na konkrétní výsledné rozhodnutí, nýbrž "pouze" na řádný postup vedoucí k maximálnímu dostupnému zjištění relevantního skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro určení dalšího postupu (obdobně první věta § 2 odst. 5 trestního řádu). Je-li skutkový stav v relevantním rozsahu zjištěn, je toto právo naplněno.
44. Potvrdí-li se tvrzené porušení práv v zákonem předvídané míře (podle § 160 odst. 1 trestního řádu zjištěné a odůvodněné okolnosti nasvědčují tomu, že byl zjištěnou osobou spáchán trestný čin), má stát povinnost na něj reagovat způsobem přiměřeným důležitosti porušeného statku a okolnostem daného případu. V případech závažných porušení lidských práv lze zásadně za jediný přiměřený postup považovat zahájení trestního stíhání tam, kde lze od pachatele spravedlivě požadovat, aby trestněprávní následky svého jednání strpěl [srov. např. § 11 odst. 1 písm. g) trestního řádu]. V souvislosti s tím musí stát poškozeným rovněž garantovat tzv. procesní participační práva, sloužící především k tomu, aby jejich legitimní zájmy nebyly při postupu státních orgánů (včetně soudů) opomíjeny.
45. Všechna uvedená práva poškozených chrání v souladu se svou rolí i Ústavní soud, avšak toliko v mezích, které mu dává ústavní pořádek (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 88 Ústavy). Stejně jako ostatní orgány veřejné moci je i on vázán základními principy právního státu, mezi něž náleží mimo jiné zásada legality, v předmětné oblasti navíc zesílená zásadou nullum crimen sine lege. Možnosti jeho zásahu jsou tím podstatně omezeny. Shledal-li by kupříkladu Ústavní soud, že zákonodárce nesplnil svou ústavní povinnost kriminalizovat prostřednictvím hmotněprávních předpisů nějaký druh jednání závažně porušujícího lidská práva, nemůže obětem takového jednání s ohledem na výše uvedené ústavní zásady poskytnout ochranu jejich právu na trestní postih pachatele. Zásady zákazu retroaktivity a analogie v neprospěch pachatele leží (z dobrých historických důvodů) v samotném srdci moderního ústavního státu a představují zásadně nepřekročitelné hranice legitimity postupu jakékoliv veřejné moci (srov. čl. 9 odst. 2 Ústavy). V obdobné situaci by tak v řízení o ústavní stížnosti mohl Ústavní soud pouze konstatovat, že Česká republika na legislativní úrovni selhala v ochraně lidských práv obětí trestné činnosti. Přesto je i Ústavní soud povinen v duchu výše uvedeného interpretovat ústavní předpisy a zákon o Ústavním soudu způsobem, který umožní dostatečnou ochranu všech dotčených lidských práv včetně práv náležejících údajnému pachateli.
46. Lze tedy shrnout, že v řízení o ústavní stížnosti se údajné oběti závažného jednání porušujícího lidská práva mohou domáhat konstatování porušení výše uvedených práv a případného zrušení rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, která neoprávněně zasáhla do jejich 1. práva na účinné vyšetřování (vyplývajícího z ustanovení chránícího dotčenou hodnotu, např. život podle čl. 2 Úmluvy), 2. práva na postup státních orgánů, který oběti nepůsobí nadbytečnou sekundární viktimizaci (vyplývajícího z ustanovení chránícího dotčenou hodnotu), 3. práva na poskytnutí ochrany skrze ústavně konformní výklad právních předpisů (vyplývajícího z ustanovení chránícího dotčenou hodnotu), 4. práva na hodnocení skutkového stavu bez extrémního rozporu mezi obsahem důkazů a hodnotícím závěrem (vyplývajícího z práva na soudní či jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny) a 5. přiměřených participačních procesních práv.
VI.b K námitce překročení pravomoci orgány státního zastupitelství
47. Mezi účastníky řízení o ústavní stížnosti se jako spornou jeví otázka, k jakým právním a skutkovým závěrům mohou dospět orgány policie a státního zastupitelství při posuzování podmínek pro zahájení trestního stíhání podezřelého nebo odložení věci. Vzhledem k vysoké provázanosti norem trestního a ústavního práva, nelze tuto námitku stěžovatelek odbýt poukazem na znění zákona, neboť ten může odporovat ústavním kompetenčním normám souvisejícím s ochranou základních práv a svobod.
48. K postavení státního zastupitelství ústavní pořádek uvádí pouze v čl. 80 odst. 1 Ústavy tolik, že "zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon". Podle odst. 2 téhož ustanovení stanoví jeho postavení a působnost zákon (tím je především zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů). Činnost policejních orgánů ústavní pořádek nevymezuje vůbec. Jak policejní orgány, tak orgány státního zastupitelství jsou nicméně hlavními adresáty norem ústavního pořádku upravujících jejich postup v negativním smyslu (srov. např. čl. 27 odst. 5 Ústavy nebo čl. 8 odst. 4 a čl. 12 odst. 2 Listiny). Činnost trestních soudů upravil ústavodárce nejpodrobněji. Především v čl. 4 Ústavy svěřil soudní moci ochranu základních práv a svobod. Podle čl. 40 odst. 1 Listiny "jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy" (totožný text posléze ústavodárce vtělil do znění čl. 90 Ústavy).
49. Zejména z posledně uvedených ustanovení stěžovatelky dovozují povinnost orgánů státního zastupitelství zahájit trestní stíhání a následně podat k soudu obžalobu v situaci, kdy oběti jednání porušujícího jejich lidská práva vznesou v přípravné fázi trestního řízení tzv. hájitelné tvrzení. Ve sporných případech nemůže podle stěžovatelek státní zastupitelství samostatně dospět k závěru, že nebyl spáchán trestný čin. S touto argumentací se Ústavní soud neztotožnil.
50. Z uvedených ustanovení neplyne jakýkoliv mocenský monopol soudů rozhodovat o "krajních případech", ať už z právního, nebo skutkového hlediska. Ustanovení čl. 4 Ústavy chápe Ústavní soud jako vyjádření jednoho z klíčových rysů českého ústavního systému. Jeho primárními adresáty jsou zákonodárce, jehož váže k vytvoření efektivního procesního rámce pro soudní ochranu základních práv a svobod, a dále samotné soudy, jimž přikazuje poskytnout ochranu základním právům a svobodám tam, kde to zákon alespoň v obecné rovině předpokládá (srov. čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy) s tím, že nejasná místa je třeba vykládat v duchu zásady in dubio pro libertate (srov. např. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09). Jakkoliv se v současné době stala přímá soudní ochrana základních práv a svobod již spíše standardem než výjimkou, existují oblasti, kde převládá soudní ochrana práv toliko "nepřímo" [kupř. u celé řady postupů státních orgánů se "nápravy" lze domoci pouze prostřednictvím zahájení soudního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")]. Zřejmě nejtypičtějším příkladem takového řízení je právě přípravná fáze trestního řízení, které se vyznačuje (až na zákonem vyjmenované úkony) dominantním postavením státního zástupce (dominus litis), pod jehož kontrolou je i činnost policie.
51. Vztáhne-li Ústavní soud uvedené obecné úvahy na rozhodování o zahájení trestního stíhání (resp. podání obžaloby), nemůže stěžovatelkám přisvědčit, že by státní zastupitelství bylo jakkoliv "kompetenčně" omezeno při výkonu monopolu zastupování veřejné žaloby (čl. 80 odst. 1 Ústavy). K tomu je třeba doplnit, že takový monopol (resp. absence soukromé trestní žaloby) není v rozporu ani s ústavním pořádkem České republiky, ani závazky vyplývajícími z Úmluvy. Orgány státního zastupitelství naplňují v přípravné fázi trestního řízení obecný závazek státu postihovat závažnou trestnou činnost a jejich hodnotící úvahy nejsou v tomto směru jakkoliv "podřadné" úvahám soudů. Naopak jejich roli orgánu odděleného od soudu (a odpovědnost za její naplnění) lze považovat za ustálenou součást českého právního řádu, která ničím neodporuje ústavnímu pořádku.
52. K opačnému závěru nelze podle Ústavního soudu dospět ani na základě výkladu čl. 40 odst. 1 Listiny (ani totožně znějícího čl. 90 Ústavy). Z hlediska jazykového výkladu by bylo možné chápat slovní spojení "o vině" jako jakousi obrazně vyjádřenou abstraktní kategorii představující předmět trestního řízení bez ohledu na jeho výsledek. Rozhodnutí "o vině" by v takovém pojetí zahrnovalo rovněž všechny varianty rozhodnutí "o nevině", tedy rozhodnutí, jimiž se podezřelý neshledává vinným. Neboli jak uvádí stěžovatelky, jen soudy by podle tohoto pojetí byly oprávněny "řešit určitý okruh otázek". Zohlednil-li však Ústavní soud všechny ostatní výkladové metody daného ustanovení, musel dospět k závěru, že kategorie "o vině" vyjadřuje zcela konkrétní druh rozhodnutí, a sice odsuzující výrok. Jinak řečeno, uvedené ustanovení nezakotvuje soudní monopol na posuzování sporných skutkových a právních otázek páchání trestné činnosti, nýbrž výhradu soudní pravomoci pro to, aby podezřelá osoba mohla být státní mocí považována za pachatele trestného činu.
53. Při systematickém výkladu daného ustanovení nelze odhlédnout od toho, že do všech odstavců čl. 40 Listiny ústavodárce zakotvil zvláštní subjektivní práva náležející výhradně podezřelým (resp. obviněným či obžalovaným) osobám. Ačkoliv by bylo možné obdobné principy soudních řízení dovodit i z jiných ustanovení Listiny, rozhodl se je ústavodárce zvlášť zakotvit jakožto subjektivní práva podezřelých v trestním řízení. Kupříkladu právo na obhájce podle čl. 40 odst. 3 lze chápat jako lex specialis k právu na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, nebo právo odepřít výpověď podle čl. 40 odst. 4 je rozšířením obecného práva podle čl. 37 odst. 1 Listiny. Z toho důvodu je nutné i odstavec 1 daného ustanovení chápat primárně jako subjektivní právo osob podezřelých ze spáchání trestného činu. Jeho opačné použití, jako nástroje, kterým lze z vůle údajné oběti vynutit zahájení soudního řízení, neodpovídá systematice Listiny.
54. Tento závěr potvrzuje podle Ústavního soudu i historické pozadí daného ustanovení. V parlamentní rozpravě při projednávání návrhu Listiny zpravodaj návrhu a budoucí soudce Ústavního soudu Vlastimil Ševčík k této části uvedl: "Jde o takové zásady, jako je rychlost a veřejnost soudního jednání, že bez zákona nelze trest uložit, presumpci neviny, práva na obhajobu, zákaz dvojího potrestání, zákaz zpětné účinnosti trestního zákona apod., tedy o zásady, které jsou pojaty do příslušných procesních předpisů, zejména pak do ustanovení trestního řádu. Tím, že tyto zásady jsou povýšeny na zásady ústavní, respektive přiznává se jim ústavní ochrana, zdůrazňuje se jejich význam pro řádný výkon spravedlnosti a pro zájem státu na tom, aby riziko omylů při soudním rozhodování bylo co nejmenší". Stručná důvodová zpráva k totožně znějícímu čl. 90 odst. 1 Ústavy uvádí: "Jen nezávislý a nestranný soud může v trestním řízení rozhodnout o vině a trestu za trestné činy, které jsou předmětem obžaloby." Z uvedených příkladů podle Ústavního soudu vyplývá, že ústavodárce respektoval (a přijal za svou) tehdejší trestněprávní úpravu a praxi oddělených rolí nezávislé veřejné trestní žaloby a soudů, za jejíž neodmyslitelnou součást lze považovat i nezávislé posouzení (ne)splnění podmínek zahájení trestního stíhání. Navzdory všeobecné znalosti o jejich klíčové roli při potlačování lidských práv v předlistopadovém režimu, neobsahuje ani text Listiny, ani dlouhá a bohatá parlamentní rozprava při jejím přijímání jakoukoliv zmínku o nutnosti či dokonce jen zájmu odebrat takovou pravomoc orgánům veřejné žaloby (tehdejší prokuratury).
55. Sám Ústavní soud ve své judikatuře takové rozdělení rolí vždy respektoval. Kupříkladu v nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1716/16, Ústavní soud obsáhle rozvedl obecnou ústavní povinnost České republiky postihovat trestné činy porušující nejdůležitější lidská práva (v dané věci právo na život). V bodě 27 pak své úvahy konkretizoval tak, že ústavní povinnost chránit práva obětí prostředky trestního práva "nelze vykládat jako otevírání prostoru pro poškozené tam, kde to zákon neumožňuje, nýbrž jako přísné měřítko hodnocení monopolu veřejné žaloby (čl. 80 Ústavy) a jeho efektivního naplňování".
56. Na uvedené historické hledisko úzce navazuje i teleologický výklad čl. 40 odst. 1 Listiny. Již z výše uvedeného je zřejmé, že bylo do českého právního řádu zakotveno po neblahých historických zkušenostech se zneužíváním trestní represe vůči podezřelým. Jeho cílem je stanovit minimální garance spravedlivého trestního řízení pro osobu, které může být jeho vedení přímo na újmu. Kategorii "rozhodování o vině" je tak z ústavněprávního hlediska třeba chápat jako způsob, který opravňuje státní moc k jinak nesrovnatelnému zásahu do základních práv a svobod jednotlivce. Jde o jediný přijatelný postup, jakým může být "prolomena" zásada presumpce neviny, uvedená v následujícím odstavci čl. 40 Listiny. Obě ustanovení tak spolu tvoří funkční celek, v základu rámující jediný hodnotově přijatelný souhrn zásad fungování trestní represe v demokratickém právním státě. Naproti tomu v České republice neplní podle mínění Ústavního soudu trestní soudy tradičně roli politických fór, dávajících domnělým obětem hlas k veřejnému pojmenovávání palčivých společenských problémů ("have their day at court").
57. Jakkoliv je to tedy z dobrých důvodů pouze soud, který může svým rozhodnutím legitimizovat postih spojený s vinou pachatele trestné činnosti, není v rozporu s ústavním pořádkem, je-li o tzv. hájitelném tvrzení obětí negativně rozhodnuto orgánem státního zastupitelství. Z ústavněprávního hlediska jsou relevantní toliko důvody, pro něž není v trestním řízení pokračováno podle tvrzených práv poškozených, nikoliv povaha orgánu, který je k takovému postupu podle zákona kompetentní. Navíc nemohl Ústavní soud odhlédnout rovněž od toho, že na rozdíl od jiných zemí, vykazují orgány veřejné žaloby v České republice vysokou míru nezávislosti a odbornosti, přičemž jejich činnost je předmětem široké veřejné kontroly. Jsou to zároveň tyto orgány, které rozhodují s vědomím civilněprávní odpovědnosti státu za neoprávněně vedené trestní stíhání.
58. Závěr, podle nějž není nutné, aby právní názory a skutková hodnocení poškozených hodnotil soud, je konečně podporován rovněž zásadou proporcionality zásahů do základních práv a svobod, která prozařuje celým ústavním pořádkem. Podezřelé osoby, u nichž vyšetřovací orgány neshledaly důvod pro jejich stíhání, tudíž nemají povinnost účastnit se veřejné soudní fáze trestního řízení.
59. Lze tedy uzavřít, že ústavní pořádek nebrání pravomoci orgánů státního zastupitelství činit vlastní hmotněprávní a skutkové závěry, a tím (slovy stěžovatelek) "zvažovat hraniční jevy", jakož i posuzovat materiální naplnění znaků trestných činů (včetně aplikace § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Z hlediska kompetencí nestanovuje ústavní pořádek z tohoto stavu žádné výjimky. Orgány státního zastupitelství jsou zásadně kompetentní dospět k jakémukoliv skutkovému či právnímu závěru ve stejném rozsahu jako soudy (s výjimkou obsaženou v čl. 40 odst. 1 Listiny). Ačkoliv některé otázky ohledně praxe státních zastupitelství nemají vždy obecně přijímané odpovědi (k otázce vztahu presumpce neviny a podmínek podání obžaloby viz např. Baňouch, H. in Listina základních práv a svobod: komentář. Komentáře Wolters Kluwer. Kodex. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. str. 815), nebrání to podle Ústavního soudu tomu, aby jim byla svěřena ochrana ústavních principů v přípravné fázi trestního řízení zásadně v plném rozsahu.
VI.c K povinnosti státu postihovat sexualizované násilí
60. Lidská svoboda v sexuální oblasti, byť omezená oprávněnými soukromými (i opodstatněnými veřejnými) zájmy, je neodmyslitelnou součástí hodnoty lidské důstojnosti (srov. čl. 1 Listiny) jako hodnotového východiska právních řádů demokratických států v Evropě po skončení druhé světové války [srov. např. nález ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2268/07]. Jejím výrazem je příkaz nezacházet s člověkem proti jeho vůli jako s předmětem zájmů někoho jiného [srov. např. nález ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04]. Sexualizované a vztahové násilí představuje nejzávažnější běžně se vyskytující druh jednání porušujících tuto hodnotu. Přestože se vyskytuje v mnoha různých formách a ve veřejné debatě není dokonce ani obecně přijímaný názor na vymezení jeho podstaty (viz např. MacKinnon, C., A. Rape Redefined, Harvard Law & Policy Review 10, 2016, str. 431-477), z hlediska ochrany lidských práv je nepodkročitelnou mezí povinnost státu potírat takové druhy úmyslného jednání porušujícího sexuální svobodu jednotlivce, při nichž dochází k vážným zásahům do fyzické a psychické integrity.
61. Takové jednání porušuje subjektivní práva spadající do věcné působnosti čl. 3 nebo čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 7 a 10 Listiny. Hranice mezi působnostmi obou článků, která může být z normativního hlediska relevantní [práva chráněná podle čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 Listiny, jsou obecně považována za součást tzv. tvrdého jádra lidských práv (srov. bod 67 nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16), stojící výše v obecné hodnotové hierarchii (srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94), a odlišující se svou absolutní, zásadně neomezitelnou povahou (srov. např. nález ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2299/19)], není nijak jednoznačně stanovená a podle Evropského soudu pro lidská práva je nutné její překročení zkoumat podle souhrnného působení okolností každého jednoho případu. Z důvodů uvedených níže však stát nemůže nechat bez přiměřené trestněprávní odezvy úmyslné sexualizované násilí vážně zasahující do fyzické a duševní integrity oběti "pouze" v působnosti čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny.
62. Porovnal-li Ústavní soud skutkové okolnosti projednávané věci s rozhodnutími, v nichž Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení čl. 3 nebo čl. 8 Úmluvy v případech sexualizovaného násilí, dospěl k závěru, že trestní věc stěžovatelek se dotýká oblasti chráněné čl. 3 Úmluvy. Toliko pro ilustraci, v rozsudku ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, č. 6406/21, dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru o porušení čl. 3 Úmluvy v případě sedmnáctiletého stěžovatele, který byl jednorázově napaden opilým partnerem své příbuzné, přičemž útok spočíval v několika úderech do hlavy a těla, stisknutím krku a genitálií, sebráním spodního prádla a výhružkami znásilněním. V rozsudku ze dne 13. 2. 2024, X. proti Řecku, č. 38588/21, shledal soud porušení čl. 3 a 8 Úmluvy spočívající v selhání řádného vyšetření a potrestání znásilnění osmnáctileté stěžovatelky barmanem během její dovolené v cizině. V rozsudku ze dne 12. 12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20, shledal porušení čl. 3 a 8 Úmluvy v nedostatečném potrestání řidiče, který se opakovaně (násilím a výhružkami) pokusil znásilnit stěžovatelku pracující s ním v sanitce při společných směnách.
63. Z čl. 3 Úmluvy je možné dovozovat nároky (zásadně srovnatelné s požadavky vyplývajícími z čl. 2 Úmluvy) na činnost státní moci při trestněprávním potírání jednání, které z něj vyplývající práva porušuje. Ústavní soud se tedy dále zaměřil na to, zda státní orgány České republiky splnily tyto požadavky v hned prvním, legislativním kroku.
64. Těžiště potírání sexualizovaného násilí leží v ustanoveních § 185 (trestný čin znásilnění) a § 186 (trestný čin sexuálního nátlaku) trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že všechny stěžovatelky tvrdí, že mezi nimi a podezřelým došlo k pohlavnímu styku, resp. pokusu o něj, bude se Ústavní soud dále zabývat pouze aplikací ustanovení o znásilnění.
65. Znásilnění se podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku dopustí ten, "kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti". Další odstavce ustanovení pak uvádí kvalifikované skutkové podstaty tohoto deliktu (např. spácháním na dítěti, souloží nebo se způsobením těžké újmy na zdraví).
66. Aby mohl Ústavní soud přezkoumat, zda orgány činné v trestním řízení splnily v dané věci svou povinnost aplikovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem, musel v první řadě posoudit, zda ustanovení § 185 trestního zákoníku svým zněním a možnostmi výkladu splňuje požadavky kladené na činnost zákonodárce Úmluvou a Listinou.
67. V oblasti sexualizovaného násilí zaujímá Evropský soud pro lidská práva konstantní, byť nikoliv zcela určitý závěr. Podle něj z pozitivních závazků státu podle čl. 3 a 8 Úmluvy vyplývá požadavek trestat a účinně potírat veškeré nekonsenzuální sexuální jednání, včetně toho, jemuž se oběť fyzicky nebránila ("the member States' positive obligations under Articles 3 and 8 of the Convention must be seen as requiring the penalisation and effective prosecution of any non-consensual sexual act, including in the absence of physical resistance by the victim"). Tento obecný závěr pak Evropský soud pro lidská práva rozvádí v každém rozsudku s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti té které věci (srov. např. bod 162 rozsudku ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, bod 56 rozsudku ze dne 19. 3. 2019, E. B. proti Rumunsku, č. 49089/10, bod 67 rozsudku ze dne 28. 5. 2020, Z. proti Bulharsku, č. 39257/17, nebo bod 68 rozsudku ze dne 13. 2. 2024, X. proti Řecku, č. 38588/21).
68. Popsaný závazek kriminalizovat a stíhat nekonsenzuální sexuální jednání je nutné vztáhnout pouze na úmyslné jednání, s nímž v příčinné souvislosti dochází k vážným zásahům do fyzické a duševní integrity oběti. Ani tato zásada však nebrání tomu, aby v konkrétních případech bylo určité individuální jednání právně posouzeno jako nedosahující společenské škodlivosti nezbytné pro stíhání a potrestání pachatele (srov. § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Aniž by Ústavní soud chtěl bagatelizovat jakýkoliv druh nekonsenzuálního sexuálního jednání, obecnost jazykových prostředků užitých v Úmluvě, judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a ostatně i českých trestních kodexech vyvolává podle jeho názoru nutnost individuálního posouzení trestnosti určité skupiny případů. Takový postup nechápe Ústavní soud jako protiústavní "dematerializací" trestné činnosti, jak namítaly stěžovatelky, nýbrž jako projev souhrnné aplikace ústavních principů [srov. např. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17]. Ostatně pojem "trestní obvinění" podle čl. 6 Úmluvy vztahuje Evropský soud pro lidská práva rovněž na jiné druhy řízení (např. o přestupcích), což rovněž svědčí o povinnosti státu zvolit postup přiměřený konkrétnímu skutku. Podstatné podle Ústavního soudu je, aby Česká republika v obecné rovině umožnila trestní postih každého druhu nekonsenzuálního sexuálního jednání, kterým pachatel úmyslně a vážně zasahuje do fyzické nebo duševní integrity oběti.
69. Přezkoumal-li Ústavní soud výše uvedenými hledisky ustanovení § 185 trestního zákoníku, nedospěl k závěru, že Česká republika porušuje své závazky vyplývající z Úmluvy. Ze znění tohoto ustanovení je zjevné, že podřazení jakéhokoliv jednání pod některou z jeho dílčích skutkových podstat je závislé na výkladu neurčitých právních pojmů (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). Nejde však o neurčitost v míře porušující zásadu nullum crimen sine lege certa. Ústavní soud v minulosti připustil, že i trestní zákon může obsahovat pojmy, které vyžadují netriviální interpretaci (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2011/10). V takové situaci je nutné klást o to větší důraz na kvalitu ustálené praxe, která těmto pojmům dává konkrétní náplň. Ústavnímu soudu není znám (tím méně na podkladě projednávané věci) žádný druh nekonsenzuálního sexuálního jednání, zasahujícího významně do fyzické a duševní integrity oběti, který by nebylo pomocí ústavně konformního výkladu možné podřadit pod některou ze skutkových podstat zvláštní části trestního zákoníku. Podle ustálené praxe Ústavního soudu má ústavně konformní výklad zásadně přednost před zrušením právního předpisu (viz např. bod 169 nálezu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 21/14). Český zákonodárce tedy podle Ústavního soudu svůj závazek vytvořit rámec pro potírání a trestání porušování lidských práv v oblasti sexuální svobody naplnil tím, že vytvořil dostatečný hmotněprávní rámec, který její účinný postih umožňuje. Tím samozřejmě Ústavní soud nezpochybňuje legitimitu politických snah o přeformulování dané skutkové podstaty v zájmu větší určitosti a srozumitelnosti.
70. Dále se tedy bude Ústavní soud zabývat otázkou ústavně konformního výkladu § 185 trestního zákoníku.
VI.d Ústavně konformní výklad § 185 trestního zákoníku
71. Trestného činu znásilnění se v České republice dopustí ten, "kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti". Uvedené ustanovení tak fakticky zakotvuje trestnost čtyř samostatných typů jednání. Každá z těchto norem přináší podle Ústavního soudu jistá výkladová úskalí, která jsou orgány činné v trestním řízení povinny překlenout ústavně konformním výkladem, mimo jiné respektujícím lidská práva obětí takového jednání.
72. Jak vyplývá z výše uvedeného, mělo by dané ustanovení (případně jiná ustanovení trestního zákoníku) být vykládáno tak, aby zakládalo trestní odpovědnost každého, kdo úmyslným nekonsenzuálním sexuálním jednáním vážně zasáhl do fyzické nebo duševní integrity oběti, chce-li Česká republika plnit své lidskoprávní závazky. Ústavní soud přitom hodnotí aplikační praxi tohoto ustanovení (resp. celého právního řádu) jako celku, a nikoliv výkladovou "správnost" jeho částí. Ta spadá do kompetence orgánů činných v trestním řízení, neboť vztah mezi jednotlivými čtyřmi způsoby spáchání trestného činu znásilnění, které jsou de iure postaveny na roveň, není ústavněprávně relevantní.
73. Z uvedených důvodů tak Ústavnímu soudu nepřísluší provádět úplný výklad každého jednotlivého slova daného ustanovení a omezí své následující závěry jen na několik ústavněprávně relevantních výkladových zásad, relevantních ve věci stěžovatelek. Uvedené příklady jsou vždy vyjádřením určité abstraktní situace a nikoliv zaujetím konečného právního závěru k dané otázce, tím méně pak v dané trestní věci (viz bod 85).
74. Z hlediska ochrany práv obětí ústavní pořádek zapovídá, aby orgány činné v trestním řízení interpretovaly podmínky trestní odpovědnosti za závažné porušování lidských práv přehnaně zužujícím způsobem, tedy ve prospěch domnělých pachatelů, a tím jim fakticky zajišťovaly beztrestnost. Obecná výkladová zásada in dubio pro libertate, kterou lze běžně uplatnit kupříkladu v oblasti daňových nebo pořádkových deliktů, nelze v oblasti tvrdého jádra lidských práv aplikovat. Demokratický právní stát nemůže jedinci garantovat svobodu porušovat práva jiných (srov. obdobně čl. 17 Úmluvy). Výklad, který podmínky trestní odpovědnosti záměrně zužuje, je pochybením srovnatelným s legislativním deficitem, a může v důsledku vést k celospolečenskému snížení standardu ochrany lidských práv (např. v rozsudku ze dne 2. 3. 2017, Talpis proti Itálii, č. 41237/14, Evropský soud pro lidská práva úzce spojuje nedostatečný systém ochrany proti domácímu a sexuálnímu násilí s širším problémem diskriminace žen). O účinné ochraně lze proto hovořit jen tehdy, jsou-li všechna práva vzájemně vyvážena. Jejich nepřiměřená expanze v jedné oblasti může snadno vést k deformaci celého systému jejich ochrany.
75. K tomu je třeba připomenout, že žádná z obecně uznávaných zásad trestního práva nenutí stát, aby právní podmínky trestní odpovědnosti interpretoval co nejpříznivěji pro pachatele. Jedinou nepřekročitelnou mezí je na ústavní úrovni chráněný zákaz tzv. analogie v neprospěch pachatele. Lze-li však při pluralitě možných interpretací trestního zákona dospět na základě obecně uznávaných výkladových metod k závěru o vzniku trestní odpovědnosti za závažné porušení lidských práv, je nutné takový výklad upřednostnit, nebrání-li tomu jiná ústavní norma (např. nullum crimen sine lege certa, aplikace institutu amnestie, apod.). Ostatně v praxi se tzv. extenzivní výklad podmínek trestní odpovědnosti objevuje dokonce v oblastech, které se netýkají tvrdého jádra lidských práv (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. bod 51 usnesení ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, v teoretické rovině stanovisko trestního kolegia ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. Tpjn 304/2014, přímo k výkladu pojmů skutkové podstaty znásilnění usnesení ze dne 8. 12. 2021 sp. zn. 4 Tdo 1233/2021). Ústavní soud si je vědom problému jasného rozlišení mezi extenzivním výkladem a tzv. analogií v praxi. Ani ten však nemůže bránit tomu, aby trestní právo poskytovalo dostupnou ochranu lidských právům obětí trestné činnosti.
76. Nelze-li ochranu právům obětí odepřít na základě přehnaně zužujícího výkladu ustanovení trestních zákonů, tím spíše její poskytnutí nemohou státní orgány odmítnout na základě podmínek, které v zákoně vůbec obsaženy nejsou.
77. Zároveň není možné opomíjet, že české trestní kodexy dávají orgánům činným v trestním řízení k dispozici celou řadu možných postupů vyvažujících případnou "tvrdost zákona". Podle Ústavního soudu je v oblasti ochrany lidských práv preferovaným postupem přísná interpretace formálních podmínek trestní odpovědnosti (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku) se současným individuálním hodnocením každého konkrétního skutku (např. při aplikaci § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Normy trestního práva musí umožňovat postih každého druhu nekonsenzuálního sexuálního jednání zasahujícího závažně do fyzické či psychické integrity oběti (viz bod 68). Vztáhne-li tuto zásadu Ústavní soud k výkladu § 185 trestního zákoníku, vyvstávají podle něj v praxi následující výkladové a aplikační problémy související s projednávanou věcí.
78. V první řadě nelze trestní odpovědnost za znásilnění vyloučit z důvodu existence nebo naopak absence okolností, které nejsou v trestním zákoně obsaženy. V tomto směru zřejmě nejčastěji zmiňovanou je okolnost odporu oběti. Již pouhým jazykovým výkladem § 185 trestního zákoníku je podle Ústavního soudu zřejmé, že odpor oběti není podmínkou trestní odpovědnosti pachatele (a v některých typových případech ani být nemůže, například u tzv. absolutní bezbrannosti oběti). K opačnému závěru Ústavní soud nedospěl ani za použití jiných výkladových metod, ba právě naopak. Jakkoliv je zřejmé, že dispozice právní normy vyjádřená slovesem "donutit" nutně předpokládá nějaký druh negativního mentálního vztahu donucované osoby k vnucené aktivitě, kladení odporu je podstatně závažnější formou takového vztahu. Nejenže taková podmínka by šla nepřípustně nad rámec zákona, ale navíc by přehlížela dynamiku mezilidských vztahů a situací (resp. vědeckých poznatků o ní), v nichž k páchání sexualizovaného násilí dochází. Okolnosti, za nichž je nekonsenzuální sexuální jednání často pácháno, totiž účinné projevení odporu (nebo i jen nesouhlasu) vylučují. Vázáním trestní odpovědnosti na tuto skutečnost, začasté pachatelem přinejmenším podvědomě využívanou, je typickým příkladem ústavně nepřijatelného potvrzování beztrestnosti závažného porušování lidských práv.
79. Zároveň si je Ústavní soud vědom, že otázka odporu a nesouhlasu oběti je začasté ne zcela srozumitelně dávána do souvislosti s problematikou dokazování některých znaků znásilnění, zejména úmyslu pachatele. Důkazní nouzi, z pochopitelných důvodů často doprovázející případy sexualizovaného násilí, je pak nutné posuzovat vždy striktně individuálně. Ústavní soud ani v nejmenším nezpochybňuje frekventovanost důkazní nouze v praxi, stejně jako její jediný ústavně přijatelný výsledek, jímž je aplikace hodnotícího pravidla in dubio pro reo. Zároveň je však třeba trvat na co nejsrozumitelnějším oddělení závěrů právních (podmínek trestní odpovědnosti) a skutkových.
80. Smyslem uvedených úvah Ústavního soudu bylo upozornit na nepřípustnost tendencí vytvářet paralelní pravidla, z nichž je pak v praxi dovozována absence trestní odpovědnosti pachatele. Nutnost řádného rozdělení skutkových a právních závěrů vyplývá rovněž ze snahy minimalizovat negativní dopady trestného činu a trestního řízení na oběť. Z odborné literatury vyplývá, že z hlediska prevence sekundární viktimizace se jako hlavní jeví aplikace principů tzv. procedurální spravedlnosti. Jinak řečeno, oběti obvykle významněji hodnotí, zda řízení jako celek probíhalo korektně, než jeho konečný výsledek [viz např. Čírtková, L., Vitoušová, P., Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů: příručka pro pomáhající profese. Praha: Grada, 2007. str. 16]. Výběr jazykových prostředků, které používají orgány činné v trestním řízení, tudíž přesahuje juristické "slovíčkaření". Odůvodňováním svých postupů by neměly vytvářet falešný dojem, že systém právních norem (na rozdíl od konkrétních důkazních obtíží) je nakloněný v neprospěch obětí. Nelze podceňovat vliv volby procesních postupů na rozsah latentní kriminality, jejíž neodhalení nejen neviditelně ničí životy významné části společnosti, nýbrž umožňuje páchání dalších trestných činů (viz bod 42).
81. Další skutečností, jejíž absence nemůže bránit vzniku trestní odpovědnosti, je konkrétní pohnutka (neboli motiv) pachatele. Z normativního hlediska je i zde nejpodstatnější, že zákon žádný motiv (např. uspokojení pohlavního pudu) jako znak dané skutkové podstaty nepředpokládá (na rozdíl od jiných trestných činů). To nicméně nevylučuje, aby určitý motiv pachatele mohl být u hraničních případů rozhodný pro stanovení trestnosti konkrétního skutku.
VII. Aplikace uvedených principů na případ stěžovatelek
82. Širší rozsah shrnutí obecných závěrů v tomto nálezu byl podle Ústavního soudu namístě s ohledem na specifické okolnosti daného řízení. V první řadě je to samotný počet stěžovatelek, jejichž tvrzení o znásilnění podezřelým se týká odlišných situací. Jediným možným řešením je posoudit každý z těchto skutků zvlášť, což policejní orgán a státní zastupitelství učinily. De facto tak bylo napadeno pět rozhodnutí policejního orgánu, týkajících se pěti skutků, a deset rozhodnutí o opravných prostředcích proti nim. Proto i Ústavní soud považuje za nutné úvahy ke skutkům (a subjektivním právům) týkajícím se každé stěžovatelky pečlivě oddělit. Dalším důvodem je i skutečnost, že podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí netrpí "souhrnnými" ústavními deficity, kvůli kterým by bylo nutné je zrušit.
83. Přesto však na tomto místě považuje za nutné se alespoň stručně vyjádřit k některým obecnějším nedostatkům napadených rozhodnutí, které sice samy o sobě nepředstavují porušení základních práv a svobod stěžovatelek, avšak prohlubují dílčí pochybení uvedená níže.