Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Z. Y., 2) T. U., 3) R. S., 4) M. Q., 5) K. L. (jedná se o pseudonymy), všech zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 12. 2022 č. j. 3 KZN 1106/2022-25, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 29. 8. 2022 č. j. 2 ZN 1204/2022-17 a proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Odboru obecné kriminality ze dne 17. 5. 2022 č. j. KRPA-114169-1/TČ-2022-001373, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
I. Vyrozuměním Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 12. 2022 č. j. 3 KZN 1106/2022-25, usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 29. 8. 2022 č. j. 2 ZN 1204/2022-17 a usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Odboru obecné kriminality, ze dne 17. 5. 2022 č. j. KRPA-
-114169-1/TČ-2022-001373 byla porušena ústavní práva 4. stěžovatelky vyplývající z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 12. 2022 č. j. 3 KZN 1106/2022-25, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 29. 8. 2022 č. j. 2 ZN 1204/2022-17 se v části týkající se 4. stěžovatelky ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a 90 Ústavy. Zároveň stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud výsledné rozhodnutí anonymizoval.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v souvislosti s trestním řízením vedeným proti bývalému radnímu statutárního města X a poslanci Parlamentu České republiky D. F. (dále jen "podezřelý") pro podezření, že se mezi roky 2015 až 2020 alespoň pokusil znásilnit přinejmenším 9 žen. K zahájení trestního řízení došlo poté, co informace o chování podezřelého a výpovědi domnělých obětí zveřejnilo dne 25. 5. 2021 několik médií. Všech pět stěžovatelek následně orgánům činným v trestním řízení popsalo jednotlivé útoky, které považují za trestné.
II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
3. Po téměř rok trvajícím prověřování, Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III, Odbor obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") zahájila dne 7. 3. 2022 trestní stíhání podezřelého pro tři dílčí skutky (týkající se jiných obětí), kterými podle jejího názoru naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Za spáchání těchto skutků byl podezřelý následně obžalován, přičemž v době rozhodování Ústavního soudu byl pravomocně odsouzen.
4. Dne 8. 4. 2022 policejní orgán rozhodl podle § 23 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") o vyloučení části dané trestní věci, týkající se jednání vůči stěžovatelkám a jedné další poškozené, z rozsáhlého společného řízení. Následně napadeným usnesením rozhodl o odložení dané trestní věci, neboť nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak.
II.a Rozhodnutí policejního orgánu
5. Policejní orgán v obecné rovině označil chování podezřelého za sexuálně predátorské, avšak svojí intenzitou či provedením, popř. jinými okolnostmi, nenaplnilo zákonem požadované znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, a to ani ve stadiu pokusu. Z toho důvodu bylo jedinou možností trestní věc odložit. Následně se policejní orgán konkrétně věnoval individuálním skutkům.
6. První stěžovatelka policejnímu orgánu uvedla následující skutečnosti. S podezřelým se seznámila přes sociální sítě v lednu 2016 a v březnu ho pozvala na večírek skupiny lidí v jejím bytě, kde hodně pila alkohol. Aniž by si vybavovala detaily, ocitla se s podezřelým na pokoji, kde se nejprve líbali. Podezřelý se na ní vrhl, přestože si myslí, že verbálně protestovala. Následně vzal noční stolek a přitlačil ho ke dveřím. Bála se a byla paralyzována. Neví, zda se svlékla sama, nebo ji svlékl podezřelý. Ví, že sex nechtěla, a když k němu došlo, byla zcela nehybná a nebyla schopna se bránit.
7. Policejní orgán po vyhodnocení provedených důkazů (podaných vysvětlení účastníků večírku a zajištěné komunikace mezi stěžovatelkou a kamarádkou, které se po činu svěřila) dospěl k závěru, že podezřelý poškozenou do pohlavního styku "v podstatě natlačil" a využil její opilosti. Nezjistil však, že by její stav bylo možné považovat za bezbrannost. Poškozená nebyla schopna uvést, jak dávala najevo, že pohlavní styk nechce.
8. Druhá stěžovatelka uvedla, že se s podezřelým seznámila v létě roku 2016 a v prosinci téhož roku byla s ním, jeho kamarádem a svou kamarádkou v baru. Následně se rozhodli jít do bytu podezřelého a poté, co se její kamarádka s druhým mužem odebrali do jednoho z pokojů, zůstala stěžovatelka s podezřelým o samotě. Jeho pokusy o líbání fyzicky i verbálně odmítla. Její kamarádka chtěla v bytě přespat, což k tomu přimělo i stěžovatelku, neboť původně jí měla nocleh zajistit právě tato kamarádka. Podezřelý stěžovatelce nabídl možnost se osprchovat, čehož využila, aniž by v tom spatřovala jakýkoliv jeho úmysl. Podezřelý najednou vlezl nahý za ní do sprchy s nasazeným kondomem a začal na ni sahat a přitahovat ji k sobě. Stěžovatelka znovu pohlavní styk s ním (minimálně třikrát) verbálně odmítla a stála k němu zády (přišlo jí to bezpečnější), avšak on se jí dále dotýkal i na intimních místech. Mluvila na něj důrazně, avšak nekřičela. Sprchu nemohla opustit, neboť podezřelý stál ve dveřích. Po asi třech minutách jí chytil oběma rukama v pase a vsunul do ní penis. Ještě jednou se slovně ohradila, následně už jeho jednání strpěla. Nehýbala se, byla paralyzována. Nechtěla jít do fyzického konfliktu. Po činu naléhala na svou kamarádku a z bytu odešly.
9. Po vyhodnocení důkazů (podaných vysvětlení osob, kterým se poškozená svěřila, a elektronické komunikace) dospěl policejní orgán k závěru, že k naplnění znaků znásilnění nedošlo. Svým přátelům se stěžovatelka svěřila až v roce 2021, kdy se problematický vztah podezřelého k ženám začal veřejně řešit. Výpovědi těchto osob tak odráží to, jak stěžovatelka událost prožívala po letech. Druhá žena přítomná daný večer v bytě uvedla, že oba kluci zjevně očekávali pohlavní styk a ona sama k němu svolila, i když o něj nijak nestála. Oba svědci hodnotili situaci tak, že mezi podezřelým a stěžovatelkou se schyluje k intimnostem. Stěžovatelčina kamarádka uvedla, že ona byla iniciátorkou odchodu z bytu, a to proto, že podezřelý chtěl mít pohlavní styk i s ní, což ji znechutilo. Zajištěná komunikace dokládá naštvání podezřelého, že obě ženy odešly a stěžovatelka se mu omlouvá a domlouvá si s ním další schůzku. Podezřelý vznáší explicitní sexuální návrh, který stěžovatelka neodmítá s tím, že i včera souhlasila. Jde-li o dění v koupelně, stojí proti sobě tvrzení obou zúčastněných. Podle policejního orgánu je otázkou, jak mohl průběh vnímat podezřelý. Stěžovatelka sama uvedla, že po chvíli naštvaně odešel, když pochopil, že je jí pohlavní styk nepříjemný. Z důvodů uvedených rozporů v provedených důkazech nelze tedy podezřelého obvinit.
10. Třetí stěžovatelka v podaném vysvětlení uvedla, že se s podezřelým setkala v srpnu 2017 ve vlaku do Rumunska, kde s ní náhodou seděl v kupé. Během cesty se začali bavit a konzumovat alkohol. Podezřelý si záměrně sedl mezi ni a její kamarádku a začal ji osahávat na vnitřní straně stehen. Přitom opakovaně vznášel vulgární sexuální návrhy, které stěžovatelka odmítla. Přesto jí podezřelý dále sahal na stehna a pokračoval až k intimním partiím, kterých se přes legíny asi dvakrát dotkl. Dala si proto na klín tašku. Druhý den měla od jeho dotyků na stehně modřiny.
11. Popsané jednání podezřelého vzal policejní orgán za prokázané (potvrzené výpovědí stěžovatelčiny kamarádky). Nenaplňuje však podle jeho názoru znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, a to ani ve stadiu pokusu. Při přesvědčování stěžovatelky k pohlavnímu styku ji nikterak neomezoval v osobní svobodě. Stěžovatelka nebyla s podezřelým sama a nenacházela se v bezvýchodné situaci. Nemusela jeho jednání snášet po tak dlouhou dobu, neboť mohla z kupé odejít. V situaci, kdy stěžovatelka neučinila nežádoucímu jednání přítrž, lze podezřelému jen stěží prokázat naplnění subjektivní stránky (úmyslného zavinění) trestného činu. Jednání podezřelého lze hodnotit jako přestupek, avšak jeho odpovědnost již zanikla uplynutím promlčecí doby.
12. Čtvrtá stěžovatelka uvedla, že v roce 2015 (před svými osmnáctými narozeninami) měla s podezřelým krátký poměr. Stěžovatelka vždy trvala na použití kondomu, avšak podezřelý si jej během jejich posledního styku sundal bez jejího vědomí. Na její námitku reagoval tím, že už je to jedno a pokračoval v souloži. Byla z toho v šoku a nebránila se.
13. Porušení dohody o chráněném pohlavním styku nenaplnilo podle policejního orgánu znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, neboť stěžovatelka na takové jednání posléze přistoupila. Slovní nesouhlas poškozené nepřekonal podezřelý ani násilím, ani pohrůžkou násilí. I toto jednání by mohlo být hodnoceno jako přestupek, nicméně odpovědnost za něj zanikla uplynutím promlčecí doby.
14. Pátá poškozená uvedla, že poté, co se s podezřelým v roce 2016 seznámila, jej pozvala k sobě domů s výslovným upozorněním, že nejde o pozvánku k sexu. Po ulehnutí do postele na ni však začal podezřelý sahat a přemlouvat ji (a to i vulgárně) k pohlavnímu styku. Stěžovatelka jej odstrkovala, nicméně nátlak trval tak dlouho, až podlehla. Následně se stěžovatelka domnívala, že podezřelý má zájem o vztah, pročež další sexuální aktivity byly konsensuální.
15. Podle policejního orgánu nátlak podezřelého nepřekročil podobu vyžadovanou v § 185 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť nebylo užito násilí ani pohrůžka násilí a stěžovatelka zároveň nebyla ve stavu bezbrannosti.
II.b Rozhodnutí dozorového státního zastupitelství
16. Proti usnesení policejního orgánu podaly stěžovatelky stížnost, kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 (dále též "dozorové státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. Podle jeho názoru policejní orgán řádně odůvodnil nutnost odložení věci. Důkazy nehodnotil selektivně či dokonce na základě stereotypů o obětech sexualizovaného násilí. Naopak státní zastupitelství na odůvodnění policejního orgánu odkázalo s tím, že jej doplnilo v reakci na námitky stěžovatelek. Rozsah dokazování byl v případě každé stěžovatelky jiný. Znalecké posudky nepožívají větší důkazní síly, a to ani v oblasti psychologie a psychiatrie, kde mají omezený a podpůrný význam. Závěr o pravdivosti výpovědi dokonce znalcům nepřísluší. U žádné z poškozených nevznikly pochybnosti o jejich obecné věrohodnosti. To však samo o sobě neznamená, že lze učinit závěr o spáchání trestného činu. Ostatně nadužívání znaleckého zkoumání je i významným zdrojem sekundární viktimizace. Při hodnocení toho, zda byl spáchán trestný čin znásilnění, je nutné hodnotit i chování poškozených. Nikoliv však z důvodu přenášení viny, nýbrž z důvodu řádného vyhodnocení subjektivní stránky trestného činu, tedy jak situaci vnímal podezřelý. Typicky půjde o hodnocení toho, zda z chování oběti mohl pachatel seznat její nesouhlas nebo odpor k jeho jednání. Ke konkrétním případům jednotlivých stěžovatelek pak státní zastupitelství uvedlo následující.
17. Námitkám první stěžovatelky nemohlo státní zastupitelství přisvědčit v tom, že by policejní orgán nesprávně hodnotil předložené důkazy. Tvrzení obsažená ve stížnosti jdou nad rámec stěžovatelkou podaného vysvětlení. Za akt násilí nelze považovat přisunutí nočního stolku ke dveřím. Stěžovatelka se nepokusila z pokoje odejít a sama uvedla, že neví, proč podezřelý stolek ke dveřím přisunul. Násilné chování či agresi podezřelého nepotvrdila ani žádná svědecká výpověď.
18. Jde-li o skutek týkající se druhé stěžovatelky, neshledalo státní zastupitelství v postupu policejního orgánu podstatné pochybení. Skutečnost, že policejní orgán opomněl zhodnotit některé důkazy, nemělo v dané věci vliv na správnost jeho závěrů. Policejní orgán řádně vyhodnotil klíčové svědecké výpovědi obou osob nacházejících se v bytě s podezřelým a stěžovatelkou. Zejména jde-li o výpověď stěžovatelčiny kamarádky, neshledalo státní zastupitelství žádný důvod, pro který by mohla chtít stěžovatelku poškodit. Obsah svědecké výpovědi je pak podporován i elektronickou komunikací podezřelého se stěžovatelkou, kterou si policejní orgán vyžádal celou.
19. Důvodnost nemohlo státní zastupitelství přiznat ani námitkám třetí poškozené. Prokázané jednání podezřelého nelze kvalifikovat jako znásilnění. Dotyky podezřelého na intimních partiích nelze považovat za pohlavní styk. Zároveň nešlo o pokus násilného vynucení pohlavního styku. Podezřelý se zřejmě domníval, že svou neodbytností stěžovatelku přesvědčí. Zároveň dané jednání nelze kvalifikovat ani jako trestný čin výtržnictví, za jehož spáchání by trestní odpovědnost podezřelého beztak zanikla v důsledku uplynutí promlčecí doby.
20. V případě čtvrté stěžovatelky se nejprve státní zastupitelství muselo vyjádřit k námitce, podle níž policejní orgán jeden skutek zcela opomněl (násilná snaha o vynucení pohlavního styku na první schůzce, které podezřelý zanechal až poté, co mu stěžovatelka zalhala, že má menstruaci). Ačkoliv nelze popsané chování bagatelizovat, nedosahuje intenzitou typové závažnosti běžně postihovaného pokusu znásilnění. Jednání, kterým se policejní orgán zabýval, označilo státní zastupitelství za zavrženíhodné a amorální. Nenaplňuje však všechny znaky uvedeného trestného činu. Nelze hovořit o bezbrannosti, neboť jednání podezřelého bylo podle státního zastupitelství primitivní reakcí nezralého jedince, nikoliv sofistikovaným jednáním.
21. Ve vztahu k námitkám páté poškozené státní zastupitelství uvedlo, že podezřelý nevyvíjel nepřetržitý nátlak a po každém jejím odmítnutí ho na čas (třeba půl minuty) zanechal. Vzhledem k délce tohoto nátlaku podlehla. Nelze tedy dospět k závěru, že podezřelý překonal vážně míněný odpor stěžovatelky. Mohl se domnívat, že poškozená s pohlavním stykem nakonec souhlasí (i přes počáteční nevoli), resp. mohl jednat v tzv. negativním skutkovém omylu (tentýž závěr lze dovodit i u první a čtvrté stěžovatelky). V tomto případě pak nebylo namístě jakkoliv doplňovat dokazování, neboť navržené výpovědi mohly pouze potvrdit to, co stěžovatelka svědkům říkala s odstupem několika let.
II.c Rozhodnutí dohledového státního zastupitelství
22. Protože stěžovatelky nesouhlasily s usnesením obvodního státního zastupitelství, podaly podnět k výkonu dohledu, který Městské státní zastupitelství v Praze (dále též "dohledové státní zastupitelství") odložilo výše uvedeným vyrozuměním pro nedůvodnost. V první řadě odmítlo námitku porušení zásady legality, která neznamená, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obstarávat pouze důkazy proti podezřelému a podle toho následně zahájit trestní stíhání. Závěr o tom, zda došlo v konkrétní věci k naplnění vyššího stupně podezření, je v diskreci příslušných orgánů činných v trestním řízení, které jej musí přezkoumatelně odůvodnit. Totéž platí pro rozhodnutí o rozsahu dokazování. Dále se vyrozumění ztotožňuje s názorem, že orgány činné v trestním řízení musí hodnotit rovněž chování poškozených, neboť je důležité pro posouzení toho, jak situaci mohl vnímat podezřelý. Nelze souhlasit se stěžovatelkami, že de lege lata je možné nesouhlas s pohlavním stykem předpokládat.
23. Námitky první stěžovatelky podle státního zastupitelství neobstojí, neboť její hodnocení provedených důkazů neodpovídá jejich kontextu a je z velké části spekulativní. Za logičtější hodnocení je třeba považovat, že přistrčení nočního stolku ke dveřím pokoje mělo být gestem vůči ostatním přítomným, tedy jako symbolický zátaras před vstupem do pokoje, nikoliv jako prostředek bránící stěžovatelce v odchodu. Ostatně takové "zatarasení" dveří nočním stolkem nelze považovat za násilí ve smyslu trestního zákoníku. Samotná výpověď stěžovatelky je kusá a nelze z ní dovodit užití násilí či zneužití bezbrannosti.
24. Jde-li o námitky druhé stěžovatelky, ani její vlastní popis událostí neodpovídá naplnění znaků trestného činu znásilnění. Ačkoliv verbálně vyjádřila nesouhlas s jednáním podezřelého, nepopisuje jeho jednání tak, že by obsahovalo násilí, jemuž by kladla fyzický odpor. Nerespektování nesouhlasu nelze bez dalšího považovat za násilí. Podle popisu stěžovatelky nešlo o situaci, v níž by vyjádřila odpor například tak, aby pachatel musel násilím změnit polohu jejího těla. O spáchání trestného činu nesvědčí ani nepřímé důkazy, jichž se stěžovatelka dovolává, neboť ty pouze dokazují, jak psychicky zraňující celá událost pro stěžovatelku byla. Oprávněně na událost lze nahlížet jako na nechtěné a nevítané setkání s mužem, který ji pouze bezohledně zneužil pro své uspokojení. To však samo nepostačuje k závěru o spáchání trestného činu znásilnění. Ačkoliv tedy nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka ohledně svých pocitů a interpretace dané situace lhala, nepostačují tyto skutečnosti k závěru o spáchání trestného činu. Ani nový důkaz e-mailem svědkyně přítomné se stěžovatelkou daný večer v bytě podezřelého, ve kterém připustila, že "byla ten večer taky znásilněna", nesvědčí o jednání podezřelého. Vypovídá spíše o pozdějších pocitech svědkyně týkajících se předmětného večera. Svědkyně zřejmě chápe pojem znásilnění (podobně jako stěžovatelka) jinak než zákonodárce.
25. U námitek týkajících se třetí stěžovatelky dospělo i dohledové státní zastupitelství k závěru, že jednání podezřelého nedosáhlo intenzity požadované trestním zákoníkem. Mělo spíše povahu obtěžujícího přesvědčování a nátlaku na poškozenou, aby s pohlavním stykem souhlasila. Cílem podezřelého zřejmě nebylo dosáhnout pohlavního styku v kupé plném lidí. S odkazem na komentářovou literaturu vyrozumění uvádí, že osahávání na vnitřní straně stehen lze jen stěží označit za pohlavní styk, a to i za situace, kdy mělo dojít k letmému dotyku na genitáliích. Záměr podezřelého spočíval spíše ve vyvolání zájmu o pohlavní styk, nikoliv v pohlavním uspokojení.
26. Dohledové státní zastupitelství nepřisvědčilo ani námitkám čtvrté stěžovatelky. Jde-li o jednání, kterým se policejní orgán nezabýval, nenaplňovalo znaky znásilnění. Jednání podezřelého nedosahovalo zákonem požadované intenzity. Trestní odpovědnost nelze dovodit ani na základě procesně nepoužitelných vyjádření stěžovatelky směrem k médiím, ani na slovní "ekvilibristice" se zaměňováním slov strhávat a sundávat (silonky). Za podstatné lze naopak považovat to, že stěžovatelka v dané době nepovažovala situaci za "nijak zásadní". Neexistuje totiž jeden standardizovaný způsob sexuálního chování a je třeba připustit, že určitá forma nátlaku se může během počáteční fáze sexuálního styku objevit. Takový nátlak není vždy násilím ve smyslu § 185 trestního zákoníku. Důležitým vodítkem je vnímání všech aktérů v době styku. Aktuální odlišné vnímání prvního setkání s podezřelým lze podle státního zastupitelství dát do souvislosti s medializací celé kauzy, jakož i následným jednáním podezřelého spočívajícím v sundání kondomu během dalšího styku. Ani tento druhý skutek však není podle českého právního řádu znásilněním. Zároveň nelze z výpovědi stěžovatelky dovodit její bezbrannost (sama uvádí projevení verbálního nesouhlasu a "nijak důrazné odstrčení").
27. K námitkám páté stěžovatelky vyrozumění uvádí, že vlastní stav rezignace, který popsala, nelze považovat za paralýzu či neschopnost vnímání děje. Z dalšího dokazování (výslechu přátel stěžovatelky a jejího terapeuta) lze zjistit pouze to, jak událost stěžovatelka interpretovala s odstupem několika let. Jakkoliv lze její pocity zneužití stěžovatelem považovat za oprávněné, nejsou samy o sobě důkazem o jejím znásilnění.
III. Argumentace stěžovatelek
28. Stěžovatelky v obecné rovině namítají, že v českém ústavním pořádku by se jejich ústavním právům mělo dostat soudní ochrany. Navíc v otázce viny mohou podle Ústavy a Listiny rozhodovat pouze soudy. Podle stěžovatelek není v dané věci sporu o skutkovém stavu. Stěžovatelky v rámci trestního řízení vznesly tzv. hájitelná tvrzení, která navíc nebyla policií odmítnuta z důvodu důkazní nouze. Spornou je tak pouze otázka, zda je zjištěný skutkový stav relevantní z hlediska obsahu norem trestního práva hmotného. Oprávnění státního zástupce posoudit "hraniční" případy jako netrestné nemůže vyloučit právo poškozených na soudní ochranu jejich práv. V dané věci je totiž netrestnost jednání podezřelého navýsost sporná. Došlo-li přitom nepochybně k brutálnímu zásahu do práv stěžovatelek, nemůže tento spor rozhodnout nesoudní orgán.
29. V dané věci se orgány státního zastupitelství dopustily trestněprávní "dematerializace" jednání, které je formálně trestné. Tím bylo vykonání soulože proti vůli stěžovatelek, u nichž bylo zřejmé, že pohlavní styk nechtějí, čemuž se podezřelý rozhodl vzdorovat jednáním s různou mírou implicitního nebo explicitního násilí a fyzické převahy či zneužití bezbrannosti. Došlo tedy k naplnění všech znaků znásilnění. Orgány činné v trestním řízení však vytvořily koncepci "kvalifikovaného nesouhlasu", aniž by přesně stanovily její hranice (zjevné pouze je, že nestačí opakovaný verbální nesouhlas a fyzické odstrkování). Podobně mimozákonnou koncepci napadená rozhodnutí uvádějí u kvalifikace násilí, které musí být "vyšší intenzity". U třetí stěžovatelky, v jejímž případě není pochyb ani o intenzitě násilí, ani odporu vůči němu, pak orgány činné v trestním řízení přišly s koncepcí nedostatečné intenzity pohlavního styku, rovněž nevysvětlenou (ani kvalitativně, ani kvantitativně). Ačkoliv tedy byly všechny znaky trestného činu naplněny, byla trestní věc odložena na základě nenaplnění jiných znaků. U jiných trestných činů přitom k ničemu takovému nedochází.
30. Stěžovatelky odmítají úvahu státního zastupitelství o různých standardech sexuálního chování. Jediným přijatelným standardem je oboustranný souhlas, přičemž překonávání nesouhlasu je trestné. Nepřijatelné jsou rovněž úvahy, že třetí stěžovatelka mohla opustit vlakové kupé. Orgány činné v trestním řízení v dané věci interpretovaly právo ve prospěch podezřelého za hranicí přípustnosti.
31. Dne 28. 5. 2024 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, k němuž stěžovatelky připojily stejnopis rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl podezřelý pravomocně odsouzen za spáchání tří skutků naplňujících znaky znásilnění. Podle stěžovatelek se tyto skutky neodlišují od jejich případů.
IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelek
32. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení.
33. Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Pojetí institutu veřejné žaloby, které zastávají stěžovatelky, neodpovídá jejímu zakotvení v českém právním řádu. Státní zastupitelství je jediným orgánem, kterému přísluší posoudit podmínky pro podání obžaloby. Nelze-li dospět k závěru o naplnění všech znaků nějakého trestného činu, nelze zahájit trestní stíhání. Jde-li o hodnocení jednotlivých znaků dané skutkové podstaty v případech jednotlivých stěžovatelek, odkazuje vyjádření na odůvodnění napadených rozhodnutí. V obecné rovině konstatuje, že stěžovatelky vykládají příliš široce pojem bezbrannosti, neboť zaměňují vnitřní prožívání s nemožností projevit fyzicky vůli ve vnějším světě. V zásadě tím opomíjejí nezbytný prvek zavinění pachatele, který musí být přinejmenším srozuměn s bezbranností oběti. Z ničeho však nevyplývá, že by se oběti nacházely ve stavu, který by jim znemožňoval manifestovat svou vůli. Zároveň vyjádření zdůrazňuje, že v dané věci došlo k pečlivému zvážení, které ze skutků budou následně obžalovány. Tyto skutky vykazují podstatné odlišnosti od jednání popsaného stěžovatelkami.
34. Obvodní státní zastupitelství se k ústavní stížnosti vyjádřilo tak, že v dané věci bylo provedeno dostatečné dokazování, odvislé od povahy každého jednotlivého jednání. Následně vyjádření obsáhle vyjmenovává jednotlivé provedené důkazy a dospívá k závěru, že orgány činné v trestním řízení vynaložily veškerou snahu, kterou od nich lze rozumně požadovat. Ostatně stěžovatelky ani nenamítají, že by v dané věci nebyl dostatečně objasněný skutkový stav či byl porušen jakýkoliv z pěti aspektů práva na účinné vyšetřování vyplývajících z ustálené judikatury. Stěžovatelky se naopak domáhají konkrétního výsledku dané věci, což jim však právní řád negarantuje. Stěžovatelkami předestřené úvahy o roli veřejné žaloby nemají svou oporu v právním řádu České republiky. Orgány státního zastupitelství odpovídají za zákonnost celého řízení a zahájení trestního stíhání. Všechny sporné otázky trestní odpovědnosti podezřelých musí státní zastupitelství vyhodnotit samo. Právní závěry stěžovatelek jsou založeny na zjednodušeních a generalizacích. V dané věci nejde o ryze právní spor. Odlišné právní závěry vyplývají z odlišných skutkových závěrů. Konkrétní výhrady se pak omezují na polemiku týkající se způsobu vyjádření nesouhlasu s pohlavním stykem. K tomu považuje obvodní státní zastupitelství vždy nutné hodnotit projevy obětí, neboť jde o klíčový důkaz při hodnocení subjektivní stránky trestného činu. Zároveň je nutné ctít zásadu presumpce neviny a vypořádat se s obhajobou podezřelého. Ve svých námitkách stěžovatelky pomíjejí podrobnou argumentaci, kterou se státní zastupitelství vypořádalo s otázkou naplnění všech znaků znásilnění a kterou opřelo o ustálenou rozhodovací praxi. Za násilí nelze považovat neodbytnost, přemlouvání, slovní naléhání nebo psychickou manipulaci. Z uvedených důvodů označuje vyjádření ústavní stížnost za nedůvodnou.
35. Policejní orgán ve vyjádření uvedl, že hlavní zpracovatel případu již není u policejního orgánu služebně zařazen. Podle vyjádření však napadené rozhodnutí vydal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, což ostatně potvrdilo i dozorové státní zastupitelství.
36. Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovatelkám na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatelky setrvaly na své argumentaci. Vyjádření obvodního státního zastupitelství podle stěžovatelek nepolemizuje s uplatněnými námitkami. Zároveň stěžovatelky nesouhlasí s tím, že by pod právo na účinné vyšetřování nespadalo právo na zahájení trestního stíhání, existují-li k němu shromážděné podklady. Otázka (ne)zahájení trestního stíhání (resp. podání obžaloby) není v neomezené diskreci orgánů veřejné žaloby. Nesplňují-li jejich právní závěry ani minimální nezbytnou míru konzistence, je namístě zásah Ústavního soudu. Ve zbytku pak obvodní státní zastupitelství recykluje své předchozí právní názory, když kupříkladu ve věci první stěžovatelky fakticky zaujímá stanovisko "byla opilá, takže si za to může sama". V tomto směru pak replika obsáhle cituje veškeré vyjádřené právní názory týkající se první stěžovatelky. Z této výměny názorů stěžovatelky dovozují, že se pokoušely velmi podrobně polemizovat se stručnými, zjednodušenými a škodlivými úvahami orgánů činných v trestním řízení o vině první stěžovatelky za její znásilnění. Na podrobnou argumentaci stěžovatelek však napadená rozhodnutí nereagují. Proto stěžovatelky na předchozí argumentaci odkazují a v souvislosti s ní namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Vyjádření městského státního zastupitelství podle stěžovatelek fakticky přiznává některé problematické aspekty celé věci. Kupříkladu je z něj zjevná snaha státního zastupitelství interpretovat pojem bezbrannosti jako jakéhosi objektivního stavu, přestože z podstaty věci jde o kategorii subjektivní, související s prožíváním oběti. Vyjádření dále vychází z jakési právní presumpce souhlasu oběti s pohlavním stykem, která může být vyvrácena teprve dostatečnou fyzickou obranou. Takový právní názor je však absurdní a vyvrací jej i komentářová literatura, kterou samo vyjádření cituje. Jde-li o interpretaci pojmu násilí, jsou stěžovatelky toho názoru, že již samotný pohlavní styk představuje použití síly a je tedy (pokud je proti vůli oběti) z podstaty věci násilím, bez ohledu na intenzitu nesouhlasu nebo odporu. I komentářová literatura označuje za násilí užití fyzické síly libovolné intenzity. Stejně tak pro naplnění znaků znásilnění postačuje nesouhlas libovolné intenzity, resp. absence souhlasu. Dále stěžovatelky poukazují na to, že podezřelý byl již odsouzen za skutky, které se svou podstatou nijak neliší od projednávaných skutků.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
37. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [viz body 27 a násl. nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14], ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
VI. Obecná východiska k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
38. Vzhledem k šíři argumentace uplatněné v napadených rozhodnutích a stěžovatelkami v ústavní stížnosti, jakož i v předchozích fázích trestního řízení a vzhledem k dílčím nedostatkům v nich obsažených, považuje Ústavní soud za nutné se nejprve obecně vyjádřit k tomu, jaké meze klade ústavní pořádek na vyšetřování a postih závažného porušování lidských práv pachateli trestné činnosti. V první řadě se bude zabývat otázkou obecných povinností státu potírat takovou trestnou činnost, jakož i otázkou organizace a kompetencí jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, kterou vznesly stěžovatelky. Teprve poté bude možné ozřejmit, jaké požadavky na činnost jednotlivých orgánů lze z těchto obecných závěrů dovodit, aby bylo možné jejich praxi považovat za ústavně konformní.
39. Obsáhlejší obecné závěry jsou podle Ústavního soudu nutné nejen důležitostí daného tématu v oblasti lidských práv, nýbrž i specifickými okolnostmi dané věci a případného vlivu rozhodnutí Ústavního soudu na další trestní řízení. Evropský soud pro lidská práva opakovaně uvedl, že orgány států vázaných Úmluvou nesmí svou činností vytvářet dojem beztrestnosti nebo bagatelizace sexualizovaného násilí (srov. např. rozsudek ze dne 12. 12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20). Jak širší skutečnosti týkající se dané problematiky (jednak absence zevrubné, srozumitelné judikatury Ústavního soudu a dále důležitost dané oblasti ve sféře lidskoprávní ochrany), tak níže uvedené skutkové okolnosti dané věci jsou důvodem, aby Ústavní soud obecná východiska svých závěrů vyložil obsáhleji a snížil tak riziko jejich dezinterpretace.
VI.a K povinnosti státu trestně postihovat závažná porušení lidských práv
40. Prvotním východiskem úvah o ústavní povinnosti státu kriminalizovat, stíhat a trestně postihovat určité jednání je tzv. doktrína horizontálního působení lidských práv. Neudržitelnost jakéhokoliv ospravedlnění porušování lidských práv byla jedním z důvodů jejich hlavní role v proměnách právního státu po druhé světové válce. Již od samotného počátku současného systému jejich mezinárodní ochrany vylučují lidská práva ze své podstaty nepostižitelnost jejich porušování. Doktrína v tomto směru hovoří o dvojí vzájemně propojené funkci lidských práv stojících jako právní štít proti svévoli státu (shield function) a zároveň jako prostředek postihu těch, kteří je sami porušují (sword function). Má-li demokratický právní stát brát vážně svůj závazek úcty k lidským právům (čl. 1 odst. 1 Ústavy) jakožto vlastnímu základnímu kameni, stojí mimo jakékoliv politicko-mocenské uvážení nejen možnost jejich porušování ze strany samotného státu, nýbrž i jakýchkoliv dalších osob. Pasivitu při postihu takového jednání je nutné chápat jako zvláštní formu absence respektu k lidským právům jako takovým. Ústavní pozitivní závazky státu přitom nedojdou naplnění prostým stanovením protiprávnosti takového jednání, nýbrž především vytvořením a udržováním systému účinných prostředků trestní ochrany práv tam, kde by vzhledem k důležitosti dotčených hodnot nebylo možné jakoukoliv jinou nápravu považovat za přiměřenou. Lapidárně řečeno, principy moderního státu vylučují jakoukoliv právní možnost trestní nepostižitelnosti závažného porušování lidských práv. V této oblasti tudíž dochází k prolomení doktríny suverenity zákonodárce při stanovování trestní politiky státu [srov. např. bod 29 a násl. nálezu ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 14/09].
41. Jde-li o konkrétní projevy uvedené doktríny, odkazuje Ústavní soud pro jejich podrobné rozvedení na závěry své vlastní ustálené judikatury [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16, nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15, nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20, nebo nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21], jakož i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, rozsudek ze dne 20. 12. 2007, Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, č. 7888/03, rozsudek ze dne 28. 5. 2015, Y. proti Slovinsku, č. 41107/10, rozsudek ze dne 27. 5 2021, J. L. proti Itálii, č. 5671/16, rozsudek velkého senátu ze dne 2. 2. 2021, X. a další proti Bulharsku, č. 22457/16, rozsudek ze dne 12. 12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20, nebo rozsudek ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, č. 6406/21). Stručným a pro účely tohoto řízení dostačujícím způsobem lze povinnosti státu v oblasti potírání již spáchaných trestných činů shrnout následujícím způsobem.
42. V podmínkách českého ústavního pořádku zavazuje uvedená doktrína v první řadě zákonodárce k přijetí hmotněprávní úpravy obecně kriminalizující jednání závažně porušující lidská práva a stanovující za jeho spáchání přiměřené sankce. Jedná se pouze o jeden z aspektů ochrany lidských práv, který musí spolu s ostatními (např. poskytování odborných sociálních služeb obětem kriminality nebo možnost zvýšené ochrany práv v jiných druzích řízení) vytvářet účinnou "souhru", podle jejíž kvality bude možné hodnotit úroveň jejich celkové ochrany. Podstatné však je, že bez odpovídající trestněprávní ochrany a viditelného postihu pachatelů nelze ochranu lidských práv považovat za dostatečnou. Nejde přitom primárně o naplnění principu odplaty ve prospěch již postižených obětí, nýbrž o vytvoření systému odrazujícího od páchání takového jednání v budoucnu. Státní moc, která takové jednání důsledně nepostihuje, vytváří obecný dojem o jeho beztrestnosti, a tím přispívá k celospolečenskému snižování úcty k lidským právům a jejich budoucímu ohrožení. Účinné potírání tohoto druhu kriminality je zároveň nutně závislé na podobě norem procesního práva. Ty má zákonodárce povinnost konstruovat nejen tím způsobem, aby byl postih závažného porušování lidských práv reálně dosažitelný, nýbrž aby rovněž nedocházelo k druhotné újmě potenciálních obětí, především zvlášť zranitelných.