Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana B. a 2) Jiřího C. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Klárou Kalibovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. srpna 2023 sp. zn. 4 Tm 11/2022, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, Antonína D. a Jindřicha F. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. srpna 2023 zaznamenaným v protokolu o hlavním líčení na č. l. 384 sp. zn. 4 Tm 11/2022, podle něhož se stěžovatelé nepovažují za zvlášť zranitelné oběti, byla porušena práva stěžovatelů na zachování lidské důstojnosti a osobní cti podle čl. 10 odst. 1, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se ve vztahu ke stěžovatelům ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a dosavadní průběh trestního řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen princip legality zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") je vedeno (dosud neskončeno) trestní řízení proti vedlejším účastníkům Antonínu D. a Jindřichu F. (dále jen "obžalovaní"). Ti se podle obžaloby měli jako mladiství dopustit trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku ve zkratce tím, že dne 28. 5. 2021 údajně nejprve slovně nadávali skupince osob včetně stěžovatelů "do buzerantů", proti čemuž se ohradil Pavel H. /jedná se o pseudonym/ (jehož ústavní stížnost proti témuž usnesení je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 2613/23; dále jen "Pavel H."). Po vzájemné potyčce některých členů obou skupin mělo dojít k fyzickému útoku ze strany obžalovaných na stěžovatele, kteří jsou nyní stranami trestního řízení v postavení poškozených. Dne 13. 1. 2023 vydal obvodní soud trestní příkaz č. j. 4 Tm 11/2022-270, kterým obžalované uznal vinnými ze spáchání trestného činu tak, jak je popsán v obžalobě. Proti trestnímu příkazu podali oba obžalovaní dne 22. 1. 2023 odpor.
3. Zmocněnkyně stěžovatelů, Mgr. Klára Kalibová, Ph.D., (dále jen "zmocněnkyně"), dne 10. 5. 2023 písemně požádala obvodní soud o to, aby při výsleších stěžovatelů "byla učiněna potřebná opatření k zabránění kontaktu s obžalovanými" ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen "zákon o obětech trestných činů"), neboť by setkání s nimi mohlo vyvolat stavy psychického diskomfortu, čímž by došlo k jejich sekundární viktimizaci.
4. Hlavní líčení se poprvé konalo dne 17. 5. 2023 a došlo během něj k výslechu obžalovaných. Stěžovatelé se jej nezúčastnili, přítomna byla pouze jejich zmocněnkyně. Hlavní líčení bylo odročeno na 21. 6. 2023, na němž došlo k výslechu znalce a dalších tří svědků. Opět byla přítomna pouze zmocněnkyně (v substitučním zastoupení). Státní zástupce navrhl výslech stěžovatelů, poté případně i jejich konfrontaci s obžalovanými. Následně bylo hlavní líčení odročeno na 2. 8. 2023.
5. Zmocněnkyně stěžovatelů dne 10. 7. 2023 podala námitku proti návrhu státního zástupce na provedení konfrontace, neboť podle ní pro takový postup nejsou splněny zákonné podmínky. Zároveň uvedla, že stěžovatelé naplňují znaky zvlášť zranitelných obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů a znovu požádala o jejich výslech v nepřítomnosti obžalovaných. Dne 19. 7. 2023 se zmocněnkyně opět domáhala vyjádření zejména ke statusu stěžovatelů jako zvlášť zranitelných obětí. Dne 20. 7. 2023 zaslal obvodní soud stěžovatelům přípis, ve kterém samosoudkyně sdělila, že se námitce proti návrhům státního zástupce nevyhovuje s ohledem na dosavadní výpovědi svědků a že trvá na výsleších stěžovatelů v přítomnosti obžalovaných.
6. Dne 2. 8. 2023 pokračovalo hlavní líčení, na které se stěžovatelé nedostavili, ačkoli během něj měli být vyslechnuti. Přítomni naopak byli oba obžalovaní a jejich obhájce, státní zástupkyně a zmocněnkyně, která opakovaně požadovala, aby stěžovatelé byli vyslechnuti v nepřítomnosti obžalovaných, neboť jsou zvlášť zranitelnými oběťmi, a proto musí být jejich žádosti vyhověno (§ 17 odst. 2 a § 20 odst. 4 téhož zákona). Uvedla, že stěžovatelé vyčkávají v blízkosti budovy soudu a jsou připraveni se na výslech dostavit, bude-li jim umožněno tento úkon podstoupit bez vizuálního kontaktu s obžalovanými. Samosoudkyně po výměně názorů se zmocněnkyní vyhlásila napadené usnesení ve znění:
"Soud nepokládá poškozené H., B. a C. za zvlášť zranitelné oběti ve smyslu zákona o obětech trestných činů."
7. K tomuto rozhodnutí samosoudkyně poskytla ústní odůvodnění, které je zaznamenané v protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 8. 2023 (č. l. 384 soudního spisu). Následně přerušila hlavní líčení na neurčito, a to za účelem vyhotovení usnesení o svém nevyloučení, neboť zmocněnkyně v průběhu hlavního líčení vznesla také námitku její podjatosti. I v rámci usnesení o nevyloučení ze dne 2. 8. 2023 č. j. 4 Tm 11/2022-387 (dále jen "usnesení o nevyloučení") se samosoudkyně vyjádřila ke statusu zvlášť zranitelných obětí. Stížnost proti němu zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2023 č. j. 67 Tmo 2/2023-447.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé se považují za zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, neboť podle obžaloby byl trestný čin spáchán pro jejich sexuální orientaci a ze stejného důvodu existuje zvýšené riziko jejich druhotné újmy. Doposud s nimi jako se zvlášť zranitelnými oběťmi bylo nakládáno, o čemž svědčí i poučení, které obdrželi od policejního orgánu. V průběhu trestního řízení nevyšlo najevo, že by tohoto postavení zneužívali a nebyla vyvrácena presumpce zvláštní zranitelnosti ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. Jako zvlášť zranitelným obětem jim náleží práva plynoucí mj. z § 17 a § 20 zákona o obětech trestných činů.
9. Stěžovatelé spatřují porušení svých práv ve formálně nesprávném postupu obvodního soudu při určení statusu zvlášť zranitelných obětí, nepřezkoumatelnosti tohoto postupu kvůli chybějícímu odůvodnění a věcné nesprávnosti spočívající v chybné aplikaci zákonných ustanovení.
10. Obvodní soud pochybil, když o tom, že stěžovatele nepovažuje za zvlášť zranitelné oběti, vydal napadené usnesení, neboť tento status není na rozhodnutí soudu závislý. Vyplývá přímo ze zákona o obětech trestných činů a může se v průběhu trestního řízení měnit. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat pouze v mezích stanovených zákonem a obvodní soud vydáním napadeného usnesení postupoval mimo svoji pravomoc. Stěžovatelé nesouhlasí, že samosoudkyně jako důvod toho, že jim status zvlášť zranitelné oběti nenáleží, uvedla mediální prezentaci Pavla H., s čímž oni sami nemají nic společného. Naopak, v návaznosti na článek, ve kterém byli zmíněni, se setkali s nenávistnými komentáři, které se jich dotkly. Otázku zvláštní zranitelnosti stěžovatelů samosoudkyně vypořádala i v rámci usnesení o svém nevyloučení, což je rovněž nepřípustné.
11. Stěžovatelé namítají, že podle § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů lze uskutečnit výslech v nepřítomnosti obžalovaných při plném zachování jejich práva na obhajobu, neboť by stále mohli klást stěžovatelům otázky prostřednictvím soudu. Za nesmyslný považují požadavek obvodního soudu na provedení rekognice a konfrontace. Opakují, že jakékoli vystavení kontaktu s obžalovanými je pro ně traumatizující a oslabuje jejich procesní pozici, neboť mají v jejich přítomnosti obavu vypovídat. Neuznání statusu zvlášť zranitelné oběti jim zároveň brání v uplatňování nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, protože potenciálně nebudou schopni své nároky pod nátlakem tvrdit a prokazovat. Postupem soudu dochází k porušení principu rovnosti zbraní. Stěžovatelé v této souvislosti upozorňují, že vůči samosoudkyni uplatnili další námitku podjatosti, protože podle nich hodnotí důkazy jednostranně a v jejich neprospěch.
12. Zvláštní zranitelnost obětí je třeba vykládat v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (dále jen "směrnice pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu"), která podle stěžovatelů neumožňuje obětem útoků motivovaných sexuální orientací s ohledem na zvýšené riziko sekundární viktimizace odepřít status zvlášť zranitelné oběti. Homofobní pohnutka útoku je přitom zřejmá z popisu skutku v obžalobě. Nepřiznání statusu zvlášť zranitelné oběti může vést k tomu, že orgány činné v trestním řízení i obhajoba budou stěžovatelům klást otázky směřující do jejich intimní sféry. Výslechem v přítomnosti obžalovaných může dojít k psychickému zhroucení stěžovatelů. Tímto postupem hrozí porušení práva na ochranu lidské důstojnosti.
13. Stěžovatelé konečně namítají i omezení přístupu k bezplatné odborné pomoci ve smyslu § 5 zákona o obětech trestných činů. Dosud jim rovněž svědčilo legitimní očekávání, že nebudou nuceni po skončení řízení po pachatelích vymáhat náhradu nákladů ve smyslu § 154 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"). Postupem soudu proto bylo porušeno i jejich vlastnické právo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, resp. v němž mělo dojít k porušení jejich základních práv. Stěžovatelé jsou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupeni advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
15. Stěžovatelé formulovali petit ústavní stížnosti tak, že k porušení základních práv mělo dojít postupem (tj. jiným zásahem) obvodního soudu, alternativně ústavní stížnost směřuje proti usnesení specifikovanému v záhlaví tohoto nálezu. Proti jinému zásahu orgánu veřejné moci lze ústavní stížností brojit subsidiárně, neexistuje-li rozhodnutí. V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (viz § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
16. Přípustnost ústavní stížnosti úzce souvisí s posouzením prvního okruhu námitek stěžovatelů, které se týkají tvrzeného porušení principu legality zakotveného v čl. 2 odst. 2 Ústavy vydáním napadeného usnesení. Proto Ústavní soud přípustnost posoudil v souvislosti se závěry popsanými v části V. 1. tohoto nálezu (viz zejména bod 48), na které tímto odkazuje.
IV.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelů
17. Ústavní soud si vyžádal vyjádření obvodního soudu, obvodního státního zastupitelství a obou obžalovaných. Na tuto žádost reagoval pouze obvodní soud, jehož vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovatelům na vědomí a poskytl jim příležitost k případné replice.
18. Obvodní soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a písemné vyhotovení usnesení o nevyloučení. Samosoudkyně dostatečně vysvětlila, proč stěžovatele nepokládá za zvlášť zranitelné oběti a proč nevyhověla jejich výslechu v nepřítomnosti obžalovaných, kteří jsou souzeni jako mladiství. Uvedla, že ani policejní orgán stěžovatele za zvlášť zranitelné oběti nepovažoval.
19. V následné replice stěžovatelé nejprve uvedli, že vyjádření obvodního soudu je zmatečné, protože vychází z odůvodnění usnesení o nevyloučení, nikoli z napadeného usnesení. Trvají na tom, že homofobní pohnutka napadení je zřetelně reflektována v popisu skutku v obžalobě. Stěžovatelé se nedomáhají omezení práva na obhajobu, neboť i v případě uplatnění opatření podle § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů by jim obžalovaní mohli klást otázky, nadto jsou ochotni provést i rekognici. Domáhají se pouze toho, aby úkony byly provedeny bez přímého fyzického kontaktu s obžalovanými. Stěžovatelé dále poukazují na to, že se obvodní soud vůbec nevypořádal s námitkou týkající se nesprávného procesního postupu při vydání napadeného usnesení, tj. porušení principu legality, ani s tím, že napadené usnesení neobsahuje odůvodnění a je nepřezkoumatelné.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Podstatou věci je otázka, zda a případně jakým způsobem mají orgány činné v trestním řízení posuzovat splnění zákonných podmínek statusu oběti či zvlášť zranitelné oběti (§ 2 odst. 2 a § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů). Tento status je předpokladem mj. pro přijetí opatření potřebných k ochraně před druhotnou újmou při účasti obětí a zvlášť zranitelných obětí na úkonech trestního řízení, např. dokazování, vystupují-li zároveň v postavení svědků (díl 5 zákona o obětech trestných činů).
21. Ústavní soud nejprve posoudil, zda obvodní soud překročil zákonný rámec své pravomoci, jestliže v souvislosti s opakovanými žádostmi stěžovatelů o zabránění kontaktu s obžalovanými během výslechu vydal napadené usnesení, podle kterého se stěžovatelé nepovažují za zvlášť zranitelné oběti (V. 1.). Následně Ústavní soud zkoumal, zda obvodní soud při výkladu a aplikaci relevantních ustanovení zákona o obětech trestných činů naplnil ústavní požadavky na ochranu základních práv stěžovatelů a z nich vyplývající povinnost státu předcházet vzniku druhotné újmy u obětí trestných činů (V. 2.). Na závěr se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami stěžovatelů, zejména možným porušením jejich práva vlastnit majetek, a to v souvislosti s nárokem na bezplatnou právní pomoc zmocněnkyně a bezplatnou odbornou (terapeutickou) pomoc (V. 3.).
V. 1.
K tvrzenému porušení principu legality vydáním usnesení
22. Podle stěžovatelů obvodní soud porušil princip legality zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny tím, že o neuznání jejich statusu zvlášť zranitelné oběti rozhodl usnesením. Podle jejich názoru jim tento status náleží ex lege, tj. splněním zákonných podmínek, nikoli na základě rozhodnutí soudu.
a) Obecná východiska
23. Ústavní soud předně připomíná trend prohlubování ochrany oprávněných zájmů obětí trestné činnosti jakožto jednoho z aspektů ústavní povinnosti státu chránit základní práva a svobody jednotlivců. V tomto ohledu již nepostačuje pouhé uplatnění represe vůči pachatelům trestné činnosti [srov. např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Aby bylo možné procesní postup obvodního soudu posoudit z hlediska ústavnosti, je nejprve nutné analyzovat relevantní ustanovení zákona o obětech trestných činů, potažmo související ustanovení trestního řádu.
24. Účelem zákona o obětech trestných činů jako samostatného trestního předpisu je posílení postavení obětí nejen v trestním řízení, ale i mimo něj [přiměřeně viz nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369, 345/2017 Sb.)]. Práva obětí upravená v tomto zákoně směřují primárně vůči státu, který selhal při jejich ochraně před pachateli trestných činů, a proto by měl toto své selhání alespoň částečně kompenzovat tak, aby byly zmírněny dopady trestného činu na osobnost obětí a jejich další život. Tohoto cíle lze dosáhnout jak procesními tak i mimoprocesními nástroji, které zajišťují mj. přístup k odborné pomoci, poskytování dostatečných informací, citlivé zacházení a ochranu před vznikem druhotné újmy.
25. Uvedený přístup se liší oproti historickému chápání role oběti v trestním řízení pouze jako objektu zájmu, tj. pramene důkazu (svědka), či procesního subjektu, resp. strany trestního řízení (poškozeného). I nadále ovšem nelze odhlížet od primárního účelu trestního řízení, kterým je řádné objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Naplnění tohoto účelu se přitom odehrává především mezi státem a pachatelem [srov. např. nález ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)]. V tomto ohledu je tedy stále třeba považovat poškozené, resp. oběti, za "vedlejší účastníky" trestně-procesního vztahu. V rámci tohoto vztahu má dojít především k vypořádání všech penězi ocenitelných nároků soukromoprávního charakteru, které vznikly v důsledku spáchání trestného činu [viz např. nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16].
26. Různé role od sebe však nelze oddělovat. Oběť podle zákona o obětech trestných činů (§ 2 odst. 2, potažmo § 2 odst. 4) bude mít v trestním řízení většinou i postavení poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu. I vůči poškozenému musí orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby úkony trestního řízení, kterých se účastní, anebo v rámci nichž mu přísluší konkrétně zákonem vymezená práva, byly prováděny s maximální mírou ohleduplnosti, o čemž svědčí i zakotvení zásady v § 2 odst. 15 trestního řádu. I "běžné" poškozené ve smyslu trestního řádu je nutné chránit před vznikem druhotné újmy.
27. Jde-li o postavení obětí mimo trestní řízení, upravuje zákon o obětech trestných činů poměrně podrobně i procesní postup, jak se svých práv mohou domoci (srov. např. § 23 a násl. k právu na peněžitou pomoc). Jde-li o ochranu oběti během její účasti na trestním řízení, obsahuje zákon rozsáhlý katalog práv, neupravuje však konkrétní způsob jejich efektivního uplatnění. Proto současně došlo k novelizaci trestního řádu (viz § 51 zákona o obětech trestných činů), neboť nezanedbatelná část práv vyplývajících ze zákona o obětech trestných činů souvisí s procesním postavením obětí jako poškozených nebo svědků. Nutno ovšem zdůraznit, že práva náleží obětem vůči státu, tj. orgánům činným v trestním řízení, nikoli vůči pachateli, resp. osobě, proti které je vedeno trestní řízení či kterou oběť označila za pachatele (dále pro přehlednost souhrnně jen "domnělý pachatel"). Nadto je třeba dodat, že ne všechna opatření, se kterými zákon o obětech trestných činů při ochraně obětí počítá, jsou formálně vymahatelná, neboť se jedná spíše o zásady, které by měly orgány činné v trestním řízení při svých postupech zohledňovat. Z uvedeného lze dovodit, že zákon o obětech trestných činů není primárně procesním předpisem a jeho použití je úzce provázáno s trestním řádem. Věcná souvislost obou předpisů nicméně není důsledně vyjádřena legislativním odkazem, a proto je v některých procesních situacích nutné použít interpretační a aplikační postupy, které umožní racionální řešení v souladu se smyslem a účelem právní úpravy ochrany obětí.
28. Náležité zachovávání zákonnosti trestního řízení v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny zajišťuje trestní řád, a to tím, že přesně upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování trestných činů, jednoznačně přikazuje tento postup dodržovat a poskytuje záruky jeho dodržení a též možnosti nápravy pochybení. Přitom je třeba mít na paměti, že zákonná úprava postupu orgánů činných v trestním řízení má vést k dosažení účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 trestního řádu). Práva poškozených a obětí proto mohou být omezena, jestliže je to z hlediska základního účelu trestního řízení nezbytné [přiměřeně viz nález ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.)].
29. Soudy v obecné rovině rozhodují rozsudkem tam, kde to zákon výslovně předpokládá, a v ostatních případech, nestanoví-li zákon jinak, usnesením (§ 119 trestního řádu). Rozhodování usnesením je nejrozšířenější, neboť vyhovuje svou univerzálností nejrozmanitější škále procesních situací, které v trestním řízení nastávají. Zákonem se přitom rozumí nejen samotný trestní řád, ale i související trestní předpisy, tedy i zákon o obětech trestných činů. Na tomto místě lze rovněž poznamenat, že rozhodnutí nemusí pouze zakládat, měnit nebo rušit práva a povinnosti či upravovat procesní postup, ale mohou i deklarovat, že určité právo, povinnost či skutečnost (ne)existuje.
30. Mají-li ustanovení zákona o obětech trestných činů přímou souvislost s procesním postavením obětí v trestním řízení jako poškozených či svědků, je na místě subsidiární použití trestního řádu. O právech a povinnostech obětí tedy mohou soudy usnesením rozhodovat. Lze rovněž dodat, že pokud má mít usnesení pouze dílčí procesní význam, např. jím má dojít k úpravě průběhu řízení či způsobu dokazování, není nutné takové usnesení vyhotovovat § 136 odst. 1 trestního řádu. I požadavky na jejich odůvodnění jsou v takovém případě podstatně nižší [srov. též Gřivna, T. § 134, Obsah usnesení. In: Šámal a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, citováno podle Beck-online (právní informační systém)]. Stejně tak není nutné vyhotovovat usnesení, které je v plném svém znění (viz náležitosti podle § 134 trestního řádu) zapsáno v protokole o úkonu, ledaže je nutné opis takového usnesení některé osobě doručovat (§ 136 odst. 2. trestního řádu). Doručovat opis usnesení přitom není nutné, bylo-li vyhlášeno v přítomnosti alespoň zmocněnce osoby, jíž je usnesení určeno (§ 137 odst. 1 a 2 trestního řádu).
31. Způsob uplatnění některých práv obětí plynoucích ze zákona o obětech trestných činů (včetně práva na zabránění kontaktu s domnělým pachatelem a práva na výslech bez bezprostředního vizuálního kontaktu) není ani v trestním řádu výslovně upraven. Neformální přístup orgánů činných v trestním řízení k obětem je v určitých situacích vhodný a žádoucí, neboť umožňuje flexibilněji a přiléhavěji reagovat na jejich individuální potřeby v daném čase a místě. Tímto způsobem však nesmí dojít k oslabení účinných nástrojů obětí k uplatnění jejich práv, a to obzvlášť v situacích, v nichž orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že jim určité právo nenáleží. Jinými slovy, na postupy, které směřují k naplnění účelu zákona o obětech trestných činů, tj. jsou ve prospěch obětí, budou zpravidla kladeny nižší formální nároky než na postupy, kterými má dojít k omezení jejich práv (jako je např. právě nepřijetí opatření k zabránění vzniku druhotné újmy podle dílu 5 zákona o obětech trestných činů).
32. V posuzované věci nelze ani za použití extenzivního výkladu dovodit, zda obvodní soud mohl vydáním napadeného usnesení překročit ústavní meze své pravomoci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. Absenci či mezeru procesní úpravy je nicméně možné v rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení překlenout pomocí analogie zákona (analogia legis) či analogie práva (analogia iuris). Proto je nutné posoudit, zda mohl obvodní soud analogicky uplatnit existující ustanovení trestního řádu, které se na daný případ sice přímo nevztahuje, ale které je jeho podstatě nejpodobnější (srov. nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2879/22). Účelem analogie má být zachování principu bezrozpornosti právního řádu a rovnosti, čehož za určitých podmínek lze dosáhnout dotvořením (nikoli vytvořením) platného práva. Tímto způsobem soud může do důsledků domyslet existující právní řád, přičemž vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Mezeru v zákoně nicméně nelze odstraňovat tam, kde byla zákonodárcem vědomě ponechána, což lze zjistit zejména za pomoci subjektivního historického výkladu. [srov. nález ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 2264/13 (N 47/72 SbNU 531); nález ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 1578/21].
33. V trestním právu procesním je analogie obecně přípustná a trestní řád ji dokonce přímo předpokládá např. v ustanovení § 138, § 206 odst. 4, resp. § 235 odst. 2 apod. [nález ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415)]. Její použití je však limitováno tím, že nemůže vést k rozšíření možnosti zasáhnout do základních práv či svobod i nad rámec zákonem výslovně stanovených podmínek nebo tam, kde to povaha ustanovení jednoznačně nepřipouští. Analogie zároveň nesmí vychýlit práva ve prospěch pouze některého ze subjektů trestního řízení a nesmí mít negativní dopad ani na jeho celkovou koncepci [nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16].
34. Na druhou stranu, je-li určitý postup orgánů veřejné moci způsobilý zasáhnout do základních práv, musí mít dotčená osoba (v tomto případě poškozený, resp. oběť či zvlášť zranitelná oběť) k dispozici dostatečné procesní záruky umožňující mu domoci se ochrany či nápravy. Pokud takové záruky platná a účinná právní úprava výslovně nezakotvuje, je nezbytné přiměřeně využít jiné právní instituty, které jsou schopny požadovaného účelu dosáhnout. Obecné soudy nejsou bezpodmínečně vázány doslovným zněním zákona a mohou se od něj odchýlit, vyžaduje-li to ochrana a respekt k účelu zákona, ústavně garantovaným základním právům jednotlivce a ústavněprávním principům a hodnotám [srov. nález ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18 (N 206/103 SbNU 68)].
35. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že obvodní soud výslovně neuvedl, na základě jakého zákonného ustanovení vydal napadené usnesení, podle kterého stěžovatele nepovažuje za zvlášť zranitelné oběti. Tento nedostatek nicméně sám o sobě protiústavnost nezakládá, a proto Ústavní soud dále zkoumal, jaká ustanovení trestního řádu jakožto procesního předpisu souvisejícího s uplatněním práv plynoucích ze zákona o obětech trestných činů mohl obvodní soud analogicky využít.
36. Posouzení statusu zvlášť zranitelné oběti je významné pro rozhodování soudu o nároku na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem podle § 51a odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 6 odst. 1 zákona o obětech trestných činů a o ustanovení a zproštění zmocněnce podle § 51a odst. 4 a 5 trestního řádu. Obdobně je tento status předpokladem pro rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů zmocněnce zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 151 odst. 6 trestního řádu, které se rovněž odvíjí od nároku na bezplatnou právní pomoc a vztahuje se primárně ke zmocněnci, nikoli přímo ke zvlášť zranitelné oběti, proto se Ústavní soud na toto ustanovení dále nezaměřoval.
37. Zákonem č. 56/2017 Sb. došlo k novelizaci zákona o obětech trestných činů a související změně § 51a odst. 2 trestního řádu. Od 1. 4. 2017 tak mají zvlášť zranitelné oběti nárok na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem i bez splnění podmínek stanovených v odst. 1 téhož ustanovení, což zejména znamená, že nemusí dokládat nedostatek finančních prostředků.
38. Soud obecně rozhoduje o tom, zda poškozený má nebo nemá nárok na bezplatnou právní pomoc. Jde-li však zároveň o zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, vyplývá její nárok automaticky přímo ze zákona, a proto není nutné o jeho přiznání vydávat rozhodnutí [nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2842/20 (N 218/103 SbNU 239)]. Požádá-li ovšem osoba, která se považuje za zvlášť zranitelnou oběť, aby bylo rozhodnuto o tom, zda jí nárok na bezplatnou právní pomoc podle § 51a odst. 2 trestního řádu náleží či nikoli, může soud usnesením existenci tohoto nároku deklarovat, a to přiměřeně postupem předvídaným v odst. 1 téhož ustanovení, tj. usnesením, proti kterému je přípustná stížnost (§ 51a odst. 6 trestního řádu). V takovém případě soud věcně posuzuje pouze to, zda je daná osoba zvlášť zranitelnou obětí.
39. Zvlášť zranitelná oběť si v souvislosti se svým nárokem na bezplatnou právní pomoc může podle § 51a odst. 4 trestního řádu zvolit zmocněnce dle vlastního výběru, čemuž se obecně dává přednost. Pokud tak učiní, opět se z čistě formálního hlediska nevyžaduje žádné rozhodnutí soudu. Jestliže si zvlášť zranitelná oběť zmocněnce nezvolí, ustanoví jí ho soud usnesením, proti kterému je taktéž přípustná stížnost. Jako předpoklad soud posoudí, zda má daná osoba nárok na bezplatnou právní pomoc, tedy i to, zda splňuje zákonné předpoklady zvlášť zranitelné oběti. Soud při ustanovování zmocněnce zohledňuje základní kritéria, podle kterých má jít primárně o advokáta zapsaného v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů pro právní pomoc podle zákona o obětech trestných činů podle místa působnosti a v pořadí, jak v něm následují.
40. Pro zvlášť zranitelné oběti je z hlediska právní jistoty vhodnější požádat o ustanovení zmocněnce soud, tím spíše v případech, v nichž může být nejisté, zda jim status skutečně náleží. Obvykle přitom nebude nic bránit ani tomu, aby soud ustanovil advokáta, se kterým již zvlášť zranitelná oběť spolupracuje (srov. též usnesení ze dne 11. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1118/21). Jestliže nedojde k ustanovení zmocněnce soudem, může nastat situace, že se status zvlášť zranitelné oběti formálně posoudí až po skončení trestního řízení při rozhodování o nákladech, které nese stát (§ 151 ve spojení s § 51a odst. 7 trestního řádu), což může mít negativní dopad nejen na osobu, která se po celou dobu trestního řízení domnívala, že je zvlášť zranitelnou obětí, ale i na jejího zvoleného zmocněnce. O statusu zvlášť zranitelné oběti orgány činné v trestním řízení samostatně nerozhodují. To, zda považují osobu za zvlášť zranitelnou oběť, tedy může být v průběhu trestního řízení seznatelné pouze z celkového přístupu, průběhu úkonů či přijetí určitých opatření, což je ovšem vždy obtížněji interpretovatelné. Těmto nejasnostem je třeba předcházet, aby nedocházelo ke zbytečnému zmatení a újmě dotčených osob, včetně újmy materiální.
41. Ustanoveného zmocněnce může soud následně i bez návrhu zprostit povinnosti zastupování (§ 51a odst. 5 trestního řádu), o čemž opět rozhoduje usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. Ke zproštění může dojít mj. i z toho důvodu, že osobu nelze nadále považovat za zvlášť zranitelnou oběť. I v tomto případě se tedy soud v usnesení o zproštění zmocněnce musí vypořádat se zákonnými podmínkami statusu zvlášť zranitelné oběti, resp. s tím, proč je již podle jeho názoru daná osoba nesplňuje [srov. Durdík, T. § 51a, Zmocněnec nemajetného poškozeného a poškozeného dítěte. In: Draštík, A., Fenyk, J. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, citováno podle ASPI, (právní informační systém)].
b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
42. Předně je vhodné uvést, že v první žádosti o přijetí opatření k zabránění kontaktu s obžalovanými ze dne 10. 5. 2023 stěžovatelé status zvlášť zranitelné oběti neuplatňovali. To podporuje i skutečnost, že neodkazovali na ustanovení specificky zaměřená na zvlášť zranitelné oběti, ale pouze na § 17 odst. 1 daného zákona, který se vztahuje obecně k obětem. Až v následných žádostech (resp. urgencích) zmínili, že se považují za zvlášť zranitelné oběti, a proto se domáhají opatření podle § 17 odst. 2 a § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů. Z postupu stěžovatelů tedy lze dovodit, že ani oni sami neměli od počátku jasno, zda jim status zvlášť zranitelných obětí náleží, resp. jaká opatření k ochraně před druhotnou újmou se na ně mohou vztahovat. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že se za zvlášť zranitelné oběti nepovažují, čímž zamítl jejich žádosti na provedení výslechu v nepřítomnosti obžalovaných. Takový postup v obecné rovině předpokládá, resp. umožňuje § 119 trestního řádu (viz bod 30 tohoto nálezu).
43. Souvislost statusu zvlášť zranitelné oběti s uplatněním práva podle § 17 a § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, je obdobná jako u uplatňování práva na bezplatnou právní pomoc podle § 51a odst. 2 trestního řádu a souvisejícího postupu při ustanovení či zproštění zmocněnce podle § 51a odst. 4 a 5 téhož zákona. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že samotné postavení zvlášť zranitelné oběti nelze považovat za zákonné, natož ústavní právo, neboť nemá žádný konkrétní obsah, jestliže není spojeno s určitým nárokem, který se k němu vztahuje. Jinými slovy status zvlášť zranitelné oběti je "pouze" podmínkou či předpokladem pro uplatnění zákonem konkrétně vymezených práv.
44. Jak právo na bezplatnou právní pomoc, tak i právo na zabránění kontaktu oběti s domnělým pachatelem a právo na výslech bez bezprostředního vizuálního kontaktu přitom mají svůj původ v zákoně o obětech trestných činů, kterým byl nadto § 51a do trestního řádu vložen. Jestliže tedy neexistuje výslovná zákonná úprava způsobu uplatnění práv plynoucích z § 17 a § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, je vhodné v souladu s principem bezrozpornosti právního řádu zdůrazněným v bodě 32 tohoto nálezu konstruovat překlenutí mezery za pomoci analogie přiléhavých ustanovení § 51a trestního řádu. Z žádných dostupných informací (např. důvodové zprávy) přitom nevyplývá, že by identifikovanou mezeru v zákoně zákonodárce zamýšlel.
45. Analogickému použití relevantních ustanovení § 51a trestního řádu nebrání ani jiné limity popsané v bodě 33 tohoto nálezu, neboť jím nedochází k rozšíření možnosti zasáhnout do základních práv obžalovaných, ale potažmo ani jiných subjektů trestního řízení. Nezavádí totiž žádná nová práva, ale pouze formalizuje dosud nejasný postup orgánů činných v trestním řízení a poskytuje efektivní a smysluplný nástroj uplatnění již existujících práv, tj. konkrétně práv na ochranu před druhotnou újmou, která se vztahují ke specifické skupině osob zúčastněných na trestním řízení (obětí a zvlášť zranitelných obětí). Jejich status je předpokladem pro to, aby mohli tato práva požívat. Jiných subjektů trestního řízení se přímo nedotýkají. Stejně tak analogie nemá potenciál zlepšit procesní postavení stěžovatelů na úkor obžalovaných a nijak nenarušuje ani celkovou koncepci trestního řízení. Nabízí se též srovnání s § 206 odst. 3 trestního řádu, na základě kterého může soud rozhodnout o tom, že se určitá osoba, která se sama považuje za poškozeného, k hlavnímu líčení jako poškozený nepřipouští. Obdobně jako v nynější věci tedy uvedené ustanovení předpokládá vydání negativního rozhodnutí soudu o postavení určité osoby v trestním řízení, a tudíž i o (ne)možnosti uplatňování procesních práv.
46. Vydání usnesení má zásadní význam především v případě, že soud žádosti o přijetí opatření k zabránění bezprostředního vizuálního kontaktu oběti, resp. zvlášť zranitelné oběti, s domnělým pachatelem nevyhoví, stejně jako v případě stěžovatelů. S přihlédnutím k výkladu zejména § 51a odst. 2 trestního řádu lze a contrario uvažovat nad tím, že vyhověno může být žádosti i neformálně, tj. faktickým postupem orgánu činného v trestním řízení. Jestliže je tedy postup soudu ve prospěch osoby, kterou soud považuje za oběť, resp. zvlášť zranitelnou oběť, není nutné usnesením rozhodovat. Pokud by totiž s posouzením statusu v souvislosti s opatřeními na ochranu před druhotnou újmou nesouhlasil obžalovaný, má na rozdíl od (domnělých) obětí a zvlášť zranitelných obětí možnost namítat nezákonnost postupu soudu v rámci opravných prostředků směřujících vůči meritornímu rozhodnutí o vině a trestu (přiměřeně viz např. usnesení ze dne 5. 4. 2016 I. ÚS 843/16; ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 3107/20; či ze dne 22. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 672/21).