Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jána Osuského, zastoupeného Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem, sídlem Purkyňova 2740/45, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 28 Cdo 3266/2024-625 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2024 č. j. 13 Co 171/2023-597, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 28 Cdo 3266/2024-625 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2024 č. j. 13 Co 171/2023-597 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 28 Cdo 3266/2024-625 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2024 č. j. 13 Co 171/2023-597 se proto ruší.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, vyžádaného soudního spisu a napadených rozhodnutí se podává, že v posuzované věci se stěžovatel jako žalobce domáhal proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., identifikační číslo osoby 421 96 451, sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19 (dále jen "žalovaný"), náhrady ve výši 469 150 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení) za bezesmluvní užívání jím vlastněného pozemku p. č. X v k. ú a obci M. (dále též jen "pozemek" či "předmětný pozemek") žalovaným. Soudy v předmětné věci vyšly ze zjištění, že předmětný pozemek jako pozemek honební je součástí honitby, jejímž držitelem je žalovaný a nachází se v oploceném a bránou uzavřeném areálu tzv. Rumunské bažantnice. Z užívání pozemku byl stěžovatel vyloučen.
3. Rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 4 C 352/2016-272 Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 187 660 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne 18. 11. 2019 č. j. 4 C 352/2016-289 rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu.
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 8. 2020 č. j. 13 Co 260/2019-340 rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Současně rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu Židlochovice (výrok II.) a nákladech řízení (výroky III. a IV.). Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že k projednání věci není dána pravomoc soudů, neboť stěžovateli za přičlenění pozemku k honitbě v držbě žalovaného přísluší náhrada podle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), k jejímuž určení je (v případě, že se vlastník pozemku a držitel honitby na výši náhrady nedohodnou) příslušný orgán státní správy myslivosti.
5. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2021 č. j. 28 Cdo 185/2021-383 výše uvedené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci se stěžovatel nedomáhá náhrady za přičlenění svého pozemku k honitbě podle § 30 zákona o myslivosti, nýbrž vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému intenzivním užíváním pozemku ve vlastnictví stěžovatele v uzavřeném areálu (v jehož důsledku mělo stěžovateli zůstat toliko tzv. holé vlastnictví). Přitom mimo jiné konstatoval, že držitel honitby je oprávněn se na pozemcích pohybovat a vykonávat mysliveckou činnost, nelze však dovodit, že by byl bez dalšího (toliko na základě skutečnosti, že je držitelem uznané honitby) oprávněn omezit vlastníky pozemků, kteří nejsou členy honebního společenstva, například zamezením přístupu na jejich pozemky anebo realizací stavby na jejich pozemcích. Lze v této souvislosti poukázat také na ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., jež umožňuje, aby na žádost uživatele honitby orgán státní správy myslivosti zakázal vstup do honitby, výslovně však stanoví, že se takové opatření nevztahuje na hospodářskou činnost vlastníka honebních pozemků. Ze samotného zákona č. 449/2001 Sb. neplyne ani právo držitele honitby chopit se detence pozemku třetí osoby například jejím ohrazením. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že zákon č. 449/2001 Sb. předpokládá ohrazení honitby, která je oborou [srov. § 2 písm. j) zákona], neboť tento požadavek veřejného práva neznamená, že tak lze učinit bez odpovídajícího soukromoprávního titulu. Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. neposkytuje podklad pro přiznání bezdůvodného obohacení a není kompenzací za užívání honebního pozemku nad rámec jeho přičlenění k honitbě, doprovázené dalšími (intenzivnějšími) zásahy do vlastnického práva ze strany držitele honitby. Z těchto důvodů nemůže obstát rozhodnutí krajského soudu, jímž rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci orgánu státní správy myslivosti k rozhodnutí o náhradě podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, která nemůže kompenzovat stěžovatelem takto uplatňovaný nárok a kterou stěžovatel ani nežádá. K projednání a rozhodnutí věci je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení [§ 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
6. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 3. 2023 č. j. 4 C 352/2016-566 okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 389 950 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalovanému zaplacení částky 79 200 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a výroky III. až V. rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování okresní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. X v k. ú. M., jehož součástí je účelová komunikace. Pozemek se nachází v uzavřeném areálu, který je využíván žalovaným. Vlastníkem pozemků, které sousedí s předmětným pozemkem, je Česká republika, a žalovaný má k nim právo hospodaření. Jde o honebními pozemky a držitelem honitby je žalovaný. Na předmětném pozemku se v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 a rovněž od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2021 nacházela účelová komunikace, a to v uzavřeném prostoru, která nebyla veřejně přístupná. Na základě zjištěného skutkového stavu za použití judikatury Nejvyššího soudu okresní soud dovodil, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení. Při určení výše peněžité náhrady podle § 2999 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), která odpovídá obvyklému nájemnému, vyšel soud ze závěrů znaleckého (revizního) posudku, vypracovaného znalcem Ing. Zdeňkem Rousem dne 30. 12. 2021, kterým znalec stanovil výši obvyklého nájemného z pozemku p. č. X v k. ú. M. za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 ve výši 186 950 Kč a posudku vypracovaného týmž znalcem dne 15. 11. 2022, jímž stanovil výši obvyklého nájemného z předmětného pozemku za období od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 203 000 Kč.
7. Proti výrokům I., III., IV. a V. rozsudku okresního soudu podal žalovaný odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 389 950 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výroky II. a III.). Krajský soud se neztotožnil se závěry okresního soudu. Poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že pozemek pronajatelný není. Znalec Ing. Zdeněk Rous potvrdil, že na trhu se obdobné pozemky nepronajímají. Pozemek je specifický tím, že jde o pozemek honební a nachází se v uzavřeném areálu, který není veřejně přístupný. Pozemek s ohledem na konkrétní specifika nyní projednávané věci není způsobilý k pronájmu za jakkoli nízké nájemné, tedy pozemek nebylo možno v rozhodném období pronajmout. Z toho dovodil, že užívací právo mělo nulovou hodnotu, což má za následek, že žalovanému užíváním tohoto pozemku bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele nevzniklo, a proto mu nemůže být ani uložena povinnost vydat peněžitou náhradu. Nárok stěžovatele na zaplacení peněžité náhrady podle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku za užívání předmětného pozemku (za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 a za období od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2021) není důvodný. Okresní soud proto měl žalobu zamítnout i v částce 389 950 Kč s příslušenstvím.
8. Jelikož proti výroku II. druhého rozsudku okresního soudu nebylo podáno odvolání, nabyl uvedený výrok samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl proto předmětem odvolacího přezkumu.
9. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry krajského soudu. Dovodil, že uzavřel-li krajský soud ve světle zjištěných, do značné míry specifických okolností, že žalovanému na úkor stěžovatele bezdůvodné obohacení nevzniklo v situaci, kdy předmětný pozemek nebyl pronajatelný a že užívací právo k němu mělo prakticky nulovou hodnotu (což je závěr skutkový, opírající se o hodnocení v řízení provedených důkazů), závěrům rozhodovací praxe (ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 28 Cdo 185/2021) se tím nezpronevěřil. Nejvyšší soud dále konstatoval, že na vyřešení stěžovatelem položené otázky, zda lze učinit závěr o nulové hodnotě užívacího práva k nemovitosti (pozemku) pro její nezpůsobilost k pronájmu (s následným vyloučením bezdůvodného obohacení) v situaci, kdy nezpůsobilost zapříčinil žalovaný (uživatel nemovitosti) protiprávním jednáním či jednáním rozporným s dobrými mravy, napadený rozsudek nezávisí. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny [od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se krajský soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v rozhodování Nejvyššího soudu již vyřešené otázky; srov. § 237 o. s. ř.]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za opodstatněnou (či zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) nelze mít ani argumentaci stěžovatele o porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, kdy v souzené věci není dán rozpor ani se stěžovatelem odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně s nálezy ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2103/20 (N 18/104 SbNU 170) či ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3542/20 (N 94/106 SbNU 49) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], akcentující mimo jiné - v obecné rovině a v případech oproti souzené věci skutkově i právně odlišných - i použití korektivu dobrých mravů. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání proti výrokům II. a III. o nákladech řízení není přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby postavil na argumentaci, že neexistuje relevantní realitní trh s podobnými nemovitostmi a že tedy není možné výši bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku vedlejším účastníkem stanovit, a to přesto, že několik soudních znalců, včetně soudního znalce jmenovaného soudem jako revizního, bez obtíží výši bezdůvodného obohacení stanovilo. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 7. 2019 č. j. 4 C 352/2016-272 konstatoval, že znalec "... při stanovení ceny zohlednil uzavřený trh a specifika oceňovaného pozemku, kterým bažantnice je, a tudíž vyvrátil námitky vznesené žalovaným...". Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vzal dokonce z revizního znaleckého posudku za prokázané, že výši bezdůvodného obohacení požadovaného stěžovatelem lze stanovit tzv. náhradním způsobem. Krajský soud ignoroval skutečnost, že žalovaný de facto i de iure pro sebe odňal stěžovateli dispoziční právo k dotčenému pozemku tím, že si jej oplotil a znemožnil tak jeho užívání stěžovatelem. Dále ignoroval skutečnost, že k danému oplocení nemá žalovaný potřebné správní povolení a že jej ani nemůže získat, neboť podle § 32 odst. 8 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nelze lesní pozemek oplotit. Krajský soud ignoroval i námitku stěžovatele, že žalovaným nucená absence relevantního trhu nebyla v řízení ničím prokázaná a pokud by byla taková námitka relevantní, potom neexistenci relevantního realitního trhu způsobil fakticky svévolně žalovaný tím, že dotčený pozemek oplotil a znemožnil jeho jakékoli využití stěžovatelem (např. k nájmu či prodeji) a že k odejmutí dispozičního práva stěžovatele došlo protizákonnou činností žalovaného. Skutečnost, že žalovaný opanoval dispozici s dotčeným pozemkem, vyplývá mimo jiné i z výzvy žalovaného ze dne 31. 8. 2023 adresované stěžovateli, kde jej upozorňuje na skutečnost, že vyměnil zámky na bráně umístěné u vstupu na dotčený pozemek a vyzýval jej k převzetí klíčů. Stěžovatel má za to, že odejmutím jeho dispozičního práva žalovaným ve spojení se zamítnutím uplatněných nároků stěžovatele tak bylo de iure vyvlastněno přinejmenším užívacího právo stěžovatele, a to bez náhrady a bez opory v zákoně. Stěžovatel namítá porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny.
11. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v důsledku průtahů soudního projednání věci mu nezbylo, než postupně rozšiřovat svůj žalobou uplatněný nárok o další období (roky) tak, aby předešel žalovaným uplatněné námitce promlčení nároku. V důsledku pozitivních soudních rozhodnutí okresního soudu a soudních znalců stěžovatel uplatňoval nároky ve výši určenými soudními znalci a potvrzenými rozhodnutími, tedy v důsledku důvodně očekávaných soudních rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že zjednání nápravy v případě průtahů v řízení před obecnými soudy je také možné k ústavní stížnosti podané na základě § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to bez zřetele k tomu, zda k průtahům dochází v řízení před okresním soudem anebo v řízení o opravném prostředku. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces i v tom, že řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu (od 1. 2. 2016 do 24. 2. 2025) a dále v tom, že krajský soud a Nejvyšší soud založily svá rozhodnutí na nepřiléhavé judikatuře Nejvyššího soudu.
III.
Vyjádření účastníků řízení, žalovaného a replika stěžovatele
12. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu a žalovanému.
13. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že při zohlednění rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že jde o pozemek, který na trhu není pronajatelný, resp. nemá na trhu uplatnění. Znalec Ing. Zdeněk Rous, který byl okresním soudem ustanoven k podání znaleckého posudku ve věci stanovení obvyklého nájemného za užívání pozemku za období od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2021 a za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015, nemohl určit obvyklou výši nájmu porovnávacím způsobem, neboť nezjistil žádný srovnatelný pozemek, který by byl nabízen k nájmu. Znalec výslovně uvedl, že obdobné pozemky se na trhu nepronajímají. V nyní projednávané věci jde o specifickou situaci způsobenou tím, že jde o pozemek honební, nachází se v uzavřeném areálu, který není veřejně přístupný. Pozemek ve vlastnictví stěžovatele (s ohledem na jeho konkrétní specifika) tedy není způsobilý k pronájmu za jakkoli nízké nájemné. Proto krajský soud dospěl k závěru, že užívací právo mělo nulovou hodnotu, což mělo za následek, že žalovanému za užívání tohoto pozemku bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele nevzniklo, a proto mu nemohla být ani uložena povinnost zaplatit peněžitou náhradu podle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský soud poukázal na to, že za bezdůvodné obohacení nelze považovat jakýkoli prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ačkoli by se tak za běžných okolností stalo. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též uzavřela, že nebyl-li užívaný statek s ohledem na svůj stav vůbec způsobilý pronájmu za jakkoliv nízké nájemné, je možno dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla. Použití tzv. náhradní metodiky, tedy odvozením nájemného z ceny pozemku, nemůže zvrátit skutkový závěr krajského soudu o tom, že srovnatelné pozemky se na trhu nepronajímají. Není tedy možno učinit závěr o tom, že se žalovaný bezdůvodně obohatil jen z toho důvodu, že lze stanovit výši obvyklého nájemného za použití tzv. náhradní metodiky, tedy odvozením nájemného z ceny pozemků, aniž by byla zohledněna skutečnost, že takový pozemek se na trhu nepronajímá.
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém se vypořádal i se stěžovatelem tehdy již uplatněnou ústavněprávní argumentací (že není dán rozpor ani s odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu týkající se ochrany lidských práv a základních svobod, formulované v situacích skutkově a právně odlišných, v nichž rozhodnutí obecných soudů - na rozdíl od nyní posuzované věci - trpěla tam vytýkanými defekty). Nejvyšší soud konstatoval, že těžištěm argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je polemika s krajským soudem učiněným zjištěním o nulové hodnotě užívacího práva k předmětnému pozemku, jenž - již s ohledem na svůj stav, determinovaný jinými okolnostmi, nežli oplocením - nebyl pronajatelný, a že jeho zaplocením žalovanému v předmětném sporu prospěch nevznikl. Otázkou skutkových zjištění (jejich správnosti) je i hodnocení provedených důkazů včetně znaleckých posudků. V důvodech svého rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, proč - za daných skutkových zjištění - není právní posouzení věci v rozporu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou (shrnutou i v usnesení ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 28 Cdo 185/2021) týkající se bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v uzavřených areálech, kdy na stěžovatelem současně nastolené otázce "zda lze učinit závěr o nulové hodnotě užívacího práva k nemovitosti (pozemku) pro její nezpůsobilost k pronájmu (s následným vyloučením bezdůvodného obohacení) v situaci, kdy tuto nezpůsobilost zapříčinil sám žalovaný (uživatel nemovitosti) protiprávním jednáním či jednáním rozporným s dobrými mravy", dovoláním napadený rozsudek krajského soudu nezávisí (právě i proto, že deklarovaný závěr o nezpůsobilosti pozemku k pronájmu krajský soud nespojuje s jeho zaplocením a detencí žalovaným, nýbrž podle učiněných skutkových zjištění jde o stav determinovaný jinými okolnostmi, zejm. charakterem pozemku, jeho polohou a funkcí). Usnesením sp. zn. 28 Cdo 185/2021 se přitom Nejvyšší soud v dané věci závazně vyslovil (jen) k otázce pravomoci soudu k projednání této věci v občanském soudním řízení (nikoli k důvodnosti podané žaloby) ve vazbě na žalobou vymezený předmět řízení (a aniž by jím byl současně relativizován i krajským soudem v obecné rovině dříve vyslovený úsudek o možném oprávnění vlastníka pozemku požadovat při splnění zákonem stanovených podmínek vůči legitimované osobě i náhradu za přičlenění pozemku k honitbě podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, jako kompenzace za to, že na pozemku je vykonáváno právo myslivosti bez účasti jeho vlastníka).
15. Důvodná není podle Nejvyššího soudu ani námitka stěžovatele, že rozhodnutími soudů včetně dovolacího soudu (které rozhodovaly toliko o otázce bezdůvodného obohacení, nikoliv o vlastnickém právu žalovaného, jeho omezení či ochraně) "došlo de iure k vyvlastnění přinejmenším užívacího práva stěžovatele, a to bez náhrady a bez opory v zákoně". Nad rámec Nejvyšší soud dodal, že považuje-li stěžovatel zásahy do svého vlastnického práva za neoprávněné - může k ochraně vlastnictví využít příslušných právních prostředků, jež mu objektivní právo nabízí. Věcnou souvislost s daným předmětem řízení (uplatněný nárok na vydání bezdůvodné obohacení) či kritizovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání pak nemají ani výtky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces spatřovaném v neúměrné délce řízení (nadto zde negativně ovlivněné nutností opakovaného rozhodování soudů o účastníky podaných opravných prostředcích). Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
16. Žalovaný se přípisem ze dne 2. 5. 2025 svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdal. Ústavní soud s ním proto již dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.
17. K podané ústavní stížnosti se však žalovaný vyjádřil. Poukázal na to, že v předešlých řízeních podal soudům řadu obsáhlých vyjádření včetně odkazů na relevantní judikaturu a na těchto vyjádřeních i nadále trvá. Napadená rozhodnutí soudů jsou věcně i právně správná a stěžovatel nebyl na svých základních právech zkrácen. Žalovaný poukázal na to, že v ústavní stížnosti byla uvedena řada nepřesností: Městský úřad v Židlochovicích nikdy nekonstatoval, že by žalovaný učinil pozemek veřejnosti, tedy i stěžovateli, nepřístupným. Během několika kontrol na místě samém bylo konstatováno, že brány byly neuzamčené. Naopak byl a je to žalovaný, kdo po celou dobu považoval nejen předmětný pozemek, ale dokonce i celý prostor Rumunské bažantnice za prostor veřejně přístupný. Žalovaný bažantnici nezamyká a nikoho z bažantnice z řad veřejnosti nevykazuje. Do prostor Rumunské bažantnice může kdokoli. Již v okamžiku, když stěžovatel nabyl předmětný pozemek, byl již několik desítek let zaplocený, takže tato skutečnost nebyla žádnou novotou. Žalovaný přestal předmětný pozemek využívat (v době využívání šlo o minimální intenzitu - pár jízd denně) hned, jak bylo konstatováno, že nejde o veřejný pozemek. Žalovaný ke své činnosti předmětný pozemek nepotřebuje a již jej nevyužívá - má celou dopravní síť po celé Rumunské bažantnici, která mu plně vystačuje. Oplocení bažantnice má jiný účel, než zamezit přístupu veřejnosti či omezit vlastnické právo stěžovatele. Podél oplocení je řada neuzamčených bran. Aby měl stěžovatel jistotu, že mu předmětný pozemek nebude bránit využívat, tak mu žalovaný nabídl, že si může převzít veškeré existující klíče od brány na začátku předmětného pozemku a ponechal na jeho uvážení, zda si bránu uzamkne či si svůj majetek jakkoli dále zabezpečí. Soudy a znalci nikdy nedeklarovali, že nárok stěžovatele existuje a je oprávněný. To popírá provedené dokazování a závěry soudů. Naopak tím, že znalci nedokázali stanovit obvyklou výši nájemného na základě porovnávací metody, jednoznačně poukázali na to, že takový typ nemovitostí je fakticky nepronajmutelný a nevytváří žádný zisk. Žalovanému žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, stěžovatel ho v řízeních neprokázal. Žalovanému není zřejmé, o co by se jeho majetek zmenšil a z jakého důvodu, kdyby předmětný pozemek v minulosti nevyužíval. Stěžovatel napadá pouze skutkový stav, což by nemělo být předmětem přezkumu. Z těchto a dalších důvodů uvedených v předešlých řízeních má žalovaný za to, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
18. Vyjádření, která obdržel, zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. K těmto vyjádřením účastníků řízení a žalovaného stěžovatel repliku neposlal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
21. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
22. Jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je její "prostupování" celým právním řádem včetně oblastí práva soukromého, spočívající v zakotvení povinnosti orgánů veřejné moci, zejména soudů, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv. Právo v rukou obecných soudů nemůže být jen souborem mechanicky a formalisticky aplikovaných právních předpisů bez ohledu na smysl a účel toho kterého jimi chráněného zájmu, ale musí být především nástrojem spravedlnosti (srov. nález ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 415/14 (N 62/76 SbNU 849)].
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu posuzovat hodnocení důkazů jimi provedené. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 (N 6/110 SbNU 61)].
24. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Během dokazování nelze vyloučit výskyt vad, a to za předpokladu intenzity dosahující úrovně ústavněprávního přezkumu, k nimž patří i kolize obsahu důkazů, resp. důkazních zjištění a jejich formulace v odůvodnění rozhodnutí s právními závěry, které jsou na základě důkazní materie vyvozovány. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), [srov. nález ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17 (N 142/90 SbNU 307)].
25. V předmětné věci obecné soudy přistoupily k zadání znaleckého posudku za situace, kdy rozhodnutí záviselo ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí.
26. Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, poukazuje na to, že znalecký posudek je při rozhodování soudu pouze jedním z důkazních prostředků. V určitých případech význam znaleckého posudku jistě zpochybnit nelze. Soudy však nemohou bez dalšího závěry znalců mechanicky přebírat do svých rozhodnutí a přenášet tak odpovědnost za rozhodnutí ze soudu na znalce. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranně prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti [srov. nálezy ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (N 180/96 SbNU 263), ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21, ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22, ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22 či usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1456/19].
27. Soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Otázkou hodnocení důkazu znaleckým posudkem se Ústavní soud mnohokrát zabýval. Například v nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 (N 77/99 SbNU 435) Ústavní soud konstatoval, že i znalecký posudek je důkazem, který podléhá volnému hodnocení podle § 132 o. s. ř., a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány [srov. též nález ze dne 9. l. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)].
28. Posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem pro rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, které přísluší obecným soudům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20). Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, resp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Zjistí-li Ústavní soud naproti tomu uvedený extrémní nesoulad, je oprávněn kasačně zasáhnout.
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
29. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí, kterým byla jeho žaloba o zaplacení bezdůvodného obohacení zamítnuta, postavil na argumentaci, že neexistuje relevantní realitní trh s podobnými nemovitostmi a není tedy možné výši bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku žalovaným stanovit. Učinil tak přesto, že několik soudních znalců, včetně soudního znalce jmenovaného soudem jako revizního, bez obtíží výši bezdůvodného obohacení stanovilo.
30. Právní vztah mezi účastníky posoudily obecné soudy v napadených rozhodnutích podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V odst. 2 citovaného ustanovení se uvádí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2999 odst. 1 věty první není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.
31. Obecné soudy v nyní posuzované věci vyšly z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy i jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to cokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý oplocený pozemek (areál) pod uzamčením a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu. Výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu, resp. protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal nikoliv od újmy ochuzeného. Pro posouzení bezdůvodného obohacení (včetně jeho kvantifikace) není rozhodné, zda a jak je užívací právo k věci konzumováno, respektive do jaké míry je držba zhodnocována a přináší-li konzumentovi zisk. Za bezdůvodné obohacení ve smyslu uvedených závěrů rozhodovací praxe pak není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ačkoli by se tak za běžných okolností stalo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 651/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1089/2020), ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 10. 2. 2020 sp. zn. 28 Cdo 4224/2019, ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1283/2020 a ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 28 Cdo 185/2021).
32. Nejvyšší soud a krajský soud při posuzování předmětné věci vyšly dále z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu založené na závěru, že nebyl-li užívaný statek s ohledem na svůj stav vůbec způsobilý pronájmu za jakékoli nízké nájemné, lze dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 987/2017 či usnesení ze dne 7. 8. 2023 sp. zn. 28 Cdo 737/2023 a ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4184/2018).
33. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu se závěry okresního soudu o pronajímatelnosti předmětného pozemku neztotožnil. Okresnímu soudu vytkl, že se nezabýval obranou žalovaného uplatněnou v řízení před okresním soudem, podle které jde o pozemek, který nelze na trhu pronajmout, a proto mělo užívací právo k tomuto pozemku nulovou hodnotu. Žalovanému tak nevznikla povinnost vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele. Krajský soud se zabýval otázkou, zda jde o pozemek, který je pronajímatelný, tedy zda má pozemek na trhu uplatnění. V napadeném rozhodnutí na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že předmětný pozemek s ohledem na konkrétní specifika nyní posuzované věci není způsobilý pronájmu ani za jakkoli nízké nájemné, pozemek tedy podle jeho názoru nebylo možno v rozhodném období pronajmout. Z toho dovodil, že užívací právo mělo nulovou hodnotu, což má za následek, že žalovanému užíváním tohoto pozemku bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele nevzniklo. Proto mu nemůže být ani uložena povinnost vydat peněžitou náhradu podle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud, který vyšel ze skutkových závěrů krajského soudu, přisvědčil krajskému soudu, že jeho závěr, že žalovanému na úkor stěžovatele bezdůvodné obohacení nevzniklo v situaci, kdy předmětný pozemek nebyl pronajatelný, a že užívací právo k němu mělo prakticky nulovou hodnotu, je v souladu s rozhodovací praxí.