Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Špatzové, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, původně podané Karlem Špatzem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 28 Cdo 78/2024-202, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2023 č. j. 19 Co 30/2023-166 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. prosince 2022 č. j. 13 C 122/2022-144, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 28 Cdo 78/2024-202, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2023 č. j. 19 Co 30/2023-166 a rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. prosince 2022 č. j. 13 C 122/2022-144 byla porušena ústavně zaručená práva na rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 28 Cdo 78/2024-202, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2023 č. j. 19 Co 30/2023-166 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. prosince 2022 č. j. 13 C 122/2022-144 se proto ruší.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel Karel Špatz domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 3. 10. 2024 Helena Špatzová Ústavnímu soudu sdělila, že stěžovatel Karel Špatz dne 28. 5. 2024 zemřel. Současně navrhla, aby Ústavní soud vydal usnesení, že v řízení bude s ní jako s pozůstalou manželkou, dědičkou a správkyní pozůstalosti po Karlu Špatzovi v předmětném řízení pokračováno.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 1. 2025 č. j. 9 D 766/2024-69 vydaným pověřenou soudní komisařkou JUDr. Věrou Sáblíkovou, notářkou, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, vydaným ve věci řízení o pozůstalosti po zemřelém Karlu Špatzovi, byla pozůstalá manželka Helena Špatzová jmenována správkyní celé pozůstalosti po výše uvedeném zůstaviteli, kterou je oprávněna spravovat v plném rozsahu. Správce pozůstalosti při výkonu své funkce vykonává práva a plní povinnosti, které příslušely zůstaviteli.
4. Usnesením ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 1186/24 Ústavní soud rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1186/24 bude namísto zemřelého stěžovatele Karla Špatze nadále pokračováno s Helenou Špatzovou, která jakožto jeho dědička a správce pozůstalosti spravuje pozůstalost po stěžovateli.
5. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v předmětné věci se původní stěžovatel (dále i jen "stěžovatel") jako žalobce domáhal žalobou nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jako žalované k uzavření smlouvy (obsažené v žalobě a ve výroku I. napadeného rozsudku). Stěžovatel požadoval přecenění svého restitučního nároku a s tím spojený bezúplatný převod zemědělských náhradních pozemků k uspokojení jím přeceněného tvrzeného restitučního nároku. Učinil tak poté, co již v roce 2010 namísto náhradní naturální restituce uplatnil právo na poskytnutí peněžité náhrady [§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb." nebo " zákon o půdě")], která mu byla téhož roku i vyplacena. Restituční nárok vedlejší účastnice ocenila částkou 29 994,40 Kč, která byla stěžovateli vyplacena, nicméně stěžovatel na základě nově zpracovaných znaleckých posudků dospěl k závěru, že cena jeho právním předchůdcům odňatého pozemku byla vyšší (2 585 750 Kč), neboť v době přechodu na stát byl vyvlastněný pozemek určen k výstavbě obytného souboru Černý Most II, ačkoli byl evidován jako pozemek zemědělský. Přecenění restitučního nároku vedlejší účastnice odmítla a na odmítavém postoji setrvala i v rámci předmětného sporného soudního řízení.
6. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ve výroku I. žalobu, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Vřesovice, zamítl. Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Okresní soud dovodil, že nárok stěžovatele byl uspokojen již v roce 2010, stěžovatel uspokojení od té doby nerozporoval až do uplatnění nároku na přecenění. Vedlejší účastnice tak považovala dluh za splněný, naopak stěžovatel tvrdil splnění pouze částečné. Okresní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen, přičemž vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na zákaz tzv. nekonzistentního jednání uvedl, že není přijatelné, aby v situaci, kdy promlčecí doba činila tři roky a stěžovatel po dobu více než jedenácti let svůj nárok u vedlejší účastnice neuplatnil, nebyla vedlejší účastnice úspěšná s námitkou promlčení. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo podle okresního soudu zjištění, že část stěžovatelem požadovaných pozemků není k převodu způsobilá, kdy předmět řízení je nedělitelný, neboť je jím návrh smlouvy, která má být uzavřena za pomoci nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, do něhož soud nemá právo zasahovat, a proto nebylo možné vyhovět požadovanému návrhu.
7. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o nedůvodnosti podané žaloby na převod náhradních pozemků. V posuzovaném případě stěžovatel uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady dopisem ze dne 26. 7. 2010, s jejím poskytnutím souhlasil a náhrada mu byla na podkladě jeho žádosti v září 2010 vyplacena, nárok stěžovatele tak byl vypořádán náhradou v penězích a stěžovatel se tak již nemůže domáhat převodu jiných zemědělských pozemků. Krajský soud konstatoval, že závěr okresního soudu obsažený v napadeném rozhodnutí o nemožnosti vydání náhradních pozemků, respektive, nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s jejich převodem s ohledem na skutečnost, že nárok stěžovatele byl již uspokojen, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023. V něm se uvádí, že není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž stěžovatel včas a právně relevantním způsobem - uplatněním práva na její případné doplacení - nebrojil). Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu výslovně rozlišuje případy, kdy restituční nárok oprávněné osoby byl vyřízen formou poskytnutí finanční náhrady, a to na základě žádosti oprávněné osoby o takový způsob vyřízení nároku namísto vydání náhradních pozemků (tak, jak to bylo v předmětném sporu), oproti případům, kdy oprávněná osoba setrvala na zákonem privilegované restituci naturální (převodem jiných zemědělských pozemků) a nežádala o finanční náhradu, a ta jí (ani zčásti) nebyla poskytnuta. Je zřejmé, že na posuzovaný případ dopadá závěr o zániku restitučního nároku stěžovatele. S ohledem na závěry o zániku restitučního nároku stěžovatele jeho splněním, vycházející z poslední judikatury Nejvyššího soudu, považoval krajský soud za nadbytečné zabývat se posouzením otázky možného promlčení restitučního nároku stěžovatele, případně uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy či tvrzením o diskriminačním jednání vedlejší účastnice vůči stěžovateli.
8. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Podle Nejvyššího soudu je závěr krajského soudu učiněný na podkladě zjištění, že stěžovatel namísto náhradních pozemků uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasil a jež mu byla na podkladě akceptované žádosti v roce 2010 vyplacena, čímž jeho nárok na náhradu za nevydané pozemky byl vypořádán náhradou v penězích, dostatečně odůvodněn. Nemůže se tak domáhat převodu jiných zemědělských pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup vedlejší účastnice či jejího předchůdce (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné až v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních zemědělských pozemků). Uvedený závěr krajského soudu je souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž stěžovatel včas a právně relevantním způsobem - uplatněním práva na její případné doplacení, jež by podléhalo nepochybně i promlčení - nebrojil). Nejvyšší soud současně v předmětné věci neshledal důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodování již vyřešené právní otázky (zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023). Důvod k němu neskýtá ani argumentace stěžovatele uplatněná v jím nyní podaném dovolání, neboť Nejvyšší soud se neztotožnil se stěžovatelem, že judikaturou vyslovené konkluze jsou v kontradikci se smyslem a účelem restitučního zákonodárství, jak je ve svých rozhodnutích vymezuje Ústavní soud a jež jsou reflektovány i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelova "legitimního očekávání mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku", byl-li to právě stěžovatel, jenž namísto zákonem preferovaného způsobu uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhradního pozemku upřednostnil (již v roce 2010) vypořádání restitučního nároku formou finanční náhrady (§ 16 zákona o půdě).
II.
Argumentace původního stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jeho restituční nárok na náhradu za nevydaný pozemek podle zákona o půdě byl vypořádán a zanikl tím, že mu vedlejší účastnice poskytla částečnou náhradu, když není rozhodné, jaká byla správná výše restitučního nároku podle zákona o půdě. Vedlejší účastnice vyčíslila v řízení před obecnými soudy uplatněný nárok stěžovatele na částku v celkové výši 29 994,70 Kčs (tj. ve výši necelých cca 2,4 % skutečné hodnoty nároku). V roce 2010 byl stěžovateli formou finanční náhrady restituční nárok částečně co do výše uvedené částky uspokojen. Stěžovatel namítá, že skutečnost, že vedlejší účastnice (nesprávně) interně evidovala výši restitučního nároku oprávněné osoby, není pro stanovení správné výše restitučního nároku určující. Podle zákona o půdě a judikatury Nejvyššího soudu je pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků.
10. Podle stěžovatele nelze aprobovat závěr obecných soudů, že částečným plněním na restituční nárok odpovídajícím interní evidenci vedlejší účastnice, jenž však nebyl v souladu s právními předpisy, byl vedlejší účastnicí restituční nárok řádně vyčíslen a vyplacen, a to bez ohledu na to, zda bylo plněno naturální či finanční náhradou, když mělo dojít k náležitému vypořádání restitučního nároku, poněvadž právo na poskytnutí náhrady odpovídající charakteru a ceně odňatých a nevydaných pozemků vyplývá přímo ze zákona o půdě. Z právního hlediska tak jde toliko o částečné plnění dluhu. Ocenila-li vedlejší účastnice nárok stěžovatele chybně nižší částkou, ač stěžovateli ze zákona svědčil nárok na poskytnutí náhrady ve vyšší výši již od počátku, nelze přisvědčit závěru, že částečným plněním (ve výši odpovídající interní evidenci vedlejší účastnice) objektivně neodpovídající hodnotě odňatého a nevydaného pozemku došlo k vypořádání restitučního nároku. Stěžovateli vznikl nárok podle zákona o půdě z titulu nevydaného pozemku v k. ú. Černý Most, jenž měl prokazatelně stavební charakter, a proto je namístě mu poskytnout odpovídající náhradu. Vedlejší účastnicí evidovaná částka byla nesprávná, a proto nemohl být nárok stěžovatele na poskytnutí náhrady podle zákona o půdě zcela vypořádán (nemohl zaniknout), neboť tento byl vypořádán jen částečně. Takový přístup státu, který ho i přesto považuje za vypořádaný, odporuje dobrým mravům.
11. Podle stěžovatele je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti i závěr obecných soudů, že jeho žádost o částečnou finanční náhradu odpovídající evidenci vedlejší účastnice a její následné vyplacení z materiálního hlediska lze považovat za volbu provedenou stěžovatelem, kterou se vzdal jakýchkoliv dalších nároků, zejména na vypořádání zbylého nároku. Stěžovatel uvedl, že v době žádosti ho dosavadní jednání vedlejší účastnice naplňovalo obavami, zda se jeho restituční nárok, alespoň zčásti v té době nerozporované vedlejší účastnicí, podaří vůbec vypořádat. Stěžovatel připomněl, že vedlejší účastnice rozhodla o vydání až po cca 16 letech od uplatnění nároku. Činit ex post výklad, že se oprávněná osoba měla svým jednáním vzdát zbytku svého restitučního nároku, ačkoli vedlejší účastnici muselo být zřejmé, že nárok není poskytnutým plněním zcela vypořádán, je podle stěžovatele zneužitím postavení silnější strany na úkor slabší smluvní strany a nemělo by požívat právní ochrany, resp. měl by být upřednostněn takový výklad, který slabší smluvní straně poskytne přiměřenou a spravedlivou ochranu. Na základě uvedeného stěžovatel dovozuje, že jeho nárok byl poskytnutím částečné finanční náhrady uspokojen toliko částečně, přičemž ohledně jeho neuspokojené části v celkové výši 1 232 885,60 Kč zůstává stát nadále v prodlení. Vedlejší účastnice řízení tak při vyčíslení restitučního nároku stěžovatele porušila svou zákonnou povinnost evidovat restituční nárok ve správné výši, nezohlednila stavební charakter nevydaného pozemku, a restituční nárok tak vyčíslila v nesprávné výši. Z obsahu žádosti stěžovatele o poskytnutí částečné finanční náhrady nelze dovodit, že by stěžovatel výslovně projevil vůli nahradit původní práva na poskytnutí odpovídající náhrady plynoucí ze zákona o půdě novou dohodou a částečným finančním plněním, a tím svůj restituční nárok zcela vypořádat a zároveň se ve prospěch státu vzdát vypořádání zbylé převážné části restitučního nároku. V tomto případě byla sjednána dohoda nerespektující smysl restitučního zákonodárství a vedoucí ke krácení práv stěžovatele, přičemž tímto výkladem, poskytujícím stěžovateli toliko zanedbatelnou náhradu, by mu vznikly další křivdy.
12. Stěžovatel dovozuje, že výklad obsažený v napadených rozhodnutích je v rozporu se smyslem a účelem restitučního zákonodárství. Vedlejší účastnici (resp. jejímu právnímu předchůdci Pozemkovému fondu České republiky) bylo již s ohledem na odůvodnění rozhodnutí sp. zn. PÚ 8579/93, kterým nebyl pozemek stěžovateli vydán, známo, že v době odnětí pozemku a jeho přechodu na stát, byl tento určen k zastavění územním rozhodnutím. I přes skutečnost, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond České republiky) prokazatelně disponovala podklady prokazujícími stavební charakter, tj. přímo věděla (resp. objektivně vědět mohla a měla), že restituční nárok stěžovatele není správně stanoven, nestanovila správnou výši restitučního nároku, nýbrž odňatý a nevydaný pozemek v k. ú. Černý Most ocenila v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Postup státu stěžovatel považuje za zneužití svého postavení silnější strany vůči oprávněným osobám, jakožto slabší straně.
13. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší soud rozděluje oprávněné osoby podle zákona o půdě na dvě skupiny, a to: a) skupinu oprávněných osob, které částečně vypořádaly restituční nárok prostřednictvím náhradních pozemků (tj. naturální náhradou) a které se mohou domáhat nápravy pochybení státu při vyčíslení restitučního nároku; b) skupinu oprávněných osob, které částečně vypořádaly restituční nárok prostřednictvím peněžité náhrady a které se v zásadě nemohou domáhat nápravy pochybení státu při vyčíslení restitučního nároku. Stěžovatel s uvedeným rozlišováním restituentů nesouhlasí, neboť tento závěr Nejvyššího soudu představuje ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou srovnatelných skupin subjektů, v jejímž důsledku by stejné nároky oprávněných osob byly uspokojovány odlišně, neboť fakticky u části oprávněných osob vylučuje možnost poskytnutí náhrady za celý restituční nárok. Důsledkem závěrů Nejvyššího soudu je extrémní disproporce mezi oprávněnými osobami zakládající nerovnost v postavení oprávněných osob co do možnosti domáhat se vypořádání celého restitučního nároku, kdy jednu ze skupin Nejvyšší soud fakticky tohoto práva nelegitimně zbavuje.
14. Podle stěžovatele vyklad Nejvyššího soudu není ústavně souladný a neodpovídá smyslu a účelu restitučního zákonodárství, přičemž je nutno striktně rozlišovat, zda bylo poskytnutou náhradou na restituční nárok plněno toliko částečně a zda se oprávněná osoba domáhá vypořádání neuspokojené zbylé části restitučního nároku [např. v případě stěžovatele s odůvodněním, že na restituční nárok ve výši 1 262 880,30 Kč plnil stát toliko částečně co do rozsahu 29 994,70 Kč, tj. ve výši necelých 2,4 % z hodnoty nároku], příp. byl poskytnutou náhradou restituční nárok vypořádán v celém rozsahu a zda se oprávněná osoba domáhá navýšení poskytnuté náhrady odpovídající restitučnímu nároku. Při ústavně souladné interpretaci zákona o půdě nemohou závěry Nejvyššího soudu obstát, neboť bylo-li objektivně poskytnutou náhradou ve vztahu ke správně vyčíslenému restitučnímu nároku plněno toliko částečně (a to bez ohledu na to, zda bylo plněno naturální či finanční náhradou), jde o částečné plnění dluhu, přičemž oprávněná osoba se může domáhat vypořádání zbylé části restitučního nároku, pokud se zbylé části výslovně a platně nevzdá.
15. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že právo na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě, resp. právo na přecenění restitučního nároku, podléhá promlčení, a že jeho žalobě proto nemohlo být vyhověno. Namítá, že obecné soudy se nezabývaly jeho argumentací týkající se promlčení. Pokud zákonodárce u specifikovaných oprávněných osob, kterou je taktéž i stěžovatel, výslovně v § 13 odst. 8 zákona o půdě vyloučil zánik práva na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě bez dalšího, lze argumentem a maiori ad minus dovodit, že tím spíše je vyloučeno i promlčení tohoto práva, které se váže na kvalifikovaný úkon. Při zohlednění smyslu a účelu restitučního zákonodárství z platné právní úpravy vyplývá, že oprávněně osoby specifikované v § 13 odst. 8 zákona o půdě, které řádně uplatnily restituční nárok, mohou uplatňovat právo na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě bez striktní časové hranice. Stěžovatel z judikatury Nejvyššího soudu dovozuje, že právo na přecenění restitučního nároku ani právo na následné poskytnutí náhrady za restituční nárok se nepromlčuje. Závěr obecných soudů o tom, že je nutno klást k tíži stěžovatele, že se mu nepodařilo zjistit protiprávní jednání státu dříve, je v rozporu se základními principy spravedlnosti. Takový přístup je podle stěžovatele svévolný a zjevně zneužívající institut promlčení, resp. rozporný s dobrými mravy. S přihlédnutím k individuálním okolnostem restitučního případu stěžovatele, a to zejména s ohledem na to, že a) vedlejší účastnice nesprávně vyčíslila restituční nárok a porušila tak svou zákonnou povinnost, přičemž v době poskytnutí částečné náhrady přímo věděla, resp. objektivně vědět mohla a měla, že jí evidovaná výše nároku neodpovídá charakteru a ocenění odňatého a nevydaného pozemku; b) stěžovatel v době podání žádosti o vyplacení částečné finanční náhrady jednal v omylu vyvolaném vedlejší účastnicí: c) správní řízení o restitučním nároku bylo postiženo mimořádnými prodlevami a lhůty pro rozhodnutí správního orgánu ve věci samé byly mnohonásobně překročeny, když vedlejší účastnici trvalo 16 let, než o základu restitučního nároku rozhodla a nikoliv úplně ho vypořádala. Lze dospět k závěru, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení je při posouzení konkrétních skutkových zjištění v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel poukázal na to, že vedlejší účastnice je zde v právním poměru se stěžovatelem v postavení dlužníka, která si však určuje výši vlastního dluhu sama. V dané věci dále byla vznesena a Nejvyšším soudem akceptována námitka promlčení ze strany státu. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy se neodůvodněně odchýlily od očekávaného výkladu podústavního práva, což nese prvky nepřípustné libovůle. Byla porušena zásada rovného zacházení a předvídatelnosti soudního rozhodování, když jiným oprávněným ve stejném postavení za obdobných skutkových okolností obecné soudy ochranu poskytují. Napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do legitimního očekávání mít možnost uspokojit svůj restituční nárok.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky
16. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu, okresnímu soudu a vedlejší účastnici řízení.
17. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozsudku.
18. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku, ve kterém vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to zejména z rozsudku ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023.
19. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti poukázal na to, že pro rozhodnutí o stěžovatelem uplatněném nároku bylo podstatné, že stěžovatel již dříve uplatnil právo na jeho vypořádání poskytnutím finanční náhrady, jež mu byla již v roce 2010 také vyplacena, přičemž v době vypořádání nároku nenamítal, že by šlo o náhradu nesprávně určenou či toliko parciální. S uvedeným tvrzením stěžovatel přišel až v roce 2021, krátce před podáním žaloby v této věci, poté, kdy byl před tím po dobu delší jedenácti let nečinný. Nejvyšší soud poukázal na to, že nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) byl vydán později než rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci, a proto jeho závěry nebylo možné do napadeného rozhodnutí promítnout. Vedle skutkové odlišnosti nyní posuzované věci (v této věci byl stěžovatel podle soudem učiněných zjištění až do roku 2021 nečinný a nezpochybňoval provedené vypořádání, zatímco v případu řešeném pod sp. zn. I. ÚS 2763/23 Ústavní soud akcentoval, že žalobci s oceněním svého nároku nesouhlasili a domáhali se správného ocenění již od roku 2003). Nejvyšší soud k právním konkluzím obsaženým ve zmíněném nálezu připomněl, že podle konstantní judikatury (Ústavním soudem aprobované) žádosti oprávněné osoby o poskytnutí finanční náhrady koresponduje povinnost povinné osoby náhradu v této formě (a správně určené výši) poskytnout a že se tak děje, nebylo-li stranami ujednáno něco jiného, v zákonem stanovených lhůtách (viz § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 4. 5. 2006, resp. s účinností od 5. 5. 2006 § 16 odst. 1 tohoto předpisu), jejichž uplynutím by se povinný subjekt dostal do prodlení. Nejvyšší soud položil otázku, lze-li jako nepřiměřený a ústavně nekonformní považovat i v této věci obecnými soudy učiněný závěr, že stěžovatel nemá právo na poskytnutí náhradního pozemku (nadto mimo rámec veřejných nabídek; § 11a zákona o půdě) v situaci, kdy již dříve požádal o vypořádání nároku v penězích a proti tomu způsobu vypořádání dříve neměl námitek (resp. svůj případný nesouhlas s výší poskytnuté náhrady mohl projevit adekvátním způsobem uplatněním práva na doplacení náhrady poté, co by se povinný subjekt dostal do prodlení). Stěžovatelem napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nezpochybňuje smysl a účel restitučního zákonodárství (zmírnění některých majetkových křivd) a nerelativizuje (vůči restituentům poměrně vstřícnou) rozhodovací praxi, jež aprobuje "přeceňování" restitučních nároků uplatňovaných i s jistým časovým odstupem a jež se i velmi zdrženlivě staví k aplikaci ustanovení o promlčení práva (podle obecných předpisů), jde-li o nároky těch oprávněných osob, jež žádají uspokojení svých restitučních nároků převodem náhradních pozemků a jež nebyly uspokojeny (jen) v důsledku liknavého, svévolného či diskriminujícího jednání státu. Zde je však situace stěžovatele odlišná a opačné rozhodnutí v těchto situacích by kolidovalo i s principem právní jistoty (který je i principem ústavněprávním) a bylo by pobídkou k masívnímu přeceňování i těch nároků, jež byly na podkladě žádosti oprávněných osob před mnoha lety vypořádány právě tímto (jiným) způsobem plnění, když oprávněným osobám žádajícím poskytnutí finanční náhrady nic nebránilo v tom uplatnit nárok na finanční náhradu ve správné (úplné) výši, konvenující i jejich představám o adekvátní relutární náhradě.
20. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti poukázala na to, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 nezmínil, že rozsudek ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, na který poukazuje, byl napaden ústavní stížností, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2296/16 odmítl. Stěžovatel ani netvrdil, že v době vypořádání nároku byl omezen ve svém rozhodování, či na něj byl činěn jakýkoli nátlak. Až do roku 2021 netvrdil, že přijal pouze částečné plnění nebo že zpochybňuje podklady pro vyplacenou náhradu. Mezi původním stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla uzavřena dohoda o způsobu vypořádání jeho restitučního nároku a obě strany této dohody měly za to, že tím je dluh splněn a pohledávka zanikla. O tom svědčí i skutečnost, že obě strany tento stav dlouhodobě respektovaly. Na základě výše uvedeného byl podle vedlejší účastnice její dluh spočívající ve vypořádání restitučních nároků stěžovatele zcela splněn před více než 13 lety, a to způsobem, který si stěžovatel jako oprávněná osoba podle zákona o půdě sám zvolil. Ve vztahu k otázce promlčení nároku na přecenění peněžité náhrady poukázala vedlejší účastnice na přecenění peněžité náhrady např. v rozhodnutí ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 822/2021. Dále poukázala na to, že v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 2716/11 Ústavní soud v souvislosti s uvedenou otázkou poukázal na zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (vigilantibius iura scripta sunt). Vedlejší účastnice v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 1520/2020-267, podle kterého je právo na poskytnutí náhrady podle zákona o půdě majetkovým právem, které podléhá promlčení. V projednávané věci stěžovatel plnění v podobě výplaty částky 29 994,70 Kč přijal, aniž by dal jakkoli najevo, že toto vypořádání považuje za nedostatečné či neúplné. Teprve následně po uplynutí více než jedenácti let změnil svoji dříve projevenou vůli, z níž vedlejší účastnice během tohoto dlouhého období oprávněně vycházela. Námitka promlčení je v tomto případě v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, protože nejsou známy okolnosti, které stěžovateli bránily v době jednání o vyplacení náhrady ohradit se proti výši peněžité náhrady, případně podat žalobu ve tříleté promlčecí lhůtě. Námitka promlčení tedy není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti vedlejší účastnice upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2777/2012. Dále poukazuje na to, že z rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností vyplývá, že bylo prokázáno, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond České republiky) v zákonné lhůtě a bez prodlení poskytla stěžovateli k jeho výzvě plnění podle jeho volby a ve výši, se kterou byl stěžovatel předem seznámen. Od té doby vedlejší účastnice považovala nárok stěžovatele za vypořádaný. Od okamžiku přijetí vyplacené peněžité náhrady stěžovatelem proto lze odvozovat počátek promlčení. Stěžovatel nikdy netvrdil, že přijal pouze částečné plnění, nebo že zpochybňuje podklady pro vyplacenou náhradu. Nikdy ani netvrdil, že v době vypořádání nároku byl omezen ve svém rozhodování, či na něj byl činěn jakýkoli nátlak. Vedlejší účastnice se domnívá, že i stát má právo na zachování právní jistoty, přičemž odmítnutí námitky promlčení je zásahem, který musí být s ohledem na zachování právní jistoty stran právních jednání výjimečný. V tomto ohledu vedlejší účastnice odkazuje na rozhodnutí ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, za jakých okolností by se uplatnění promlčecí námitky příčilo dobrým mravům. S ohledem na to, že restituční nárok stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce byl uspokojen, případně že došlo k promlčení jakýchkoliv dalších nároků do uspokojení nároku, je podle vedlejší účastnice ústavní stížnost nedůvodná.
21. K vyjádřením obecných soudů zaslala stěžovatelka, právní nástupkyně původního stěžovatele, repliku, ve které uvedla, že na ústavní stížnosti a v ní uvedených důvodech a právní argumentaci trvá i nadále a je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva jejího právního předchůdce, a tedy i její práva. Stěžovatelka nepřisvědčila Nejvyššímu soudu, že recentní nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 je na posuzovaný případ neaplikovatelný. Je přesvědčena, že restituční nárok existuje dále bez ohledu na částečně poskytnutá plnění (ve formě finanční či naturální náhrady) a v podobě, v jaké měl být při zohlednění skutečného charakteru nevydaných pozemků vedlejší účastnicí oceněn a evidován. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její právní předchůdce byl dostatečně aktivní při procesu přeceňování restitučního nároku, když prováděl vlastní šetření, obracel se na příslušné odborníky a snažil se shromáždit nezbytné podklady, kdy zaslání předžalobní výzvy a podání žaloby bylo pouze vyvrcholením tohoto zdlouhavého a nákladného procesu. Nesouhlasí tedy s tím, že by aktivitu projevoval až v roce 2021. Má také za to, že žádný právní předpis nestanoví aktivní snahu jako nezbytnou náležitost pro úspěšné domáhání se jednou vzniklého restitučního nároku, ani její případnou míru. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že je povinností státu zajistit správné ocenění restitučního nároku a nikoli přesouvat toto břemeno na oprávněné osoby, jímž se stát dobrovolně zavázal odčinit historicky způsobenou majetkovou křivdu. Vyjadřuje-li Nejvyšší soud obavu z toho, že oprávněné osoby by se mohly hromadně domáhat dalších přeceňování již částečně uspokojených restitučních nároků, pak stěžovatelka nad rámec vlastního případu uvádí, že nejde o zvyšování nároků "donekonečna", ale pouze o plnění, ke kterému se stát zavázal od počátku, tzn. již přijetím příslušné zákonné úpravy. Stěžovatelka má za to, že úvahy vedlejší účastnice o údajné existenci dohody o zániku restitučního nároku bez jakékoli vazby na skutkové závěry a dokazování před obecnými soudy nemohou být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Uvádí, že její právní předchůdce sice požádal vedlejší účastnici žádostí ze dne 26. 7. 2010, aby mu oproti jeho restitučnímu nároku ve výši tehdy evidované vedlejší účastnicí (29 994,70 Kč) byla poskytnuta finanční náhrada, z této žádosti však nevyplývá, že by právní předchůdce stěžovatelky zbytek dluhu, tedy správně vyčíslený restituční nárok, náležející mu ze zákona, ponížený o poskytnuté plnění, měl zaniknout, resp. byl zcela a řádně vypořádán. Vedlejší účastnicí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 není podle stěžovatelky přiléhavé, neboť bylo vydáno za jiných skutkových okolností posuzované věci. Závěr vedlejší účastnice o uzavření dohody o zániku restitučního nároku je podle názoru stěžovatelky nesprávný, když jejím právním předchůdcem nebyla projevena jednoznačná a nezpochybnitelná vůle, tak jak ostatně vyžaduje i vedlejší účastnicí odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23. Stěžovatelka dále poukazuje na snahu státu vyhnout se svým zákonným povinnostem a v této souvislosti odkazuje na recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024 sp. zn. 28 Cdo 1905/2024. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací vedlejší účastnice opřenou o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 822/2021, že by se restituční nárok stěžovatelky měl promlčovat. V daném případě nebylo promlčení posuzováno pro případ, že by vedlejší účastnice provedla nesprávné ocenění restitučního nároku a toto své pochybení odmítala napravit, tak jako je tomu v nyní posuzované věci. Stěžovatelka proto uzavřela, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích práv a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka jakožto dědička a správce pozůstalosti po stěžovateli vykonává práva a plní povinnosti, které příslušely stěžovateli, a je tedy jeho právní nástupkyní. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.