* trestní soud zprošťující výrok rozsudku písemně neodůvodnil s ohledem na prohlášení osob oprávněných podat proti rozsudku odvolání ve smyslu § 129 odst. 2 trestního řádu a současně své závěry nevysvětlil ani při ústním vyhlášení rozsudku, přestože stěžovateli coby poškozenému v daném trestním řízení svědčilo právo na účinné vyšetřování. Poškozený měl právo na to, aby mu soud rozhodnutí řádně vysvětlil: "Uvedené vady činí napadené rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelným a současně i neústavním, neboť nenaplňuje požadavky na transparentnost a kontrolovatelnost soudních rozhodnutí a naopak poskytuje prostor libovůli v soudním rozhodování." (opět nález I. ÚS 443/23, body 32, 36 a 41, zde mimochodem v souvislosti se zproštěním z důvodu naplnění podmínek nutné obrany);
* nelogičnosti, nedůslednosti při hodnocení všech okolností případu a celková vnitřní rozpornost zprošťujícího rozsudku (včetně úvah zlehčujících domácí násilí). Proto Nejvyšší soud zprošťujícím rozsudkem označil za beztrestné jednání (jinak skutkově nesporné a soudy nižšího stupně řádně zjištěné), vykazující znaky ponižujícího zacházení a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku (nález ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1689/25);
* neakceptovatelné úvahy o neexistenci protiprávnosti: trestní soud dovodil nedostatek protiprávnosti jednání členů vězeňské služby z toho, že se stejného protiprávního jednání dopustili i jiní členové vězeňské služby a vedení věznice toto jednání nekritizovalo. Sporného jednání (použití donucovacích prostředků) "se obžalovaní dopustili jako vykonavatelé státní moci vůči osobě zbavené osobní svobody téměř v maximální možné míře." (nález ze dne 10. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 1252/24, neospravedlnitelné použití donucovacího prostředku příslušníky vězeňské služby, body 26 a 30).
48. Jde tedy vesměs o specifické situace, které nijak nezpochybňují principiální zdrženlivost Ústavního soudu při zásazích do pravomocně skončených trestních věcí, které skončily zprošťujícím rozsudkem.
VI. B. Aplikace obecných východisek na nynější věc
49. Není pochyb, že stěžovatelce svědčí ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování, zde podle čl. 8 Úmluvy (právo na ochranu soukromého a rodinného života). Ostatně i kvalifikace dovozovaná obžalobou odpovídala zločinu, a ne pouhému přečinu [k tomu srov. zejm. obecné pasáže v nálezu ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24, mezinárodní únos dítěte, body 35 násl. a tam obsáhle vypočtená judikatura ESLP].
50. Stěžovatelka v nynější věci předložila hájitelná tvrzení vypovídající o zásahu do jejích práv zaručených Úmluvou. Proto orgány činné v trestním řízení musely provést účinné vyšetřování rámcově odpovídající výše popsaným požadavkům (viz bod 44 shora). Nynější věc neskončila ve stádiu přípravného řízení trestního, ale dostala se až do řízení před trestními soudy. Stěžovatelka tvrdí, že právě trestní soudy požadavkům účinného vyšetřování nedostály.
51. V nynější věci rozhodovaly nalézací soud a odvolací soud opakovaně. Právě proto Ústavní soud podrobně shrnul celý procesní vývoj této věci před trestními soudy. Městský soud nejprve obviněnou obžaloby zprostil, a to s využitím pravidla in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch, protože se nepodařilo vyvrátit její obhajobu, že jednala v obraně (zjištěný skutkový stav to nevylučoval). Krajský soud však toto rozhodnutí zrušil, zjednodušeně řečeno proto, že se městský soud důkladněji nezabýval důkazy svědčícími proti obviněné. Podruhé tedy městský soud shledal vinu a obviněnou odsoudil, protože se okolnosti nutné obrany neprokázaly. Ovšem i tento rozsudek krajský soud zrušil, zjednodušeně řečeno proto, že tentokráte vyznívaly závěry městského soudu až jednostranně v neprospěch obviněné. Ve třetím rozsudku uznal - po dalším obsáhlém dokazování a po provedené rekonstrukci - městský soud obviněnou opětovně vinnou, teprve tento rozsudek před krajským soudem obstál, byť i tento rozsudek krajský soud revidoval (viz body 9 až 15 shora). Rozsudek krajského soudu však neobstál před Nejvyšším soudem, který k dovolání obviněné a dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněné dovodil, že zjištěné skutkové okolnosti zakládají zákonné podmínky nutné obrany.
52. Právě vylíčené stručné shrnutí postupu trestních soudů, které rozhodovaly celkem sedmkrát během dvou let a pěti měsíců, svědčí jednak o tom, že ve věci nedošlo k významnějším průtahům, jednak o tom, že trestní soudy věnovaly celé věci mimořádnou pozornost a provedly veškeré myslitelné důkazy. Stěžovatelka nicméně kritizuje, že krajský soud bez dokazování změnil klíčový skutkový závěr (o fyzickém útoku stěžovatelky na dítě obviněné) a právě z něj pak Nejvyšší soud dovodil splnění podmínek nutné obrany.
53. Ústavní soud k tomu především upozorňuje, že ústavní stížnosti poškozených nemohou zakládat stejný standard přezkumu jako ústavní stížnosti odsouzených (srov. k tomu též body 58 násl. níže). Jak již bylo naznačeno výše, izolované chyby či ojedinělá opomenutí orgánů činných v trestním řízení nemohou být důvodem úspěšné ústavní stížnosti poškozeného. Ústavní soud se místo toho musí zaměřit na otázku, zda v řízení došlo k tak závažným nedostatkům, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tj. zjistit rozhodné okolnosti tvrzeného trestného činu.
54. Ve světle těchto standardů nemohla ani tvrzená chyba krajského soudu (stala-li se vůbec nějaká) založit důvodnost ústavní stížnosti. Aniž by Ústavní soud nyní přezkoumával veškeré technické detaily postupu krajského soudu (právě k tomu ho ale nynější ústavní stížnost navádí), lze říci, že eventualita fyzického útoku stěžovatelky na dítě obviněné byla celou dobu trestního řízení "ve hře". Pracuje s ní již obžaloba, kde je výslovně uvedeno, že obviněná zaútočila na stěžovatelku po předchozí slovní rozepři ohledně chování nezletilého syna obviněné (což stěžovatelka nikdy nezpochybnila) a po "jeho fyzickém napadení" stěžovatelkou (což naopak stěžovatelka vehementně celou dobu popírá). Pracuje s ní první (zprošťující) rozsudek městského soudu, který s touto eventualitou počítá s ohledem na pravidlo in dubio pro reo (zde je fyzické napadení dítěte stěžovatelkou ponecháno též ve skutkové větě rozsudku).
55. První odsuzující (a v pořadí druhý) rozsudek městského soudu byl k eventualitě napadení dítěte asi nejskeptičtější, ale tento rozsudek byl zrušen krajským soudem právě proto, že úvahy ohledně útoku na dítě byly zkratkovité a jednostranné v neprospěch obviněné. Druhý odsuzující (a v pořadí třetí) rozsudek městského soudu sice rovněž vypustil fyzické napadení dítěte ze skutkové věty rozsudku, současně však s touto alternativou v odůvodnění pracoval a rozebral kontext nutné obrany obviněné jako matky dítěte proti stěžovatelce (lze jen stručně zopakovat, že městský soud tu odkázal na výsledky rekonstrukce, podle níž syn stál za obviněnou, která byla vyšší a statnější než stěžovatelka, syn byl stále kryt tělem obviněné). Právě proto (a ne kvůli tomu, že rozhodně k žádnému předchozímu útoku na dítě nedošlo) městský soud dovodil, že o nutnou obranu jít nemohlo (srov. k tomu bod 20 rozsudku městského soudu, srov. též bod 14 shora). S tím ostatně souhlasil i krajský soud, který však své pasáže zakončil zvláštní úvahou, že obviněná "jednala v konfliktní situaci neadekvátně pudově jako matka" (bod 10 rozsudku krajského soudu).
56. Ve světle právě uvedeného nebyl postup krajského soudu žádným závažným nedostatkem, který by mohl ohrozit základní cíl vyšetřování této věci, jak praví judikatura (srov. bod 53 shora). Z obecného pohledu byl naopak jen logickým promítnutím skutkových úvah městského soudu též do výrokové části rozsudku (právě proto krajský soud vrátil tuto spornou část věty do skutkové věty rozsudku, přesně ve shodě s tím, jak byl celý skutek státním zastupitelstvím žalován), aniž by došlo k jakémukoli přehodnocení skutkových závěrů soudu nalézacího. Otázka, zda měl krajský soud důkazy, na které odkázal, i v této specifické situaci provést, již přesahuje rámec řízení o této ústavní stížnosti, s ohledem na standardy přezkumu shora naznačené. Lze jen doplnit, že o pravomoci odvolacího soudu zasahovat do skutkové věty trestního rozsudku nalézacího soudu není v obecné rovině žádných pochyb (více k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
57. Pokud pak z těchto skutkových premis vyvodil Nejvyšší soud opačné právní závěry a dospěl k závěru o naplnění všech podmínek nutné obrany, nelze mu z ústavně právního pohledu nic vyčíst. Právě naopak, Nejvyšší soud důsledně vyšel ze zákonné úpravy, judikatury i doktrinálních závěrů k nutné obraně. Protože obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákoník, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Může tak dojít ke střetu zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na straně jedné zájmu, který byl napaden útokem, a na druhé straně zájmu útočníka. Nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, nahrazuje vlastně zásah orgánů veřejné moci. Není pochyb o tom, že osoba jednající v mezích nutné obrany požívá též ústavní ochrany proti následné kriminalizaci [nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349), Posouzení splnění podmínek putativní nutné obrany, bod 38]. Nutná obrana nevyžaduje, aby obránce volil jiné, mírnější prostředky (srov. text § 28 odst. 2 a naproti tomu § 29 trestního zákoníku).
58. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že jí útok na dítě nebyl dostatečným způsobem prokázán, a domáhá se použití pravidla in dubio pro reo ve svůj prospěch. Pomíjí však, že nešlo o trestní řízení proti ní, ale proti obviněné. K základním ústavním pravidlům trestního procesu patří i princip presumpce neviny, dle kterého je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Z presumpce neviny vyvěrá též pravidlo in dubio pro reo, podle něhož přetrvají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného. Aplikace uvedeného pravidla je namístě především tehdy, pokud lze rozumně dospět k vícero verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů [nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18 (N 42/99 SbNU 49), K aplikaci ústavněprávní zásady in dubio pro reo, body 21 a 22].
59. Proto se v tomto trestním řízení uplatnilo pravidlo v pochybnostech ve prospěch obviněné, in dubio pro reo. Naopak ve prospěch stěžovatelky bylo toto pravidlo uplatněno v přestupkovém řízení, které se proti ní jako obviněné z přestupku vedlo v souvislosti s tvrzeným útokem na dítě. Z logiky věci pravidlo in dubio pro reo nemůže v trestním řízení platit ve prospěch osoby poškozené. Jinak by totiž musela být bez dostatečných důkazů - a v rozporu s uvedenými ústavními požadavky - odsouzena osoba obviněná z trestného činu.
60. Pokud jde o nespokojenost stěžovatelky s neveřejností rozhodování Nejvyššího soudu, pravidlo stanovené v § 265r odst. 1 trestního řádu obecně připouští i rozhodování v neveřejném zasedání. Konkrétně v nynější věci rozhodoval Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu se souhlasem obviněné a nejvyššího státního zástupce (viz bod 49 rozsudku Nejvyššího soudu). Již z textu zmíněného ustanovení plyne, že souhlas poškozeného není k rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání vyžadován (shodně a podrobněji viz nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2124/23, Právo poškozeného vyjádřit se k dovolání obviněného proti výroku o náhradě škody, zejm. bod 34). Ústavní soud již několikrát vyslovil, že rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání v neveřejném zasedání není neústavní, děje-li se v případech stanovených zákonem [viz např. nález ze dne 22. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117), Průtahy v již ukončeném trestním řízení, nebo usnesení ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 522/14, bod 12].
61. Konečně ke kritice, že argumentace trestních soudů zasahuje do stěžovatelčiny dobré pověsti a cti (čl. 10 Listiny), lze uvést, že také odůvodněním soudního rozhodnutí lze zasáhnout do osobnostních práv jak přímo účastníka řízení, tak eventuálně třetí osoby, stejně jako je myslitelné porušení zásady presumpce neviny. Takováto porušení, vytýkaná vůči odůvodnění soudního rozhodnutí, je však nutno posuzovat s ohledem na funkci odůvodnění, tj. aby soud mohl vykonávat svou ústavní funkci, tedy přesvědčivě a jasně vysvětlit, k jakému skutkovému stavu dospěl a jak jej právně posoudil [srov. k tomu nález ze dne 15. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 310/05 (N 211/43 SbNU 357), Zásah do osobnostních práv odůvodněním rozsudku, respektive rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2024 Machalický proti České republice, č. 42760/16, § 52 násl.].
62. V nynější věci Nejvyšší soud užil standardní úvahy a odůvodnění, nijak se nedotýkající stěžovatelčiny cti či dobré pověsti. Konal v zájmu svého ústavního závazku vysvětlit, proč dospěl k závěru o nevině obviněné, která jednala v nutné obraně. Klíčové v tomto kontextu je, že na stěžovatelku v žádném případě nelze, na základě úvah trestního soudu, nahlížet jako na vinnou jakýmkoli trestným činem.
VII.
Závěr
63. Ústavní soud shrnuje, že zprostil-li Nejvyšší soud obviněnou obžaloby, ústavně zaručené právo stěžovatelky na účinné vyšetřování neporušil. Trestní soudy se celé věci věnovaly pečlivě a v mnoha rozhodnutích. Právo na účinné vyšetřování nezahrnuje právo na potrestání osoby podezřelé z trestného činu.
64. Ústavní soud proto ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Milana Hulmáka k nálezu sp. zn. IV. ÚS 1562/24
1. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, neboť jsem přesvědčen, že ústavní stížnost byla podána důvodně.
2. Své stanovisko budu strukturovat tak, že nejprve rozeberu svá zjištění stran pochybení v postupu krajského soudu, poté pochybení v postupu Nejvyššího soudu a posléze se vyjádřím k argumentům většiny.
a) dodržení práv stěžovatelky před krajským soudem
3. Zaprvé shledávám, že stěžovatelka zcela případně poukazuje na to, že krajský soud svým v pořadí posledním rozhodnutím provedl změnu popisu skutku, aniž by vůbec prováděl dokazování.
4. Pravidla trestního procesu vyžadují, že odvolací soud může rozhodnout sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit buďto na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, popřípadě tehdy, pokud provede vlastní dokazování ve veřejném zasedání. Přitom jen ty důkazy, které sám takto provedl, může hodnotit odlišně od soudu prvního stupně, a jen na jejich základě může provést změnu nebo doplnění dosavadních skutkových zjištění. Odvolací soud, který žádné dokazování neprovede, je plně vázán hodnocením důkazů soudu prvního stupně (srovnej § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 trestního řádu).
5. Tato pravidla dokazování nejsou v trestním řádu zakotvena samoúčelně, nýbrž jsou projevem základních zásad ovládajících trestní proces, jako jsou zásady ústnosti a přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), kteréžto zásady samy vyvěrají z požadavků kladených na trestní proces ústavním pořádkem a nezbytností ochrany základních práv a svobod všech osob, jichž se trestní řízení dotýká. Jde o stěžejní zásady dokazování dopadající i na postup odvolacího soudu. Vychází se z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění (František Púry in Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013 str. 3121). Odvolací soud tak nesmí sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení [nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19 (N 91/100 SbNU 102), bod 26]. Považuje-li odvolací soud rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by důkazy přímo provedl ve veřejném zasedání. Neztotožní-li se například odvolací soud s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení jeho výpovědi i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají (obdobně nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2718/21, bod 37).
6. Právě vyloženými pravidly se však krajský soud ve svém rozhodnutí neřídil. Krajský soud svůj rozsudek ze dne 20. 4. 2023 vydal po toliko necelou půlhodinu trvajícím veřejném zasedání. Ve věci toho dne neprovedl žádné dokazování, přičemž tak neučinil ani v žádné dřívější etapě daného řízení. Přesto ve svém rozhodnutí zásadně přehodnotil skutkové závěry městského soudu. Zatímco městský soud plně uvěřil verzi stěžovatelky, která vypověděla, že dítě z odrážedla nestáhla, dokonce, že se jej nikdy žádným způsobem nedotkla, ani směrem k němu nedělala žádný pohyb, a že obviněná stěžovatelku strčila pouze v popuzení ze slovních výzev stěžovatelky, aby s dítětem opustily prostor u jejího auta, krajský soud dospěl k odlišnému novému závěru, že ke stáhnutí dítěte došlo, a obviněná poté stěžovatelku strčila, aby se jí za předchozí stažení dítěte z odrážedla pomstila.
7. Krajský soud postupoval v přímém rozporu s § 259 odst. 3 a 263 odst. 7 trestního řádu. Jestliže ve věci sám neprováděl žádné dokazování, byl vázán hodnocením důkazů městským soudem a nebyl vůbec oprávněn ve věci rozhodnout sám rozsudkem. Učinění popsané podstatné změny hodnocení důkazů soudem, který tyto důkazy sám neprovedl, odporující základním zásadám dokazování v trestním procesu, vykazuje znaky protiústavní svévole. Tu však připustit nelze (srovnej i nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1929/23, bod 37 a 38).
8. Krajský soud své odlišné hodnocení skutkového stavu ani přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. Judikatura Ústavního soudu vyžaduje, aby rozhodnutí orgánů veřejné moci byla přesvědčivě odůvodněna. Jde o důležitou procesní zábranu, jež má bránit jejich svévolnosti. Nejsou-li zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli, kterou zásada právního státu zakazuje [nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283), bod 25 a 27].
9. Krajský soud uvedl, že má stažení dítěte z odrážedla za prokázané tím, že dle lékařské zprávy měl syn po činu škrábance na lokti, zatímco dle fotografií pořízených před konfliktem je neměl. Městský soud nicméně předtím shledal, že fotografie předložené obhajobou jsou, pokud jde o nezraněnost dítěte před incidentem, nevypovídající, neboť byly vyfoceny z úhlu, ve kterém část ruky s pozdějším zraněním není dobře vidět (bod 19 jeho rozsudku). Tato úvaha městského soudu se jeví mít i oporu ve spise (na dvou fotografiích "před incidentem" na č. l. 430 a 431 jsou ruce dítěte vidět shora, zatímco fotografie zranění na č. l. 60 a násl. spisu ukazují spodní části lokte). Krajský soud ovšem nechal zjištění městského soudu o neodpovídajícím úhlu záběru zcela bez komentáře a své posouzení, proč fotografie na rozdíl od městského soudu považuje za vypovídající, žádným způsobem nevysvětlil. Krajský soud se navíc opomněl blíže zabývat i časem vzniku těchto fotografií a jen mechanicky bez jakéhokoliv odůvodnění vyšel z metadat poskytnutých obhajobou.
10. Krajský soud ponechal bez komentáře argumentaci městského soudu hodnotící význam lékařské zprávy dokládající existenci škrábanců v čase po incidentu. Městský soud uzavřel, že tuto zprávu nelze přeceňovat, neboť v daném věku nezletilého běžně dochází k drobným zraněním a karambolům, jakož i jím zmiňované vyjádření znalkyně, dle kterého zjištěné zranění dítěte jeho stažení z odrážedla spíše neodpovídá, a v každém případě mohlo vzniknout náhodně.
11. Skutkové závěry krajského soudu trpí deficity i v dalších směrech. Jeho rozsudek většinově vyznívá tak, že skutková zjištění městského soudu byla správná pouze s výjimkou stažení dítěte z odrážedla, které má doložené existencí zranění. I podle krajského soud strčení stěžovatelky nebylo obranou obviněné proti nějakému dalšímu podobnému jednání stěžovatelky, nýbrž pomstou za to, co učinila předtím. Přesto jeho rozsudek zároveň obsahuje pasáž, ve které se uvádí, že stěžovatelka natáhla ruku směrem k dítěti, což spadá do jiné části skutkového děje, než u jaké krajský soud výslovně provedl změnu, totiž části verze stěžovatelky akceptované městským soudem, kterou krajský soud nijak argumentačně nezpochybnil, nepolemizoval s ní, a neoznačil žádné skutečnosti, pro které by nemohla obstát. Není jasné, proč a na základě jakých důkazů krajský soud dospěl k závěru, že i v tomto bodě je pravdivá verze obviněné a nikoliv verze stěžovatelky o absenci takového pohybu akceptovaná městským soudem. I v tomto bodě je tak rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.
12. Zásadní vadou skutkových zjištění dosahující ústavněprávní intenzity může být i jejich absence [např. nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08 (N 106/53 SbNU 331)]. Soud musí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané (§ 125 trestního řádu). V projednávané věci však z rozsudku krajského soudu není dostatečně srozumitelné, z jakých skutkových okolností vycházel, respektive v jaké míře věří skutkové verzi stěžovatelky a v jaké verzi obviněné. I pokud by platilo, že stěžovatelka stáhla dítě z odrážedla, jak tvrdila obviněná, nijak z toho automaticky nevyplývá, jak se chovala v následujících okamžicích. To však krajský soud ve výroku ani odůvodnění svého rozhodnutí blíže nepopsal. Není zcela zřejmé, jaká byla jeho představa o návaznosti jím konstatovaného pohybu ruky na ostatní průběh skutkové děje. Jde přitom o naprosto klíčový okamžik, rozhodující pro posouzení, zda zde měl být nějaký trvající útok, proti kterému se obviněná měla strčením stěžovatelky bránit. Pro jasnost rozsudku by též bývalo vhodné, aby se krajský soud výslovně vyjádřil, co si přesně myslí o dalších detailech, na kterých se aktérky incidentu neshodovaly, jako například zda stěžovatelka na počátku činu na obviněnou s dítětem agresivně křičela či je jen věcně vyzvala k odchodu, zda před tím, než byla strčena, stála na místě (jak tvrdila ve své výpovědi akceptované městským soudem), či zda učinila dva kroky směrem k dítěti (jako tvrdila obviněná) nebo zda se obviněná snažila stěžovatelce po jejím pádu pomoci či nikoliv. Právě některé z takovýchto skutkových detailů považoval za klíčové při svém posouzení Nejvyšší soud (viz dále).
13. Procesní postup, závěry a odůvodnění krajského soudu, byly porušením práva stěžovatelky na účinné vyšetřování zaručené čl. 7 odst. 2 a čl. 3 Úmluvy. Výše popsaná změna skutkových závěrů městského soudu krajským soudem bez provedení dokazování rovněž vyvolává pochybnosti o respektování principu rovnosti účastníků řízení zaručeném čl. 37 odst. 3 Listiny a práva poškozeného vyjádřit ke všem prováděným důkazům zaručeném čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka přišla o možnost reagovat na důkazy, které správně měly být krajským soudem (pokud chtěl korigovat závěry městského soudu) v této, v rozporu s pravidly trestního procesu nerealizované, části odvolacího řízení prováděny.
b) dodržení práv stěžovatelky před Nejvyšším soudem
14. Nejvyšší soud ve věci rozhodl rozsudkem, kterým zcela zvrátil dosavadní výsledek řízení. Odpověď na otázku, zda takovéto rozhodnutí může obstát z pohledu práva stěžovatelky na účinné vyšetřování, již byla předznamenána v předchozích pasážích. V situaci, kdy došlo ke shora rozebraným závažným procesním pochybením v odvolacím řízení, a dovoláním napadené rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné a svojí nejasností vyvolávající pochybnosti, jaké skutečnosti má vlastně krajský soud za prokázané, byla úloha Nejvyššího soudu obtížná. Nejvyšší soud však řízení zatížil dalšími novými pochybeními.
15. I ve fázi dovolacího řízení platí, že skutková zjištění, ze kterých soud vychází, musí být výsledkem řádného procesu dokazování. Nejvyšší soud v něm obvykle dokazování sám neprovádí a vychází ze skutkového stavu zjištěného před soudy prvního a druhého stupně, což plyne z toho, že projednává mimořádný opravný prostředek.
16. Nejvyšší soud odůvodnění svého rozhodnutí pojal jako rozbor okolností, za kterých byla užita obrana obviněné proti útoku stěžovatelky. Ve svém výkladu postupuje tak, jako by bylo dáno, že existence obrany byla po skutkové stránce prokázána a jen byl nesprávně posouzen její trestněprávní význam (viz bod 37 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu). Rozsudek krajského soudu byl však jednoznačný v tom, že krajský soud dospěl k závěru, že obviněná subjektivně nevnímala, že by zde probíhal či hrozil nějaký aktuální útok, před kterým by musela své dítě chránit, nýbrž stěžovatelku strčila proto, aby se jí pomstila za to, že stěžovatelka stáhla její dítě z odrážedla v dřívější části skutkového děje (šlo dle krajského soudu o "vypořádání" obžalované se stěžovatelkou za předchozí jednání - bod 9 rozsudku krajského soudu).
17. To jakým způsobem vnímala a chápala obviněná jednání stěžovatelky, a proč po subjektivní stránce vůči ní jednala tak, že ji strčila, jsou zjevně otázky skutkové. Právní posouzení představuje až hodnocení právního významu těchto subjektivních představ. Nejvyšší soud tedy, ačkoliv hovoří o tom, že v dovolacím řízení byly uplatněny hmotněprávní vady (bod 26 jeho rozsudku), se výše popsaným způsobem skrytě, mimo řádný proces provádění a hodnocení důkazů, odchýlil od skutkového stavu zjištěného v předchozím řízení.
18. Z napadeného rozsudku není jasné, proč měl Nejvyšší soud existenci obranného jednání po skutkové stránce za danou. Lze se jen dohadovat, že ho k tomu nasměrovaly již zmíněné nejasnosti ve formulaci rozsudku krajského soudu, které jej vedly ke snaze je překlenout a k tomu, že místo neobratných závěrů krajského soudu vyšel raději z tvrzení obviněné. Absenci dostatečného podkladu pro rozhodnutí však nelze řešit tím, že si dovolací soud nejasné či chybějící pasáže pro své účely domyslí a dotvoří podle toho, jak se mu to líbí, či je nahradí tvrzeními obhajoby. Takovouto libovůli v rozhodování požadavky ústavnosti vylučují.
19. Nejvyšší soud se dopustil odchylky ve skutkových zjištěních, i pokud ve své argumentaci vyšel z toho, že stěžovatelka na obviněnou s dítětem křičela, a že před svým strčením vykročila směrem k obviněné a za ní se schovávajícímu synovi (bod 40 rozsudku Nejvyššího soudu). Jde o tvrzení obhajoby, kterým nebylo v předcházejících částech trestního procesu přisvědčeno. Stěžovatelka uváděla, že svoji výzvu k opuštění prostoru auta činila slušně a také, že před svým strčením nikam nekráčela a jen se začala otáčet směrem ke svému domu. Právě takovéto verzi stěžovatelky městský soud uvěřil (bod 16 rozsudku městského soudu) a krajský soud se k těmto detailům nijak výslovně nevyjádřil a hovořil pouze obecněji o tom, že skutkové závěry městského soudu jsou přesvědčivé (jeho výše rozebíraná poznámka o natažení ruky pak zmiňuje opravdu jen ruku, nikoliv že by stěžovatelka i někam kráčela - viz bod 8 a 9 jeho rozsudku). Nejvyšší soud i zde předstírá existenci jiného skutkového stavu, než jaký byl v procesu dokazování zjištěn.
20. V provedeném dokazování nemá oporu ani závěr Nejvyššího soudu, že "obviněná měla v dané situaci jedinou možnost, jak se útoku poškozené ubránit, a to ji od sebe odstrčit, protože jiné prostředky, např. útěk, nebyly možné". Nejvyšší soud, ač je soudem dovolacím, jehož úlohou obecně jistě nemá být vytvářet nová skutková zjištění ve věci, zde vyslovuje úsudek, který dosud ve věci nezazněl. Tento závěr, stejně jako ostatní odchylky, není po procesní stránce výsledkem řádného dokazování. Závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti obviněné jednat jinak je i zcela předčasný, když možnosti obviněné by soudy musely před jeho případným učiněním hodnotit (i pokud by uvěřily, že se skutkový děj odehrával obviněnou tvrzeným způsobem) podstatně komplexněji a uvážit (a popřípadě vyloučit) i veškeré jiné obviněné se nabízející alternativy, včetně její možnosti zastoupit stěžovatelce cestu, či ji chytit za ruku. Právo na účinné vyšetřování přitom vyžaduje, že výsledek řízení nesmí být založen na ukvapených nebo neopodstatněných skutkových závěrech (srovnej X. a další proti Bulharsku, § 185, 186 a 190).
21. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v podstatě bezmezně uvěřil skutkové verzi obviněné, ještě ji dále v její prospěch rozvíjí, a ignoruje, jaký skutkový stav byl předtím prokázán před nalézacím a odvolacím soudem. Jestliže Nejvyšší soud své úvahy založil na skutkovém stavu, který nemá jasnou oporu ve spise, napovídá to opět porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování.
c) k argumentům většiny
22. Jde-li o obecná východiska nálezu, souhlasím se zdrženlivým přístupem Ústavního soudu ke zprošťujícím rozsudkům trestních soudů a nebytností vážit i práva obviněných (bod 47 nálezů). Nález sp. zn. Pl. ÚS 17/24, Kauza Anička však byl rozhodnutím v konkrétní věci, které žádné zásadní sjednocení praxe nepřineslo, a to s ohledem na průběh diskuse, bod 89 daného nálezu, rozsáhlé odlišné stanovisko, i navazující rozhodnutí.
23. Aplikace obecných východisek na konkrétní věc v nálezu mne však nepřesvědčuje. Většina dospěla k závěru, že trestní soudy věnovaly celé věci mimořádnou pozornost s odkazem na to, že ve věci rozhodovaly celkem sedmkrát a provedly všechny myslitelné důkazy (bod 52 nálezu). Počet rozhodnutí sám o sobě nepovažuji za relevantní kritérium, podstatné je, zda byla v tomto řízení respektována základní práva, zda byly dodrženy základní principy trestního procesu a jak jsou soudní rozhodnutí odůvodněna. Z těchto kritérií naopak vyplývá, že přinejmenším krajský soud vynaložil ve věci jen naprosto minimální a nedostatečné úsilí. Svůj procesní postup si zjednodušil tím, že předtím, než nově hodnotil důkazy, vynechal, v rozporu s pravidly trestního procesu, jejich provedení ve veřejném zasedání. Jeho v pořadí poslední rozhodnutí, je pak mimořádně chabě odůvodněno. Odůvodnění výroku o vině v tomto rozhodnutí má bez narace délku pouze jedné strany, ze které nejsou jasné úvahy krajského soudu, které jej k němu vedly, a z části ani to, co vlastně krajský soud má za prokázané. Závěr o provedení veškerých myslitelných důkazů je pak zavádějící, když jediným, kdo ve věci prováděl důkazy a jehož rozhodnutí obsahuje jejich podrobné hodnocení, byl soud prvního stupně, který přitom na jejich základě vyslovil zcela opačné závěry, než se kterými nakonec řízení skončilo.
24. Ústavní stížnosti poškozených nemohou, i pokud jim svědčí právo na účinné vyšetřování, zakládat stejný standard přezkumu jako ústavní stížnosti odsouzených (shodně bod 53 nálezu). Tyto odlišnosti by se však měly týkat toho, že obviněnému přísluší v trestním řízení širší paleta práv a záruk, zejména mu prospívá zásada in dubio pro reo. Nevidím ale důvod, proč by Ústavní soud měl u ústavních stížností poškozených pomíjet tak zásadní pochybení v trestním procesu, jako je tvorba skutkových zjištění soudy bez provedení dokazování a možnosti poškozeného se v něm vyjádřit, nebo připustit, že závěry soudů mohou postrádat odůvodnění, či být nesrozumitelné, nebo že Nejvyšší soud nepřesně reprodukuje dosavadní skutková zjištění ve věci a vychází při právním hodnocení z jiného skutkového stavu, než byl ve skutečnosti odvolacím soudem konstatován. Takovéto vady mohou přinést naprosté vyprázdnění práva na účinné vyšetřování.
25. Ne každé pochybení v řízení je natolik závažné, aby představovalo důvod k zásahu Ústavního soudu. Jestliže však většina uvádí (bod 47 nálezu), že důvodem k zásahu Ústavního soudu by mohly být jen například natolik závažné vady, jako je nelogičnost, nedůslednost při hodnocení všech okolností případu a celková vnitřní rozpornost zprošťujícího rozsudku (nález sp. zn. II. ÚS 1689/25), nemám za to, že by pochybení učiněná ve věci městským a krajským soudem byla méně zásadní, že by šlo o ojedinělé a izolované chyby (bod 45 nálezu), nebo že by nedošlo k ohrožení vyšetřování závažné trestné činnosti (bod 46 a 56 nálezu).
26. Není mi zřejmé, proč většina zdůrazňuje, že skutková varianta zahrnující fyzický útok stěžovatelky na dítě obviněné byla od počátku ve hře (bod 54 nálezu). Otázka, kdy se tato varianta v řízení objevila, je vcelku nepodstatná. I kdyby se tak stalo v řízení třebas "na poslední chvíli", avšak soudy by se k ní přiklonily po řádném dokazování a své závěry řádně odůvodnily, pochybnosti o porušení práva na účinné vyšetřování by to nevyvolávalo. Naopak pokud určitá otázka "visí ve vzduchu delší dobu", nicméně soudy se s ní nikdy, zejména pak ne v konečných rozhodnutích ve věci, nevypořádají bez toho, aby jejich závěry byly zatíženy závažnými pochybeními, pochyby o porušení tohoto práva to vyvolává. Klíčový je přezkum těch rozhodnutí, která představují výsledek celého řízení. Namísto toho většina nepodstatně rozebírá obsah obžaloby či rozhodnutí vydaná a zrušená na počátku řízení.
27. Nikterak nezpochybňuji, že Nejvyšší soud správně rekapituloval právní úpravu a judikaturu k institutu nutné obrany (bod 57 nálezu). Na tom však námitky stěžovatelky proti jeho rozhodnutí nespočívaly. Stěžovatelka namítala, že není jasné, jak ze skutkových závěrů krajského soudu Nejvyšší soud dovodil, že se obviněná bránila v momentu existence hrozby ze strany stěžovatelky, že jím tvrzená skutková zjištění nemají spojitost s provedenými důkazy a že Nejvyšší soud vyšel z toho, že byla v nedobré zdravotní kondici, což nemá podklad v řízení a odporuje stavu zjištěnému znalkyní. Problém rozhodnutí Nejvyššího soudu nespočívá ve vadných hmotněprávních východiscích, nýbrž především ve východiscích skutkových, zejména že jeho rozhodnutí nenavazuje na skutková zjištění učiněná městským a krajským soudem.
28. Na rozdíl od většiny se domnívám, že se neuplatnila zásada in dubio pro reo (bod 59 nálezu). Napadené usnesení Nejvyššího soudu a jemu bezprostředně předcházející rozhodnutí městského a krajského soudu na tuto zásadu neodkazují ani na jediném místě. Pokud by zproštění obviněné obžaloby bylo bývalo odůvodněno tím, že byť provedené důkazy napovídají spíše věrohodnosti verze stěžovatelky, nepodařilo se ve věci dosáhnout takové jistoty, aby bylo možno vyslovit vinu obviněné, nacházeli bychom se z hlediska ústavněprávního přezkumu v úplně jiné situaci. Krajský soud však namísto toho kategoricky konstatoval (bez řádného dokazování a odůvodnění), že stěžovatelka syna obviněné napadla, a Nejvyšší soud dokonce považoval za pevně dané (díky chybné nenávaznosti na skutkové závěry nižších soudů) že obviněná vnímala, že tento útok pokračuje a je třeba se mu bránit. Zásada in dubio pro reo znamená, že pochybnosti o průběhu skutkového děje mají být využity ve prospěch obviněného; nedopadá ale na situace, kdy soud má za to, že verze obviněného je pravdivá, ani nemá být aplikována tak, že v případě pochybností, jaká z verzí je správná, má verzi obviněného za pravdivou prohlásit (shodně bod 58 nálezu).
29. I když pak zásada in dubio pro reo primárně slouží obviněnému, mám za to, že v určitém smyslu prospívá i poškozenému. Pokud totiž soud vysloví, že díky pochybnostem o tom, jak se skutkový děj odehrál, je třeba rozhodnout tak, jako by byla platila verze obviněného, neříká tím, že má za prokázané, že poškozený o své verzi lhal. Naopak pokud soud jednoznačně přisvědčí verzi obhajoby, jako tomu bylo v posuzované věci, je nasnadě, že to může být pro poškozeného dehonestující. Možná na stěžovatelku nelze hledět jako na viníka trestného činu (bod 62 nálezu), ale jako na útočníka na dítě ano.
30. Výklad většiny stran neveřejnosti rozhodování Nejvyššího soudu (bod 60 nálezu) platí v obvyklých případech dovolacího řízení, není však přiléhavý na projednávanou věc, ve které Nejvyšší soud nestandardně doplňoval skutkový stav věci.
d) závěrem