Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené Mgr. Igorem Penkou, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024 č. j. 8 Tdo 1045/2023-577, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Robertem Scigielem, advokátem, sídlem Ptašínského 311/8, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I.
Podstata věci
1. V tomto nálezu se Ústavní soud opětovně zabývá právem poškozených na účinné vyšetřování. Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti poškozeného napadající rozhodnutí o zproštění obžaloby nemá přezkoumávat každé tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení, pokud jde svou povahou o izolované chyby či ojedinělá opomenutí v řízení jinak vedeném s náležitou péčí. Ústavní soud se místo toho musí zaměřit na otázku, zda snad v řízení nedošlo k tak závažným nedostatkům, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tj. zjistit rozhodné okolnosti tvrzeného trestného činu.
II.
Popis věci a jejího procesního vývoje
2. Nynější případ má původ v incidentu, k němuž došlo odpoledne 10. září 2020. Tehdy se v B. potkaly stěžovatelka s vedlejší účastnicí (dále jen "obviněná") a jejím malým synem. Jejich setkání vyústilo v potyčku a vážná zranění stěžovatelky.
3. V obecné rovině je nesporné, že v onen zářijový den vyrazila tehdy devětadvacetiletá obviněná na procházku se svým rok a půl starým synem v kočárku. Nejprve byli na dětském hřišti, poté vešli do ulice X. Syn jel v ten moment na odrážedle a přiblížil se k zaparkovanému černému vozidlu značky Mercedes. Krátce nato vyběhla z domu osmašedesátiletá stěžovatelka, která se dostala do slovní rozepře s obviněnou a vyzvala ji, aby se synem okamžitě odešli od jejího auta a aby syn do vozu nenarážel. Po kratším konfliktu (o jehož přesné podobě panují nejasnosti) obviněná do stěžovatelky strčila, ta spadla a utrpěla vážná zranění (zlomeniny představující vážnou poruchu zdraví vyžadující hospitalizaci a operace, provázenou dlouhodobými bolestmi a narušením hybnosti v oblasti levého lokte a levé kyčle, a tedy významné omezení v pohybu a sebeobsluze). Obviněná poté zazvonila na sousedku, aby přivolala rychlou záchrannou službu (sama dle své výpovědi nemohla pomoc zavolat, protože měla vybitý telefon). Krátce nato se objevil manžel stěžovatelky a stěžovatelka na něj zakřičela, ať obviněnou nenechá odejít, že ji shodila, manželovi se však nepodařilo ji zastavit. Obviněná v panice nechala na místě kočárek s osobními věcmi.
4. V detailech se nicméně verze stěžovatelky a obviněné podstatně lišily. Stěžovatelka uváděla, že se daného dne dívala z okna, viděla obviněnou se synem, který na silnici na odrážedle narážel do levé zadní části jejího zaparkovaného vozu. Vyšla proto před dům a slušně vyzvala obviněnou, aby se synem opustili prostor jejího auta, obviněná to ale odmítla s tím, že si "má dát auto do garáže a nepřekážet na silnici". Stěžovatelka proto šla k autu a výzvu zopakovala, obviněná jí opět nevyhověla a začala mluvit ke svému dítěti, "že paní je zlá, nemá ráda děti a má radši auto". Stěžovatelka poté zdůraznila, že je soudkyně, "je jí znám etický kodex" a poté opět obviněnou slušně vyzvala, aby se synem odešli. Obviněná však stála na svém, odmítala odejít, proto stěžovatelka sdělila, že si dojde pro klíče a přeparkuje své auto. Když se začala otáčet ke svému domu, obviněná ji s vulgárními slovy oběma rukama strčila. Stěžovatelka spadla, po pádu nebyla schopna pohybu a se zraněními zůstala ležet na silnici. Stěžovatelka trvala na tom, že se dítěte nikdy nedotkla, tím méně že by ho shodila z odrážedla.
5. Obviněná naproti tomu od počátku trvala na tom, že chránila své dítě proti útokům stěžovatelky. Odmítla, že by její syn do stěžovatelčina auta narážel, pouze na něj šáhl rukou, stěžovatelka vyběhla ze dveří domu a agresivně na ně křičela, ať "vypadnou". Obviněné se to dotklo, řekla stěžovatelce, že komunikace je veřejná. Když stěžovatelka sešla ze schodů domu, syn se schoval za obviněnou. Její syn na odrážedle popojel k autu, stěžovatelka ho chytila za pravou ruku a stáhla z odrážedla na zem. Syn křičel, obviněná mu pomohla zpátky na odrážedlo a postavila jej za sebe a ten se za ní schovával, protože měl velký strach. Obviněná stěžovatelce řekla, co si to dovoluje, stěžovatelka udělala dva kroky kolem ní směrem k synovi a natahovala se k němu způsobem podobným tomu, jako při předchozím stažení syna z odrážedla. Proto ji obviněná oběma rukama odstrčila, bála se totiž, že stěžovatelka syna shodí z odrážedla znovu. Pád stěžovatelky neviděla, protože se hned otočila k synovi, pak viděla stěžovatelku až na zemi. Nechtěla ji nechat ležet na silnici, chtěla stěžovatelce pomoci, proto jednak přes sousedku přivolala záchrannou službu, jednak stěžovatelku odvlekla k brance domu. Následně se věnovala dítěti. Když se znovu otočila ke stěžovatelce, všimla si, že ta se nějakým způsobem vrátila zpátky na silnici a tam si lehla. To byl pro ni signál, že stěžovatelka "není normální". Stěžovatelka poté začala křičet na svého manžela, ať vezme dítě. Manžel skutečně vyrval obviněné kočárek z rukou, proto z něj vytáhla dítě a z místa utekla, protože se začala bát o sebe a hlavně o syna.
6. Skutkové verze stěžovatelky a obviněné se tedy od počátku lišily ve dvou klíčových věcech. Zaprvé v tom, jakým způsobem stěžovatelka s obviněnou komunikovala (zda klidně a kultivovaně, což tvrdí stěžovatelka, nebo vulgárně, což tvrdí obviněná). Zadruhé, což je pro nynější věc klíčové, zda stěžovatelka fyzicky zaútočila na syna obviněné (stáhla jej z odrážedla). Samotný incident neviděl nikdo jiný (kromě rok a půl starého dítěte).
7. Obžaloba podaná Městským státním zastupitelstvím v Brně dne 29. 6. 2021 nepochybovala o násilí, kterého se stěžovatelka dopustila na dítěti. Vymezila skutek tak, že obviněná:
"dne 10. 9. 2020 v době kolem 17:00 hodin v B. na ulici X, na silnici před rodinným domem č. X, po předchozí slovní rozepři ohledně chování nezletilého syna [...], a jeho fyzickém napadení ze strany [stěžovatelky] (řešeno samostatně pod č. j. KRPB - 179179/PŘ-2020-060211), fyzicky napadla [stěžovatelku], tím způsobem, že ji oběma rukama odstrčila tak silně, že ztratila stabilitu a upadla na zem, a tímto svým jednáním [stěžovatelce] způsobila [následuje výčet způsobených zranění],
čímž jinému úmyslně ublížila na zdraví a uvedeným činem způsobila těžkou újmu na zdraví,
na místě veřejnosti přístupném se dopustila výtržnosti tím, že napadla jiného,
čímž spáchala zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku."
8. Trestní soudy o obžalobě rozhodovaly opakovaně, ve věci padlo celkem sedm soudních rozhodnutí (jeden zprošťující rozsudek nalézacího soudu, dva odsuzující rozsudky nalézacího soudu, dva rušící rozsudky odvolacího soudu, jeden rušící a současně odsuzující rozsudek odvolacího soudu a konečně nyní napadený zprošťující rozsudek Nejvyššího soudu).
II. A. První (zprošťující) rozsudek nalézacího soudu a první rušící rozhodnutí odvolacího soudu
9. Městský soud v Brně prvním rozsudkem (9. 9. 2021) obviněnou obžaloby zprostil. Zdůraznil, že incidentu nebyl nikdo přítomen, soud tak čelí tvrzení stěžovatelky proti tvrzení obviněné. Obsah výpovědi obviněné byl ve všech podstatných bodech konzistentní a v souladu s její předchozí výpovědí před policejním orgánem. Podobně tomu bylo i u výpovědí stěžovatelky jako poškozené. Soud vzal v potaz též fotografie syna z procházky před incidentem, na kterých nemá žádná viditelná zranění, a po konfliktu, kdy má na ruce viditelné mnohačetné škrábance. Lékařská zpráva, vyhotovená dvě hodiny po incidentu, uvádí, že syn měl na lokti mnohačetné škrábance. Konečně soud dodal, že vozidlo, které bylo prapůvodem sporu mezi stěžovatelkou a obviněnou, neneslo žádné známky poškození. Městský soud proto vyšel z presumpce neviny a dovodil, že se sice žalovaný skutek stal, ale není trestným činem, protože obviněná jednala v nutné obraně (§ 29 trestního zákoníku). V řízení se neprokázalo tvrzení o prvotním a nečekaném útoku obviněné na stěžovatelku. Naopak, myslitelné zůstaly obě verze, tedy jak prvotní a nečekaný útok obviněné, tak prvotní útok stěžovatelky na dítě obviněné, proti němuž je nutná obrana přípustná. Městský soud upozornil, že ostatně přesně tak (jako reakci na předchozí útok stěžovatelky) vymezila skutkový stav obžaloba, ovšem pak v rozporu s tímto popisem nekvalifikovala jednání obviněné jako nutnou obranu.
10. Krajský soud v Brně (4. 11. 2021) k odvolání státního zástupce a stěžovatelky zrušil rozsudek městského soudu a zavázal jej k doplnění dokazování. Celou věc nelze zjednodušit jen jako "tvrzení proti tvrzení", jak to učinil městský soud. Krajský soud mj. upozornil na nesrovnalosti v některých výpovědích obviněné a na další svědecké výslechy třetích osob.
II. B. Druhý (první odsuzující) rozsudek nalézacího soudu a druhé rušící rozhodnutí odvolacího soudu
11. Druhým, tentokrát již odsuzujícím, rozsudkem (25. 1. 2022) městský soud shledal obviněnou vinnou zločinem ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví a uložil jí za to úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu 36 měsíců. Současně přiznal stěžovatelce část požadovaného nároku na náhradu škody a se zbytkem nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud tentokráte uvěřil verzi stěžovatelky, která se jeví konzistentní, zatímco obviněná nejprve uváděla, že stěžovatelka spadla sama (sousedce, přes kterou přivolala první pomoc, a když komunikovala s manželem stěžovatelky). Svědci po incidentu nezaznamenali pláč dítěte. Zranění, které utrpěl onoho dne jeden a půl roční syn obviněné, mají nejasný původ a povahu, není vyloučeno, že syn mohl být zraněn ještě před konfliktem se stěžovatelkou (např. na hřišti, kde si předtím hrál). K tvrzené nutné obraně soud uvedl, že obviněná byla jiné váhové kategorie, vyšší, statnější než postavou drobná stěžovatelka. Nešlo o přímo hrozící útok na syna, kterému by musela obviněná čelit.
12. Ovšem i druhý rozsudek městského soudu krajský soud zrušil, neboť rozsudek trpěl vadami - nejasností a neúplností skutkových zjištění. Krajský soud upozornil, že není vůbec jasné, jak městský soud dospěl k závěru, že dítě utrpělo zranění dříve při hraní na hřišti, a ne při potyčce se stěžovatelkou, to zvláště za situace, kdy tato zranění byla u dítěte zjištěna lékařem krátce po konfliktu se stěžovatelkou. Krajský soud dále zavázal městský soud více rozebrat a prokázat okolnosti předcházející zranění stěžovatelky, a to rekonstrukcí na místě činu.
II. C. Třetí (druhý odsuzující) rozsudek nalézacího soudu a třetí rozhodnutí odvolacího soudu
13. Městský soud provedl rekonstrukci a poté v pořadí třetím rozsudkem obviněnou matku opět uznal vinnou ze stejných trestných činů a potrestal stejným trestem (rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 90 T 79/2021-453). Městský soud přisvědčil verzi stěžovatelky, kterou podporují i další provedené důkazy. Způsob vzniku zranění je doložen výsledky znaleckého zkoumání, včetně vyjádření znalkyně k provedené rekonstrukci. Výpověď stěžovatelky byla po celou dobu konstantní, tvrzení obviněné naopak nebyly. Svědkům, kteří se na místě objevili po pádu stěžovatelky, napřed tvrdila, že stěžovatelka spadla sama. Rovněž odmítla na místě setrvat do příjezdu policie. A konečně, svědci neviděli dítě křičet nebo plakat, byť obviněná tvrdila opak.
14. Pokud obviněná poukazovala na fotografie s daty a lékařskou zprávu o škrábancích na lokti dítěte, čímž se snažila doložit závadné chování stěžovatelky, městský soud konstatoval, že fotografie pořízené 10. 9. 2020 v 15:29:28 a v 15:36:32, tedy před konfliktem se stěžovatelkou, sice zachycují syna obviněné, na kterých nemá žádný škrábanec, avšak toliko zepředu, přičemž na žádné z fotografií není detail jeho pravého lokte. Z následné vágní lékařské zprávy plyne pouze to, že nějaké škrábance na (blíže nespecifikovaném) lokti existovaly, a z fotografie škrábanců z 11. 9. 2020, která vyobrazuje drobné zranění na lokti, pak nelze dovodit, že by zranění způsobila stěžovatelka. Prokázáno je pouze, že dítě drobné zranění mělo, nikoli však kdo a kdy je způsobil. Soud také poukázal na věk dítěte, při kterém běžně dochází k drobným zraněním a karambolům. Proto vypustil ze skutkové věty část o napadení syna obviněné stěžovatelkou (srov. naproti tomu vymezení skutku v obžalobě - cit. v bodě 7 shora). Soud nicméně rozebral i jinou verzi příběhu, a sice pokud by obviněná vskutku bránila syna proti útoku stěžovatelky. Ale ani tehdy by nebylo možné uvažovat o nutné obraně. Jak plyne z výsledků rekonstrukce, syn stál za obviněnou, která byla vyšší, statnější a těžší váhové kategorie než stěžovatelka, která je postavou drobná, na prvý pohled křehce působící seniorka. Tělo obviněné krylo syna a postavou drobnější stěžovatelka by ho musela překonat (srov. bod 20 rozsudku).
15. Byť krajský soud věcně souhlasil s městským soudem, formálně nepotvrdil třetí rozsudek městského soudu. Krajský soud jej totiž na veřejném zasedání zrušil (rozsudkem ze dne 20. 4. 2023 č. j. 9 To 29/2023-486). Nově rozhodl tak, že obviněné matce uložil mírnější trest, jmenovitě úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na jeden rok, to vše při zachování právní kvalifikace a výroků o náhradě škody. Jediné změny doznala skutková věta výroku o vině, krajský soud se přitom ale ztotožnil se skutkovým hodnocením, jak jej provedl městský soud. Krajský soud ji změnil tak, aby odpovídala podané obžalobě: stěžovatelka vskutku nejprve fyzicky napadla dítě obviněné. Městský soud podle krajského soudu neměl tyto údaje ze skutkové věty i s ohledem na své skutkové závěry vypouštět. Stěžovatelka stáhla syna obviněné z odrážedla, neboť podle lékařské zprávy měl syn po činu škrábance na lokti, zatímco dle fotografií pořízených před konfliktem je neměl. Tento fyzický útok na syna důkazy objektivně prokazují. Následné jednání obviněné ale nemělo charakter obrany proti dalšímu útoku stěžovatelky, která jen natáhla směrem k dítěti ruku, nýbrž šlo o "vypořádání" se stěžovatelkou za stažení syna z odrážedla. Obviněná podle krajského soudu "jednala v konfliktní situaci neadekvátně pudově jako matka".
II. D. Dovolání a rozsudek Nejvyššího soudu
16. Proti rozsudku krajského soudu podali dovolání obviněná a nejvyšší státní zástupce. Obviněná nesouhlasila s výrokem o své vině a trvala na tom, že jednala v nutné obraně.
17. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání ve prospěch obviněné, neboť stejně jako ona tvrdil, že její jednání bylo nutnou obranou. Nepolemizoval se skutkovými zjištěními městského soudu a krajského soudu, ale s vadnými právními závěry. Krajský soud po právní stránce nesprávně posoudil vzájemné postavení obviněné, jejího malého dítěte a stěžovatelky s ohledem na situaci na místě činu. Vadně též shledal, že dítěti nehrozilo přímé nebezpečí, protože bylo kryto tělem obviněné, a tudíž stěžovatelka na něj nemohla snadno dosáhnout. Krajský soud měl přihlédnout k tomu, jak se celá situace jevila obránci. Podle skutkových zjištění obviněná strčila do stěžovatelky ve chvíli, kdy se stěžovatelka rukou natahovala směrem k malému synovi obviněné, kterého krátce předtím fyzicky napadla (stáhla z odrážedla). Opětovné napřažení ruky směrem k dítěti obviněná mohla snadno a pochopitelně vnímat jako další přímou hrozbu, jako další započatý útok, a to tím spíše, že jako matka ohroženého dítěte jistě potenciální hrozbu vnímala úzkostlivěji. Pokud nebylo možno objektivně objasnit, kdy skončil útok, který podle obviněné jejímu dítěti hrozil, je třeba vycházet z pravidla in dubio pro reo a dospět k závěru, že útok trval. Proto bylo třeba se zabývat adekvátností jako druhou podmínkou nutné obrany, která byla také naplněna, neboť obrana odpovídala způsobu útoku, resp. nebyla mu zcela zjevně nepřiměřená (strčení v reakci na stažení dítěte z odrážedla). Nešlo o obranu zjevně nepřiměřenou útoku (§ 29 odst. 2 trestního zákoníku); nelze dovodit, že obrana zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku, jak již ve svém prvním rozsudku uvažoval i městský soud, když obviněnou zprostil obžaloby.
18. Nejvyšší státní zástupce poukázal i na vadnost posouzení činu jako přečinu výtržnictví. Trestní soudy vůbec nevzaly v úvahu, že v dané situaci šlo o "soukromý" konflikt dvou žen, který vyplynul z malichernosti spočívající v pohybu malého dítěte na odrážedle v blízkosti automobilu stěžovatelky a vyvrcholil v podstatě bagatelním fyzickým útokem majícím podobu strčení, byť se závažnými následky. Tento způsob jednání obviněné nebyl způsobilý zasáhnout ani jakkoli jinak ohrozit další osoby a narušit klid jiných lidí.
19. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek krajského soudu a nově rozhodl tak, že se obviněná dle § 226 písm. b) trestního řádu zprošťuje obžaloby a poškození včetně stěžovatelky byli odkázáni se svými nároky na řízení občanskoprávní. Nejvyšší soud uzavřel, že obviněná jednala v nutné obraně.
20. Nejvyšší soud uvedl, že skutkové závěry vyplývající z výroku rozsudku krajského soudu mohou být spolehlivým podkladem pro závěr o tom, zda obviněná jednala za podmínek nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku, anebo zda po všech stránkách naplnila znaky trestných činů, které v jejím jednání soudy shledaly. Nejvyšší soud pro úplnost připomněl, že městský soud již v prvém rozsudku z důvodů nutné obrany obviněnou obžaloby zprostil. Co se týče dalších rozhodnutí v této věci, je zřejmé, že právní posouzení a závěry nebyly jednotné a nejsou dostatečně přesvědčivé ani v nyní přezkoumávaných rozhodnutích. I přes prvotní skutkové nejasnosti lze uzavřít, že z hlediska skutkových zjištění skutek popsaný v nyní přezkoumávaném (již v pořadí třetím) rozhodnutí krajského soudu nesvědčí o extrémních nesrovnalostech nebo jiných nejasnostech. Ostatně ty ani nejsou v dovoláních namítány (vyjádření stěžovatelky jako poškozené není pro tyto závěry podstatné a nepřísluší jí), a proto skutkové závěry vyplývající z výroku nyní přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu mohou být spolehlivým podkladem pro závěr o tom, zda obviněná, jak se podává v obou dovoláních, jednala za podmínek nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku.
21. Podmínkou nutné obrany je, aby útok buď bezprostředně hrozil, nebo trval. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, pokud z okolností případu vyplývá. Útok ovšem nesmí být ukončen ani přerušen. Časový rozdíl mezi počátkem nutné obrany a očekávaným prvním úderem útočníka bývá velmi krátký a závisí na povaze útoku. V posuzované věci tato podmínka byla podle zjištění odvolacího soudu splněna, protože je zjevné, že obrana obviněné byla užita v momentě, kdy existovala hrozba, že stěžovatelka dál bude proti nezletilému synovi obviněné útočit. To však soud prvního stupně ani odvolací soud nebraly dostatečně do úvahy.
22. Soudy nedostatečně zvážily skutečnosti, za kterých k činu došlo, a to s ohledem na zásadu přiměřenosti. Dostatečně nepoměřovaly hodnoty chráněných zájmů, ke kterým obrana každé z žen směřovala. Příčinou konfliktu bylo jednání stěžovatelky, která stáhla z odrážedla syna obviněné (batole) proto, aby mu zabránila zdržovat se v blízkosti svého stojícího automobilu. Zcela přirozenou reakcí obviněné jako matky byla obrana tohoto dítěte, batolete, které se fakticky v dané chvíli ničeho nedopustilo, ale bylo napadeno. Při následné slovní hádce, kdy již stěžovatelka ani její majetek nebyly jakkoli ohroženy, stěžovatelka vykročila směrem k obviněné a za ní se schovávajícímu synovi s nataženou rukou. Právě toto gesto bylo podnětem k obrannému jednání obviněné, která natažením obou rukou a opřením se jimi do hrudníku stěžovatelky jednala impulzivně jako ochranitelka dítěte, přiměřeně ke všem uvedeným skutečnostem. Šlo o zcela obvyklý a přirozený obranný mechanismus.
23. Z uvedeného je možné dovodit jednak bezprostřednost užitého násilí a jednak přiměřenost zvoleného útoku, protože proti natažení ruky a vykročení směrem k obviněné užila obviněná též obranu pažemi, zřejmě i jedinou v danou chvíli možnou, tedy že od sebe (potažmo od syna) chtěla stěžovatelku odstrčit. Sílu, kterou v tento moment obviněná vyvinula, nelze považovat za nepřiměřenou nebo přehnanou, a to přesto, že stěžovatelka upadla a přivodila si zranění léčené po dobu čtyř až pěti měsíců. Byť jde o těžký následek, je třeba přisvědčit obviněné, že se na něm nepochybně podílely i další skutečnosti, např. nerovnost terénu a nedobrá zdravotní kondice stěžovatelky. Pro závěry o tom, zda šlo o nutnou obranu, je však podstatné vlastní jednání, nikoli již z něho vzniklý následek, protože přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, a tedy obou způsobů vedení srovnávaných útoků. V posuzované věci je možné shledat, že obrana obviněné musela být tak intenzivní, aby hrozící útok jistě a bez rizika odvrátila. Pro tento účel judikatura připouští, že obrana musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, protože u nutné obrany se nevyžaduje naprostá proporcionalita. Proto lze v posuzované věci seznat, že obrana obviněné nebyla zcela zjevně, přehnaně silnější, než bylo třeba k odvracení útoku stěžovatelky. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku.
24. Nejvyšší soud uzavřel, že čin spáchala obviněná jako matka velmi malého dítěte (batolete), které se pohybovalo po veřejném prostranství pod jejím dohledem na odrážedle, přičemž v určitý moment se zastavilo v těsné blízkosti vozidla stěžovatelky. Vozidlo však nijak nepoškodilo. Přesto stěžovatelka zareagovala tak, že začala na obviněnou a na jejího malého syna křičet, ať z místa odejdou, a posléze chlapce chytila za paži a stáhla ho z odrážedla na zem, což vyvolalo nejprve slovní rozepři a následně vedlo k tomu, že stěžovatelka vykročila směrem k obviněné s nataženou rukou. Právě tato situace je z pohledu obviněné určující pro závěr, jak se jí jevila nebezpečnost útoku poškozené, byla podnětem k obrannému jednání spočívajícímu v tom, že do poškozené strčila. Nejvyšší soud tuto reakci obviněné považuje za zcela přiměřenou vzhledem k té, kterou vůči ní v dané chvíli užila stěžovatelka. V posuzované věci se jeví rozhodné i to, za jakých okolností k činu došlo, protože reakce stěžovatelky byla přehnanou obavou o vlastní majetek (dítě stáhla z odrážedla, byť se jejímu autu nic nestalo).
III.
Argumentace stěžovatelky
25. Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušit rozsudek, kterým podle ní Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
26. Stěžovatelka především popírá, že by se v průběhu posuzovaného děje dopustila nějakého závadného jednání, obzvláště pak, že by měla syna obviněné napadnout tím způsobem, že jej stáhla z odrážedla, a že i poté, když se nacházel za obviněnou, k němu měla vykročit a natahovat ruku. Toto jednání jí nebylo v řízení nikdy prokázáno. V těchto směrech byly chybné a nepodložené již skutkové závěry učiněné krajským soudem. Krajský soud provedl změnu popisu skutku, aniž by vůbec prováděl dokazování, jak požaduje § 259 odst. 3 trestního řádu. Změnu odůvodnil pouze odkazem na fotografie a lékařské zprávy, které však o zranění dítěte a času jeho vzniku nic nevypovídají. Jím činěné závěry jsou nepřezkoumatelné. Stěžovatelka se také domnívá, že při takovémto jejím obviňování z napadení dítěte a agresivního chování mělo být pamatováno i ve vztahu k ní na pravidlo in dubio pro reo.
27. Nejvyšší soud, namísto, aby závěry krajského soudu napravil, slepě z nich, a též z neprokázaných tvrzení obhajoby, vyšel. Ba co víc, skutkový stav dále zkreslil a dovodil splnění podmínek nutné obrany. Není jasné, jak ze skutkových závěrů krajského soudu Nejvyšší soud dovodil, že obviněná se bránila v momentu existence hrozby ze strany stěžovatelky. Nejvyšším soudem tvrzená skutková zjištění nemají spojitost s provedenými důkazy. Nejvyšší soud též vytýká soudům prvého a druhého stupně neobjektivní zhodnocení všech ve věci zjištěných skutečností, aniž by dostatečně vysvětlil proč, a své vlastní závěry tak činí nepřezkoumatelnými. V konečném důsledku přijatá verze skutkového děje je založena na lžích obviněné a výpověď stěžovatelky naopak nebyla brána v potaz. Není jasné proč, zejména když nebyly zjištěny žádné skutečnosti zpochybňující její věrohodnost. Nejvyšší soud také například uvádí, že je třeba přisvědčit obviněné, že na zranění stěžovatelky se nepochybně podílely i další skutečnosti, např. nerovnost terénu a její nedobrá zdravotní kondice, byť v řízení před soudy nižších stupňů nebylo o nějaké nedobré zdravotní kondici stěžovatelky nic prokázáno. Nejvyšší soud dává přednost nepodloženému tvrzení obviněné o špatném zdravotním stavu stěžovatelky namísto stavu zjištěného v řízení znalkyní. Na druhou stranu Nejvyšší soud pominul vážnost zranění a délku hospitalizace stěžovatelky, tedy skutečnosti vyvracející verzi o nutné obraně.
28. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že krajský soud a Nejvyšší soud jí upřely právo se k věci vyjádřit. Nerespektovaly její právo na veřejné projednání a neměla možnost se vyjádřit k důkazům. Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání, ač podle § 265r odst. 1 trestního řádu rozhoduje o dovolání zásadně ve veřejném zasedání.
29. Stěžovatelka rovněž namítá porušení práv zakotvených v čl. 10 odst. 1 Listiny. Skutkové závěry soudů, kterými byly v důsledku výše popsaných pochybení přejaty lži obviněné, včetně tvrzení, že napadla jejího syna, pociťuje jako krajně ponižující. Případ byl medializován a došlo k její výrazné dehonestaci, ztrátě její cti a reputace. Musela se postavit hrubé a ponižující kritice veřejnosti. Následky pociťuje v osobním životě a na psychice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
30. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
31. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že jde o stížnost poškozené napadající výsledek trestního řízení. I poškození mohou k ochraně svých práv využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby [srov. k tomu obecně zejm. nález ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24, Kauza Anička - uložení podmíněného trestu za sexuální trestnou činnost, body 31 až 35].
V.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
32. Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
33. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka nebyla v posuzované trestní věci obviněnou, nýbrž poškozenou, které zákon v § 265d trestního řádu právo podat dovolání nepřiznává. Pokud tedy v ústavní stížnosti nesouhlasí s obhajobou obviněné a domáhá se jejího odsouzení při současné eliminaci svého podílu na vyostření konfliktní situace inkriminovaného dne, čímž v zásadě zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění a vyjadřuje se k otázce viny a trestu, je třeba uvést, že to jí zásadně nepřísluší.
34. Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že dovolací řízení bylo vedeno na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takový způsob vymezení předmětu řízení je i logický, neboť otázka, zda jednání obviněné představuje nutnou obranu podle § 29 trestního zákoníku, je otázkou právního posouzení skutku. Nejvyšší soud tak rozsudek krajského soudu nepřezkoumával z pohledu jím stabilizovaných skutkových zjištění, neboť vady skutkových zjištění by bylo třeba namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přitom zásadně platí, že Nejvyšší soud je při přezkumu napadeného rozhodnutí v souladu s § 265i odst. 3 trestního řádu limitován rozsahem a důvody uvedenými v dovolání, a to i tehdy, pokud by vyšly najevo jiné důvody, které by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí. Jestliže skutková zjištění nebyla v projednávané věci předmětem dovolacího přezkumu, pak by neměla být ani předmětem řízení o ústavní stížnosti.
35. K pochybení dle Nejvyššího státního zastupitelství nedošlo ani nekonáním veřejného zasedání v dovolacím řízení s ohledem na zákonnou výjimku podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu. Není překvapivé, že Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka jakožto poškozená uplatňuje námitky, které jí nepříslušejí, neboť poškozený v současné koncepci dovolacího řízení nedisponuje předmětem řízení a není aktivně legitimován k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
36. Obviněná se vyjádřila, že stěžovatelé se nemohou dovolávat zásahu do svých lidských práv před Ústavním soudem jen proto, že popisy skutku v odůvodnění trestního rozsudku cizí osoby se jich dotýkají. Stěžovatelka si přivlastňuje trestní řízení, vztahuje ho k sobě a z pozice poškozené žádá rozšiřovat to, co soudy v trestních řízeních rozhodují, o kom rozhodují a jaké jsou jejich výroky. Přisvojuje si i uplatňování pravidla in dubio pro reo. Obviněná to odmítá, bylo to její řízení, řešilo jen její vinu či nevinu. Ústavní stížnost by neměla být používána jako další odvolací stupeň. Dle obviněné jedním z důvodů celé kauzy je pocit výjimečnosti, který v sobě stěžovatelka chová ve vztahu k ostatním, ale i ve vztahu k ulici X. Na této slepé ulici v B., v nepochybně prestižní residenční čtvrti, stěžovatelka s manželem aplikují pozoruhodný přístup, který by byl možný v uzavřených komunitách amerických měst, ale ne na ulici v Evropě. Právě potřeba stěžovatelky vyhnat matku s dítětem, co si hraje na ulici, z privilegované lokace, byl důvod, proč k celé události došlo. Stěžovatelka ublíženě očekává větší míru důvěry ve svá tvrzení a je zklamaná, že jako bývalá soudkyně nemá privilegium vysoké důvěry v její výpověď. Ústavní stížnost by proto měla být zamítnuta.
37. Ústavní soud dal možnost vyjádřit se též krajskému soudu a městskému soudu, byť účastníky řízení nejsou. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
38. Ústavní soud zaslal shora uvedená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka tohoto práva využila a v replice sdělila, že Nejvyšší soud neuvedl nic relevantního. Pokud jde o vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, stěžovatelka má za to, že uplatnění zákonné výjimky pro nekonání veřejného zasedání nebylo odůvodněno. Vyjádření obviněné považuje s přihlédnutím k jí způsobeným zdravotním následkům za nevhodné až výsměšné. Odmítá, že by něco ublíženě očekávala, jde o fabulace obviněné, která uvádí údajné představy či pocity stěžovatelky, o nichž však nemá a nemůže mít jakékoli informace. Tuto repliku zaslal Ústavní soud obviněné, Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu státnímu zastupitelství na vědomí.
39. Protože na jednání senátu dne 30. 7. 2025 nezískal návrh původního soudce zpravodaje Milana Hulmáka potřebnou většinu hlasů, určil téhož dne předseda senátu k vypracování návrhu rozhodnutí soudce Zdeňka Kühna jako nového soudce zpravodaje (§ 55 zákona o Ústavním soudu).
40. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 věty první zákona o Ústavním soudu).
VI.
Posouzení ústavní stížnosti
VI. A. Obecná východiska
41. Ústavní soud při posuzování ústavních stížností poškozených proti výsledku trestního řízení respektuje judikaturu ESLP. Smluvní státy Úmluvy musí chránit práva a svobody osob ve své jurisdikci zakotvená v Úmluvě či v jejích protokolech. V nezbytných případech musí svoji povinnost splnit též prostředky trestního práva. Státy tak musí přijmout opatření, která osobám v jejich jurisdikci zaručují, aby nebyly vystaveny jednáním porušujícím práva zaručená Úmluvou. Státy tak musí nejen zakotvit příslušné instituty a skutkové podstaty v platném právu, nýbrž také efektivně vyšetřovat a stíhat pachatele trestné činnosti (např. již rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2003 M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, § 149, 150, 152 a 153).
42. Povinnost vedení účinného trestního řízení vzniká, vznese-li dotčená osoba tvrzení, že došlo k zásahu do základních práv zaručených Úmluvou. Podmínkou je, aby tvrzení bylo hájitelné a vzbuzovalo důvodné podezření.
43. Všechny příslušné státní orgány včetně soudů musí jednat kompetentně a efektivně, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Vyšetřování nemusí nutně vést k odsouzení podezřelého či obviněného, neexistuje absolutní právo na stíhání nebo odsouzení konkrétní osoby v případě, že nedošlo k zaviněnému selhání při snaze činit pachatele trestných činů odpovědnými. Povinností je však volit správné prostředky, aby výsledek mohl být dosažen (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 2. 2. 2021 X a další proti Bulharsku č. 22457/16, § 186).
44. Procesní závazek vést efektivní vyšetřování se skládá z požadavků na a) nezávislost a nestrannost, b) přiměřenou rychlost, c) umožnění veřejné kontroly a participace poškozených a d) důkladnost a dostatečnost [takto např. nález ze dne 26. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 443/23, Neodůvodnění rozsudku dle § 129 odst. 2 tr. ř. ve světle práva na účinné vyšetřování, body 28 až 31].
45. K naplnění posledně uvedeného požadavku je nutné, aby vnitrostátní orgány zjistily skutkové okolnosti případu v rozsahu nezbytném k posouzení věci. Aby bylo vyšetřování účinné, musí být dostatečně důkladné. Procesní povinnosti plynoucí z práva na účinné vyšetřování požadují použití účinných prostředků, nesměřují však k určitému výsledku (sdělení obvinění, podání obžaloby, tím méně vynesení odsuzujícího rozsudku či určitého trestu). Neexistuje právo na stíhání nebo odsouzení konkrétní osoby. Orgány musí sice přijmout veškerá přiměřená opatření k shromáždění důkazů, objasnění okolností a provedení důkladné, objektivní a nestranné analýzy všech relevantních prvků, aniž by opomíjely jakékoli zjevné směry vyšetřování, procesní povinnost však nesmí být vykládána jako uložení nemožné nebo nepřiměřené zátěže. Podobně jako ESLP ani Ústavní soud nemusí a nemá analyzovat každé tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení, pokud jde svou povahou o izolované chyby či ojedinělá opomenutí (opět X a další proti Bulharsku, § 186, podobně rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 6. 2020 S. M. proti Chorvatsku, č. 60561/14, § 315 až § 320).
46. Posoudily-li spornou věc dokonce již trestní soudy, tím spíše platí teze, že Ústavní soud nemůže nahradit trestní soudy při posuzování skutkového stavu věci. Místo toho se musí zaměřit na to, zda se v řízení objevily tak závažné nedostatky, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tj. zjistit rozhodné okolnosti nebo identifikovat odpovědné osoby (srov. přiměřeně rozsudek ESLP ze dne 26. 8. 2025 B. A. proti Islandu, č. 17006/20, § 57, s citací další judikatury, či opět S. M. proti Chorvatsku, § 320).
47. Pokud trestní soud pravomocně zprostí obžalovaného viny, musí být Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, jinak by překračoval své vlastní pravomoci (přiměřeně nález Pl. ÚS 17/24, Kauza Anička, body 75 až 77). To plyne i z dosavadní judikatury, navazující na nález v Kauze Anička, který dosavadní judikaturu sjednotil. Ústavní soud zasáhne do rozhodnutí, kterým trestní soud pravomocně rozhodl o zproštění obžaloby, jen ve výjimečných situacích. Doposud šlo o tyto typové situace: