44. Námitky vůči rozsudku krajského soudu a jeho procesnímu postupu, které byly uplatněny i v řízení o stížnosti pro porušení zákona a které Nejvyšší soud důvodnými neshledal, konkrétně tedy námitky týkající se sepisu písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu a neoznámení konání veřejného zasedání stěžovatelce jako poškozené, se tedy v tomto řízení o ústavní stížnosti staly materiálně nepřípustnými. Není proto namístě, aby se Ústavní soud vyjadřoval kriticky k jeho dílčím, resp. vedlejším závěrům, když stěžovatelka záměrně tento rozsudek ústavní stížností nenapadla.
45. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka je zastoupena advokátem a ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, podala včas.
VI. Věcné posouzení ústavní stížnosti
46. Při přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavní soud postupoval následovně. Nejprve se zaměřil na otázku, zda napadený rozsudek krajského soudu obstojí z hlediska pozitivních závazků plynoucích z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy (VI. A). Poté Ústavní soud vysvětlil, jaké procesní důsledky má porušení stěžovatelčiných práv v nyní posuzovaném případě (VI. B).
VI. A) Procesní složka práva nebýt podroben špatnému zacházení
47. První otázkou, kterou Ústavní soud musí vyřešit, je, jaké stěžovatelčino základní právo bylo zasaženo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojila proti rozsudku krajského soudu, jehož výstupem byla změna (podle stěžovatelky zmírnění) trestu uloženého obviněnému na trest podmíněně odložený, a proti postupu tomuto rozhodnutí předcházejícímu. Stěžovatelka namítla nedodržení pozitivních závazků a neadekvátní reakci státu, konkrétně krajského soudu, na trestnou činnost, jejíž byla obětí. Porušení těchto závazků spatřovala zejména v tom, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vedl stereotypizující a ničím nepodložené úvahy vedoucí k sekundární viktimizaci oběti, že se nedostatečně zabýval následky trestného činu pro stěžovatelku, popř. je bagatelizoval, zatímco vyvyšoval okolnosti svědčící ve prospěch obviněného bez dostačujících podkladů pro takové závěry, a že ve výsledku uložil obviněnému nepřiměřeně mírný trest.
48. Ústavní soud s ohledem na zásadu, podle níž soud zná právo (iura novit curia), není vázán právní kvalifikací provedenou stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Na základě pečlivého rozboru stěžovatelkou namítaných křivd dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud zasáhl do stěžovatelčina práva vyplývajícího z procesní složky práva nebýt podroben špatnému zacházení (ill-treatment) podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, odpovídajícího pozitivním závazkům plynoucích z těchto ustanovení.
49. Dospěl k tomu na základě následující úvahy založené na judikaturním vývoji práv poškozených. Ústavní soud již pravidelně poskytuje ochranu jejich právům souvisejícím s adhezními nároky (např. nález ze dne 7. listopadu 2024 sp. zn. I. ÚS 2003/24 a judikatura tam citovaná). Jinak však po dlouhou dobu ústavní stížnosti poškozených a oznamovatelů odmítal. Částečný průlom ovšem přineslo uznání existence práva na účinné vyšetřování dovozené zejména z čl. 2 a čl. 3 Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva [již nález ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61, a řada níže citovaných nálezů]. V nedávné době se judikatura Evropského soudu pro lidská práva dále vyvinula a stanovila požadavky nejen na vyšetřování v užším smyslu slova, ale také na trestání závažných útoků na fyzickou a duševní integritu oběti (viz níže). Na tomto místě postačí shrnout, že Evropský soud pro lidská práva rozšířil okruh pozitivních závazků plynoucích z čl. 3 Úmluvy z účinného vyšetřování na adekvátní reakci státu včetně trestání. Jak je vysvětleno níže, tomuto závazku odpovídá právo na pečlivé posouzení všech okolností dané věci a dostatečné a přesvědčivé odůvodnění ospravedlňující uložení podmíněného trestu za závažný útok na fyzickou a duševní integritu oběti. Již zde je třeba zdůraznit, že se jedná o procesní právo Evropským soudem pro lidská práva dovozené z procesní složky čl. 3 Úmluvy. Právě tak, tedy jako zásah do tohoto práva, Ústavní soud kvalifikoval stěžovatelčina tvrzení v ústavní stížnosti a prizmatem tohoto práva je bude přezkoumávat.
50. Nejprve bylo nutné zjistit, zda byla stěžovatelka obětí špatného zacházení (ill-treatment). Pokud má konkrétní špatné zacházení spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny (zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení, podle Listiny též krutého), musí přesáhnout určitou minimální úroveň závažnosti. Posuzování úrovně závažnosti špatného zacházení závisí na všech okolnostech případu, jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky na oběť a v některých případech také pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (již rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. ledna 1978, Irsko proti Spojenému království, č. stížnosti 5310/71, bod 162). Při porovnání skutkových okolností projednávané věci (viz stručná rekapitulace v bodu 3 výše) s nedávnými rozsudky, v nichž Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy v případech sexuálních trestných činů (zejm. rozsudky ze dne 20. února 2024, M.G. proti Litvě, č. stížnosti 6406/21; a ze dne 12. prosince 2023, Vučković proti Chorvatsku, č. stížnosti 15798/20), dospěl Ústavní soud k závěru, že případ stěžovatelky jednoznačně spadá do oblasti chráněné čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny.
51. Další otázkou je, jaké důsledky ze zásahu do čl. 7 odst. 2 Listiny, resp. čl. 3 Úmluvy plynou. Z čl. 3 Úmluvy mimo jiné podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (a přeneseně je tak vnitrostátně interpretován i čl. 7 odst. 2 Listiny) vyplývají pro stát pozitivní závazky. Evropský soud pro lidská práva nejprve dovodil zásadní povinnost státu provést účinné vyšetřování hájitelného tvrzení o špatném zacházení. Její podstatou je požadavek, aby vnitrostátní orgány provedly účinné vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu, identifikace odpovědné osoby a za účelem jejího případného potrestání (např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. února 2021, X a ostatní proti Bulharsku, č. stížnosti 22457/16, bod 184). Ústavní soud ve své již ustálené judikatuře tuto doktrínu na poli čl. 3 Úmluvy přejal a rozvinul [např. nálezy ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222) či ze dne 27. října 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Uvedl, že podstatou práva na účinné vyšetřování je zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob [např. nález ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222), bod 35, nebo nález ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), bod 18].
52. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení musí splňovat kumulativně následující požadavky: musí být nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. května 2017, B.V. proti Belgii, č. stížnosti 61030/08, body 58-60, a výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 860/15, bod 88). Nutno ovšem zdůraznit, že požadavek účinného vyšetřování představuje procesní povinnost náležité péče, nikoli povinnost ve vztahu k výsledku vyšetřování. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádný průběh postupu daného orgánu [např. citovaný rozsudek B.V. proti Belgii, bod 57, nález III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 (N 153/96 SbNU 14), bod 31, a přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23, bod 24).
53. Z práva na účinné vyšetřování, respektive z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy obecněji, vyplývají také požadavky kladené na soudní stádium trestního řízení [nález ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), bod 32]. Je třeba znovu upozornit na to, že Evropský soud pro lidská práva i v nejnovější judikatuře akcentující práva obětí sexuálního násilí potvrzuje, že z čl. 3 Úmluvy nelze dovodit povinnost, aby trestní řízení skončilo odsouzením obviněného nebo uložením konkrétního trestu (citovaný rozsudek M.G., bod 97). Jinak řečeno, oběť trestného činu nemá vynutitelné subjektivní základní právo na dostatečně přísné potrestání pachatele. To je zcela zásadní.
54. Z citovaného ustanovení ovšem Evropský soud pro lidská práva v poslední době dovozuje požadavky i na soudní rozhodování o trestu, s nimiž se uvedená zásada může ocitnout v napětí. Tak podle Evropského soudu pro lidská práva vnitrostátní soudy nemohou v rámci požadavku na adekvátní reakci státu připustit, aby závažné útoky na fyzickou a duševní integritu oběti zůstaly nepotrestány nebo aby za ně byly uloženy excesivně mírné tresty (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. listopadu 2015, Myumyun proti Bulharsku, č. stížnosti 67258/13, body 66-67). V takových případech, včetně případů sexuálního násilí, je proto třeba přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o uloženém trestu založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu tak, aby nebyl podkopán odstrašující účinek soudního systému a zájem na prevenci špatného zacházení (citovaný rozsudek Vučković, bod 52, a citovaný rozsudek M.G., bod 97).
55. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že požadavek, aby sexuální trestné činy proti dětem byly trestány účinnými, přiměřenými a odrazujícími sankcemi, je zakotven i v čl. 27 odst. 1 Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (Lanzarotská úmluva). Ačkoliv řada ustanovení Lanzarotské úmluvy není samovykonatelné (self-executing) povahy [srov. kritéria uvedená v nálezu ze dne 17. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 2239/07 (N 57/52 SbNU 267), bod 18, či v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2007 č. j. 3 Ads 88/2006-72], je třeba k nim přihlížet při výkladu vnitrostátního práva, včetně trestního řádu, na základě čl. 1 odst. 2 Ústavy [nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 69/04 (N 44/44 SbNU 557; 161/2007 Sb.), bod 51].
56. Specificky k podmíněným trestům za sexuální trestné činy Evropský soud pro lidská práva uvedl, že procesní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy nelze vykládat tak, že vyžadují, aby pachatel sexuálního útoku v každém případě vykonal trest odnětí svobody (citovaný rozsudek M.G., bod 118). Instituce Rady Evropy ostatně také dlouhodobě poukazují na význam principů restorativní justice a alternativních trestů (Recommendation CM/Rec(2018)8 of the Committee of Ministers to member States concerning restorative justice in criminal matters, 3 October 2018; Parliamentary Assembly, Resolution 1938 (2013) Promoting alternatives to imprisonment, 31 May 2013; citovaný rozsudek Vučković, bod 56). Nicméně, aby nevznikl pocit beztrestnosti a aby bylo zajištěno účinné odstrašení od sexuálních trestných činů spáchaných zejména na nezletilých, musí být rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody řádně odůvodněno. Musí být založeno na pečlivém posouzení všech okolností dané věci a soudy musí předložit dostatečné a přesvědčivé důvody ospravedlňující uložení podmíněného trestu (M.G., bod 123).
57. Podstatou ústavní stížnosti je zrušení nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně a uložení podmíněného trestu krajským soudem a postup, který tomuto rozhodnutí předcházel. Nutno předeslat, že trest odnětí svobody uložený stěžovateli krajským soudem se nachází v zákonném rozmezí, a i podmíněný odklad jeho výkonu na maximální možnou dobu nepřekračuje zákonné meze. Nicméně veden výše uvedenými principy plynoucími z citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva se Ústavní soud zaměří primárně na otázku, zda krajský soud v projednávaném případu dostál závazku pečlivého zkoumání všech okolností dané věci a zda pro uložení podmíněného trestu předložil dostatečné a přesvědčivé důvody. Systém ochrany lidských práv založený Úmluvou je totiž založen na ideji sdílené odpovědnosti vnitrostátních orgánů a orgánů Rady Evropy za ochranu práv zaručených Úmluvou (Bruselská deklarace přijatá 27. března 2015 na konferenci Rady Evropy Implementation of the European Convention on Human Rights, our shared responsibility) a na principu subsidiarity (preambule k Úmluvě ve znění Protokolu č. 15). Z tohoto pohledu je úlohou Ústavního soudu, ale i soudů obecných, poskytnout právům zaručeným Úmluvou ochranu (čl. 1 Úmluvy) a vzít v potaz jejich interpretaci ze strany Evropského soudu pro lidská práva [nález sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006 (N 211/43 SbNU 357)], ale také zvážit jejich fungování v kontextu českého právního řádu a právní praxe, a přispět tak k efektivní ochraně lidských práv také detailní znalostí vnitrostátního právního prostředí (Kodaňská deklarace přijatá 12. - 13. dubna 2018 na konferenci Rady Evropy, bod 33) a konečně s vědomím svých ústavních rolí.
58. V rámci posuzování, zda obecné soudy rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu, je nutné se zabývat zejména následujícími aspekty. Je třeba posoudit, zda trestní soud vzal v úvahu všechny okolnosti relevantní pro stanovení trestu, zda se nedopustil nesrovnalostí a nelogičností v odůvodnění výroku o trestu, zda neignoroval některé zjištěné okolnosti nebo je neopomenul promítnout do úvah o druhu a výměře trestu, zda dostatečně odůvodnil celkový výsledek zvažování okolností podstatných pro stanovení druhu a výměry trestu, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, zda nedošlo k opomenutí podstatného důkazu anebo k iracionálním skutkovým závěrům či závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, popř. zda úvahy obecného soudu nejsou zcela nepřezkoumatelné či založené na procesně nepoužitelných důkazech [přiměřeně Vučković, body 60-62, M.G., body 121-123, a nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (N 195/102 SbNU 226), bod 43].
59. Ačkoliv je referenční rámec přezkumu ze strany Ústavního soudu odlišný, považuje Ústavní soud za vhodné vzít v úvahu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, a to z následujících důvodů. Zatímco Ústavní soud je orgánem specializovaným na otázky ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů v trestním řízení [čl. 92 Ústavy, § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. S ohledem na to je především Nejvyšší soud povolán k posuzování postupu a rozhodnutí trestních soudů ohledně trestání (nejen sexuálních) trestných činů, jakož i k formulaci obecných kritérií pro posuzování trestů z hlediska jejich excesivní mírnosti.
60. Nejvyšší soud sám jako vrcholný orgán soustavy trestních soudů shledal a zdůvodnil, že trest uložený obviněnému v této věci je "trestem nepřijatelně mírným" (bod 68) a "ve zřejmém rozporu s jeho účelem" (bod 59). Ústavní soud tak za dané situace neshledává žádný důvod, aby tento závěr nahrazoval vlastní úvahou o excesivní mírnosti trestu co do jeho výměry a způsobu výkonu, jejímž východiskem by ostatně musela být alespoň rámcová úvaha o tom, jaký trest by byl vzhledem ke všem okolnostem a osobě pachatele přiměřený, a k takové úvaze nejsou ústavní (tím méně mezinárodní) soudy primárně disponovány [srov. DRÁPAL, J. Judikatura ESLP k trestání sexuálního násilí: Dobré úmysly, špatné právo? Časopis pro právní vědu a praxi, 4/2024, roč. XXXII, s. 663-686].
61. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud postupoval v rozporu s § 2 odst. 5 a odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 trestního řádu. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud posuzoval důkazy (ve vztahu k ukládanému trestu), které sám neprovedl, odlišně než soud prvního stupně a že okolnosti významné pro výrok o trestu dovodil z důkazů, které vůbec neprovedl. Takový postup Nejvyšší soud označil za zjevný projev libovůle a porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Protože krajský soud neměl dostatečné a v souladu se zákonem získané podklady pro posouzení škodlivosti činu, nemohl podle Nejvyššího soudu ani řádně posoudit kritéria stanovená v § 39 trestního řádu pro stanovení druhu a výměry trestu. Hodnocení povahy a závažnosti spáchaných trestných činů krajským soudem označil Nejvyšší soud za "zcela povrchní a nekompletní" (bod 63). Nejvyšší soud zde zdůraznil, že obětí bylo dítě, s nímž žil obviněný ve společné domácnosti, kde plnil roli otce a podílel se na jeho výchově. Přesto stěžovatelku intenzivně sexuálně zneužíval po dlouhou dobu. Stěžovatelka vlivem toho ještě před dosažením dospělosti otěhotněla a podstoupila interrupci. Tyto aspekty jsou zásadní pro posouzení povahy a závažnosti trestných činů. K dalším faktorům Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud podcenil celkovou dobu a intenzitu trestného jednání i zneužití důvěry stěžovatelky k partnerovi své matky. Dále přecenil obhajobu obviněného, zatímco objektivně neposuzoval osobu poškozené ani trauma a další následky, které jí obviněný způsobil. Nejvyšší soud upozornil, že krajský soud nevyhodnotil ani změnu stanoviska obviněného k uložené povinnosti nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu.
62. Navíc podle Nejvyššího soudu krajský soud zcela nepřiměřeně přenesl část viny na stěžovatelku, když dospěl k závěru, že sama iniciovala sexuální kontakt s obviněným. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, jakýkoli podklad pro uvedený závěr "zcela absentuje" (bod 49). Krajský soud svou úvahu opíral o zcela jiné skutečnosti než soud prvního stupně a vyšel z procesně neúčinného důkazu, který navíc jen konstatoval, aniž jej provedl. Jednalo se o úřední záznam o podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu, jehož použitím krajský soud podle Nejvyššího soudu porušil § 158 odst. 6 a § 211 odst. 6 trestního řádu. Závěr krajského soudu tedy podle Nejvyššího soudu nemá podklad ve výsledcích dokazování.
63. V souladu s hodnocením ze strany Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud popsané odůvodnění rozhodnutí krajského soudu za nepřijatelné, tím spíše v případu, kdy byla sexuální trestná činnost spáchána na dítěti. Je také problematické považovat dřívější konsenzuální vztah mezi pachatelem a obětí bez dalšího za polehčující okolnost. Mohlo by to přispívat k replikaci některých společenských mýtů o znásilnění. Jak přitom uvedl Evropský soud pro lidská práva, "je nezbytné, aby se soudy v soudních rozhodnutích vyhnuly reprodukování sexistických stereotypů, zlehčování genderově podmíněného násilí a vystavování žen sekundární viktimizaci prostřednictvím odsuzujících komentářů a poznámek vyvolávajících vinu, které mohou podkopat důvěru oběti v soudní systém" (rozsudek ze dne 27. května 2021, J.L. proti Itálii, č. stížnosti 5671/16, bod 141). I kdyby nebylo požadavků Evropského soudu pro lidská práva, je zřejmé, že (nejen) orgány činné v trestním řízení se musí vyvarovat nepřípustné opakované viktimizace (zraňování) oběti trestného činu, očerňování oběti, přenášení viny na oběť a bagatelizaci její újmy. Opakovaná viktimizace přináší oběti sekundární rány psychického rázu prostřednictvím dalšího nadbytečného zraňování (ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Viktimologie pro forenzní praxi. Praha: Portál, 2014, s. 61 a násl.). V obecné rovině navíc může vést ke snížení důvěry obětí v trestní systém a tím oslabit efektivitu potírání sexuálních trestných činů. Ze všech uvedených důvodů ukládá český právní řád orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo k druhotné újmě [viz § 2 odst. 5 a § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů; viz též čl. 31 písm. f) Lanzarotské úmluvy].
64. Souhrnně pak Nejvyšší soud k odůvodnění stanoveného trestu uvedl, že se krajský soud "jednostranně zabýval okolnostmi ve prospěch obviněného, nepřiměřeně favorizoval jeho osobní a rodinné poměry, aniž by zohlednil zásadní dopady spáchaného trestného činu do života poškozené a intenzitu a dlouhodobost zásahu do její integrity, které v podstatě vůbec nezjišťoval. V návaznosti na to nezohlednil ani požadavek na odstrašující účinek potrestání závažného jednání, jehož se obviněný dopustil, které naopak do značné míry bagatelizoval nemístným poukazem na údajnou spoluodpovědnost poškozené za jeho spáchání." (bod 66). Ústavní soud se ztotožňuje i se závěrem Nejvyššího soudu, že tento nepřijatelně mírný trest (bod 68) nemůže s ohledem na porušení čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny vyvážit ani současné uložení dohledu podle § 84 trestního zákoníku ve spojení s povinností nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu.
65. Krajský soud také nezohlednil ani případné přitěžující okolnosti, zejména okolnosti stanovené v § 42 písm. d) a k) trestního zákoníku. Ve výsledku tak krajský soud nedodržel podmínky stanovené v § 39 odst. 1, 2 a 3 ani v § 81 odst. 1 téhož zákoníku, podle nějž soud může za stanovených podmínek podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody.
66. Ústavní soud se po pečlivém studiu spisového materiálu ztotožnil se zmíněnými závěry Nejvyššího soudu a neshledal důvod je nevzít za základ svého posouzení. Zatímco Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zaměřil primárně na otázku zákonnosti rozsudku krajského soudu, Ústavní soud shledal, že rozsudek krajského soudu v důsledku jmenovaných flagrantních vad odporuje také ústavnímu pořádku. Krajský soud nedostál povinnosti podmíněné odložení výkonu trestu odnětí svobody řádně odůvodnit, pečlivě zvážit všechny okolnosti dané věci a předložit dostatečné a přesvědčivé důvody ospravedlňující uložení podmíněného trestu. Takový postup krajského soudu byl spíše popřením odstrašujícího účinku a prevence špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny než jejich naplněním.
67. Krajský soud tak napadeným rozsudkem porušil stěžovatelčino právo zakotvené v čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, a to v jeho procesní složce. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že podstatou stěžovatelčiných námitek poukazujících také na porušení lidské důstojností a práva na soukromí ve smyslu čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy se dostatečně zabýval výše na půdorysu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Jedním z hlavních účelů těchto ustanovení je právě ochrana lidské důstojnosti a integrity osoby (již rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. dubna 1978, Tyrer proti Spojenému království, č. stížnosti 5856/72, bod 33).
VI. B) Procesní důsledky porušení stěžovatelčiných procesních práv
68. Hlavní otázkou, kterou zbývá vyřešit, je, zda závěr o porušení práv stěžovatelky nutně implikuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
69. Ústavní soud musí pečlivě vážit, jaké procesní důsledky vyvodí ze závěru o porušení stěžovatelčiných práv. Je totiž v odlišné pozici než Evropský soud pro lidská práva ve výše citovaných kauzách (zejména M.G. a Vučković). V případě Evropského soudu pro lidská práva se jedná o rozhodování mezinárodního soudu o mezinárodní odpovědnosti státu za porušení práv zaručených Úmluvou (čl. 19 Úmluvy), jež je založena na principu subsidiarity. Evropský soud pro lidská práva autoritativně deklaruje, zda došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, případně může přiznat poškozené straně spravedlivé zadostiučinění (čl. 41 Úmluvy). V typickém případě stížnosti oběti trestného činu obviněný ani není účasten řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Z citované judikatury ESLP tedy pochopitelně neplyne, jak má Ústavní soud postupovat v konkrétním případě porušení práva na pečlivé posouzení všech okolností dané věci a na dostatečné a přesvědčivé odůvodnění ospravedlňující uložení podmíněného trestu za závažný útok na fyzickou a duševní integritu oběti. Ústavní soud musí procesní důsledky dovodit z obecnějších principů Úmluvy i Listiny.
70. Ústavní soud je vnitrostátním soudem s vlastní ústavní odpovědností a se širším výrokovým potenciálem. V souladu se svou ústavní rolí a současně rolí v systému založeném Úmluvou (podrobně bod 57 výše) proto musí v případě rozhodování o procesních důsledcích porušení práv stěžovatelky zvážit i charakter pozitivních procesních závazků plynoucích z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy ve spojení s koncepcí trestněprocesních vztahů v českém trestním a ústavním právu a také vícestranné a vícerozměrné působení lidských práv v oblasti trestání a trestního řízení, včetně základních práv obviněného.
71. Podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Úzce jazykový výklad tohoto ustanovení může budit dojem, že kasace je automatickým a nutným následkem vyhovění ústavní stížnosti proti rozhodnutí. Ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je však nutné vykládat ústavně konformně a vzít v úvahu jmenované vícestranné působení základních práv a svobod v oblasti trestního procesu. V případech, které stejně jako ten nyní posuzovaný úzce souvisí s rozšiřováním pozitivních závazků státu prostřednictvím výkladu Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva, je nutné § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vykládat tak, že následek zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností je v případě vyhovění ústavní stížnosti omezen ústavními principy a základními právy osob, do jejichž ústavně zaručených práv by případná kasace rozhodnutí zasáhla. Kasace napadeného rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak v těchto specifických případech není bezpodmínečným a nevyhnutelným následkem vyhovění ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Tomu ostatně odpovídá i systematika, resp. členění § 82 zákona o Ústavním soudu na jednotlivé odstavce oddělující deklaratorní výrok na straně jedné a kasační, resp. zakazovací a přikazovací výrok na straně druhé.
72. Východiskem pro uvedený závěr je poměrně specifická situace posuzovaného případu. Jeho základem je ústavní stížnost poškozené proti výroku o trestu uloženém obviněnému pravomocným trestním rozsudkem. Stěžovatelka v tomto případu z ústavněprávního hlediska vystupuje jako nositelka výše uvedeného práva vyplývajícího z procesní složky čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny. Stále však platí, že jde o procesní právo, nikoliv o právo na konkrétní výsledek.
73. Ačkoliv se čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny vztahují i na případy újmy způsobené nestátními aktéry (např. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 527/23, bod 40, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. července 2012, Muta proti Ukrajině, č. stížnosti 37246/06, bod 59), jejich institucionálním garantem je stát prostřednictvím svých pozitivních povinností (závazků). Ochrana stěžovatelky je tedy realizována v rámci vztahu mezi ní a státem formou závazku státu k provedení účinného vyšetřování a dalších pozitivních závazků. Jak Ústavní soud vyložil v části VI. A), součástí je také závazek k pečlivému odůvodnění uložení podmíněného trestu za sexuální trestnou činnost ze strany trestního soudu, aby prostřednictvím excesivně mírných trestů nebyl podrýván prospektivní element ochrany společnosti v podobě odstrašujícího účinku a preventivní funkce trestního systému.
74. I když trest odnětí svobody uložený obviněnému krajským soudem se nachází v zákonném rozmezí, a i podmíněný odklad jeho výkonu na maximální možnou dobu nepřekračuje zákonné meze, krajský soud uvedeným závazkům nedostál. Je proto namístě, aby Ústavní soud ve výroku tohoto nálezu deklaroval porušení stěžovatelčiných práv.
75. S ohledem na zmíněnou strukturu relevantních trestněprocesních vztahů však Ústavní soud nešel dále a napadené rozhodnutí krajského soudu ve výroku o trestu v neprospěch obviněného nezrušil. Pro tento závěr hovoří vícestranné a vícerozměrné působení lidských práv v oblasti trestání a trestního řízení. Je třeba brát v potaz proti sobě stojící nároky plynoucí z odlišných lidskoprávních pozic subjektů trestněprocesních vztahů, v důsledku čehož se mohou střetávat kautely nadměrného zásahu do základních práv a svobod obviněného, nebo naopak nedostatečně poskytované ochrany poškozených a obětí trestného činu [nález ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), bod 25]. Zde na jedné straně stojí práva stěžovatelky, pozitivní závazky plynoucí z procesní složky čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny. Na straně druhé stojí převážně negativní závazky státu spojené s právy obviněného a ústavními principy, které tvoří základ těchto práv: právní jistota, konkrétněji princip nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci (obecně již cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01, jímž ostatně Ústavní soud derogoval pravomoc Nejvyššího soudu zrušit ke stížnosti ministra spravedlnosti pravomocné trestní rozhodnutí, shledal-li porušení zákona ve prospěch obviněného). V obecnější rovině jde o aspekt principů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) spočívající ve vytvoření právní jistoty pro jednotlivce prostřednictvím fixace konečnosti soudního rozhodnutí v čase, a to zvlášť v trestním právu (přiměřeně rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 31. října 2023, BvR 900/22, body 68 a 89; a rozhodnutí Ústavního tribunálu Španělska č. 48/2024 ze dne 8. dubna 2024, část 6). Také instituce Rady Evropy berou v potaz ústavněprávní a lidskoprávní limity zasahování do pravomocných trestních rozsudků [např. Rezoluce Výboru ministrů ze dne 14. dubna 2021 CM/ResDH(2021)56 ve spojení s Bilan d'action (19/03/2021) - Communication de la Belgique concernant l'affaire B.V. c. Belgique (requete n° 61030/08)].
76. Existence pozitivního závazku automaticky nevede k pozastavení negativních závazků, i ty musí být zváženy (shodně i lidskoprávní doktrína, např. STOYANOVA, V. Positive Obligations under the European Convention on Human Rights. Oxford: OUP, 2023, s. 95; LAZARUS, L. Positive Obligations and Criminal Justice: Duties to Protect or Coerce? In: ZEDNER, L., ROBERTS, J. V. (eds.). Principles and Values in Criminal Law and Criminal Justice. Oxford: OUP, 2012]. V souladu s tím je Ústavní soud povinen "interpretovat ústavní předpisy a zákon o Ústavním soudu způsobem, který umožní dostatečnou ochranu všech dotčených lidských práv včetně práv náležejících ... pachateli" (nález ze dne 30. května 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23, bod 45). Také Evropský soud pro lidská práva v obecné rovině zdůraznil, že výklad a realizace pozitivních závazků v praxi musí respektovat principy spravedlivého procesu a další záruky, které limitují rozsah možné činnosti státu v trestním řízení (rozsudek ze dne 3. listopadu 2015, Myumyun proti Bulharsku, č. stížnosti 67258/13, bod 76; rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, Osman proti Spojenému království, č. stížnosti 23452/94, bod 116).
77. Přiznat pozitivním závazkům plynoucím z čl. 3 Úmluvy absolutní prioritu by znamenalo nadřazení donucovacích (coercive) práv nad převážně negativní závazky státu plynoucí ze základních práv obviněných (shodně LAVRYSEN, L. Positive Obligations and the Criminal Law. In: LAVRYSEN, L., MAVRONICOLA, N. (eds.). Coercive Human Rights: Positive Duties to Mobilize the Criminal Law under the ECHR. Oxford: Hart, 2020, s. 53). Jinak řečeno, Ústavní soud nemůže bez dalšího upřednostňovat povinnost chránit základní práva obětí trestných činů, vedlo-li by to dokonce ke zpřísňování konkrétních pravomocně uložených trestů, před povinností chránit základní práva obviněných před zásahy veřejné moci, což tradičně byla a stále je jeho základní role. Stejně tak ovšem nemůže přiznat absolutní prioritu posledně zmíněným negativním závazkům a zcela popřít existenci závazků pozitivních, jak je chápe nejnovější judikatura Evropského soudu pro lidská práva, neboť by to vedlo k omezení ochrany konkrétních jednotlivců a skupin (obětí sexuálních trestných činů). Toto napětí se sice prohlubuje v důsledku postupného rozšiřování pozitivních závazků státu ze strany Evropského soudu pro lidská práva, je to však realita, s níž se Ústavní soud musí vyrovnat.
78. Výrok o porušení práv stěžovatelky má přitom sám o sobě podstatný význam pro individuální situaci stěžovatelky i prospektivní význam pro předcházení obdobným porušením práv. Jakkoliv se ve viktimologii vedou spory o otázce, co má oběti trestné činnosti trestní řízení přinést, Ústavní soud je názoru, že konstatování porušení práv stěžovatelky v reakci na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu má značný morální a právní význam [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 26. března 2019 sp. zn. II. ÚS 2077/17 (N 41/93 SbNU 75), bod 49].
79. Zaprvé, takový výrok ukazuje, že Ústavní soud bere vážně perspektivu oběti, činí ji centrální pro posouzení ústavní stížnosti, pojmenovává porušení stěžovatelčiných práv a poukazuje na porušení závazků státu a jejich původce. Zde nutno říct, že již Nejvyšší soud jakožto obecný trestní soud zareagoval a autoritativně posoudil rozsudek krajského soudu jako odporující zákonu, neboť porušil práva stěžovatelky. V řadě aspektů ho dokonce označil za excesivní. Systém trestní justice jako celek tak, ještě před posouzením ze strany Ústavního soudu, pojmenoval exces krajského soudu, což je přinejmenším z hlediska generální prevence a odstrašení pachatelů sexuálně motivovaného násilí nutno vzít v úvahu při hodnocení splnění pozitivních závazků státu jako celku plynoucích z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy (jak již bylo uvedeno, jít dále a zrušit rozsudek krajského soudu Nejvyšší soud s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ani nemohl). Také Evropský soud pro lidská práva ostatně klade v obdobných případech důraz na adekvátnost celkové systémové reakce státu (citovaný rozsudek M.G., bod 125).
80. Zadruhé, výrok autoritativně deklarující porušení práv stěžovatelky přinejmenším částečně kompenzuje porušení jejích práv, popř. může být základem pro její další odškodnění za případnou škodu či újmu způsobenou státem v režimu zákona č. 82/1998 Sb., jak již konstatoval i Nejvyšší soud v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona (bod 81). Takové řízení podle informací zjištěných ze spisu již probíhá.
81. Zatřetí, tento nález má také obecnější prospektivní účinky, což je podstatné z hlediska závaznosti Úmluvy a normativní síly judikatury Evropského soudu pro lidská práva (výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 310/05). Stanovuje konkrétní principy, jimiž se obecné soudy budou povinny řídit (čl. 89 odst. 2 Ústavy) při projednávání podobných případů v souladu s procesními závazky plynoucími z nedávné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz bod 58 výše).
82. Plnění závazků státu na poli vyšetřování sexuálních trestných činů je klíčové pro důvěru společnosti v trestní systém a pro respektování monopolu státu na použití síly. Právě proto Ústavní soud vyložil konkrétní povinnosti, které orgány činné v trestním řízení musí respektovat. Obecně má však odpovědnost za implementaci nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Úmluvy v oblasti sexuálních trestných činů stát jako celek, nikoliv pouze moc soudní nebo dokonce jen Ústavní soud.
83. Komplexní problematika nastavení poměru retributivních a restorativních prvků v systému trestního práva totiž v sobě zahrnuje jak politické, tak složité empirické otázky posouzení efektivity rozdílných mechanismů sloužících k odstrašení trestné činnosti, kompenzace oběti, nápravy a reintegrace pachatele atd. Nelze přehlížet, že i posilování práv obětí, resp. poškozených v trestním řízení má vedle deklarovaných systémových přínosů i své náklady. Jejich vtažením do základního trestněprocesního vztahu, dosud z řady dobrých důvodů omezeného na pachatele a stát, se například ukládané tresty mohou začít lišit i podle přístupu poškozených, podle jejich procesní aktivity, či pasivity, což může otevřít prostor též pro snahy obviněných na poškozené v tomto směru působit. Nejen z těchto důvodů je proto vhodné, aby takovým snahám předcházela veřejná diskuse a koncepční úvahy o případné revizi trestněprávní politiky státu.