Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Marcelem Jurčagou, advokátem, sídlem Purkyňova 143/18, Vyškov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2024 č. j. 9 To 366/2023-335, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2024 č. j. 9 To 366/2023-335 bylo porušeno procesní právo stěžovatelky vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2024 č. j. 9 To 366/2023-335 se zamítá.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1. Ústavní soud v tomto nálezu k ústavní stížnosti poškozené posuzoval rozsudek, kterým Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v odvolacím řízení podmíněně odložil výkon trestu odnětí svobody obviněnému ze sexuálních trestných činů. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud porušil právo stěžovatelky, oběti trestné činnosti v postavení poškozené v trestním řízení, plynoucí z procesní složky práva nebýt mučena ani podrobena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Ústavní soud však nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, a to - ve stručnosti - s ohledem na procesní charakter zmíněného práva ve spojení s koncepcí trestněprocesních vztahů v českém právu, s ohledem na vícestranné působení lidských práv v oblasti trestání a trestního řízení, na neexistenci základního práva poškozeného, resp. oběti na dostatečně přísné potrestání pachatele a konečně s ohledem na svou ústavní roli.
II. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu krajského soudu plyne, že stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení proti obviněnému (později obžalovaný a odsouzený, dále jen "obviněný").
3. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. srpna 2023 č. j. 2 T 46/2023-298 obviněného uznal vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný, druh matky poškozené, dopustil, stručně řečeno, tím, že si (v blíže nezjištěné době od března roku 2019 do roku 2021) pořídil videozáznam zachycující tehdy nezletilou stěžovatelku při intimním styku s ním. Záznam přechovával ve svém mobilním telefonu a v galerii na Facebooku. Dále přinejmenším od počátku roku 2020 do roku 2021 tehdy ještě nezletilou stěžovatelku nutil až pětkrát týdně pod pohrůžkou zveřejnění jejich intimních fotografií či videozáznamu k pohlavnímu styku, ačkoliv věděl, že nedosáhla věku osmnácti let. Ve svém jednání pokračoval až do června 2022. Okresní soud obviněného odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu propadnutí věci. Současně obžalovanému uložil povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím.
4. Obviněný se proti rozsudku okresního soudu odvolal. Odvolání podal nejprve blanketní, směřovalo "do těch výroků, proti kterým mu právo podat odvolání náleží," později je odůvodnil (obsahově zúžil) tak, že směřovalo proti výroku o trestu odnětí svobody. Konkrétně navrhoval, aby mu byl uložen trest odnětí svobody s maximálním možným odkladem, resp. zkušební lhůtou. Odvolání obviněného okresní soud zaslal k vyjádření státnímu zastupitelství a zmocněnci poškozené (advokátu, který ji zastupuje i v řízení o ústavní stížnosti). Poškozená se prostřednictvím svého zmocněnce vyjádřila tak, že si je vědoma toho, že uložení trestu je věcí soudu a že nemá v tomto směru nic navrhovat, oponovala však některým tvrzením obviněného, jimiž odůvodňoval své odvolání proti způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Pro úplnost je nutno dodat, že se proti výroku o trestu v neprospěch obviněného odvolal i státní zástupce, ten však později vzal své odvolání zpět.
5. Krajský soud k rozhodnutí o odvolání obviněného nařídil veřejné zasedání, na něž předvolal obviněného; o veřejném zasedání vyrozuměl krajského státního zástupce a obhájce obviněného. Krajský soud pak napadeným rozsudkem č. j. 9 To 366/2023-335 ze dne 11. ledna 2024 zrušil rozsudek okresního soudu jen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Nově rozhodl tak, že obviněnému výkon tříletého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle krajského soudu totiž u obviněného existovala reálná naděje, že účelu trestu bude dosaženo bez přímého výkonu ve věznici. Tento závěr odůvodnil zejména tím, že se obviněný ke svému jednání plně doznal (prohlásil vinu) a projevil lítost, přičemž nebyly zjištěny žádné negativní poznatky o jeho chování po zahájení trestního řízení. Podle krajského soudu se nejedná o a priori násilníka, devianta či sexuálního predátora. Krajský soud uvedl, že obviněný pracuje, podle svých možností splácí své exekuční závazky a živí rodinu, která je na něm plně ekonomicky závislá. Dále soud přihlédl ke skutečnosti, že prvotní impuls k sexuálnímu kontaktu vzešel od stěžovatelky. Bez toho by podle krajského soudu ke spáchání trestné činnosti obviněným s vysokou mírou pravděpodobnosti vůbec nedošlo. Psychická újma stěžovatelky pak podle krajského soudu, s odvoláním na znalecký posudek, měla jen mírnější charakter.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Rozsáhlou ústavní stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu lze shrnout tak, že stěžovatelka poukazuje na vadný postup krajského soudu v odvolacím řízení, jehož předmětem byl toliko přezkum výroku o trestu uložený obviněnému, a na výstup tohoto řízení, jímž bylo podmíněné odložení trestu odnětí svobody. Stěžovatelka uvádí, že se domáhá zrušení tohoto pravomocného rozsudku krajského soudu v neprospěch pachatele; prvostupňový rozsudek s nepodmíněným trestem odnětí svobody přitom označuje, s drobnými výhradami, za ústavně konformní. Podle stěžovatelky se vzhledem k vývoji judikatury Evropského soudu pro lidská práva otevírá prostor pro zásahy Ústavního soudu v neprospěch pachatele navzdory jeho dosavadní judikatuře. Tvrdí, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na nedotknutelnost osoby a soukromí a právo nebýt podrobena ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu lidské důstojnosti a soukromí podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, právo na účinné vyšetřování podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na účast v řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
7. Stěžovatelka svou ústavní stížnost rámuje tak, že stát nedostál svým pozitivním závazkům na poli postihu znásilnění. Jelikož znásilnění představuje velmi intenzivní zásah do lidské důstojnosti, povinnosti státu se v tomto kontextu nevyčerpávají nastavením trestněprávních norem. Stát musí vynaložit veškeré úsilí, aby objasnil všechny aspekty trestného činu včetně jeho možných následků pro oběť, zvlášť v nynějším případě, kdy obětí bylo dlouhodobě znásilňované dítě. S četnými odkazy na Úmluvu Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (sdělení č. 59/2016 Sb. m. s., dále jen "Lanzarotská úmluva") stěžovatelka vysvětluje, že stát je povinen jednat v nejlepším zájmu dítěte, s respektem k jeho právům a nesmí zhoršovat trauma dítětem utrpěné. V žádné fázi řízení pak oběť nesmí být vystavena opakované viktimizaci. Stát je také povinen nastavit systém účinných, přiměřených a odrazujících sankcí a brát v potaz přitěžující okolnosti způsobení vážné újmy oběti a spáchání trestného činu osobou, která s dítětem žije v jedné domácnosti. Trestněprávní normy je proto třeba vykládat v souladu se jmenovanými úmluvami, k čemuž však v nynějším případě podle stěžovatelky nedošlo, a stát nedostál svým výše jmenovaným závazkům.
8. Stěžovatelka v tomto ohledu uvádí, že nedošlo k řádnému objasnění skutku, zejména z hlediska následků v osobní sféře stěžovatelky v důsledku dlouhodobého znásilňování v kombinaci s vydíráním. Podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení v podstatě nezkoumaly, jak jí pachatel ublížil z hlediska dlouhodobých následků, ačkoliv to bylo jejich povinností podle § 42 trestního zákoníku ve spojení s čl. 28 písm. a) Lanzarotské úmluvy. To vše bylo významné pro rozhodnutí o trestu, na čemž nic podle stěžovatelky nemění ani skutečnost, že trestní soud přijal prohlášení viny obviněného. Stěžovatelka má také za to, že krajský soud nepřípustně bagatelizoval následky trestné činnosti obviněného. Krajský soud měl vědět, že stěžovatelka byla déle než půl roku v psychiatrické nemocnici, neboť to vypověděl sám obviněný v řízení před prvostupňovým soudem. I tímto se měl krajský soud dopustit sekundární viktimizace a porušení čl. 31 odst. 1 písm. f) Lanzarotské úmluvy.
9. Stěžovatelka také poukazuje na řadu postupů, jimiž měl krajský soud porušit její práva. V první řadě stěžovatelku ani jejího zástupce vůbec neuvědomil o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného. Tím podle stěžovatelky porušil její práva zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 31 odst. 2 Lanzarotské úmluvy. Další procesní pochybení stěžovatelka spatřuje v tom, že některé závěry a argumenty krajský soud přidal do písemného odůvodnění rozsudku, ačkoliv nezazněly v ústním odůvodnění.
10. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu zcela "přerámoval" skutkový stav, aniž by provedl jakékoliv důkazy. Krajský soud údajně dospěl ke zcela nepodloženým závěrům o úloze obviněného jako živitele rodiny, bagatelizoval jeho trestnou činnost, popřel následky této činnosti a zcela nedůvodně přenesl vinu na stěžovatelku. Tím krajský soud podle mínění stěžovatelky porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny a princip dělby moci. Závěr o tom, že obviněný je živitelem rodiny, je podle stěžovatelky zcela nesprávný. Obviněný je permanentně zadlužený, má exekuce, platí výživné k rukám jiných matek svých dětí a jeho soužití s rodinou je toxické a nabývá i protiprávních rozměrů (přestupková jednání).
11. Dále stěžovatelka rozporuje závěr krajského soudu, že poměr s obviněným sama iniciovala. Jedná se podle ní o opakovanou viktimizaci a o závěr nepřípustný a fakticky nepravdivý, neboť krajský soud vyšel z procesně nepoužitelného důkazu (prvotního úředního záznamu), který navíc nic takového neříká. I kdyby dané závěry byly pravdivé, stěžovatelka namítá, že je nelze použít jako polehčující okolnosti. Zdůrazňuje, že konsenzuální pohlavní styk iniciovaný kteroukoliv stranou za žádných okolností neospravedlňuje ani nezlehčuje pozdější znásilnění. Jako popírající její lidskou důstojnost tak stěžovatelka kritizuje úvahu krajského soudu, podle níž konsensuální styk obviněného s dítětem v jeho péči zakládá ospravedlnění či shovívavější hodnocení opakovaného znásilnění.
12. Za další ze dvou nejzávažnějších zásahů do svých práv stěžovatelka označuje uložení nepřiměřeně mírného trestu obviněnému. Má za to, že podmíněně odložený trest z hlediska závažnosti skutku, jeho trvání a vyvolaných následků není přiměřený, účinný ani odrazující, což je v rozporu s čl. 27 odst. 1 Lanzarotské úmluvy a čl. 3 Úmluvy s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. února 2024, M.G. proti Litvě, č. stížnosti 6406/21.
IV. Shrnutí řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost podle platného rozvrhu práce připadla III. senátu Ústavního soudu pod spisovou značkou III. ÚS 869/24. III. senát usnesením ze dne 22. května 2024 sp. zn. III. ÚS 869/24 rozhodl o postoupení této věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. března 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti, podle něhož si plénum Ústavního soudu podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu vyhrazuje rozhodování o jiné věci, navrhne-li to jednomyslně senát příslušný k projednání a rozhodnutí věci. III. senát tento postup zvolil s ohledem na to, že otázky nastolené ústavní stížností stěžovatelky řeší více senátů Ústavního soudu, a s ohledem na očekávatelný budoucí nárůst podobně formulovaných ústavních stížností. III. senát proto považoval za vhodné sjednotit postup ve vztahu k ochraně základních práv stěžovatelů i ve vztahu k Evropskému soudu pro lidská práva. Ústavní stížnost je od té doby vedena pod spisovou značkou Pl. ÚS 17/24.
14. Plénum Ústavního soudu následně řízení o ústavní stížnosti přerušilo usnesením ze dne 12. června 2024 č. j. Pl. ÚS 17/24-53, a to do skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tz 18/2024. Posledně uvedené řízení bylo vedeno o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. července 2024 č. j. 8 Tz 18/2024-426 (dále jen "rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona"), jímž vyslovil, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon ve prospěch obviněného. Ústavní soud pak usnesením ze dne 31. července 2024 č. j. Pl. ÚS 17/24-72 rozhodl o pokračování v řízení.
15. Usnesením č. j. Pl. ÚS 17/24-85 ze 4. září 2024 Ústavní soud k oznámení soudce Pavla Šámala, že předsedkyní senátu Nejvyššího soudu, který rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, byla jeho manželka, rozhodl, že soudce Pavel Šámal není vyloučen z projednání a rozhodování této věci. Na tomto závěru, k opětovnému podnětu soudce Pavla Šámala, Ústavní soud setrval i při neveřejné poradě pléna konané 22. ledna 2025.
16. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
17. Krajský soud ve svém vyjádření Ústavní soud ubezpečil, že stěžovatelku nikdy nedehonestoval ani neporušil její ústavní práva. Ke stěžovatelčiným konkrétním námitkám uvedl, že její zmocněnec při hlavním líčení před okresním soudem ani v rámci odvolacího řízení neuvedl informace o psychických potížích stěžovatelky, které vedly k její hospitalizaci. Zmocněnec nijak nereagoval, ani když obviněný při hlavním líčení uvedl, že je stěžovatelka v léčebně. I zmocněnec se odvolával na znalecký posudek, podle něhož má psychická újma stěžovatelky mírný charakter a lze očekávat vymizení psychických obtíží.
18. Co se týče nevyrozumění stěžovatelky a jejího zmocněnce o konání veřejného zasedání o odvolání, krajský soud vysvětlil, že projednával pouze odvolání obžalovaného proti výroku o trestu. Nebylo tudíž jeho povinností stěžovatelku o konání veřejného zasedání vyrozumívat. Zmocněnec stěžovatelky měl k dispozici odvolání obžalovaného a písemně se k němu vyjádřil. Dále krajský soud uvedl, že v žádném případě neměnil ani nedoplňoval skutková zjištění a že nehodnotil skutkový stav jinak než okresní soud, tudíž neporušil § 263 odst. 7 trestního řádu.
19. Z hlediska úvah o druhu a výměře trestu krajský soud zopakoval a rozvedl své závěry obsažené v napadeném rozsudku. Zdůraznil, že obžalovaný prohlásil vinu, čímž zabránil sekundární viktimizaci stěžovatelky, že dosud nebyl trestán a že pracoval s dobrou pracovní morálkou. Navíc doložil, že má se svou družkou (matkou stěžovatelky) syna a podílí se na péči o domácnost, v níž jsou další děti. Co se týče následků trestné činnosti, krajský soud uvedl, že vyšel ze znaleckého posudku, který poukazoval na toliko mírný charakter psychických obtíží stěžovatelky; o těchto závěrech neměl důvod pochybovat. Krajský soud též poukázal na počáteční dobrovolnost pohlavního styku stěžovatelky s obžalovaným. V tomto směru uvedl, že pokud by k sexuálnímu styku, který byl zpočátku dobrovolný, nedošlo, obžalovaný by si nemohl pořídit videozáznam a spáchat trestné činy. V souvislosti s přiměřeností trestu pak krajský soud uzavřel, že ačkoliv byl jeho výkon podmíněně odložen, jde stále o trest odnětí svobody, jehož výkon může být nařízen v případě porušování podmínek.
20. Stěžovatelka v replice k vyjádření krajského soudu uvedla, že na své ústavní stížnosti trvá. Ohradila se proti kritice svého zmocněnce ze strany krajského soudu. Zmocněnec znal její potřeby v otázkách adekvátního trestu pro obžalovaného a jejího civilního nároku a svůj postup přizpůsobil tak, aby stěžovatelku co nejméně zatěžoval. Rozhodnutí okresního soudu přitom bylo akceptovatelné. Dále stěžovatelka uvedla, že český trestní proces je ovládán zásadou oficiality a že konečnou odpovědnost za zákonnost postupu a výsledek řízení má soud. Krajský soud oproti tomu podle stěžovatelky klade na zmocněnce povinnosti odpovídající zcela kontradiktornímu procesu jako v anglosaském pojetí. V tomto ohledu ovšem krajský soud nelogicky zmocněnce nijak nevyrozuměl o konání veřejného zasedání o odvolání. Stěžovatelka namítla, že ani ve svém vyjádření krajský soud nevysvětlil svůj postup, který odporoval § 43 odst. 1 trestního řádu.
21. Poté, co Ústavní soud rozhodl o pokračování v řízení, se stěžovatelka vyjádřila k mezitím vydanému rozsudku Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona a k nastalé procesní situaci. Uvedla, že skončené řízení o stížnosti pro porušení zákona formálně ani materiálně nekonzumuje předmět ústavní stížnosti. Zatímco ústavní stížnost je prostředkem ochrany subjektivních práv, rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona je nástrojem konkrétní evaluace skončeného řízení z hlediska klíčových zájmů státu a jeho trestní politiky s účinky do budoucna. Navíc se odlišují referenční rámce rozhodování Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, který posuzuje ústavnost a je vázán toliko ústavním pořádkem. Současně se však stěžovatelka vyjádřila k závěrům Nejvyššího soudu, neboť mohou být inspirací pro rozhodování Ústavního soudu.
22. Stěžovatelka vyjádřila souhlas s celkovým vyzněním rozsudku, ale rozporovala některé jeho dílčí závěry, a to ohledně sepisu písemného vyhotovení rozsudku a ohledně závěru, že krajský soud neporušil zákon, když stěžovatelce neoznámil konání veřejného zasedání o odvolání. Setrvala na názoru, že krajský soud tím zásadně porušil její participační práva oběti.
23. Dále se stěžovatelka obsáhle vyjádřila k tomu, co by měl Ústavní soud učinit v případě, že shledá porušení jejích ústavně zaručených práv. Dovodila, že Ústavní soud má pravomoc zrušit trestní rozsudek v neprospěch obviněného a že by tak měl učinit i v nyní posuzovaném případě. Stěžovatelka svou argumentaci, stručně řečeno, založila na třech bodech. Zaprvé, společensko-politický i právní vývoj podle ní vede k posunu k postmodernímu pojetí trestního práva, jehož součástí je důraz na práva obětí, jejich rehabilitaci a také na dostatečné tresty pro pachatele. Zadruhé, z poslání Ústavního soudu k ochraně ústavnosti podle stěžovatelky vyplývá nutnost efektivních mechanismů skutečného vynucení ústavních práv, aby ústavní pořádek nebyl pouhou deklarací a samomluvou. V tomto konkrétním případě je to zvlášť viditelné, neboť jde o porušení práv, která požívají té nejvyšší ochrany. Kontextem jejich porušení bylo navíc opakované zneužití moci - nejprve ze strany otčíma, který namísto péče stěžovatelku dlouhodobě znásilňoval, a následně ze strany státu, který v ochraně stěžovatelky selhal. Zatřetí, kasačnímu zásahu Ústavního soudu nebrání ani jiná práva či ústavní principy. Stěžovatelka postupně vysvětluje, proč zásady non bis in idem a rovnosti zbraní ani pravidlo, podle něhož jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy), nepředstavují překážku pro případný kasační výrok. Stěžovatelka uzavřela, že Ústavní soud by měl přijmout výklad, který připustí kasaci trestních rozhodnutí v neprospěch obžalovaných.
24. K ústavní stížnosti se vyjádřilo také Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž Ústavní soud posléze přiznal postavení vedlejšího účastníka řízení usnesením ze dne 25. září 2024 č. j. Pl. ÚS 17/24-107. Podle Nejvyššího státního zastupitelství krajský soud svým excesivním procesním postupem porušil právo stěžovatelky na účinné vyšetřování. Především vůbec nelze hovořit o pečlivém posouzení případu ani o důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních aspektů. Krajský soud se podle Nejvyššího státního zastupitelství jednostranně zabýval okolnostmi ve prospěch obviněného, aniž by zohlednil zásadní dopady trestného činu do života stěžovatelky a intenzitu a trvání zásahu do nejintimnější sféry stěžovatelky. Nejvyšší státní zastupitelství s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na Lanzarotskou úmluvu také uvedlo, že krajský soud nezohlednil požadavek na odstrašující účinek potrestání, naopak čin bagatelizoval nemístným poukazem na spoluodpovědnost stěžovatelky. Za dostatečné zpřísňující opatření v tomto ohledu nelze považovat ani uložení dohledu obviněnému.
25. Podle Nejvyššího státního zastupitelství tedy jednoznačně došlo k zásahu do stěžovatelčiných práv v rovině procedurální. Avšak ani z práva na účinné vyšetřování není možné dovodit přímý nárok stěžovatelky na uložení konkrétního nepodmíněného trestu odnětí svobody. Prosazovat nárok státu na potrestání pachatele je stále prerogativem veřejné žaloby, které k tomu slouží ústavně předvídaný monopol. Současně Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na zásadní význam právní jistoty obviněného. To však podle Nejvyššího státního zastupitelství nevylučuje dodržování závazků plynoucích z Úmluvy, aby trestní sankce nepodrývaly odstrašující charakter soudního systému.
26. Co se týče dalších částí ústavní stížnosti, Nejvyšší státní zastupitelství se neztotožnilo se stěžovatelčinou argumentací ve vztahu k některým dílčím postupům krajského soudu. Konkrétně nepovažovalo za vadu napadeného rozsudku obsahovou odlišnost ústního odůvodnění a jeho písemného vyhotovení ani nevyrozumění stěžovatelky o konání veřejného zasedání o odvolání.
27. Konečně se Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo k možnostem veřejné žaloby (státního zastupitelství) hájit zájmy poškozeného v dovolacím řízení tzv. mimo dovolací důvody. Uvedlo, že situace, kdy státní zastupitelství nemůže mimo dovolací důvody podat dovolání v neprospěch obviněného v případě uložení excesivně mírného trestu, je neudržitelná. S odkazem na princip rovnosti v řízení a na ustanovení čl. 4, čl. 80 a čl. 90 Ústavy navrhlo Ústavnímu soudu, aby pro futuro vyslovil závazný závěr směřující k rozšíření dovolacího práva veřejné žaloby ve vztahu k výroku o trestu za podmínky, že takové dovolání směřuje výslovně k ochraně ústavně zaručených práv poškozených nebo k naplnění závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv. Tomu by měla odpovídat povinnost poškozených před podáním ústavní stížnosti využít podnětu k podání dovolání nejvyšším státním zástupcem jako účinného prostředku nápravy ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
28. Na základě uvedených argumentů Nejvyšší státní zastupitelství Ústavnímu soudu navrhlo, aby vyslovil porušení práv stěžovatelky, aniž by rušil napadený rozsudek. Tento závěr Nejvyšší státní zastupitelství argumentačně podpořilo v doplnění svého vyjádření ze dne 4. prosince 2024, jímž zejména poukázalo na nutnost ochrany práv obviněného.
29. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí. Krajské státní zastupitelství v Brně ani obviněný v postavení vedlejších účastníků řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
30. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, posoudí, zda je stěžovatelka vůbec oprávněna k podání ústavní stížnosti a proti jakému zásahu veřejné moci do základních práv ústavní stížnost směřuje či směřovat může, popř. v jakém rozsahu.
31. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost možno podat pouze za podmínky, že navrhovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. O tom, že stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody (ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva při výkladu Úmluvy), není pochyb; proto proti němu brojí ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení. Nutno již na tomto místě zdůraznit, že stěžovatelka namítala porušení svého práva podle čl. 3 Úmluvy, jehož součástí je - podle Evropského soudu pro lidská práva - v některých případech i pozitivní závazek státu podrobit posouzení trestu uloženého pachateli pečlivému přezkumu a důkladné, objektivní a nestranné analýze. Ústavní stížností napadené rozhodnutí přitom bylo způsobilé do tohoto práva zasáhnout (viz část VI. A níže). Pochyby nepanují ani ohledně existence rozhodnutí, kterým mělo být porušeno stěžovatelčino základní právo nebo svoboda.
32. Zbývá proto posoudit, zda stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, či zda je vůči ní toto rozhodnutí "jiným zásahem" v užším smyslu uvedeného ustanovení.
33. Osobou aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení je "fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. [...] Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s touto bylo jednáno." [usnesení ze dne 22. října 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96 (U 28/6 SbNU 593)]. Zákonodárce ovšem v zákonu o Ústavním soudu nespecifikoval, o jakou formu účastenství se má jednat [nález ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269)]. Účastenství v řízení má v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu autonomní význam. Pojem účastník řízení ostatně není v trestním procesu, z něhož vzešla i nyní posuzovaná ústavní stížnost, používán. Proto také § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upřesňuje, že šlo-li o trestní řízení, jsou vedlejšími účastníky strany tohoto řízení.
34. Ústavní soud vyšel z postavení poškozeného v trestním řízení, zejména v jeho soudním stádiu. Trestní řád v § 12 odst. 7 poškozeného výslovně označuje za stranu trestního řízení. Strany mají přitom mezi subjekty trestního řízení zvláštní postavení a širokou paletu práv. To platí také pro poškozené, jimž svědčí právo vystupovat vlastním jménem před soudem, uplatňovat zde procesní návrhy, vyjadřovat se k věci, jakož i další práva, přičemž nejde o práva spojená pouze s adhezním nárokem (nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení). Podle § 43 trestního řádu má poškozený právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65 trestního řádu), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Tato práva má obecně, nejen k rozhodování o adhezním nároku, ale i k vině a trestu (srov. § 43 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k odstavci 3 téhož ustanovení). Ostatně i v odborné literatuře se traktuje názor, že "je nezbytné, nevzdal-li se svých procesních práv podle § 43 odst. 5, vyrozumět o konání veřejného zasedání o odvolání i poškozeného, který neuplatnil nárok podle § 43 odst. 3, neboť jeho právo zúčastnit se tohoto veřejného zasedání upravuje § 43 odst. 1." (KOUŘIL, Ivo. § 233: Příprava veřejného zasedání. In: DRAŠTÍK, Antonín, FENYK, Jaroslav et al. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017; obdobně ŠÁMAL, Pavel. § 43 [Poškozený]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 515).
35. Jinak řečeno, poškozený má jako strana trestního řízení právo slyšet a být slyšen ve vztahu k úkonům, jimiž či při nichž se tvoří základ pro meritorní rozhodnutí trestního soudu. Na základě vymezení postavení poškozených v trestním řádu tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla účastnicí řízení ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
36. Tento závěr je v souladu s dřívějšími rozhodnutími Ústavního soudu [nálezy ze dne 26. dubna 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21 (N 53/111 SbNU 331), bod 12; a ze dne 10. května 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23, bod 12]. Je pravda, že v jiných případech Ústavní soud posoudil ústavní stížnost poškozených na porušení jejich práva na účinné vyšetřování v důsledku trestního rozsudku nikoliv jako stížnost proti rozhodnutí, nýbrž jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [nález ze dne 6. října 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (N 195/102 SbNU 226), body 16-21; nález ze dne 22. března 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21 (N 41/111 SbNU 166), body 19-24]. V oněch případech však stěžovatelé své ústavní stížnosti obsahově koncipovali proti jinému zásahu orgánu veřejné moci a navrhli, aby Ústavní soud vydal pouze deklaratorní výrok o porušení základního práva podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
37. Nynější ústavní stížnost směřuje výslovně proti napadenému rozhodnutí krajského soudu a obsahuje návrh na jeho zrušení (stejně jako v citovaných případech sp. zn. IV. ÚS 1993/21 a I. ÚS 443/23). Úvahy Ústavního soudu v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1412/20, bodu 18, podle nichž byl poškozený účastníkem pouze řízení adhezního, nikoliv již účastníkem řízení o vině a trestu [účastníkem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je třeba považovat tak jako tak tímto nálezem pléna Ústavního soudu za překonané (§ 23 zákona o Ústavním soudu per analogiam). V mezidobí od vydání citovaných nálezů sp. zn. III. ÚS 1412/20 a sp. zn. III. ÚS 3006/21 navíc došlo k vývoji judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy vyžadují v případě závažných útoků na fyzickou či mentální integritu též pečlivý přezkum a důkladnou, objektivní a nestrannou analýzu uloženého trestu, jak blíže vysvětluje část VI. A tohoto nálezu.
38. Co se týče přípustnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud zvažoval, jaký vliv na ni má skutečnost, že stěžovatelka ústavní stížností nenapadla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2024 č. j. 8 Tz 18/2024-426, jímž Nejvyšší soud ve věci samé jako poslední obecný trestní soud rozhodl o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona (viz bod 14 výše).
39. Nutno předeslat, že podání stížnosti pro porušení zákona je procesní úkon v dispozici ministra spravedlnosti, nikoli poškozeného. Poškozený jistě může stejně jako kterákoliv jiná osoba učinit ministru spravedlnosti podnět, aby stížnost podal, ale nemá právní nárok na uplatnění tohoto opravného prostředku (§ 266 odst. 1 trestního řádu), nemá ho tedy ve své dispozici. I když tento opravný prostředek není primárně konstruován pro ochranu subjektivních základních práv poškozeného, jeho uplatnění jiným oprávněným orgánem může i tento účel sledovat a naplnit, přinejmenším v rovině deklaratorní, autoritativním konstatováním porušení zákona. Je také zřejmé, že pokud by k namítanému porušení základních práv a svobod poškozeného došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, byl by samozřejmě oprávněn i proti němu podat ústavní stížnost (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2268/07 ze dne 29. února 2008, N 45/48 SbNU 527; ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sice tehdy podával odsouzený, není však žádného důvodu dovozovat, že by poškozený, jenž je stranou řízení, sám ústavní stížnost na ochranu svých základních práv podat nemohl). To však ještě neodpovídá na otázku, jaké důsledky pro řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí nižšího soudu, které Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona věcně přezkoumal, má skutečnost, že stěžovatel ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nebrojí, tedy je nechává nedotčeno, přestože jde o poslední rozhodnutí ve věci samé.
40. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka přímo netvrdí, že by Nejvyšší soud (také) porušil její základní práva a svobody, jejichž ochrany se dovolává. Nejvyšší soud formálně vzato vyslovil, že krajský soud napadeným rozsudkem porušil zákon, což sice není totéž jako autoritativní konstatování porušení základních práv a svobod stěžovatelky, nicméně právě o taková zjištění Nejvyšší soud svůj závěr opřel. Napadený rozsudek krajského soudu také nebyl rozsudkem Nejvyššího soudu odklizen [a s ohledem na platnou právní úpravu ani nemohl být, viz § 268 odst. 2 a § 269 trestního řádu a zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. října 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.)], neboť Nejvyšší soud shledal, že zákon byl sice porušen, ale ve prospěch obviněného.
41. Ústavní stížnost proti předcházejícímu rozsudku krajského soudu proto nepřípustná jako celek formálně není a Ústavní soud je oprávněn ji projednat.
42. To však neznamená, že všechny námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou také přípustné materiálně. Stále platí, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností i to rozhodnutí, jímž bylo o posledním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto (WAGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, s. 381; pro srovnání viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1067/24 ze dne 7. května 2024, sp. zn. IV. ÚS 2876/22 ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. I. ÚS 1716/13 ze dne 27. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 365/13 ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 888/10 ze dne 12. srpna 2010 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1088/09 ze dne 28. května 2009). Jak již bylo řečeno, stěžovatelka sice neměla ve své dispozici stížnost pro porušení zákona (nejde o její procesní prostředek), pokud ji však ministr spravedlnosti uplatnil, měla již možnost se jako strana řízení k jejímu obsahu vyjádřit z hlediska svých základních práv, což také učinila, a důvodům stížnosti, k níž dala ostatně sama podnět, přitakala. Nejvyšší soud dal ministru spravedlnosti až na výjimky zapravdu, což stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti kvituje, s výjimkou dílčích závěrů týkajících se sepisu písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu a neoznámení konání veřejného zasedání stěžovatelce jako poškozené (viz bod 9 tohoto nálezu), což se projevilo ve výroku rozsudku Nejvyššího soudu tak, že nebylo vysloveno porušení § 125 odst. 1 a § 129 odst. 1 trestního řádu (nedostatky v písemném vyhotovení rozsudku) a § 43 odst. 1 a § 51 odst. 1 (nevyrozumění stěžovatelky o konání veřejného zasedání). Stěžovatelka přitom tvrdí, že posléze uvedený závěr Nejvyššího soudu je v příkrém rozporu s § 43 odst. 1 trestního řádu a s jejími základními participativními právy.
43. Z hlediska procesní taktiky stěžovatelky je pochopitelné, že za této situace stěžovatelka ponechává stranou rozsudek Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, jenž jí z převážné části dává za pravdu, a ústavní stížnost proti němu nevznáší s argumentem, že od něj beztak "nebylo lze očekávat naplnění ambicí, které má ústavní stížnost stěžovatelky". Na straně druhé uvádí, že může - až na zmíněné výhrady - úvahové postupy Ústavního soudu inspirovat či jinak ovlivnit. Důsledkem této procesní taktiky nicméně je, že Ústavní soud nemůže rozsudek Nejvyššího soudu ani částečně (v rozsahu toho, v čem Nejvyšší soud porušení zákona ve výroku neshledal) přezkoumat a bez ohledu na výsledek tohoto řízení zůstane jeho rozsudek, jenž je posledním rozhodnutím ve věci samé, v platnosti.