Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Radany Gogové, právně zastoupené Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem se sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2025 č. j. 17 Ad 18/2024-49 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2026 č. j. 10 Ads 151/2025-41, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení a nejvyššího státního tajemníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na rovné zacházení ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K namítaným porušením mělo dojít v důsledku nedůvodného rozlišení mezi státními zaměstnanci ve služebním poměru a zaměstnanci v pracovním poměru v otázce soudního přezkumu nároku na náhradu újmy způsobené pracovním úrazem, jakož i nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Dne 1. 10. 2020 utrpěla stěžovatelka, která pracovala jako státní zaměstnankyně na X (dále jen "X"), úraz. Rozhodnutím ze dne 21. 2. 2024 státní tajemnice X uznala utrpěný úraz za úraz služební a současně v rozsahu dvou třetin plnění zprostila X coby služební úřad povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu, neboť si stěžovatelka počínala lehkomyslně, s odkazem na § 270 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve spojení s § 124 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Ve zbývající třetině státní tajemnice uložila X povinnost stěžovatelce náhradu škody a nemajetkové újmy zaplatit. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí státní tajemnice odvolání, které nejvyšší státní tajemník zamítl, přičemž rozhodnutí státní tajemnice potvrdil. Proti rozhodnutí nejvyššího státního tajemníka podala stěžovatelka správní žalobu.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 5. 2025 č. j. 17 Ad 18/2024-49 byla žaloba stěžovatelky jako nedůvodná zamítnuta. Městský soud se jednak neztotožnil s námitkou stěžovatelky poukazující na absenci nestrannosti znaleckého posudku vypracovaného Výzkumným ústavem bezpečnosti práce. Nepřisvědčil ani další námitce stran nesouhlasu se závěrem o jejím lehkomyslném postupu při vzniku služebního úrazu. Naopak vyjádřil souhlas s nejvyšším státním tajemníkem v tom, že stěžovatelka před vznikem úrazu podstoupila nebezpečné riziko, které nebylo spojeno s odvracením újmy ani řešením neodkladné potřeby. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2026 č. j. 10 Ads 151/2025-41 byla kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění soud opětovně odmítl námitky stěžovatelky směřující proti znaleckému posudku s tím, že její tvrzení neobsahují žádné konkrétní vady posudku. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkami stěžovatelky zpochybňujícími lehkomyslnost jejího jednání, a to zejména pro splnění podmínek lehkomyslnosti jednání vyplývajících z judikatury soudu. K rozsahu zproštění povinnosti X k náhradě škody a nemajetkové újmy Nejvyšší správní soud dodal, že v posouzení tohoto rozsahu správním orgánem nelze i vzhledem k míře lehkomyslnosti jednání stěžovatelky a rizika, které podstoupila, spatřovat pochybení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím v prvé řadě s tím, že jako státní zaměstnankyně ve služebním poměru je podrobena režimu, v rámci něhož o jejím nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy rozhoduje služební úřad, a následný soudní přezkum ve správním soudnictví je omezen kasačním principem, který vylučuje možnost soudů změnit výši nároku nebo korigovat uplatněný rozsah liberace služebního úřadu. To zakládá ve srovnání se soudním přezkumem nároků zaměstnanců v pracovním poměru, který probíhá v rámci civilního soudnictví, kde je soud oprávněn výši náhrady újmy sám stanovit, vůči ní jako státní zaměstnankyni nedůvodné rozdílné zacházení, neboť je odkázána na rozhodnutí služebního orgánu, který je zároveň orgánem odpovědným.
6. Ve srovnání s postavením zaměstnanců v pracovním poměru proto stěžovatelka neměla k dispozici účinný soudní přezkum. Stěžovatelka v napadených rozhodnutích dále spatřuje vadu nepřezkoumatelnosti, jelikož se obecné soudy s některými jejími námitkami vztahujícími se k rozsahu liberace služebního úřadu vypořádaly nedostatečně a s jinými dokonce vůbec.
III. Vlastní přezkum Ústavního soudu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).
9. Služební poměr je veřejnoprávní vztah státního zaměstnance ke státu a úkony služebních orgánů jsou v jeho rámci činěny vrchnostensky v rovině veřejného práva a v kontextu veřejné správy. Pracovní poměr je naopak zásadně vztahem soukromoprávním. Oba poměry jsou však formami výkonu závislé práce a z funkčního hlediska slouží k zajištění obživy prací. Veřejnoprávní povahu služebního poměru proto nelze automaticky použít jako důvod k vyloučení jakéhokoli srovnání s poměrem pracovním, přestože je služební poměr spojen s větším množstvím specifických povinností i omezení, jakož naopak i zvláštních výhod a ochranou státních zaměstnanců. Rozdílná právní úprava služebního a pracovního poměru sama o sobě není protiústavní. Porušení principu rovnosti by nastalo až tehdy, pokud by rozdíl byl extrémní, postrádal rozumný účel nebo představoval libovůli. Srovnání je vždy třeba provést v kontextu konkrétní otázky a jejího účelu (srov. např. nález ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 870/25, nález ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 1143/23, nález ze dne 30. 6. 2015 sp. zn Pl. ÚS 21/14 nebo usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1206/24).
10. Ve věcech služebního poměru zpravidla přichází v úvahu přezkum ve správním soudnictví, zatímco v případě pracovního naopak přezkum v soudnictví civilním. Civilní soudy i správní soudy poskytují soudní ochranu v plné jurisdikci své oblasti, ale liší se předmětem a metodou přezkumu. Civilní soudy rozhodují o soukromoprávních nárocích a podle povahy řízení mohou soukromoprávní spor nově samy posoudit, a to za uplatnění nalézacího, případně apelačního prvku. Ve správním soudnictví, které je zaměřeno především na kontrolu zákonnosti výkonu veřejné správy, naopak převažuje kasační princip, kdy soudy po přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí a zjištění vady zásadně nemají možnost rozhodnutí změnit, nýbrž je pouze zrušit a vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení. Samotná odlišnost procesní cesty však neznamená odlišný ústavní standard, neboť jak v civilním, tak ve správním soudnictví musí být zajištěna účinná soudní ochrana, rozhodnutí musí být řádně odůvodněna a soudy nesmí postupovat svévolně. Ústavní soud pak nepřezkoumává běžnou zákonnost skutkových ani právních závěrů civilních ani správních soudů. Zasahuje pouze při porušení základních práv, a to zejména při nedostatku racionálního skutkového základu, extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými závěry, libovolném výkladu práva či nedostatečném odůvodnění (srov. např. nález ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 870/25, nález ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 1143/23, nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1893/18, nález ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1265/14 nebo usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1055/21).
11. V projednávané věci stěžovatelka spatřovala nedůvodné nerovné zacházení především v tom, že na rozdíl od zaměstnanců v pracovním poměru, v jejichž případě mohou civilní soudy rozhodnout přímo o výši nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené pracovním úrazem, jsou v případě stěžovatelky jako státní zaměstnankyně správní soudy vázány kasačním principem, který tentýž postup neumožňuje, a stěžovatelka je tak fakticky odkázána na rozhodnutí správního orgánu, který je zároveň orgánem odpovědným. Ústavní soud však konstatuje, že této námitce přisvědčit nelze. Kasační princip totiž v rozporu s tvrzením stěžovatelky správním soudům neznemožňuje posoudit zákonnost postupu správních orgánů, včetně posouzení výše nároku stěžovatelky či rozsahu liberace správního orgánu. Přestože správní soudy zásadně nemohou z důvodu vázanosti kasačním principem pro nezákonnost napadená správní rozhodnutí samy změnit, mohou v důsledku posouzení zákonnosti postupu správních orgánů přistoupit k jejich kasaci, která je spojena též s tím, že správní orgán je v dalším řízení právním názorem správního soudu vázán. Stěžovatelka proto nebyla výlučně odkázána na rozhodnutí správních orgánů, neboť k přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí došlo právě ve správním soudnictví v důsledku stěžovatelkou podané správní žaloby. Stěžovatelka tak svou námitkou de facto poukazuje pouze na rozdíl v mechanismu postupu civilních a správních soudů, který však plyne ze samé podstaty povah civilního a správního soudnictví. Z uvedeného přitom plyne, že vázanost správních soudů kasačním principem v projednávané věci jakkoli nevyloučila, ba ani neoslabila možnost stěžovatelky jako státní zaměstnankyně ve služebním poměru se ve věci služebního úrazu dovolat účinné soudní ochrany, a nebyla proto ani založena nedůvodná nerovnost ve vztahu k postavení a procesní ochraně zaměstnanců v pracovním poměru (k rovnému zacházení srov. např. nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 38/24, nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 16/24 nebo nález ze dne 15. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 2925/20).
12. Druhou ústavněprávně relevantní námitkou stěžovatelky byla námitka nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. I tuto shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou. Jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud se totiž v odůvodněních svých rozsudků podrobně zabývaly především otázkou lehkomyslnosti jednání stěžovatelky, která s rozsahem liberace zaměstnavatele stěžovatelky i výší jejího nároku úzce souvisí, přičemž ani tyto otázky obecné soudy nepominuly a svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak v projednávané věci dostála požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývajícím z práva na spravedlivý proces, a nelze proto přisvědčit stěžovatelce v tom, že by postup obecných soudů byl příliš formalistický či nedostatečně odůvodněný (srov. např. srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21, nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16, nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 3489/14 nebo usnesení ze dne 24. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 2979/25).
13. Z výše uvedeného plyne, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena vadami ústavněprávního charakteru, neboť jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu