Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou, se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 6 C 313/2017-210, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2020 č. j. 19 Co 157/2020-247 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2020 č. j. 21 Cdo 2325/2020-267, za účasti Okresního soudu ve Strakonicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a společnosti ALDAST, spol. s r.o., IČO: 450 23 140, se sídlem 5. května 148, Strakonice, zastoupené JUDr. Petrem Szabo, advokátem, se sídlem Školní 225, Strakonice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 6 C 313/2017-210, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2020 č. j. 19 Co 157/2020-247 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2020 č. j. 21 Cdo 2325/2020-267 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na rovnost dle čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 6 C 313/2017-210, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2020 č. j. 19 Co 157/2020-247 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2020 č. j. 21 Cdo 2325/2020-267 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 13. října 2020 se stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení "principu právního státu" zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále ústavně garantovaného principu rovnosti v právech, jenž je mu zaručen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Skutkový základ a shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního řízení o zaplacení peněžité částky ve výši 462 718 Kč s příslušenstvím, které v roce 2017 zahájil proti vedlejšímu účastníkovi v postavení žalovaného z titulu tvrzené povinnosti k náhradě ztížení společenského uplatnění.
3. Skutkový základ sporu spočíval v tom, že stěžovatel, který byl zaměstnancem vedlejšího účastníka na pracovní pozici zedníka, utrpěl v srpnu 2014 jako spolujezdec řidiče, který byl též zaměstnancem vedlejšího účastníka (dále jen "řidič"), v osobním voze ve vlastnictví vedlejšího účastníka při dopravní nehodě poranění spočívající zejména ve zlomenině hrudní kosti a několika žeber, poranění tračníku, mesenteria a ruptuře svalů dolní stěny břišní (dále jen "újma na zdraví"). Po nehodě byl stěžovatel hospitalizován na oddělení úrazové a plastické chirurgie Nemocnice České Budějovice a za účelem léčby či odstranění následků újmy na zdraví prodělal stěžovatel v letech 2015 a 2016 čtyři břišní operace. Trvalé následky újmy na zdraví spočívají objektivně ve vyklenuté levé břišní stěně a rozsáhlém povrchovém zjizvení tamtéž; subjektivně je stěžovatel (stručně řečeno) omezen v hybnosti, fyzické práci a sportovních aktivitách. V srpnu 2015 byl u stěžovatele shledán vznik invalidity prvního stupně s poklesem pracovní schopnosti o 35%.
4. O okolnostech samotné dopravní nehody, tj. zejm. příčině a průběhu škodní události, nebylo mezi účastníky řízení sporu. Trestní stíhání řidiče vedené pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti bylo podmíněně zastaveno státním zástupcem z důvodu naplnění zákonných podmínek, když řidič se mimo jiné k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, doznal.
5. Stěžovatel mimosoudně uplatnil nárok na tzv. bolestné podle § 2927 občanského zákoníku na základě tvrzené objektivní odpovědnosti vedlejšího účastníka, jakožto provozovatele motorového vozidla, u pojistitele vedlejšího účastníka, kterým byla Kooperativa pojišťovna, a.s.
6. Kooperativa pojišťovna, a.s. nejprve vyplatila stěžovateli v souvislosti s újmou na zdraví na bolestném (a souvisejících nárocích, zejm. na náhradě cestovného) celkem částku 178 810 Kč, avšak vzhledem k tomu, že újmu na zdraví stěžovatele nakonec hodnotila jako pracovní úraz, jí vyplacené pojistné plnění regresně uplatnila na České pojišťovně, a.s., která byla u vedlejšího účastníka pojistitelem pojištění pro případ odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání, a se zbytkem dalších nároků odkázala stěžovatele na vedlejšího účastníka.
7. Česká pojišťovna, a.s., na níž se tedy stěžovatel následně obrátil, plnila za vedlejšího účastníka stěžovateli z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za pracovní úraz na náhradě za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s újmou na zdraví celkovou částku 250 000 Kč (vyplacenou na dvakrát v dílčích plněních v říjnu 2016 a květnu 2017). Další plnění na náhradu ztížení společenského uplatnění, kterého se stěžovatel domáhal, již Česká pojišťovna, a.s. neposkytla.
8. Stěžovatel se závěrem, že by daná újma na zdraví měla být pracovním úrazem, nesouhlasil, a nechal si ještě před zahájením soudního řízení vyhotovit u MUDr. Josefa Pěchoučka revizní lékařský posudek (dále jen "revizní lékařský posudek"), který určil dle stavu k únoru 2017 výši náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku 712 718 Kč odpovídající hodnotě 6,73% z absolutního vyřazení ze všech sfér společenského zapojení, a to na základě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví - bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku (dále jen "metodika"). Na předžalobní výzvu stěžovatele k úhradě peněžní částky 462 718 Kč (tj. ohodnocení ve výši 712 718 Kč snížené o vyplacené pojistné plnění ve výši 250 000 Kč) vedlejší účastník nereagoval.
9. V žalobě stěžovatel trval na klasifikaci odpovědnosti vedlejšího účastníka za škody vzniklé v důsledku dopravní nehody jakožto odpovědnosti provozovatele motorového vozidla (dopravního prostředku) ve smyslu § 2927 občanského zákoníku. Stěžovatel především vyjádřil jeho trvající nesouhlas se stanoviskem vedlejšího účastníka, resp. České pojišťovny, a.s., že újma na zdraví v důsledku zmíněné dopravní nehody byla pracovním úrazem. I pokud by se však o pracovní úraz mělo jednat, vyhodnotil stěžovatel obdržené plnění jako nespravedlivé a disproporční ke skutečnému poškození jeho zdraví a následkům. Nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení vlády č. 276/2015 Sb.") označil stěžovatel za nesouladné s názory Ústavního soudu vyslovenými v nálezech ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 a ze dne 16. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15.
10. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 6 C 313/2017-210 zamítl ve výroku I žalobu v plném rozsahu, výrokem II uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, výrokem III uložil stěžovateli povinnost nahradit České pojišťovně, a.s., která byla vedlejším účastníkem řízení, náhradu nákladů řízení a výrokem IV rozhodl o znalečném.
11. Vzhledem k době dopravní nehody (srpen 2014) vycházel soud prvního stupně při právním posouzení ze zákoníku práce ve znění účinném ke dni 31. prosince 2014 (viz bod 5 napadeného rozsudku).
12. Soud prvního stupně provedl ve věci poměrně obsáhlé dokazování, včetně výslechů stěžovatele, jeho manželky a řidiče, řady listinných důkazů a posudků předložených stěžovatelem. V neposlední řadě provedl soud prvního stupně důkaz i jím zadaným znaleckým posouzením stěžovatele znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, který měl ohodnotit ztížení společenského uplatnění stěžovatele postupem dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Na základě tohoto dokazování dospěl soud prvního stupně k řadě jednotlivých skutkových zjištění týkajících se zejména společné jízdy stěžovatele a řidiče, stěžovatelem inkasovaného pojistného plnění, rozsahu újmy na zdraví, stěžovatelova zdravotního stavu před nehodou a po nehodě, dřívějšího a současného uspokojování jeho životních či společenských potřeb, a to včetně bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění zjišťovaného jak dle metodiky, tak dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (viz body 16 až 20 rozsudku soudu prvního stupně). Během dokazování vyšlo mimo jiné najevo, že Česká pojišťovna, a.s. při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění vycházela z hodnoty 1 000 bodů (omezení hybnosti hrudníku - 300 bodů, poškození břišní stěny - 500 bodů, plošné jizvy - 200 bodů). Soudem ustanovený znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění celkem 700 body, když neseznal omezení hybnosti hrudníku.
13. Učiněná skutková zjištění pak vedla soud prvního stupně k právnímu závěru, že dopravní nehoda byla pracovním úrazem, neboť v době, kdy nastala, byl stěžovatel na pracovní cestě, k níž dal písemný cestovní příkaz vedlejší účastník jakožto zaměstnavatel (a s níž stěžovatel souhlasil). Stěžovatel byl dle závěrů soudu prvního stupně vyslán na základě dohody s vedlejším účastníkem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, kterým byla dle obsahu pracovní smlouvy adresa S. - tj. na stavbu pekárny v obci V, přičemž od okamžiku nasednutí do vozu při cestě z místa bydliště do místa výkonu práce a zpět měla cesta souvislost s plněním pracovních úkolů (na podporu tohoto závěru soud prvního stupně odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002 a ze dne 29. května 2012 sp. zn. 25 Cdo 2402/2010; dostupné na http://nsoud.cz). O příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a újmou na zdraví nepanovaly pochybnosti.
14. V důsledku právního závěru o tom, že újma na zdraví byla pracovním úrazem, dospěl dále soud prvního stupně k názoru, že stěžovatel má nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávním režimu ve smyslu § 372 zákoníku práce (k tomu viz zejm. bod 22 napadeného rozsudku). Následně soud posuzoval výši této náhrady dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., jehož použitelnost měl za založenou jeho přechodným ustanovením § 10 tím, že veškeré lékařské posudky byly v dané věci vyhotoveny až po té, co nařízení nabylo účinnosti dne 26. října 2015 (viz bod 25 napadeného rozsudku). Vzhledem k počtu 700 bodů, kterými soudem ustanovený znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění stěžovatele, a hodnotě jednoho bodu stanovené § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. částkou 250 Kč, uzavřel soud prvního stupně věc tak, že stěžovatel měl nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 175 000 Kč (700 bodů x 250 Kč), čili že se mu od České pojišťovny a.s., která plnila za vedlejšího účastníka, již dostalo plné náhrady, na niž mu vznikl nárok (k tomu viz bod 25 napadeného rozsudku).
15. K nemožnosti (subsidiárního) užití metodiky se soud prvního stupně obšírně vyjádřil v bodě 26 napadeného rozsudku tak, že tuto lze dle jeho názoru aplikovat výlučně v občanskoprávních vztazích. Byť soud prvního stupně uvedl, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 16. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 a určité kritiky aktuálního způsobu odškodňování pracovních úrazů v něm obsažené, vycházel z toho, že daná kritika byla Ústavním soudem vyslovena jen jako obiter dictum v části citovaného nálezu, která není "autoritativní". Názory Ústavního soudu vyjádřené v citovaném nálezu, které by mohly být relevantní pro projednávanou věc, považoval soud prvního stupně spíše za doporučení, avšak vzhledem k tomu, že úprava v zákoníku práce je kogentní, nelze se od ní dle názoru soudu prvního stupně odchýlit. Řečeno slovy soudu prvního stupně, pokud "existuje pro pracovněprávní vztahy speciální předpis, tak je nutné jej aplikovat". Soud prvního stupně se v tomto ohledu odvolal jak na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 sp, zn. 21 Cdo 4556/2016, tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2019 sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, v němž Nejvyšší soud výslovně došel k týmž závěrům i pro případy, kdy poškozenému náleží podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. odškodnění nižší, než které by mu náleželo podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (tj. dle metodiky). Na tentýž rozsudek Nejvyššího soudu soud prvního stupně podpůrně odkázal i při vypořádání námitky stěžovatele založené na tvrzeném rozporu nařízení vlády č. 276/2015 Sb. se zásadami spravedlnosti a principu rovnosti před zákonem, které v projednávané věci neshledal (viz bod 29 napadeného rozsudku).
16. Návrhu stěžovatele na zvýšení odškodnění postupem dle § 388 zákoníku práce na částku, které by bylo dosaženo, pokud by kalkulace byla provedena postupem dle metodiky, soud prvního stupně nevyhověl, neboť neshledal žádné "... výjimečné důvody hodné mimořádného zřetele". V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že "... přiměřené zvýšení nad stanovené výměry odškodnění v nařízení přichází v úvahu jen zcela výjimečně, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné". Dle soudu prvního stupně stěžovatel mimořádnou kvalitu života v době před nehodou netvrdil a stanovené ohodnocení tak lze považovat za přiměřené a výstižné (viz bod 28 napadeného rozsudku).
17. Proti výrokům I až III rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") včasné odvolání, ve kterém namítal neúplné zjištění skutkového stavu věci, nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatel odvolacímu soudu navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně spočívající v plném vyhovění žalobě. Odvolací soud odvolání stěžovatele shledal nedůvodným, neboť napadený rozsudek považoval za věcně správný, ve všech odvoláním napadených výrocích jej potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předně neshledal ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení při provádění dokazování, jeho hodnocení ani v dosažených skutkových závěrech. Odvolací soud se též ztotožnil s jeho právními závěry a pouze částečně zkorigoval úvahu ohledně použitelnosti výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, jelikož tento se týkal řešení úrazu řidiče služebního vozidla při nehodě, k níž došlo po ukončení pracovní cesty při odvozu vozidla k zaparkování v místě bydliště řidiče. O takovou situaci v souzené věci dle názoru odvolacího soudu nešlo. Odvolací soud přesto souhlasil s právním závěrem, že v projednávané věci šlo o úraz pracovní, neboť k újmě na zdraví došlo na pracovní cestě předvídané § 387 odst. 2 zákoníku práce, (tj. ve znění účinném do 31. prosince 2014; v aktuálním znění obdobně viz § 274a odst. 2), který je zvláštní úpravou ve vztahu k úpravě obsažené v § 42 odst. 1 zákoníku práce použité soudem prvního stupně. Nad rámec právních závěrů vyslovených soudem prvního stupně ještě odvolací soud doplnil, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že v dané věci vedle pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele přichází v úvahu i občanskoprávní odpovědnost provozovatele dopravního prostředku, nemá poškozený při takovémto souběhu skutkových podstat, je-li odpovědným subjektem dle obou úprav subjekt jediný (tj. totožný), možnost volby odpovědnostního režimu; k tomuto závěru odvolací soud odkázal na dle jeho názoru jednoznačný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 sp. zn. 21 Cdo 1161/2014, z nějž plyne, že v takovém případě jde jen o konkurenci "zdánlivou" a je nutno použít úpravu obsaženou v zákoníku práce.
18. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky I, II, a III rozsudku soudu prvního stupně, podal stěžovatel dovolání u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), přičemž v dovolání v rámci vymezení předpokladů jeho přípustnosti argumentoval potřebou přehodnotit dosavadní judikaturu dovolacího soudu týkající se duality odškodňování újmy na zdraví v režimu občanskoprávním a pracovněprávním, a to tak, že i ztížení společenského uplatnění, jenž u určité fyzické osoby nastalo v důsledku pracovního úrazu, by bylo odškodňováno částkou určenou dle metodiky. Dovolací argumentace stěžovatele byla převážně ústavněprávní povahy a stručně řečeno byla založena na požadavku srovnatelného odškodnění srovnatelných zásahů do společenského uplatnění u všech fyzických osob bez ohledu na jejich právní postavení, které má plynout z ústavně garantovaného principu rovnosti v právech, a s tím související neobhajitelnosti současné praxe, která má v tomto ohledu jednu skupinu fyzických osob (zaměstnance, popř. další osoby vykonávající závislou práci) zjevně znevýhodňovat oproti ostatním osobám. Stěžovatel v dovolání zdůraznil, že obecné soudy jsou při rozhodování vázány toliko zákonem a že měly, v reakci na jím prosazované řešení rozhodné právní otázky, dojít po posouzení nařízení vlády č. 276/2015 Sb. k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem a v dané věci jej nepoužít. Stěžovatel v dovolání odkázal na již shora uvedené nálezy Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 a ze dne 16. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15. Dovolací soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením ze dne 8. září 2020 č. j. 21 Cdo 2325/2020-267 odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal potřebu revidovat ustálenou rozhodovací praxi představovanou především jeho rozsudkem ze dne 26. září 2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, na nějž navazují a jehož závěry potvrdily rozsudek ze dne 28. května 2019 sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 a usnesení ze dne 15. dubna 2020 sp. zn. 21 Cdo 3419/2019. Z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu plyne, že toto je postaveno na východisku, že má-li být již jednou učiněný výklad měněn, musí být dovolatelem předestřeny dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, které jsou ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem, jelikož změna ustálené judikatury představující nové rozhodování případů stejného druhu koliduje s postuláty právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Dovolací soud v souzené věci žádné přesvědčivé důvody pro změnu dosavadní judikatury týkající se vznesené právní otázky neshledal. Dle názoru dovolacího soudu stěžovatel nepřednesl v dovolání žádnou (novou) argumentaci, s níž by se již dovolací soud nevypořádal ve výše citovaných rozhodnutích s tím, že především v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 "velmi podrobně vysvětlil právní, historické i ústavněprávní konsekvence a důvody rozštěpení občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, vycházeje z odlišného charakteru občanskoprávních a pracovněprávních vztahů, jakož i teorie relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu..." a zároveň se "...zabýval i (tehdy i nyní) namítaným porušením principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a vysvětlil, proč k něčemu takovému nemůže docházet". Na stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 zareagoval dovolací soud tak, že dle jeho názoru v dané věci "...neobstojí argumentace závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, neboť, jak vyplývá již z předchozího textu, Nejvyšší soud se i ústavněprávní rovinou problematiky obsáhle zabýval, a jednak, dovolatelem uváděné závěry Ústavního soudu (koncentrované do bodu 25. citovaného nálezu) netvoří tzv. ratio decidendi (nosné důvody) citovaného rozhodnutí Ústavního soudu. Je třeba k tomu poznamenat, že Ústavní soud se ve své judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Teprve nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu".
III. Argumentace stěžovatele
19. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se do značné míry kryje s již výše nastíněnou argumentací, o níž po právní stránce opíral uplatněný nárok v řízení před obecnými soudy.
20. Dle názoru stěžovatele jsou důsledky duality odškodňování ztížení společenského uplatnění v podobě, ve které je aplikována současnou českou soudní praxí na základě nařízení vlády č. 276/2015 Sb., neústavní, neboť tím, že je obecnými soudy výslovně aprobovaná možnost poskytnutí výrazně nižšího odškodnění fyzické osobě - zaměstnanci, která utrpěla pracovní úraz, oproti odškodnění u ostatních fyzických osob, jejichž pro věc rozhodné poměry jsou obdobné a jejichž společenské uplatnění je zasaženo srovnatelně, je porušován ústavně zakotvený princip rovnosti v právech. Zdraví je dle stěžovatele "stejnou hodnotou u každého člověka".
21. Stěžovatel se vůči argumentaci dovolacího soudu vymezuje tak, že i když dovolací soud poukazuje na údajné vyřešení ústavněprávních souvislostí tvrzené nerovnosti v odškodňování ztížení společenského uplatnění v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, tak ve skutečnosti daný rozsudek žádné vyložení takovýchto ústavních souvislostí s přihlédnutím k principu rovné ochrany práv neobsahuje. Žádnou věcnou argumentaci k námitkám stěžovatele pak neobsahuje ani samotné napadené usnesení dovolacího soudu. Dovolací soud dle stěžovatele argumentuje kruhem, jelikož správnost závěru o setrvání na současné rozhodovací praxi má odůvodňovat ve své podstatě jen tím, že tato byla jednou takto nastavena. Ačkoli o odlišnostech mezi pracovněprávními a občanskoprávními vztahy není dle stěžovatele důvod pochybovat, nelze těmito odlišnostmi opodstatňovat rozdílné odškodňování "identických škod". Stěžovatel v ústavní stížnosti formou otázek apeluje na Ústavní soud, aby posoudil, jaký racionální vliv na závěr o (nižší) částce odškodnění ztížení společenského uplatnění v důsledku újmy na jeho zdraví by vůbec mohl mít fakt, že v pracovněprávních vztazích jsou typické vztahy podřízenosti a nadřízenosti, nebo dokonce fakt, že zaměstnanci, který je slabší smluvní stranou, je slovy stěžovatele naopak "deklarována zvláštní ochrana". Stěžovatel si na tyto jím položené otázky sám odpovídá negativně, neboť dle jeho názoru může být jediným měřítkem pro určení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění prokázaný rozsah újmy na zdraví a s ní související dopady do společenského uplatnění poškozeného. Stěžovatel v ústavní stížnosti označuje náhled dovolacího soudu na tuto problematiku za "paradoxní", "nelogický" a "nepatřičný" a zároveň se domáhá ze strany dovolacího soudu jeho "vyjádření" k tomu, "proč zdraví pracovníků je méně hodnotné, než zdraví jiných osob".
IV. Řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud si u soudu prvního stupně vyžádal spis o řízení před obecnými soudy. Následně Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření se k podané ústavní stížnosti.
23. Soud prvního stupně ve svém vyjádření zrekapituloval způsobem obdobným odůvodnění napadeného rozsudku podstatu zažalovaného nároku a jeho vlastní právní posouzení věci (viz výše body 14 až 16 tohoto nálezu). Nad rámec judikatury dovolacího soudu, na níž již během řízení odkázal (tj. zejm. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 a sp. zn. 21 Cdo 3687/2018), poukázal soud prvního stupně také na závěry plynoucí z usnesení dovolacího soudu ze dne 15. dubna 2020 sp. zn. 21 Cdo 3419/2019 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2020 č. j. 3 As 124/2017-31 (dostupný na http://nssoud.cz). K samotnému obsahu ústavní stížnosti a argumentaci stěžovatele založené na porušení principu rovnosti v ochraně práv se soud prvního stupně nijak konkrétně nevyjádřil; soud prvního stupně neučinil ani žádný návrh na meritorní rozhodnutí.
24. Odvolací soud ve svém vyjádření (jednou větou) odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
25. Dovolací soud ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť nedošlo "k porušení práva na spravedlivý proces". Dovolací soud zhodnotil argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti jako argumentaci, která je opakováním argumentace použité v dovolání, s níž se dovolací soud v napadeném usnesení vypořádal. Dovolací soud shrnul, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem zůstaly sporné dvě otázky. První otázka spočívala v posouzení, zdali újma na zdraví byla pracovním úrazem či nikoli. Tuto otázku soud prvního stupně i odvolací soud zodpověděly kladně, avšak stěžovatel ji předmětem dovolacího přezkumu neučinil. Druhá otázka, jejíž řešení v dovolání vzneseno bylo, spočívala v tom, zdali je při určení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění nutno vycházet z nařízení vlády č. 276/2015 Sb., nebo lze namísto něj vycházet z metodiky. Dle názoru dovolacího soudu byla tato otázka soudy vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz výše bod 18 tohoto nálezu), která užití metodiky za těchto okolností nepřipouští. Dovolací soud ve vyjádření opět zdůraznil, že pro přehodnocení těchto judikatorních závěrů žádný důvod neshledal. Rozštěpení úpravy odškodnění společenského uplatnění a bolesti pro pracovněprávní účely a "ostatní" civilní případy označil dovolací soud za historický fakt, který je výsledkem úvahy zákonodárce. K argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti, která je založena na porušení principu rovnosti v ochraně práv, se dovolací soud ve svém vyjádření nijak konkrétně nevyslovil.
26. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně uvedl, že se s napadenými rozhodnutími a jejich odůvodněním ztotožňuje. K samotnému obsahu ústavní stížnosti a argumentaci v ní obsažené se nevyjádřil a neučinil ani žádný návrh na meritorní rozhodnutí.
27. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka stěžovateli k replice, nicméně stěžovatel tuto možnost dále argumentačně reagovat na uvedená vyjádření nevyužil.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
28. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel vyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem mu poskytnuté k ochraně jeho práv. Ústavní stížnost byla také podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI. Vlastní posouzení návrhu Ústavním soudem
29. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti, napadenými soudními rozhodnutími, vyjádřeními účastníků řízení, vyjádřením vedlejšího účastníka a obsahem vyžádaného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
30. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud není další přezkumnou instancí - k výkladu a aplikaci běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. března 2013 (N 41/68 SbNU 419) či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. září 2010 (N 206/58 SbNU 857), veškeré nálezy Ústavního soudu jsou dostupné i na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud soudní intepretaci zákonných norem, pokud tato neodporuje ústavněprávním požadavkům, nepřehodnocuje [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. listopadu 2016 (N 229/83 SbNU 575) či nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012 (N 146/66 SbNU 219)].
31. Pro zodpovězení otázky, zdali se obecné soudy při rozhodování o žalobě stěžovatele nedopustily porušení jeho ústavně zaručených základních práv, je nutné alespoň nastínit širší souvislosti projednávané věci, které blíže objasňují její ústavněprávní dimenzi.
A/ Obecně k ochraně zdraví jako součásti práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí
32. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k otázce zdraví jakožto klíčové součásti fyzické integrity člověka, která z něj činí hodnotu chráněnou nejen dle čl. 31 Listiny jakožto práva sociálního, nýbrž i čl. 7 odst. 1 Listiny, zaručující nedotknutelnost osoby a jejího soukromí v "kvalitě" práva základního [k tomu viz např. nález ze dne 9. července sp. zn. II. ÚS 2379/08 (N 157/54 SbNU 33), zejm. body 10 až 12, nebo nález ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), zejm. body 15 až 17]. Své závěry v této oblasti Ústavní soud staví také na judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který tělesnou a duševní integritu a tomu odpovídající právo na zdraví a jeho ochranu zahrnuje pod pojem soukromého života dle čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Trocellier proti Francii ze dne 5. října 2006, č. 75725/01; z judikatury Ústavního soudu k tomu viz např. nález ze dne 9. února 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20, zejm. body 16 a 17). Z judikatury ESLP pak ve vztahu k právu na respektování soukromého života plynou i pozitivní závazky státu, mimo jiné povinnost zajistit účinné právní prostředky nápravy (viz např. rozsudek ve věci Codarcea proti Rumunsku ze dne 2. června 2009, č. 31675/04, § 102 až 108), přičemž pokud jsou tyto prostředky civilněprávní povahy, měly by zajistit poskytnutí dostatečného (adekvátního) peněžitého odškodnění i případné nemajetkové újmy [k tomu viz např. rozsudek ve věci G. B. a R. B. proti Moldavsku ze dne 18. 12. 2012, č. 16761/09, zejm. § 29 až 35; z judikatury Ústavního soudu viz např. nález ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), zejm. body 61 až 63, nebo nález ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17, zejm. body 35 až 40]. Na ústavní úpravu ochrany zdraví navazuje podrobnější zákonná úprava, kde § 3 odst. 1 občanského zákoníku výslovně normuje, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým, přičemž první základní zásadou soukromého práva uvedenou v demonstrativním výčtu v § 3 odst. 2 občanského zákoníku je právo každého na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí. Přestože pracovní právo je v určitém rozsahu a některými metodami regulace hybridem mezi soukromým a veřejným právem, je pracovní právo v praxi nadále považováno za zvláštní soukromoprávní odvětví [k tomu viz zejm. nález ze dne 12. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (N 55/48 sbNU 629; 116/2008 Sb.)], pročež jsou pro obecné soudy při případném posuzování koncepce odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání vedle základních zásad pracovněprávních vztahů použitelná v rozsahu jejich věcné působnosti i základní hodnotová ustanovení obsažená v hlavě I. občanského zákoníku (na tomto nic nemění fakt, že úprava náhrady škody v pracovněprávních vztazích obsažená v zákoníku práce je úpravou komplexní).
B/ Obecně k principu plného odškodnění majetkové i nemajetkové újmy při škodě na zdraví
33. V nálezu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573) se Ústavní soud ve věci kompenzace náhrady škody na zdraví výslovně přihlásil k principu povinnosti škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu (odškodnění) za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy (viz zejm. body 17 a 28). Na tento klíčový závěr Ústavní soud opakovaně odkazoval i v pozdější judikatuře (viz např. již citované nálezy sp. zn. III. ÚS 2253/13 a sp. zn. I. ÚS 2315/15; z nedávné doby viz např. nálezy ze dne 9. února 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20, zejm. bod 19, a ze dne 26. dubna 2021 sp. zn. II. ÚS 2949/20, zejm. bod 29). Tuto judikaturu tak lze považovat za ustálenou a bezrozpornou, přičemž od závěrů v ní vyjádřených se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v souzené věci.
34. Ústavní požadavek plného odškodnění majetkové a nemajetkové újmy v případě škody na zdraví je třeba ze strany obecných soudů respektovat i při aplikaci právní úpravy týkající se soukromoprávních vztahů, v nichž jsou otázky náhrad za újmu na zdraví obvykle řešeny, neboť základní práva a svobody zaručené v Listině působí nejen ve vztazích mezi jednotlivcem a státem (vertikální vztahy), nýbrž i ve vztazích mezi jednotlivci navzájem (horizontální vztahy) - k tomu viz např. již citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 444/11, zejm. bod 15; nebo sp. zn. II. ÚS 2949/20, zejm. bod 30 vč. další prejudikatury tam uvedené). Princip plné náhrady majetkové a nemajetkové újmy při poškození zdraví se tak použije ve vztahu ke všem typům škůdců, popř. ke všem za kompenzaci odpovědným subjektům.
C/ Obecně k otázce rovnosti a rovnému přístupu k ochraně základních práv a svobod
35. Rovnost je sama o sobě jednou z ústředních hodnot českého ústavního pořádku a je stěžejním východiskem pro interpretaci a aplikaci práva. Na normativní úrovni je princip rovnosti vyjádřen v čl. 1 Listiny, který stanovuje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 3 odst. 1 Listiny stanovuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Ústavní soud se tématu rovnosti mnohokráte věnoval [viz např. nález ze dne 8. listopadu 1995 sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), nález ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.)], přičemž zprvu navazoval na pojetí rovnosti, které vyjádřil Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve svém nálezu ze dne 8. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (nález č. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). V nálezech ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) a ze dne 19. února 2003 sp. zn. Pl. ÚS 12/02 (N 20/29 SbNU 167; 83/2003 Sb.) se Ústavní soud přihlásil k interpretaci ústavního principu rovnosti ve smyslu rovnosti neakcesorické dle čl. 1 Listiny a rovnosti akcesorické dle čl. 3 odst. 1 Listiny. Neakcesorickou rovnost dle čl. 1 Listiny Ústavní soud chápe jako obecný zákaz diskriminace, resp. jako zásadu všeobecné rovnosti před zákonem, z níž pak plyne požadavek na zákaz libovůle při rozlišování mezi subjekty v přístupu k určitým právům a jejich ochraně. Akcesorická rovnost dle čl. 3 odst. 1 Listiny v pojetí Ústavního soudu zakazuje diskriminaci v přístupu k jednotlivým základním právům a svobodám, přičemž je svým způsobem komplementární normou k principu neakcesorické (obecné rovnosti), která je svojí působností z podstaty věci širší.