41. Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny nelze vykládat tak, že by zakládalo právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno s právem na náhradu; nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885, č. 136/2009 Sb.), bod 16, usnesení ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 202/20, odst. 17 až 18).
42. S odkazem na vnitřní systematiku čl. 11 Listiny Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že jde-li o opatření, která vlastníka limitují ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny, ale svou povahou nepřekračují meze vlastnického práva stanovené v čl. 11 odst. 3 Listiny, nejde o vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny [srov. nález ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (N 226/43 SbNU 541, č. 49/2007 Sb.), bod 93.]. Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny dopadá až na zásahy, které svou intenzitou výrazně překračují meze vlastnického práva v čl. 11 odst. 3 Listiny. Dovolávat se čl. 11 odst. 4 Listiny tedy má význam jen v případech, nabyl-li zásah potřebné intenzity, aby šlo o vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva (srov. usnesení ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2183/20).
43. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (body 17 a 18 (ST 27/53 SbNU 885, č. 136/2009 Sb.) Ústavní soud v obecné rovině dovodil, že jedním ze znaků kvalifikovaného omezení vlastnického práva je omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti. Nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny totiž představuje omezení vlastnického práva konkrétního vlastníka nad rámec omezení, jež vyplývají obecně pro subjekty vlastnického práva, resp., které dopadají jen na část vlastníků, toto nerovné postavení je však v souladu s principem rovnosti v důsledku existence skutečností tuto nerovnost dostatečným způsobem odůvodňujících. Druhou významnou okolností plynoucí z uvedeného stanoviska je intenzita omezení vlastnického práva, jež může být vyjádřena více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a dále délkou trvání takového omezení, tedy zda jde o omezení dočasné nebo trvalé. Ke stejným závěrům pak dospěl Ústavní soud i v nálezu ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 20/21 (N 215/109 SbNU 318, č. 4/2022 Sb.), nálezu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 21/20 (N 224/103 SbNU 282, č. 29/2021 Sb.), usnesení ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 202/20, usnesení ze dne 17. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 1420/20, nálezu ze dne 18. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 137/2003 (N 135/31 SbNU 199), nálezu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9), nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 950/17 (N 232/87 SbNU 781), nálezu ze dne 4. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2326/16 (N 1/88 SbNU 27) či usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1084/15].
44. V nálezu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 18/17 (N 156/90 SbNU 525), bod 112 a násl., Ústavní soud posuzoval ústavnost některých ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., a zabýval se rovněž otázkou střetu zájmu na ochraně životního prostředí ve smyslu preambule a čl. 7 Ústavy a čl. 35 odst. 1 Listiny s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny v rámci posuzování ústavnosti právní úpravy regulující činnost v lesích na území národních parků a dospěl k závěru, že napadená zákonná úprava omezuje jejich vlastníky ohledně jejich práva s lesy nakládat, je však přiměřená. V této souvislosti zdůraznil roli životního prostředí i zájem společnosti na zachování a rozvoji zděděného přírodního bohatství. Uvedl, že k naplnění uvedeného zájmu je určitá míra omezení vlastnického práva nezbytná. Dospěl k závěru, že nejde však o omezení, které by svou měrou odpovídalo např. vyvlastnění nebo zřízení věcného práva, je pouze dán zákonný rámec, jak se mají vlastníci vůči svým lesům chovat. Omezení koresponduje s čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnictví zavazuje a jeho výkon nesmí nad míru stanovenou zákonem poškozovat mj. přírodu a životní prostředí.
45. Ustanovení § 50 zákona č. 114/1992 Sb., upravuje základní podmínky ochrany zvláště chráněných živočichů. Podle odstavce 1 uvedeného ustanovení jsou zvláště chránění živočichové chráněni ve všech svých vývojových stadiích. Chráněna jsou jimi užívaná přirozená i umělá sídla a jejich biotop. V odstavci 2 citovaného ustanovení je upraven zákaz škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů.
46. Podle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 46 odst. 2, § 49 a § 50 citovaného zákona v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah, orgán ochrany přírody. U zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, lze výjimku podle věty první povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 2, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. V pochybnostech o škodlivosti zamýšleného zásahu lze požádat o poskytnutí předběžné informace podle správního řádu. V odstavci 2 citovaného ustanovení jsou uvedeny důvody, na základě kterých lze výjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů povolit, mimo jiné v bodě c) v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí.
47. Podle § 66 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., je orgán ochrany přírody oprávněn stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou činnost zakázat. Podle původní právní úpravy možnost využití postupu podle § 66 zákona o ochraně přírody platí nejen pro činnost povolenou či zakázanou, ale i nařízenou (a to i třeba nezákonně). Z judikatury vyplývá, že postupem podle § 66 citovaného zákona nemusí jít jen o omezení či zákaz činnosti povolené jiným orgánem státní správy podle jiných právních předpisů (např. stavebního zákona, zákona o vodách, lesního zákona apod.), ale i (jiným) orgánem ochrany přírody. Rozhodnutí jiného správního úřadu není vydáním rozhodnutí podle § 66 citovaného zákona zrušeno, ale vytváří se jím zákonná překážka pro jeho realizaci. Smyslem je donutit adresáta rozhodnutí, aby se začal chovat tak, aby jeho povolená či nařízená činnost již dále neohrožovala předmět ochrany podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
48. Na argumentaci, že možnost zasáhnout ze strany orgánů ochrany přírody popsaným způsobem i v případech, kdy činnost byla v příslušném řízení povolena, je oslabením, ne-li popřením, požadavku právní jistoty, reagoval i Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 142/02, ve kterém posoudil rozhodnutí orgánů ochrany přírody podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění před novelou, a povolovacích rozhodnutí (tj. případných pravomocných rozhodnutí jiných správních orgánů povolujících, či jinak aprobujících, regulovanou činnost) tak, že rozhodnutí orgánu ochrany přírody rozhodnutí o povolení činnosti neruší, ale vytváří zákonnou překážku pro jejich realizaci. Činnost, k níž bylo vydáno stavební povolení (resp. povolení záměru) apod., by totiž mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody např. proto, že chybí pravomocné rozhodnutí o povolení výjimky k zásahu do biotopu zvláště chráněných druhů, pokud k němu stavební činností dojde, resp. může dojít (ať již samostatné rozhodnutí orgánu ochrany přírody, nebo rozhodnutí v následném řízení).
49. Nejvyšší správní soud dokonce vztáhl možnost použití § 66 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění před novelou, i na případy, kdy jde o činnost povolenou, případně jinak aprobovanou jiným orgánem ochrany přírody. Uvedl, že Česká inspekce životního prostředí jako speciální dozorový orgán je oprávněna v rámci své inspekční činnosti v oblasti ochrany přírody a krajiny (§ 80 zákona o ochraně přírody) rozhodnutím podle § 66 citovaného zákona omezit či zakázat fyzické či právnické osobě jakoukoli činnost nebo pro ni stanovit podmínky, pokud taková činnost představuje hrozbu nedovolených změn chráněných částí přírody, a to i v případech, kdy oprávnění k této činnosti vzniklo na základě rozhodnutí nebo postupů jiných správních orgánů, včetně jiných orgánů ochrany přírody (nejde-li o ústřední orgány státní správy), než je Česká inspekce životního prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2011 č. j. 5 As 53/2011-109, č. 2743/2013 Sb. NSS). I povolená činnost se může stát hrozbou změn chráněných částí přírody. Jde-li však o činnost nepovolenou, je ohrožení přírody reálné, neboť nejsou stanoveny ani respektovány žádné meze. Možnost využití postupu podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., platí nejen pro činnost povolenou či zakázanou, ale i nařízenou (a to i třeba nezákonně). Z judikatury vyplývá, že postupem podle § 66 citovaného zákona nemusí jít jen o omezení či zákaz činnosti povolené jiným orgánem státní správy podle jiných právních předpisů (např. stavebního zákona, zákona o vodách, lesního zákona apod.), ale i (jiným) orgánem ochrany přírody. Rozhodnutí jiného správního úřadu není vydáním rozhodnutí podle § 66 zrušeno, ale vytváří se jím zákonná překážka pro jeho realizaci. Smyslem je donutit adresáta rozhodnutí, aby se začal chovat tak, aby jeho povolená či nařízená činnost dále již neohrožovala předmět ochrany podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Postup podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., je třeba uplatnit pouze ve výjimečných případech po pečlivém zvážení intenzity hrozícího nedovoleného zásahu. Orgán ochrany přírody před vydáním rozhodnutí musí vždy poměřovat hrozící újmu na chráněných částech přírody s mírou negativního zásahu do vlastnických či jiných práv příslušného adresáta rozhodnutí a posuzovat vhodnost a potřebnost zásahu.
50. Částí čtvrtou zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, byl do § 66 citovaného zákona vložen nový odstavec druhý, podle kterého ustanovení odstavce 1 nelze uplatnit v případě již vydaného platného pravomocného rozhodnutí. Vložené ustanovení neuvádí, o jaké platné pravomocné rozhodnutí má jít. Účelem novelizace byla ochrana práv nabytých v dobré víře, nemůže se tak však dít v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny. Výkladová komise ministra životního prostředí přijala k novelizovanému znění § 66 citovaného zákona výklad, podle nějž orgán ochrany přírody může stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou činnost zakázat, pouze v případech, kdy nebylo k této činnosti vydáno povolující rozhodnutí podle zákona č. 114/1992 Sb.
51. Na § 66 zákona č. 114/1992 Sb., je nutné pohlížet v úzké souvislosti obou jeho prvních odstavců. V literatuře se k tomu uvádí, že orgán ochrany přírody není podle § 66 odst. 2 citovaného zákona oprávněn omezit či zakázat činnost tehdy, kdy pro ni bylo vydáno povolující rozhodnutí podle zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. kdy byl orgánem ochrany přírody řádně posouzen vliv činnosti z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny a kdy by tedy mělo být zajištěno, že daná činnost nedovolenou změnu chráněných částí přírody nezpůsobí. Absentuje-li takové povolení, byť je daný subjekt adresátem povolení vydaného podle jiných právních předpisů (např. stavebního zákona), nelze takovou činnost za povolenou podle zákona o ochraně přírody považovat a použití § 66 odst. 1 citovaného zákona vyloučit. Jelikož § 66 odst. 2 citovaného zákona hovoří explicitně o vydaném platném pravomocném rozhodnutí, lze dovodit, že v případě, kdy je činnost, k níž není podle zákona č. 114/1992 Sb. vydáváno rozhodnutí, ale jiný povolující správní akt (tj. závazné stanovisko či vyjádření [tedy činnost, která je realizována na základě povolení (jiného orgánu) podloženého pouze závazným stanoviskem či vyjádřením orgánu ochrany přírody], lze ustanovení odstavce 1 použít (Mazancová E.: Ustanovení zákona o možnosti omezení nebo zákazu činnosti. Ochrana přírody. 2014, č. 4, s. 21)
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
a) K odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání
52. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, ačkoli mu předložila otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. S těmito otázkami se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal.
53. Z ústavní stížnosti, z dovolání a z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka předložila k dovolacímu přezkumu řadu otázek. I když lze připustit, že některé otázky jsou obdobné, Nejvyšší soud na tyto otázky vesměs nereagoval a v napadeném rozhodnutí se s nimi dostatečně nevypořádal.
54. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu v dovolání položila mimo jiné tyto otázky:
- otázka pod písm. a) "Představuje omezení vyplývající z § 50 zákona č. 114/1992 Sb., výkonu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny, když se vztahuje na všechny vlastníky nemovitostí jím dotčených na celém území České republiky, omezení vlastnického práva, z něhož lze pouze správním aktem příslušného orgánu ochrany přírody udělit výjimku, na kterou není právní nárok, zásah do vlastnického práva, jak jej má na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny?";
- otázka pod písm. n) "Jedná se o legitimitu očekávání v realizaci správního rozhodnutí vydaného jako poslední v "řetězících" se rozhodnutích, ačkoliv ten, kdo toto legitimní očekávání tvrdí, si musel být vědom, že ke svému stavebnímu záměru bude potřebovat rozhodnutí o výjimce (viz § 50 zákona č. 114/199 Sb.), ale přes podání žádosti o jeho vydání, tuto vzal zpět a nadto nejednal podle závazné podmínky stanovené jedním v "řetězci" jdoucích pravomocných rozhodnutích (nepožádal o rozhodnutí dalšího správního orgánu, tj. o výjimku podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb.)?";
- otázka pod písm. q) "Mohla být žalobkyně v dobré víře ve správnost stavebního povolení, byla povinna postupovat podle podmínky stanovené územním rozhodnutím a byla povinna požádat o udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992. Sb., za výše vylíčeného skutkového i právního stavu, a neučinila tak?";
- otázka pod písm. r) "Mohla být vedlejší účastnice v legitimním očekávání realizace výstavby VTE podle stavebního povolení za situace, že šlo o jedno z řetězících rozhodnutí, kterému předcházelo pravomocné rozhodnutí (územní rozhodnutí), které ukládalo vedlejší účastnici povinnost podmiňující vydání dalšího správního rozhodnutí v řetězci (stavebního povolení), kterou však vedlejší účastnice (odvolávající se na správnost správních aktů zakládajících právní jistotu) svévolně nesplnila?";
- otázka pod písm. s) "Lze přihlížet (není v rozporu s dobrými mravy) k dovolání se dobré víry ve správnost správního rozhodnutí, jestliže v jiném, předcházejícím, v řetězci rozhodnutí, ten, kdo se dovolává dobré víry ve správnost jiného správního aktu vydaného v tomto řetězení, ignoroval podmínku tohoto předešlého pravomocného správního rozhodnutí, co do povinností získání rozhodnutí jiného, dalšího správního orgánu v řetězci (konkrétně orgánu ochrany přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb., nadto za situace existující judikatury, z které povinnost samostatného rozhodnutí o výjimce ukládá (viz sp. zn. 1 As 37/2005, sp. zn. 6 As 42/2008)?"
55. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podotkl, že rozhodnutí o neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody může představovat omezení vlastnického práva, za které může náležet náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 950/17, který se zabývá omezením vlastnického práva způsobeným územní rezervou, dovodil, že při posuzování, zda má být vlastníkovi pozemku poskytnuta náhrada za omezení vlastnického práva, je tedy třeba posuzovat rozhodné okolnosti případu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že rozhodnutím České inspekce životního prostředí o zákazu stavební činnosti, resp. rozhodnutím příslušného správního orgánu o neudělení výjimky ze zákazu došlo ke kvalifikovanému zásahu do vlastnického práva vedlejší účastnice, za který jí náleží náhrada. Pro takový závěr byla rozhodující předcházející úvaha soudu o existenci legitimního očekávání vedlejší účastnice ohledně zamýšleného funkčního využití pozemku (realizace záměru vystavět a provozovat dvě VTE) odvíjející se zejména od pravomocného stavebního povolení, jakož i stanoviska EIA a naturového stanoviska. Z uvedeného Nejvyšší soud nelogicky dovodil, že pro rozhodnutí ve věci nebylo určující, že omezení podle § 50 zákona č. 114/1992 Sb., zde bylo od počátku, ale ani samo o sobě neudělení výjimky podle § 56 citovaného zákona. Nejvyšší soud dodal, vedlejší účastnice také od počátku svých snah o uskutečnění záměru na dotčených pozemcích s možností rozhodnutí o neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody, pro které nebude moci svůj záměr vůbec realizovat, musela počítat. To však podle Nejvyššího soudu nemění nic na tom, že následně mohla legitimně spoléhat na opakovaná ujišťování ze strany příslušných (i rozhodujících) orgánů, že tuto výjimku pro realizaci záměru potřebovat nebude a že svůj záměr může uskutečnit. Skutečnost, že vedlejší účastnice předem věděla o omezení z důvodu výskytu a existence biotopu tetřívka obecného, tedy podle Nejvyššího soudu nemění nic na správném právním názoru nalézacích soudů o tom, že neudělení výjimky představuje v projednávané věci podstatný zásah do vlastnického práva vedlejší účastnice k dotčeným pozemkům.
56. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí shodně s městským soudem dospěl k závěru o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, avšak nezabýval se blíže vztahem mezi odstavci 3 a 4 čl. 11 Listiny a nevypořádal se s tím, zda v předmětné věci nedošlo "pouze" k omezení vlastnického práva vedlejší účastnice ve smyslu s čl. 11 odst. 3 Listiny. Nejvyšší soud dále řádně neposoudil námitky stěžovatelky ohledně legitimního očekávání a dobré víry vedlejší účastnice, ačkoli stěžovatelka v tomto směru ve svém dovolání vymezila řadu otázek. Jde přitom o otázky, na jejichž posouzení je napadené rozhodnutí založeno.
57. Zmiňuje-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 950/2017 (N 232/87 SbNU 781), který se zabývá omezením vlastnického práva způsobeným územní rezervou, je třeba poukázat na to, že v rovině konkrétních okolností není uvedený nález pro posouzení předmětné věci případný. V dané věci se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v tom, že místo, kde se nacházel pozemek stěžovatele, bylo původně územním plánem vytyčeno jako zastavitelné území, následně zde byla umístěna územní rezerva vysokorychlostní trati, přičemž územní rezerva bránila tomu, aby stěžovatel na pozemcích realizoval výstavbu a využíval je způsobem, který původně zamýšlel. Jde tedy o případ, kdy došlo k omezení vlastnického práva v důsledku změny funkčního využití pozemků. V předmětné věci je však situace odlišná. Vedlejší účastnice koupila předmětné pozemky, přičemž byla seznámena s tím, že pozemky se nacházejí v chráněné oblasti, a že platný územní plán plánovanou výstavbu VTE neumožňuje a že pro realizaci svého projektu bude potřebovat povolení.
b) Ke střetu vlastnického práva (legitimního očekávání) a práva na ochranu přírody
58. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které vyhověly návrhu vedlejší účastnice a rozhodly o důvodnosti její žaloby co do základu jejího požadavku na náhradu za omezení vlastnického práva, v důsledku kterého vedlejší účastnice nemohla zrealizovat svůj podnikatelský záměr vybudovat na pozemcích v k. ú. Větrov u Krásného Lesa dvě VTE. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v předmětné věci došlo ke kvalifikovanému omezení vlastnického práva a legitimního očekávání vedlejší účastnice.
59. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice nabyla dne 3. 3. 2005 vlastnictví k předmětným pozemkům v k. ú. Větrov u Krásného Lesa. Původním záměrem vedlejší účastnice bylo vystavět na nich čtyři, resp. později dvě VTE, avšak v místě plánovaných větrných elektráren se nacházelo mimo jiné i tokaniště tetřívka obecného.
60. Nařízením vlády ze dne 15. 12. 2004 č. 28/2005 Sb., které nabylo účinnosti dne 13. 1. 2005, byla v § 1 odst. 1 vymezena Ptačí oblast Východní Krušné hory (dále jen "ptačí oblast"). Předmětem ochrany ptačí oblasti je populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix) a jeho biotop (§ 1 odst. 2 tohoto nařízení). Cílem ochrany ptačí oblasti je zachování a obnova ekosystémů významných pro druh ptáka podle odstavce 2 v jeho přirozeném areálu rozšíření a zajištění podmínek pro zachování populace tohoto druhu ve stavu příznivém z hlediska ochrany (§ 1 odst. 3 citovaného nařízení).
61. Obecně závaznou vyhláškou obce Petrovice ze dne 19. 12. 2005 č. 2/2005, která vstoupila v platnost dne 18. 1. 2006, byla vyhlášena závazná část změny č. 5 územního plánu sídelního útvaru Petrovice, přičemž jejím účelem bylo stanovení závazné regulativy pro funkční uspořádání území pro výstavbu VTE v prostoru k. ú. Větrov u Krásného Lesa. Krajský úřad Ústeckého kraje dospěl v rámci zjišťovacího řízení k závěru, že změnu územního plánu není nutné posoudit z hlediska vlivů na životní prostředí (SEA), neboť takové posouzení by v daném případě pouze kopírovalo proces EIA, a že akce "výstavba dvou VTE v lokalitě Větrov" nebude mít samostatně ani ve spojení s jinými okolnostmi významný vliv na území evropsky významných ptačích lokalit nebo ptačích oblastí.
62. Vedlejší účastnice nejprve požádala dne 23. 1. 2006 Správu CHKO Labské pískovce o udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., ze základních podmínek ochrany některých zvláště chráněných rostlin a živočichů s tím, že plánuje výstavbu tří, resp. dvou VTE, přičemž výstavba bude probíhat mimo období toku tetřívka obecného. Správa CHKO Labské pískovce svým rozhodnutím ze dne 21. 6. 2006 nepovolila výjimku mj. ve vztahu k tetřívku obecnému. Její rozhodnutí bylo následně Ministerstvem životního prostředí ČR zrušeno. V novém rozhodnutí ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 00185/LP/2007 Správa CHKO Labské pískovce výjimku ze základních podmínek ochrany luňáka červeného, tetřívka obecného, chřástala polního, křepelky polní, čápa červeného a motáka pilicha opět nepovolila, avšak před nabytím právní moci tohoto rozhodnutí podáním ze dne 20. 2. 2007 vzala vedlejší účastnice svoji žádost o udělení výjimky ze dne 23. 1. 2006 zpět.
63. Územním rozhodnutím Obecního úřadu Libouchec, stavebního úřadu (dále též jen "stavební úřad") ze dne 25. 9. 2006 č. j. SÚ/188/872/06 bylo rozhodnuto o umístění dočasné stavby dvou VTE na pozemku p. č. 600 v k. ú. Větrov u Krásného lesa včetně přípojky vysokého napětí, a to na dobu 20 let od nabytí právní moci stavebního povolení.
64. Územní rozhodnutí Obecního úřadu Libouchec ze dne 25. 9. 2006 č. j. SÚ/188/872/06 přitom stanovilo podmínku, podle které byl stavebník povinen požádat o udělení výjimky podle § 50, resp. § 56 zákona č. 114/1992 Sb., ohledem na stanovisko EIA Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 31. 8. 2006. Toto stanovisko však následně Ministerstvo životního prostředí ČR zrušilo a v novém stanovisku EIA ze dne 1. 11. 2006 již požadavek na výjimku ohledně tetřívka obecného s ohledem na změnu projektu - záměr výstavby dvou VTE - obsažen nebyl.
65. V rámci stavebního řízení dospěl stavební úřad k závěru, že Správa CHKO Labské pískovce není dotčeným orgánem a dne 22. 2. 2007 vydal pod č. j. SÚ/049/100/07 stavební povolení na dočasnou stavbu, a to dvou VTE na předmětných pozemcích, které nabylo právní moci dne 2. 3. 2007. Ve stavebním povolení Obecního úřadu Libouchec ze dne 22. 2. 2007 na dočasnou stavbu - výstavbu dvou větrných elektráren proto bylo uvedeno, že udělení výjimky nemusí předcházet vydání stavebního povolení, aniž by bylo uvedeno, o jakou výjimku se má jednat.
66. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 6. 2007 č. j. 46/OOP/ 0707998.32/07HPP byla vedlejší účastnici podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., zakázána veškerá stavební činnost v souvislosti s výstavbou dvou VTE včetně přípojky na VN na pozemku p. č. 600/1 v k. ú. Větrov u Krásného Lesa. V návaznosti na zákaz činnosti ze strany České inspekce životního prostředí vedlejší účastnice znovu dne 18. 9. 2007 požádala o udělení výjimky na všechny druhy zařazené vyhláškou č. 395/1992 Sb., do kategorie silně a kriticky ohrožené.
67. Rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy CHKO Labské pískovce ze dne 1. 11. 2007 č. j. 02703/LP/2007 nebyla vedlejší účastnici podle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., povolena výjimka ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů, zařazených do kategorie kriticky a silně ohrožených, a to kriticky ohroženého druhu luňák červený a silně ohrožených druhů tetřívek obecný, chřástal polní, křepelka polní, čáp černý, moták pilich, konkrétně ze zákazu škodlivého zasahování do přirozeného vývoje podle § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., v souvislosti se záměrem realizovat stavbu dvou VTE na pozemku p. č. 600 v k. ú. Větrov u Krásného Lesa.
68. Proti výše uvedenému rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy CHKO Labské pískovce podala vedlejší účastnice odvolání. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 12. 3. 2008 č. j. 530/1348 R/07-Abt/UL bylo odvolání zamítnuto a výše uvedené rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce ze dne 1. 11. 2007 č. j. 02703/LP/2007 bylo potvrzeno.
69. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR napadla vedlejší účastnice správní žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2011 č. j. 9 Ca 191/2008-140 stěžovatelčinu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že správní orgány nepochybily ve svém skutkovém a právním posouzení věci, tj. jak ve shromáždění podkladů, které prokazují výskyt chráněných druhů živočichů v dané lokalitě, tak i v náležitě odůvodněném právním úsudku, že výstavba větrných elektráren není jiným veřejným zájmem, který by výrazně převažoval nad zájmem ochrany přírody.
70. Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2012 č. j. 5 As 115/2011-194 zamítl.
71. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012 č. j. 5 As 115/2011-194 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011 č. j. 9 Ca 191/2008-140 podala vedlejší účastnice ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Ústavní soud usnesením ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 792/13 ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
72. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 6. 2007, resp. novým rozhodnutím ze dne 27. 8. 2010 č. j. ČIŽP/46/OOP/SR01/0707998.078/10/HPP byla vedlejší účastnici podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., zakázána veškerá stavební činnost v souvislosti s výstavbou dvou VTE včetně přípojky na VN na pozemku p. č. 600/1 v k. ú. Větrov u Krásného Lesa. Zákaz byl vedlejší účastnici stanoven do doby pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody o udělení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., ze zákazů stanovených v § 50 odst. 1 a 2 citovaného zákona, konkrétně zde se vyskytujícího zvláště chráněného druhu tetřívka obecného, který je zařazen mezi silně ohrožené zvláště chráněné druhy živočichů. Předmětná lokalita se nachází na území ptačí oblasti Východní Krušné hory a je biotopem tetřívka obecného.
73. Proti výše uvedenému rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu v Havlíčkově Brodě podala vedlejší účastnice odvolání. Ministerstvo životního prostředí ČR rozhodnutím ze dne 3. 11. 2010 č. j. 95215/ENV/101151/540/10 odvolání vedlejší účastnice zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Ministerstvo životního prostředí ČR v napadeném rozhodnutí dospělo k závěru, že v průběhu správního řízení byl shromážděn dostatek podkladů, ze kterých vyplývá, že lokalita výstavby je biotopem zvláště chráněného silně ohroženého tetřívka obecného. Protože nebyl shromážděn dostatek průkazných podkladů o tom, že daná lokalita je stanovištěm jiných zvláště chráněných živočichů, byl zákaz činnosti důvodně stanoven pouze s ohledem na tetřívka obecného, o jehož výskytu byl opatřen dostatek podkladů. Rozhodnutí oblastního inspektorátu Inspekce životního prostředí nebylo podle ministerstva vydáno v rozporu s právními předpisy a odvolací námitky byly shledány nedůvodnými.
74. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR napadla vedlejší účastnice správní žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2011 č. j. 11 A 12/2011-39 jako nedůvodnou zamítl.
75. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla vedlejší účastnice kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2012 č. j. 5 As 111/2012-41 kasační stížnost zamítl.
76. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2012 č. j. 5 As 111/2012-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 11 A 12/2011-39 podala vedlejší účastnice ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 791/13 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
77. Z výše uvedeného vyplývá, že vedlejší účastnice v posuzované věci usilovala o uskutečnění svého podnikatelského záměru vybudovat a provozovat na předmětných pozemcích dvě VTE. Tyto pozemky se však nacházejí na území vymezeném nařízením vlády č. 28/2005 Sb., ze dne 15. 12. 2004 jako Ptačí oblast Východní Krušné hory, jejímž cílem je ochrana významné lokality, resp. ochrana tetřívka obecného a jeho biotopu. Vzhledem k tomu, že v místě plánovaných větrných elektráren se nachází tokaniště tetřívka obecného, bylo nezbytné k realizaci projektu vyžádat další vyjádření. Územní rozhodnutí ze dne 25. 9. 2006 stanovilo podmínku, podle které byl stavebník povinen požádat o udělení výjimky podle § 50, resp. § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Původní vlastníci pozemku měli již v roce 2003 k dispozici stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 4. 2. 2003 vyjadřující nesouhlas se stavbou VTE na předmětných pozemcích. V době koupě tedy pozemky podle platného územního plánu nebyly určeny k výstavbě a ani změna územního plánu v roce 2005 právo na stavbu nezaručovala. Vedlejší účastnice nabyla předmětné pozemky s plným vědomím, že pozemky jsou zatíženy omezením z důvodu výskytu minimálně tetřívka obecného. Vedlejší účastnice tak byla již při koupi předmětných pozemků obeznámena s riziky ohledně plánované výstavby VTE na těchto pozemcích vyplývajícími z ochrany tetřívka obecného a jeho biotopu.
78. Vedlejší účastnice tedy byla již před zahájením stavebního řízení seznámena s tím, že předmětné pozemky se nacházejí v chráněné oblasti, ve které byla nařízením vlády vymezena ptačí oblast, jejímž cílem je ochrana významné lokality, resp. ochrana tetřívka obecného a jeho biotopu, a že k výstavbě dvou VTE potřebuje udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., která je nezbytnou podmínkou pro získání stavebního povolení. O povolení výjimky vedlejší účastnice orgán ochrany přírody dvakrát žádala, tato jí však nikdy nebyla udělena (po opakovaném nepravomocném zamítnutí vzala žádost o udělení výjimky zpět těsně před vydáním stavebního povolení, když byla uvedenými správními orgány ujištěna, že výjimku nepotřebuje, podruhé žádala o výjimku poté, co jí byla stavební činnost zakázána). I přesto, že byla uvedenými správními orgány ve stavebním řízení ujištěna, že výjimku nepotřebuje, pokračovala následně v řízeních o udělení této výjimky, a za tohoto stavu, byla-li první žádost vedlejší účastnice o udělení výjimky orgány ochrany přírody (byť nepravomocně) zamítnuta, je třeba se blíže zabývat tím, zda mohla vedlejší účastnice nabýt přesvědčení (dobrou víru), že výjimku nepotřebuje.
79. Souběžně se stavebním řízením bylo totiž vedeno i správní řízení ohledně povolení výjimek ze zákazu u zvláště chráněných druhů pro předmětnou stavbu dvou VTE podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Vedlejší účastnice tedy byla obeznámena s tím, že realizace stavby může být spojena s porušením zákazu z důvodu ochrany tetřívka obecného a jeho biotopu a že správní orgán příslušný k udělení výjimky bude projednání výjimky ze zákazu požadovat. Vedlejší účastnice však přesto vzala svoji žádost o povolení výjimek těsně před vydáním stavebního povolení zpět. Vedlejší účastnice tedy věděla, že výjimku potřebuje a že bez výjimky nemůže stavět, a přesto učinila kroky k zahájení stavby. Musela si proto být vědoma i rizika zastavení činnosti.
80. Z uvedeného vyplývá, že vedlejší účastnice již při koupi předmětných pozemků, ale ani později, byť bylo vydáno stavební povolení, nemohla mít oprávněné legitimní očekávání, že se jí podaří na těchto pozemcích v území, které má zvýšený význam z hlediska ochrany přírody, uskutečnit svůj podnikatelský záměr. Vedlejší účastnice si již od okamžiku nabytí pozemků musela být vědoma omezení z důvodu výskytu a existence biotopu tetřívka a s tím související nutnosti výjimky. Ke stavbě dvou VTE vedlejší účastnice potřebovala udělení výjimky, a toho si byla vědoma, neboť o tuto výjimku dvakrát neúspěšně žádala. Po dvou negativních nepravomocných rozhodnutích orgánu ochrany přírody vzala vedlejší účastnice svoji žádost zpět, avšak i po vydání kladného rozhodnutí stavebního úřadu stále platilo zákonné omezení vlastníka podle § 50 zákona č. 114/1992 Sb., a povinnost před zásahem do biotopu tetřívka požádat o výjimku podle § 56 zákona č 114/1992 Sb., a to výhradně příslušný orgán státní správy, tedy Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR, Správu CHKO Labské pískovce, která podle rozhodnutí stavebního úřadu nebyla dotčeným orgánem ve stavebním řízení. Proto také i po vydání stavebního povolení znovu žádala o výjimku pro všechny druhy zařazení do kategorie silné a kriticky ohrožené (viz body 68 až 73 shora). Pro existenci legitimního očekávání přitom bylo zapotřebí, aby vedlejší účastnice disponovala konkrétním, vymahatelným a jasně založeným nárokem. Pokud proti tvrzenému legitimnímu očekávání stojí výslovná zákonná úprava, nelze se jej dovolávat.
81. Vedlejší účastnice se domáhá náhrady za nucené omezení vlastnického práva, které je povinna v zájmu ochrany přírody strpět na základě rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., které spočívá v nemožnosti uskutečnit podnikatelský záměr vystavět a provozovat na předmětných pozemcích dvě VTE. Omezení svého vlastnického práva k dotčeným pozemkům spatřuje vedlejší účastnice v tom, že jí rozhodnutím České inspekce životního prostředí podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., ve spojení s rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, CHKO Labské pískovce o neudělení výjimky ve smyslu § 56 zákona č. 114/1992 Sb., byla fakticky znemožněna realizace záměru výstavby a provozování dvou VTE povolených pravomocným stavebním povolením. V tomto směru je však třeba vzít v úvahu, že Česká inspekce životního prostředí byla oprávněna v rámci své inspekční činnosti v oblasti ochrany přírody a krajiny (§ 80 zákona č. 114/1992 Sb.) rozhodnutím podle § 66 uvedeného zákona, ve znění před novelou, omezit či zakázat fyzické či právnické osobě jakoukoli činnost nebo pro ni stanovit podmínky, pokud taková činnost představuje hrozbu nedovolených změn chráněných částí přírody, a to i v případech, kdy oprávnění k této činnosti vzniklo na základě rozhodnutí nebo postupů jiných správních orgánů, včetně jiných orgánů ochrany přírody (nejde-li o ústřední orgány státní správy), než je Česká inspekce životního prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 5 As 53/2011).