Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, sídlem Míru 231, Rokycany - Střed, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2026 č. j. 20 Cdo 3178/2025-537, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2025 č. j. 16 Co 91/2025-401 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. prosince 2024 č. j. 67 EXE 2459/2016-361, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CHRYSBERON, a. s., sídlem Čs. armády 1979, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se k prováděným důkazům a právním otázkám podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 67 EXE 2459/2016 se podává, že uvedený soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) z 12. 8. 2016 ve znění doplnění z 24. 6. 2024 na zastavení exekuce, vedené k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) ve výši 1 400 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že pohledávka vedlejší účastnice zanikla jednostranným započtením jeho pohledávky vůči vedlejší účastnici ve výši 20 mil. Kč, vzniklé z titulu smluvní pokuty, které bylo učiněno oznámením o zápočtu z 1. 8. 2016, doručeným vedlejší účastnici dne následujícího. Obvodní soud dospěl k závěru, že námitka započtení je neurčitá, neboť není zřejmé, ohledně jaké části údajné pohledávky stěžovatele vůči vedlejší účastnici mělo k započtení dojít, případně za jaké období pohledávku stěžovatel započítává.
4. K odvolání stěžovatele městský soud v záhlaví označeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil. Neztotožnil se sice s jeho právním názorem, že stěžovatelova pohledávka je nejistá a neurčitá, dospěl však k závěru, že nelze sjednat smluvní pokutu za splnění zákonem stanovené povinnosti.
5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné. V jeho odůvodnění uvedl, že namítl-li stěžovatel, že usnesení městského soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím, uplatnil vadu řízení, ke které lze přihlédnout jen u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto konstatoval, že stěžovatel měl možnost se k předestřené otázce vyjádřit, takže dovoláním napadené rozhodnutí namítanou vadou řízení stiženo není. Spatřoval-li stěžovatel nesprávné právní posouzení věci městským soudem v otázce neplatnosti ujednání čl. IV odst. 3 kupní smlouvy ze dne 23. 8. 2012, podle Nejvyššího soudu s touto otázkou nespojil žádný předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolání neprojednal věcně; uvedl-li, že s otázkou smluvní pokuty nespojil žádný předpoklad přípustnosti dovolání, je takový závěr "formalistický". Argumentuje tím, že v dovolání tvrdil odklon od ustálené rozhodovací praxe týkající se zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí a současně namítl nesprávné právní posouzení s tím, že je navíc založeno na jiné právní kvalifikaci. Předpoklad přípustnosti dovolání podle něho nebylo možné posuzovat "izolovaně podle toho, zda byl formálně zopakován u každé jednotlivé části dovolací argumentace".
7. Městský soud měl podle stěžovatele pochybit tím, že ač změnil právní důvod rozhodnutí, nevytvořil procesní prostor pro jeho reakci. V odvolacím řízení vyvracel závěr o neurčitosti započtení, a opustil-li městský soud tento závěr, měl mu umožnit procesně reagovat na otázku, zda smluvní pokuta vznikla, jaký byl skutečný právní a faktický význam smluv z roku 2015 a jaká právní úprava měla být použita. Obecné soudy nevypořádaly podstatu věci, tedy že nešlo o sankci za splnění zákonné povinnosti, nýbrž o ochranu spoluvlastníka před jednostranným nakládáním se společnou věcí v situaci, kdy vedlejší účastnice bez jeho souhlasu uzavřela smlouvy s obchodní společností Vodovody a kanalizace Beroun, a. s., čímž porušila svou smluvní povinnost.
8. Rozhodnutí městského soudu stěžovatel považuje za vnitřně rozporné a nedostatečně odůvodněné. Argumentuje, že kdyby zmíněné smlouvy neupravovaly připojení, nebylo by nutné smluvní pokutu prohlašovat za neplatnou, a kdyby tvořily rámec pro připojení, bylo by třeba se vypořádat s tím, zda tento rámec mohla vedlejší účastnice vytvořit bez jeho účasti. Navíc se městský soud nevypořádal s jeho argumentem, že byly-li stavby kolaudovány před účinností novelizace zákona o vodovodech a kanalizacích, s ohledem na absenci dohody měla rozhodnout veřejná moc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Nejvyšší soud měl podle stěžovatele pochybit, když odmítl jeho dovolání ve vztahu k otázce hmotného práva, kterou předestřel, konkrétně (ne)platnosti ujednání čl. IV odst. 3 kupní smlouvy ze dne 23. 8. 2012. Tvrdí, že z obsahu podání bylo patrné, jakou právní otázku účastník předkládá a jaký přezkum požaduje, a že dovolání nesmí být odmítnuto jen proto, že dovolatel nepoužil určitou uvozující formulaci nebo nerozmístil jednotlivé zákonné náležitosti přesně podle představ dovolacího soudu, ale že rozhodující je obsah podání jako celku. Je-li v takovém případě dovolání odmítnuto, jde o tzv. přepjatý formalizmus, který zakládá právo účastníka řízení na přístup k soudu.
12. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze za tzv. přepjatý formalizmus považovat, neuvede-li stěžovatel ve smyslu § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. ve svém dovolání (posuzovaného z hlediska celého jeho obsahu, a nikoliv "příliš formálně"), v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14), nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16, usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 330/17, stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Z napadeného usnesení je patrno, že Nejvyšší soud v souvislosti s touto otázkou zkoumal, zda podané dovolání obsahuje zmíněnou obligatorní náležitost a dospěl k negativnímu závěru. Proti tomuto závěru stěžovatel argumentuje, že z dovolání bylo patrno, že "tvrdí odklon od ustálené rozhodovací praxe k zákazu překvapivých rozhodnutí a současně namítá nesprávné právní posouzení založené na nové právní kvalifikaci", přičemž odmítá, že by bylo u každé jednotlivé části dovolací argumentace nutné opakovat předpoklad přípustnosti.
13. Ústavní soud však tento názor nesdílí. Aby byl naplněn smysl a účel právní úpravy obligatorních náležitostí dovolání (viz judikatura výše), je dovolatel povinen uvést, v čem (a případně z jakého důvodu) spatřuje naplnění toho kterého předpokladu přípustnosti dovolání uvedeného v§ 237 o. s. ř. ve vztahu k příslušné námitce, resp. právní otázce, zde tedy ve vztahu k výše zmíněné otázce hmotného práva. Neučiní-li tak, nejde o obdobu situace, jako když by bylo dovolacím soudem kladeno dovolateli k tíži, že nepoužil určitou uvozující formulaci nebo nerozmístil jednotlivé zákonné náležitosti podle jeho představ, jak stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti, ale jde o pochybení spočívající v tom, že pro příslušnou část dovolání předpoklad přípustnosti stěžovatel neuvedl vůbec. Odmítnutí takového (tj. vadného) dovolání Nejvyšším soudem (v příslušné části) za projev tzv. přepjatého formalizmu Ústavní soud označit nemůže.
14. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že jde-li o hmotněprávní posouzení věci, stěžovatel sice vymezil důvod dovolání, avšak v souvislosti s příslušnou otázkou hmotného práva (tj. neplatnosti čl. IV odst. 3 kupní smlouvy pro rozpor se zákonem) neuvedl žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Ani Ústavnímu soudu není z obsahu dovolání zřejmé, jaký předpoklad přípustnosti by měl být naplněn a proč by tomu tak mělo být, a stěžovateli, který postup Nejvyššího soudu označuje za projev tzv. přepjatého formalismu, tudíž přisvědčit nemůže. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v daném ohledu řádně nevyčerpal dovolání, nutno považovat jeho námitky proti hmotněprávnímu posouzení věci městským soudem za nepřípustné ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Stěžovatel městskému soudu dále vytkl, že změnil právní důvod rozhodnutí, aniž by vytvořil procesní prostor pro jeho reakci, a že mu Nejvyšší soud neposkytl ochranu. Předvídatelnost soudního rozhodování (resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí) podle judikatury Ústavního soudu patří mezi základní zásady spravedlivého procesu (srov. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 či ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1472/23). Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů (nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13) nebo k odlišnému právnímu hodnocení (nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07). Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí; účastníci řízení však musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15). Účastníkům řízení má být zřejmé, co je pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17).
16. Z ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatel měl být postupem městského soudu reálně zkrácen na svém procesním právu tvrdit nějaké konkrétní skutečnosti, které dosud nebyly právně relevantní, a k jejich prokázání navrhovat důkazy, a o případnou možnost argumentace v rovině hmotného práva, která tvoří i jádro ústavní stížnosti, se zkrátil sám, když nepodal řádné dovolání, nicméně ani v tomto ohledu v předchozím řízení zkrácen nebyl. Jak patrno ze soudního spisu, vedlejší účastnice ve vyjádření k odvolání stěžovatele (na č. l. 385-386 soudního spisu) argumentovala mimo jiné tak, že čl. IV odst. 3 kupní smlouvy je neplatný pro rozpor se zákonem (ostatně stejný argument uplatnila již v řízení před obvodním soudem - č. l. 359). Toto vyjádření bylo stěžovateli zasláno dne 12. 3. 2025, tj. před jednáním městského soudu, které bylo nařízeno na 15. 4. 2025 (č. l. 394), a stěžovatel ještě před jeho konáním své odvolání doplnil podáním ze dne 4. 4. 2025 (č. l. 396). Nadto - jak plyne ze zvukového záznamu pořízeného na tomto jednání - právní zástupci účastníků řízení byli výslovně upozorněni na to, že městský soud nesdílí právní názor obvodního soudu (ohledně neurčitosti námitky započtení) a že se bude zabývat dalšími okolnostmi, na které účastníci poukázali, načež je vyzval k doplnění dokazování a poté k přednesení závěrečné řeči. Právní argumentace vedlejší účastnice, kterou městský soud akceptoval (když předtím na tuto možnost upozornil), byla tedy stěžovateli známa, a nic mu nebránilo v odvolacím řízení se vůči ní argumentačně vymezit či na ni procesně zareagovat jinak. Byť může být předmětem polemiky, kvalifikoval-li Nejvyšší soud námitku tzv. překvapivosti dovoláním napadeného rozhodnutí "jen" jako vadu řízení, podstatné je, že se k ní vyjádřil i z hlediska její opodstatněnosti a že z jeho úvah je dostatečně patrno, proč dovoláním napadené rozhodnutí podle jeho názoru vadou spočívající v překvapivosti rozhodnutí městského soudu, vedoucí ke zkrácení stěžovatele na možnosti v řízení efektivně argumentovat, netrpí.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jakmile to bylo možné, rozhodl o samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu