Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Gajdové, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2025, č. j. 6 Ads 237/2024-26, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2024, č. j. 2 Ad 26/2023-28, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků ("napadené rozsudky") Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze ("městský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 36 a násl. Listiny.
2. Vedlejší účastnice v prvním stupni rozhodla o zvýšení stěžovatelčina starobního důchodu na základě § 67 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a nařízení vlády č. 290/2022 Sb. (výrok I) a o zvýšení procentní výměry starobního důchodu za výchovu dvou dětí ("výchovné") o 204 Kč měsíčně na základě čl. II bodů 1, 4 a 6 zákona č. 323/2021 Sb. (výrok II).
3. Stěžovatelka podala proti prvostupňovému rozhodnutí námitky, které vedlejší účastnice v druhém stupni zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Druhostupňové rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou u městského soudu. Ten žalobu zamítl. Proti napadenému rozsudku městského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rovněž zamítl, a to druhým napadeným rozsudkem.
II.
Argumentace stěžovatelky a zaslané písemnosti
4. Stěžovatelka namítla, že napadenými rozsudky Nejvyššího správního soudu a městského soudu, resp. rozhodnutími správních orgánů, došlo k porušení práva na rovné zacházení ve spojení s právem na hmotné zabezpečení ve stáří. Shrnula svou argumentaci ze správní žaloby a kasační stížnosti. Před správními orgány a soudy se bránila věcně pouze proti zvýšení procentní výměry starobního důchodu za výchovu dvou dětí (výrok II. prvostupňového rozhodnutí vedlejší účastnice). Odkazovala na judikaturu Ústavního soudu ve věci tzv. slovenských důchodů (jmenovitě nález sp. zn. Pl. ÚS 5/12). Patří totiž k osobám, které v době existence společného československého státu pracovaly na slovenském území, a právě v její věci Ústavní soud dříve rozhodl nálezem sp. zn. IV. ÚS 301/05.
5. Podle stěžovatelky by měly být dřívější závěry Ústavního soudu aplikovány také na výchovné. Zatímco čeští občané, kteří po dobu existence společného československého státu pracovali na českém území, obdrží výchovné ve výši 1 000 Kč, ona obdržela pouze 204 Kč. Má za to, že s ní v tomto ohledu nesmí být zacházeno odlišně, resp. že jí nemůže být na újmu aplikace Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení.
6. Stěžovatelka připustila, že by její ústavní stížnost mohla být předčasná, neboť podle Nejvyššího správního soudu se po přijetí zákona č. 274/2013 Sb. již nelze dovolávat závěrů judikatury Ústavního soudu ve věci tzv. slovenských důchodů, ale je třeba podat žádost o dorovnávací přídavek. Rozhodla se však přesto ústavní stížnost podat. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je rozhodnutím, kterým se předchozí řízení definitivně končí. Pokud by stěžovatelka vyčkala na rozhodnutí o žádosti o dorovnávací přídavek a správní orgány by dospěly k závěru, že tento institut nelze na výchovné aplikovat, nemohla by již napadený rozsudek ústavní stížností účinně zpochybnit.
7. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky porušil její právo na spravedlivý proces. Městský soud ani správní orgány totiž ve své argumentaci s institutem dorovnávacího přídavku vůbec nepracovaly. Poprvé tento argument použil právě Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. Vedlejší účastnice vzdor zásadám dobré správy na tento nástroj stěžovatelku vůbec neupozornila. Nelze proto vyloučit, že zastává odlišný právní názor, podle nějž dorovnávací přídavek nelze na výchovné aplikovat. Zda tomu tak, je, mohlo být prověřeno, pokud by Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu i druhoinstanční rozhodnutí vedlejší účastnice zrušil proto, že vůbec s aplikovatelností tohoto institutu nepracovaly. Porušil tak do jisté míry princip subsidiarity kasační stížnosti, neboť se neomezil pouze na přezkum právního názoru městského soudu, ale přišel s vlastní novou právní úvahou.
8. Dorovnávací přídavek nepovažuje stěžovatelka za odpovídající řešení, protože pro jeho přiznání se vyžaduje podání žádosti a nelze jej přiznat zpětně. Veřejná moc se nemůže podle stěžovatelky oprostit od povinnosti nediskriminovat občany tím, že podmíní rovné zacházení podáním žádosti.
9. Stěžovatelka dále zmínila, že současně s ústavní stížností podala také žádost o dorovnávací přídavek. V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavnímu soudu zaslala kopie této žádosti a na ni navazující výzvu vedlejší účastnice ze dne 17. 4. 2026, č. j. K-17.04.2026 - 412/445 503 022 ("výzva vedlejší účastnice"). V ní byla stěžovatelka upozorněna, že je jí vypláceno dorovnání v konstantní výši 1953 Kč, a to podle rozhodnutí vedlejší účastnice z prosince 2008 na základě tehdy účinného znění § 29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, k nálezům Ústavního soudu a opatření Ministerstva práce a sociálních věcí "Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. a k nálezům Ústavního soudu" ("dorovnání v konstantní výši 1953 Kč"). Protože v okamžiku podání žádosti je tato částka pro stěžovatelku výhodnější než dorovnávací přídavek vypočtený podle nyní účinného znění § 106a zákona o důchodovém pojištění, vyzvala vedlejší účastnice stěžovatelku, aby jí zaslala prohlášení, zda na své žádosti o přiznání dorovnávacího přídavku trvá i za cenu pozbytí nároku na dorovnání v konstantní výši 1953 Kč. Ve svých odpovědích stěžovatelka odmítla, aby jí vedlejší účastnice přiznala nižší dorovnávací přídavek. Domáhala se naopak, aby jí bylo nadále vypláceno dorovnání v konstantní výši 1953 Kč, a současně aby bylo podle § 106a zákona o důchodovém pojištění dorovnáno výchovné do plné výše 1000 Kč. Vedlejší účastnice následně rozhodnutím ze dne 27. 5. 2026, č. j. R-27.5.2026 - 412/445 503 022 ("rozhodnutí vedlejší účastnice"), žádost stěžovatelky zamítla. Uvedla, že stěžovatelce nárok na dorovnávací přídavek nevznikl, neboť částka odpovídající dorovnávacímu přídavku nepřesáhla částku dorovnání v konstantní výši 1953 Kč. Stěžovatelka proti rozhodnutí vedlejší účastnice podala námitky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Nelze přisvědčit stěžovatelčině námitce ohledně porušení práva na rovné zacházení ve spojení s právem na hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovatelka se dovolává judikatury Ústavního soudu ve věci tzv. slovenských důchodů. V té Ústavní soud formuloval pravidlo, podle něhož je třeba vyplácet tzv. vyrovnávací či dorovnávací příspěvek do výše, která by byla přiznána občanu České republiky, pokud by veškeré doby jeho účasti na důchodovém pojištění byly považovány za doby české (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2524/10, bod 29 a sp. zn. Pl. ÚS 5/12, část VIII).
13. Napadený rozsudek městského soudu tuto základní tezi nijak nezpochybňoval. Shrnul naopak, že v případě stěžovatelky je dorovnání náležející ve výši rozdílu mezi předpokládaným českým plným starobním důchodem a úhrnem českého dílčího a slovenského starobního důchodu řešen vyplácením dorovnání v konstantní výši 1953 Kč podle čl. XIII zákona č. 428/2011 Sb. Ve vypořádání žalobních bodů se věnoval pouze otázce zákonnosti výpočtu poměrné části (tj. "dílčení") výchovného. Tato část argumentace městského soudu (body 17-20), potvrzená následně Nejvyšším správním soudem (bod 14), vychází z relevantní právní úpravy, sama o sobě nijak neodporuje judikatuře Ústavního soudu, a není jí tak po ústavněprávní stránce čeho vytknout.
14. Nejvyšší správní soud stěžovatelku upozornil, že dorovnání se může domáhat pouze podáním žádosti o dorovnávací přídavek podle zákona č. 274/2013 Sb., kterým zákonodárce reagoval právě na závěry Ústavního soudu ve věci tzv. slovenských důchodů. Tento závěr vychází z dlouhodobé judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 Ads 175/2015-23, č. 3375/2016 Sb. NSS, body 25-26, a ze dne 25. 7. 2024, č. j. 6 Ads 107/2024-33, body 17-19, příp. usnesení ze dne 14. 8. 2025, č. j. 2 Ads 46/2025-52, bod 13). Sám o sobě není ústavně problematický (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1563/20, bod 10, přezkoumávající závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 9 Ads 364/2019-30, bod 11).
15. Podle stěžovatelky by bylo protiústavní, pokud by závěr Nejvyššího správního soudu ohledně aplikovatelnosti institutu dorovnávacího přídavku na výchovné správní orgány v praxi nenásledovaly. To by však samo o sobě o protiústavnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nic nevypovídalo. Aplikace právních závěrů napadeného rozsudku správními orgány v následné praxi nemůže být předmětem přezkumu v řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti. Přesto je namístě zmínit, že z výzvy a rozhodnutí vedlejší účastnice nevyplývá, že by nemínila následovat závěr Nejvyššího správního soudu. Je z nich naopak zřejmé, že při výpočtu výše dorovnávacího přídavku se vychází z procentní výměry starobního důchodu zvýšené o výchovné (výzva vedlejší účastnice, str. 2, rozhodnutí vedlejší účastnice, str. 4). Přiznání dorovnávacího přídavku zohledňujícího zvýšení procentní výměry starobního důchodu o plných 1000 Kč je podle vedlejší účastnice možné. Takto vypočtený dorovnávací přídavek by však byl nižší než stěžovatelce doposud vyplácené dorovnání v konstantní výši 1953 Kč.
16. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces. Městský soud institut dorovnávacího přídavku zavedený zákonem č. 274/2013 Sb. skutečně nijak nezmínil. Poprvé na něj odkázal až Nejvyšší správní soud. Z toho však podle Ústavního soudu nelze dovozovat, že by byl jeho napadený rozsudek zatížen vadou nepředvídatelnosti, resp. překvapivosti v pojetí judikatury Ústavního soudu (viz např. nález I. ÚS 1555/23, bod 20).
17. Nejednalo se o situaci, kdy by Nejvyšší správní soud nepředvídatelně vybočil z kasační stížností vymezeného rámce přezkumu. Stejně tak nešlo o případ, kdy by konstatoval, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, a rozsudek nezrušil pouze proto, že jeho závěry podepřel vlastním, překvapivým odůvodněním (srov. naopak nález sp. zn. II. ÚS 493/05). Nejvyšší správní soud se nepředvídatelně neodchýlil od právního hodnocení městského soudu (srov. naopak nálezy sp. zn. I. ÚS 777/07, bod 15, sp. zn. I. ÚS 3271/12, bod 30, a sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 44), ani na stěžovatelčin případ překvapivým způsobem neaplikoval odlišnou právní úpravu (nález sp. zn. I. ÚS 1555/23, body 24-25).
18. Namísto toho Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci na základě kasační námitky stěžovatelky přezkoumal, jak městský soud posoudil právní otázku neaplikovatelnosti závěrů judikatury ve věci tzv. slovenských důchodů. Konstatoval, že tuto právní otázku městský soud posoudil správně a korigoval pouze odůvodnění, na základě něhož k tomuto závěru městský soud dospěl. Vyšel přitom ze stejné právní úpravy jako napadený rozsudek městského soudu a nad jeho rámec pouze dodal, že stěžovatelka se může dorovnání svého důchodu domoci podáním žádosti o dorovnávací přídavek podle § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění.
19. Samotný fakt, že přiznání dorovnání je podmíněno podáním žádosti, nelze považovat za protiústavní (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1563/20, bod 10). Opodstatněná nemůže být ani námitka, že protiústavnost spočívá v tom, že dorovnání nelze přiznat zpětně. Už v okamžiku přiznání nároku na poměrnou ("dílčenou") část výchovného totiž stěžovatelka měla možnost podat žádost o přiznání dorovnávacího přídavku, prostřednictvím kterého by se domohla dorovnání v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu.
V.
Závěr
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu